Spotřebitelská smlouva z pohledu mezinárodního práva soukromého

Římská úmluva

Ochrana spotřebitele¹⁾ je účelem a předmětem řady právních předpisů, především však veřejnoprávního charakteru.

Soukromoprávní výraz posilování ochrany spotřebitele lze spatřovat především v úpravě vztahů založených tzv. spotřebitelskou smlouvou (příp. směřujících k uzavření spotřebitelské smlouvy či k financování obchodů takovými smlouvami založených) ve smyslu § 52 až § 57 občanského zákoníku.²⁾

MEZINÁRODNÍ PRVEK A ŘÍMSKÁ SMLOUVA

Zcela zvláštního rozměru pak civilněprávní ochrana spotřebitele nabývá v případě existence tzv. mezinárodního prvku, kdy lze uvažovat o použití jiného právního řádu na konkrétní právní vztah v rámci aplikace předpisů o mezinárodním právu soukromém a procesním (u nás ve smyslu zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním³⁾) a v případě závazkových vztahů,⁴⁾ pod které se řadí i vztahy založené spotřebitelskou smlouvou, i o volbě jiného právního řádu.⁵⁾

Zřejmě nejvýznamnější iniciativou Evropských společenství v oblasti harmonizace mezinárodního práva soukromého je Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, uzavřená v Římě dne 19. června 1980 (dále jen "Římská úmluva"),⁶⁾ k níž Česká republika spolu s novými členskými zeměmi přistoupila dne 14. dubna 2005, přičemž kroky směřující k brzké ratifikaci Římské úmluvy byly již zahájeny.⁷⁾

Římská úmluva se vztahuje rovněž na vztahy založené spotřebitelskými smlouvami a výslovně řeší otázky související s volbou rozhodného práva mj. u spotřebitelských smluv v případě existence mezinárodního prvku. Pojem mezinárodního prvku je dle Římské úmluvy dán tehdy, jestliže existuje vztah k právu různých zemí. Tato "definice" mezinárodního prvku v souvislosti s vymezením rozsahu věcné působnosti Římské úmluvy tak koresponduje např. se specifikací mezinárodního prvku dle úpravy obsažené v předpisech německého⁸⁾ nebo rakouského⁹⁾ mezinárodního práva soukromého a poskytuje dle mého názoru poněkud větší interpretační prostor než výklad mezinárodního prvku podle převažujících tuzemských názorů, podle nichž je mezinárodní prvek dán, je-li účastník právního vztahu cizí státní příslušník nebo zahraniční právnická osoba,¹⁰⁾ popřípadě i tehdy, má-li účastník právního vztahu bydliště v cizině, dále v případech, kdy předmětem právního vztahu je movitá nebo nemovitá věc v zahraničí nebo v případech, kdy ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu došlo v zahraničí. Vztah k zahraničnímu právu však nesmí být jak podle mezinárodního práva soukromého tuzemského původu, tak i při výkladu Římské úmluvy pouze zjevně zanedbatelný.¹¹⁾

Římská úmluva zásadně nejen umožňuje, nýbrž preferuje volbu práva v případě závazkových vztahů s mezinárodním prvkem, přičemž volba práva musí být buď výslovná, nebo alespoň vyplývat s dostatečnou jistotou z ustanovení smlouvy či z jiných okolností případu.

Přípustné je rovněž štěpení obligačního statutu¹²⁾ v rámci jednotlivých částí předmětného smluvního vztahu. Štěpení obligačního statutu bude v případě spotřebitelských smluv ovšem přicházet v úvahu jen zcela výjimečně. V čl. 5 Římské úmluvy je obsažena zvláštní úprava týkající se spotřebitelských smluv a do určité míry omezující volbu práva v případě vztahů založených takovými smlouvami, a to za účelem ochrany spotřebitele.

ÚPRAVA O OCHRANĚ SPOTŘEBITELE V ŘÍMSKÉ ÚMLUVĚ

Spotřebitelské smlouvy jsou v čl. 5 odst. 1 Římské úmluvy specifikovány v podstatě obdobně jako dle § 52 a § 53 občanského zákoníku, byť nelze hovořit o definici v pravém slova smyslu. Ačkoliv použití termínu "živnostenská činnost spotřebitele" ve smyslu čl. 5 odst. 1 Římské úmluvy by bylo možno na první pohled považovat za omezující ve vztahu k termínu "podnikatelská činnost" dle § 52 odst. 2 a 3 občanského zákoníku, výkladem je možno dospět k tomu, že obsahově není rozdílu mezi Římskou úmluvou a tou, která je obsažena v citovaných ustanoveních občanského zákoníku. Předmětný formulační nedostatek je totiž nutno přičítat vadnému překladu Římské úmluvy tak, jak byl publikován v české verzi Úředního věstníku Evropské unie¹³⁾ a tak, jak se nejen tento terminologický problém,¹⁴⁾ nýbrž i řada dalších, objevuje v českých překladech evropských norem až chronicky často.¹⁵⁾

Ačkoliv Římská úmluva zásadně umožňuje i v případech spotřebitelských smluv volbu práva ve smyslu čl. 3 této úmluvy, nesmí být touto volbou práva spotřebitel podle čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy zbaven ochrany,¹⁶⁾ kterou mu poskytují imperativní ustanovení práva¹⁷⁾ země, v níž má tento obvyklé bydliště.¹⁸⁾

Pojem "imperativní ustanovení" je následně definován v čl. 7 Římské úmluvy. Výklad pojmu "imperativní ustanovení" nebo "imperativní norma" by bylo možné velmi zjednodušeně provést pomocí termínu vlastnímu právu tuzemského původu, tj. prostřednictvím výrazu "kogentní ustanovení" právního předpisu s tím, že v souladu s citovaným čl. 7 Římské úmluvy je zapotřebí vzít v úvahu jejich povahu a účel, jakož i důsledky, které by mohly z jejich použití, či nepoužití vyplynout. V daném kontextu a z pohledu hmotněprávní úpravy tuzemského původu se bude jednat například o úpravu obsaženou v § 53 a, jakož § 55 a násl. občanského zákoníku a v dalších předpisech zejména hospodářského a správního práva¹⁹⁾ určených svým účelem k ochraně spotřebitele.

Citované omezení volby práva u spotřebitelských smluv dle čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy se aplikuje tehdy, jestliže uzavření smlouvy v zemi obvyklého bydliště, cit.: "...předcházela nabídka určená výslovně spotřebiteli nebo reklama a spotřebitel v této zemi uskutečnil všechny nezbytné úkony směřující k uzavření smlouvy..." (například po dobu krátkodobého, ať již pracovního pobytu či pobytu za jiným účelem) a dále cit.: "...nebo druhá strana nebo její zmocněnec obdrželi objednávku od spotřebitele v této zemi nebo smlouva je smlouvou o koupi zboží a spotřebitel cestoval z této země do jiné země, kde učinil svou objednávku, jestliže byla tato cesta organizována prodávajícím se záměrem podnítit spotřebitele ke koupi..." (v posledně z uvedených případů jde o tzv. nákupní zájezdy, tj. krátkodobé cesty organizované za účelem seznámit spotřebitele s určitou konkrétní nabídkou a motivovat jeho zájem o výkony - výrobky nebo služby - nabízené určitým podnikatelem, a to aniž by takový účel byl jako hlavní účel spotřebiteli prezentován).

Strany si tedy mohou zvolit právo, nicméně možnost aplikace tohoto práva závisí na tom, zda tento právní řád poskytuje spotřebiteli ochranu stejnou jako právní řád určený podle citovaných kritérií. Toto řešení zamezující zneužití volby práva je někdy označováno jako "materializace kolizní normy".20) Úprava obsažená v citované části čl. 5 odst. 2 Římské úmluvy je zcela logická a rozšiřuje svým účelem definici "mezinárodního prvku" na specifické případy typické pro uzavírání spotřebitelských smluv a tedy na případy, kdy došlo ve smyslu čl. 3 Římské úmluvy k volbě jiného práva než práva země obvyklého pobytu spotřebitele, a to aniž by tento právní řád (tj. místo obvyklého pobytu) musel být poskytovateli výkonu (prodávajícímu nebo poskytovateli služby) znám.

S ohledem na účelem této úpravy, tj. poskytnutí maximální ochrany spotřebiteli, jehož možnost plného prověření nabídky je v takových případech buď ztížena nebo alespoň významně omezena, se podnikatel poskytující předmětný výkon nemůže v případě sporu dovolávat omylu ohledně toho, že mu nebyl znám právní řád obvyklého bydliště spotřebitele. Může se totiž stát, že spotřebitel uvede na objednávce resp. ve smlouvě kontaktní adresu, která nemusí být vždy adresou místa obvyklého bydliště.

Nedošlo-li v případě spotřebitelských smluv k volbě práva, platí jako hraniční určovatel k určení rozhodného hmotného práva právě místo obvyklého bydliště spotřebitele.²¹⁾

Bez ohledu na příslušný mezinárodní kontext by pak Římská úmluva, jakož i odpovídající komunitární praxe, mohla být určitým vodítkem pro tuzemské úvahy de lege ferenda v souvislosti s rozšířením, resp. zpřísněním ochrany spotřebitele v případě nákupních zájezdů tak, jak byly tyto zmíněny v souvislosti s otázkou rozhodného práva v kontextu s předmětnou úmluvou a specifikovány výše.²²⁾

Článek 5 Římské úmluvy ohledně spotřebitelských smluv se nevztahuje na smlouvy o poskytování služeb, mají-li být služby spotřebiteli poskytnuty výlučně v zemi odlišné od země jeho obvyklého pobytu ani na smlouvy přepravní, zde ovšem naopak s výjimkou služeb, u nichž je v celkové ceně zahrnuta kombinace dopravních a ubytovacích služeb²³⁾ (samozřejmě za předpokladu existence mezinárodního prvku), na které úprava obsažená v Římské úmluvě nedopadá, přičemž tento případ je dle převažujícího názoru dán tehdy, jestliže je pro uvedený komplex smluv stanovena "paušální cena" bez rozlišení toho, která část ceny se týká dopravy a která ubytování a bez možnosti, aby spotřebitel (zákazník) mohl využít pouze jedné z uvedených částí nabízeného souboru služeb.

Vedle již výše citovaného čl. 7 souvisí úzce s úpravou obsaženou v čl. 5 Římské úmluvy též čl. 9 odst. 5 ohledně formy právních úkonů u spotřebitelských smluv, kde je vždy rozhodné opět právo země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště. U ostatních smluv totiž zásadně ohledně formy platí předpisy rozhodného práva jinak pro předmětný právní vztah použitelných nebo právo země, v níž byla smlouva uzavřena (v tomto případě mezi přítomnými), přičemž u smluv uzavíraných prostřednictvím zmocněnců je zapotřebí zohlednit i předpisy země, v níž zmocněnec úkon činí.

Úpravu obsaženou v Římské úmluvě přebírá řada zemí i do norem mezinárodního práva soukromého vnitrostátního původu. Takto je možno odkázat např. na čl. 29 německého uvozovacího zákona k občanskému zákoníku.²⁴⁾ V souvislosti s připravovanou rekodifikací českého mezinárodního práva soukromého a procesního samozřejmě stojí za úvahu zvážit převzetí odpovídající úpravy vyplývající z Římské úmluvy do práva tuzemského původu, když její použití má sice s ohledem na počet členských států značný teritoriální rozsah, neřeší však problematiku mezinárodního prvku s vazbou na právní řády států nečlenských.

VÝKLAD ÚMLUVY

Na základě Prvního protokolu o výkladu Římské úmluvy je dána pravomoc Evropského soudního dvora mj. k výkladu Úmluvy. Soudy členských států zde uvedené mají možnost požádat o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu Římské úmluvy.

Z České republiky by pak ve smyslu přístupové úmluvy o takový výklad mohl požádat buď Nejvyšší soud ČR nebo Nejvyšší správní soud ČR.

Z pohledu komunitárního práva pak lze v této oblasti zmínit zejména:

- Směrnici Rady č. 93/13/EHS z 5. dubna 1993, o nekalých podmínkách ve spotřebitelských smlouvách,

- Směrnici Rady č. 85/577/EHS z 20. prosince 1985, o ochraně spotřebitele při smlouvách sjednávaných mimo obchodní provozovnu,

- Směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 97/7ES z 20. května 1997, o ochraně spotřebitele z hlediska smluv sjednávaných na dálku, jakož i

- Směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES z 11. května 2005, o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady č. 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady č. 97/7/ES, č. 98/27/ES a č. 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004, přičemž přílohou této směrnice z letošního roku je též výčet obchodních praktik, které jsou za všech okolností považovány za nekalé.

Poznámky:

¹⁾ Srov. Švestka, J., Jehlička, O. et Kratochvíl, M. Právní ochrana spotřebitele v ČR, Praha, C. H. Beck, 1999 aj.

²⁾ Bělohlávek, A. Ochrana spotřebitele a spotřebitelská smlouva, in Právní rádce, Praha, Ekonomia, 2001, č. 6, s. 37 až 38, Fiala, J. Novela občanského zákoníku po schválení Poslaneckou sněmovnou, in Právní zpravodaj, Praha, C. H. Beck, 2000, č. 8, s. 1 a násl, Fiala, J. Senát k novele občanského zákoníku, in Právní zpravodaj, Praha, C. H. Beck, 2000, č. 8, str. 3 ad.

³⁾ Srov. např. Tichý, L. et Kučera, Z., Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním. Komentář, Praha, Panorama, Praha, 1989, Pokorný, M., Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním, Praha, C. H. Beck, 1998 ad.

⁴⁾ Podle naší koncepce mezinárodního práva soukromého též v případě pracovněprávních vztahů s mezinárodním prvkem, které však nejsou předmětem tohoto příspěvku a tento příspěvek je koncipován zejména z pohledu závazkových vztahů s mezinárodním prvkem. Z nemnohých prací k problematice pracovněprávních vztahů s mezinárodním prvkem je možno například odkázat na Chyský, J., Předmět mezinárodního pracovního práva, Časopis pro mezinárodní právo, 1964, str. 131, Kalenská M., K problematice právní úpravy pracovních poměrů v mezinárodních hospodářských organizacích členských států RVHP, in Právní a ekonomická problematika socialistické integrace členských států RVHP, Praha, 1975, str. 67, Kučera, Z., Mezinárodní právo soukromé, 6. vyd., Brno, Doplněk, 2004, str. 337 až 341 či například Kostečka, J. Pracovní a sociální právo vnitrostátní a mezinárodní, in Právní praxe, 1993, str. 121.

⁵⁾ U nás § 9 odst. 1 zákona o mez. Právu soukr. K této otázce viz např. Růžička, K., Volba práva, in Právo a podnikání, Praha, Orac, 1996, rč. V, č. 1, str. 11 až 15 ad.

⁶⁾ Doposud nejpodrobněji u nás Rozehnalová, N., Týč, V. et Novotná, M., Evropské mezinárodní právo soukromé, Spisy Právnické fakulty MU Brno, řada teoretická, Sv. 206, Brno, 2000, str. 71 až 160.

⁷⁾ Stav červenec 2005. Úmluva o přistoupení byla publikována v Úředním věstníku Evropské unie dne 8. července 2005 (C 169/1). K přistoupení k Římské úmluvě se Česká republika stejně jako ostatní nové členské země zavázala v souvislosti se svým vstupem do EU.

⁸⁾ Srov. čl. 3 odst. 1 německého Einführungsgesetz zum Bürgerlichen Gesetzbuch.

⁹⁾ Srov. § 1 odst. 1 rakouského zákona o mezinárodním právu soukromém.

¹⁰⁾ Např. Pauknerová, M., Státní příslušnost právnických osob, in Právník, 1997, rč. 136, č. 6, str. 457 a násl., Bělohlávek, A., Pojem sídla z právního a daňového hlediska (především ve vztazích s tzv. mezinárodním prvkem), in Obchodní právo, Praha, Prospektrum, 2000, č. 7, str. 8 až 13 a d.

¹¹⁾ Tento princip sice Úmluva nezakotvuje, je však možno jej považovat za zásadu aplikovanou nejen na základě norem mez. práva soukromého a procesního tuzemského, nýbrž i jednotlivými národními právními řády členských zemí Úmluvy. Srov. též Kučera, Z., Mezinárodní právo soukromé, 6. vyd., Brno, Doplněk, str. 18.

¹²⁾ Někdy se objevuje také termín dépećage. Štěpení obligačního statutu bývá někdy v teoriích mezinárodního práva soukromého odmítáno. Zastánci takové možnosti operují smluvní volností a autonomií vůle stran. Podle tuzemského mezinárodního práva soukromého je štěpení obligačního statutu rovněž možné. Neobjevuje se však příliš často, spíše u složitějších transakcí v obchodním styku.

¹³⁾ Viz pozn. pod č. Δ 7 .

¹⁴⁾ Zjevně zde tedy bylo použito jako předlohy pro český překlad verze německé používající terminologie "gewerbemässig", "Gewerbetreibende" a pod., kde sice doslovný překlad zní "živnostenský", "živnostník", ve skutečnosti jde však po obsahové stránce o termíny odpovídající tuzemské terminologii "podnikatelský", "podnikatel" ... .

¹⁵⁾ K podobnému problému v souvislosti se smlouvou o obchodním zastoupení dle úpravy obsažené v obchodním zákoníku viz např. Bělohlávek, A., Smlouva o obchodním zastoupení a obchodní zástupce, in Právní rádce, Praha, Ekonomia, 2002, č. 5, str. 34 až 35.

¹⁶⁾ Výklad jde však v tomto směru ještě dál a hovoří o tom, že spotřebitel nesmí být nejen ochrany zbaven, nýbrž tato ve smyslu imperativních norem ani omezena, tj. poskytnuta v nižším rozsahu.

¹⁷⁾ V literatuře se též objevuje termín nezaměnitelná nebo mezinárodně kogentní norma. Srov. např. Rozehnalová, N., Týč, V. et Novotná M., Evropské mezinárodní právo soukromé, Spisy Právnické fakulty MU, Brno, 2000, str. 117 (resp. k této problematice str. 117 a násl.).

¹⁸⁾ Pojem "obvyklé bydliště" se v této souvislosti nejčastěji vykládá jako místo, v němž se daná osoba v rozhodné době převážně zdržuje a k níž má takto nejužší vztah jako k místu, které považuje místo stabilních osobních vztahů jiných než v souvislosti s výkonem profese či povolání. Nemusí se tedy nutně jednat o místo tzv. "úředního pobytu", které je významné pro styk s úřady státní správy a místní samosprávy, neboť registrace pobytu z důvodu zajištění úředního styku ještě nemusí znamenat skutečný zájem zdržovat se na tomto místě.

I zde je možná termín použitý v českém překladu Římské úmluvy poněkud zavádějící, když doslovný překlad by zřejmě měl znít "místo obvyklého pobytu". Rozdíl je nasnadě. Zatímco pojem "bydliště" je obvykle definován v příslušné právní úpravě jako ono místo "jednotné registrace za účelem úředního styku", pojem "pobyt" (od "pobývati") vyjadřuje faktickou vůli zdržovat se na určitém místě. Srov. např. Kegel, G. et Schurig, K., Internationales Privatrecht, 8. vyd., München, C. H. Beck'sche Verlagsbuchhandlung, 2000, str. 412 - 413. Podle převažující mezinárodní praxe pak v případě pochybností rozhoduje to, kde osoba tráví dobu svého volna a odpočinku. Zde srov. např. též Spickhoff, Grenzpendler als Grenzfälle: Zum "gewöhnlichen Aufenthalt" im IPR, in Praxis des Internationalen Privat- und Verfahrensrechts, 1995, str. 185 až 189, Mann. Der "gewöhnliche Aufenthalt" im IPR, in Juristenzeitung 1956, str. 466 až 470, Smart. "Ordinary Resident" Temporary Presence and Prolonged Absence, in International Law Quarterly, 1989, rč. 38, str. 175 až 185.

Vzhledem k tomu, že ne vždy se podaří prokázat úmysl zdržovat se po delší dobu na určitém místě za účelem navázání a udržovaní trvalých osobních vazeb, používá se v mezinárodní praxi též náhradní měřítko spočívající v dlouhodobosti (tj. nikoliv jen v přechodném rázu) takového pobytu, přičemž dlouhodobost bude zapotřebí posuzovat vždy s ohledem na příslušné osoby poměry, jakož i dosavadní osobní migrační historii.

¹⁹⁾ Srov. např. Pauknerová, M., Přímo použitelné administrativněprávní normy a mezinárodní právo soukromé, in Právník, Praha, Československá akademie věd, 1983, Pauknerová, M., Přímá aplikace administrativněprávních norem v mezinárodním právu soukromém, in Studie z mezinárodního práva, Praha, 1984, Pauknerová, M., Tzv. nutně použitelné normy před Rozhodčím soudem při HK ČR a AK ČR, in Právní praxe v podnikání, 1996, č. 7 - 8, str. 16 až 22, Růžička, K., Nové právní předpisy v oblasti zahraničního obchodu - Povinnosti dovozců při uvádění výrobků na tuzemský trh, in Právo a podnikání, Praha, Orac, 1997, č. 7 až 8, str. 5 a násl, Mates, P., Úprava odpovědnosti v zákoně o ochraně spotřebitele, in ObP, 1995, č. 10, str. 12 a násl. ad.

²⁰⁾ Rozehnalová, N., Týč, V. et Novotná M., Evropské mezinárodní právo soukromé, Spisy Právnické fakulty MU, Brno, 2000, str. 100. Podrobněji k pojmu "materializace kolizní normy" tamtéž na str. 97 až 98 v rámci pozn. č. 31.).

²¹⁾ Srov. pozn. č. .

²²⁾ Tyto tzv. nákupní zájezdy jsou totiž typickým příkladem využití "technik moderního obchodu" tak, jak se tyto uvádějí např. in: Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. et al., Občanský zákoník, Komentář. 6. vyd., Praha, C. H. Beck, 2001, str. 315.

²³⁾ Srov. v rámci tuzemské úpravy zákon č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu.

²⁴⁾ Srov. např. Dreher. Der Verbraucher - Das Phantom in den Opera des europäischen und deutschen Rechts?, in Jouristenzeitung, 1997, str. 167 až 178 ad.

Alexander J. Bělohlávek

advokát, Praha

profesor na katedře práva, Ekonomická fakulta VŠB TU, Ostrava