Zatímco v předchozím zákoně mu byly věnovány pouze tři poměrně stručné odstavce (§ 61 byl přitom jedním z mála ustanovení, které bylo dotčeno přímou novelizací), platný správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.) reguluje rozklad v pěti odstavcích, pamatujících na mnohé detaily.

To, co jeho nikoliv bezrozpornou úpravu poznačilo, byl fakt, že, jak připomíná V. Mikule, byl jeho osud po jistou dobu na vážkách. Jak patrno z důvodové zprávy, předpokládalo se, že rozklad měl být omezován s poukazem na to, že účastník fakticky ztrácí jednu instanci a měl hledat ochranu u soudu.1)

ROZKLAD JE ŘÁDNÝM OPRAVNÝM PROSTŘEDKEM

Svou povahou je rozklad řádný opravný prostředek, který je podáván proti prvoinstančnímu rozhodnutí ústředního správního orgánu.

Ačkoliv jde o řádný opravný prostředek, je zařazen do části třetí správního řádu upravující zvláštní ustanovení o správním řízení, což samo o sobě naznačuje jeho určitá specifika. V této souvislosti bývá zvláště zdůrazňován fakt, že rozklad má zásadně účinek suspenzivní (zvláštní zákony jej ovšem někdy výslovně vylučují), nikoli účinek devolutivní, protože s ohledem na postavení ústředních správních orgánů musí řízení probíhat před stejným orgánem.

Podle § 152 odst. 1 správního řádu přichází rozklad v úvahu tam, kde rozhodnutí vydal v I. stupni ústřední správní úřad,2) ministr, státní tajemník ministerstva nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu.

Ústředním správním orgánem je v první řadě ministerstvo (např. Ministerstvo financí rozhoduje u uložení pokut za přestupek porušení povinnosti mlčenlivosti podle zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů) a tzv. jiné ústřední orgány státní správy, jejichž výčet je uveden v § 2 tzv. kompetenčního zákona (např. Český statistický úřad je v zákonu č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, zmocněn ukládat sankce za porušení povinností v oblasti státní statistické služby). Patří sem však i jiné ústřední orgány, které nejsou zařazeny do jejich soustavy v kompetenčním zákoně, jako je Úřad pro ochranu osobních údajů.3)

Pojmově je jistě možné, že rozhodnutí ústředního správního úřadu vydá v I. instanci sám ministr, respektive osoba stojící v jeho čele, byť, jak konstatuje J. Vedral, je to "zásadně nežádoucí a odporuje obecné zásadě dvojinstančnosti správního řízení, jejímž účelem je co možná nejobjektivnější přezkoumání prvostupňového rozhodnutí".4)

Ministr (vedoucí ústředního správního úřadu) smí pověřit svého náměstka nebo vedoucího zaměstnance vydáváním prvoinstančních rozhodnutí. Naproti tomu mohou rozhodovat o rozkladu ve smyslu § 152 odst. 2 správního řádu pouze ministr nebo vedoucí jiného správního úřadu. Tuto pravomoc nesmějí převést na někoho jiného a je vyloučeno, aby se tak stalo i podzákonným právním předpisem. Akt vydaný na základě takové delegace by byl nezákonný (třebaže nikoliv nicotný) pro nedostatek funkční příslušnosti.5)

Zvláštní úprava může ovšem stanovit pro rozhodování o rozkladu jiný režim. Příkladem je v tomto směru zákon o elektronických komunikacích (zákon č. 127/2005 Sb.), kde podle § 123 o rozkladu proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu rozhoduje Rada Českého telekomunikačního úřadu.

ROZKLADOVÁ KOMISE

Vzhledem k tomu, že rozhodování o rozkladu se děje v rámci téhož úřadu, bylo třeba zajistit, aby záležitost byla v co největší míře objektivně, odborně a nestranně posouzena ještě předtím, než o ní bude ministrem (vedoucím ústředního správního úřadu) rozhodnuto. Uvedenou funkci má zajišťovat také rozkladová komise.

Správní řád upravuje poměrně zevrubně její postavení, způsob ustavování, rozhodování i nároky na kvalitu členů.

KDO MŮŽE BÝT ČLENEM ROZKLADOVÉ KOMISE

Rozkladová komise je poradním, pomocným orgánem ministra (vedoucího ústředního správního úřadu), z čehož plyne i způsob jejího ustavování: jmenování členů, včetně předsedy, náleží právě jen jemu a delegace této pravomoci na jinou osobu nepřichází v úvahu. Přitom je ovšem vázán několika zákonnými limity. Předně je to počet členů rozkladové komise, kterých musí být minimálně pět. V zájmu objektivity rozhodování platí, že většina členů komise má být z řad odborníků, kteří nejsou zaměstnanci příslušného ústředního správního úřadu.6) Výraz "zaměstnanec" bývá vykládán extenzivně tak, že se jedná o veškeré osoby, které působí v rámci řídící, organizační či ekonomické působnosti úřadu. Třebaže tak ze zákona výslovně neplyne, zdá se být vhodné takový širší výklad, právě z ohledem na zmíněnou potřebu objektivnosti, respektovat.7)

Jakou kvalifikaci má mít odborník, je na posouzení příslušného ministra (vedoucí ústředního správního úřadu). V praxi to bývají jednak právníci, jednak ti, kteří znají věcnou stránku. Pro členy rozkladové komise se má obdobně8) uplatňovat § 14 správního řádu o vyloučení z projednávání a rozhodování věci. Vzhledem k tomu, že sama rozkladová komise nemůže o podjatosti rozhodovat, bude v daném případě rozhodnutí o podjatosti činit ten, kdo rozkladovou komisi jmenuje.

Průběh jednání rozkladové komise

Komise může jednat buď v celém složení, nebo nejméně v pětičlenných senátech, s tím, že většina přítomných členů musí být odborníky mimo ústřední správní úřad.

Pro řízení platí obdobně § 134 upravující řízení před kolegiálním orgánem (rovněž zde by bylo přiléhavější použití pojmu přiměřeně). Podstatné je především to, že rozkladová komise nečiní rozhodnutí ve smyslu § 9 správního řádu, nejde tu o ústní jednání, jehož by měl možnost být přítomen účastník, který se rovněž nemůže k závěrům komise vyjadřovat.9) Jak je tedy patrno, jde tu spíše o to, že průběh jednání rozkladové komise se má řídit pravidly platnými pro řízení před kolegiálním orgánem a pokud § 134 hovoří o rozhodování (např. o tom, zda někdo je, či není účastníkem řízení), pak toto bude v případě rozkladové komise činit ministr (vedoucí jiného ústředního správního úřadu), eventuálně k návrhu rozkladové komise.

Rozkladová komise má formulovat svoje závěry a doporučení na základě hlasování, jemuž předchází porada. Té smějí být přítomni pouze členové komise a osoba pověřená sepsáním protokolu. Vyloučení přítomnosti jiných osob, které se týká předně těch, kteří se na vydání napadeného rozhodnutí podílely, směřuje k zajištění rovnosti zbraní, protože i jejich pouhá účast by mohla ovlivnit průběh jednání komise a její výsledky. Jinak by totiž musela být umožněna přítomnost také účastníkům řízení a jejich zástupcům.10)

Vzhledem k tomu, že v praxi rozkladových komisí je obvyklé, že některá z úředních osob ústředního úřadu obsah záležitosti referuje, bude důležité stanovit, od kterého okamžiku je zahájena porada. Přítomnost této osoby by se měla zásadně omezit jen na nezbytnou dobu a jakmile se k věci začnou členové rozkladové komise vyjadřovat, začíná fáze porady.

Rozkladová komise má mít svůj jednací řád. Praxe se vesměs přiklonila k závěru, že jej vypracovává příslušný ministr (vedoucí jiného ústředního správního úřadu). Je pak na něm, které podrobnosti budou v tomto aktu řešeny; v úvahu přichází konkretizace ustanovení, v nichž dává zákon na zvážení, jak postupovat (např. o způsobu hlasování), nebo kde se jedná o technicko-organizační záležitosti (např. periodicita schůzí rozkladové komise). Zásadně je ovšem vyloučeno, aby zde byla dotčena kogentní ustanovení správního řádu.

Usnášeníschopnost, hlasování, závaznost návrhu rozhodnutí

Pokud se týče kvóra, musí být vždy přítomna nadpoloviční většina členů komise s tím, že je třeba, aby většinu z nich tvořili externisté - odborníci, kteří nejsou zaměstnanci úřadu. Návrh je schválen, jestliže se pro něj vyjádřila nadpoloviční většina přítomných. Platí také § 134, podle něhož je každý člen komise oprávněn podat v rámci porady před hlasováním návrh na formulaci usnesení. Hlasování řídí předseda, který hlasuje naposledy. Pořadí, v němž hlasují ostatní členové, stanoveno není, pokud však má hlasovat více než sedm členů, mohou tak činit současně. O hlasování se pořizuje protokol, který musejí podepsat všichni členové komise, jakož i ten, kdo je jeho sepsáním pověřen. Tento protokol se stává součástí spisu a je vyloučeno do něj nahlížet.

Nebude-li rozkladová komise pro vyloučení svých členů z důvodů podjatosti usnášeníschopná, nebude logicky přicházet v úvahu postup podle § 134 odst. 4, tj. povinnost uvědomit nadřízený orgán (rozkladová komise takový nemá), ani podle § 131 odst. 4, tedy delegace věci na jiný věcně příslušný orgán. V takovém případě přichází v úvahu nejspíše doplnění rozkladové komise o potřebný počet nepodjatých osob, případně jmenování komise ad hoc.11)

Z § 152 odst. 3 správního řádu plyne, že ministr (vedoucí jiného ústředního správního úřadu) má činit rozhodnutí na základě návrhu rozkladové komise. Na jedné straně tímto návrhem není vázán a může rozhodnout i jinak, případně vrátit věc rozkladové komisi, aby se jí znovu zabývala, ale současně nemůže vydat rozhodnutí bez takového návrhu. Pokud by tak učinil, nebylo by jeho rozhodnutí sice nicotné, ale nepochybně by se jednalo o porušení ustanovení o řízení a jako takové by mohlo být napadeno žalobou podle § 65 soudního řádu správního.

ROZKLAD JE OBDOBOU ODVOLÁNÍ

V zásadě panuje shoda v tom, že rozklad je, zjednodušeně řečeno, mutatis mutandis odvolání. Správní řád tuto skutečnost vyjadřuje v odst. 4 § 152 slovy, že pro řízení o rozkladu platí ustanovení o odvolání, pokud to nevylučuje povaha věci.

Poměr odvolání a rozkladu lze nahlížet také tak, že jde o vztah obecné a zvláštní úpravy opravných prostředků a na postup při vyřizování rozkladu se použijí ustanovení platná pro odvolání, nestanoví-li zákon zvláštní postup.12) Nejen formální otázkou potom zůstává, zda se mají obecná ustanovení o odvolání spíše používat přiměřeně než obdobně.13)

Má ale určitá specifika

O některých specifikách rozkladu oproti obecnému režimu odvolání byla již zmínka, jedná se např. o neexistenci dvouinstančnosti, nemožnost namítat podjatost ministra či povinnost činit rozhodnutí k návrhu rozkladové komise.

Další zvláštnosti plynou z povahy tohoto institutu (např. doplnění řízení podle § 86 odst. 2 může provést opět jen ústřední správní úřad).

Některé odchylky od obecné úpravy můžeme nalézt dále ve zvláštních zákonech. Objevuje se např. jiná, vesměs delší lhůta pro vydání rozhodnutí o rozkladu, než je obecná třicetidenní lhůta. Tak je tomu podle zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů, kde má Bankovní rada České národní banky rozhodnout o rozkladu do 60 dnů ode dne doručení rozkladu nebo jeho doplnění.14) Zákon o ochranných znám- kách (zákon č. 441/2003 Sb.) umožňuje podat rozklad proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví v jednoměsíční lhůtě, přičemž se rozklad považuje za podaný až po zaplacení správního poplatku. Podle zákona č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů, je zcela vyloučeno podat proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ve věci dočasné ochrany rozklad.

Možnosti, jak o rozkladu rozhodnout

Zřejmě nejvíce otazníků vyvolává odst. 5 § 152 týkající se možností rozhodnutí o rozkladu. Zde platí, že nestanoví-li zvláštní zákon jinak, přicházejí v úvahu tyto alternativy:

- rozhodnutí lze zrušit či změnit za podmínky, že se rozkladu plně vyhoví a současně tím nemůže být způsobena újma žádnému dalšímu účastníkovi řízení, ledaže s tím všichni, jichž se to týká, vysloví souhlas;

- rozklad lze zamítnout.

Je třeba předeslat, že znění vládní osnovy správního řádu (viz § 126 odst. 4) bylo v tomto ohledu shodné s úpravou v podobě, která je obsažena v platném znění. Jak bylo zmíněno, počítalo se s omezením rozsahu rozkladu, což plyne z důvodové zprávy, která konstatovala, že tam, kde nebude možno s ohledem na omezení dosáhnout nápravy v rámci správního řízení, má se účastník domáhat ochrany u soudu.

Na nelogičnost úpravy rozkladu oproti odvolání bylo poukazováno od počátku. M. Žáčková se pozastavila nad tím, že tu fakticky dochází k ničím neodůvodněné nerovnosti, pokud se týče práv jinak stejně postavených účastníků, která je dána pouze tím, zda prvoinstanční rozhodnutí vydává ústřední správní úřad nebo nikoli.15)

Z doslovného znění zmiňovaného ustanovení plyne, že za podmínek v něm stanovených, může být rozhodnutí v první řadě zrušeno. Zřejmým důsledkem pak bude zastavení řízení, třebaže tuto možnost zákon výslovně nezmiňuje.

Sporné je, zda jak ke zrušení, tak i ke změně rozhodnutí může dojít pouze tehdy, pokud se rozkladu plně vyhovuje a současně tím nemůže být způsobena újma16) žádnému z účastníků (jestliže s tím však všichni, jichž se to týká, souhlas vysloví, může být rozhodnutí změněno i jinak).

Problém může vzniknout zejména tam, kde by napadené rozhodnutí bylo sice vydáno v rozporu s právními předpisy, ale jeho zrušením by se rozkladu zcela nevyhovělo.

Literatura tu nabízí několik řešení. Předně je dovozováno, že v úvahu přichází jen to, co plyne z doslovného znění § 152 odst. 5. Činí se dokonce závěr, že v případě, kdy by rozklad podal pouze jeden z účastníků, který napadne rozhodnutí zvýhodňující jiného, nemůže být takové rozhodnutí zrušeno bez jeho souhlasu, a to ani v případě, že bude nezákonné. Možnost vrácení rozhodnutí je pak vylučována s ohledem na fakt, že vrácení je fakticky jen jedním z důsledků devolutivního účinku opravného prostředku.17)

Proti tomu stojí autoři, kteří se snaží nalézt řešení pro to, aby rozhodnutí mohlo být v případě nezákonnosti zrušeno, třebaže se tím nevyhoví v plném rozsahu rozkladu. S odvoláním na účel právní úpravy, především zásadu legality a ochrany veřejného zájmu, je dovozováno, že nezákonné i věcně nesprávné rozhodnutí je možno zrušit i bez ohledu na to, zda se tím v plném rozsahu vyhovuje rozkladu.

Podle tohoto pojetí by měl být vždy přezkoumáván soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy (ve smyslu § 89 odst. 2 správního řádu) a v případě zjištěného rozporu toto buď zrušeno (případně i z části) a řízení zastaveno nebo vráceno k novému projednání. Dále se poukazuje na skutečnost, že pokud by se o rozkladu rozhodovalo jinak než o odvolání, co se týče možnosti jeho zrušení při rozporu s právními předpisy a případného vrácení, byla by tím narušena zásada legitimního očekávání.18)

Jak přitom upozorňuje V. Mikule, při doslovném výkladu odst. 5 § 152 může dojít k absurdní situaci: pokud by totiž správní orgán rozhodující o rozkladu zjistil, že je rozhodnutí jen z části v rozporu s právními předpisy, případně nesprávné (např. jestliže by pokuta byla uložena v nesprávné výši), musel by jej i tak potvrdit, jestliže by se účastník domáhal zrušení celého rozhodnutí. Navíc by zřejmě nebylo zamítnutí rozkladu proto, že mu nelze plně vyhovět, možné úspěšně napadnout u soudu, protože by takové rozhodnutí nebylo nezákonné.

Existuje ještě třetí stanovisko, podle něhož musí být v rámci rozkladu vždy přezkoumávána zákonnost a pokud by byla porušena, je třeba postupovat podle ustanovení o odvolání. Tam, kde by byla napadnuta i nesprávnost, lze plně vyhovět pouze tehdy, nemůže-li tak být způsobena újma ostatním účastníkům, pokud by s tím nesouhlasili.19)


Jistě je třeba ocenit úsilí všech, kteří se snaží nalézt řešení nikoli právě povedené úpravy institutu rozkladu, konkrétně jeho posledního ustanovení. Je však otázka, zda je lze nalézt výkladem správního řádu.

Pokud je účelem interpretace právní normy zejména objasnění jejích neurčitých částí, pak je třeba konstatovat, že tomu tak v daném případě být nemůže. Z historického výkladu plyne zcela jasně, jak zákonodárce zamýšlel rozklad koncipovat (opakujeme si ještě jednou slova důvodové zprávy: "Věcně je toto rozhodování omezeno hledisky odstavce 4. V ostatních případech bude možné domáhat se ochrany u soudu."). Tím nemá být nijak obhajován právní pozitivismus a lpění na doslovném znění zákona, které tak kriticky odmítá Ústavní soud apelující na používání systematického a teleologického výkladu. Jenže jak připomíná K. Hesse, ani jedna z těchto interpretací není taková, aby z ní bylo možno za všech okolností nalézt jednoznačné řešení a nejasný je také vztah jednotlivých metod.20) Je ostatně otázkou, proč by zákonodárce zvolil řešení, které si vynucuje tak složité výklady, pokud chtěl dosáhnout jednoznačného řešení v otázce natolik závažné.

Praxe si ovšem s problémem poradila: podle mne čistší řešení bylo nalezeno tam, kde došlo k přijetí zvláštní úpravy, která výslovně vyloučila možný způsob ukončení řízení o rozkladu obsažený ve správním řádu, jako je tomu podle § 45 zákona o ochranných známkách (zákon č. 441/2003 Sb.), § 13 zákona č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu a zeměpisných označení a o změně zákona o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, nebo § 122 zákona o elektronických komunikacích.

Druhým řešením je, že rozhodnutí se v řízení o rozkladu, je-li konstatována nezákonnost či nesprávnost, ruší a vrací k novému projednání a rozhodnutí. Tento postup je prakticky nepřezkoumatelný, protože se jím fakticky vyhovuje tomu, kdo rozklad podává a ten nehledá další možnosti, jak dosáhnout nápravy rozhodnutí.

Třebaže jistě bude jen malá ochota správní řád měnit a sám patřím mezi zastánce zachování stability zejména základních kodexů, v tomto případě by bylo vhodné se nad potřebou novelizace zamyslet.21) Jinak totiž hrozí to, čeho se chtěli tvůrci správního řádu vyvarovat: že zvláštní právní úpravy, které se, jak patrno právě v souvislosti s rozkladem, začínají množit, budou zřejmě spíše přibývat.

Poznámky:

1) Mikule, V.: Řádné opravné prostředky podle nového správního řádu, Nový správní řád, zákon č. 500/2004 Sb., ASPI, Praha 2005 (dále uváděno jen jako "Mikule, V."), str. 169; viz vládní návrh zákona na vydání správního řádu, tisk Poslanecké sněmovny IV. volební období, č. 201/0.

2) Jak patrno, je zde zákon terminologicky nedůsledný, protože v § 1 odst. 1 zavádí generální legislativní zkratku správní orgán. V dané souvislosti byla zvolena tato dikce, která ostatně není nijak matoucí, nepochybně z důvodů vhodnosti.

3) Toto jeho postavení a možnost provádět přezkum prvoinstančních rozhodnutí v rámci rozkladu je potvrzováno i judikaturou správních soudů, např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 21/2005-105.

4) Vedral, J.: Správní řád. Komentář, Bova Polygon, Praha 2006 (dále uváděno jen jako "Vedral, J."), str. 853-854. Rozhodnutí může vydat i státní tajemník, s jehož vytvořením počítá služební zákon (zákon č. 218/2002 Sb.), avšak vzhledem ke stálému posouvaní účinnosti služebního zákona (momentálně k 1. 1. 2009) je toto ustanovení v současnosti obsoletní.

5) Např. rozsudek Vrchního soudu v Praze čj. 6 A 202/95-40 nebo 6 A 85/95 a rozsudek Nejvyšší správního soudu sp. zn. 5 A 8/2002-31. Nezákonnost by však zřejmě nepůsobilo, pokud by o rozkladu rozhodl např. náměstek ministra, který zastupuje dlouhodobě nepřítomného ministra. Takový postup by byl ostatně na místě i vzhledem k tomu, že je potřebné zachovat příslušné lhůty k vydání rozhodnutí.

6) Zvláštní zákon může ovšem stanovit odchylku. Např. podle zákona o elektronických komunikacích (zákon č. 127/2005 Sb.) platí: "Pro účely složení rozkladové komise se členové rady úřadu, s výjimkou jejího předsedy, nepovažují za zaměstnance ústředního správního úřadu." (§ 122 zákona).

7) Ondruš, R.: Správní řád; nový zákon s důvodovou zprávou a poznámkami, Linde, Praha 2005 (dále uváděno jen jako "Ondruš, R."), str. 447.

8) Podle legislativních pravidel (článek 41) vyjadřuje výraz obdobně ve spojení s odkazem na jiné ustanovení právního předpisu, že toto se vztahuje na vymezení právních vztahů v plném rozsahu. Jak ovšem patrno, tak tomu nemůže v daném případě být a spíše se mělo použít výrazu přiměřeně.

9) Mikule, V., str. 171.

10) Zvláštní zákon by ovšem mohl stanovit v tomto ohledu odchylný režim.

11) Podrobně o tom viz Vedral, J., str. 862; s ohledem na § 14 odst. 6 správního řádu nepřichází v úvahu vyloučení pro podjatost u ministra či vedoucího jiného ústředního správního úřadu.

12) Žáčková, M.: K rozhodnutí o podaném rozkladu podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, Nový správní řád, zákon č. 500/2004 Sb. (dále uváděno jen jako "Žáčková, M."), str. 175.

13) Skulová, S., Průcha, P., Havlan, P., Kadečka, S.: Správní právo procesní, Eurolex Bohemia, Praha 2005 (dále uváděno jen jako "Skulová, S., Průcha, P., Havlan, P., Kadečka, S."), str. 199-200; shodně též Kadečka, S. a kolektiv: Správní řád, Meritum, ASPI, Praha 2006 (dále uváděno jen jako "Kadečka, S. a kol."), str. 309-310 a Ondruš, R., str. 448.

14) Pokud v této lhůtě nebude rozhodnutí o rozkladu odesláno, platí fikce, že emisní podmínky, resp. jejich změna byly schváleny v té podobě, v níž to emitent naposledy požadoval (viz § 9 a § 12 zákona).

15) Žáčková, M., str. 173-174.

16) Zákon neříká o jakou újmu by se mělo jednat a zřejmě by měl být tento pojem vykládán spíše extenzivně, tedy jak újma z důvodů ztráty možnosti odvolat se, tak i v důsledku změny k horšímu.

17) Např. Kadečka, S. a kol., str. 310-312; shodně Skulová, S., Průcha, P., Havlan, P., Kadečka, S., str. 200; Ondruš, R., str. 448.

18) Zejména Vedral, V., str. 867-869; Žáčková, M., str. 175-176; podmínka úplného vyhovění resp. nezpůsobení újmy pak podle těchto závěrů platí jen pro změnu rozhodnutí. Připomínám na okraj, že závěry J. Vedrala jsou prakticky zcela shodné se stanoviskem poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu (závěr č. 21 z 5. 12. 2005), www.mvcr.cz/ministerstvo/poradnisbor/zavery/.

19) Vopálka, V.: Správní řízení in Hendrych, D. a kolektiv: Správní právo. Obecná část, C. H. Beck, Praha 2006, str. 381.

20) Holländer, P.: Filosofie práva, Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2006, str. 223-224.

21) Tuto možnost naznačují ve své úvaze také E. Janečková a V. Bartík, když na závěr staví otázku, zda by vypuštění odst. 5 způsobilo problém vzhledem k tomu, že není důvod, proč by měla platit pro rozhodování o opravném prostředku natolik různá pravidla (Otázky aplikace ustanovení § 152 odst. 4 a 5 správního řádu, Správní právo 8/2006, str. 512).

22) Tento příspěvek byl zpracován k řešení výzkumného úkolu, který je podporován grantem GA ČR 407/05/0612.

Pavel Mates
Národohospodářská fakulta VŠE, Praha,
Právnická fakulta ZČU, Plzeň22)

Související