Zákon o zvláštních řízeních soudních v dotčeném ustanovení stanoví, že „ztratí-li účastník po zahájení řízení způsobilost být účastníkem, soud řízení zastaví“. Toto ustanovení je přímo aplikovatelné v řízení o určení, zda tu manželství je, či není, a také v řízení o neplatnosti manželství. Okresní soud v Břeclavi ale navrhl Ústavnímu soudu, aby toto pravidlo zrušil, pokud jde o řízení směřující k určení, zda tu manželství uzavřené mezi účastníky řízení je, nebo není, tedy v případech tzv. zdánlivého manželství.

V případě, který obecný soud řešil, důvod toho, že by manželství bylo pouze zdánlivé, souvisel s podezřením, že manželství vůbec nevzniklo, protože při sňatečném obřadu nebyly splněny takové náležitosti, na jejichž uplatnění je ke vzniku manželství třeba bezvýhradně trvat.

V projednávané kauze mohlo jít o situaci, kdy jeden ze snoubenců trpěl takovou duševní poruchou, která mu zcela bránila vytvořit si vůbec vlastní svobodnou vůli, a tedy i vůle k uzavření manželství zcela absentovala. Když soud tento případ řešil, jeden z účastníků dotčeného řízení ale zemřel. Soudu návrhem napadeného ustanovení zákona ovšem v takovém případě přikazovalo řízení zastavit.

Smrt účastníka by fakticky zhojila neexistentní manželství

Okresní soud však stanul na právním názoru, že pokud řízení zastaví, fakticky tak zhojí a vytvoří manželství, které zřejmě bylo pouze domnělé, zdánlivé. To samozřejmě může vyvolat závažné právní následky s dopadem nejen na dědické řízení z hlediska dědění podle zákonných dědických skupin.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je návrh obecného soud je důvodný a jak je uvedeno výše, pro dané případy kontroverzní ustanovení zrušil. „Ústavní soud respektuje potřebu právní jistoty při posuzování vzniku a existence manželství v případech, kdy řízení mohlo být zahájeno z úřední povinnosti a shledává, že tato potřeba trvá i tehdy, pokud některý z účastníků řízení ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem. Základní právo na ochranu soukromého a rodinného života je úzce spojeno s určením právního postavení fyzické osoby, a to buď jako osoby žijící v manželství, či žijící mimo manželství.

Řada právních institutů kalkuluje přímo s právním statusem „manžela“, přičemž jejich uplatnění mimo tento právní vztah je vyloučeno, případně omezeno. Např. jde o společné jmění manželů, vymezení okruhu osob blízkých, členů rodiny zaměstnance, udělování souhlasu s poskytnutím zdravotní služby, stanovení okruhu dědiců, režim společného nájmu bytu, uplatnění domněnek otcovství, atd. Právní nemožnost najisto a definitivně určit status fyzické osoby a na to navazující její (ne)uplatnění v příslušných právních vztazích přímo zasahuje do obou základních práv, a to jak přímo manželů, resp. osob, které uzavřely nicotné manželství, tak třetích osob. Potřeba určení tohoto právního postavení trvá i po smrti fyzické osoby,“ shrnul Ústavní soud svůj postoj ústy své mluvčí Miroslavy Sedláčkové.

Ústavní soud se také zabýval tím, zdali by nebylo možné protiústavnost napadeného ustanovení odstranit ústavně konformním výkladem nebo interpretativním výrokem, ale dospěl k závěru, že nikoli. Proto orgán ochrany ústavnosti vymezil, v jakém rozsahu nelze napadené ustanovení uplatnit v řízeních týkajících se tzv. zdánlivého manželství. S výrokem ani odůvodněním nálezu se neztotožnili a zaujali k němu odlišné stanovisko soudci Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek.

Celý text nálezu naleznete ZDE.

Související