Stále proto narůstá procento těch, kteří se se svými spory obracejí na rozhodčí instituce.

Vždyť i v některých zemích EU, jako třeba Itálie, je průměrná doba řízení i v nejjednodušších sporech téměř dvojnásobná, než je tomu u nás, ve Španělsku jsou sice veškeré úkony připravovány advokáty, vůči soudu však vystupuje tzv. prokuror.

Rovněž britský systém solicitorů a barristerů je dnes již běžně považován za překážku plynulosti řízení před soudem. Silné kritice - pokud jde o průtahy v řízení - nejsou pak v posledních letech ušetřeny ani takové země, které si donedávna zakládaly na flexibilitě svého justičního systému, jako např. Německo.

Není proto divu, že v oblasti sporů s tzv. mezinárodním prvkem, kdy lze především předpokládat možný výkon rozhodnutí v zahraničí, je často dávána přednost rozhodčímu řízení, které svou flexibilitou a především soukromoprávním postavením osob přijímajících rozhodnutí a vydávajících ve formě rozhodčího nálezu vykonatelný titul poskytuje značná ulehčení při výkonu takových rozhodnutí v zahraničí a možnost vyhnout se řadě formálních problémů. Je to především New Yorská úmluva o uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů z roku 1958 (a další multilaterální i bilaterální), které garantují dnes již téměř celosvětovou vykonatelnost právě rozhodnutí vydaných v rozhodčím řízení.2)

Ačkoliv lze počítat se značným rozšířením vykonatelnosti tuzemských rozhodnutí v rámci komunitárního prostoru po přistoupení k EU a naopak též s vykonatelností zahraničních soudních rozhodnutí u nás,3) současná situace v oblasti řešení sporů s mezinárodním prvkem nasvědčuje dalšímu rozšiřování náhradních způsobů řešení sporů a především rozhodčího řízení.

Ačkoliv Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR si jako pokračovatel dřívějšího Rozhodčího soudu při ČSOPK vydobyl významné místo jak v mezinárodním kontextu, tak i při řešení sporů bez mezinárodního prvku a počet jím řešených sporů se od poloviny 90. let minulého století zvýšil na téměř čtyřnásobek4) a sjednání rozhodčí smlouvy a pravomoci tohoto rozhodčího soudu bude většinou pro tuzemské podnikatele z řady důvodů výhodné, nelze nevidět, že prosazení pravomoci našeho rozhodčího soudu nebude často z taktických důvodů při sjednávání rozhodčí smlouvy (obvykle jako součástí smlouvy hlavní, tj. ve formě rozhodčí doložky) možné nebo jinak protistranou akceptovatelné.

V tomto směru lze obecně říci, že celosvětově uznávanou autoritou a jakousi mekkou řešení sporů v mezinárodním obchodním styku pomocí rozhodčího řízení a dnes i za pomoci dalších tzv. náhradních způsobů řešení sporů (Alternative Dispute Resolutions, tzv. "ADR") je Mezinárodní obchodní komora v Paříži a její Mezinárodní rozhodčí soud (ICC - International Court of Arbitration), jehož postupy a praxe jsou v mnoha směrech vodítkem pro řadu jiných arbitrážních center na celém světě (např. pokud jde o nezávislost rozhodců, výběr neutrálního místa řešení sporů atd.) a který díky svému tradičnímu kreditu představuje často autoritu, proti které nemají strany žádných námitek a sjednání právě pravomoci tohoto rozhodčího soudu bývá jedinou pro všechny účastníky smluvního vztahu akceptovatelnou variantou.

Nelze nevidět, že to byl právě Mezinárodní rozhodčí soud při ICC, jehož nálezy začaly být jako nálezy vydané zahraničním arbitrážním centrem uznávány a vykonávány též v USA a např. právě ve smluvní a obchodní praxi s USA jde velmi často o jediný mimoamerický rozhodčí soud, jehož pravomoc je pro obchodní partnery z USA přijatelná.5)

Rozhodčí soud při ICC se skládá ze soudců a sekretariátu, přičemž s ohledem na rostoucí počet sporů, kde jedna ze stran je z ČR, je v současné době zaměstnávána na sekretariátu ICC rovněž jedna pracovní síla ovládající český jazyk. Soudci rozhodčího soudu však sami nebývají jmenování rozhodci, nýbrž rozhodci jsou jmenováni nezávislí odborníci, obvykle ze zemí, na které nemá spor žádnou vazbu, přičemž jak Terms of Reference,6) tak i rozhodčí nález jsou schvalovány soudem (soudci).

Vysoká hodnota a odbornost rozhodování a tedy v návaznosti na to i reputace rozhodčího soudu byly od počátku sedmdesátých let minulého století provázeny bohužel tím, že se řízení stávalo mnohdy nepružným, neschopným reagovat na nové procesní trendy (především pokud jde o používání komunikačních prostředků, IT. apod.) a rovněž příliš drahým, zejména pak u sporů s nižší hodnotou předmětu, jednodušších případů atd.

Na to reagoval rozhodčí soud řadou iniciativ především v posledních pěti letech, z nichž na nejdůležitější je vhodné upozornit, neboť odpovídající nové instituty v řízení před rozhodčím soudem se začínají stále častěji objevovat v návrzích rozhodčích smluv, s nimiž je konfrontována i právní a obchodní praxe v České republice.

Pravidla pro malé spory

"Guidelines for Arbitrating Small Claims under the ICC Rules of Arbitration"7)

Nejde o žádná závazná pravidla, jakými jsou kupř. řád pro rozhodčí řízení a ani o soustavu pravidel, jež by nezbytně měla být smluvními stranami inkorporována do smlouvy, nýbrž mají povahu doporučujících pravidel, na jejichž aplikaci se mohou smluvní strany či strany sporu dohodnout.

Smyslem jednotlivých pravidel je zjednodušení a zrychlení rozhodčího řízení, tedy snížení časové a finanční náročnosti vedení sporu. Strany se přitom mohou rozhodnout, zda a která pravidla obsažená ve Směrnicích pro malé spory mají být vzhledem k povaze a rozsahu sporu, jakož i dalším okolnostem v rozhodčím řízení aplikována. Dohoda stran o použití těchto pravidel je pro rozhodce závazná.

Směrnice pro malé spory nedefinují pojem Small Claims (tzv. malé spory), nýbrž ponechávají zcela na dohodě stran, jaký spor budou považovat za malý a zda budou chtít jednotlivá pravidla aplikovat, či nikoliv. Arbitrážní komise ICC byla přitom vedena úvahou, že objektivní stanovení částky předmětu tzv. malého sporu je nereálné, neboť částka kupř. ve výši několika miliónů amerických dolarů může představovat pro etablovanou mezinárodní společnost malý spor, zatímco pro menší subjekt vstupující na mezinárodní trh může jít v případě téže částky o spor zásadního významu.

Na druhou stranu nemusí jít v případě malého sporu o spor nevýznamný, neboť může jít o spor, který bude mít dalekosáhlé konsekvence. V mnohých případech může jít i o spory o vyšší částky, jestliže se na použití Směrnic pro malé spory dohodnou strany, jimž půjde o omezení časové a finanční náročnosti rozhodčího řízení.

Žalobce by měl již ve svém návrhu na vydání rozhodčího nálezu, stejně tak i žalovaný ve své replice, stručně a komplexně popsat předmět sporu, jakož i své odůvodnění. Doporučuje se, aby byly přiloženy očíslované veškeré listinné důkazy spolu s jejich seznamem, jakož i chronologický přehled událostí, jež vedly ke vzniku sporu. Strany se mohou dohodnout na omezení rozsahu listinných důkazů na ty, jež mají zásadní význam pro rozhodnutí sporu, a mohou navrhnout či se mohou dohodnout na použití jen některých jednotlivých ustanovení Směrnic pro malé spory.

V zájmu snížení nákladů rozhodčího řízení se stranám doporučuje, aby se dohodly na rozhodnutí sporu jediným rozhodcem a nikoliv vícečlenným senátem, avšak při svém výběru rozhodce by měly brát ohled na skutečnost, má-li jmenovaný rozhodce odpovídající znalosti, zázemí, jakož i dostatek časového prostoru pro vedení řízení s maximální flexibilitou.

Osobní jednání mezi stranami sporu a rozhodcem o sestavení tzv. Terms of Reference by mělo být zejména z důvodu časových a cestovních nákladů, jakož i nákladů řízení vůbec omezeno jen na zcela výjimečné případy. Stranám se proto doporučuje, aby zvážily možnost uzavření Terms of Reference korespondenční cestou, za využití telefonické konference, videokonference či za použití jiných vhodných prostředků. Těch lze ostatně v široké míře u těchto malých žalob využít i v nalézacím řízení samotném, včetně dohody stran o tom, že podstatná část dokumentů bude podávána výlučně v elektronické formě.

Vzhledem ke skutečnosti, že strany sporu v mezinárodním obchodním styku mají své domicily zpravidla v různých státech, přičemž je nutné brát ohled i na to, že rozhodci mnohdy pocházejí z dalšího státu, měly by strany věnovat pozornost výběru místa jednání rozhodčího soudu, aby tímto způsobem byly pokud možno minimalizovány časové a cestovní náklady, přičemž při zohlednění těchto aspektů se může řízení konat i v některém ze státu účastníků nebo ve státu sídla či bydliště některého nebo některých z rozhodců, což je podle standardních pravidel RS jinak téměř vyloučeno.

Ke snížení časových a cestovních nákladů může sloužit i konání jednání rozhodčího soudu bez nařízení ústního jednání, které by se mělo u těchto malých žalob aplikovat v co možná nejširším rozsahu (opět na rozdíl od řízení standardního). V úvahu přichází též využívání videokonferencí.

Směrnice pro malé spory obsahují i jedno generální ustanovení, podle něhož by strany společně s rozhodci měli vyvinout veškeré racionální úsilí, jež by mohlo vést ke zkrácení rozhodčího řízení, kupř. může jít o zkrácení lhůty pro vydání rozhodčího nálezu, jež je ve standardním řádě pro rozhodčí řízení ICC stanovena v délce šesti měsíců.

Použití některých z pravidel obsažených ve Směrnicích pro malé spory vede na jedné straně k zjednodušení činnosti rozhodce, na druhé straně však může vést a zřejmě i povede ke zvýšení nároků kladených na strany sporu, respektive na jejich právní zástupce (koncentrace dokazování, stručnost ve vyjadřování, maximální flexibilita).

Faktické použití Směrnic pro malé spory se nemusí omezovat jen na spory vzniklé v mezinárodním obchodním styku. Lze si představit, že se jimi do budoucna nechají inspirovat i rozhodci a strany ve vnitrostátních sporech vedených v ČR, případně že stejná či obdobná pravidla zahrnou strany do svých rozhodčích smluv v rámci právních vztahů bez tzv. mezinárodního prvku.

Pravidla pro Dispute Boards

Na rozdíl od pravidel pro malé spory pravidla pro Dispute Boards (dále také "DB"), která jsou v současné době ve stadiu zrodu, avšak i přesto mají již zcela konkrétní rámec a obsah a lze očekávat jejich brzké schválení, budou představovat standardní úpravu stálých komisí zřizovaných stále častěji u obchodních transakcí a projektů (zejména projektů finančních a investičních) většího rozsahu, kde se počítá s delší dobou realizace.

Dispute Boards (volně lze překládat např. jako "výbor pro sledování plnění smlouvy a řešení sporů") je obvykle u zmíněných projektů zřizován za účelem průběžného vyhodnocování plnění závazků stran, upozorňování na nedostatky při tomto plnění a zaujímání stanovisek k průběžně vznikajícím problémům, a to s větší či menší závazností pro strany. Tento postup se osvědčil především u projektů realizovaných a podporovaných některými velkými mezinárodními finančními a hospodářskými organizacemi (např. v rámci institucí Mezinárodního měnového fondu) a nyní jej jako model přebírá a do podoby standardních pravidel upravuje právě Mezinárodní obchodní komora v Paříži.

Lze předpokládat, že tyto postupy a pravidla budou s ohledem na jejich široké uplatnění v podstatě u všech dlouhodobějších obchodních a finančních transakcí bez ohledu na jejich hodnotový objem, aplikována v široké míře v praxi. Jde totiž o velmi moderní a pokrokový trend, který v konečné fázi předchází drtivé většině sporů a slouží tak jejich prevenci.

Základem uvedeného institutu a odpovídajících pravidel je modelová smlouva pro členy Dispute Boards, která je chápána jako třístranná smlouva, kterou uzavírají strany smlouvy, jíž se DB má týkat, a člen (členové) Dispute Boards. Smlouva má upravovat podmínky výkonu činnosti člena DB, mj. i odměnu člena Dispute Boards, skládající se jednak z měsíční odměny za to, že bude člen Dispute Boards smluvním stranám k dispozici, jednak z denní odměny za vykonanou činnost.

Aplikovatelnost Dispute Boards záleží na vůli smluvních stran, jež chtějí buď předcházet případným sporům, nebo vzniklé spory řešit. Nejvýznamnější roli však DB plní při prevenci sporů a DB nepředstavují konkurenci rozhodčího řízení, nýbrž jen doplněk služeb nabízených ICC. V ideálním případě by se smluvní strany měly dohodnout na DB již ve fázi tvorby smlouvy, v souvislosti s níž by případné spory mohly vzniknout. Dispute Boards spočívá v informačních pravidelných schůzkách smluvních stran s členy DB (jde o zvláštní výbor), během nichž jsou probírány otázky, jež by mohly vést ke vzniku potenciálních sporů, a ve vydání formálních doporučení či rozhodnutí v případech již existujících sporů. ICC počítá se třemi následujícími formami Dispute Boards:

- Dispute Review Board (DRB) - kterákoliv strana může ve stanovené lhůtě přijmout, či odmítnout vydané doporučení Dispute Boards;

- Dispute Adjudication Board (DAB) - smluvní strany jsou povinny provést vydané rozhodnutí DB, není-li takové rozhodnutí revidováno či změněno cestou rozhodčího řízení;

- Combined Dispute Board (CDB) - vydává se zásadně doporučení (viz DRB), avšak kterákoliv strana je oprávněna navrhnout, aby bylo vydáno rozhodnutí (viz DAB), přičemž o návrhu smluvní strany rozhoduje CDB.

Zároveň byly Mezinárodní obchodní komorou a její arbitrážní komisí vytvořeny návrhy standardních doložek pro jednotlivé formy Dispute Boards. V případě výhrad některé smluvní strany vůči doporučení či rozhodnutí vydanému v rámci Dispute Boards počítají rozhodčí doložky s tím, že spor bude vyřešen Mezinárodním rozhodčím soudem při ICC. V takovém případě lze pak počítat buď s aplikací standardních pravidel nebo i pravidel pro malé spory.

Standardní postupy pro používání IT v mezinárodním rozhodčím řízení

Standard Operations for using IT in International Arbitration

Tento materiál byl zpracován rovněž na půdě arbitrážní komise při Mezinárodní obchodní komoře v Paříži pro využití ze strany rozhodčího soudu (prozatím taktéž před definitivním schválením, avšak rovněž ve velmi pokročilém stadiu, když využití těchto postupů je již dnes možné).

Nejde v žádném případě o procedurální pravidla, nýbrž spíše o pravidla technické povahy, jež se doporučuje, aby strany sporu a rozhodci, v případě, že využívají informační technologie, dodržovali v zájmu hladkého a bezproblémového průběhu rozhodčího řízení.

Pravidla se zabývají předáváním dokumentů v elektronické podobě, elektronickou komunikací a pořádáním video a audio konferencí. I v této souvislosti lze odkázat na návaznost na pravidla pro řešení tzv. malých sporů, která s maximálním využitím informačních technologií počítají.

Pravidla ICC pro posudkovou činnost

Tato pravidla byla již schválena a počítají se třemi rozdílnými postupy jmenování znalců, a s tím spojenými třemi možnostmi zapojení Mezinárodního centra pro posudkovou činnost (toto centrum existuje při ICC již delší dobu a patří k významným institucím ICC pro podporu mj. řešení sporů za pomocí znalecké činnosti) do procesu jmenování znalců.

Jmenovitě jde o navržení znalce podle specifických požadavků žadatele, o jmenování znalce Mezinárodním centrem na základě dohody stran a o správu procesu zpracování posudku Mezinárodním centrem. Každý z těchto postupů lze použít samostatně, nezávisle na předchozím použití jiných postupů, přičemž jejich použití do značné míry závisí na tom, do jaké míry mají být doporučení znalců pro strany závazná, a to od pouhého nezávazného doporučení až po výrok znalce, který je následně včleněn do výroku rozhodčího nálezu a stává se tak vykonatelným titulem.

Tyto různé varianty tak dávají stranám možnost stanovit rámec pro vyřešení sporů především v těch v mezinárodním obchodním styku nikoliv neobvyklých situacích, kdy strany i přes existenci sporu chtějí zachovat do budoucna dobré vztahy a možnost další spolupráce a shodnou se na tom, že vyřešení daného sporu závisí často na expertním posouzení odborného problému (např. existence, či neexistence vady dodávky apod.).

Právě pokud jde o prevenci sporů, lze sledovat nikoliv nevýznamný posun kupředu v činnosti Mezinárodní obchodní komory v Paříži, její arbitrážní komise a jejího rozhodčího soudu. Se všemi novými instituty, které představují jen část některých z velmi významných aktivit ICC v posledních letech, se lze stále častěji setkávat v obchodní a právní (především smluvní) praxi ve vztazích s mezinárodním prvkem. Řada z těchto pravidel - minimálně pokud jde o jejich principy - lze však využít i v rámci tuzemského řešení sporů, tj. zejména v souvislosti a v návaznosti na rozhodčí řízení.

Poznámky:

1) Bělohlávek, A.: Alternativní způsoby řešení civilních a obchodních sporů (tzv. "ADR") v evropském kontextu, Právní rozhledy č. 6/2003.

2) New Yorskou úmluvou je v současnosti vázáno přes 130 zemí celého světa, což je na multilaterální dohodu tohoto typu úctyhodný počet signatářů. Zde viz kupříkladu Růžička, K.: Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, Dobrá voda - 2003.

3) Za zmínku v této souvislosti stojí snad nejkomplexnější publikace vydaná u nás v poslední době k této problematice, a to Rozehnalová, N., Týč, V.: Evropský justiční prostor (v civilních otázkách), Brno - 2003. Patrné jsou však i určité změny v bilaterálních vztazích v oblasti právní pomoci. Zde je např. nutno zmínit naše vztahy vůči Německu, jehož soudní rozhodnutí v civilních a obchodních věcech jsou u nás vykonatelná na základě prohlášení o existenci vzájemnosti od podzimu 2002 - viz např. Bělohlávek, A.: Prorogace pravomoci soudů v majetkových sporech s mezinárodním prvkem a otázka vzájemnosti, Právní rádce č. 12/2002.

4) Bohužel nejsou k dispozici přesné statistické údaje o tom, kolik sporů je v ČR rozhodováno v tzv. řízení ad hoc, tj. v rozhodčím řízení mimo pravomoc některého ze tří u nás existujících stálých rozhodčích soudů, je známo, že počet takových řízení narůstá, přičemž odhady se pohybují okolo dvou až tří tisíc rozhodčích nálezů vydaných v ČR ročně právě rozhodci v řízení ad hoc.

5) Bělohlávek, A. et al: Rozhodčí řízení v USA, Daňová a hospodářská kartotéka č. 1 a 2/1995.

6) Jde o dokument zpracovávaný rozhodci před ústním jednáním, v němž jsou definovány otázky sporné a nesporné, včetně problémů rozhodného práva, specifikovány důkazy k provedení a základní otázky dalšího postupu v řízení. Tento materiál je předkládán ke schválení primárně stranám, přičemž nedostatek souhlasu některé nebo všech stran sporu je nahrazován souhlasem soudu.

7) Bělohlávek, A.: Některé plánované změny v rozhodčím řízení před mezinárodní obchodní komorou, Sborník výzkumných prací "Aproximace českého práva ve srovnání se standardy EU" vydaný katedrou práva Ekonomické fakulty VŠB TU Ostrava při příležitosti pořádání vědecké konference "Ekonomické a adaptační procesy 2002 pro české průmyslové regiony před vstupem do EU".



právník, Praha
Související