Na základě zkušeností z mezinárodního obchodu se takto i v tuzemských vztazích pravidelně uplatňují snahy vytvářet různé technicko-právní postupy a podmínky, které by podstatně napomáhaly smluvnímu jednání směřujícímu k uzavření dané smlouvy a k vyhovujícímu postavení smluvních stran při realizaci dohodnutých smluvních podmínek. Takové postupy a pomůcky rovněž přispívají ke srozumitelnější interpretaci vůle smluvních stran.

DŮVODY PRO POUŽITÍ OBCHODNÍCH PODMÍNEK

Vedle sjednocených obchodních termínů a právních návodů představují důležitou formu standardizovaných prostředků sloužících k operativnímu uzavírání smluv všeobecné obchodní podmínky.

Na podporu jejich aplikace se obvykle uvádí

- racionalizace smluvního jednání tím, že si strany pro obchody stejného druhu zformulují svá stanoviska k pravidelně se opakující problematice (např. platební, přepravní, pojišťovací a jiné otázky),

- snížení rizik následných rozporů mezi smluvními stranami tím, že se přesněji vymezí jejich práva a povinnosti (např. využitím v předstihu vytvořených podmínek lze do cenových kalkulací předem zahrnout typická rizika daného obchodního případu).

Všeobecné obchodní podmínky lze rozdělit do dvou základních skupin. Jsou to všeobecné dodací podmínky a tzv. typové smlouvy. Pro obě skupiny je společné, že sjednocují situace, které pravidelně nastávají nebo mohou nastat u stejných nebo obdobných typů obchodu a že se vyskytují ve formě psaného, resp. tištěného textu.

Podstatu všeobecných dodacích podmínek lze obecně charakterizovat jako předem vypracované písemné texty určitých ustanovení příslušné smlouvy, popř. texty termínů v ní se vyskytujících, tj. údajů, které lze vypracovat pro neurčité množství navzájem podobných obchodních operací (např. údaje o jakosti plnění, záručních lhůtách, vůbec o odpovědnosti, přechodu vlastnického práva a nebezpečí nahodilé zkázy nebo poškození předmětu plnění, platební a pojišťovací podmínky), které se teprve začleněním do vlastního typu dané smlouvy dohodou smluvních stran stávají závazné.

V odlišení od uvedených dodacích podmínek je možné vymezit typovou smlouvu, jakožto předem vypracovaný tištěný dokument, který se obvykle skládá ze dvou částí

- z individuální, jež obsahuje údaje specifické pro konkrétní obchodní případ (např. označení smluvních stran, předmět plnění, cena konkrétní délka záruční doby), a

- z obecné, která obsahuje dodací podmínky zakotvující určité standardní situace.

Taková smlouva se pak stává pro smluvní strany závaznou vyplněním individualizované části a podpisem smluvních stran, který ovšem musí pokrýt obě uvedené části.

Z hlediska uplatnění základního principu závazkového vztahu, tj. smluvní svobody se dělí obchodní podmínky na vzorové a na tzv. adhézní.

Vzorové všeobecné obchodní podmínky a vzorové smlouvy představují svým textem a uspořádáním pro smluvní strany skutečný návrh jednotných podmínek, který se vytváří se záměrem zrychlit a zjednodušit uzavírání konkrétní smlouvy a svým obsahem směřují k vyváženému postavení smluvních partnerů v daném druhu obchodu.

Takový charakter obchodních podmínek - určených zpravidla pro mezinárodní obchodní styk - mají zejména podmínky vypracované a doporučované mezinárodními organizacemi vyvíjejícími činnost mj. i v této oblasti (např. podmínky EHK, OSN, UNCITRAL).

Adhézní obchodní podmínky a smlouvy jsou charakterizovány tím, že jejich obsah je ve skutečnosti určen jen jednou ze smluvních stran. V praxi jsou jejich formuláře navrhovány velkými a vlivnými průmyslovými podniky a institucemi, které uvádějí v chod četnou produkci, distribuci nebo masové služby a jejich ustanovení převážně slouží zájmům těchto navrhovatelů. Při jejich začlenění do konkrétní smlouvy zpravidla převažuje vůle jedné ekonomicky silnější smluvní strany, která tím snižuje své obchodní riziko.

Vedle negativních dopadů v oblasti ekonomické jsou tu časté i negativní důsledky v oblasti právní: často se zneužívá dispozitivní povaha norem a vytvářejí se situace, kdy je potlačen - pro jednu smluvní stranu - princip svobodné vůle.

Vedle kladných stránek využívání standardizovaných forem se však uplatňují obecně i argumenty proti jejich užívání, které nesměřují proti samotné standardizaci, avšak proti některým výsledkům.

Poukazuje se např. na to, že se otevírá prostor pro ekonomicky silnějšího partnera k získání výhod oproti druhé smluvní straně, a že často předtištěné podmínky nejsou v podstatě výsledkem vzájemného jednání mezi kontrahujícími stranami, což je zvláště charakteristické pro shora zmíněné adhézní obchodní podmínky. V případech slabšího postavení na trhu nemá druhá strana často možnost prosadit vlastní návrhy a musí přijmout veškeré smluvní podmínky navrhovatele, má-li zájem obchod uzavřít.

OBCHODNÍ PODMÍNKY PODLE ZÁKONA O OCHRANĚ HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE

Zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, který nabyl účinnosti dnem 1. července 2001, zrušil k témuž dni dříve platný zákon č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů.

Oba zákony se mj. také zabývají přípustným obsahem a vhodnou aplikací obchodních podmínek, které se stanou součástí uzavíraných jednotlivých typů smluv.

Obchodní podmínky mají totiž podle zkušenosti často značný význam zejména v horizontálních vztazích mezi smluvními partnery. V jejich obsahu se mohou jednotlivě nebo ve vzájemné souvislosti vyskytovat ustanovení, jimiž soutěžitelé na trhu výrobků a služeb mohou koordinovaně prosazovat i klauzule, které narušují nebo mohou narušovat principy uplatňované zákonem o ochraně hospodářské soutěže. Týká se to např. platebních podmínek, které v souvislosti se smluvní volností mohou zvláště v podmínkách monopolizace trhu vést k poškození ekonomicky slabších smluvních partnerů.

Oba zákony užívají ve svém textu obecně pojmu "obchodní podmínky". Podle mého soudu pod tento obecný pojem dlužno zahrnovat, jak všeobecné obchodní podmínky podle kogentního § 273 obch. zákoníku, tak i všechny ostatní obchodní podmínky, které vyplývají z dalších právních předpisů a vztahují se na jednotlivé typy smluv.

Nyní platný zákon č. 143/2001 Sb. uvádí při výčtu zakázaných a neplatných dohod narušujících hospodářskou soutěž příkladmo v § 3 odst. 1 písm. a) na prvním místě mezi dohodami, které vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže, dohody o přímém, nebo nepřímém určení cen, "popřípadě o jiných obchodních podmínkách".

Týká-li se důvod zákazu jen části dohody, podléhá zákazu jen tato část. Pokud však z povahy dohody, jejího obsahu, účelu nebo okolností, za nichž k ní došlo, vyplývá, že zakázanou část ne-lze od ostatního obsahu oddělit, tak je zakázaná a neplatná celá dohoda.

Podle citovaného zákona jsou vedle dohod o přímém, nebo nepřímém určení cen, popř. i dohody o jiných obchodních podmínkách, zakázané a neplatné.

Současně však nový zákon v § 6 odst. 1 stanovil, ve kterých případech se obecný zákaz dohod podle § 3 odst. 2 písm. a) až f) na příslušná ujednání nevztahuje. Jsou to mj. také ujednání o obchodních podmínkách, která se stala předmětem horizontální dohody mezi soutěžiteli (tj. těmi, kteří působí na stejné úrovni trhu), pokud společný podíl účastníků takové dohody na relevantním trhu (§ 2 odst. 2 zák. č. 143/1993 Sb.) nepřesahuje pět procent nebo pokud se sjednané obchodní podmínky staly předmětem vertikální dohody (tj. dohody soutěžitelů působících na různých úrovních trhu) a společný podíl účastníků takové dohody nepřesáhne na relevantním trhu 10 procent, nestanoví-li Úřad pro hospodářskou soutěž vyhláškou podíl vyšší [srov. § 6 odst. 1 písm. a) a b) zák. č. 143/19991 Sb.].

Ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) až c) zákona pak doplněním stanoví případy, kdy obecné vynětí ze zákazu dohod podle § 6 odst. 1 zákona se netýká tam uvedených dohod, i když by splňovaly podmínky stanovené v § 6 odst. 1 zákona. Jde v podstatě o některé horizontální nebo vertikální dohody o přímém nebo nepřímém určení cen nebo o jednotlivé dohody, které jsou součástí souboru dohod ohledně stejného, srovnatelného nebo zaměnitelného zboží.

V novém zákoně je velmi důležitý a podstatně rozdílný způsob řešení případů, když Úřad při výkonu svého dozoru nad plněním zákona (srov. § 20 zák.) nebo z jiného podnětu zjistí, že došlo k uzavření zakázané dohody (§ 3 až 6 zák.), tj. také zakázané dohody o obchodních podmínkách.

Podle § 7 odst. 1 zákona Úřad takovou skutečnost ve svém rozhodnutí deklaruje a plnění takové dohody, tj. mj. také plnění příslušných obchodních podmínek do budoucna zakáže.

INDIVIDUÁLNÍ VÝJIMKA

Zákon však dává možnost soutěžitelům, kteří se dohodli na obsahu zpracovaných obchodních podmínek, které Úřad zakázal aplikovat, požádat Úřad o povolení individuální výjimky ze zákazu jejich aplikace, pokud dohodnuté obchodní podmínky

a) přispějí ke zlepšení výroby nebo distribuce zboží nebo k podpoře technického či hospodářského rozvoje a vyhrazují spotřebitelům (srov. § 52 odst. 3 obč. zák.) přiměřený podíl na výhodách z toho plynoucích;

b) neuloží spotřebitelům omezení, která nejsou nezbytná k dosažení cílů podle písm. a), a

c) neumožní soutěžitelům vyloučit hospodářskou soutěž na podstatné části trhu zboží, jehož dodávka nebo nákup je předmětem dohody (srov. § 8 zák. č. 143/2001 Sb.).

Řízení o povolení individuální výjimky se zahajuje na návrh alespoň jednoho účastníka dohody o obchodních podmínkách. Zákon v § 9 odst. 1 pak stanoví formální náležitosti, které musí návrh obsahovat, a to mj. údaje o podílu na trhu zboží, důvody, pro které je výjimka ze zákazu požadována a k návrhu musí být předložen text příslušných podmínek, pro něž je výjimka požadována.

Jsou-li splněny všechny předpoklady pro povolení individuální výjimky ze zákazu uvedeného v § 8 písm. a) až c) zákona, Úřad výjimku povolí na dobu nejvýše pěti let.

Zahájení řízení o povolení výjimky Úřad neprodleně oznámí v Obchodním věstníku (srov. § 2 odst. 3 nařízení vlády č. 503/2000 Sb.) a stanoví lhůtu pro podání námitek proti jejímu povolení.

Rozhodnutí o povolení výjimky nebo o zamítnutí návrhu na její povolení vydá Úřad do dvou měsíců ode dne zahájení řízení (§ 9 odst. 3 věta prvá zák.). Nevydá-li Úřad v této lhůtě rozhodnutí o návrhu nepovolení výjimky, tak již o návrhu na její povolení nerozhoduje a zákon přímo stanoví právní domněnku v tom smyslu, že se má zato, že uplynutím uvedené dvouměsíční lhůty Úřad výjimku povolil na dobu, na níž byla navrhovatelem požadována, nejdéle však na dobu dva let.

NÁVRH NA URČENÍ, PODLÉHÁ-LI DOHODA ZÁKAZU

Velmi významný pro praxi z hlediska prevence a jistoty, zejména také účastníků sjednávané dohody o obchodních podmínkách, je § 7 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb. Podle tohoto ustanovení mohou soutěžitelé podat Úřadu návrh na určení, zda určitá jejich dohoda v konkrétním případě podléhá zákazu podle § 3 až § 6 zákona, tj. zda svým obsahem a dosahem není zakázanou dohodou narušujících soutěž podle § 3 odst. 1 zákona.

O podaném návrhu soutěžitelů (s využitím § 7 odst. 2 zákona) probíhá pak (podle § 9 odst. 6 zákona) řízení, které přiměřeně využívá § 9 odst. 1 zákona platících pro řízení a povolení výjimky ze zákazu dohod podle § 3 odst. 1 a § 4 odst. 1 zákona.

Tento odkaz v zákoně na přiměřenou aplikaci § 9 odst. 1 zákona také pro řízení a návrhu podaném soutěžiteli ve smyslu § 7 odst. 2 zákona zřejmě znamená, že návrh musí obsahovat formální náležitosti uvedené ve druhé větě § 9 odst. 1 zákona (zejména také přiložení navrhovaných obchodních podmínek) a dále také, že zahájení řízení ohledně určení o tom, zda navrhované obchodní podmínky podléhají zákazu, či nikoliv, včetně jejich navrhovaného textu, bude muset být neprodleně oznámeno v Obchodním věstníku spolu se stanovením lhůty k podání eventuálních námitek.

Z textu § 9 odst. 6 věta první však podle mého soudu vyplývá, že pro řízení o návrhu podle § 7 odst. 2 zákona a pro jeho průběh lze přiměřeně využít pouze § 9 odst. 1 zákona a nikoliv § 9 odst. 3 zákona, tj. že by ze zákona vyplynul také pro vyřízení určení ve smyslu § 7 odst. 2 termín dva měsíce ode dne zahájení řízení, tj. ode dne, kdy Úřadu došel návrh na určení, zda např. příslušné obchodní podmínky podléhají zákazu, či nikoliv.

Dále zřejmě nelze v této souvislosti ani aplikovat první domněnku podle § 9 odst. 3 věta druhá zákona v tom smyslu, že nevyřízení návrhu podaného podle § 7 odst. 2 zákona do dvou měsíců, by znamenalo, že Úřad neshledal, že by navrhované obchodní podmínky představovaly dohodu narušující soutěž.

Uvedený výklad textu zákona podporuje i text druhé věty § 9 odst. 6 zákona, podle něhož Úřad může své rozhodnutí o návrhu na určení podle § 7 odst. 2 zrušit, nebo změnit, přičemž pro zrušení nebo změnu platí obdobné podmínky stanovené taxativně v § 9 odst. 5 zákona, zejména když by Úřad dospěl dodatečně k závěru, že určení o nezávadnosti předložených obchodních podmínek bylo vydáno na základě nepravdivých nebo neúplných podkladů, údajů a informací nebo bylo vůbec podvodně získáno.

Lze právem očekávat, že nyní budou v praxi soutěžitelé připravující a formulující příslušné obchodní podmínky - zákonem nyní obecně v § 3 odst. 2 písm. a) zakázané - využívat před jejich konečným odsouhlasením a vydáním § 7 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb., a podání v dostatečném předstihu Úřadu příslušný návrh na určení, zda dohoda o obsahu takových obchodních podmínek nenarušuje v konkrétním případě uvedený zákaz.

V této souvislosti vzniká otázka, zda § 7 odst. 2 zákona by šlo aplikovat i na určení Úřadem již vydaných a aplikovaných obchodních podmínek před účinnosti nového zákona, tj. před 1. 7. 2001. Podle mého soudu by to nemělo být vyloučeno, a to v případech, kdy by soutěžitelé, kteří v minulosti určitou dohodu o obsahu obchodních podmínkách uzavřeli a ty již v praxi aplikují, po zhodnocení principů nového zákona dospěli k určitým pochybnostem o jejich nezávadnosti.

OBCHODNÍ PODMÍNKY A PŘEDPISY NA OCHRANU SPOTŘEBITELE

Při sjednávání a formulaci příslušných obchodních podmínek musí soutěžitelé podle okolností daných smluvních typů, jejichž součástí by se obchodní podmínky měly stát, respektovat také závazné ustanovení směřující zejména v horizontálních vztazích k ochraně spotřebitelů, tj. osob, které při uzavírání a plnění dané smlouvy nejednají v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (srov. pojem vymezený obecně § 52 odst. 3 obč. zákona).

Podle obecného § 55 odst. 1 obč. zákoníku se smluvní ujednání spotřebitelských smluv nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele a spotřebitel se zejména nemůže vzdát smluvně práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhorší své smluvní postavení.

Z tohoto znění zákona dlužno dovodit, že tam, kde zákon upravuje vztahy dispozitivně, je tato dispozitivnost, která by jinak mohla také nalézt odraz ve sjednávaných obchodních podmínkách, v uvedeném směru omezena.

Toto ustanovení zákona dlužno proto vztáhnout rovněž na obsah projednávaných obchodních podmínek, které budou tvořit součást příslušných spotřebitelských smluv.

Dále podle § 56 odst. 1 obč. zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. I toto obecné ustanovení zákona představující důležitý prostředek ochrany spotřebitele jakožto smluvního partnera, který musí být vzat v úvahu a respektován při formulaci příslušných obchodních podmínek.

V návaznosti na uvedená obecná ustanovení obč. zákoníku, týkající se obsahu spotřebitelských smluv pro smluvní praxi, je instruktivní demonstrativní výčet některých nepřípustných smluvních ujednání, který je formulován v § 56 odst. 3 zákona.

Jsou to taková smluvní ujednání, která zejména

a) vylučují nebo omezují odpovědnost dodavatele a za jednání či opomenutí, kterými byla spotřebiteli způsobena smrt či újma na zdraví,

b) vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady či odpovědnosti za škodu,

c) stanoví, že smlouva je pro spotřebitele závazná, zatímco plnění dodavatele je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůli dodavatele,

d) dovolují dodavateli, aby spotřebiteli nevydal jím poskytnuté plnění i v případě, že spotřebitel neuzavře smlouvu s dodavatelem, či od ní ustoupí,

e) opravňují dodavatele odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a spotřebitele nikoliv,

f) opravňují dodavatele, aby bez důvodu hodných zvláštního zřetele vypověděl smlouvu na dobu neurčitou bez přiměřené výpovědní lhůty,

g) zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy,

h) dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě,

i) stanoví, že cena zboží či služeb bude určena v době jejich splnění nebo dodavatele opravňují k zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně překročena,

j) přikazují spotřebiteli, aby splnil všechny závazky i v případě, že dodavatel nesplnil závazky, kterému vznikly,

k) dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele.

Uvedené tzv. zneužívající klauzule bývají často součástí tzv. adhézních obchodních podmínek, které na rozdíl od všeobecných obchodních podmínek ve smyslu § 273 obch. zákoníku jsou charakterizovány tím, že jejich obsah je obvykle určen jen jednou ze smluvních stran.

Na rozdíl od dohod narušujících hospodářskou soutěž se považují ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 obč. zákoníku za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (srov. § 40a obč. zák. - tzv. relativní neplatnost). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy.

Zároveň pro eventuální řešení v rámci soudního sporu bude směrodatná podle § 55 odst. 3 obč. zákoníku zásada, že v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

V této souvislosti se proto doporučuje prověření dosud aplikovaných smluvních formulářů obchodních podmínek, zda neobsahují ujednání, která jsou podle § 55 a § 56 obč. zákoníku nepřípustná.

Rozvedená ustanovení o spotřebitelských smlouvách, která jsou obsahem obč. zákoníku platí zásadně pro úpravu smluvních vztahů, které se tímto zákoníkem řídí. Obchodní zákoník však připouští, aby se smluvní strany, na které se jinak obchodní zákoník nevztahuje (tj. nejde o obchodně závazkové vztahy upravené v § 261 obch. zák.), písemně dohodly, že jejich vztah se bude namísto občanským řídit obchodním zákoníkem, a to s využitím § 262 obch. zákoníku (v praxi se pro případy takových vztahů vžil pojem fakultativní obchody).

Taková v podstatě vnitrostátní dohoda o volbě práva při uplatnění obecného principu ochrany spotřebitele, vyjádřená zejména uvedenými § 55 a § 56 obč. zákoníku však nesmí vést ke zhoršení právního postavení účastníka dané smlouvy, který není dodavatelem ve smyslu § 52 odst. 2 obč. zákoníku, tj. nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti a splňuje tudíž pojmové znaky spotřebitele podle § 52 odst. 3 obč. zákoníku. Taková dohoda, která směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, jenž není podnikatelem, je podle § 262 odst. 1 věta druhá neplatná, a to přímo ze zákona (tzv. absolutní neplatnost). Podle mého soudu se neplatnost v takovém případě vztahuje na uvedenou písemnou dohodu o volbě obchodního zákoníku v celém rozsahu a musí být z jejího obsahu nesporné, že jako celek směřuje ke zhoršení právního postavení smluvní strany, která je v daném smluvním vztahu spotřebitelem.

I když se ve vztazích podle § 261 obch. zákoníku nebo ve vztazích podřízených obchodnímu zákoníku písemnou dohodou podle § 262 odst. 1 a 2 obch. zákoníku použijí ustanovení části třetí obchodního zákoníku, která upravují obchodně závazkové vztahy, na obě smluvní strany - pokud nevyplývá z obchodního zákoníku nebo ze zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách něco jiného -, je však třeba použít vždy ustanovení obč. zákoníku nebo zvláštních předpisů o spotřebitelských smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem.

Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku (§ 262 odst. 4 obch. zák.).

Podle mého soudu vzhledem k odkazu na použití ustanovení občanského zákoníku (tj. mj. také § 55 odst. 2 ve spojení v § 56 obč. zák.), při aplikaci nepřípustných smluvních ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry k újmě smluvní strany, která není podnikatelem, se lze dovolávat jejich neplatnosti s využitím § 40a obč. zákoníku - na rozdíl od § 262 odst. 1 věta druhá obch. zákoníku.

V případech uvedených fakultativních obchodů lze využívat zpracované obchodní dodavatelské podmínky platící jinak v rámci obchodního zákoníku pro obchodně závazkové vztahy, v modifikované formě s respektováním zásad platících podle obč. zákoníku pro spotřebitelské smlouvy (srov. § 52, § 55 a § 56 obč. zák.).

Vedle rozvedených ustanovení občanského zákoníku je za zvláštní předpisy o spotřebitelských smlouvách, resp. za jiná ustanovení k ochraně spotřebitele, třeba dále považovat zejména

a) zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů,

b) zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků, který nabyl účinnosti dnem 1. 7. 2001, a to zejména § 5 obsahující obecné vymezení povinností osob při zajišťování bezpečnosti výrobku uvedeného na trh, do oběhu nebo do provozu.

Jde vesměs o předpisy veřejnoprávního charakteru, i když zákony o ochraně spotřebitele a o obecné bezpečnosti výrobku jsou v určitém směru kombinací norem mezi dotčenými subjekty, jednak v závěrečných částech ukládají orgánům veřejné správy povinnosti při dozoru nad dodržováním uvedených zákonů.

Zamezení zneužívání práva při aplikaci obchodních podmínek

V posledních letech se ve státech s rozvinutým tržním hospodářstvím stále častěji v praxi příslušných orgánů setkáváme s posuzováním korektnosti použití standardizovaných forem uzavírání smluv zejména s využitím dodacích podmínek, popř. i typových smluv.

Svobodná vůle smluvních stran při zakládání smluvních vztahů i při realizaci s využitím určitých dodacích podmínek a typových smluv.

Svobodná vůle smluvních stran při zakládání smluvních vztahů i při jejich realizaci s využitím určitých dodacích podmínek a typových smluv je v podstatě omezována na ochranu té smluvní strany, která neměla vliv na formování daných podmínek, často jednostranně koncipovaných a této straně nepříznivých.

Ochrana se vztahuje především na ochranu smluv obsahujících dodací podmínky, resp. využívajících typových smluv ve vztahu podnikatel-občan (spotřebitel) a mluví se tu obecně o institutu tzv. spotřebitelské ochrany.

Po založení Evropského společenství a po vytvoření jednotného vnitřního trhu se stalo důležitým právním prostředkem k zajištění srovnatelné ochrany spotřebitele přijetí směrnice Rady č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

Směrnice prohlašuje za nepřiměřenou smluvní podmínku, která nebyla sjednána individuálně, avšak její formulace byla připravena předem, zejména v tzv. typové smlouvě, takže spotřebitel nebyl schopen obsah podmínky ovlivnit.

Nepřiměřenost smluvní podmínky se obecně vymezuje tak, že v rozporu s požadavkem dobré víry působí v neprospěch spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran.

Členským státům ES směrnice ukládá, aby ve svém vnitřním zákonodárství zajistily, že

a) nepřiměřené smluvní podmínky nebudou pro spotřebitele platné,

b) jejich neplatnost bude působit neplatnost celé smlouvy jen v případech, kdy smlouva bez těchto podmínek nemůže existovat,

c) bude zabráněno dalšímu používání nepřiměřených smluvních podmínek a že v tomto směru budou rozšířena oprávnění spotřebitelských organizací.

Směrnice dále v příloze uvádí informační výpočet podmínek, které se považují za nepřiměřené. Jde zejména o podmínky, které vylučují nebo omezují odpovědnost dodavatele nebo které vytvářejí nevýhodné postavení spotřebitele v poměru k dodavateli, např. tím, že se vzdává některých práv.

Ochrana proti zneužívání daných obchodních podmínek v příslušných legislativních úpravách se však stále častěji aplikuje i tehdy, je-li smluvní stranou obchodník (podnikatel) a druhou stranou jiný obchodník (podnikatel).

Se zřetelem na uplatňování etiky ve smluvních vztazích, které se řídí obchodním zákoníkem, má v této souvislosti klíčový význam kogentní § 265 obch. zákoníku, který v podstatě představuje analogickou úpravu, která je obsahem v občanském zákoníku, když výkon práv a povinností vyplývající z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Podle § 265 obch. zákoníku "výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany".

Toto ustanovení spolu se zásadou rovného postavení stran (srov. obecná ustanovení Listiny základních práv a svobod, podle nichž jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti a právech) předpokládá, že jakékoliv jednání stran, které podstatně naruší jejich formální rovnost, bude oslabeno možností získat z něho - i když formálně právně bylo řádně sjednáno - užitky, pokud se dotčený smluvní partner s odkazem na uvedené a prokázané porušení postaví na odpor.

V praxi se vztahuje zejména na všechny případy tzv. šikany, při které se výkonem práva nesleduje cíl, který by byl v souladu s podstatou řádného podnikání. Principy poctivého obchodního styku zahrnují i ochranu dobré víry druhé strany závazkového vztahu. Při vymezení pojmu "poctivý obchodní styk" je třeba přihlédnout přiměřeně k obyčejům a zvyklostem obecně zachovávaným v příslušném odborném odvětví.

Přitom prokazatelně v rozporu se zásadami poctivého styku založený obchodně závazkový vztah není v důsledku toho neplatný. Ze zákonné formulace "nepožívá právní ochrany" vyplývá, že založená práva nelze soudně vymáhat, popř. je nelze ani konat jednostranným právním úkonem (např. odstoupením od smlouvy).

Z odborné literatury i ze smluvní praxe je známa řada takových smluvních ujednání, která se stala často obsahem sjednaných obchodních podmínek, když tato jednání lze důvodně kvalifikovat jako postupy ve vztahu mezi smluvními partnery, které prokazatelně nerespektují zásady poctivého obchodního styku.

Tak např. dochází ke sjednání zcela neúměrného a podstatného zvýšení ceny plnění (tzv. divoké ceny), což je zpravidla umožněno výsadním postavením dodavatelského subjektu na trhu. Přitom dochází k porušení § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, které zakazuje zneužívání hospodářského postavení na trhu k získání nepřiměřeného hospodářského prospěchu zejména prodejem za cenu zahrnující neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk, přičemž za takový se považuje podle vyhlášky č. 580/1990 Sb. zvýšení ceny prodeje oproti ceně obvyklé téhož nebo srovnatelného zboží. Dále nelze vyloučit, že se na výhodnějším postavení trhu, a tím i na vysokých cenách v některých místech podílí i cenové spojení zakázanou kartelovou dohodou (srov. § 3 odst. 1 zák. č. 143/2001 Sb.).

V praxi za porušení zásad poctivého obchodního styku mezi podnikatelskými subjekty lze důvodně kvalifikovat i některá nepřípustná smluvní ujednání (resp. nepřiměřené smluvní podmínky), která jsou v občanském zákoníku formulována např. § 56 odst. 3 obč. zák. [např. § 56 odst. 3 písm. a), i), k) obč. zák.], a prvotně se aplikují na vztah mezi dodavatelem (podnikatelem) a spotřebitelem.

Konkrétní posouzení námitky, že daný závazkový vztah byl založen v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, záleží na uvážlivém a objektivním posouzení soudu. Jeho citlivé a spravedlivé rozhodování o smluvních vztazích by mělo být takové, aby nedocházelo k výraznému narušování tržních vztahů v rozporu s principy podnikatelské etiky.


PF Masarykovy univerzity, Brno
Související