Odpovědnost za výrobek

Je tomu tak proto, že právní subjekty jednají v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.¹⁾ Jakmile je však výrobek předán dalšímu subjektu distribučního řetězce jako osobě, která při uzavírání smlouvy, jejímž předmětem je přenechání výrobku, nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, jedná se o vztah, který je nutné subsumovat pod spotřebitelské právo. Na základě této skutečnosti je třeba na uvedené právní vztahy aplikovat všechny předpisy, které v tomto směru pro ochranu spotřebitele občanský zákoník stanoví.

Soukromoprávní odpovědnost za výrobek

Pokud již spotřebitel výrobek nepotřebuje a rozhodne se jej převést na jinou osobu, též spotřebitele, je třeba na jejich poměry aplikovat obecná ustanovení občanského zákoníku o takových právních úkonech, např. kupní či darovací smlouvu nebo smlouvu o dílo v případě zapracování výrobku do finálního díla.

S ohledem na výše uvedené lze shrnout, že základním určujícím znakem je právní povaha subjektu právního vztahu vycházejícího ze soukromoprávní odpovědnosti za výrobek. Spotřebitel je z povahy svého postavení slabší smluvní stranou. Proto právo spotřebitele nebo spotřebitelské právo stanovuje určité odchylky od obecného práva občanského v zájmu ochrany slabší smluvní strany. Děje se tak za účelem vyrovnání přirozeně vzniklé nerovnováhy mezi smluvními stranami, která, není-li regulována, zvýhodňuje dodavatele jako profesionála v jeho postavení druhé smluvní strany. Nerovnováha je determinována zejména s ohledem na jeho větší zkušenosti s prodejem, znalostí kvality nabízeného výrobku a zpravidla i lepší faktickou znalostí práva a možností formou jednostranných formulářových smluv výrazně zvýhodnit svoje právní postavení.

Dalším určujícím znakem je mezinárodní prvek ve vztazích mezi subjekty distribučního řetězce.

Rozlišujeme tak soukromoprávní odpovědnost za výrobek podle:

a) obchodního zákoníku, tedy odpovědnost za vady a odpovědnost za škodu způsobenou vadou výrobku podle ustanovení obchodního zákoníku o náhradě jako odpovědnost mezi podnikateli vzniklou z právního vztahu mezi nimi v rámci jejich podnikatelské činnosti,

b) občanského zákoníku, podle zvláštní úpravy spotřebitelských smluv o prodeji zboží v obchodě, zejména po poslední novelizaci zákonem č. 136/2002 Sb. Tato úprava je pochopitelně doplněna o ustanovení zvláštních zákonů jako jsou zákon o ochraně spotřebitele, zákon o technických požadavcích na výrobky a zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku,

c) občanského zákoníku, podle obecné úpravy kupní smlouvy, smlouvy o dílo, darovací smlouvy, jako základního předpisu upravujícího majetkové vztahy mezi spotřebiteli,

d) jiného právního řádu, v závislosti na jeho charakteru v režimech výše uvedených, za splnění podmínek stanovených v § 15 zákona č. 97/1997 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů.

S ohledem na výše uvedené lze de lege ferenda doporučit upravit všechny režimy odpovědností za výrobek, každý ve zvláštním právním předpise.

Tak jako je upraveno zvláštní postavení podnikatelů, resp. obchodníků jako osob provozujících obchody, bylo by napříště možné i žádoucí upravit do zvláštního samostatného kodexu také právní postavení spotřebitelů, základní zásady tohoto práva, spotřebitelské smlouvy, ochranu spotřebitele na úseku odpovědnosti za škodu a odpovědnosti za vady výrobku. Kodex by pochopitelně zahrnoval i úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku.

Na úrovni evropského společenství a jeho jednotlivých členských států jsou úvahy o spotřebitelských kodexech naprosto legitimní.²⁾ Jako příklad můžeme uvést Francii (nazývanou někdy "pravlastí" spotřebitelského práva), kde byl dne 26. 7. 1993 přijat spotřebitelský zákoník.

Právo spotřebitele v Evropské unii

Za počátek ochrany spotřebitele právem Evropských společenství je třeba považovat rok 1972, kdy se v Paříži konal evropský summit, který jako svoji hlavní prioritu požadoval posílení ochrany spotřebitele a koordinaci opatření směřujících k jeho ochraně.

V roce 1973 bylo Komisí zřízeno oddělení pro ochranu životního prostředí a ochranu spotřebitele, které bylo rozděleno tak, že od roku 1989 existuje samostatné oddělení pro ochranu spotřebitele.

V roce 1975 Komise schválila program společenství pro politiku na ochranu a informování spotřebitelů. Obsahuje pět základních práv spotřebitelů:

a) na ochranu zdraví a bezpečnosti,

b) na ochranu ekonomických zájmů,

c) na náhradu za utrpěnou škodu,

d) na spolehlivé a pravdivé informace a na poučení,

e) na zastoupení spotřebitele na národní i obecné úrovni.

O rok později byl vydán druhý pětiletý program spotřebitele, který shora uvedené zásady více rozpracoval. Ještě se dále specifikovaly a výsledkem snah se staly základní priority na úrovni práva a politického směřování Evropských společenství vyjádřené v rezoluci Rady z roku 1989.

Na rezoluci reagovala Komise vydáním tříletého akčního plánu, který uvádí, že integrace práva ochrany spotřebitele do okruhu společné politiky Evropských společenství, zastoupení spotřebitelů v orgánech Evropských společenství, podpora všeobecné bezpečnosti zboží a služeb a zlepšení informovanosti o jejich kvalitě, podpora snadnějšího přístupu spotřebitelů k prostředkům právní nápravy a vymezení nekalých smluvních podmínek jsou základními stavebními kameny budoucí právní úpravy spotřebitelského práva na úrovni Evropských společenství.

Komunitární právo odlišuje jednotlivé oblasti ochrany spotřebitele, resp. spotřebitelského práva tak, že se zaměřuje na:

a) ochranu zdraví a bezpečnosti spotřebitele (směrnice o obecné bezpečnosti výrobků 92/59/EHS),

b) ochranu hospodářských zájmů spotřebitele (úprava cen - směrnice 79/581 EHS, 88/314 ES - úprava reklamy - směrnice 89/552 ES),

c) ochranu spotřebitele před závadnými potravinami (rozhodnutí Cassis de Dijon, směrnice 79/797 EHS, 89/398 EHS, 89/108 EHS a dále pak mnoho směrnic upravujících používání příměsí, označování a balení potravin),

d) bezpečnost automobilů a jiných technických výrobků a hraček.

Bezpečnost výrobků podle českého práva

Po vzoru úpravy platné v EU byl do našeho právního řádu zakotven pojem obecné, resp. všeobecné bezpečnosti výrobků. Cílem zákona č. 102/2001 Sb. je stanovit postup při posuzování bezpečnosti výrobků, práva a povinnosti jejich výrobců, distributorů, dovozců a dozor nad dodržováním této veřejnoprávní normy.

Právem respektovaný princip spočívající v povinnosti uvádět na trh nebo do oběhu pouze bezpečné výrobky tak nalezl touto normou další uplatnění.

Zákonodárce si v souladu s právem Evropského společenství klade za cíl zejména popsat vlastnosti bezpečného výrobku a stanovit kritéria pro jeho posuzování. S přistoupením České republiky k EU jsou a budou na výrobce kladeny i další požadavky stanovené v § 9 až § 12 zákona o obecné bezpečnosti výrobku, týkající se oznamovací a informační povinnosti ve vztahu k orgánům unie a oprávnění celních orgánů jejích členských států.

Za bezpečný výrobek se považuje takový, který za běžných, nebo rozumně předvídatelných podmínek užití nepředstavuje po dobu stanovené nebo obvyklé použitelnosti žádné nebezpečí, nebo jehož užití představuje vzhledem k bezpečnosti a zdraví osob pouze minimální nebezpečí při jeho správném používání.

Vlastnosti výrobku, které je třeba ve vztahu k jeho (ne)bezpečnosti sledovat, zákon vypočítává tak, že jde o:

a) vnitřní (životnost, složení způsob balení, návod na montáž a uvedení do provozu, vymezení prostředí užití, návod na údržbu a likvidaci),

b) vnější (vliv na další výrobky, pokud lze předpokládat užití s dalším výrobkem),

c) způsob prezentace,

d) cílové kategorie uživatelů.

Významné vodítko při určení bezpečnosti výrobku je stanoveno v § 3 odst. 2 zákona o obecné bezpečnosti výrobku, který určuje, že za takový výrobek je nutné považovat výrobek splňující požadavky zvláštního právního předpisu (zejména předpisů o požadavcích na výrobky) a mezinárodních smluv, kterými je ČR vázána. Pokud pro výrobek takový předpis neexistuje, je bezpečný ten, jenž splňuje požadavky české technické normy, nebo odpovídá stavu vědeckých a technických poznatků známých v době jeho uvedení na trh. Zvláštní důvod vylučující případnou protiprávnost podle obecné úpravy odpovědnosti za škodu obsažené v občanském zákoníku je uveden v poslední větě tohoto ustanovení, když možnost dosažení vyšší úrovně bezpečnosti nebo dostupnosti jiných výrobků představujících nižší stupeň rizika není důvodem k tomu, aby nebyl považován za bezpečný.

Citovaný zákon dále vymezuje jako nebezpečné výrobky ty, které uvedené vlastnosti postrádají.

Z hlediska případné odpovědnosti za škodu jako odpovědnosti mimosmluvní podle § 420 občanského zákoníku je naprosto klíčový § 5 odst. 2 zákona o obecné bezpečnosti výrobku, který stanoví povinnost výrobce i dovozce uvádět na trh pouze bezpečné výrobky. Pro distributora tato povinnost platí v případě, že na základě informací nebo odborných znalostí ví, nebo může předpokládat, že se jedná o výrobky nebezpečné.

Další povinností osob, které výrobky uvádějí do oběhu, je požadavek na revokaci uvedení nebezpečného výrobku na trh, či požadavek na upozornění spotřebitele na případná rizika spojená s užíváním výrobku v určitých situacích.

Poznámky:

¹⁾ Uvedený závěr lze dovodit z § 52 odst. 2 občanského zákoníku.

²⁾ Viz zejména Beauchard, J.: Poznámky ke spotřebitelskému zákoníku. Droit Civil, Procedure Civile Linguistique juridique - Ecrits en hommage, A. Gerard Cornu, Paris: P.U.F. 1994, s. 72, do českého jazyka přeložili Irena a Robert Pelikánovi.


advokát, Praha