Prosazování práv k duševnímu vlastnictví v ČR

Přijetí směrnice vybízí k zamyšlení nad současným právním rámcem prosazování práv k duševnímu vlastnictví v českém právu a nad jeho praktickým fungováním.

POJEM "PROSAZOVÁNÍ"

Směrnice se netýká samotného "substantivního" (hmotného) práva k duševnímu vlastnictví, nýbrž pouze právních prostředků jeho prosazování. Termín prosazování práva/práv se dnes ustálil jako český ekvivalent anglického slova "enforcement".¹⁾ Co tento pojem vlastně znamená?

Ve středoevropské právní kultuře (lze-li o něčem takovém ještě hovořit) se proces praktického působení práva tradičně rozpadá na tři velké fáze či oblasti. První z nich je přijímání a platnost (abstraktních) předpisů hmotného práva. Druhou je nalézání práva v konkrétních případech prostředky procesního práva. Třetí fází je výkon těchto konkrétních jednotlivých případů se týkajících rozhodnutí v exekučním řízení. Anglický pojem "enforcement" je sémanticky nejbližší českému slovu "vynucování", popř. "vykonávání", a svádí tak k představě, že označuje pouze tuto pomyslnou třetí fázi působení práva, tedy exekuční prostředky, resp. výkon rozhodnutí. Rozsah pojmu "enforcement" je však ve skutečnosti mnohem širší a zasahuje všechny tři shora jmenované fáze působení práva, hmotněprávními normami počínaje a exekučními prostředky konče.

Triáda

- působení abstraktních hmotněprávních norem,

- nalézání práva v konkrétních případech procesními prostředky,

- výkon rozhodnutí v exekučním řízení,

odpovídá teoretickému modelu, který je ještě poplatný romantické, historicko-právní představě, že obsah norem soukromého práva je přirozeným odrazem kultury určité společnosti (národa) a že tyto normy jsou jako takové většinou společnosti přirozeně respektovány. V původních radikálních představách Savignyho a představitelů historicko-právní školy dokonce ani nebylo nutné, aby takové právní normy byly suverénem promulgovány v podobě psaných zákonů. Pouze v těch (výjimečných) případech, kdy by nebylo jasné, jak má abstraktní hmotněprávní pravidlo najít své uplatnění na konkrétní, zpravidla v něčem neobvyklý skutkový děj, je namístě, aby soudy svou činností nalezly právo i pro tento konkrétní případ. Pouze v těch, ještě výjimečnějších případech, kdy by takto pro konkrétní věc nalezené a explicitně formulované právo nebylo přesto respektováno, přichází ke slovu exekuční řízení, které vynutí splnění nalézacího rozhodnutí.

Na základě studia historických pramenů by bylo možné se přít o to, do jaké míry tento teoretický model odpovídal skutečným poměrům v justici 19. století. Ať tomu bylo jakkoliv, je tento model velmi vzdálený fungování práva v dnešních společnostech. Z řady důvodů, mj. vzhledem k velkému počtu právních norem regulujících nejrůznější specifické oblasti hospodářského a společenského dění, norem, které se navíc velmi často mění a jsou vystaveny procesům vzájemné interakce (národní vs. evropské právo, zákony vs. ústavní pořádek, vnitrostátní vs. mezinárodní právo atd.), již nelze spoléhat na to, že respektování právních norem, zejména v různých speciálních oblastech, jakou je ochrana duševního vlastnictví, bude přirozeným odrazem samotné jejich platnosti a že bude jaksi vyvěrat z ustáleného společenského pořádku. Těžiště pozornosti právníků se od stanovení samotných pravidel chování přesouvá k tomu, jak zajistit, aby právní normy "nezůstaly jen na papíře", jak zajistit jejich uplatňování v praxi, jejich respekt, prosazování, vykonávání, vymáhání.²⁾

Přesun pozornosti od právních norem zakotvujících pravidla samotného chování v rámci právních institutů (které bychom mohli nazvat substantivními pravidly) k právním normám zaměřeným na praktické prosazení substantivních pravidel v rámci institucí s personálním substrátem (tyto právní normy bychom mohli nazvat formálními pravidly) je typický i pro nedávný vývoj práva v západní Evropě a USA. Jedním z důsledků této změny akcentu je mj. tak často kritizovaná hypertrofie právních předpisů. Formulace pravidel fungování institucí s personálním substrátem vyžaduje zpravidla více prostoru než formulace abstraktních pravidel, kterými se má řídit vlastní chování jednotlivých osob v rámci právních institutů.

Vraťme se k prosazování práv k duševnímu vlastnictví. Právní prostředky prosazování těchto práv spadají jak do oblasti hmotného práva (zde se jedná zejména o podrobnou reglementaci právních nároků příslušejících majitelům těchto práv), tak do oblasti procesního práva (zde se jedná zejména o zvláštní úpravu některých procesních institutů, mj. předběžných opatření, důkazního břemene, zajišťování důkazů aj.) včetně práva exekučního. Pod pojem prosazování práv naopak nespadá samotný režim vzniku těchto práv (např. úprava podmínek ochrany určitého nehmotného statku, úprava přihlašovacího řízení u průmyslových práv aj.) a obecného vymezení obsahu těchto práv; jednotlivé dílčí nároky vyplývající z práv duševního vlastnictví však již směrnice považuje za specifické prostředky jejich prosazování.

OBECNÁ USTANOVENÍ

Směrnice zakotvuje obecnou povinnost členských států zajistit opatření, řízení a prostředky (measures, procedures and remedies, mesures, procédures et réparations, Maβnahmen, Verfahren und Rechtsbehelfe) nutné k zajištění výkonu práv k duševnímu vlastnictví. Tato opatření, řízení a prostředky mají být rovná, spravedlivá, nikoli nezbytně komplikovaná nebo nákladná a nesmějí být spojena s nepřiměřenými lhůtami nebo nedůvodnými prodlevami. Současně musejí být efektivní, přiměřená a odrazovat od porušování práv.

Směrnice zavádí vyvratitelnou právní domněnku, že autorem literárního nebo uměleckého díla je ten, jehož jméno je na díle umístěno obvyklým způsobem. Totéž platí mutatis mutandis i o právech souvisejících s autorským právem. Takto určeným osobám přísluší aktivní legitimace k podání žaloby pro porušování příslušných práv.

Další ustanovení směrnice se týkají jednak některých zvláštních nároků majitelů práv k duševnímu vlastnictví, jednak některých procesních prostředků k jejich uplatňování.

ZVLÁŠTNÍ PRÁVNÍ NÁROKY MAJITELŮ PRÁV K DUŠEVNÍMU VLASTNICTVÍ

Směrnice v první řadě zasahuje do úpravy některých (hmotněprávních) nároků z porušení práv k duševnímu vlastnictví. Nejedná se tu o základní nároky majitelů práv k duševnímu vlastnictví, které jsou odrazem obsahu subjektivních práv k předmětům duševního vlastnictví, např. nárok vlastníka ochranné známky, aby se třetí osoby zdržely užívání označení shodného nebo zaměnitelného s ochrannou známkou, nýbrž o specifické nebo doplňkové nároky, které mají usnadnit prosazení substantivních nároků.

Směrnice přitom nezabraňuje členským státům přijmout případně i jiné sankce za porušení práv k duševnímu vlastnictví než ty, které předvídá směrnice.

NÁROKY Z PORUŠENÍ PRÁV K DUŠEVNÍMU VLASTNICTVÍ PODLE ČESKÉHO PRÁVA

Připomeňme základní nároky z porušení práv k duševnímu vlastnictví, které zná český právní řád:

- nárok zdržovací, který směřuje ke zdržení se protiprávního jednání (spočívajícího v porušení práv k duševnímu vlastnictví);³⁾

- nárok odstraňovací, který směřuje k odstranění závadného právního stavu;⁴⁾

- nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku takového protiprávního jednání;⁵⁾

- nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkové újmy způsobené tímto protiprávním jednáním včetně přiměřeného zadostiučinění poskytnutého v peněžité podobě a práva žádat zveřejnění soudního rozhodnutí na náklady žalovaného;⁶⁾

- nárok na vydání bezdůvodného obohacení.⁷⁾

Tyto základní nároky, resp. obdobné nároky existující v jiných členských státech EU, směrnice v některých směrech doplňuje nebo upřesňuje jejich obsah.

OCHRANNÁ OPATŘENÍ PODLE SMĚRNICE

Pod názvem "Ochranná opatření" (corrective measures, mesures correctives, Abhilfemaβnahmen) (čl. 10) zakotvuje směrnice nejprve obecnou povinnost členských států zajistit, aby příslušné soudní orgány mohly na žalobcovu žádost nařídit přijetí vhodných opatření ve vztahu ke zboží, o němž shledaly, že porušuje práva k duševnímu vlastnictví, a případně i ve vztahu k materiálům a nástrojům, které převážně sloužily k vytvoření nebo výrobě tohoto zboží. Směrnice následně uvádí příkladmý výčet takových opatření, k nimž patří:

- stažení z odbytových kanálů;

- konečné odstranění z odbytových kanálů;

- zničení.

Směrnice upřesňuje, že tato opatření budou v zásadě nařizována na náklady porušovatele a že při posuzování návrhu na jejich přijetí bude přihlédnuto k zásadě přiměřenosti mezi závažností zásahu a nařízených opatření, jakož i k zájmům třetích stran.

Ochranná opatření předvídaná směrnicí jsou již většinou zakotvena v českých zákonech na ochranu duševního vlastnictví v podobě odstraňovacího nároku a případně i nároku na zničení zboží porušujícího práva k duševnímu vlastnictví. Tak je tomu v patentovém zákoně,⁸⁾ známkovém zákoně,⁹⁾ zákoně o průmyslových vzorech¹⁰⁾ i autorském zákoně.¹¹⁾ Výslovné zakotvení nároku na přijetí těchto opatření chybí např. v zákoně o ochraně topografií polovodičových výrobků¹²⁾ a tento zákon tak bude patrně k implementaci směrnice třeba novelizovat.

Za úvahu by v této souvislosti stálo také výslovné zakotvení obdobných nároků do partií obchodního zákoníku týkajících se nekalé soutěže, jak to předpokládá preambule směrnice (alinea 13). Obchodní zákoník zatím přiznává osobám, do jejichž práv bylo zasaženo nekalým soutěžním jednáním, pouze obecně formulovaný odstraňovací nárok, který patrně nelze vykládat extenzivně jako nárok zahrnující i právo žádat zničení zboží (§58 obch. zák.).

SOUDNÍ PŘÍKAZ

Směrnice dále upravuje institut tzv. soudního příkazu (injunction, injonction, gerichtliche Anordnung) (čl. 11). Jedná se o institut v podstatě odpovídající našemu zdržovacímu nároku v jeho procesněprávní rovině. Členské státy jsou povinny zajistit, aby jejich soudní orgány mohly v případech, kdy svým rozhodnutím zjistí zásah do práva duševního vlastnictví, nařídit porušovateli zákaz v takovém zásahu pokračovat. Pokud to právo členského státu připouští, bude takový zákaz uložen pod pokutou splatnou v případě jeho porušení. K implementaci příslušného ustanovení směrnice do českého práva sice zřejmě nebude nezbytně nutné něco měnit, ať už v jednotlivých zákonech upravujících jednotlivé druhy práv k duševnímu vlastnictví, nebo v úpravě civilního procesu, nicméně směrnice v tomto směru vybízí k zamyšlení nad efektivitou prosazování zdržovacích nároků v praxi.

Zdržovací nárok, tj. nárok směřující ke zdržení se dalšího porušování práva k duševnímu vlastnictví, případně nekalého soutěžního jednání, lze uplatnit jednak cestou návrhu na předběžné opatření, jednak v rámci řízení ve věci samé. Úspěch v návrhu na nařízení předběžného opatření je přitom spojen s žalobcovou povinností zahájit řízení ve věci samé, jinak předběžné opatření zanikne a žalobce se vystavuje nebezpečí povinnosti k náhradě újmy, která žalovanému vznikla tím, že dodržoval nařízené předběžné opatření (§ 77 odst. 3 obč. soudního řádu).

Domoci se soudního rozhodnutí ukládajícího povinnost zdržet se určitého protiprávního jednání, ať již v rámci předběžného opatření, nebo řízení ve věci samé, již v současné době nepředstavuje praktický problém. Problém nastává v okamžiku, kdy žalovaný toto rozhodnutí nerespektuje. Jediným prostředkem, jak lze takové rozhodnutí vymoci, je v současné době ukládání pokut (§ 351 obč. soudního řádu). Již s ohledem na výši pokut (počáteční pokuta v maximální výši sto tisíc korun dosahuje zhruba jedné setiny maximální výše pokut ukládaných v podobných případech za správní delikty) je jejich odstrašující i zamezující účinek v hospodářských vztazích nízký. Zisk dosahovaný při pokračování v prodeji zboží porušujícího práva k duševnímu vlastnictví nebo v jiném protiprávním jednání často mnohonásobně převyšuje částku pokuty. Další nevýhodou je, že pokutu lze uložit až po provedeném exekučním řízení, což pro osobu, do jejíchž práv k duševnímu vlastnictví bylo zasaženo, znamená další několikaměsíční prodlevu.

Při implementaci směrnice by tak bylo vhodné zavést do našeho právního řádu institut pokuty ukládané pro případ nerespektování soudního zákazu, podobně jako je tomu např. v německém právu. Majitelé práv k duševnímu vlastnictví by se tak mohli domáhat zdržení se porušování svých práv s tím, že pro každý ve výroku příslušného soudního rozhodnutí přesně vymezený případ nerespektování soudního příkazu (v německé terminologii für jeden Fall der Zuwiderhandlung) by žalovaný byl povinen zaplatit pokutu v soudem stanovené výši. Výši pokuty by soud stanovil s ohledem na závažnost újmy vznikající majiteli práva pokračováním v protiprávním jednání a hospodářský prospěch plynoucí z tohoto jednání osobě, jíž je soudem uložena příslušná zdržovací povinnost, jakož i další okolnosti konkrétního případu tak, aby hrozba pokuty porušovatele efektivně motivovala k dodržování soudem uloženého zákazu. Pokuta by připadala žalobci a byla by samostatně vymahatelná v soudním řízení.

NÁHRADA ŠKODY

Směrnice ukládá členským státům zajistit, aby soudní orgány uložily tomu, kdo se vědomě dopustil porušování práv k duševnímu vlastnictví, povinnost k náhradě škody, kterou skutečně utrpěl majitel práva. Při určení výše škody mají soudní orgány přihlédnout mj. k negativnímu ekonomickému dopadu porušování včetně ušlého zisku, k nekalým ziskům docíleným porušovatelem a případně i k morální újmě, kterou v důsledku porušení utrpěl majitel práva. Jako alternativu dává směrnice členským státům možnost určit výši náhrady škody fixní částkou, stanovenou např. na základě hypotetických licenčních poplatků, které by musel porušovatel zaplatit majiteli práva, kdyby k jeho užívání majitel udělil souhlas. V případě, že porušovatel nevěděl nebo nemusel vědět, že svým jednáním porušuje práva k duševnímu vlastnictví, mohou členské státy stanovit, že porušovatel má povinnost k vydání zisků nebo náhradě škody v předem určené výši.

Implementace těchto ustanovení směrnice do českého právního řádu bude problematická. Směrnice se zde dotýká dvou základních institutů soukromého práva: odpovědnosti za škodu a odpovědnosti za bezdůvodné obohacení. Tyto dva instituty, resp. instituty jim analogické jsou v právních řádech členských států konstruovány často zcela odlišně. Směrnice nevychází z u nás tradované distinkce mezi škodou a nemateriální újmou a jí odpovídající koncepce náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkové újmy jako dvou zcela odlišných a samostatných nároků. Náhrada nemateriální újmy má být podle směrnice obsažena v náhradě škody, ovšem za předpokladu, že porušovatel věděl nebo vědět měl, že svým jednáním porušuje právo k duševnímu vlastnictví. Nárok na náhradu škody v logice směrnice dále zčásti zahrnuje i nároky, které v českém právním řádu odpovídají nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Nelze než vyjádřit naději, že při implementaci této části směrnice bude náš zákonodárce postupovat s rozvahou a citem tak, aby úpravu směrnice skloubil se zažitými a fungujícími instituty našeho práva, jakými jsou náhrada škody, zadostiučinění za nemajetkové újmy a bezdůvodné obohacení.

PRÁVNÍ NÁKLADY

V čem by směrnice mohla českého zákonodárce inspirovat k přijetí modernější právní úpravy, je otázka náhrady právních a jiných nákladů. Podle směrnice mají členské státy zajistit, aby rozumné a přiměřené právní a jiné náklady vynaložené úspěšnou stranou šly zpravidla k tíži strany neúspěšné, pokud se to nepříčí zásadám spravedlnosti. V podmínkách našeho práva je zatím možné se prakticky domáhat pouze náhrady nákladů občanského soudního řízení včetně nákladů právního zastoupení ve výši určené podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb.

Náklady, které musí majitel práva duševního vlastnictví vynaložit na ochranu před porušováním, se přitom často neomezují jen na náklady vedení civilního sporu. Jsou to v první řadě i náklady, zejména náklady právního zastoupení, vynaložené v souvislosti se spornými řízeními před Úřadem průmyslového vlastnictví, například v námitkovém řízení nebo v řízení o zrušení ochranné známky nebo její prohlášení za neplatnou. Náhradu těchto nákladů nelze podle současné právní úpravy požadovat, byť řádově mohou dosahovat stejných částek jako vedení civilního sporu nebo dokonce ještě vyšších a byť je jejich vynaložení k ochraně práv k duševnímu vlastnictví stejně nutné jako vynaložení nákladů na civilní spor.

Za druhé naše právo nezná nárok na náhradu právních a jiných nákladů vynaložených před zahájením sporu, např. nákladů na přípravu právních expertiz, varovných dopisů, detektivních šetření aj. (teoreticky by snad bylo možno domáhat se náhrady těchto nákladů cestou náhrady škody, ale v praxi se tak neděje). Nárok na náhradu těchto nákladů vynaložených v předsoudním stadiu sporu zná např. německé právo, nárok na náhradu nákladů sporných řízení před Úřadem pro harmonizaci ve vnitřním trhu (obdobě Úřadu průmyslového vlastnictví) přiznává komunitární právo. Zakotvení těchto nároků v českém právním řádu by nepochybně přispělo k efektivnější ochraně práv k duševnímu vlastnictví a bylo namístě i vzhledem k tomu, že majitelům práv k duševnímu vlastnictví zatím nezbývá než se náhrady výdajů spojených s uplatňováním práv k duševnímu vlastnictví v předsoudním stadiu domáhat oklikou prostřednictvím nároku na peněžité zadostiučinění za utrpěné nemajetkové újmy, kdy ovšem musí své nároky sofistikovaně zdůvodňovat poukazem na (často reálně zanedbatelné) újmy na goodwillu, dobré pověsti aj.

UVEŘEJNĚNÍ SOUDNÍCH ROZHODNUTÍ

Směrnice konečně ukládá členským státům zajistit, aby soudní orgány na návrh žalobce a na náklady porušovatele mohly nařídit vhodná opatření k šíření informací o rozhodnutí včetně jeho vyvěšení (snad tedy i elektronického zpřístupnění na internetu) a úplného nebo částečného zveřejnění.

V tomto směru je naše stávající právní úprava v souladu se směrnicí, i když v oblasti informací veřejnosti o obsahu soudních rozhodnutí obecně, zejména rozhodnutí nižších soudů, by se dalo leccos zlepšit.

ZVLÁŠTNÍ PROCESNÍ PROSTŘEDKY

Další ustanovení směrnice se týkají specifických procesních prostředků sloužících prosazování práv k duševnímu vlastnictví.

PŘEDLOŽENÍ DŮKAZNÍCH PROSTŘEDKŮ PROTISTRANOU

Směrnice zavádí institut povinného předložení důkazních prostředků na příkaz soudu protistranou ve sporu (disclosure of evidence). Tento institut v jeho obecné podobě zatím nezná většina kontinentálních právních řádů, kde se označování a provádění důkazů v civilním sporu řídí zásadou, že ta strana, která tvrdí určitou skutečnost podstatnou ve sporu, nese o této skutečnosti důkazní břemeno. To je i případ českého práva.

Bezvýjimečné uplatňování této zásady na spory z porušování práv k duševnímu vlastnictví ne-úměrně zatěžuje majitele těchto práv, pokud mají v pozici žalobce prokázat např. rozsah porušování svého práva žalovanou stranou a prospěch z toho pro žalovanou stranu plynoucí. V řadě případů to vede až k neúspěchu majitele práv k duševnímu vlastnictví jakožto žalobce při uplatňování nároků na náhradu škody, případně vydání bezdůvodného obohacení v souvislosti s porušováním jeho práv k duševnímu vlastnictví nebo dokonce i k neúspěchu při uplatnění samotného nároku, aby se žalovaný zdržel porušování.

Směrnice s ohledem na to zavádí pravidlo, že na návrh strany, která předložila přiměřeně dostupné důkazy postačující k prokázání jejích nároků a v odůvodnění svých nároků označila důkazy, které má ve své detenci protistrana, mohou soudy protistraně nařídit předložení takových důkazů při současném zachování ochrany důvěrných informací. Směrnice přitom umožňuje členským státům stanovit, že za přiměřený důkaz může být považováno předložení vzorku podstatného množství kopií díla nebo jiného předmětu ochrany.

V případě, že k porušení dojde v obchodním styku, musejí členské státy přijmout vhodná opatření k tomu, aby soudy mohly v přiměřených případech nařídit na návrh jedné ze stran sdělení bankovních, finančních nebo obchodních listin, které má v detenci druhá strana, opět při současném zachování ochrany důvěrných informací.

ZAJIŠTĚNÍ DŮKAZŮ

Směrnice zakládá povinnost členských států zajistit, že případně již před zahájením řízení ve věci samé soudy na návrh strany, která předložila přiměřené důkazy na podporu svých nároků z dokonaného nebo hrozícího porušení práv k duševnímu vlastnictví, nařídí včasná a efektivní opatření k zajištění důkazů o tvrzeném porušení při současném zachování ochrany důvěrných informací. Tato opatření mají být nařizována v případě nutnosti bez slyšení druhé strany (ex parte) a mohou zahrnovat podrobný popis porušujícího zboží, případně odebrání vzorků, nebo zajištění porušujícího zboží a případně i materiálu nebo nástrojů používaných při výrobě nebo distribuci tohoto zboží a dokumenty vztahující se k tomuto zboží. Členské státy musejí současně zajistit následnou možnost přezkoumání těchto rozhodnutí na návrh některé ze zúčastněných stran, jehož výsledkem může být změna, zrušení nebo potvrzení nařízených opatření. Opatření k zajištění důkazů mohou být vázána na složení přiměřené jistoty navrhovatelem a mají zaniknout nebo být zrušena v případě, že navrhovatel v přiměřené lhůtě nezahájí řízení vedoucí k meritornímu rozhodnutí ve věci.

Významnou novinkou pro český právní řád je v tomto ohledu možnost soudu nařídit zajištění zboží. Právním základem pro nařízení zabavení zboží porušujícího práva k duševnímu vlastnictví by sice podle stávající právní úpravy teoreticky mohl být § 78, případně § 102 odst. 2 občanského soudního řádu, avšak v praxi se těchto ustanovení k zajištění zboží nevyužívá. Bez explicitní implementace této části směrnice do českého práva zřejmě nelze očekávat, že by v tomto směru došlo k nějakému posunu. Praktické využívání práva soudu nařídit zajištění zboží by ovšem vyžadovalo nejen drobnou novelizaci občanského soudního řádu, případně jednotlivých právních předpisů na ochranu duševního vlastnictví, nýbrž i přijetí opatření k tomu, aby soudy mohly provést nucené zabavení zajištěného zboží a toto zboží uchovávat v soudním skladu, to vše na náklady strany, která ve sporu podlehne.

PŘEDBĚŽNÁ OPATŘENÍ

Členské státy jsou povinny zajistit, aby soudy na návrh vydávaly předběžná opatření proti tvrzeným porušovatelům práv k duševnímu vlastnictví směřující k předejití jakémukoli hrozícímu porušení práv k duševnímu vlastnictví, nebo k zákazu pokračování takového tvrzeného porušování. Uložení zákazu přitom má být v případech, kde to národní právo umožňuje, sankcionováno pokutou splatnou v případě každého jednotlivého porušení nařízeného opatření. Předběžné opatření má být za stejných podmínek nařízeno i proti zprostředkovateli, jehož služby jsou třetí stranou využívány k porušování práva k duševnímu vlastnictví.

Ještě důležitější je z hlediska implementace směrnice v českém právu povinnost členských států zajistit vydávání předběžných opatření, jimiž bude nařízeno zabavení nebo vydání zboží podezřelého z porušování práv k duševnímu vlastnictví, tak, aby se zabránilo vstupu tohoto zboží do odbytových kanálů nebo jeho pohybu v rámci těchto kanálů. Směrnice také předvídá, že v případech, kdy k porušování dochází v obchodním styku, budou soudy členských států moci nařídit předběžné zajištění movitého i nemovitého (!) majetku tvrzeného porušovatele včetně zablokování jeho bankovních účtů a jiných předmětů. Za tím účelem budou příslušné orgány oprávněny nařídit sdělení bankovních, finančních nebo obchodních listin, nebo zjednání přístupu k příslušným informacím.

Českému právu je institut předběžného opatření v obecné podobě znám a v posledních letech je v relativně hojné míře využíván ve sporech týkajících se porušování práv k duševnímu vlastnictví a nekalé soutěže. K implementaci směrnice do českého práva však bude zapotřebí úpravu předběžných opatření v několika směrech zdokonalit.

V první řadě bude třeba zdokonalit výkon předběžných opatření. Ta, ukládající žalovanému povinnost zdržet se určitého jednání, lze v současné době vykonávat pouze ukládáním pokut postupem podle § 351 občanského soudního řádu. To vzhledem k časovým prodlevám při samostatném exekučním řízení a k nízké výši ukládaných pokut zpravidla nestačí k efektivnímu zajištění respektování nařízeného předběžného opatření povinnou osobou. Bude třeba zvážit zavedení možnosti stanovit přímo v usnesení o nařízení předběžného opatření výši pokuty splatné v každém jednotlivém případě porušení uložené povinnosti.

Za druhé bude třeba prakticky umožnit nařídit předběžným opatřením zajištění (zabavení) zboží, případně jiných movitých věcí žalovaného. K tomu však bude třeba uzpůsobit i věcné a personální vybavení soudů, případně zajistit výkon příslušných rozhodnutí ve spolupráci s celními orgány, kde institut zajištění zboží již v praxi funguje, nebo za pomoci soudních exekutorů.

PERSPEKTIVY IMPLEMENTACE V ČESKÉM PRÁVU

Implementace směrnice v českém právu nebude z řady důvodů jednoduchá. Složitost implementace směrnice je dána zejména jejím průřezovým charakterem. Směrnice nevychází z tradičních institutů kontinentálního práva, nýbrž se snaží se svými koncepty a použitou terminologií překročit tradice právních řádů jednotlivých členských států včetně překonání hranice mezi angloamerickým a kontinentálním právním orbitem. Režim směrnice jde napříč hmotněprávními a procesněprávními normami českého práva a dotýká se některých z nejzákladnějších institutů z oblasti soukromého a civilního procesního práva, jakým je např. odpovědnost za škodu a za bezdůvodné obohacení, institut břemene tvrzení a břemene důkazního v civilním procesu aj. K tomu přistupuje skutečnost, že úprava práv k duševnímu vlastnictví, jichž se směrnice dotýká, je roztříštěna do celé řady zákonů, které upravují jednotlivé druhy těchto práv, takže k implementaci směrnice bude patrně třeba změnit velký počet těchto různých zákonů, jakož i občanský soudní řád.

Na druhou stranu je implementace směrnice do českého práva naléhavě třeba k zajištění efektivní ochrany práv k duševnímu vlastnictví na úrovních srovnatelných s úrovní již dosahovanou ve většině starých členských států EU. Doufejme, že se český zákonodárce tohoto obtížného úkolu zhostí včas a takovým způsobem, který reálně zlepší pozici majitelů práv k duševnímu vlastnictví při uplatňování těchto práv.

Poznámky:

¹⁾ Je zajímavé srovnat jednotlivé jazykové verze názvu směrnice: Anglické znění hovoří o "enforcement of intellectual property rights", francouzské o "respect des droits de propriété intellectuelle", německé o "Durchsetzung der Rechte des geistigen Eigentums". Český pojem prosazování odpovídá kromě anglické verze doslovně i německé verzi, zatímco francouzský termín "respect" má v češtině nejblíže k pojmům "respektování" či "dodržování".

²⁾ Do jaké míry je tato zvláštní péče o prosazování práv slučitelná s idejemi otevřené společnosti, která funguje přirozenou cestou bez státního dirigismu a nespoléhá se na legitimitu a uskutečnitelnost různých na osvíceném rozumu založených projekcí, je věcí diskursu z oblasti politické filozofie. Úvahy na toto téma by již zcela překročily rámec tohoto příspěvku.

³⁾ Ustanovení § 40 odst. 1 písm. b) zákona č. 121/2000 Sb. (autorský zákon), § 75 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb., v platném znění (patentový zákon), § 8 odst. 4 zákona č. 441/2003 Sb. (známkový zákon), § 20 odst. 1 zákona č. 207/2000 Sb. (zákon o průmyslových vzorech).

⁴⁾ Ustanovení § 40 odst. 1 písm. d) zákona č. 121/2000 Sb., § 75 odst. 1 zákona č. 527/1990, § 8 odst. 4 zákona č. 441/2003 Sb., § 20 odst. 1 zákona č. 207/2000 Sb.

⁵⁾ Ustanovení § 40 odst. 3 zákona č. 121/2000 Sb. ve spojení s § 420 a násl. občanského zákoníku, § 373 a násl. obchodního zákoníku, § 75 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb., § 8 odst. 4 zákona č. 441/2003 Sb. ve spojení s § 420 a násl. občanského zákoníku, § 373 a násl. obchodního zákoníku, § 20 odst. 1 zákona č. 207/2000 Sb.

⁶⁾ Ustanovení § 40 odst. 1 písm. e) zákona č. 121/2000 Sb., § 75 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb., § 8 odst. 4 zákona č. 441/2003 Sb., § 20 odst. 1 zákona č. 207/2000 Sb.

⁷⁾ Ustanovení § 40 odst. 3 zákona č. 121/2000 Sb. ve spojení s § 451 a násl. občanského zákoníku, § 451 občanského zákoníku.

⁸⁾ Ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 527/1990 Sb., v platném znění.

⁹⁾ Ustanovení § 8 odst. 7 zákona č. 441/2003 Sb.

¹⁰⁾ Ustanovení § 20 odst. 2 zákona č. 207/2000 Sb.

¹¹⁾ Ustanovení § 40 odst. 1 písm. d) al. 2 zákona č. 121/2000 Sb.

¹²⁾ Zákon č. 529/1991 Sb., v platném znění.

advokát, Praha