Penzijní reforma

Cílem reformy důchodového systému je dlouhodobě zajistit racionální vazbu mezi příjmy v období ekonomické aktivity a příjmy v postproduktivním věku, a to jak z pohledu mezigenerační solidarity, tak z hlediska vývoje individuálních příjmů a vytvořit tak systém, který by finančně nadměrně nezatěžoval budoucí generace.

Z návazných sociálních systémů (státní sociální podpory, resp. sociální pomoci) se budou poskytovat dávky, které nebudou vázány na oblast práce a mimo to budou příjmově, resp. majetkově testované. Výsledkem této koncepce bude systém dávek zaručující každému občanu, tedy i důchodci, že jeho příjmy neklesnou pod úroveň společensky uznaného životního minima a prostřednictvím adresně poskytovaných dávek bude dosaženo hospodárného financování sociálního systému.

NENECHTE SE MÝLIT

Těm, kterým není tento text důvěrně známý, musím rozptýlit obavy z toho, že se snad politické strany dohodly a vypracovaly takovouto "preambuli" nad všeobecným konsensem o dalším směřování sociálního systému. Nejde o nic jiného, než o úvod důvodové zprávy k zákonu č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, tedy zákonu, který byl připraven a reálně uveden v život za vlády takzvané pravice a který je dnes její tehdy nejsilnější složkou kritizován jako nehospodárný až rozdávačný.

Kritika zaznívá stále více, přestože se ČSSD za dobu dominantního podílu na vládě, jako strana, která se hlásí již v názvu k pracujícím a sociálně potřebným, snažila zmíněný normativní akt co nejvíce upravit směrem v neprospěch těch, kterým je primárně určen. Ať již jde o restriktivní úpravu předčasných starobních důchodů nebo zápočtu náhradních dob či znepružnění režimu valorizací atp.

Velkorysý a ambiciózní přístup dřívějších vlád je tedy v kontrastu s dnešními postoji stejných osob podílejících se ideově i verbálně na kampani, která tehdy nový systém (reformu) doprovázela. V zájmu objektivnosti je nicméně třeba doplnit, že důvodová zpráva obsahovala také pasáže, které do jisté míry relativizovaly úvodní odstavec a dávaly tak možnost k oslabení možné pozdější kritiky.

Zmínily se některé předpoklady mající trvalou platnost: "Novým systémem bude založena dlouhodobá koncepce důchodového pojištění. Při jejím vytváření je nutné respektovat vývojové trendy vlastní rozvoji tržní ekonomiky, zejména rozvoj soukromého sektoru, rostoucí diferenciaci příjmů a větší odpovědnost občanů i sociálních skupin za svou sociální situaci. Je však současně nutné uvážit i důsledky demografických změn projevujících se prodlužováním věku obyvatelstva a tedy i prodlužováním doby pobírání důchodu a tím i rostoucím počtem důchodců."

Zároveň se zmínila určitá vnitrostátní omezení, ve srovnání se zahraničními zkušenostmi, při předvídání možných budoucích potíží: "Aktuální analýzy zahraničních průběžně financovaných základních důchodových systémů s poměrně velkorysými přísliby dávek ukazují, že se v poslední době tyto systémy v některých vyspělých zemích dostávají do závažných finančních potíží, kdy vybrané příspěvky nestačí pokrýt důchodové přísliby, zejména proto, že v důsledku demografického vývoje roste počet důchodů.¹⁾ V České republice a ostatních zemích s široce rozvinutým státním systémem důchodového zabezpečení a s nerozvinutým systémem doplňkových důchodových systémů není uvedená transformace ve výhledu několika let reálná, neboť jde o dlouhodobý proces v časovém horizontu nejméně jedné generace. Přitom je třeba zaručit, aby celková relace souhrnu příjmů občanů důchodového věku ve srovnání s příjmy ekonomicky aktivních proti současné úrovni neklesala. Proto po dostatečně dlouhou dobu (nejméně po dobu prvních 10 let účinnosti nového zákona) je třeba tuto relaci garantovat základním povinným důchodovým systémem."

Protože účinnost zákona nastala 1. 1. 1996, nacházíme se právě v desátém roce jeho působnosti a zjišťujeme, že pokud jde o základní důchodový systém, nic se vlastně nezměnilo, samozřejmě s "výjimkou" realizace výše zmíněných omezení. Situace ve fondech penzijního připojištění vypadá konečně vcelku jako stabilizovaná (stále ovšem více přijímají než vyplácejí), ale jejich saturační přínos pro občany je objektivně nevýznamný.

Předmětem těchto poznámek je však sociální systém a nezbývá, než znovu konstatovat nevynalézavou a veskrze omezující politiku vládnoucí garnitury, ve svých důsledcích jednající jak v rozporu se zájmy důchodců, tak i se systémovými pravidly.

NEMOCENSKÉ

Exkurz do této materie není samoúčelný, má příkladmo demonstrovat jeden z více inkorektních postupů exekutivy v oblasti sociálního zabezpečení.

Od 1. ledna 2004 nabyl v rámci reformy veřejných rozpočtů České republiky účinnosti zákon, kterým se mění zákon č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů a některé další normy upravující příbuznou problematiku. Opatření v nemocenském pojištění se týkala stanovení denního vyměřovacího základu, rozhodného období a snížení sazby nemocenského za první tři dny pracovní neschopnosti.

Rozhodné období pro zjišťování denního vyměřovacího základu se prodloužilo z kalendářního čtvrtletí na dvanáct kalendářních měsíců před kalendářním měsícem, ve kterém vznikl nárok na nemocenské pojištění. Současně byl snížen denní vyměřovací základ pro výpočet nemocenského (a podpory při ošetřování člena rodiny) za prvních čtrnáct kalendářních dnů pracovní neschopnosti a ještě k tomu se zmrazily dosavadní redukční hranice až do roku 2005.

Od počátku minulého roku se tak vypočtená částka denního vyměřovacího základu do první redukční hranice započítává pouze devadesáti procenty, a to po dobu prvních čtrnácti kalendářních dnů pracovní neschopnosti. Do té doby denní vyměřovací základ zjištěný při vzniku pracovní neschopnosti platil po celou dobu jejího trvání. U samotného nemocenského se ještě od uvedeného data vyměřovací základ stanovuje za první tři kalendářní dny pracovní neschopnosti procentní sazbou, která se snížila. Došlo k té změně, že procentní sazba za první tři kalendářní dny pracovní neschopnosti činí 25 procent denního vyměřovacího základu, přičemž do 31. prosince 2003 tato sazba činila 50 procent denního vyměřovacího základu.

Také zachování redukčních hranic samozřejmě znamenalo zhoršení sociální situace občanů. Přitom iniciátoři těchto opatření zcela bezostyšně argumentovali zneužíváním předmětné sociální dávky. Jde o typický politický přístup, kdy se používají konkrétně nedoložené hypotézy jako záminka k realizaci čehokoli. Pokud je tedy odhalen někdo, kdo systém zneužívá, existují nástroje, jak ho postihnout. Pokud však státní správa nedokáže takové podvody odhalit, je buď neschopná nebo účinnou kontrolu neprovádí. Na to odpovědný politik (jehož se novela nedotkla) reaguje rozhodnutím: Ať insuficienci státního orgánu zaplatí občan!

Politik totiž není expert, ale myslí si to o sobě, takže ve své samolibosti rozhoduje sám a většinou samozřejmě volí tu nejprimitivnější cestu. Zároveň má nechuť k realizaci skutečných reforem. Velkým problémem nemocenského pojištění je totiž samotný systém, kdy o pracovní neschopnosti "rozhoduje jiný resort a jiný ho financuje". Ošetřující lékař není nijak motivován k úsporám v systému a tvrzené podvodné jednání občanů musí být logicky někým umožněno. Jedna z možných cest ke zlepšení situace, převedení nemocenského pojištění do sféry zdravotnictví, se nesetkává s nadšením jak ze strany politiků, tak příslušných úředníků. Setrvačnost a pohodlnost vyhrávají, další atak na občana se připravuje.

Zcela zásadní nekorektnost tedy spočívá v tom, že požitky občanů se neustále omezují, aniž se snižuje pojistná sazba! ČSSZ ke dni 30. listopadu loňského roku oznámila výběr na nemocenské pojištění ve výši 32,1 mld. korun, tedy o cca 2,2 miliardy korun více než ve stejném období loňského roku. Výdaje na dávky nemocenského pojištění přitom činily 27,1 mld. korun, to znamená, že na pojistném na nemocenské pojištění se vybralo o pět miliard korun více, než kolik bylo vyplaceno na dávkách nemocenského pojištění.

V roce 2003 činil deficit ke stejnému období (30. listopad) 1,6 mld. korun. Tento výsledek úřad komentoval takto: "Vývoj příjmů a výdajů na dávky nemocenského pojištění ukazuje, že změny systému nemocenského pojištění platné od začátku letošního roku byly prospěšné. Příjmy z pojistného na nemocenské pojištění dokonce zcela pokryly výdaje na mimořádný jednorázový příspěvek důchodcům."

Je ovšem sporné, pro koho byly změny prospěšné. Pro ty, kdo pojistné platí určitě ne, navíc je zcela jistě do systému nemocenského pojištění nevkládají proto, aby se z nich financoval, beztak poněkud diskutabilní jednorázový příspěvek důchodcům. Vláda tak používá platby občanů k jiným účelům, než má. Je možné pro zvýraznění kontur zmínit další zprávu uvedeného úřadu ze stejného období: "Tzv. účet důchodového pojištění ČSSZ "očištěný" o výdaje, které souvisejí s jinými obdobími, byl ke konci letošního listopadu v přebytku cca 3,8 mld. korun."

Tato politická gesta (slovy představitelů ODS: "Šacování kapes občanů.") nelze naštěstí tak snadno provádět se samotným důchodovým účtem.

Snad pohled do oblasti nemocenského pojištění dobře ilustroval nenáročnou cestu generování zavádějících interpretací a snadnost manipulace s veřejným míněním, zdánlivě odůvodňující podobné kroky.

SAMOSTATNÝ DŮCHODOVÝ ÚČET

Protože vcelku střízlivý projekt nového systému v podobě předlohy zákona o důchodovém pojištění výrazně modifikovala sněmovna v procesu schvalování, brzy se ukázalo, že náklady na financování důchodové soustavy rostou rychleji, než se původně předpokládalo, a naopak výkonnost ekonomiky nedosahuje předpokládané úrovně. V roce 1996 došlo ke zřízení zvláštního účtu důchodového pojištění v rámci státního rozpočtu, na kterém se vedou prostředky vzniklé jako rozdíl mezi příjmy z pojistného na důchodové pojištění a výdaji na dávky důchodového pojištění včetně výdajů spojených s výběrem pojistného na důchodové pojištění a výplatou dávek důchodového pojištění podle stavu ke dni 31. prosince příslušného rozpočtového roku. Prostředky tohoto účtu lze použít pouze na zvýšení dávek důchodového pojištění a na úhradu záporného salda pojistného na důchodové pojištění včetně výdajů spojených s výběrem pojistného na důchodové pojištění.

Od uvedeného roku sice existuje v rámci státního rozpočtu zvláštní účet, nicméně při této příležitosti český politický systém zafungoval tak, jak se dalo čekat. Když "levice" ve spolupráci s KDU-ČSL prosadila jeho autonomii, aby se s přebytky nedalo libovolně nakládat, tak se na oplátku ODS podařilo zařídit snížení sazeb pojistného, čehož automatickým důsledkem byla záporná bilance. Jestliže od roku 1993 do roku 1996 příjmy důchodového pojištění převyšovaly výdaje, tak od roku 1997 nastal opačný trend.

Po současných zkušenostech s nemocenským se musíme maně ptát: Považuje dnes ČSSD (samozřejmě i KDU-ČSL) tehdejší úspěch za výhru?

NĚKTERÉ POKUSY O KONKRÉTNÍ ŘEŠENÍ

Vesměs je zatím lze označit pouze za snahu nezavršenou hmatatelným výsledkem. Jestliže pokus Vladimíra Špidly vydávat přetření štítu České správy sociálního zabezpečení na Sociální pojišťovnu za zásadní reformní krok po zásluze nevyšel, tak určitý pozitivní posun lze spatřovat v ustavení Dočasné komise pro důchodovou reformu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, která ukončila svoji činnost v závěru roku 2001 vydáním "Závěrečné zprávy". Za nejužitečnější počin celého snažení můžeme paradoxně označit až záznam z jednání sněmovny ke zmíněné zprávě.

Pro naše potřeby bude dobré uvést fragmenty z vystoupení tehdejšího ministra práce a sociálních věcí. Mimo jiné prohlásil (citováno ze záznamu):

- Změny systému mohou probíhat pouze postupnou, evoluční cestou. Nepovažujeme za možné provádět radikální reformu.

Je zbytečné v uvedených větách hledat vizionářské prvky, o to více však s nimi můžeme souhlasit. Důchodový systém nesmí být předmětem experimentů, jakákoliv korekční opatření je třeba činit střízlivě a zodpovědně. Jednoduše: vědět proč, za jakým účelem, s jakým cílem.

Poslední z citovaných vět je notoricky známá a v různých podobách uplatňovaná již od poloviny devadesátých let minulého století. Její obsah se však doposud nepodařilo realizovat. Nicméně, i když k faktickému konsensu nedochází, politické strany se alespoň k danému tématu sešly a nezdráhaly se tak učinit ani v budoucnu. Tento závazek se aktuálně naplňuje.

USNESENÍ VLÁDY ČR Č. 656 Z 23. ČERVNA 2004

Tímto aktem schválila vláda k organizačnímu zabezpečení přípravy podkladů pro rozhodnutí o důchodové reformě v ČR zřízení funkce "koordinátora". Dále jím uvolnila finanční prostředky z rozpočtové rezervy ve výši sedm milionů korun na činnosti spojené s přípravou podkladů pro rozhodnutí. Vzala na vědomí ustavení "týmu expertů" složeného po dvou zástupcích politických stran (ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, ODS, a US-DEU) a ustavení "pracovní skupiny koordinátora" složené ze zástupců - jmenovaných politickými stranami-odborníků na činnost související s důchodovou problematikou a dále z odborníků ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstva financí.

Následovalo usnesení č. 868 z 8. února 2004, které předchozí organizačně, personálně a kompetenčně upřesňovalo. Usnesením č. 1243 z 8. prosince 2004 pak mimo jiné vzala vláda na vědomí Zprávu o přípravě podkladů a schválila uvolnění finančních prostředků z vládní rozpočtové rezervy na rok 2005 ve výši 5 830 000 korun na činnosti spojené se stanoveným úkolem, přičemž z této položky tvoří 489 000 korun platy, ostatní osobní výdaje a pojistné, 940 000 korun jsou běžné výdaje.

Obecně je tento počin dobrou zprávou, již jen proto, že politické kruhy uznaly, že nejsou omnipotentní a od tvorby expertních posudků zde jsou odborníci. Ostatně nakonec budou stejně rozhodovat oni, takže pro kvalitu rozhodnutí nemusí být směrodatná skutečná kvalita, nýbrž váha hlasů. Tím by ovšem vešla vniveč veškerá snaha o důslednou kooperaci. I když, řekněme si upřímně, ono se vlastně už dnes ví (ale nepřiznává se), co je potřeba, jenže se neví jak. Proto, jak ukáži na příkladech, se často objevuje již objevené.

Pokud jde o nominované odborníky, existují určité rozpaky, nejen pro zřetelné politické vazby, jež jsou dané již rámcem vládního dokumentu. Je snad zbytečné pochybovat o empiricky ověřené a v dramatické tvorbě nesčetněkrát ztvárněné fabulaci spočívající na poznání, že někdo zůstane Cvachem, i když bude po celý život každodenně držet háky na operačním sále, stejně jako se těžko stane strojvůdcem někdo jen tím, že se dvakrát sveze vlakem. Protože však povaha prací je multidisciplinární, nepochybně by mělo jít o tým expertů z více oborů. Globálně tudíž nedokáži zhodnotit personální složení skupiny, namísto toho nabídnu vyjádření dvou bývalých politiků, která jsem zaznamenal na jednom webu právě v době tvorby tohoto rukopisu (konec ledna 2005).

Protože se naše úvahy odehrávají na pozadí platné a hledané budoucí právní úpravy, ale nejsou veskrze právní, myslím si, že sem názory těchto pánů dobře zapadnou.

ILUSTRAČNÍ NÁZORY ODJINUD

Dne 27. 1. 2005 vystoupil na pražské konferenci k Evropskému sociálnímu modelu Petr Miller, polistopadový československý ministr práce a sociálních věcí, s příspěvkem k danému tématu. Když zdůvodňoval, proč se obrací k minulosti (tedy k době svého působení ve funkci), uvedl: "Jednak proto, že jen na minulosti lze budovat budoucnost a také a především proto, že chci ukázat, že ti, kteří přišli po nás, rozhodně měli, stejně tak jako my, také na čem stavět a na co navázat. Ke komplexní změně tehdejšího systému sociálního zabezpečení se mělo přistoupit v souladu s harmonogramem realizace postupných kroků již s účinností od 1. 1. 1994. Bohužel, nic nenasvědčuje tomu, že se tak stalo. Opravdu již není zábavné číst, jak jedna politická strana viní druhou z toho, že není to či ono, a je úsměvné, když jsem jako čtenář novin informován, že momentálně varující skutečností je stárnutí populace, že to právě dnes někdo objevil a že současná vláda je vládou, která problém stárnutí pojmenovala, nebo, že komise expertů spočítala to či ono nebo že varuje před tím či oním."

Později pokračoval: "Je to stejné, jako když čteme detektivku a již v úvodu víme, že vrahem je zahradník. Problematika důchodů není dnešním nečekaným objevem ani objevem minulých dvanácti let a už vůbec ne objevem politických reprezentací. Divit se člověk může především skutečnosti, že se na politické scéně po roce 1992 neobjevila vláda či politická síla, která by měla odvahu se k tomuto problému postavit."

S tím nelze než souhlasit, stejně jako s následující částí projevu: "Mně, zejména ideologické spory, které jsou označovány za netriviální, tedy složité, připadají, promiňte, směšné. Důchodovému systému samotnému je jistě jedno, je-li pravicový či levicový, a důchodci, který celý produktivní život platil na něčí důchod, také určitě bude, tak říkajíc "šuma fuk", jestli důchod, který dostává a na který má nesporný nárok a tudíž právo, je z levé či z pravé strany. Pokud ho bude na důchodu vůbec něco zajímat, pak určitě jen to, zda výše jeho odložené spotřeby, kterou odkládal nikoliv dobrovolně, ale kterou mu stát bral, aby pak mohl zajišťovat úroveň kvality života současně žijícímu člověku v postproduktivním věku, ho neodsune na sociální periferii a to nemluvím o tom, že by také určitě uvítal, kdyby jeho důchod vyjadřoval zřetelnějším způsobem míru zásluhovosti."

Před závěrem vystoupení na téma důchodová reforma ještě poznamenal: "S úžasem jsem si přečetl, kolik stojí tým expertů a jaké je jeho kompletní složení. Když jsme připravovali koncepci sociální reformy, na které se dodnes staví, pracovalo se ve dne v noci a dokonce, když bylo horko pak v plavkách i na mém hausbótu na Slapech a to včetně týmu expertů, které jsem také měl, a to vše, jak v té době jinak, zadarmo. Všichni považovali za čest, že se mohou na historickém dění podílet. Když jsem se podíval na složení týmu, pak kromě jediného, jsem nenalezl další jméno, které by mi onu tvůrčí dobu připomínalo. Údajně je v tomto státě pět, možná šest lidí, kteří jsou schopni navrhnout a připravit realizovatelnou důchodovou reformu, bohužel, ve stávajícím týmu není ani jeden z nich."

Tento pohled a hodnocení v článku nazvaném "Zvažování je "zajímavý" program pro vládní stranu" svým způsobem vysvětluje MUDr. Ivan David, ministr zdravotnictví ve vládě Miloše Zemana: "Obecně ve všech stranách platí, že přechod z opozice k vládnímu kormidlu rychle mění priority vedení strany. Jsou potlačováni odborníci, kteří připravili odborné zázemí. Do vládních funkcí pak většinou přicházejí politici - správci klientského systému a jejich špičkoví klienti, chráněnci." Ironicky dodává: "Kvalifikací ministra dopravy může být záliba v cestování, odborná způsobilost ministra školství může být odvozena z absolvování školní docházky, ministr zdravotnictví je možná zdráv, ministr financí je zvyklý na velké peníze atd."

Na jiném místě pokračuje: "Politicky vybraní "odborníci" nejsou schopni kritické analýzy programu svého hlavního politického oponenta ("Modrá šance"). Místo toho ČSSD přichází s návrhy, které kopírují nápady ODS." Později tuto myšlenku rozvíjí: "Návrh dlouhodobého programu v oblasti zdravotnictví pro zdravotnictví smysluplné cíle nedefinuje, proto ani nemůže popisovat cesty k nim směřující." Není významné, že předmětem článku je oblast zdravotnictví, předchozí věty mají obecnou povahu, přestože je třeba vnímat všeobecnou platnost i z pohledu zaujetí tvůrce textu.

TÁPÁNÍ VLÁDY NEVYVRACÍ POCHYBNOSTI O ERUDICI A ODHODLÁNÍ

Obávám se, že prohlášení premiéra Grosse: "Lidé nepotřebují mít desetitisícové důchody, ale musejí mít pocit, že to s nimi myslíme dobře," se snadno může stát památným a vrátit se zpět jako bumerang. Je veskrze nešťastné, přestože lze tušit, co tím chtěl opravdu říci. V každém případě, při takové zbrklé prezentaci dochází k devalvaci jakýchkoliv dalších oficiálních prohlášení.

Také jejich expertní kontext je však pochybný. Například na lednové "programové konferenci" ČSSD řekl Stanislav Gross k důchodové reformě: "..náš program sice dává přednost jednomu systému, tj. známému systému zdánlivých účtů NDC, ale současně počítá s jeho problémy. My chceme, aby ke konkrétním rozhodnutím strany došlo na základě výpočtu, na základě zvážení pozitiv i negativ, a také na základě celkové politické situace a sociálně ekonomické rozvahy. Musíme brát v úvahu i možnost, že by reálně hrozilo takové vítězství ODS, které by nezvratně znamenalo zavedení rovných důchodových "žebračenek" a velmi rizikového a neodpovědného systému nepovinného individuálního připojištění."

V "akčním" programu ČSSD pro období do příštích parlamentních voleb ČSSD v části zabývající se "zvyšováním spravedlivosti systému sociálního zabezpečení" uvádí, jakými kroky k tomu chce směřovat:

a) úpravou sociálních dávek zvýší ochotu lidí hledat si práci (prostřednictvím nové zákonné úpravy od roku 2006),

b) zvýší motivaci lidí pracovat (novelizací zákona o dani z příjmu a nařízením vlády o minimální mzdě, od roku 2006),

c) opatřeními proti zneužívání systému nemocenského pojištění (přijetím nového zákona o nemocenském pojištění, od roku 2006),

d) zlepšením kvality života lidí se zdravotním pojištěním (novým zákonem, od roku 2006).

Budeme-li přehlížet fakt, že všechny kroky jsou formulovány více méně jako premisy, mají být uskutečněny prostřednictvím zákonné úpravy, jejíž přijetí se sebevědomě automaticky předpokládá, tak sociální zabezpečení je zde evidentně pojmově deformováno, a v zásadě se avizuje pokračující restrikce. Mimo oblast sociálního zabezpečení je pak slibováno, že "ČSSD zreformuje důchodový systém hledáním celospolečenského konsensu a zpracováním koncepce reformy do nového zákona (2006)," přičemž se jaksi zapomíná, že důchodové pojištění je "právně" integrovanou součástí sociálního zabezpečení.

Z hlediska politického prostředí jde v našich podmínkách o chybu zanedbatelnou, nicméně vypovídá o ležérnosti, s jakou je ve skutečnosti soustava vnímána. Při neznalosti základní úpravy pak úsměvně, ne-li přímo opovážlivě, zní pasáž z projevu "...tj. známému systému zdánlivých účtů NDC..." Kolik lidí u nás opravdu tyto modely zná? Kolik lidí vůbec existenci tohoto slovního označení zaregistrovalo, příp. uložilo do paměti? Jak se vůbec dá "reformovat" důchodový systém "hledáním celospolečenského konsensu a zpracováním koncepce"? Jak to může realizovat jedna strana, když sama prohlašuje, že bez konsensu všech politických subjektů to nejde?

NUTNOST REFORMY

Přestože otázek a pochybností je mnoho, opusťme prostředí senátních a parlamentních půtek a pokusme se seriózně zabývat skupinou, která připravuje podklady pro rozhodnutí o reformě. Faktografické informace se čerpají z webových stránek, které skupina pro účely transparentní informovanosti a zároveň komunikaci s veřejností vytvořila. V tiskové zprávě ze 4. 11. 2004 se tam sama charakterizuje takto: "Pracovní skupina je apolitická a jejím úkolem je ekonomická analýza jednotlivých reformních návrhů, nikoliv politické jednání spojené s důchodovou reformou."

Mezititulek této části článku je totožný s nadpisem úvodní stránky zmíněného webu. Podstatné body zdůvodnění, vyplývající ze zvlášť nestrukturovaného sdělení, lze uspořádat takto:

a) Prodlužující se střední délka života, která bude způsobena především poklesem úmrtnosti ve vyšších věkových skupinách, povede (za jinak nezměněných podmínek):

- k růstu průměrné doby pobírání důchodu a tím i

- k růstu nákladů na jednoho důchodce a

- celkových nákladů na důchody.

b) Nízká porodnost naproti tomu povede k:

- poklesu počtu zaměstnaných osob a tím i

- příjmů systému.

Působení obou těchto faktorů způsobí v důchodovém systému rostoucí nerovnováhu a tím jeho dlouhodobou finanční neudržitelnost vyžadující reformní kroky.

Bylo by bláhové podobné úvahy odmítat, jsou nepochybně opřeny minimálně o zkušenosti ze zahraničí, nelze však zapomínat na větičku v závorce (za jinak nezměněných podmínek) a skutečnost, že důchodový účet byl za rok 2004 v přebytku. Modely tudíž musejí vykazovat dynamické vlastnosti a pracovat na základě proměnlivých parametrů. Nejobtížněji, bude-li existovat skutečný zájem na exaktním zpracování, se asi bude vytvářet ideální křivka přechodu z jednoho systému na druhý tak, aby prostředky dosud vložené do současného dávkově definovaného systému pojištěnci, jim byly úměrně vráceny.

Řada "moderně" uvažujících ekonomů se totiž na danou problematiku dívá očima nebohatých životních zkušeností a vnímá ji jako čísla očištěná od reálného života. V takových souvislostech se ovšem chová způsobem, jaký je s oblibou připisován "předlistopadovým" režimům. S poukazováním na hrozivou výši mandatorních výdajů pak omezuje občany, aniž respektuje okolnost, že jim upírá efekt čerpání "odložené spotřeby", na jejímž (zákonném) principu pojištěnec do systému (ne)dobrovolně přispíval. Jedinec totiž nemůže být zodpovědný za to, že stát, jemuž svěřil své finance, je prohospodařil v privatizaci, revitalizaci bankovního systému a dalších (i tehdy politicky-ekonomicky zdůvodněných) nepovedených aktivitách.

VARIANTY POLITICKÝCH STRAN

Podle tiskové zprávy ze 4. 11. 2004 předložily politické strany dále uvedené varianty:

ČSSD - systém fiktivních účtů - NDC,

ODS - rovný důchod s parametrickými úpravami současného systému,

KDU-ČSL - kombinace parametrických úprav stávajícího systému s dobrovolným částečným, opt-out (vyvázáním se) ze systému,

US-DEU - kombinace parametrických úprav s dobrovolným částečným vyvázáním se,

KSČM - parametrické změny stávajícího systému specifikované později v závislosti na výsledcích základní varianty (tj. vývoje důchodového systému, pokud by nebyl reformován).

Zadání varianty důchodového systému v ČR formulovali zástupci jednotlivých politických stran pro účely jejich podrobné analýzy. Pracovní skupina koordinátora má za úkol tato zadání kvantifikovat a analyzovat.

Cílem zadání je sdělit pracovní skupině co nejvíce informací užitečných při analýze a kvantifikaci dané varianty důchodové reformy. Přítomný čas je na místě, protože od počátku se předpokládá, že zadání se budou v průběhu času upravovat a zpřesňovat. Na webu proto existují jak aktuální, tak i archivní verze. Pro účely našeho rámcového seznámení se s nimi, případně jejich komentování, nebudeme tuto skutečnost důsledně rozlišovat, v důsledku čehož nemusejí v průběhu dalšího textu hojně používané formulace pocházet ze stejné časové roviny. Protože práce pokračují v průběhu zpracování rukopisu tohoto článku a ještě dlouho budou následovat i po jeho odevzdání, nebylo by možné zachytit všechny probíhající změny.

Glosy se zaměří spíše na ideovou podstatu návrhů a pokusí se zhodnotit podobu a odhadnout smysl navrhovaných opatření.

ČSSD

Vizí strany je zajištění dlouhodobé finanční a sociální stability základního důchodového systému umožňujícího dosažení přiměřené životní úrovně důchodců, uplatnění vyšší ekvivalence dávek ve vztahu k předchozím výdělkům na základě zaplaceného pojistného, automatické přizpůsobování systému demografickému vývoji a míře ekonomické aktivity, garance důstojné výše minimálního důchodu, indexace prostředků na účtech účastníků podle růstu mezd ve společnosti, valorizace důchodů podle růstu cen (index životních nákladů důchodců) a jedné třetiny (poloviny) růstu mezd.

Při modelování této varianty se počítá s náhradovým poměrem zajišťujícím soulad s úmluvou MOP č. 128 (45 procent relace důchod/hrubá mzda), pojistnou sazbou na starobní důchod 21 procent vyměřovacího základu, použitím unisex ("jednotných pro ženy i muže") úmrtnostních tabulek, statutárním důchodovým věkem 65 let, při dostatečné výši konta postačující k vyměření důchodu ve výši nejméně 1,3 násobku životního minima²⁾ s možností odchodu do důchodu od 62 let, při transformačním období od roku 2010 do roku 2030, ale dvou variantách rychlosti prolínání starého a nového systému. Plánuje se plný dopad systému NDC na pojištěnce narozené v roce 1975 a mladší, částečný důchod z NDC by tak měli získat i pojištěnci s kratší dobu pojištění, jestliže ke dni vzniku nároku na důchod (odchodu do důchodu) po 31. 12. 2009 získají minimální stanovenou dobu pojištění nebo minimální výši prostředků na svém individuálním účtu.

K základní informaci je třeba dodat, že předmětem zájmu je pouze starobní důchod, ostatní dnes existující dávky se budou nacházet v jiných systémech, pokud vůbec nebude zásadním způsobem jejich důvodnost přehodnocena. Změny "nestarobních důchodů" by měly "pouze parametrickou povahu" a realizovaly by se v rámci vyčleněných sedmi procent pojistného na tyto důchody v novém systému.

Předpokládá se, že "příjmová solidarita" bude v systému uplatněna tím, že určité procento pojistného odváděné za zaměstnance do NDC systému nebude připisováno na jeho individuální účet, ale na zvláštní účet sloužící k těmto účelům. Na "individuální účty" účastníků budou připisovány jejich "poměrné podíly ze zrušených individuálních účtů" předčasně zemřelých pojištěnců v předdůchodovém věku. Ke korekci finanční rovnováhy NDC systému má sloužit "rezervní fond", úprava valorizace důchodů v jednotlivých letech a automatické zvyšování důchodového věku podle demografického vývoje.

Především je třeba zadání přiznat solidnost, ovšem s minimem invence. Je zřejmé, a od toho lze onu serióznost odvozovat, že významné části materiálu pocházejí z dílny ministerstva práce a sociálních věcí, což se ostatně na několika místech otevřeně přiznává. Nic proti podílu ministerstva, to je v současné době v rukách vládnoucí strany a jako instituce má pracovat pro vládu. V tomto směru by bylo spíše na místě se ptát, zda je vůbec potřeba, aby zadávalo expertům (v týmu je konec konců též zastoupeno) nějaké úkoly, má-li samo tuto funkci plnit.

Jestliže se konstatuje významná participace ministerstva, nelze zároveň nepřipomenout, že zdaleka nejde o původní práci, což ani v současném globálním světě nelze dost dobře očekávat. NDC systém je v odborných kruzích již dostatečně prodebatován a osobně bych mu dával přednost před jakýmikoliv liberálními, ale stejně tak i konzervativními řešeními.

KDU-ČSL

Na počátku představení tohoto politického subjektu se deklaruje ocenění hodná snaha "zabezpečit občanům České republiky vyšší absolutní i relativní úroveň příjmu v postproduktivním věku" (tak by se přece měl stát starat o občany a tímto směrem by se měly ubírat všechny reformy!) a dlouhodobě vyřešit problém financování starobních penzí. Na příjmové straně systému by se mělo jednat o variantu "vícezdrojového financování", jež by ve svém důsledku umožňovala občanům "dobrovolné částečné vystoupení ze státního penzijního systému" formou přesměrování části svých odvodů do soukromého sektoru. Státní systém by nadále plnil roli sociální, redistributivní a mezigenerační solidarity. Soukromý systém by podle názoru autorů mimo jiné plnil roli individuální motivace pro navýšení finančních zdrojů pro potřeby výdajů v postproduktivním věku s prvky plné ekvivalence. Částečné "vyvázání" se ze státního systému by mělo být kompenzováno faktickým vyšším odvodem do systému tak, aby do systému přiteklo více zdrojů.

Materiál operuje s určitou možností svobodné volby, přičemž za přednost se považuje, že občanovi není vnucován ani jeden extrém: úplný PAYG nebo úplné fondové spoření. Systém by ve svém důsledku měl vést "ke snížení povinného přímého zdanění práce", snížení redistributivní role státu, vytvoření prostoru pro osobní iniciativu a vygenerování zdrojů pro financování budoucího ekonomického růstu. Navrhovaná varianta by taktéž měla optimalizovat jak státní rizika spojená s růstem budoucích obligatorních státních výdajů, tak osobní rizika jednotlivce diverzifikací budoucích příjmů. Taktéž zvyšující se míra národních úspor by měla vést k vyšší kapitálové výbavě, k vyššímu poměru kapitálu na pracovní sílu, což by mělo dospět k vyšší produktivitě a vyšším reálným mzdám.

Uvození i celkové vyznění materiálu je velmi optimistické, a ve zkrácené formě (bez bližších propočtů) tuto autoapologetiku vyjadřuje větou: "varianta umožňuje zvýšit celkovou penzi pro značnou část obyvatelstva, přičemž zbylá část obyvatelstva si nepohorší." Procentuálně se to vyjadřuje tak, že v průměru by starobní důchod měl v novém systému činit zhruba 75 procent penze, kterou by daná osoba pobírala, pokud by zůstala ve starém systému. Účast by si mohli zvolit dobrovolně nově příchozí na trh práce a stejně tak všichni zaměstnanci do padesáti let věku, přičemž procentní odvody z hrubé mzdy pro občany, kteří si zvolí nový systém, by u nově příchozích činily do soukromé finanční sféry osm procent a do průběžného systému dvacet procent. Ostatní do padesáti let věku, pokud by do soukromé finanční sféry odváděli deset procent, by si mohli snížit odvody státu o osm procent (do PAYG tedy dvacet procent s tím, že opět by tento objem zahrnoval i odvody na nestarobní důchody).

V novém systému si občan podle tvůrců z naspořených prostředků zakoupí anuitu, jejíž výpočet se specifikuje podle vzorce "doba pro výplatu anuity = průměrná doba dožití minus věk odchodu do důchodu."

Také zde se předkladatelé (trochu "rozpačitě") odvolávají na zahraniční zkušenosti. Jde o zcela jiný projekt, než předložila ČSSD. Definovaný záměr i velmi ambiciózní předpovědi vyznívají velmi nadějně, nicméně zůstává otázkou, nakolik jsou to jen hezká slova a zbožná přání, nakolik výpočty a modely týmu expertů prokážou jejich oprávněnost.

V technické rovině je totiž zadání poměrně nekonkrétní a vůbec se nezabývá riziky plynoucími z přechodu do soukromé finanční sféry. Mimo systém průběžného financování je totiž stabilita původních pravidel perspektivně velmi nejistá, čemuž v podstatě nasvědčuje diskuse okolo stávajícího systému, o němž se hovoří s pramalým respektem a pojištěncům upírá nárok na prostředky, které do systému vložili. Přitom jde o systém legislativně garantovaný státem.

KSČM

Podle internetové nástěnky nedala strana zvláštní zadání, proto se (zatím) využívá dokument zpracovaný zástupci KSČM v týmu expertů v dubnu 2004. V něm se požaduje propočítat, jak se projeví úpravy odvodů do důchodového fondu (zvýšení na 28 procent, zvýšení odvodů za osoby samostatně výdělečně činné). Predikuje růst mezd ročně o pět procent a na tomto základě žádá o zjištění, po dobu kolika příštích let by byl důchod bez deficitu na účtu, v různých procentních úrovních průměrného hrubého výdělku (40 - 50 procent).

Dále, jak by prodloužilo samofinancovatelnost vyplácení starobních důchodů ze samostatného účtu státního rozpočtu vyčleněním invalidních a případně i pozůstalostních důchodů do jiných systémů a další zrovnoprávnění odvodů osob samostatně výdělečně činných se zaměstnanci.

Také většina ostatních bodů zadání,

a) propočítat, jak se projeví nižší natalita na počtu činných obyvatel při uzákoněném odchodu do důchodu v 63 letech a jak by tento problém bylo možno řešit a nakolik snížením (na 2/3, na 1/3) a dokonce úplným odstraněním nezaměstnanosti;

b) ve kterém roce by se dostal důchodový fond do deficitu a měly by se prostředky vybírané na státní politiku zaměstnanosti ve výši 1,6 procenta odvodu převést do důchodového fondu;

c) ve kterém roce by bylo nutné uvažovat o dalším zvýšení odvodu do důchodového fondu např. o dvě procenta u jednotlivých variant a na jak dlouho by byl fond v rovnováze;

d) ve kterém roce by bylo nutné zvažovat vícezdrojové financování (například, který další zdroj zapojit), si vcelku racionálně klade za cíl zjistit, jak dalece pravdivé jsou katastrofické mýty a zvěsti o stavu současné důchodové soustavy.

Poslední bod pak reaguje na návrhy některých politiků otázkou: Jak by se projevila na důchodovém fondu úprava, podle níž by se určitá část pojistného podle individuálních přání převedla na osobní účet důchodového připojištění.

Vzhledem k poznámkám v textu nepovažuji za potřebné přidávat další glosy, snad s výjimkou upozornění, že názor na jakési "další zrovnoprávnění odvodů osob samostatně výdělečně činných" je třeba vnímat velmi tolerantně. Ač je totiž naše soustava definována jako jednotná, je povaha příspěvků zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných zásadně odlišná, takže nalezení ideální vyváženosti či rovnoprávnosti je spíše nepravděpodobné.

ODS

Vize této strany je postavena na myšlence, že o zabezpečení na stáří by se měl starat více jednotlivec, méně stát, státní důchodový sytém by měl být více odolný vůči demografickým změnám. Toho musí být docíleno poklesem podílu státních důchodů na HDP, musí klesnout podíl odvodů na důchody ze mzdy. Snížení podílu státu otevře dveře pro škálu dobrovolných možností dodatečného zajištění. Odůvodnění je sebevědomé, "nepřipouštějící" námitky: "Současný systém je nevyhovující, rovný důchod zvyšuje svobodu volby občana nakládat s vlastními prostředky, přitom garantuje určitý standard."

Modelování varianty rovné penze by mělo uvažovat s hranicí 20-30 procent průměrné mzdy. Návrh se netýká jen starobních, ale případně též vdovských a vdoveckých důchodů vyplácených ve stáří (věk odchodu do důchodu = 65 let).

Varianta opět počítá s přechodným obdobím, kdy část populace bude platit stávající sazby a získávat důchod podle stávajícího systému, část populace bude platit snížené sazby a dostávat rovný důchod. Existuje také varianta s dobrovolným přechodem.

V tomto případě ke glosování přistupuji velmi nerad, protože už v první řadě, upřímně řečeno, nevím co si mám myslet již o samotné idei. Poukaz na reference z Irska a Velké Británie (flat-rate pension) mne také nepřesvědčuje (na Velkou Británii se odvolává s jiným řešením i KDU-ČSL). Za druhé: samotné variantě chyběl od počátku bližší popis merita, který by bylo možné uchopit. Kromě toho, přes absolvování několika pokusů byl doporučený konkrétní link (odkaz) trvale nedostupný.

Málo důvěry pro navrhované řešení pak vzbuzuje již samotné zdůvodnění. Jednotlivec se připravuje celý život na stáří tím, že odvádí pojistné. Pobídka, že by se měl starat ještě více, sice není úplně zavrženíhodná, ale v použitém kontextu působí jako klišé, zvláště je-li poukazováno na péči státu, ačkoliv ten na důchody v současné době nepřispívá vůbec nic, neboť jsou plně hrazeny z vybraného pojistného, a to včetně náhradních dob (celospolečensky aprobované nevyjímaje).

Žádný podíl státu, kromě administrativního, a ten by nevymizel, tedy aktuálně neexistuje. S čím asi budeme muset souhlasit, ať chceme či nechceme, je snížení podílu účasti zaměstnavatelů. S tím se však pohříchu seriózně nevypořádává ani jedna strana ve svých zadáních, cudně o tom mlčí. Obávám se, že ne vždy je to z "neznalosti". Přitom třeba švédský model operuje zhruba s poměrem 1:1 (dnes v Česku 1:3).

Velmi povrchně lze zadání ODS postavit do kontrastu zadání ČSSD: Oč méně postrádá invence, o to více se mu dostává nekonkrétnosti.

ZAMLŽENÁ MODRÁ NADĚJE

Potíž je i s veřejnou dostupností a v důsledku toho interpretací projektu Modrá šance. Našel jsem na místě odkazu text s datem vytvoření červenec 2003. Přestože u mnohých vzbuzuje celkově utopický dojem, zdaleka nelze v jednotlivostech všechny náměty odmítnout, odpovědný analytik však nutně postrádá přesnost, detaily, nebo alespoň minimální rozvedení hesel, případně jejich rozsáhlejší podporu tabulkami a grafy.

Jestliže mne například zaujala myšlenka "převedení výběru a vyplácení nemocenské pod zdravotní pojišťovny", poněkud mne překvapilo tvrzení o "dlouhodobém úsilí" v tomto směru, protože jsem ji z úst žádného představitele této strany ještě neslyšel, ačkoliv jsem na ni citlivý, vzhledem k tomu, že ji propaguji zhruba od roku 2000 a zmínil jsem ji i v úvodu tohoto článku. Nikoliv podstatné, ale možná příznačné, je použití ženského rodu, ačkoli má jít o neutrum a že se "nevybírá" nemocenská(ké), nýbrž pojistné.

Jinak se zhruba polovina materiálu zabývá polemikou, případně kritikou vládního návrhu reformy veřejných financí. Pokud jde o základní teze ODS, bylo by nad rámec pojednání citovat východiska, případně komentovat koncepci rovné daně. Relevantnější je část zabývající se principy sociální reformy. Důsledně se rozlišují "sociální dávky" (oblast sociální pomoci) a důchodová reforma.

Populární princip rovné dávky je sice zmíněn, ale s odkazem na další rozpracování, v rámci samotné představy důchodové reformy frekventován není. Zde jsou úvahy střízlivé, ale spíše v proklamačním ladění. Existuje požadavek na přesnou definici minimálního životního standardu pro lidi s jistou společenskou insuficiencí, přičemž v dlouhodobějším horizontu by měla reforma postupovat jednak "změnou parametrů" stávajícího systému, jednak uskutečněním "zásadní systémové změny". Systémové řešení je spatřováno v kombinaci dvou složek: solidárního, státem garantovaného rovného důchodu a individuálního, státem neurčovaného a proto nerovného důchodu. Důraz je kladen na zajištění kontinuálního přechodu nepoškozujícího nynější předdůchodovou generaci.

V zásadě tedy nic proti ničemu, ale ani nijak nevybočuje v komparaci s dalšími návrhy, v mnoha místech se s nimi překrývá.

US-DEU

Podle zpracovatelů snížením váhy průběžného systému a zvýšením váhy individuálního spoření (fondového systému), tedy radikálními úpravami parametrů průběžného systému, bude umožněno jeho fungování minimálně do roku 2050 jako dominantní části důchodového pojištění. Celkový náhradový poměr této kombinace by do uvedeného roku neměl klesnout pod 40 procent, v roce 2030 by měl být ze základního systému již jen asi 30 procent.

Zajištění postupného zvyšování náhradového poměru z dobrovolného individuálního důchodového spoření by mělo nastat převedením dvou procent (alternativně tři procenta) z vyměřovacího základu na individuální účet (u penzijního fondu). Umožnění převodu bude v intencích tohoto záměru podmíněno tím, že pojištěnec bude muset na svůj účet dávat další čtyři procenta (alternativně šest procent) ze svého vyměřovacího základu. Celkem z něho tedy bude pojištěnec na své individuální spoření poukazovat šest procent (alternativně devět procent).

Parametrické změny by se měly ve stručnosti týkat důchodového věku (jednotně 65 let), penalizací za odchod do trvale kráceného starobního důchodu (1,5 procenta za 90 dní), omezení rozsahu náhradních dob, prodloužení povinné účasti na pojištění, přiměřené relace mezi důchody starobními a podmíněnými dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, zvýšení ekvivalence výpočtu důchodu (s novými principy stanovení redukčních hranic), stanovení nových pravidel pro souběh starobního důchodu s pracovními aktivitami.

Výše sazby pojistného by se nezměnila. Zajímavá je však idea "demografického faktoru" dle níž by se příjmy v jednotlivých letech (počínaje rokem 2010) valorizovaly při stanovení osobního vyměřovacího základu podle růstu objemu vybraného důchodového pojistného děleného počtem důchodců v příslušném roce.

S jistou mírou nadsázky by se dalo říci, že jde vlastně o totéž, co již nyní existuje, byť v naprosto nepřiměřených relacích. S penzijními fondy je však počítáno, přinejmenším mlčky, na okraji variant všech stran. Takže zadání vzbuzuje ještě jeden dojem, totiž náhodnou kombinaci řešení ČSSD a KDU-ČSL.

Jedno je však třeba zadání přiznat. Je zpracováno (parametrické změny) poměrně konkrétně a se znalostí prostředí, je vidět, že (podepsaný) autor nějaký čas ve strukturách resortu působil a při nejmenším ví, o čem mluví (píše). Něco takového se s jistotou nedá prohlásit o zadání KDU-ČSL a zejména ODS. Také v tomto případě, stejně jako u jmenovaných subjektů, některé závěry předbíhají výsledky analýzy.

ZÁKLADNÍ VARIANTA

K dispozici je i Popis základní varianty, zpracovaný s cílem podat předběžnou informaci o budoucím vývoji důchodového systému, pokud by nedošlo ke změně stávající legislativy, mající dva cíle. Jednak demonstrovat rozsah problémů v důchodovém systému, pakliže by nebyl reformován, jednak položit základ pro hodnocení efektů různých parametrických úprav důchodového systému.

Jde o řadu úvah, známých i méně známých, kdy se v podrobnostech odkazuje na jejich zdroj. Na tomto místě však stojí za to ocitovat dvě pasáže, ilustrující na jedné straně problematičnost enormních tlaků na řešení neurgentních problémů, na druhé straně užitnou hodnotu některých závěrů.

V první odrážce přinášející závěry se konstatuje: "Propočet vývoje důchodového systému v základní variantě potvrdil jeho dlouhodobou finanční neudržitelnost," ale hned další podtrhuje slůvko "dlouhodobý", protože: "Odhad vývoje výdajů důchodového systému v základní variantě dosahuje nižších hodnot, než činila většina dosud zpracovaných analýz na toto téma," aby bylo dále upřesněno: "Do roku 2020 vykazuje saldo systému důchodového zabezpečení mírné přebytky." Správně se dodává, že vykazované přebytky jsou především důsledkem restrukturalizace příspěvkové sazby na sociální zabezpečení, kdy byly dva procentní body převedeny ze systému pojištění v nezaměstnanosti do důchodového systému. Tato účetní operace ale žádným způsobem nezlepšila stav veřejných financí.

Také poslední věta předchozího odstavce je pravdivá, ale zároveň dokládá "zaujatost" pro veřejné finance, méně už pro oprávněné nároky těch, kteří svými vklady do systému dokázali předchůdcům zajistit podstatně lepší náhradový poměr, než jakého se dostává jim.

Další závěry, konstatující, že, "provedená analýza názorně dokumentuje nepřímou úměru, která panuje mezi makrofinančními a mikrofinačními kritérii. Čím štědřejší zabezpečení systém jednotlivci poskytuje, tím nižší, za jinak nezměněných okolností, je jeho celková finanční stabilita; a naopak. Na mikrofinanční úrovni analýza potvrdila existenci značné příjmové redistribuce uvnitř důchodového systému," jsou trochu úsměvné, zejména pokud jde o větu druhou, neboť jde o naprostou notorietu, nevyžadující jakýkoli výzkum.

PARAMETRICKÉ ZMĚNY

V části zabývající se parametrickými změnami tým předkládá prozatímní pracovní výstupy zabývající se:

a) změnami ve věkové hranici pro odchod do důchodu a zrušením předčasných důchodů,

b) valorizacemi,

c) úpravami vzorce pro vypočítání výše důchodu, a

d) kombinovanou variantou.

POSUN VĚKOVÉ HRANICE A ZRUŠENÍ PŘEDČASNÝCH DŮCHODŮ

Posun věkové hranice je velmi oblíbeným a současně účinným řešením finančních potíží, protože odložená spotřeba účastníků se ještě na čas odloží. Protože v takto vzniklé prodlevě se nevyplácejí sumy, které by jinak bývaly byly vyplaceny, dojde ke globálním úsporám. Je fakt, že budoucí nároky takto postižených pojištěnců se zvýší, ale to jen tak nepatrně, že se to "fiskálním správcům vyplatí". Tím spíše (bez ironie), že ne každý z takto dotčených se penze dočká. Z hlediska prováděné analýzy pak není až tak významné, s jakou věkovou hranicí se počítá. V každém případě však nutno souhlasit se stejnou věkovou hranicí pro odchod do důchodu pro obě pohlaví.

Je sice pravda, že se objevují úvahy o snížených odvodech přispěvatelů do průběžného systému úměrně počtu dětí, které důchodce vychoval a naopak, což dosavadní právní úprava svým způsobem zohledňuje snížením věkové hranice pro ženy, nicméně z pozice nyní tolik akcentovaných demografických predikcí a úmrtnostních tabulek jde evidentně o jejich neopodstatněnou preferenci.

Otázka dřívějšího odchodu do důchodu je vcelku jasná a dosavadní makroekonomické analýzy odhady potvrzují. Z hlediska důchodového systému se odchod do předčasného důchodu "nevyplácí". Přesto k němu v základní variantě dochází a z hlediska projekce i dále docházet bude. Zrušení možnosti odchodu do předčasného důchodu je proto v těchto podmínkách ze středně až dlouhodobého hlediska pro důchodový systém poněkud paradoxně výdajově dražší variantou.

VALORIZACE

Zvažují se tři alternativní varianty valorizace důchodů: Jednak "mzdová valorizace" (tempo shodné s růstem průměrné nominální mzdy), pak "cenová valorizace" (každoroční zvyšování o růst indexu spotřebitelských) a "švýcarská valorizace" (zvyšování vyplácených důchodů o polovinu růstu průměrné nominální mzdy a polovinu růstu spotřebitelských cen).

Některé dosavadní závěry jsou zřejmě uváděny pouze pro pořádek (jako např.: valorizace nemá vliv na počet důchodů; nulová valorizace vede ke snižování redistribuce, vysoká nivelizuje), proto jen v krátkosti lze uvést zjištění poplatné současné situaci, že při "mzdové valorizaci" rostou výdaje důchodového systému více než při uplatnění "valorizace cenové". Autoři uzavírají názorem: "Pokud je přáním tvůrců politiky zabudovat do důchodového systému podněty k setrvání na trhu práce, je nutné při uplatnění štědřejšího valorizačního mechanismu zvýšit penalizaci za předčasný odchod do důchodu (popř. zvýšit bonus za pozdější odchod do důchodu). Štědřejší valorizace, která sama o sobě zatěžuje důchodový systém, si tak vynucuje i úpravy v důchodovém vzorci směrem k relativnímu zvýšení důchodů při pozdějším odchodu do důchodu, má-li být zachována úroveň pojistně-matematické neutrality systému."

ÚPRAVY VZORCE PRO VÝPOČET VÝŠE DŮCHODU

Korekční experimenty se týkají u "vzorce" základní výměry důchodu, krácení předčasných důchodů, výše redukčních hranic, a úrovně zápočtu vyměřovacího základu.

Základní výměra je v uvedeném výčtu spíše cizorodý prvek, jejíž vzrůst má vždy nivelizační účinky. Procentní výměra, resp. její úprava v sobě může obsahovat (de)motivační prvky. Manipulaci s velikostí "procenta za rok pojištění" bych považoval nejen za neinvenční, ale i přímo nešťastný krok. U krácení za předčasný odchod do důchodu je nález týmu v souladu s jeho zjištěními, týkajícími se samotného institutu uvedenými dříve: Pokud by zvýšená penalizace za předčasný důchod opravdu v praxi vedla k odkladu odchodu do důchodu na statutární věkovou hranici, může dojít k zatížení výdajové strany systému v dlouhém období. Výše uvedený závěr o více méně nedotčenosti výdajové strany zvýšením penalizace je tak podmíněn tím, že nedojde k (dobrovolnému) omezení předčasných odchodů do důchodu. Slovo "dobrovolnému" bych podtrhl s tím, že dávno prokázaná vazba na trh práce je určujícím faktorem.

Otázkou výše redukčních hranic (§ 15 zákona o důchodovém pojištění) jsem se na stránkách Právního rádce několikrát zabýval, naposledy v čísle 12/2004). Nic nenamítám proti zjištění: Zvýšení poměru výše redukčních hranic k průměrné mzdě má za následek zvýšení individuálního poměru a růst vnitřní míry výnosu jedince. Naproti tomu větu: "Snížení redukčních hranic ve vztahu k průměrné mzdě má za následek větší nivelizaci příjmů a vede k poklesu individuálního náhradového poměru a vnitřní míry výnosu, která jedinci ze systému plyne," lze odlehčeně charakterizovat jako "sofistikovanou" formulaci banality.

Podobně tvrzení: "Úpravou zápočtu vyměřovacího základu lze za cenu téměř nezměněných celkových výdajů dosáhnout posílení či oslabení míry redistribuce v systému," spíše tematiku zamlžuje ("jistý" rozdíl mezi vyměřovacím a osobním vyměřovacím základem přece jen existuje).

KOMBINOVANÉ VARIANTY

Analyzují se dvě varianty kombinující více parametrických úprav, s cílem ukázat pomocí jakých úprav by bylo možné dosáhnout dlouhodobé stability existujícího důchodového systému a jaký vliv by mělo dosažení této stability na zvolená makrofinanční i mikrofinanční kritéria v krátkém i dlouhém období. Jde jednak o variantu, která se snaží redukovat zvyšující se výdaje na důchody primárně pomocí růstu věkové hranice pro odchod do starobního důchodu (varianta věková), jednak variantu, která "řeší" problém primárně pomocí snížení vyplácených důchodů (varianta důchodová).

U věkové byla zvolena metoda postupného zvyšování věkové hranice pro odchod do starobního důchodu na 69 let pro muže i ženy. Valorizace důchodů na úrovni 1 růstu indexu spotřebitelských cen a 1 růstu průměrné nominální mzdy a nulová valorizace základní výměry důchodu.

U důchodové se modelovalo postupné zvýšení věkové hranice pro odchod do starobního důchodu na 65 let pro muže i ženy. Valorizace důchodů stejně jako v základní variantě a nulová valorizace základní výměry důchodu.

Závěr takový, jaký se dal očekávat: Kombinací parametrických úprav existujícího důchodového systému lze dosáhnout jeho dlouhodobé stability. A to jak pomocí dalšího postupného zvyšování věkové hranice pro odchod do starobního důchodu, tak také významnějším snížením průměrných vyplácených důchodů. V obou případech samozřejmě na úkor (dalšího zhoršení současné situace) pojištěnců.

DALŠÍ VARIANTY

V textu článku, vzdor relativně velkému rozsahu, jsem si zatím stručně všímal jen "oficiální" linie, tj. aktivit bezprostředně spojených s politickou scénou, existuje ovšem celá řada dalších názorů a představ, jejímiž autory jsou buď jednotlivci nebo institucionalizované kolektivy. Množství individuálních námětů a připomínek obsahuje ostatně samotný web, který je koncipován jako otevřený pro vnější podněty.

Odhlédneme-li od obecně známých modelů provozovaných nebo zaváděných v zahraničí, tak v zájmu relativní komplexnosti si tedy všimněme ještě jedné "domácí" iniciativy, která si určitě zaslouží pozornost.

Skupina spolupracovníků společnosti ING představila koncepci udržitelného důchodového systému, která si klade za cíl řešení demografického a penzijního problému při zachování sociálního přístupu státu. Zajištění příjmu ve stáří v průběhu aktivního života dosáhne jedinec především tím, že bude mít dostatek dětí a že si vytvoří dostatečné finanční úspory.

Důchodový systém by v navrhované podobě stál na již trochu zprofanované symbolice "tří pilířů". V prvním (povinném, průběžně financovaném) by se jednalo o "platbu na účet rodičů" odstupňovanou podle počtu vychovaných dětí (teprve při "rozšířené reprodukci" nárok na plný důchod). Druhý pilíř, taktéž obligatorní, by měl fondovou povahu, přičemž rodiče dětí, které jsou na nich ekonomicky závislé, by opět obdrželi slevu na pojistném podle jejich počtu. Třetí pilíř by představovalo dodatkové připojištění na individuální a komerční bázi.

Předpokládá se, že jen dávky z prvního a druhého pilíře by dohromady dosahovaly asi padesát procent předešlé mzdy.

Na první pohled jde o kreativní řešení, mající nicméně ideové kořeny kdesi ve středověku, které by za garance státu bylo poměrně průhledné a subjektivně ovlivnitelné, přičemž by mohlo stimulovat rozvoj "národní" populace. Samozřejmě tu její část, která děti mít nemůže, by svým způsobem diskvalifikovalo.

Nelze také přehlédnout, že komparativně by účast jedince (zaměstnance) výrazně vzrostla, protože "základní" pojistné v prvních dvou pilířích by činilo 24 procent (hrubé mzdy). Pojištěnci by tak odváděli více než dosud, ale celkově méně než dnešní plátci dohromady. Nabízí se tedy otázka, proč dnešní pojistné nestačí.

DANĚ

Aby si čtenář mohl dále rozšířit představu o serióznosti, resp. podloženosti, různých argumentů používaných v diskusích našich politiků, dovolím si ještě upozornit na zprávu, která počátkem února tohoto roku proběhla tiskem. Z ní jsme se mohli dozvědět, že Češi mají deváté nejnižší daně z pětadvaceti států Evropské unie. Lidé a firmy odvedou státu na daních 36,2 procenta hrubého domácího produktu (HDP), zatímco průměr EU činí 41,5 procenta. V Česku jsou relativně nízké přímé i nepřímé daně. Tyto údaje za rok 2003 zveřejnil statistický úřad Eurostat.

Jinou záležitostí jsou ale podle tohoto zdroje odvody na sociální a zdravotní pojištění, které má ČR druhé nejvyšší v celé Unii hned za Německem. V Česku tyto odvody představují 41,6 procenta z celkových daní, v Německu to je 44,4 procenta, ve třetí Francii pak 40,2 procenta.

Tým expertů pracuje, počkejme si na výsledky jeho analýz. Proto zatím závěrem tohoto textu jen několik poznámek, shrnujících předešlá pojednání.

Daňové zatížení občanů není až tak mimořádné, jak se s oblibou tvrdí, na druhé straně je ovšem tzv. "cena práce" poměrně vysoká, protože odvody na sociální a zdravotní pojištění v souhrnu představují mimořádnou zátěž pro zaměstnavatele. Tento stav nebude trvale udržitelný.

Jestliže v rámci státního rozpočtu existuje samostatný důchodový účet, který se aktuálně nachází v přebytku a tento stav má ještě desetiletí pokračovat, není až tak úplně jasné, co s případnými úsporami - o čem vlastně ekonomové hovoří, zaklínají-li se mandatorními výdaji? Na co chtějí (a z čí peněz - jako v případě nemocenského) vlastně šetřit?

Kam tito experti, ruku v ruce s politiky "proinvestovali" peníze v minulosti evidentně uspořené? Tak třeba někdejší stovky bojových letadel ve výzbroji armády se zredukovaly na desítky a z tisíců tanků zbyl "jediný tankový prapor". Co to přineslo armádě, které finance přesto neustále chybí? To je příklad jen z jednoho resortu.

Pokud uznáme, že jednotlivec by měl být více odpovědný za svůj život ve stáří a spořit si na ně (když nestačí více jak 28 procent "hrubé" mzdy), z jakého důvodu stát odmítá převzít garanci za fondové spoření, které doporučuje tolik politických subjektů? Povinné spoření na komerční bázi určitě není jediným řešením a v zásadě se obejde bez nutnosti speciální institucionalizace.

Konečně, zadání ani jedné ze stran se vážně a smysluplně nezabývá možnou restrukturalizací celé soustavy odvodů, ani reorganizací věcné správy jejích jednotlivých prvků, kterážto opatření by mohla přinést úspory nejen investiční, ale i ve formě snížených mzdových nákladů.

Takže, ať téma uchopíme z jednoho nebo druhého konce, vždy to vyjde nastejno: Pokaždé zjistíme, že nejde o tak neodkladný problém, jak je většinou prezentován. Dokazují to jak veřejně známá čísla, tak i dosud realizované předběžné analýzy. Je tedy dostatek času na zodpovědný a uvážlivý přístup, který by nastavil dlouhodobě funkční a účinná pravidla zajišťující stabilitu systému. Pravidla, která budou důsledně respektovat pojistný princip, tj. ekvivalenci mezi vloženými a přijímanými prostředky v přísně autonomním režimu.

Související informace na internetu:

http://www.reformaduchodu.cz/

Poznámky:

¹⁾ K 31. 12. 2004 bylo podle údajů ČSSZ v ČR vypláceno celkem 2 625 685 důchodů všech typů.

²⁾ Což ovšem bude irelevantní údaj, pokud vejde v účinnost snaha MPSV o zásadní změnu konstrukce tohoto institutu.

právník, konzultant v sociálním zabezpečení, Praha