Od samého začátku po nabytí účinnosti tohoto zákona se začaly objevovat, a přetrvávají dodnes, otázky a problémy týkající se zákonného rozsahu pro přiznávání si náhrad cestovních výdajů podnikateli, tj. osobami samostatně výdělečně činnými, a v návaznosti často osobami spolupracujícími.

Je tomu tak proto, že přímý personální rozsah tohoto zákona, stanovený v jeho § 1 odst. 1 zahrnuje pouze zaměstnance a neobsahuje výslovně úpravu pro další skupiny osob, jejichž vznik přinesly změněné podmínky politické a následně i ekonomické po roce 1989, a to především pro poměrně početnou skupinu podnikatelů-osob samostatně výdělečně činných a s nimi často spojených spolupracujících osob.

PRACOVNÍ CESTY PODNIKATELŮ

Tyto skupiny osob, zejména samotní podnikatelé, nepochybně také uskutečňují právní úkony (především cesty, které mají příčinnou souvislost s jejich legálně povolenou podnikatelskou činností), dále budou nazývány pro zjednodušení pracovními cestami (i když podle ministerstva práce a sociálních věcí pracovní cesty konají pouze zaměstnanci, protože se jedná o specifický pojem zákoníku práce, a tedy podnikatelé mohou vykonávat jen cesty obdobného charakteru cestám pracovním). Je zbytečné, aby byl záměr tohoto článku komplikován ještě přesností obsahu určitých pojmů, to ponechávám stranou.

Pozornost však musím věnovat skutečnosti, že při předmětných cestách budou vznikat stejně jako zaměstnancům, tak i podnikatelům, popř. spolupracujícím osobám, určité výdaje, které budou mít zcela určitě zájem zahrnovat ve svém účetnictví (daňové evidenci) do daňově uznatelných nákladů, protože pak o ně mohou snižovat daňový základ pro výpočet daňové povinnosti. Problém spočívá v tom, že tato záležitost již nespadá u těchto osob do výše citovaného zákona o cestovních náhradách, nýbrž do zákona o daních z příjmů, tj. zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

K rozhodování pro podnikatele (v důsledku personálního rozsahu zákona o cestovních náhradách), pokud se týká přiznávání náhrad cestovních výdajů a jejich zdaňování, ale není kompetentní podle platného kompetenčního zákona ministerstvo práce a sociálních věcí, které vydalo zákon o cestovních náhradách, nýbrž zaujmout konečné stanovisko příslušelo ministerstvu financí, a to přijalo takové, že se na podnikatele i spolupracující osoby bude vztahovat a vůči nim uplatňovat zákon o cestovních náhradách prostřednictvím zákona o daních z příjmů [konkrétně jeho § 24 odst. 2 písm. k) bodů 1 až 4], samozřejmě s odchylkami a výjimkami v tomto zákoně stanovenými.

Pro praxi to znamená, že při zvažování nároků na náhrady cestovních výdajů u podnikatelů a také spolupracujících osob, je vždy nutné vycházet z § 24 odst. 2 písm. k) bod 1 až 4 výše citovaného zákona o daních z příjmů. Právě body 1 až 4 uvedené v tomto ustanovení ve své podstatě představují odchylky platné pro podnikatele a spolupracující osoby ve srovnání se zaměstnanci. Tato úprava je platná, až na nepatrné změny, od 1. 1. 1995.

Podle zmíněného § 24 odst. 2 písm. k) se postupuje při rozhodování o tom, kolik z přiznaných náhrad cestovních výdajů si může podnikatel za sebe a za spolupracující osobu zahrnout do daňově uznatelných nákladů. Zde je stanoveno, že je to možné maximálně ve výši podle zvláštních předpisů (odkaz je na zákon o cestovních náhradách), pokud není dále stanoveno jinak, a přitom vyjmenovává již uvedené čtyři body, tedy vlastně stanovené odchylky pro podnikatele a spolupracující osoby. Jedná se konkrétně o to, že mezi výdaje (náklady) na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, které se odečítají pro zjištění základu daně, se zahrnují též výdaje (náklady) na pracovní cesty podnikatelů, spolupracujících osob, společníků veřejných obchodních společností a komplementářů komanditních společností, a to maximálně ve výši podle zvláštních předpisů (odkaz je na zákon o cestovních náhradách), pokud není dále stanoveno jinak, s tím, že přitom jsou stanoveny zmíněné čtyři body.

CESTOVNÍ VÝDAJE PODNIKATELŮ

V bodě 1 jsou vyjmenované jednotlivé druhy náhrad, které lze zahrnovat do daňově uznatelných nákladů, ale s dovětkem "v prokázané výši", což znamená, že podnikatelé (ani spolupracující osoby) nemohou vůči sobě v žádném případě automaticky aplikovat § 19 a § 20 odst. 1 zákona o cestovních náhradách.

Prakticky se to projevuje tak, že si podnikatelé nemohou paušalizovat náhrady cestovních výdajů, protože u podnikatelů se prokázané a zkalkulované paušály od samého začátku nepovažují za prokázané výdaje a § 20 odst. 1 zákona o cestovních náhradách stanoví, že kde tento zákon požaduje prokázání výdajů a zaměstnanec je neprokáže (rozuměno z objektivních důvodů vzhledem právě k samotné formulaci), může mu zaměstnavatel poskytnout náhrady v jím uznané výši s přihlédnutím k určeným podmínkám pracovní cesty (s odkazem na § 3, který upravuje určování podmínek pracovní cesty) s výjimkou náhrady výdajů za pohonné hmoty, kterou poskytne ve výši určené podle průměrné ceny stanovené vyhláškou ministerstva práce a sociálních věcí. Poslední uvedené ustanovení v podstatě umožňuje zaměstnavatelům uhrazovat zaměstnancům náhrady výdajů v případě, že je nebudou z objektivních důvodů schopni prokázat (zákon o cestovních náhradách je totiž založen na principu prokazatelnosti vzniklých výdajů) - to však neplatí pro podnikatele a spolupracující osoby (zabraňuje tomu právě předmětné ustanovení daňového zákona).

Jednotlivými druhy výdajů, které uvádí bod 1, jsou výdaje na ubytování, na dopravu hromadnými dopravními prostředky, na pohonné hmoty spotřebované silničním motorovým vozidlem zahrnutým v obchodním majetku poplatníka nebo v nájmu (s výjimkou uvedenou v bodě 4, a na nezbytné výdaje spojené s pracovní cestou v prokázané výši.

V bodě 2 je pak již od roku 1995 stanoveno, že si i podnikatelé a spolupracující osoby mohou přiznávat a zahrnovat do daňově uznatelných nákladů stravné při tuzemských pracovních cestách, ale pouze těch, které budou delší než 12 hodin v kalendářním dnu. Současně toto ustanovení stanoví, že pravidelným pracovištěm pro poplatníky s příjmy podle § 7 se také rozumí místo podnikání uvedené v živnostenském nebo jiném obdobném povolení k podnikání.

VÝDAJE NA SPOTŘEBOVANÉ POHONNÉ HMOTY

V bodě 3 je pro podnikatele rozlišen pojem soukromé silniční motorové vozidlo ještě na vlastní a vypůjčené, což má ten význam, že pokud si podnikatel (a samozřejmě i spolupracující osoba) chce přiznávat a zahrnovat do daňově uznatelných nákladů náhrady cestovních výdajů při použití silničního motorového vozidla při pracovní cestě ve stejném rozsahu, jaký platí pro zaměstnance, tj. ve výši sazby základní náhrady a náhrady za spotřebované pohonné hmoty za každý ujetý kilometr (odkaz je na zákon o cestovních náhradách - § 7 odst. 1), musí vykonávat pracovní cesty výhradně vlastním vozidlem (a od roku 1995 se za takové vozidlo považuje pouze to, ke kterému podnikatel prokáže vlastnická práva např. kupní smlouvou, darovací smlouvou, usnesením soudu o nabytí dědictví, apod. - není již rozhodující, kdo je zapsaný do technického průkazu jako držitel).

Jestliže bude podnikatel vykonávat své pracovní cesty jiným vozidlem než vlastním, to znamená, daňovou terminologií, vypůjčeným, může si přiznávat pouze náhradu za spotřebovanou pohonnou hmotu, tedy bez sazby základní náhrady. V této souvislosti je vhodné ještě připomenout, že od zdaňovacího období roku 1998 došlo k následující změně, která se týká dopravy silničním motorovým vozidlem, které není zahrnuto do obchodního majetku poplatníka (podnikatele nebo firmy) a bylo u poplatníka předmětem finančního pronájmu s následnou koupí najaté věci a nájemné (jeho část) neuplatňoval do daňově uznatelných nákladů (fakticky to znamená, že si podnikatel pořizoval silniční motorové vozidlo na finanční leasing jako soukromá osoba - občan). Poplatník může toto vozidlo po jeho odkoupení od leasingové společnosti, tj. po nabytí vlastnických práv k vozidlu, používat při pracovních cestách s přiznáváním náhrady cestovních výdajů ve výši jak sazby základní náhrady, tak i náhrady za spotřebovanou pohonnou hmotu za každý ujetý kilometr pracovní cesty.

Jde totiž nesporně, jak již bylo naznačeno, o motorové vozidlo pořizované soukromou osobou. Pro stanovení výdajů za spotřebované pohonné hmoty lze používat průměrné ceny, které zveřejňuje ministerstvo financí ve svém Finančním zpravodaji po uplynutí zdaňovacího období (tedy na začátku následujícího zdaňovacího období).

Pro úplnost je třeba zdůraznit, že podnikatelé nemohou používat průměrné ceny platné pro zaměstnance, tj. vyhlašované ministerstvem práce a sociálních věcí v příslušné vyhlášce. Stejně tak platí obdobně, že zaměstnanci nemohou používat průměrné ceny vyhlašované ministerstvem financí pro podnikatele. Skutečnost, že pro podnikatele (a tedy i spolupracující osoby) jsou průměrné ceny pohonných hmot vyhlašované až počátkem následujícího zdaňovacího období (protože se vyhlašují pro účely stanovení základu daně pro výpočet daňové povinnosti prostřednictvím daňového přiznání podávaného v zásadě k 31. 3. následujícího zdaňovacího období) prakticky znamená, že podnikatelé si musejí v běžném zdaňovacím období počítat náhradu za spotřebované pohonné hmoty při použití vlastního silničního motorového vozidla, pokud nebudou mít doklad prokazující skutečnou cenu pohonné hmoty, se "zálohovou" cenou (určenou odhadem) a po vyhlášení průměrných cen ministerstvem financí na začátku následujícího zdaňovacího období si musejí celé minulé zdaňovací období přepočítat (nebo jim tak učiní účetní) s takto stanovenou průměrnou cenou (pokud se samozřejmě "netrefili" do ceny stanovené ministerstvem financí).

Jestliže by podnikatel používal při výpočtu výdajů za spotřebované pohonné hmoty ceny vyšší než průměrné (což fakticky znamená skutečné, za které pohonnou hmotu nakoupil), má zákonem stanovenou povinnost je doložit doklady o nákupu pohonných hmot. U nákladních automobilů a autobusů se použije sazba základní náhrady pro osobní motorová vozidla, tj. 3,80 Kč (tato výše platí od 1. 1. 2004 - do konce roku 2003 se počítalo u nákladních automobilů a autobusů s dvojnásobkem této sazby - změnu přinesla novela zákona o daních z příjmů č. 438/2003 Sb. s účinností právě od 1. 1. 2004).

Avšak i v této záležitosti je nutné rozlišovat podnikatele od zaměstnanců, protože tento stanovený limit neplatí pro zaměstnance - u zaměstnanců se postupuje přesně podle § 7 odst. 3 zákona o cestovních náhradách, kde je stanovena možnost dohody sazby základní náhrady mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, což prakticky znamená, že takto dohodnutá sazba základní náhrady u zaměstnance bude u jeho zaměstnavatele daňově uznatelným nákladem (a to v jakékoliv dohodnuté výši). Podstata rozdílu spočívá v tom, že podnikatel má možnost volby několika postupů, např. vložit nákladní automobil nebo autobus do obchodního majetku a odepisovat. Zaměstnanec však žádnou možnost volby nemá.

V bodě 4 je stanovena úprava pro podnikatele při používání služebního silničního motorového vozidla, tj. vozidla zahrnutého do obchodního majetku poplatníka, nebo v nájmu, kdy se uznává výdaj za dopravu v prokázané výši a ve výši náhrady za spotřebované pohonné hmoty opět podle zákona o cestovních náhradách u zahraničních pracovních cest, při kterých výdaje (náklady) na pohonné hmoty nelze prokázat, a to s použitím tuzemských cen pohonných hmot platných v době použití vozidla.

Tato úprava je pro podnikatele velmi výhodná, protože nemusí mít obavy z neprokazatelnosti ceny pohonné hmoty.

PŘÍKLAD

Podnikatel-osoba samostatně výdělečně činná jako zaměstnavatel se dohodl se svým zaměstnancem, že využije zaměstnancův nákladní automobil k přepravě určitého materiálu (sám nákladní automobil nevlastní) a současně se dohodl se zaměstnancem na sazbě základní náhrady ve výši dvojnásobku platné pro osobní motorová vozidla, tedy ve výši 7,60 Kč/1 km a samozřejmě k tomu náhradu za spotřebované pohonné hmoty, která činila 2,43 Kč/1 km, tedy dohromady 10,03 Kč/1 km. Tato částka byla také u podnikatele zahrnuta do daňově uznatelných nákladů.

Při kontrole však finanční úřad řekl, že do daňově uznatelných nákladů má podnikatel nárok uplatnit za zaměstnance pouze sazbu základní náhrady, tj. 3,80 Kč/km podle § 24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a tudíž byla zkrácena náhrada za jeden kilometr jízdy na 6,23 Kč (odečteno 3,80 Kč). Domníváme se, že to není správně vzhledem k § 7 odst. 3 zákona o cestovních náhradách, kde je jasně stanoveno, že sazba základní náhrady u nákladních automobilů a autobusů se dohodne mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a u zaměstnanců se postupuje při určování náhrad cestovních výdajů k zahrnutí do daňově uznatelných nákladů podle § 24 odst. 2 písm. zh) citovaného daňového zákona. Jak je to tedy správně?

Řešení: Postup uvedený v dotaze je správný a finanční úřad se mýlil, protože § 24 odst. 2 písm. k) body 1 až 4 zákona o daních z příjmů platí pro samotné podnikatele, spolupracující osoby, společníky veřejných obchodních společností a komplementáře komanditních společností, přesněji řečeno se u nich postupuje podle tohoto ustanovení při určení, kolik z poskytnutých náhrad cestovních výdajů lze zahrnout do daňově uznatelných nákladů.

U zaměstnanců se však pro stejný účel musí postupovat podle § 24 odst. 2 písm. zh) téhož daňového zákona. A v daném případě se jednalo o zaměstnance, podnikatel byl v postavení zaměstnavatele.

Podstata spočívá ve dvou základních skutečnostech: jednalo se skutečně o zaměstnance a dále podle § 7 odst. 3 zákona o cestovních náhradách (tento zákon se vztahuje na zaměstnance v plném rozsahu a bez výjimky), se sazba základní náhrady u nákladních automobilů a autobusů dohodne mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem (bez jakéhokoliv omezování či limitování), to znamená v daném případě mezi zaměstnancem a podnikatelem jako zaměstnavatelem.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že dohodnuta může být předmětná náhrada v jakékoliv výši (třeba 25 Kč) a v této jakékoliv dohodnuté výši bude zahrnována do daňově uznatelných nákladů podle § 24 odst. 2 písm. zh) citovaného daňového zákona, protože není nijak omezena a pro daňové účely se jedná o nárokovou náhradu přiznanou podle zvláštního právního předpisu, kterým je právě zákon o cestovních náhradách. Finanční úřad nepostupoval správně, protože nerozlišoval uvedená daňová ustanovení.

STRAVNÉ A KAPESNÉ

Často se podnikatelé dotazují, zda si mohou při zahraničních pracovních cestách přiznávat a zahrnovat do daňových nákladů stravné a kapesné.

PŘÍKLAD

Podnikatel - fyzická osoba, plátce daně z přidané hodnoty, vede daňovou evidenci. Jezdí na zahraniční pracovní cesty. Při výměně stravného a kapesného může dát jako daňový doklad do nákladů potvrzení o nákupu valut před cestou vydané směnárnou? Může snižovat základ daně o stanovené stravné a kapesné?

Řešení: Podmínky pro poskytování stravného jako nárokové náhrady a kapesného jako fakultativní (nenárokové, dobrovolné) náhrady a jejich výši při zahraničních pracovních cestách pro zaměstnance upravuje zákon o cestovních náhradách. Tento zákon se však prostřednictvím zákona o daních z příjmů, tj. s odchylkami a výjimkami v tomto zákoně stanovenými, uplatňuje mimo jiné i vůči podnikatelům a spolupracujícím osobám. Konkrétně se jedná o to, že na podnikatele (i spolupracující osoby) se citovaný zákon o cestovních náhradách vztahuje prostřednictvím § 24 odst. 2 písm. k) body 1 až 4 citovaného daňového zákona.

Protože v uvedených bodech daňového ustanovení se nenacházejí žádné odchylky k zahraničním pracovním cestám, platí pro podnikatele (i spolupracující osoby), pokud se týká stravného a kapesného pro zahraniční pracovní cesty, totéž co pro zaměstnance.

Prakticky to znamená, že pokud podnikatelé (i spolupracující osoby) vykonávají zahraniční pracovní cesty, měli by si přiznat zálohu na stravné v cizí měně včetně maximálního možného kapesného (tj. ve výši 40 procent stravného určeného podle § 12). Tyto výdaje je třeba mít vykázané v daňové evidenci vnitřním dokladem v části daňových výdajů a v účetnictví zaúčtované jako náklad na účtu třídy 5. Není rozhodující, zda náhrady spotřebují, či nikoliv. Pokud si však předmětné náhrady nepřiznají (což se děje velmi často, neboť se domnívají, že šetří podnikové či firemní výdaje), nebudou je mít zaúčtované a nebudou tedy moci o tyto částky snížit jako o daňově uznatelné výdaje základ daně pro výpočet své daňové povinnosti, a to právě na základě ustanovení § 24 odst. 2 písm. k) body 1 až 4 výše citovaného daňového zákona.

V daném případě si podnikatel zřejmě před výjezdem na zahraniční pracovní cestu nakoupil valuty jako zálohu v cizí měně a má tedy doklad pro svoji daňovou evidenci. Ve zbývajících povinnostech vyplývajících ze zákona o cestovních náhradách není mezi podnikateli a zaměstnanci rozdíl.

Je však nutné mít na zřeteli, že skutečnost, že se u zaměstnance jedná o pracovní cestu, je prokázána zpravidla řádně vyplněným a schváleným cestovním příkazem, ale u podnikatele "leží" důkazní břemeno výhradně jen na něm. Prakticky to znamená, že pokud podnikatel vykoná cestu, při které mu vzniknou určité výdaje, jež bude chtít ve svém podnikatelském účetnictví zahrnovat do daňově uznatelných nákladů, musí si být vědom toho, že je povinen každé finanční a daňové kontrole prokázat, že se jedná o výdaje, které mu vznikly při pracovní cestě a nikoliv při soukromé cestě, tedy při takové cestě, která má příčinnou souvislost s jeho legálně povolenou podnikatelskou činností.

Důkazní břemeno je tedy výhradně na něm a pokud neprokáže zmíněné skutečnosti, budou finanční a daňové kontroly předmětné položky vyřazovat z daňově uznatelných nákladů, přeřazovat je do daňově neuznatelných nákladů a přepočítávat daňovou povinnost.

Z uvedeného je zřejmé, že podnikatelé nemají povinnost vyplňovat cestovní příkazy, protože by je podepisovali sami sobě, ale pro případné dokazování by byla nepochybně praktická určitá evidence vykonaných pracovních cest, která by minimálně obsahovala u každé pracovní cesty také datum jejího konání, místo a hlavně konkrétní účel. Tato evidence má nesporně svůj význam vzhledem k tomu, že kontroly se konají v zásadě několik let (zpravidla tři roky) nazpět.

PROKAZATELNOST CESTOVNÍCH VÝDAJŮ

Všechny výdaje, které podnikateli v souvislosti s pracovními cestami vzniknou, a bude je zahrnovat do daňově uznatelných nákladů, musejí být prokázány. Pokud by nebylo možné z jakéhokoliv důvodu vzniklé výdaje prokázat a podnikatel by přesto chtěl i takové výdaje zahrnout ve zdaňovacím období do daňových nákladů, musel by je vést celé zdaňovací období na určitém analytickém účtu a na konci zdaňovacího období celou záležitost projednat s příslušným správcem daně, tj. příslušným finančním úřadem, a finanční úřad rozhodne, zda požadované výdaje připustí, či nepřipustí (podle zdůvodnění podnikatele) nebo zda je lze v omezeném rozsahu zahrnout do daňově uznatelných nákladů.

PŘÍKLAD

Podnikatel-osoba samostatně výdělečně činná jezdí na pracovní cesty do zahraničí. Vyúčtování této pracovní cesty se řídí stejnými předpisy, které platí pro zaměstnance. Spolupracující osoba-manželka jezdí s ním. Má i ona nárok na stejné cestovní náhrady? Myslím tím, zda jsou tyto náklady daňově uznatelnými pro podnikatele-osobu samostatně výdělečně činnou?

Řešení: Na podnikatele a spolupracující osoby se uplatňuje zákon o cestovních náhradách prostřednictvím zákona o daních z příjmů, konkrétně prostřednictvím jeho § 24 odst. 2 písm. k) body 1 až 4, a samozřejmě s odchylkami a výjimkami v tomto zákoně stanovenými. Je tomu tak na základě rozhodnutí ministerstva financí.

Ve zmíněném § 24 odst. 2 písm. k) právě body 1 až 4, které se tam dostaly s účinností od 1. 1. 1995, představují odchylky platné pro podnikatele, spolupracující osoby, společníky veřejných obchodních společností a komplementáře komanditních společností ve srovnání se zaměstnanci. V této souvislosti je třeba upozornit, že se musejí pečlivě rozlišovat tuzemské a zahraniční pracovní cesty, a to z důvodu rozdílných podmínek pro uplatňování náhrad cestovních výdajů.

Pokud se týká tuzemských pracovních cest, platí podle bodu 2 zmíněného ustanovení, že si podnikatel a spolupracující osoba mohou přiznat stravné a zahrnout je za sebe do daňově uznatelných nákladů tehdy, pokud jejich tuzemská pracovní cesta trvá déle než 12 hodin v kalendářním dni: stravné si budou přiznávat ve výši stanovené vyhláškou č. 496/2005 Sb., v roce 2006.

Za pracovní cestu podnikatele se považuje taková cesta, u níž je schopen prokázat její příčinnou souvislost s jeho legálně povolenou podnikatelskou činností.

Pokud se týká zahraničních pracovních cest podnikatelů, protože ve výše uvedeném § 24 odst. 2 písm. k) body 1 až 4 citovaného daňového zákona nejsou stanovené žádné odchylky pro zahraniční pracovní cesty, platí i pro podnikatele totéž, co pro zaměstnance.

Lze proto podnikatelům jen doporučit, aby si, pokud budou sami uskutečňovat zahraniční pracovní cesty, přiznávali stravné a kapesné v maximálních možných částkách, protože o ně mohou jako o daňově uznatelný náklad snižovat základ daně pro výpočet své daňové povinnosti. Jedná se konkrétně o stravné v návaznosti na dobu trvání zahraniční pracovní cesty a kapesné maximálně ve výši 40 procent stravného určeného podle § 12, jak je stanoveno v jeho § 13. Totéž samozřejmě platí pro spolupracující osobu.

V uvedeném § 12 odst. 4 je přesně stanoveno, že stravné v cizí měně ve výši základní sazby stravného v cizí měně (tj. stanovené pro příslušný stát pro kalendářní rok 2006 vyhláškou ministerstva financí č. 473/2005 Sb.) přísluší zaměstnanci, pokud doba zahraniční pracovní cesty strávená mimo území České republiky trvá v kalendářním dni déle než 12 hodin; trvá-li tato doba 12 a méně hodin, přísluší zaměstnanci stravné v cizí měně ve výši, která se určí násobkem dvanáctiny poloviční výše základní sazby stravného v cizí měně a počtu celých hodin zahraniční pracovní cesty strávených mimo území České republiky; za dobu zahraniční pracovní cesty strávené mimo území České republiky, která trvá méně než jednu hodinu, stravné v cizí měně nepřísluší.

Do daňově uznatelných nákladů budou náhrady cestovních výdajů u podnikatele zahrnuty ve stejném rozsahu jak za samotného podnikatele, tak za jeho spolupracující osobu-rodinného příslušníka. Konečné daňové řešení je pak stanoveno v § 13 citovaného daňového zákona.

Marie Salačová
právnička, Praha

Související