Všichni známe proslulý film o Antonu Špelci, ostrostřelci, který nedostav medaili, urazil mocnáře, za což mu byl vyměřen náležitý trest káznice. Jak se časy mění. Dnes ten, kdo nedostane od mocnáře medaili, nemusí o něm říci ani slovo, a už sklidí od jeho odpůrců medailí tolik, že by mu ani hruď na jejich vyvěšení nestačila. Avšak o to jistě navrhovatelům staronového ustanovení trestního zákoníku nejde. O co jim jde skutečně, těžko posoudit. Jedno je však jisté. Povyšování ochrany osobnosti prvního občana státu nad možnosti ochrany občanů ostatních porušuje princip rovnosti před zákonem.

 

Jedinou osobností, která se ještě dnes honosí titulem císař, je císař japonský. Ve své zemi přímý potomek bohů, posvátný a nedotknutelný. V době tvorby moderního japonského trestního práva koncem 19. století byl největší problém právě, jak chránit císařský majestát. Spoluautor trestního zákoníku z roku 1882 francouzský profesor Boissonade de Fontarabie trestný čin „lèse-majesté“ do textu zapracoval ke všeobecné spokojenosti Japonců, včetně jejich císaře. V roce 1946 ho Američané nechali zrušit právě pro rozpor s principem rovnosti před zákonem.

 

Koneckonců v americkém pojetí není veřejná moc hlavním nositelem ochrany práv občanů, včetně prezidenta či jiných symbolů státu. Poměrně známé je rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z počátku devadesátých let ve věci pálení americké vlajky na veřejnosti, které je trestné tehdy, dotkne-li se národního cítění některého z Američanů, který takový skutek zažaluje. Obdobně u hanobení amerického prezidenta, kterého si patrně v budoucnu dost užijeme. Nechme tedy ochranu prezidenta na něm samotném, případně na těch, kdo by jeho urážku chtěli žalovat v rámci obecných skutkových podstat. Proč se však bát případného trestu, když za týž skutek lze získat třeba i medaili.

Související