Zatímco ve světě, na který jsme byli zvyklí před vypuknutím pandemie, hrozil pachatelům bagatelních krádeží trest odnětí svobody maximálně na dvě léta, za obdobné krádeže spáchané v době nouzového stavu byly v některých případech jejich pachatelům ukládány tresty až čtyřikrát vyšší. Tomu učinil přítrž velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu.
Vyšší trestní sazbou má být pachatel podle trestního zákoníku penalizován, jestliže krádež spáchá za „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“. Doposud byl přitom tuzemskými soudy nouzový stav takřka automaticky posuzován právě jako ona „jiná událost“. Toto pravidlo, zostřující tresty za krádeže, bylo do trestního zákoníku včleněno v souvislosti s rozsáhlými povodněmi v roce 2002, kdy bylo potřeba přísněji trestat především rabování opuštěných obydlí. Nejvyšší soud však nyní prostřednictvím svého výkladového stanoviska postavil najisto, že „nouzový stav nelze v žádném případě považovat za jinou událost ohrožující život nebo zdraví lidí,“ s odůvodněním, že „neohrožuje život nebo zdraví lidí, neboť jeho vyhlášení směřuje naopak k tomu, aby bylo takové ohrožení eliminováno nebo aby se na ně odpovídajícím způsobem reagovalo právě v zájmu ochrany života a zdraví lidí.“
Podle Nejvyššího soudu tak nelze nouzový stav, ale ani pandemickou situaci, samy o sobě kvalifikovat jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, ale je třeba každý případ posuzovat individuálně. Rozhodující je přitom faktický stav, za kterého byl skutek spáchán, nikoliv formální vyhlášení aktů státních orgánů či jejich právní forma.
Pouze za předpokladu, že je zde dána věcná souvislost mezi spácháním trestného činu a „událostí vážně ohrožující život nebo zdraví“, je na místě postihovat toto jednání přísněji. Jinými slovy, aby bylo možné určité jednání trestat vyššími tresty, musela by tato „událost“ spáchání trestného činu pachateli usnadnit, případně se jinak významně projevit na daném trestném činu. V neposlední řadě bude přísnější trest na místě také za situace, kdy předmětem trestné činnosti pachatele budou prostředky, které mají za cíl onu událost dostat pod kontrolu, jako jsou aktuálně především ochranné pomůcky či antigenní testy. Důležitá je zde totiž takzvaná společenská škodlivost trestného činu. Zatímco jednání zloděje, který ukradne housky pro svou obživu, bude pro společnost škodlivé stejnou měrou bez ohledu na výskyt viru ve společnosti či vyhlášený nouzový stav, krádež prostředků, kterých je na trhu nedostatek a jsou významné pro zvládnutí pandemie, bude pro společnost daleko škodlivější. S tím jde také ruku v ruce přísnější trestní postih.
Právní názor, který zaujal Nejvyšší soud, bude hrát velkou roli u tisíců trestních řízení, a to zejména těch, kde ještě nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí. I v případě pravomocně skončených věcí by však mělo být možné cestou mimořádných opravných prostředků rozhodnutí zvrátit.
Vydání tohoto rozhodnutí považuji za vítaný krok, který přispěje k posílení právní jistoty. Zároveň přichází v době, kdy je teprve krátce účinný pandemický zákon řešící společenskou škodlivost trestných činů obdobně, avšak jeho formulace, jakož i způsob přijetí zákona, jsou předmětem kritiky. Nejvyšší soud tak dostál své role coby instituce sjednocující rozhodovací praxi soudů, jakož i výklad právních norem, na jejichž aplikaci nepanuje obecná shoda.
