Lucemburk, 3. 12. 2002
Ninon Colnericová, německá soudkyně Evropského soudního dvora v Lucemburku, se probírá záplavou šedých šanonů, které se hromadí na podlaze její kanceláře.
"Kde jen ten spis může být," ptá se sama sebe. Hledá starší usnesení Spolkového ústavního soudu v Karlsruhe. "Ještě chvilinku strpení, už ho skoro mám."
Rozhodnutí, po němž s takovou vervou pátrá, je důležité. Obsahuje zásadní výpovědi o kompetenčním sporu mezi národními a evropskými soudy.
Z jedné z krabic Colnericová konečně vytahuje nenápadnou složku. "Tady to je," směje se. "Německý ústavní soud uznal rozdělení úkolů mezi Karlsruhe a Evropským soudním dvorem v Lucemburku už v roce 1990."
A trochu arogantně dodává: "Právo Evropských společenství má zkrátka před národním právem přednost." V této jednoduché větě je ukryta veškerá moc jedné z institucí Evropské unie, známé pod zkratkou ESD.
Lucemburk je Olympem evropského práva. Někteří pozorovatelé dokonce tvrdí, že se právě tady - nikoliv v Evropské komisi, Radě EU nebo parlamentu - vytváří sjednocená Evropa.
Bojkot ustoupil oslavám
Sídlo právnických bohů v těchto dnech doslova září. Kolony uklízeček a uklízečů leští žíhaný, rudo-černý mramor.
Své rudé sametové taláry si nechalo vyčistit i patnáct soudců a devět generálních advokátů. Zítra totiž Evropský soudní dvůr slaví své padesáté narozeniny.
Lucemburský soud sváteční nálada pohltila. Úctyhodným výročím žije všech tisíc zaměstnanců - předsedou Gilem Carlosem Rodriguezem Iglesiasem počínaje, přes úředníky až po dělníky v soudní tiskárně, kteří den co den vytisknou a svážou tisíce stran úředních spisů.
Není tomu přitom tak dávno, co atmosféra na chodbách ESD připomínala spíše pohřební náladu než bujarou oslavu narozenin.
Když se v roce 1989 otevíral Soudní dvůr první instance, protože evropský soud už záplavu případů sám nezvládal, zůstala při slavnostní ceremonii řada židlí prázdná.
Zástupci francouzského Kasačního soudu, srovnatelného s ostatními ústavními soudy v Evropě, a někteří britští soudci akci bojkotovali. Chtěli tak vyjádřit nesouhlas s přesunem pravomocí z Paříže a Londýna do Lucemburku.
Nelichotivě se o Evropském soudním dvoru před deseti lety vyjádřil i bývalý německý kancléř Helmut Kohl. Nazval jej "příkladem nedemokratické instituce".
Na zásahy do národního zákonodárství si opakovaně stěžoval i tehdejší Kohlův ministr Norbert Blüm.
Když Rodriguez Iglesias tyhle staré historky vypráví, usmívá se. "Žádné vlastní právo nezavádíme," vysvětluje aristokraticky vyhlížející Španěl.
"Staráme se jen o to, aby se evropské právní předpisy, podepsané šéfy států a vlád (členských zemí EU), beze zbytku dodržovaly," dodává.
Nežádoucí národní zájmy
Není žádnou novinkou, že mezi ESD a politiky panují napjaté vztahy. Členy obou soudů sice jmenují vlády, s národními ministry spravedlnosti ale evropští soudci nijak nespolupracují.
"Kdo by se tu snažil získat výhody pro svou vlastní zemi, rychle by přišel o dobrou pověst," přitakává tisková mluvčí soudu Ulrike Städlerová. V Lucemburku vládne týmový duch. A to přesto, že dámy a pánové v rudých talárech pocházejí z různých míst a mají za sebou zcela odlišné pracovní zkušenosti.
Vedle bývalých ministrů v ESD zasedají dlouholetí poslanci, ministerští úředníci a právní zástupci, univerzitní profesoři a soudci nejvyšších národních instancí.
Na pravidelných poradách - ve francouzštině a bez tlumočníka - mají všichni stejné slovo. "Zpravidla velmi živě diskutujeme," prozrazuje předseda Evropského soudního dvora Rodriguez Iglesias.
Za Rodriguezovým psacím stolem stojí vyrovnány všechny rozsudky, které kdy lucemburský soud vynesl. I letmý pohled na ně dává tušit, kolik práce evropským soudcům za poslední desetiletí přibylo.
Zatímco se rozsudky z roku 1953 bez problémů vejdou do jednoho tenoučkého svazku, zabírají usnesení z roku 2001 asi metr dlouhý prostor na bytelné dřevěné polici.
V Lucemburku však nestoupl jen počet rozsudků. Podstatně se prodloužila i doba, kterou soudci k vyřízení žalob potřebují, a to z pěti měsíců v sedmdesátých letech na 23 měsíců v letošním roce.

Související