V tisku a na televizních obrazovkách jsme svědky stále častějších proklamací politiků, že použití ozbrojené síly vůči jinému státu, který svým chováním ohrožuje naše bezpečnostní jistoty, je správným a spravedlivým prostředkem k dosažení sledovaných cílů. Přitom se někteří často netají názorem, že souhlas Rady Bezpečnosti OSN pokládají za formalitu, bez níž je někdy lepší se obejít.

Vztahy na poli mezinárodního práva veřejného se vyznačují značnou složitostí vycházející ze svrchovanosti jednotlivých států, které představují subjekty tohoto práva. Vedle států jsou však pro posledních několik desetiletí typicky účastníky mezinárodněprávních vztahů i další subjekty.

Vedle tradičních jednotek, které nesplňují všechny znaky státu a přesto vykazují určitou způsobilost vstupovat do mezinárodněprávních vztahů (např. Svatá stolice, Svrchovaný řád maltézských rytířů nebo Mezinárodní výbor Červeného kříže), jsou účastníky těchto vztahů v moderní době i mezinárodní organizace mezivládní povahy a v oblasti mezinárodní ochrany lidských práv a základních svobod odvozeně od smluvních ujednání mezi státy dokonce i jednotlivci.

Mezi jednotlivými členy mezinárodního společenství existuje systém právních vztahů, jejichž obsah tvoří práva a povinnosti vyplývající z norem obsažených v pramenech mezinárodního práva veřejného, a to jednak historicky převážně podle mezinárodních obyčejů a postupně i v bilaterárních smlouvách a v posledních desetiletích stále zřetelněji převážně v multiraterárních smluvních pramenech práva.

Hodláme-li tedy skutečně vážně posoudit, zda lze v konkrétním případě použít ozbrojené síly navenek vůči jinému členu mezinárodního společenství, musíme vycházet z právních norem zakotvených v pramenech mezinárodního práva veřejného.

BRIAND-KELLOGŮV PAKT

Ještě na počátku 20. století bylo státům dovoleno, aby vymáhaly své nároky, řešily vzájemné spory nebo jednaly za účelem splnění cílů zahraniční politiky prostředky ozbrojené agrese vůči jiným státům, i když tehdy již za účinnosti prvních mezinárodních úmluv přijatých ve druhé polovině 19. století upravujících povinnosti válčících stran během války, zejména ohledně zákazu některých mimořádně nehumánních zbraní či ve věci ohledu na osud raněných.

Po skončení první světové války bylo tradiční právo kdykoliv přistoupit k válce omezováno a legitimita byla přisuzována pouze obranné válce. První světovou organizací kolektivní bezpečnosti se stala Společnost národů se sídlem v Ženevě v roce 1920. Její zakládací listina tvořila součást Versailleské mírové smlouvy. Tato organizace přes svůj moderní charakter mezinárodní vládní organizace kolektivní bezpečnosti se však, bohužel, stala záporným symbolem nedostatečné rozhodnosti a univerzálnosti, s nimiž nedokázala zabránit vypuknutí druhé světové války, přestože zákaz útočné války byl zakotven již od roku 1928 v Briand-Kellogovu paktu.

ORGANIZACE SPOJENÝCH NÁRODŮ

V roce 1945 na ustavující konferenci pořádané v San Francisku v USA od 25. dubna do 26. června došlo za účasti 50 států k založení Organizace spojených národů - nejvýznamnější celosvětové mezinárodní organizace se všeobecnou kompetencí - k níž byly později přidruženy mezinárodní odborné organizace se speciálními kompetencemi.

Zakládací listinou OSN se stala Charta, jež vstoupila v platnost 24. října 1945, kdy byly uloženy ratifikační listiny všech pěti velmocí a většiny ostatních signatářských států u depozitáře.1)

Jako původní členové Spojených národů ratifikovaly Chartu následující státy - Čínská republika, Francie, Svaz sovětských socialistických republik, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Spojené státy americké, Argentina, Brazílie, Běloruská sovětská socialistická republika, Chile, Kuba, Československá republika, Dánsko, Dominikánská republika, Egypt, Salvador, Haiti, Irán, Libanon, Lucembursko, Nový Zéland, Nikaragua, Paraguay, Filipíny, Polsko, Saudská Arabie, Sýrie, Turecko, Ukrajinská sovětská socialistická republika, Jugoslávie, Řecko, Indie, Peru, Austrálie, Libérie, Kostarika, Kolumbie, Jihoafrická Unie, Mexiko, Kanada, Panama, Habeš, Bolívie, Venezuela, Guatemala, Norsko, Nizozemí, Honduras, Uruguay, Ekvádor, Irák a Belgie. Dnes má OSN 185 členů.

Charta OSN je mj. základním pramenem mezinárodního práva obsahujícím zákaz útočné války. V čl. 2 odst. 4 Charty OSN se stanoví, že všichni členové OSN se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby násilím nebo použití násilí proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoliv státu, či jakýmkoliv jiným způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů.

PRÁVO SEBEOBRANY

Státy jsou oprávněny použít vojenské síly proti druhému státu samozřejmě v případech individuální nebo kolektivní sebeobrany proti agresorovi. Podle čl. 51 Charty OSN, dojde-li k ozbrojenému útoku proti některému členu Spojených národů, nic v této Chartě není na překážku přirozenému právu na individuální nebo kolektivní sebeobranu, dokud Rada bezpečnosti neučiní opatření pro zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.

Opatření, učiněná členy při výkonu tohoto práva sebeobrany, se oznámí ihned Radě bezpečnosti a nedotýkají se nikterak touto Chartou stanovené pravomoci a odpovědnosti Rady bezpečnosti, aby kdykoliv podnikla takovou akci, kterou považuje za potřebnou k zachování nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti.

Přirozené právo na sebeobranu lze definovat splněním několika základních podmínek. Sebeobranu lze vést jen proti aktuálnímu útoku a s výhradou kolektivní sebeobrany ji smí vést jen přímá oběť útoku. Spory vzbuzuje preventivní sebeobrana proti bezprostředně hrozícímu útoku, která může být ze strany bezprostředně ohroženého chápána jako legitimní, avšak nevylučuje záměnu agresora za obránce. Akce v sebeobraně musí být provedena přiměřenými (nikoliv ovšem nutně totožnými) prostředky. Sebeobranu je třeba ukončit, pomine-li agrese nebo učiní-li Rada bezpečnosti OSN opatření k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti.

Nelze se však zcela přiklonit k závěru, že defenzivnost sebeobranné akce musí být chápána územně. Bránícímu není zakázáno, aby obranné akce prováděl na území agresora. Poruší-li některý stát zákaz použití síly, poškozuje tím nejen napadeného, nýbrž všechny státy, které tento zákaz přijaly za normativní zásadu mezinárodního práva.

V takovém případě tedy není právo sebeobrany omezeno na napadený stát, nýbrž vztahuje se na všechny státy požádané napadeným státem, většinou na základě smluvních ujednání, která vycházejí z čl. 51 Charty OSN (např. čl. 5 Severoatlantické smlouvy).

Použití ozbrojené síly jednotlivými státy i jejich mezinárodními organizacemi za účelem donucení nebo odvetných opatření jsou v zásadě zakázána, až na níže uvedené případy konané na základě rozhodnutí nebo zmocnění Rady bezpečnosti OSN. Důležitou povinností států je vystříhat se ozbrojených represálií, tj. donucovacích opatření s použitím vojenské síly. Tato zásada zakotvená obecně v Chartě OSN se dočkala normativního rozpracování v Deklaraci zásad mezinárodního práva upravujících mírové, přátelské vztahy a spolupráci mezi všemi státy přijaté Valným shromážděním OSN 24. října 1975 u příležitosti 25. výročí OSN.

REPRESÁLIE

Státy jsou v použití donucovacích prostředků vůči jiným státům odkázány v prvé řadě na mírnější protiopatření, tj. opatření v mezích mezinárodního práva, která pouze ohrožují fakticky zájmy druhého státu (tzv. retorze) a dále na neozbrojené represálie bez použití síly. Represálie jsou formy donucení, které by za normálních okolností překračovaly normy mezinárodního práva, avšak okolnost, že jde o protiopatření mezinárodně protiprávního chování, zbavuje represálie protiprávnosti, jestliže jsou konány v dobré víře, po marné výzvě k nápravě, jsou přiměřené, jsou v souladu se zásadou zákazu použití ozbrojené síly a neodporují kogentním normám mezinárodního práva, od nichž se nelze odchýlit za žádných okolností.

K represáliím nelze přistoupit, pokud existuje jiný prostředek donucení. Nejefektivnějšími formami represálií jsou embargo (zákaz vývozu) a bojkot (zákaz dovozu).

POUŽITÍ SÍLY

V krajních mezích potřeby ozbrojené akce směřující k ochraně míru proti mezinárodním zločinům umožňuje Charta OSN výjimečně použití síly na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN při ozbrojené akci pořádané OSN podle kapitoly VII Charty OSN (sankce Rady bezpečnosti OSN) nebo ozbrojené akci provedené regionální organizací na základě zmocnění Rady bezpečnosti OSN podle čl. 53 Charty OSN. Pouze Rada bezpečnosti OSN je legitimována závazně určit, zda jde o ohrožení míru, jeho porušení nebo útočný čin a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření mají být učiněna, aby byl zachován nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost. Aby Rada bezpečnosti svým usnesením dodala účinnosti, může rozhodnout, jakých opatření, vyjma užití ozbrojené síly, má být použito a může vyzvat členy Spojených národů, aby taková opatření provedli.

Mohou mezi nimi být i úplné nebo částečné přerušení hospodářských styků, spojů železničních, námořních, leteckých, poštovních, telegrafních, rádiových nebo jiných a přerušení styků diplomatických. Kdyby Rada bezpečnosti měla za to, že by taková opatření nebyla dostatečná, nebo kdyby se nedostatečnými ukázala, může podniknout takovou akci leteckými, námořními nebo pozemními silami, jaké je třeba, aby byl zachován nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost. Mezi takovými akcemi mohou být i demonstrace, blokáda a jiné operace leteckými, námořními nebo pozemními silami členů Spojených národů.

V nepřítomnosti stálého vojska Rady bezpečnosti se členové OSN dohodli, že k provedení ozbrojené akce z rozhodnutí Rady bezpečnosti poskytnou ozbrojené síly a další služby. Žádná dohoda obecnějšího rámce však uzavřena nebyla. Proto by musela být dojednána každá vojenská akce pro konkrétní případ.

Mechanismus kolektivní bezpečnosti tak není zcela naplněn a každý ozbrojený zásah se stává předmětem náročných vyjednávání a kompromisů bez možnosti bezodkladného jednání bez zbytečných průtahů. Ozbrojený zásah Rady bezpečnosti neporušuje zákaz použití síly v mezinárodním právu, přestože jde o ofenzivní akci. Jde totiž o sankci proti mezinárodnímu zločinu.

Nedostatky v naplnění úpravy obsažené v kapitole VII Charty OSN byly v poslední době překlenuty uplatněním zásady delegace, kdy v roce 1991 Rada Bezpečnosti po řadě ekonomických sankcí rozhodla o vojenském zásahu proti Iráku pokoušejícímu se o anexi Kuvajtu, avšak k provedení ozbrojeného zásahu zmocnila mezinárodní společenství vytvořené 28 státy pod vedením USA.

Současná platná a účinná mezinárodněprávní úprava je založena na zákazu použití ozbrojené síly při řešení sporů mezi státy. Výjimku tvoří použití síly při individuální a kolektivní sebeobraně na základě čl. 51 Charty OSN a při sankcích prováděných na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN podle kapitoly VII Charty OSN, popř. na základě zmocnění Rady bezpečnosti OSN podle čl. 53 Charty.

Jiné použití síly za účelem donucení nebo odvety se zakazuje a je třeba jej posuzovat jako mezinárodní zločin. Problematickým bodem je možnost sebeobrany před ještě netrvajícím, nýbrž bezprostředně hrozícím útokem agresora postupujícího v rozporu s mezinárodním právem.

Poznámka:

1) K ratifikaci Československem viz vyhlášku ministra zahraničních věcí č. 30/1947 Sb. ze dne 16. ledna 1947.

Vít Pejšek

advokátní koncipient, Hradec Králové

Související