Osobní svoboda patří ke statkům, které zaujímají přední místo v ústavních dokumentech demokratických států,1) což byl nepochybně i jeden z důvodů, proč bylo v čl. 1 Listiny základních práv a svobod proklamováno, že lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech.

Svoboda člověka je zde uvažována jako svoboda v nejobecnějším smyslu, jakožto svého druhu ideové východisko k pojetí dalších práv a svobod.2)
Kromě toho garantuje Listina osobní svobodu ještě na řadě dalších míst ve významu konkrétním, je to např. čl. 9, který zakazuje nucené práce a služby, čl. 14, kde je garantována svoboda pohybu a pobytu, čl. 15, v němž je zaručena svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání nebo v čl. 17 zakotvujícím svobodu projevu.
Do této skupiny náleží i čl. 8 zaručující osobní svobodu, především proti svévolným zásahům orgánů veřejné moci, jimiž by mohla být svoboda jednotlivce omezena.3)
Jak je patrné z textu tohoto článku, směřují garance v něm obsažené zejména do oblasti práva trestního (stíháním, o němž se hovoří, se rozumí stíhání trestní, zadržení, zatčení a vazba jsou rovněž instituty práva trestního).4)
Ústavní garance se však vztahují i na případy, kdy k omezení či zbavení osobní svobody dochází podle předpisů práva správního. Čl. 8 odst. 2 - zakazující zbavit osobní svobody leč z důvodů a způsobem stanoveným zákonem - platí nejen pro oblast práva trestního, ale jako obecný princip, tedy i tam, kde k takovému zásahu dochází na základě předpisů práva správního. Činnosti veřejné správy se pak výslovně týká čl. 8 odst. 6, podle něhož má zvláštní zákon stanovit podmínky, za nichž může být osoba převzata či držena v ústavní zdravotní péči bez svého souhlasu. Takové opatření, které činí orgán státní správy, pak musí být do 24 hodin oznámeno soudu, jenž o umístění rozhodne do sedmi dnů.
Zásahy, které činí orgány veřejné moci vůbec, a tím spíše pokud se týče zbavení či omezení osobní svobody, se musejí vždy opírat o konkrétní zákonné zmocnění a být postaveny pod efektivní kontrolu nezávislých soudů.5) To platí jak tam, kde k nim dochází po předchozím formálním řízení, tak dějí-li se bezprostředními zásahy, faktickými pokyny a jinými obdobnými úkony správních orgánů, jejichž smyslem je zajistit, resp. chránit veřejný pořádek, bezpečnost, veřejné zdraví a další statky.6)
Veřejné ozbrojené sbory
Vzhledem k povaze a úkolům těchto sborů jsou oprávněni k omezení osobní svobody typickou součástí činností veřejných ozbrojených sborů. Obvykle jsou realizovány jako bezprostřední zásahy nebo zajišťovací úkony a mají krátkodobý charakter.
Pokud se týče Policie ČR (zák. č. 283/1991 Sb.), může při výkonu oprávnění policistů dojít k omezení osobní svobody při předvedení. Jeho účelem je zajistit přítomnost fyzické osoby k provedení nebo dokončení služebního úkonu. Osoba může být předvedena zejména k podání vysvětlení, pokud se na výzvu bez dostatečné omluvy či závažného důvodu nedostavila, odmítne-li či nemůže prokázat totožnost a také na žádost příslušného státního orgánu (např. podle správního řádu nebo obč. soudního řádu).
Z obdobných důvodů může předvést osobu také strážník obecní policie, a to nejčastěji na Policii ČR, vojenský policista (ovšem jen pokud se týče vojáků) a celník, např. proto, že dotyčný odmítá nebo nemůže prokázat totožnost, či jde-li o osobu, která byla přistižena při páchání trestného činu nebo přestupku v souvislosti s porušením celních předpisů.
Předvedení je svou povahou zajišťovacím úkonem a pojmově má krátkodobou povahu. Intenzivnějším zásahem je zajištění, které může policista použít např. vůči osobě, která svým jednáním bezprostředně ohrožuje svůj život či život nebo zdraví jiných osob, resp. majetek nebo vůči tomu, kdo byl přistižen při jednání mající znaky přestupku, je-li důvodná obava, že bude v takovém jednání pokračovat. Zajištění může trvat jen po dobu, kdy k němu existují důvody, nejdéle však 24 hodin.7) Z obdobných důvodů a na tutéž dobu může zajistit osobu také celník a vojenský policista.
Kromě toho mohou policisté zajistit cizince za účelem jeho předání orgánu, který rozhoduje o ukončení pobytu či správním vyhoštění. Tento orgán, jímž je služba cizinecké a pohraniční policie, může zajistit osobu na dobu nezbytnou k provedení úkonů podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, celkově však může zajištění trvat 48 hodin.
Toho, kdo fyzicky napadá jinou osobu či policistu, poškozuje cizí majetek nebo se pokusí o útěk, může policista omezit ve volnosti pohybu připoutáním k vhodnému předmětu. Takové omezení může trvat jen do doby, než dotyčný od svého jednání upustí nebo bude umístěn v policejní cele, nejdéle však po dobu dvou hodin. V podstatě stejné oprávnění mají také celníci a vojenští policisté.8)
Pojmově v sobě obsahuje - byť krátkodobé omezení osobní svobody - prohlídka osob např. v souvislosti se zajišťováním bezpečnosti chráněných osob nebo při zajišťování bezpečnosti civilní letecké dopravy, k níž jsou oprávněni policisté, resp. vojenští policisté nebo osobní prohlídka, kterou uskutečňují celníci při provádění celního dohledu.
Poskytování zdravotní péče a ochrana veřejného zdraví
Výchozím principem při poskytování zdravotní péče je dobrovolnost. Podle § 23 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, se vyšetřovací a léčebné výkony provádějí se souhlasem nemocného, resp. pokud lze tento souhlas předpokládat. Jestliže nemocný odmítá přes náležité vysvětlení potřebnou péči, vyžádá si o tom ošetřující lékař písemné prohlášení.
Výjimkou z této zásady je tzv. detence, kdy lze uvedené výkony provádět i bez souhlasu nemocného a je-li to podle povahy onemocnění třeba, i převzít ho do ústavní péče. Tak je tomu tam, kde jde o nemoci stanovené zvláštním předpisem, u nichž lze uložit povinné léčení, dále u osoby jevící známky duševní choroby nebo intoxikace, ohrožuje-li sebe nebo své okolí, nelze-li si s ohledem ke zdravotnímu stavu nemocného vyžádat jeho souhlas a jde-li o neodkladné výkony nutné k záchraně života či zdraví a konečně, jde-li o tzv. nosiče určitých chorob.9)
Omezení osobní svobody ze strany zdravotnického zařízení, jímž může být i soukromá instituce, nepředchází žádné formální řízení ba ani jiný projev vůle. Proti takovému úkonu, který se svou povahou blíží bezprostřednímu zásahu, nemůže dotyčný podat opravný prostředek. Vzhledem k tomu, že jde o značně intenzivní zásah do práva na osobní svobodu, je dále nutné - vedle samozřejmého předpokladu, že se děje na základě zákona -, aby byl uskutečňován pouze v rozsahu a způsoby nezbytně nutnými10) a musí být pod efektivní soudní kontrolou jak co do rozhodnutí o umístění osoby v takovém zařízení, tak následně pokud jde o podmínky jejího dalšího pobytu v něm.11)
V souladu s čl. 8 odst. 6 Listiny podle § 24 zákona o péči o zdraví lidu platí, že takové převzetí nemocného bez jeho písemného souhlasu do ústavní péče, musí zdravotnické zařízení (podle judikatury Evropského soudu přichází v úvahu pouze klinika, nemocnice nebo jiné obdobné zařízení) do 24 hodin oznámit soudu, v jehož obvodě má sídlo, ledaže by nemocný dodatečně ve lhůtě 24 hodin projevil souhlas s ústavní péčí. Osoba by měla být při přijetí náležitě a srozumitelně poučena o důvodech takového opatření, aby mohla účinně hájit svá práva.12)
Na základě učiněného oznámení musí příslušný soud do sedmi dnů rozhodnout usnesením, došlo-li k převzetí ze zákonných důvodů a shledá-li je, pokračuje v řízení, v němž rozsudkem rozhodne, zda je držení v ústavu přípustné; tento rozsudek musí být vydán nejpozději do tří měsíců od výroku o přípustnosti držení v ústavu.13)
U stanovení § 23 zákona o péči o zdraví lidu neřeší výslovně situaci, odmítá-li osoba převzetí do ústavní péče. Nejasné zejména je, zda přichází v úvahu asistence policie. Podle § 43 zákona o Policii České republiky, má každý právo obrátit se na policii, resp. policejní útvary se žádostí o pomoc. Ústavní soud ovšem zdůraznil, že tato pomoc končí tam, kde začíná ústavně garantovaná svoboda jednotlivce. Ústavní soud dospěl k závěru, že lékařskou diagnózu nelze stavět nad právo, a to dokonce ani v případě psychických poruch a prohlásil, že postupem policie, která nuceně dopravila osobu na žádost lékaře k psychiatrickému vyšetření, bylo porušeno právo na osobní svobodu.14)
Pokud by ovšem dotyčný svým jednáním bezprostředně ohrožoval život svůj či jiných osob, zdraví jiných osob, mohlo by dojít k jejímu zajištění podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona o Policii ČR. Do zdravotnického zařízení by pak mohl být policií následně předán pouze na základě lékařského posouzení, v němž by muselo být konstatováno, že jsou zde důvody k předání do ústavní péče.
K omezení osobní svobody může dále dojít v souvislosti s ochranou veřejného zdraví při předcházení nebo likvidaci následků infekčních a některých dalších onemocnění. Ustanovení § 64 zákona o ochraně veřejného zdraví ukládá těm, kteří onemocněli infekční chorobou nebo jsou podezřelí z nákazy, aby se podrobili izolaci či karanténě, resp. dodržovali určitá omezení a zákazy.
Izolace je ukládána osobě, která již onemocněla infekční nemocí, na které se vztahuje povinnost podrobit se izolaci a spočívá v jejím oddělení po dobu nakažlivosti nemoci takovým způsobem, který zabrání nebo omezí přenos infekce na jiné osoby, které by pak mohly infekci dále šířit. Izolace může být realizována buď doma nebo pobytem osoby v zařízení léčebně preventivní péče, případně zdravotnickém zařízení, které je pro tento účel určeno příslušným orgánem veřejné ochrany zdraví.
Karanténní opatření zahrnují širší okruh opatření: vedle vlastní karantény, která znamená omezení aktivit zdravé osoby, jež byla během inkubační doby ve styku s infekčním onemocněním nebo pobývala v ohnisku nákazy a její vyšetřování s cílem zabránit přenosu infekčního onemocnění, dále jde o lékařský dohled, při němž je osoba podezřelá z nákazy povinna v docházet k lékaři na vyšetření a tzv. zvýšený zdravotnický dozor (§ 2 odst. 7 zákona o ochraně veřejného zdraví).
V závislosti na druhu onemocnění může karanténa spočívat v izolaci v zařízeních léčebně preventivní péče nebo jen v omezení pohybu a aktivit osoby podezřelé z nákazy.
O uložení karantény, resp. izolace rozhoduje krajská hygienická stanice, v naléhavých případech i ústním vyhlášením. Karanténa případně izolace mohou být nařízeny ministerstvem zdravotnictví též v souvislosti s ochrannými opatřeními před zavlečením infekčních onemocnění ze zahraničí. Rozhodnutí, jímž jsou ukládána karanténní opatření a izolace, jsou vydávána podle správního řádu, s odchylkami stanovenými zákonem o ochraně veřejného zdraví.
Do této oblasti náleží i omezení osobní svobody osoby, která se požitím alkoholického nápoje uvedla do stavu vzbuzujícího veřejné pohoršení nebo stavu, v němž bezprostředně ohrožuje sebe, svou rodinu, jiné osoby apod. Dotyčný je povinen podrobit se lékařskému ošetření a podle jeho závěru i ošetření v protialkoholní záchytné stanici na dobu nezbytnou k vymizení alkoholického opojení (§ 8 zák. č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, ve znění pozdějších předpisů). Výzvu k tomu ošetření, která je svou povahou faktickým pokynem, může dát orgán policie či ošetřující lékař.
Zákon neupravuje výslovně možnost použití donucení v případě, že dotyčný odmítá v záchytné stanici setrvat. Takovými prostředky není vybaven lékař, resp. personál stanice.15) Ti se ovšem mohou obrátit na policii, která je zmocněna spolupůsobit při zabezpečování potřeby ošetření těchto osob a použít případně i donucovacích prostředků.
Ústavní a ochranná výchova
Ústavní výchovu i ochrannou výchovu nařizují zásadně soudy v občanském soudním nebo trestním řízení,16) jejich vlastní výkon je ovšem výkonem státní správy. Ústavní a ochranná výchova se vykonávají v příslušných školských zařízeních, jimiž jsou diagnostický ústav, dětský domov, dětský domov se školou a výchovný ústav (§ 2 zák. č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů).
Dětem zde umístěným mohou být ukládána tzv. výchovná opatření, zákaz trávení volného času mimo zařízení a odnětí možnosti zúčastnit se činnosti nebo akce organizované zařízením nad rámec vnitřního řádu. O jejich uložení rozhoduje ředitel zařízení, vydává je ústně a zákon nepočítá s tím, že by proti ním bylo možno podat opravný prostředek.17)
Na rozdíl od výchovných opatření, která jsou disciplinárními sankcemi, účelem umístění dítěte do oddělené místnosti je zajištění ochrany zdraví a bezpečnosti jeho i ostatních dětí, resp. pracovníků zařízení. Použito může být ke zklidnění agresivního dítěte staršího 12 let a stabilizace jeho psychického stavu v diagnostickém ústavu, dětském domově se školou nebo výchovném ústavu, celkově po dobu nejvýše 48 hodin za měsíc a jednorázově nepřetržitě po 12 hodin. Rovněž toto opatření, které se svou povahou blíží bezprostřednímu zásahu, činí ředitel zařízení.
VOJENSKÁ SLUŽBA A CVIČENÍ
Již samotný výkon základní či náhradní vojenské služby a účast na vojenském cvičení představuje určité omezení osobní svobody. Během jejich výkonu podléhají vojáci kázeňskému (disciplinárnímu) právu a v jeho rámci může dojít ještě k dalším zásahům do tohoto práva. Poruší-li voják zaviněně vojenskou kázeň, resp. spáchá-li přestupek podle zákona o přestupcích, dopouští se kázeňského přestupku (§ 28 zák. č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, ve znění zák. č. 128/2002 Sb.), za což mu může být uložen jako kázeňský trest také zákaz vycházek a vězení.18)
Kázeňské tresty ukládají příslušné služební orgány, které přitom postupují podle zvláštní procesní úpravy stanovené v zákoně č. 220/1999 Sb. Rozhodnutí jsou vždy vydávána písemně a lze se proti nim odvolat k nejbližšímu nadřízenému toho, kdo kázeňský trest uložil, přičemž odvolání má zásadně odkladný účinek.
Určité omezení osobní svobody, které souvisí s charakterem výkonu vojenské služby, představuje také režim vycházek vojáků v základní nebo náhradní službě a vojáků v záloze povolaných na vojenské cvičení. Opustit vojenský objekt smějí pouze po skončení zaměstnání za podmínky, že tomu nebrání služební úkoly. Tuto vycházku musí předem ohlásit služebnímu orgánu. Vojákovi v základní nebo náhradní službě vzniká nárok na vycházku nejdříve až po třech týdnech výkonu vojenské činné služby.
Jako kázeňský trest může být další omezení osobní svobody uloženo osobám ve výkonu trestu odnětí svobody a ve vazbě.
VAZBA A VÝKON TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY
U osob ve výkonu trestu odnětí svobody přichází v úvahu umístění do uzavřeného oddělení, celodenní umístění do uzavřeného oddělení a samovazba. Tyto sankce jsou ukládány za kázeňské přestupky, tj. zaviněné porušení zákonem stanovené nebo na jeho základě uložené povinnosti, pořádku nebo kázně během výkonu trestu (§ 46 odst. 1 zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů ).
Disciplinární moc vykonávají ředitelé věznic, jakož i zaměstnanci Vězeňské služby, jsou-li k tomu zmocněni generálním ředitelem Vězeňské služby, resp. s jeho souhlasem ředitelem věznice. Kázeňské tresty jsou ukládány na základě zvláštního správního řízení. Proti jejich uložení má odsouzený právo podat do tří dnů ode dne oznámení rozhodnutí stížnost, jejíž podání nemá odkladný účinek. O stížnosti rozhoduje ředitel věznice, resp. k tomu zmocněný zaměstnanec a jejich rozhodnutí může ještě přezkoumat, opět na základě stížnosti, generální ředitel Vězeňské služby.
Podle zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, patří mezi sankce za kázeňské přestupky také umístění do samovazby až na deset dní. Při ukládání tohoto kázeňského trestu platí obdobná procesní úprava, jako je tomu podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody a v zásadě shodný je i režim jeho výkonu.
Jiná omezení osobní svobody
Oprávnění ke krátkodobějším omezením osobní svobody mají i někteří další vykonavatelé veřejné správy. Takovou povahu má předvedení, k němuž jsou oprávněny tzv. veřejné stráže (lesní stráž, rybářská stráž, stráž ochrany přírody a myslivecká stráž). Jde o donucovací úkon, který mohou veřejné stráže použít vesměs v případě, kdy přistihnou osobu při spáchání přestupku nebo jiného porušování příslušného zákona za podmínky, že ta nemůže prokázat totožnost.
Není ovšem zřejmé, jak budou postupovat v případě, kdy dotyčný odmítne nechat se předvést či setrvat na místě do příchodu policie.19) Přitom použití donucovacích prostředků nepochybně nepřichází v úvahu, vzhledem k tomu, že zákon žádné veřejné stráži toto oprávnění nedává.
Omezit osobní svobodu je oprávněn též velitel námořního plavidla na základě zmocnění v § 34 zákona č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě. Podle tohoto ustanovení jsou všechny osoby na námořním plavidle povinny řídit se příkazy velitele námořního plavidla. Vůči těm, kteří by tento příkaz nesplnily, může velitel použít blíže nespecifikovaná nezbytná opatření. V případě, že by tímto jednáním byla ohrožena bezpečnost plavidla, osob či nákladu a toto nebezpečí by nebylo možné odvrátit jinak, může velitel takovou osobu umístit na nezbytně nutnou dobu ve zvláštním prostoru. Zde může být držena po nezbytnou dobu, nejdéle však po dosažení nejbližšího přístavu. Toto opatření se činí na základě ústního pokynu velitele.
Rovněž velitel letadla je oprávněn podle § 54 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, oprávněn dávat příkazy všem osobám přítomným na palubě letadla v souvislosti se zajištěním bezpečného provedení letu. Každý je povinen takový příkaz splnit. Ze zákona ovšem neplyne, zda a jaké prostředky by mohl velitel letadla použít vůči osobě, která příkaz nesplní.20) Možnost omezení osobní svobody k nim ovšem nepochybně nepatří, vzhledem k tomu, že k tak intenzivnímu zásahu do práva osoby, by muselo být dáno výslovné zákonné zmocnění, jak je tomu v jiných případech.
Poznámky:
1) Kořeny toho práva jsou obvykle shledávány v Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789, resp. severoamerických kolonií, vzpomínána bývá ovšem též Velká listina svobod z roku 1213, Habeas Corpus Act z roku 1679 atd.
2) Pavlíček, V., Hřebejk, Knapp, V., Kostečka, J., Sovák, Z.: Ústava a ústavní řád České republiky, 2. díl: Práva a svobody, Praha 1996, s. 34 až 35; shodně např. Filip, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva, Brno 2001, s. 84 až 85; Šamalík, F.: Úprava lidských a občanských práv v Ústavě ČR, v Demokracie a ústavnost, Praha 1966, s. 101 a další autoři.
3) V tomto smyslu byla osobní svoboda zaručena již např. v čl. 4 a 8 zák. č. 142/1867 ř. z., který tvořil součást tzv. prosincové ústavy (resp. zák. č. 87/1862 ř. z.) a v § 107 československé ústavy z roku 1920. Ve stejném duchu je koncipováno i právo na svobodu a osobní bezpečnost v čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy a čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
4) Kromě toho zákon vylučuje, aby byl kdokoliv zbaven osobní svobody jen proto, že nemůže dostát smluvnímu (tj. civilnímu) závazku. Neschopnost dostát smluvní povinnosti nemůže tedy mít sama o sobě za následek trestní odpovědnost (Klíma, K.: Ústavní právo, Dobrá Voda 2002, s. 288). Toto ustanovení je ovšem v moderní společnosti prakticky obsoletní.
5) K tomuto závěru dospěl Ústavní soud v souvislosti s posuzováním ústavnosti některých ustanovení týkající se omezení osobní svobody v zákoně o Policii České republiky, jeho nález (Pl. ÚS 29/98) má ovšem obecnou platnost. Pochybnosti ohledně možnosti soudního přezkoumání některých správních aktů, bezprostředních zásahů a jiných úkonů (viz např. Mates, P., Mazanec, M.: Disciplinární správní delikty, Právník č. 7/1997), v mnoha ohledech rozptýlil soudní řád správní, který až na výjimky staví veškerou činnost veřejné správy v tomto ohledu pod soudní kontrolu.
6) Podrobněji viz Lukeš, Z.: Obecné a speciální zmocnění ve správě na úseku ochrany veřejného pořádku, Praha 1968, s. 83 a následující; Staša, J.: Faktické pokyny a donucovací úkony, in: Hendrych, D. a kol: Správní právo, Obecná část, Praha 2001, s. 117 až 122.
7) Zajištěné osoby jsou umisťovány do policejní cely u útvarů policie, vojáci do cel předběžného zadržení ve věznici vojenského útvaru.
8) Ve smyslu judikatury Evropského soudu je třeba při použití těchto prostředků respektovat zásadu nezbytnosti, nepřipustit, aby došlo k ponížení důstojnosti postiženého, omezení se má dít pokud možno neveřejně a zásah má zachycen tak, aby šlo posoudit, byl-li zásah proveden v souladu se zákonem (např. rozsudek Evropského soudu ve věci Raninen v. Finsko a ve věci Assenov v. Bulharsko a rozhodnutí Evropské komise ve věci M.-A.V. v. Francie); viz též nález ÚS ČR sp. zn. IV ÚS 246/96.
9) Okruh chorob, kde je nařízeno povinné léčení a vymezení tzv. nosiče obsahuje zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, resp. prováděcí předpisy k němu (např. vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 440/2000 Sb.).
10) Viz k tomu nález Ústavního soudu sp. z. IV ÚS 289/2000 (tento judikát, který byl přijat v souvislosti s nařízením pozorování nemocného ve zdravotnickém zařízení v trestním řízení, má ovšem obecnější význam).
11) Viz rozsudek Evropského soudu ve věci Matter v. Slovensko.
12) Hubálková, E.: Stručná rukojeť českého advokáta k Evropské úmluvě o lidských právech, Bulletin advokacie, zvláštní číslo, říjen 2000, s. 46.
13) Soud postupuje podle § 191a a následujících obč. soudního řádu (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, Komentář, Praha 2002, s. 596 a následující).
14) Nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 639/2000.
15) Stolínová, J. a Mach, J. se kloní k závěru, že tam, kde by osoba svým jednáním ohrožovala zdraví jiných lidí či obdobných případech, mohu lékaři realizovat zákonem stanovená opatření (Právní odpovědnost v medicíně, Praha 1998, s. 119). Z citovaného ustanovení zákona však není patrné, o jaká opatření by mohlo jít.
16) Srov. např. Radvanová, S., Zuklínová, M.: Kurs občanského práva, Instituty rodinného práva, Praha 1999, s. 146; Holub, M., Nová, H.: Zákon o rodině a předpisy související, Praha 2000, s. 107 až 116; Kratochvíl, V. a kol.: Trestní právo hmotné, Obecná část, Brno 2002, s. 497 až 498.
17) Jak konstatoval Evropský soud ve věci Costello-Roberts v. Velká Británie, je povinností státu zajistit dohled v oblasti výchovy ve školách, což platí tím spíše o zařízeních, kde je omezení osobní svobody intenzivnější. U nás dozor nad dodržováním práv dětí v těchto zařízeních zajišťuje zejména příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností, resp. jeho zaměstnanci, kteří mají zajišťovat případnou nápravu.
18) Vězení lze uložit pouze vojákům (nikoliv vojákyním), zákaz vycházek vojákům a poddůstojníkům.
19) Tato otázka není řešena ani v dosud sporadické literatuře, která je k této problematice k dispozici (např. Lukeš, Z.: Obecné a speciální zmocnění ve správě na úseku ochrany veřejného pořádku, Praha 1968, s. 94 a 95).
20) Takové osobě ovšem může být za takové jednání uložena ministerstvem dopravy nebo Úřadem pro civilní letectví pokuta až do jednoho milionu korun.
Pavel Mates
VŠE, Praha
PF Západočeské univerzity, Plzeň
Související