V České republice dochází k širokému využívání leasingu jako dříve netradiční formy pořizování investic. Pomocí leasingu se naplňuje řada podnikatelských záměrů. Rovněž je nepochybné, že se české ekonomické prostředí stále mění, a to v současnosti zejména v důsledku připravované integrace země do EU a všeobecné globalizace finančních služeb.

Smlouvu o koupi najaté věci (které bude věnována samostatná část pojednání) - smlouvu pojmenovanou a uzavíranou podle § 269 odst. 1 a § 489 obch. zákoníku - totiž nelze v našem obchodním právu ztotožňovat s leasingovou smlouvou, kterou lze u nás realizovat jako smlouvu nepojmenovanou podle § 269 odst. 2 obch. zákoníku.

CHARAKTERISTIKA LEASINGU

Termín leasing pochází z anglického slova "to lease" (obvykle překládaného jako "pronajímat") a běžně se používá v obchodně finanční terminologii.

Každému potencionálnímu investoru se nabízí zejména tyto možnosti: koupit zařízení z vlastních prostředků, nebo uskutečnit koupi za prostředky získané úvěrem, či získat užívání prostřednictvím leasingu. Posléze uvedený způsob může mít své výhody. Počet leasingových operací přitom neustále roste. Rozšířený je zejména leasing automobilů.

Leasing bývá obecně charakterizován jako smlouva o pronájmu výrobních prostředků nebo výrobků dlouhodobé spotřeby za dohodnuté částky na určité období. Leasing byl ve své specificky obchodně finanční roli používán již v padesátých letech v USA. Do Evropy se dostává v 60. letech již jako osvědčený způsob odbytu výrobků s nemalými ziskovými ambicemi. Původně byl leasing realizován uvnitř každé země, avšak možnost zvyšování zisku a vývozu kapitálu leasing internacionalizovala.

Postupně se vyčlenily zejména dvě skupiny leasingu, a to leasing finanční a leasing operativní.

Finanční leasing je založen na "dlouhodobém pronájmu", upraveném příslušnou smlouvou, v jejímž rámci vlastník zařízení převádí na uživatele v podstatě všechna rizika a výnosy spojené s vlastnictvím daného majetku.

V průběhu dohodnutého nájemního vztahu by nájemce (tzv. leasse) měl pronajímateli (tzv. lessor) prostřednictvím dohodnutých splátek uhradit pořizovací náklady předmětu i úrokové náklady z dané finanční transakce. Ve splátkách jsou zahrnuta i rizika těchto operací a pochopitelně i odpovídající zisková marže.

Při operativním leasingu pronajímatel daný předmět po dobu leasingové operace vlastní (stejně jako u finančního leasingu, kde je však v závěru operace zpravidla vlastnictví převáděno na nájemce); navíc předmětu poskytuje údržbu. Jde zpravidla o "krátkodobý pronájem" specifických druhů strojů, dopravních prostředků, počítačových systémů apod., kde v průběhu pronájmu nedochází k plné amortizaci tohoto zařízení.

Někdy se mluví o revolvingovém leasingu, který se automaticky obnovuje a může být spojen s povinností poskytovat i novější verzi předmětu leasingu.1)

Uplatňuje se i tzv. zpětný leasing, kdy poskytovatel odkoupí od původního vlastníka předmět plnění, který mu návazně poskytne do užívání.

ROZVOJ A FAKTORY RŮSTU LEASINGU

Stále rostoucí podíl leasingu na trhu investic vyspělých zemí vede k zamyšlení nad tím, co působí rozvoj této formy podnikání. Uvádí se, že jde především o následující faktory:

a) narůstající potřeba kapitálových investic v důsledku zostřující se konkurence při snižující se schopnosti jednotlivých podnikatelů samofinancovat tuto potřebu,

b) velká rizika pro kapitál vnášený do investic, které jsou předmětem ostrého konkurenčního boje a u nichž rozhodující roli v úspěchu na trhu hraje faktor času,

c) rychlé morální a hospodářské zastarávání výrobků dlouhodobé spotřeby, především však u těch, jejichž časová efektivní využitelnost je omezena dynamikou vědecko-technického rozvoje.

Svou roli sehrávají i aspekty psychologické. Dochází ke změně myšlení v podnikatelské činnosti, která je charakterizována obecnější změnou vztahu k režimu vlastnickému na jedné straně a uživatelskému na straně druhé.

Ve vyspělých státech se uvádějí podrobné charakteristiky výhod leasingu pro uživatele. V obecné poloze mají tyto charakteristiky význam i pro uživatele tuzemské. S rozvojem soutěžních podmínek při podnikání našich oprávněných fyzických a právnických osob bude nepochybně jejich význam i u nás vzrůstat.

VÝHODY LEASINGU

Pro uživatele

Zásadní výhody leasingu pro uživatele bývají specifikovány takto:

a) leasing může krýt až sto procent nákladů na pořízení daného předmětu, v některých případech se totiž nepožaduje žádný počáteční vklad nebo záloha,

b) leasing neváže provozní kapitál nebo úvěry,

c) v leasingu se nevyskytují úvěrové podmínky a investiční omezení,

d) leasing může poskytnout výhody cash flowes - splátky nájemného umožňují rozpočtování a prognózy této finanční kategorie, přičemž lhůta leasingu je obvykle odvozena z užitečné životnosti zařízení,

e) leasing může představovat i určitou obranu proti inflačnímu vývoji, pokud je zařízení pořizováno za běžnou cenu a spláceno z budoucích výnosů,

f) je to způsob, jak získat k dlouhodobému užívání předměty větší majetkové hodnoty bez zvýšení kapitálové základny,

g) leasing ve vyspělých zemích zjednodušuje i daňové a účetní řízení (odpisy z majetku jsou totiž záležitostí a povinností vlastníka),

h) leasing může být i jinak výhodný z hlediska daňového; leasingové splátky mohou totiž tvořit odečitatelnou položku (provozní náklady).

Na leasing, kromě výše uvedeného, lze také hledět jako na úsporný typ technického rozvoje.

Pro poskytovatele

Leasing má ovšem výhody i pro poskytovatele:

a) umožňuje diverzifikaci úspěšných transakcí, a tím rozšiřuje možnosti pro úspěšné finanční podnikání a dosahování zisků,

b) může eventuálně snižovat i podnikatelské riziko, neboť pro vlastníka je podle zahraničních poznatků snadnější získat zpět pronajatý majetek, než je tomu např. u majetku v případě hypotéky; hodnota majetku získaného zpět může být sice snížena špatným zacházením, zkušenosti ze zemí s rozvinutou ekonomikou však ukazují, že stabilita při těchto operacích vzrůstá,

c) leasing za určitých podmínek může zvýšit ziskovou marži, protože vlastník při vhodné hospodářské politice získává doplňkový výnos z poskytovaných služeb,

d) leasingová smlouva může být začasté uzavřena i rychleji než např. smlouvy investiční.

ZAHRANIČNÍ ZKUŠENOSTI

Zajímavé mohou být pro nás i zahraniční smluvní řešení leasingových operací.

V Německu je smlouva o operativním leasingu klasifikována jako smlouva nájemní. Složitější je to u finančního leasingu. Podle jednotlivých autorů jde o smlouvu kupní, smlouvu o obstarání obchodu, smlouvu úvěrovou, smlouvu smíšenou, smlouvu sui generis, smlouvu nájemní, eventuelně o atypickou nájemní smlouvu. Posledně jmenovaný názor je v novější literatuře zastoupen poměrně výrazně.2)

Ve Velké Británii existuje značná volnost při uzavírání různých smluv. Zejména však může jít v námi pojednávaných otázkách o hire purchase contract (smlouva o koupi najaté věci), finance lease contract (smlouva o finančním leasingu) a operating lease contract (smlouva o operativním leasingu).

Zajímavé jsou ovšem i poznatky z tak vyspělé země, jakou je nepochybně Švýcarsko. Finanční leasing by se zde v oblasti investic a nemovitostí řešil "smlouvou o přenechání věci k používání". Poskytování spotřebního zboží by se přitom nepovažovalo za formu leasingu, ale za "nájemní" smlouvu o prodeji na splátky. Subjekty začleněné do Svazu švýcarských leasingových společností (VSLG) dbaly, aby zákazníci používali objekty leasingových smluv k hospodářským nebo živnostenským účelům.

Na rozdíl od některých jiných států neexistovaly ve Švýcarsku daňové výhody z leasingu a nebyla přípustná varianta leasingu spočívající v tom, že vlastník prodá věc leasingové společnosti a současně s tím uzavře s touto společností na stejnou věc leasingovou smlouvu (tzv. zpětný leasing).

Rakouské soukromé právo nezná - podobně jako i ostatní právní řády - leasingovou smlouvu jako samostatný smluvní typ. Pokud jde o smlouvu, která je základem operativního leasingu, plně se využívá nájemní smlouvy. Co se týká finančního leasingu, názory o druhu smlouvy tvoří širší spektrum, úvahy se vedou zejména o atypické nájemní smlouvě a o zvláštním typu smlouvy o přenechání věci.

Prodej na splátky, resp. "úvěrový prodej", je typický spíše pro trh kupujícího, na němž dodavatel soutěží o zákazníka. Přitom prodej s použitím úvěru existuje u nás prakticky nejčastěji v té podobě, že odběratel, nemá-li dostatek prostředků, uzavírá úvěrovou smlouvu s peněžním ústavem - bankou. V podstatě tedy existuje převážně úvěr bankovní při nízkém počtu případů sjednaného obchodního úvěru, i když se počet sjednaných obchodních úvěrů zvyšuje. Obchodní úvěr ovšem mnohdy fakticky nastává neplacením pohledávek prodávajících. Výše faktického obchodního úvěru je přitom značná.

"Úvěrový prodej" je přitom obecně založen na tom, že odběratel splácí zařízení dodavateli. Zařízení splácí postupně ve sjednaných lhůtách. Podstatný rozdíl je v tom, že v dosavadním převažujícím způsobu placení (s bankovním úvěrem pro kupujícího) je v otázkách placení zvýhodněn prodávající, protože by měl zásadně dostat plně zaplaceno ve vztahu k předání zboží. Naopak, při obchodním úvěrovém prodeji je prodávající pod větším tlakem z hlediska kvality servisu, příp. dalších souvisejících činností.

Při rozhodování, zda volit přímý nákup, úvěr, či leasing (jsou-li v daném případu dostupná všechna řešení), je vhodné sestavit porovnání, jehož výsledky mohou být ovšem v jednotlivých případech rozdílné.3)

LEASINGOVÁ SMLOUVA

Z teritoriálního hlediska rozlišujeme leasing vnitrostátní a mezinárodní. S postupem integrací vyspělých průmyslových států světa a integrací bankovního a finančního sektoru se do popředí pozornosti dostává leasing mezinárodní. Stručně (a zjednodušeně) jej lze definovat jako poskytnutí zařízení vlastníkem se sídlem v jedné zemi uživateli v zemi jiné. Pokud půjde o účastníky ze států, které jsou vázány mezinárodní úmluvou (Úmluva o mezinárodním finančním leasingu, jejíž návrh byl schválen v roce 1988 v Otavě), je třeba vzít v úvahu i znění této úmluvy (od některých jejích ustanovení se nelze odchýlit).4)

Klíčovou otázkou je pochopitelně volba práva, kterým se bude řídit daná leasingová smlouva. Zde by zásadně neměly vzniknout problémy, a to vzhledem ke skutečnosti, že princip neomezené volby práva u závazkových vztahů s mezinárodním prvkem dnes platí jako obecná zásada ve všech moderních právních řádech. Chybí-li volba práva, bude příslušný soud či rozhodčí soud rozhodovat v souladu se svými kolizními normami. V rámci našeho práva bude příslušný orgán postupovat podle § 10 zákona č. 97/1963 Sb. Přicházel by v úvahu právní řád sídla leasingové společnosti jako strany, jejíž činnost je pro leasingovou smlouvu charakteristická.5)

U mezinárodních operací je ovšem třeba uvážit ještě další specifika. Je třeba často ověřit, zda potřebujeme vývozní a dovozní povolení, zda pro danou obchodní operaci neexistuje jen vymezený okruh oprávněných subjektů, jaká jsou měnová a devalvační rizika, celní překážky a příp. zvláštní obchodní přirážky.

Druhy leasingu

Tradiční druhy leasingu v ekonomicky vyspělých státech - leasing finanční a operativní - můžeme podle jiného kritéria třídit na leasing přímý a nepřímý.

Na přímém leasingu se účastní dvě strany - poskytovatel-výrobce, nesoucí i funkci leasingové společnosti, a uživatel-nájemce.

Na tzv. leasingu nepřímém se zpravidla vedle výrobce, který produkuje zboží, a kromě uživatele, podílí leasingová společnost (event. i peněžní ústav - banka), která přejímá funkci kupujícího a financujícího. Existují tedy tři základní subjekty leasingu: výrobce, dodavatel (poskytovatel) a uživatel. Čtvrtý subjekt, který vystupuje zejména v zahraničním finančním leasingu, je garant. Bez garance dnes většina zahraničních leasingových společností není ochotna poskytovat své služby tuzemským klientům.

Funkci garanta do zahraničí však zpravidla může plnit jen prvotřídní banka, které uživatel nemusí být znám; její garanci pak uživatel zajišťuje zárukou jeho banky (např. banky, s níž má sjednány smlouvy o účtech). Při nepřímém leasingu se tedy může zúčastnit větší počet subjektů, ale popř. i finanční konsorcia apod.

Nepřímý leasing lze zajišťovat dvoustrannými smlouvami, respektive vícestrannou kontraktací. Pokud je uzavírán větší počet smluv, je třeba mít na zřeteli při jejich uzavírání obsah smluv dalších.

V závislosti na stanovených kritériích bývá pak leasing členěn na leasing spotřebitelský a komerční, leasing nazývaný podle předmětu plnění (např. osobních automobilů,6) leasing počítačových programů, kde je náročnější kontraktace, neboť je mj. třeba řešit právo užívání programu ve vztahu k jeho autorovi,7)) nazývaný podle poskytovatele (např. bankovní) apod.

Rozlišení leasingu podle druhu provedení

U leasingu lze rozlišovat i jeho různé způsoby provedení, zejména:

a) leasing bez nároku na koupi nebo obnovu, tj. nejjednodušší formu, kdy je stanoveno stejné měsíční nájemné po celou dobu, zbytková hodnota stroje zůstává vlastníkovi,

b) leasing s nárokem na koupi, kdy vlastnictví stroje přechází na uživatele po skončení leasingu a po zaplacení dohodnuté částky pronajímateli,

c) leasing s počáteční splátkou s nárokem na koupi, tj. s počáteční, jednorázovou splátkou (např. deset nebo 30 procent hodnoty stroje nebo zařízení) a dále stejným měsíčním nájemným po celou dobu leasingu,

d) leasing s úhradou nájmu předem a požadavkem koupě, kdy určitý počet splátek nájemného se hradí při podpisu smlouvy a nahrazují se tak splátky nájemného na konci období,

e) leasing s nárokem na nákup za vyšší než zbytkovou (zůstatkovou) hodnotu,

f) leasing s úhradou nájmu předem za kupní cenu vyšší než je zbytková hodnota (jde o kombinaci předchozích dvou forem),

g) leasing s postupně rostoucím nájmem, jímž se reaguje na rostoucí výnos nebo zamezuje důsledkům inflace u pronajímatele,

h) leasing se záručním depozitem (které tvoří např. i akcie, obligace a jiné cenné papíry) a odkupní cenou vyšší než je zbytková hodnota, kdy uživatel skládá pronajímateli záruční vklad, který zpravidla nahrazuje částku částečně splacenou předem atd.

Subvarianty leasingu

Rozlišují se přitom obecně i některé subvarianty leasingu:

a) full-service-leasing (leasingová společnost poskytuje řadu doplňkových služeb) a net-leasing (kdy poskytovatel zabezpečil jen úhradu předmětu plnění),

b) short-leasing (smlouva se uzavírá na co nejkratší dobu, v níž lze ještě využít některých, např. daňových zvýhodnění), a

c) long-leasing (je - jak už název napovídá - leasingem dlouhodobým).8)

V zemích, které přešly k tržnímu hospodářství poměrně nedávno, není podíl leasingu na celkových investicích tak vysoký, jako ve vyspělých zemích. Mezi nejzávažnější odlišnosti patří zatím především uzavírání leasingových kontraktů na výrazně kratší dobu, dané jak nedostatečným objemem vlastních i úvěrových zdrojů leasingových společností, tak i nedostatkem možných záruk na straně leasingových nájemců.

V České republice se zdá, že se daří překonat nedostatek tzv. "leasingové infrastruktury", čímž je myšlena vhodná právní úprava, institucionální zabezpečení i příslušní specialisté.

Právní úprava

Leasingová smlouva je tzv. nepojmenovanou smlouvou, uzavíranou s využitím § 269 odst. 2 obch. zákoníku. Pro usnadnění kontraktace subjektů, nemajících zkušenosti s uzavíráním leasingové smlouvy, doporučuji úpravu některých obsahových otázek.

Smlouva by mohla obsahovat podle povahy obchodního případu (kromě obecných právních předpokladů na smlouvy kladených, tj. kromě dohody o celém obsahu smlouvy a stanovení práv a povinností smluvních stran, které odpovídají charakteru leasingu) popis objektu leasingu (lze doporučit oboustranně odsouhlasenou specifikaci v příloze smlouvy), popis příslušenství, místo umístění objektu (respektive místo a způsob plnění), předání objektu, údaje o instalaci nebo montáži, účel použití, pojištění objektu,9) uvedení osoby, která bude provádět a hradit údržbu, postup pro řešení vzniklých škod na objektu, event. možnost přenechání objektu třetímu subjektu.

Je vhodné uvést podrobnější ujednání o době plnění (dílčím plnění) a o úplatě i účtování a placení. Často se volí takový způsob placení a termíny splátek, které mají vztah k výnosům najímaného zařízení. Typickou zásadou tu je "pay as you earn" (plať, jak dostaneš). Přitom ve smlouvách budou řešeny i otázky další, např. možnosti ukončení smluvního vztahu, důsledky ukončení (koupě, možnost nové smlouvy, nové použití objektu), otázky dopravy, záruky, zajišťování náhradních dílů, servisu, uvádění do provozu. Dále pak mohou být dohodnuty zkoušky, sankce, postup pro případy porušení smlouvy, vhodné bude i určení případů tzv. podstatného porušení smlouvy, příslušného rozhodce (rozhodčí soud), který bude řešit případné spory apod.

V současné době, kdy se obchodněprávní kontraktace leasingu uskutečňuje podle § 269 odst. 2 obch. zákoníku jako tzv. nepojmenovaná smlouva10) je potřeba zásadně dohodnout celý obsah smlouvy a určit práva a povinnosti stran. Často se přitom odkazuje na obchodní podmínky podle § 273 obch. zákoníku (např. na Všeobecné podmínky Asociace leasingových společností ČR).11) Obsah smlouvy by - jak je zřejmé - měl být přitom poměrně bohatý.12)

K realizaci obchodního případu však lze využít i pojmenované smlouvy - smlouvy o koupi najaté věci (přestože kontraktace leasingových smluv podle § 269 odst. 2 obch. zák. je častější) - pokud lze tento případ v rámci tohoto smluvního typu realizovat.

SMLOUVA O KOUPI NAJATÉ VĚCI

Podle základního ustanovení tohoto smluvního typu podle § 489 obch. zákoníku si smlouvou o koupi najaté věci strany ujednají v nájemní smlouvě nebo po jejím uzavření, že nájemce je oprávněn koupit najatou věc nebo najatý soubor věcí během platnosti nájemní smlouvy nebo po jejím zániku. Smlouva o koupi najaté věci vyžaduje písemnou formu.13)

Základní ustanovení, tj. § 489 obch. zákoníku, je kogentní (kogentní je i u § 493 odst. 1 věta druhá). Kogentní jsou i (viz § 263 odst. 2 obch. zák.) ustanovení, která předepisují písemnou formu právního úkonu.

Obsah smlouvy

Kromě přesného označení smluvních stran a přesného určení předmětu nájmu a budoucí koupě tvoří podstatné části smlouvy ujednání (v nájemní smlouvě nebo po jejím uzavření) o oprávnění nájemce koupit najatou věc nebo soubor věcí, a doba (termín), kdy oprávnění vznikne (stačí, je-li uvedeno, zda během platnosti nájemní smlouvy nebo po jejím zániku).14)

Sjednání oprávnění koupě a doby, kdy oprávnění vznikne, bude tedy buď v nájemní smlouvě, která bude i smlouvou o koupi najaté věci (bude uzavřena jedna smlouva), nebo bude uzavřena nájemní smlouva a návazně smlouva o koupi najaté věci (budou uzavřeny smlouvy dvě). Může být uzavřen i dodatek nájemní smlouvy řešící problematiku koupě najaté věci.

Vzhledem k tomu, že právní úprava smlouvy o koupi najaté věci v obchodním zákoníku je stručná (§ 489 - § 496), měly by být potřebné otázky řešeny v konkrétní smlouvě. Tyto otázky přitom lze řešit odkazem (obdobně jako např. u leasingové smlouvy uzavírané podle § 269 odst. 2 obch. zák.) na přesně určené obchodní podmínky. Při ujednání ve smlouvě je tedy nutné přesně uvést, jaké podmínky byly použity.

Vznik různých obchodních podmínek podle § 273 obch. zákoníku pro smlouvu o koupi najaté věci (i pro leasing) mohu hodnotit kladně. Připomínám však (což platí i pro jiné obchodní podmínky), že nejde o žádný předpis. Použití podmínek jako celku, či jednotlivých článků podmínek se sjednává. Toho by si měli být vědomi zejména uživatelé a případně se pokusit (většinou totiž jde o obchodní podmínky poskytovatelů) některé otázky dohodnout ve smlouvě jinak, než to obchodní podmínky stanoví.

Smluvní ujednání přitom musí být v souladu s kogentními ustanoveními zákona. Z toho pohledu lze např. ve smlouvách posuzovat i konkrétní ujednání o smluvních pokutách a o jejich výši (mj. vzhledem k zásadám poctivého obchodního styku a dobrým mravům).

Dříve se navrhovalo, aby byl výslovně do základního ustanovení smlouvy o koupi najaté věci ke slovům "koupit najatou věc nebo soubor najatých věcí" doplněn i pojem "podnik",15) který je předmětem specifické povahy podle obchodního zákoníku.

Praxe se sice chovala tak, že předmětem plnění mohl být i podnik, za vhodnější se však považovalo výslovné uvedení pojmu podnik (vedle věci a souboru věcí) v textu zákona. Taková změna základního ustanovení dnes - vzhledem k tomu, že harmonizační novela (zákon č. 370/2000 Sb.) změnila § 5 odst. 2 obch. zákoníku a podnik je dnes hromadná věc - již není nutná.

Základní ustanovení smlouvy o koupi najaté věci určuje, že smlouvu o koupi najaté věci si strany sjednají v nájemní smlouvě nebo po jejím uzavření. Pokud smlouvu o koupi najaté věci (která je obchodněprávní) sjednávají strany v nájemní smlouvě, může jít o smlouvu o nájmu dopravního prostředku nebo o smlouvu o nájmu podniku, které jsou obchodněprávní nebo o smlouvu nájemní, která je občanskoprávní.

Na základní ustanovení navazuje dispozitivní ustanovení § 490 obch. zákoníku, které určuje, je-li nájemce oprávněn podle smlouvy ke koupi najaté věci během platnosti nájemní smlouvy, doručením písemného oznámení16) o uplatnění tohoto práva v souladu se smlouvou o koupi najaté věci nájemní smlouva zaniká, i když byla sjednána na určitou dobu.

Doručením písemného oznámení o uplatnění tohoto práva v souladu se smlouvou o koupi najaté věci tedy nájemní smlouva zaniká, i když byla sjednána na určitou dobu, zaniká však pochopitelně i tehdy, byla-li sjednána na dobu neurčitou.

Je-li pak nájemce oprávněn podle smlouvy ke koupi najaté věci po ukončení nájemní smlouvy, toto právo zaniká podle dispozitivního § 491 obch. zákoníku, neoznámí-li oprávněná strana druhé straně písemně vůli koupit najatou věc bez zbytečného odkladu po zániku nájemní smlouvy.

Zatímco předchozí § 490 obch. zákoníku řešil situace, kdy je nájemce oprávněn ke koupi během platnosti nájemní smlouvy, § 491 obch. zákoníku řeší případy, kdy má nájemce toto oprávnění ke koupi věci po skončení nájmu. Pokud se smluvní strany dohodou od § 491 obch. zákoníku neodchýlí, musí nájemce svou vůli uplatnit bez zbytečného odkladu. Může však být dohodnuta jiná vhodná konkrétní lhůta.

Ať půjde v daném případu o lhůtu "bez zbytečného odklad" nebo o dohodnutou lhůtu, nebude-li vůle v této lhůtě projevena (nebude-li dohodnuto jiné řešení), oprávnění nájemce zanikne - jde o lhůtu prekluzivní. Přitom nezáleží na důvodu, z jakého nájemní vztah zanikl. Pro oznámení je předepsaná písemná forma.

Koupě věci

Oznámí-li podle § 492 obch. zákoníku oprávněná strana v souladu se smlouvou o koupi najaté věci druhé straně písemně, že uplatňuje právo na koupi věci, jež je nebo byla předmětem nájemní smlouvy, vzniká ohledně této věci doručením tohoto oznámení kupní smlouva. Oprávněná strana má postavení kupujícího a druhá strana postavení prodávajícího.

Toto ustanovení navazuje na text § 489 obch. zákoníku. Oprávněná strana má právo opce; rozhodne se, zda své právo uplatní a pokud ano, vznikne kupní smlouva. I zde uvádí § 492 obch. zákoníku písemnou formu.

Protože kupní smlouva vzniká podle § 492 obch. zákoníku doručením oznámení, měly by podle našeho názoru smluvní strany smlouvy o koupi najaté věci uvést potřebný obsah této kupní smlouvy už ve smlouvě o koupi najaté věci, a to např. v její samostatné části (zejména to doporučuji u nemovitostí).

Obecně je vždy třeba zvážit, jak smluvně řešit daný případ. Daný případ totiž nemusí být řešen jen využitím smlouvy o koupi najaté věci. Je třeba rozhodnout, bude-li zvoleno řešení s použitím smlouvy o koupi najaté věci, či zda se obchodní případ bude řešit tak, že se uzavře nájemní smlouva a smlouva o budoucí smlouvě, či nájemní smlouva a ujednání o předkupním právu nebo jiným způsobem. Jednotlivá řešení se ovšem od sebe významně liší. Např. právo z ujednání o předkupním právu se může realizovat jen tehdy, pokud se kupující rozhodne věc prodat.

Navazující § 493 obch. zákoníku určuje, že vznikem kupní smlouvy (§ 492) přechází na kupujícího vlastnické právo k movité věci. Vlastnické právo k nemovitostem přechází vkladem do katastru nemovitostí. Nebezpečí škody na věci přitom přechází na kupujícího vznikem kupní smlouvy (§ 492).

Zdůrazňuji, že § 493 odst. 1 věta druhá obch. zákoníku je kogentní. Uzavřením kupní smlouvy přechází k movité věci na kupujícího vlastnické právo (§ 493 odst. 1 věta první).

Vlastnické právo k nemovitostem přechází - zatímco předchozí text obchodního zákoníku mluvil o tom, že vlastnické právo k nemovitosti přechází registrací podle zvláštních předpisů - vkladem do katastru nemovitostí.17)

Nebezpečí škody na věci přechází na kupujícího vznikem kupní smlouvy (§ 493 odst. 2).

Cena

Není-li podle dispozitivního ustanovení obchodního zákoníku v ujednání určena kupní cena rozhodná při využití práva najatou věc koupit a ani způsob jejího určení, je kupující povinen zaplatit kupní cenu určenou podle § 448 odst. 2 obch. zákoníku. Na určení kupní ceny nemá vliv poškození nebo větší opotřebení věci, za něž je odpovědný nájemce (§ 494 odst. 1). K tomuto poškození může např. dojít intenzivnějším než předpokládaným užíváním.

Může být tedy sjednána cena, resp. způsob jejího určení. Není to však podle § 489 obch. zákoníku podstatnou částí smlouvy. Nejsou-li cena ani způsob jejího určení sjednány, odkazuje § 494 obch. zákoníku na použití § 448 odst. 2 obch. zákoníku, který je zařazen v obchodním zákoníku v ustanoveních právní úpravy kupní smlouvy.18)

Kupní cenu je kupující povinen zaplatit bez zbytečného odkladu po vzniku kupní smlouvy (§ 494 odst. 2). Tento text § 494 odst. 2 obch. zákoníku bude ve smlouvě velmi často doplňován, případně nahrazen jiným textem. Bude sjednávána nejen splatnost, ale i další otázky vyúčtování - fakturování (např. lhůty pro vystavení faktur a obsah faktur) - a způsob placení. Předpisová úprava fakturace dnes v obchodním právu není, přestože se o ní uvažovalo.

Vady

Další ustanovení obchodního zákoníku je věnováno problematice vad. Pro posuzování vad věci jsou podle zákona rozhodné vlastnosti, které měla mít najatá věc (viz § 495 odst. 1). Lhůty pro oznámení vad koupené věci se přitom počítají ode dne, kdy nájemce najatou věc převzal (viz § 495 odst. 2 obch. zák.).

Ustanovení § 495 obch. zákoníku je celé dispozitivní. Diskusní je, zda u textu § 495 odst. 1 obch. zákoníku jde o odpovědnost za vlastnosti již v průběhu nájemního vztahu, nebo až z kupní smlouvy. Přikláním se k názoru, že jde o odpovědnost již u nájmu. Zákonodárce totiž mluví o najaté věci a kupní smlouva přitom vůbec vzniknout nemusí.

Kromě textu ustanovení § 495 odst. 2 obch. zákoníku bude dále aplikovatelný i § 425 odst. 2 obch. zákoníku u věcí movitých. Přitom lhůty pro oznámení vad podle § 495 odst. 2 obch. zákoníku běží ode dne, kdy nájemce převzal najatou věc, tedy před vznikem kupní smlouvy.

Nepřejde-li přitom na kupujícího vlastnické právo k najaté věci a prodávající neodstraní tuto vadu v přiměřené dodatečné době, kterou mu kupující určí, může kupující od smlouvy odstoupit (viz § 495 odst. 3 obch. zák.).19)

Z možných právních vad upravuje text § 495 odst. 3 obch. zákoníku jen tu, kdy na kupujícího nepřejde vlastnické právo. Zdá se, že toto ustanovení by se mělo naplnit zejména u nemovitostí. Pro věci movité platí totiž dispozitivní § 446 obch. zákoníku a kupující nabývá vlastnické právo i v případě, kdy prodávající není vlastníkem prodávaného zboží, ledaže v době, kdy kupující měl vlastnické právo nabýt, věděl nebo vědět měl a mohl, že prodávající není vlastníkem a že není ani oprávněn zbožím nakládat za účelem jeho prodeje.

Může se ovšem objevit i jiná právní vada než to, že nepřejde vlastnické právo, potom by se využil § 436 obch. zákoníku.

Odstoupení od smlouvy z titulu uvedeného v § 495 odst. 3 obch. zákoníku lze realizovat až po poskytnutí přiměřeně dodatečné doby. Diskuse se přitom vedou o tom, které smlouvy se odstoupení týká. Domnívám se, že jde o odstoupení od smlouvy kupní. Po mém soudu to vyplývá z textu zákona.

Bezplatné nabytí vlastnického práva

Podle § 496 odst. 1 obch. zákoníku může smlouva stanovit, že po určité době platnosti nájemní smlouvy je nájemce oprávněn nabýt bezplatně vlastnické právo k najaté věci, jestliže toto právo uplatní vůči pronajímateli.

Zákon tímto dispozitivním ustanovením umožňuje i takové smluvní řešení, že by nájemce nehradil žádnou kupní cenu, a přesto nabyl vlastnictví. Půjde zřejmě o ty situace, kdy úhrada byla provedena v jednotlivých splátkách.

Podle § 496 odst. 2 obch. zákoníku přitom nabyvatel vlastnického práva podle § 496 odst. 1 obch. zákoníku není oprávněn u najaté věci uplatňovat její vady s výjimkou právních vad, ledaže je mu poskytnuta záruka za jakost. Toto dispozitivní ustanovení redukuje pro nabyvatele vlastnického práva podle § 496 odst. 1 možnost uplatňovat vady věci. Jak vyplývá z textu zákona, jde ovšem jen o redukci zákonných vad faktických, nikoliv právních vad a nedotýká se to vad ze záruční odpovědnosti.

Při přípravě kontraktu inominátního - leasingové smlouvy, či při přípravě smlouvy o koupi najaté věci - je v současné realitě třeba zvažovat i otázky případného zahájení konkurzního řízení u některého účastníka smluvních vztahů a snažit se předejít možným nepříznivým důsledkům z toho vyplývajících vhodnými smluvními ujednáními. Pokud by pak skutečně k zahájení konkurzního řízení došlo, nezbývá než hájit oprávněné zájmy v souladu se zákonnou a smluvní úpravou.20)

Při přípravě kontraktu je třeba vzít v úvahu i nové znění § 262 odst. 4 obch. zákoníku. Toto ustanovení totiž určuje, že ve vztazích podle § 261 obch. zákoníku a ve vztazích podle § 262 obch. zákoníku se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních předpisů něco jiného, ustanovení III. části obchodního zákoníku na obě strany.

Ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhézních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.21)

Poznámky:

1) Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, 4. díl, Linde, Praha 1997, s. 347.

2) Rozehnalová, N.: Leasingová smlouva z pohledu mezinárodního práva obchodního, Právník č. 2/1992.

3) Např. Hurt, K., Marek, K.: K leasingu, Čs. Profit č. 33/1992; Vocel, J.: Leasing v roce 2003, Daňová a hospodářská kartotéka č. 13/2003, část B.

4) Viz Munková, J.: Mezinárodněprávní úprava leasingu, Právní praxe v podnikání č. 4/1993.

5) Viz v pozn. č. 2.

6) Blíže viz Matonohová, I.: Leasing osobních automobilů (v článku jsou mj. uvedeny i Všeobecné smluvní podmínky pro finanční pronájem movitých předmětů), Obchodní právo č. 2/1999.

7) Blíže viz Pulzová, E.: Leasing počítačových programů, Právní rádce č. 9/1999.

8) Viz Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P.: Kurs obchodního práva, Obchodní závazky, 3. vydání, C. H. Beck, Praha 2003, s. 285.

9) Stanovisko publikované in: Soudní rozhledy č. 10/1996: "Leasingové splátky zahrnují všechny služby poskytovatele leasingu související s pronajímanými věcmi, není-li sjednáno, že tyto služby, zejména pojištění pronajímaných věcí, budou hrazeny zvlášť."; stanovisko publikované in: Obchodní právo č. 10/1995: "Uzavření leasingové smlouvy mezi účastníky je vztahem mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jde-li o nájem věci, která je poskytována a má být používána pro účely podnikatelské činnosti."

10) K otázkám leasingu viz např. Marek, K.: Leasing, Daňová a hospodářská kartotéka č. 18/1998, část B, s. 233 až 239 a tam citovaná literatura.

11) Viz mj. jednotlivé části přílohy Leasing, Právní rádce č. 10/1998.

12) V § 272 odst. 2 obch. zákoníku je přitom určeno, že obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně. K tomu viz Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník, komentář, 7. vydání, C. H. Beck, Praha 2002 s. 862: "V praxi ovšem dochází ke změnám uzavřené smlouvy vesměs v písemné formě a lze to jen doporučit z hlediska jasnosti a průkaznosti toho, že došlo ke změně a k jaké obsahové změně došlo. Toto ustanovení je přijímáno značně kriticky, neboť se nejeví jako logické, že smlouvu, která ze zákona musí být uzavřena v písemné formě, lze změnit zcela neformálně. V literatuře se proto prosazuje výklad, že tam, kde pro platnost smlouvy předepisuje písemnou formu zákon, a to i obchodní zákoník, je možno ji měnit opět jen v písemné formě ..." Podle mne by však bylo vhodné provést v tomto smyslu změnu § 272 odst. 2. Stačilo by vypuštění příslušného textu § 272 odst. 2 o změnách a zrušení písemné smlouvy z obch. zákoníku. Případně šlo dosavadní text obch. zákoníku upravit tak, aby se vztahoval jen na situace, kdy si písemnou formu strany zvolily (kdy nebyla stanovena zákonem).

13) Viz pozn. č. 1, s. 351 až 356.

14) Viz Švejda, M., Žabenská, S.: Problematika nájmu podniku, Bulletin advokacie č. 13/1999.

15) K tomu viz stanovisko publikované in: Soudní rozhledy č. 6/1997: "Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán."

16) K tomu viz Nález Ústavního soudu, sv. IV, č. 96 (1996): "Návrh vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí lze podle názoru Ústavního soudu podat v časově neomezené lhůtě, neboť ani uplynutí času nemůže nic změnit na vázanosti účastníků smlouvy projevy jejich vůle. Uzavřením smlouvy vznikl kupujícímu obligační nárok na převedení vlastnického práva k nemovitostem a prodávajícímu rovněž obligační nárok na zaplacení dohodnuté kupní ceny. Zaplatili-li tedy kupující prodávajícímu kupní cenu, splnili svou závazkovou povinnost z uzavřené smlouvy, lhostejno v jakém stadiu se nachází věcněprávní aspekt věci, neboť v projednávaném případě nejde o závazky ze synallagmatické smlouvy, pro niž je typická vzájemná vázanost plnění."

17) Viz též pozn. č. 1, s. 361.

18) Viz rozhodnutí ze Sbírky soudních rozhodnutí R 22/1976: "Odstoupit lze ovšem jen od smlouvy, která byla řádně uzavřena."

19) Viz Pulz, J.: K uspořádání pohledávek a závazků úpadce z leasingové smlouvy konkurzu, Bulletin advokacie č. 6-7/1997.

20) K § 262 odst. 4 obch. zákonku viz Bejček, J.: Změny v typologii obchodních závazků, Obchodní právo č. 3/2003.



Související