Kriticky k novele autorského zákona

Návrh se zabývá zejména otázkou výkonu kolektivní správy práv. Domnívám se, že je především reakcí na výkon kolektivní správy práv některými organizacemi a podle mého názoru i důsledkem selhání dozorové úlohy ministerstva kultury.

Celkově si dovoluji vyslovit názor, že předložený návrh novely autorského zákona je značně nesystémový, z velké části nerespektující dosavadní koncepci zákona a v některých bodech i zbytečný. Lze tedy k němu vznést řadu připomínek, ať již povahy právněpolitické či legislativnětechnické nebo systematické. V mnoha směrech navíc jde o krok směrem zpět od standardů moderní autorskoprávní ochrany.

Výjimka z výlučného majetkového práva

Návrh zákona směřuje k zakotvení některých legálních výjimek z výlučného majetkového práva majitele autorského práva dílo užít. Jde o způsoby užití, které definičně spadají do výlučného majetkového práva autora, nicméně jde o užití specifická a nepřímá.

Podle návrhu se v § 23 aut. zákona doplňuje věta: "Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 nepovažuje zejména zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním a dále umožnění příjmu rozhlasového a televizního vysílání na přijímačích téhož domu nebo bezprostředně souvisejících domů pomocí společných televizních antén."

Z hlediska systematiky autorského zákona je nesprávné zařazovat obě legální výjimky do jednoho ustanovení. V případě užití děl umístěním přijímačů v rámci ubytovacích služeb jde o provozování rozhlasového či televizního vysílání ve smyslu § 23 aut. zákona. V případě využívání společných antén ale nejde o provozování vysílání, nýbrž o přenos rozhlasového a televizního vysílání ve smyslu § 22 aut. zákona. Problematika používání společných antén by tedy ze systematického hlediska měla být upravena v rámci § 22 pod titulkem Přenos rozhlasového nebo televizního vysílání.

Z hlediska právně politického nelze jinak než souhlasit s legální výjimkou týkající se provozování společných antén. Výjimku obsahoval i předchozí autorský zákon a není důvodu, proč by tomu tak nemělo být i v současnosti.¹⁾ Nedomnívám se ale, že by podle současného stavu právního řádu bylo jednoznačně možné vybírat autorskou odměnu za provozování klasických společných antén. Toto jednání by podle mne bylo v rozporu s dobrými mravy a nepožívalo by právní ochrany.²⁾

Nesouhlasím však se zakotvením výjimky pro užívání chráněných statků v rámci ubytovacích služeb, ani s argumenty uvedenými v důvodové zprávě. Užívat dílo provozováním vysílání v hotelových pokojích je podle současného znění autorského zákona výlučným právem majitele autorských práv a jiné osoby tak mohou činit pouze na základě licenční smlouvy. Uživatelem děl je v tomto případě provozovatel ubytovacích služeb, který prostřednictvím přijímačů sděluje tato díla třetím osobám (ubytovaným). Není vůbec rozhodující, že poslední krok k užití děl (zapnutí přijímače) učiní až hotelový host (stejně jako není rozhodující, kdo např. spustí televizní přijímač v restauraci).

Odkaz na § 18 odst. 3 je nesystematický a zcela v rozporu se smyslem tohoto ustanovení. Podle tohoto ustanovení "sdělováním díla veřejnosti není pouhé provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování". Vzhledem k jeho zařazení nelze toto ustanovení vykládat jinak, než jako normu obecnou k následné úpravě jednotlivých způsobů sdělování díla veřejnosti. Jeho smyslem je zejména vyloučit odpovědnost provozovatelů internetových serverů, kteří zajišťují připojení a provoz webových stránek pro své zákazníky, bude-li na těchto stránkách docházet k užívání chráněných nehmotných statků.³⁾

Stanoví-li § 23 autorského zákona, že sdělováním díla veřejnosti je i zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přijímačů, nelze absurdně argumentovat, že veřejné provozování takového přijímače, na kterém jsou užívána díla, sdělováním děl veřejnosti není.

V případě provozovatele ubytovacích služeb nemůže v žádném případě jít o užití děl pro osobní potřebu. O to by mohlo jít pouze v případě, kdy by v hotelových pokojích byli ubytováni pouze členové rodiny provozovatele či jeho nejbližší přátelé, což samozřejmě neodpovídá realitě. Tím, že je dílo sdělováno mimo okruh těchto osob, jde o veřejnou produkci svého druhu. O užití děl pro osobní potřebu jde pouze v případě hotelových hostů, neboť ti jsou tzv. "koncoví uživatelé". Těmi ale nejsou provozovatelé ubytovacích zařízení.⁴⁾

Domnívám se, že není ospravedlnitelné tento stav měnit. V případě provozovatelů ubytovacích zařízení jde o jednoznačnou exploataci chráněných nehmotných statků, a to zejména za účelem zvýšení vlastního zisku. Televizní a rozhlasové přijímače jistě nejsou do hotelových pokojů umísťovány pro "okrasu", ale za účelem provozování vysílání, a tedy zvýšení komfortu hosta, a tím i zvýšení ceny za ubytování. Nenacházím odpovídající ospravedlnění pro obecné bezplatné užívání chráněných statků, a tedy cizího vlastnictví, ze strany provozovatelů hotelových služeb.⁵⁾

Dále se domnívám, že zakotvení legální výjimky ve prospěch provozovatelů ubytovacích služeb by bylo pravděpodobně v rozporu s některými smlouvami na ochranu duševního vlastnictví, kterými je ČR vázána a rovněž v rozporu s právem ES. Vzhledem k čl. 10 Ústavy by pak tato legální výjimka byla těžko vymahatelná.⁶⁾

Naopak si myslím, že by bylo vhodné v zákoně řešit fakt, že samotným umístěním přijímače do hotelového pokoje nedochází k užití chráněných statků. K tomu dochází až při zapnutí přijímače. Pro kolektivního správce je tedy v podstatě neprokazatelné, jestli k zapnutí přijímače hosty skutečně dochází. Bylo by tedy podle mne vhodné zakotvit vyvratitelnou domněnku, podle které umístěním rozhlasového či televizního přijímače v prostorách sloužících k ubytování dochází k užití děl provozovaných na stejném druhu přijímačů, není-li prokázán opak.

Důkazní břemeno o neužívání chráněných statků by potom leželo na ubytovateli (k neužívání přijímače může dojít např. při rekonstrukci, kdy daný hotelový pokoj není užíván, mimo sezónu, kdy není využita kapacita zařízení apod.).

Sazebník autorských odměn

Návrh novely dále zakotvuje povinnost kolektivního správce předložit návrh výše odměn pro jednotlivé způsoby užití předmětů ochrany jako přílohu k žádosti o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy.

Novela tak má přesněji zobrazit podstatu smluvního vztahu mezi kolektivními správci a uživateli předmětů ochrany. Opouští tak pojem sazebník odměn, který vychází z tradice monopolního výkonu kolektivní správy. Sazebníky jsou ze své povahy nepochybně návrhy výše autorských odměn a jde tak o formální terminologickou změnu.

Zařazení sazebníku odměn mezi přílohy nezbytné pro udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy je nepochybně možné, nicméně samo o sobě nic neřešící. Povinnost předložit sazebník autorských odměn vyplývá nepřímo již dnes z § 98 odst. 3 písm. e) aut. zák.ona, neboť odhad výnosnosti kolektivní správy nelze kvalifikovaně stanovit bez kalkulace výše autorských odměn. Je potom na ministerstvu kultury si sazebník, podle něhož byla kalkulována výnosnost, případně vyžádat.

Měla-li by být povinnost předložit sazebník odměn při řízení o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy práv zakotvena výslovně, přimlouval bych se o promítnutí této povinnosti do § 100 odst. 1 písm. r) bod 1., čímž by kolektivnímu správci vznikla povinnost informovat ministerstvo kultury o každé změně sazebníku, čímž by se usnadnil výkon dozoru ministerstva. Domnívám se, že pouze v tomto případě by navrhovaná úprava měla valný smysl.⁷⁾

PROVOZOVATELÉ VEŘEJNÝCH PROSTOR

Podle návrhu zákona má být odstraněna povinnost provozovatele hudební produkce uhradit autorskou odměnu v případě, kdy k hudební produkci provozovnu či jiný prostor poskytne a nesdělí příslušnému kolektivnímu správci údaje potřebné pro určení totožnosti provozovatele hudební produkce.

Nové znění § 100 odst. 5 aut. zákona je navrhováno takto: "Provozovatel provozovny či jiného prostoru, který poskytne provozovnu či jiný prostor k provozování nedivadelně provozovaného hudebního díla s textem či bez textu nebo uměleckého výkonu (dále jen "veřejná hudební produkce") je povinen poskytnout příslušnému kolektivnímu správci údaje a součinnost potřebnou pro určení totožnosti provozovatele veřejné hudební produkce."

Na rozdíl od autorů předlohy se domnívám, že dosavadní znění tohoto ustanovení neklade ne-odůvodněné břemeno na provozovatele provozovny. O takový neodůvodněný zásah do práv provozovatelů by šlo, bylo-li by toto ustanovení koncipováno jako právní fikce, která záměrně nevychází z reality života. Přestože je sice toto ustanovení konstruováno jako právní fikce, fakticky jde spíše o nevyvratitelnou domněnku, neboť zákonem daný právní stav bude ve většinou odpovídat stavu skutkovému.

Jediné břemeno, které je v současnosti na provozovatele veřejných prostor kladeno, je povinnost zjistit si totožnost organizátora veřejné produkce (tedy nájemce či podnájemce prostor), což každý provozovatel v postavení řádného hospodáře stejně činí.

Navrhované znění trpí zásadní vadou, a to tím, že povinnost provozovatele veřejných prostor poskytnout kolektivnímu správci součinnost není sankcionována. Porušení povinnosti součinnosti není, na rozdíl od dnešního znění, následováno ani nepřímou majetkovou sankcí. Stejně tak nepůjde o přestupek, ani o trestný čin.

Jde tedy o normu imperfektní, a tedy pouze proklamativní a bezzubou. Je pravděpodobné, že se vrátí dřívější praxe, kdy majitelé provozoven mohli tvrdit, že nejsou organizátory veřejných produkcí a nebylo jim možno dokázat opak.

Argument uvedený v důvodové zprávě, že díky novému znění tohoto ustanovení majitel práv získá vyšší plnění než dnes, je zavádějící. I podle dosavadní úpravy je provozování neohlášené veřejné hudební produkce zásahem do autorských a souvisejících práv, kdy náleží majiteli těchto práv plnění z bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku autorské odměny.⁸⁾ Takovou odměnu musí při nedodržení alespoň běžné obezřetnosti v krajním případě uhradit provozovatel veřejných prostor.

Podle navrhovaného znění nejen že majitelé práv nezískají více, ale v případě nepoctivého organizátora veřejné produkce nezískají nic.

V autorském zákoně se navíc objevuje obdobná právní konstrukce ještě v jednom případě, a to ohledně práva na odměnu v souvislosti s rozmnožováním děl pro osobní potřebu (tzv. personal reproduction royalty). Podle § 25 odst. 2 písm. c) je osobou povinnou platit tuto autorskou odměnu dopravce nebo zasílatel "kopírovacích přístrojů či nenahraných nosičů" namísto výrobce či dovozce tohoto zboží, pokud na písemnou výzvu příslušného kolektivního správce bez zbytečného odkladu nesdělí údaje potřebné pro určení totožnosti dovozce či výrobce.

TVORBA SAZEBNÍKů ODMĚN

Novela má dále zakotvit zákonná pravidla pro tvorbu sazebníků odměn, tedy pravidla pro stanovení výše autorských odměn za užití chráněných statků. V § 100 aut. zákona se má doplnit odst. 7: "Při uzavírání smluv mezi uživatelem předmětu ochrany a kolektivním správcem se při dohodě o výši odměny přihlédne zejména k majetkovému prospěchu, který má uživatel z užití předmětu ochrany, rozsahu a míře použití předmětu ochrany, charakteru a specifikům místa nebo regionu, ve kterém dochází k užití předmětu ochrany".

Obecně se domnívám, že kasuistické zakotvení pravidel pro stanovení výše autorských odměn není za dnešní situace bezpodmínečně nutné a při neobezřetném přístupu k těmto kriteriím může být i na škodu.⁹⁾ Podle dnešního znění § 100 odst. 1 písm. h) jsou kolektivní správci povinni uzavírat smlouvy s uživateli za přiměřených a rovných podmínek. Dodržování této povinnosti podléhá dozoru ministerstva kultury a nepřímo rovněž Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Vyvstává-li potřeba výslovně zakotvit pravidla pro stanovení výše autorských odměn, svědčí to podle mého názoru především o selhání dozorové funkce výše uvedených orgánů.

Zásadně nesouhlasím s tím, aby se při stanovování výše a způsobu výpočtu autorských odměn mělo přihlížet ke skutečnému majetkovému prospěchu, který uživatel získal z užití předmětu ochrany. Není ospravedlnitelné, aby se podnikatelské riziko úspěšnosti užití předmětu ochrany ze zákona přenášelo z uživatelů na majitele práv. Obstarání si souhlasu s užitím chráněných statků je nutné chápat jako investici, která s sebou jako každá investice nese i určité riziko návratnosti.

Na rozdíl od navrhovatelů se domnívám, že je zcela spravedlivé požadovat platbu za pouštění hudby v poloprázdném sálu stejně, jako kdyby byl plný. Srovnání lze učinit s ostatními investicemi při zajišťování veřejné produkce. Běžného pronajímatele sálu v kulturním domě při stanovení výše nájemného nebude vůbec zajímat, jestli organizátor veřejné produkce daný sál naplní, či nikoliv , ale při stanovení nájemného bude zohledňovat především velikost sálu, jeho vybavení, polohu, pověst, vytíženost atd. Zvukař si nechá za svou práci zaplatit pevnou sumu bez ohledu na to, zda lidé přijdou, či nikoliv. Muzikanti bez předem sjednané pevné odměny ani nepřijedou. Všechny tyto osoby se totiž chovají logicky, tržně a s náležitou obezřetností.

Není potom důvod, proč by majitelé autorských práv měli na rozdíl od ostatních zúčastněných osob dotovat neúspěch organizátora veřejné produkce. Nedochází mi potom, proč by měla být majitelům autorských práv uložena zákonem stanovená povinnost chovat se netržně a iracionálně. Navíc skutečně dosažený majetkový prospěch uživatele je pro kolektivního správce prakticky nedokazatelný a lze jej vyčíslit až po užití předmětů ochrany, kdy může být již značný problém odměnu vymoci.¹⁰⁾

Přestože obdobné ustanovení se objevuje v právních řádech některých států, nejeví se mi jako nejšťastnější brát si za vzor znění slovenského zákona o kolektivní správě,¹¹⁾ neboť z něj lze vyvozovat zcela neospravedlnitelné závěry, k jakým došli např. navrhovatelé v důvodové zprávě.

Bude-li shledáno za nutné kritérium majetkového zhodnocení užitých předmětů v zákoně výslovně uvádět, domnívám se, že by toto ustanovení mělo znít: "... přihlédne se zejména k dosažitelnému majetkovému prospěchu, který může mít uživatel z užití předmětu ochrany vzhledem ke způsobu, účelu a okolnostem jeho užití." Tuto povinnost má však kolektivní správce již dnes, neboť je povinen uzavírat smlouvy s uživateli za přiměřených podmínek.¹²⁾

Pokud převáží stanovisko, že při novelizaci autorského zákona má být doslovně přejato znění z cizího právního řádu, navrhoval bych vzít za vzor spíše německý zákon o kolektivní správě než obdobný zákon slovenský.

Německý zákon stanoví, že peněžitý prospěch dosažený využitím, má být zohledněn pro stanovení tarifů, nikoliv pro výpočet konkrétní autorské odměny. Jinými slovy, že způsob výpočtu odměny má být navázán na majetkový prospěch, nikoliv odměna jako taková.¹³⁾ Takto formulované ustanovení tedy ukládá např. povinnost zohlednit pro výpočet odměny za veřejnou hudební produkci velikost sálu a výši vstupného. Nelze však ale podle mne z něj vyvodit, že je povinností kolektivního správce vybírat odměnu pouze ze skutečně dosaženého zisku uživatele.

Dále by - podle mne - bylo vhodné převzít další ustanovení německého zákona o kolektivní správě, a to že kolektivní správce je povinen brát přiměřený ohled na náboženské, kulturní a sociální zájmy těch, kdo mají odměny platit (tedy fakticky platit, což nemusí být vždy uživatel v autorskoprávním slova smyslu) včetně potřeb péče o mládež.¹⁴⁾

S kritériem rozsahu a míry použití předmětů ochrany nelze než souhlasit. Domnívám se však, že by měl být především zohledněn počet dotčených předmětů ochrany. Jednak tedy rozsah repertoáru kolektivního správce na straně jedné a počet skutečně užitých předmětů ochrany na straně druhé.¹⁵⁾

Přesto se domnívám, že i podle současné právní úpravy je možné v rámci dozorových kompetencí ministerstva kultury zjednat nápravu.

Ohledně kritéria místa a regionu se nedomnívám, že by ekonomická hodnota nehmotných statků (i vzhledem k jejich potenciální ubiquitě) byla na území ČR zásadně závislá na regionu, kde jsou užívány, aby toto muselo být stanoveno výslovně v zákoně.

Navíc tím, že kolektivní správci odvozují některé odměny, např. od výše vybíraného vstupného, toto kritérium vesměs naplňují. I toto kritérium se podle mne dá podřadit pod povinnost uzavírat smlouvy s uživateli za přiměřených podmínek.

Pokud v zákoně má být kasuisticky stanovena kritéria pro sjednávání autorských odměn, domnívám se, že by bylo vhodné zakotvit povinnost kolektivního správce přiměřeně zohlednit výši obdobných autorských odměn vybíraných v ostatních státech EU.

Tato povinnost nepřímo vyplývá z rozhodnutí ESD Francois Lucazeau and Others v. Société de auteurs, compositeurs et éditeurs de musique (SACEM) and others (Joined Cases 110/88, 214/88, 224/88). V opačném případě může být kolektivní správce shledán odpovědným za zneužívání monopolního postavení a kladení nepřiměřených podmínek vůči obchodním partnerům, a tedy porušování čl. 82 smlouvy ES.

K některým argumentům uvedeným v důvodové zprávě lze mít podle mého mínění rovněž připomínky.

I podle dnešní úpravy lze po kolektivních správcích požadovat rozlišování mezi užitím děl na koncertech, v restauracích či v domovech důchodců, a to vzhledem k zásadě přiměřenosti ve vztahu k uživatelům. Je na dozorovém orgánu tuto povinnost vynucovat.

Zpoplatnění samotných přístrojů umožňujících užití děl není ani podle současné právní úpravy možné. Autorská odměna náleží za užití chráněných předmětů a nikoliv za pouhé umístění přehrávacího přístroje.

ZÁSTUPCE PRO UZAVÍRÁNÍ SMLUV

Novela dále navrhuje zakotvit právo uživatele požadovat, aby příslušní kolektivní správci pověřili zastupováním jednoho z nich, který jejich jménem uzavře s uživatelem smlouvu, pokud uživatel předmětu ochrany uzavírá smlouvu s více než třemi kolektivním správci.

Takový přístup je výhodný především pro tzv. malé uživatele, kteří nebudou muset uzavírat smlouvu s každým z kolektivních správců.

Tito uživatelé nemají většinou možnost ovlivnit výši vybíraných autorských odměn a nemají potom důvod uzavírat smlouvu o užívání předmětů ochrany s jednotlivými kolektivními správci. Naopak velcí uživatelé nebo uživatelé sjednocení v zájmových sdružení budou raději volit postup, kdy budou o podmínkách uzavření hromadných či kolektivních smluv jednat s každým z kolektivních správců.

Osobně se domnívám, že toto právo by mělo být uživatelům vyhrazeno již v případě, kdy pro jeden způsob užití je třeba uzavřít smlouvu již se dvěma kolektivními správci. Navrhované znění se totiž může týkat prakticky pouze užívání audiovizuálních děl, a to jen tehdy, kdy kolektivní správu práv k obrazové složce audiovizuálních děl bude spravovat O-OAS, Ochranná organizace autorská - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl a nikoliv DILIA, divadelní a literární agentura, jak je tomu dnes.

Praxe je taková, že někteří kolektivní správci směřují ke spolupráci v oblasti uzavírání hromadných či kolektivních smluv. Užší spolupráci však pravděpodobně brání především nevyjasněná působnost jednotlivých kolektivních správců a "boj" o správu jednotlivých práv.

VÝŠE POKUT

Návrh dále zvyšuje maximální výši pokut, které může ministerstvo kultury udělit za porušení povinností při výkonu kolektivní správy z 50 000 korun na sto milionů korun. Domnívám se, že je-li navrhováno zvýšení pokuty za porušení povinností při výkonu kolektivní správy, měli by navrhovatelé vyžádat od ministerstva kultury přehled dosud uložených pokut včetně jejich výše a stanoviska, v kolika případech uložení pokuty vedlo, či nevedlo k nápravě závadného stavu.

V opačném případě se mi jeví zvýšení pokuty pouze jako samoúčelné. Pokud je mi známo, po dobu účinnosti nového autorského zákona nebyla taková pokuta udělena a kolektivní správci zatím připomínkám ministerstva kultury vždy vyhověli i bez uložení pokuty.

Osobně se domnívám, že pokud by se mělo přistoupit k novelizaci autorského zákona, mělo by jít o koncepční změnu, která bude řešit, pokud možno, veškeré nejasnosti či problémy, které vyplynuly z dosavadní aplikace zákona. Nemělo by tedy jít o jednostranné a poloviční řešení pouhé části dotčené problematiky.

Domnívám se, že případná novelizace autorského zákona by se měla kromě uvedených bodů zaobírat také těmito otázkami či formulačními nejasnostmi:

- výslovnou úpravou otázky přetvoření a překladů děl původních a jejich užití,

- aprobací či reprobací provozování pair-to-pair serverů,

- problematikou legality miror downloading,

- problematikou neudržitelnosti desetidenní lhůty pro ohlášení malých živě provozovaných hudebních produkcí, u nichž není vybíráno vstupné (včetně případné povinnosti kolektivního správce umožnit ohlašování těchto produkcí elektronickou cestou), popř. zakotvení zákonné bezúplatné licence pro takový druh produkcí,

- výší odměny v souvislosti s rozmnožováním děl pro osobní potřebu u různých poskytovatelů rozmnožovacích služeb (známých 10 haléřů za černobílou kopii)

- zakotvení licence veřejných knihoven na nevýdělečné rozmnožování a půjčování těchto rozmnoženin u děl rozebraných a děl nevydaných na území ČR pro knihovnické účely atd.

Mělo-li by se jít cestou kasuistických úprav, tak by bylo vhodné dále výslovně upravit otázku následků překroční oprávnění spoluautora nakládat se spoluautorským dílem (obdobně u tak u děl spojených), uložení povinnosti kolektivnímu správci zajišťovat zápisy do mezinárodních rejstříků, zpřesnění zákonné licence u děl zhotovených na objednávku, výslovné zakotvení vyčerpání práva šíření rozmnoženiny pro celé území jednotného trhu ES, přesnější vymezení práv kolektivního správce při výkonu kontrolní činnosti atd.

Výkon kolektivní správy je pro uživatele a laickou veřejnost nepochybně nejhmatatelnějším projevem aplikace autorskoprávní ochrany. V žádném případě by však případná novelizace autorského zákona neměla končit u této problematiky a už vůbec by neměla být podřízena zájmům pouze jedné skupiny zainteresovaných subjektů.

Poznámky:

¹⁾ Viz § 16 odst. 2 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon): "Za součást bezdrátového rozhlasového nebo televizního vysílání se považuje současný, úplný a nezměněný přenos takového vysílání po drátě či jiným způsobem uskutečněný toutéž organizací. Umožnění příjmu rozhlasového nebo televizního vysílání na přijímačích téhož domu, popřípadě domů bezprostředně souvisejících pomocí anténových zařízení (tzv. společné televizní antény) se za zvláštní užití nepovažuje." Je však otázkou, zda by pojem společná anténa (nemusí být pouze televizní) neměl být v zákoně přesněji definován.

²⁾ Ust. § 3 odst. 1 obč. zákoníku.

³⁾ Srov. Kříž, J., Holcová, I., Kordač, J., Křesťanová, V.: Autorský zákon a předpisy související, Komentář, Linde, Praha 2001, s. 98.

⁴⁾ Srov. rovněž stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 20. 5. 2002 poř. č. 14/2000 k sjednocení výkladu zákonů a jiných právních předpisů k možnostem postihu umisťování televizních a rozhlasových přijímačů na hotelové pokoje podle § 152 tr. zákona.

⁵⁾ Nelze samozřejmě přehlédnout, že řada ubytovacích zařízení není provozována za účelem zisku (domovy důchodců, domy s pečovatelskou službou, azylové domy atd.). Je potom povinností kolektivních správců k této skutečnosti přihlédnout při stanovení výše autorské odměny. Není to však argument pro zakotvení plošné výjimky ve prospěch všech provozovatelů ubytovacích služeb.

⁶⁾ Srov. zejména čl. 11-bis Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl, čl. 7 Římské úmluvy o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací, čl. IVbis Všeobecné úmluvy o autorském právu, čl. 3 směrnice č. 2001/29/ES Evropského parlamentu a Rady EU o harmonizaci některých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti.

⁷⁾ Sazebníky odměn jsou významné především pro tzv. malé uživatele či uživatele, kteří nejsou sdruženi do zájmových sdružení. V ostatních případech jsou směrodatná zejména ustanovení vyjednaných hromadných či kolektivních smluv. Právě z důvodu velmi slabé vyjednávací pozice tzv. malých uživatelů by měl být ze strany ministerstva kultury vykonáván náležitý a přísný dohled nad obsahem sazebníků odměn.

⁸⁾ Ust. § 40 odst. 3 aut. zákona.

⁹⁾ Je třeba rovněž mít na paměti rozhodnutí ÚOHS sp. zn. S 68/97 ze dne 27. 3. 1998, podle kterého stanovení nejasného a neprůhledného tarifu a rozdílných podmínek při stejném plnění na úkor uživatele chráněných hudebních děl je považováno ze zneužívání monopolního postavení ze strany kolektivního správce. Toto rozhodnutí nebylo dosud aplikační praxí nijak překonáno.

¹⁰⁾ Nelze samozřejmě přehlédnout, že řada produkcí je ze své povahy konána zcela nevýdělečně. Je potom povinností kolektivního správce tuto skutečnost při stanovení výše autorských odměn zohlednit. Fakt, že některé konkrétní sazby jednoho konkrétního kolektivního správce se v určitých případech mohou jevit jako nepřiměřené, není podle mne dostatečným důvodem pro obecné normativní zakotvení povinnosti stanovovat výši autorských odměn dle skutečného (často nedokazatelného) majetkového prospěchu uživatele. Konkrétní nedostatky je třeba řešit v konkrétních případech uplatňováním dozorových pravomocí ministerstva kultury. Navíc, pokud by na všech dobročinných a nevýdělečných akcích měly být předměty ochrany ze zákona užívány bezplatně, je potom otázkou, zda je únosné určité skupině soukromých osob (majitelům práv) právním předpisem nařídit takovou "povinnou charitativní činnost". Skutečností je také to, že některé zdánlivě nevýdělečné produkce mohou pořadatelům přinášet značný nepřímý (a zároveň obtížně vyčíslitelný) majetkový prospěch (vlastní reklamu, zviditelnění, propagaci vlastních výrobků atd.). Opět se nabízí otázka, proč by takové akce měli ze zákona dotovat majitelé autorských práv.

¹¹⁾ Srov. § 7 odst. 6 zákona č. 283/1991 Z.z., o kolektívnej správe práv podľa autorského zákona a o zmene a doplnení niektorých zákonov.

¹²⁾ Pokud je mi známo, tak kolektivní správci kritérium potenciálního majetkového prospěchu dodržují (včetně kritizované sazby OSA, která je stanovena jako x procent z maximálního počtu posluchačů znásobeného průměrnou výší vstupného).

¹³⁾ Srov. Par. 13, Absch. 3, Gesetz über die Wahrnehmung von Urheberrechten und verwandten Schutzrechten (Urheberrechtswahrnehmungsgesetz) vom 9. september 1965.

¹⁴⁾ Tamtéž.

¹⁵⁾ Dosavadní praxe, kdy za užití jedné skladby na veřejné hudební produkci si OSA účtuje stejnou odměnu jako za užití desítek skladeb, a to bez možnosti volby jiného "tarifu", je podle mne neudržitelná.

Pavel Tůma
PF Masarykovy univerzity, Brno