Neplatnost dohody o vydání věci

Soudní praxe¹⁾ vychází z právního názoru, že dohoda o vydání věci je absolutně neplatná i tehdy, pokud nebyly splněny hmotněprávní podmínky pro její uzavření ve smyslu § 6 zákona č. 87/1991 Sb. a § 6 zákona č. 229/1991 Sb.

Tedy posoudila-li povinná osoba otázku prokázání restitučního nároku oprávněnou osobou, např. tísně při uzavření darovací smlouvy či odmítnutí dědictví, tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavření kupní smlouvy, politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, v rozporu s objektivně existujícími skutečnostmi (důkazy).

Neplatnost právního úkonu

Prokázání nároku oprávněné osoby na vydání věcí v zákonem časově omezené lhůtě ex lege záviselo výlučně na posouzení povinné osoby, stejně jako v případě přechodů nájmu bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti či smrti původního nájemce bytu. Proto se může povinná osoba domáhat vůči oprávněné osobě zrušení dohody o vydání věci pouze uplatněním práva relativní neplatnosti dohody o vydání věci z důvodu omylu povinné osoby ve smyslu § 49a občanského zákoníku, nestanoví-li zákon výslovně jinak.

Protože neplatnost právního úkonu (dohody o vydání věcí) ve smyslu § 49a občanského zákoníku je neplatností relativní, je možno k ní přihlédnout jen na základě uplatnění práva ve smyslu § 40a občanského zákoníku dotčeným účastníkem dohody o vydání věci, případně jeho právním nástupcem, nestanoví-li zákon výslovně jinak (státní zastupitelství).

Podání žaloby o určení vlastnictví či o vyklizení nemovitosti vůči druhé smluvní straně dohody o vydání věci, případně jejímu právním nástupci, lze dle obsahu žaloby jejím doručením považovat i za uplatnění práva na vyslovení relativní neplatnosti ve smyslu § 40a občanského zákoníku.

Institut relativní neplatnosti dohody o vydání věcí pro omyl ve smyslu § 49a občanského zákoníku odpovídá smyslu a účelu restitucí, kdy minulost zpravidla není ani černá ani bílá. Proto existuje celá řada protichůdných dokladů svědčících pro i proti restituci v tak relativně subjektivních otázkách jako je např. tíseň, nápadně nevýhodné podmínky, politická perzekuce apod.

Ustanovení § 49a občanského zákoníku dobře rozlišuje případy, kdy oprávněná osoba omyl povinné osoby vyvolala či o něm musela vědět (uvedení nepravdivých a neúplných údajů, předložení nepravých dokladů či jejich zatajení), od dvou skupin rozdílných listin, svědčících ve prospěch a v neprospěch restitučního titulu.

Právo dovolat se relativní neplatnosti dohody o vydání věci je jako každé majetkové právo, s výjimkou vlastnického práva, promlčitelné. Promlčecí doba je dle § 101 občanského zákoníku tříletá a počíná běžet ode dne uzavření dohody o vydání věci nebo ode dne právní moci rozsudku o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání věci.

Domnívám se, že i v případě smlouvy o převodu vlastnického práva, uzavřené formou rozsudku o nahrazení projevu vůle, lze odstoupit od takto uzavřené smlouvy na základě § 48 a § 517 odst. 1 občanského zákoníku, neboť není věcného rozdílu mezi smlouvou uzavřenou "dobrovolně" a "nedobrovolně" (rozsudkem o nahrazení projevu vůle). Právní mocí rozsudku o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu vlastnického práva je smlouva uzavřena náhradním způsobem, "nedobrovolně", a vykonatelnost rozsudku nepřichází v úvahu, neboť nelze vykonat, to co již bylo splněno: uzavřít smlouvu.

Vlastnické právo na základě smlouvy o převodu vlastnického práva lze zapsat do katastru nemovitostí pouze formou vkladu vlastnictví na základě návrhu účastníka smlouvy, případně jeho právního nástupce.

Absolutní neplatnost dohody o vydání věci je na místě tehdy, pokud samotná dohoda vykazuje zvlášť závažné právní vady vyvolávající její neurčitost (např. neurčitý popis nemovitostí, hmotně právní či procesněprávní nezpůsobilost účastníků dohody), nebo pro nesplnění základních předpokladů k restituci již vydaného majetku vyvolávající neplatnost dohody o vydání věci ve smyslu § 39 občanského zákoníku. Např. při neexistenci vlastnictví původního vlastníka, neexistenci stanoveného příbuzenského vztahu k původnímu vlastníkovi, neexistenci závěti (je-li falšovaná).

Absolutní neplatnost dohody o vydání věci není dána, pokud povinná osoba v zákonem časově omezené restituční lhůtě (např. 60 dnů) samostatně posoudila prokázání restitučního nároku oprávněnou osobou, zpravidla podložené určitými pravými listinami, a následně, zpravidla po několika letech, jsou dohledány další listiny, které do jisté míry zpochybňují restituční nárok oprávněné osoby. Např. doklad o národní spolehlivosti na straně jedné a listiny poukazující na domnělou kolaboraci původního vlastníka na straně druhé.

Absolutní neplatnost dohody o vydání věci tak nevyvolává situace, kdy oprávněná osoba předloží povinné osobě doklady prokazující oprávněnost restitučního důvodu a následně se po vydání věci objeví další listiny svědčící proti tomuto důvodu.

Stejně tak smlouva o nájmu bytu, uzavřená pronajímatelem v omylu na základě nesprávného posouzení přechodu práva nájmu trvalým opuštěním společné domácnosti či v důsledku smrti původního nájemce, nevyvolává absolutní neplatnost smlouvy o nájmu bytu dle § 39 občanského zákoníku, nýbrž dává pronajímateli právo na uplatnění práva na relativní neplatnost smlouvy pro omyl ve smyslu § 49a občanského zákoníku s právem nájemce dovolat se promlčení po uplynutí zákonné tříleté promlčecí lhůty běžící ode dne uzavření smlouvy o nájmu bytu.

Protože rozsudek Nejvyššího soudu ČR č. 17/1997 Sb. rozh., ve zjevném rozporu s vykonatelným nálezem Ústavního soudu ČR,²⁾ činí závislým přechod vlastnictví čs. státu na obec uplatněním restitučního nároku před či po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., vyvstává rovněž otázka okamžiku nabytí účinnosti výzev k vydání věci doručených povinné osobě ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb.

Byla-li výzva k vydání věci doručena povinné osobě ještě před účinností zákona č. 87/1991 Sb., nabývá "předčasná" výzva oprávněné osoby svojí účinnosti dnem účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tj. dnem 1. 4. 1991, což má přímý vliv na aplikaci § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.

S nálezem Ústavního soudu ČR je nutné plně souhlasit, neboť při existenci povinné osoby a uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou v zákonné lhůtě nelze přenášet povinnost k vydání věci na jinou osobu, která takovouto povinnost nemá a mít ani nemůže. Např. městské části v Praze vystupující jako "povinné osoby", které jsou toliko správci majetku ve vlastnictví hl. m. Prahy.

V případě, že předmětem dohody o vydání věci byla stavba, která zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebnětechnický charakter (§ 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem (§ 8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.), pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání (§ 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.), není taková dohoda absolutně neplatná ve smyslu § 39 obč. zákoníku, neboť § 8 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. vydání těchto věcí povinnou osobou v souladu s účelem a smyslem zákona výslovně umožňuje. Např. z důvodu nevyplacení náhrady za zhodnocení stavby, vydání původní stavby, která ztratila zásadní přestavbou svůj původní stavebně technický charakter, i s pozemkem (stavba na cizím pozemku), vydání nově zřízené stavby spolu s původními stavbami v rozsáhlém areálu znárodněných podniků, vydání věcí, které ztratily ekonomickou výhodnost, jako třeba malé továrny s dnes již koncentrovanou výrobou.

Ustanovení § 8 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. zakládá povinným osobám právo, tj. nikoli povinnost, dle konkrétních právních a ekonomických skutečností samostatně rozhodnout, zda věci uvedené v § 8 odst. 1, 3 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. oprávněné osobě vydají, či nikoli.

Poznámky:

¹⁾ Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 2020/97 (in.: Právní rozhledy č. 8/1999): "Dohoda o vydání věci uzavřená podle § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, s osobou, která nesplňovala předpoklady oprávněné osoby uvedené v § 3 tohoto zákona, je neplatná. Těmito předpoklady se rozumí i naplnění skutkových podstat jednotlivých případů křivd uvedených v § 6 zák. č. 87/1991 Sb. v rozhodném období."

²⁾ Nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 411/99 (in.: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 23): "Obec nemůže své vlastnické právo odvozovat ani podle zákona č. 172/1991 Sb., pokud předmětné pozemky nepředstavují tzv. historické vlastnictví obce. Na tento majetek se proto plně vztahuje § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., který určuje, že do vlastnictví obcí nepřecházejí věci z vlastnictví ČR, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu."


advokát, Praha
člen redakční rady Právního rádce