Okolnosti novely autorského zákona

Zákon č. 81/2005 Sb. s účinností od 23. února 2005

Parlament počátkem roku přijal a prezident republiky podepsal novelu autorského zákona.¹⁾ Jedná se o první novelu poměrně mladého českého autorského zákona.²⁾ Novinkou je, že v současné době ministerstvo kultury připravuje vládní návrh další novely autorského zákona. Zatím se jedná jen o fázi expertních porad na předvládní úrovni. Jinou záležitostí, a to komunitární, je, že Komise ES uvažuje o směrnici o kolektivní správě autorských a souvisejících práv.³⁾

Prozatím rovněž na bázi expertních jednání a přípravného dotazníku z konce roku 2004.

Aniž bychom teď a na tomto místě rozebírali vše, co novela přinesla, zmiňme jen to, co lze považovat za hlavní bez zmenšování významu či přínosu některých jiných novot. Jedná se, stručně řečeno, o zákonodárný případ společných televizních antén a o případ hotelových pokojů. Otázka užití chráněných statků prostřednictvím rozhlasových nebo televizních přijímačů v hotelových pokojích není v našem právním prostředí ničím novým. Zabývaly se jí naše soudy jak nedávno, tak již na přelomu 70. a 80. let.⁴⁾

Zdá se mi, jako bychom dnes "objevovali Ameriku". Vedle toho novela přinesla též uzákonění obecných kritérií sjednávání přiměřených licenčních odměn při kolektivní správě práv. Otázka společných televizních antén přitom byla podle všeho výrazným politickým motivem k novele autorského zákona, k níž se přidružily i některé další okruhy. Podrobnostmi včetně jejich rozměru ústavněprávního a mezinárodněprávního či komunitárního z oboru práva duševního vlastnictví a mezinárodního práva investičního se zde ale nezaobírám. Bude vhodné jim věnovat další právní pozornost. Zjistíme pak, že nám toho novela až tolik nepřinesla, protože platí primát mezinárodního práva.

Po stránce zákonodárně politické nezbývá než konstatovat, že dnešní právní řád, a to nejen český, je právním řádem "odbornickým", jemuž běžný poslanec nebo senátor ani jejich běžný asistent v zásadě nemůže při běžné činnosti plně porozumět ve všech návaznostech. Odkázán je pak na různé expertízy, pokud si je ovšem vyžádá a nejsou-li podjaté. Tento stav je, jaký je. Není přitom ničím dobrým, uvědomíme-li si, k čemu právo směřuje. Spravedlnost mezi lidmi nutně nevyžaduje houšť předpisů. Stačilo by dbát základních pravidel. To je však na jiné téma. Možná ještě závažnější.

OCCASIO LEGIS

Vraťme se k letos přijaté novele, která v době odevzdání tohoto příspěvku do tisku ještě nevyšla ve Sbírce zákonů. Již poté, co byl její návrh předložen sněmovně, se vyskytly kritické hlasy.⁵⁾ Tyto a podobné kritické hlasy nebylo možné vyjádřit dříve, ještě v době poslanecké přípravy návrhu zákona, protože zákon byl v původním znění novely připravován poslaneckou cestou bez jakékoli vazby na připomínková místa, obvyklá u vládních návrhů, jakož i bez vazby na akademická pracoviště.

Poslanecký návrh byl předložen poslanci Hovorkou, Bieleszem, Koudelkou, Chytkou a spol., a to jako sněmovní tisk č. 499. Senátní tisk má č. 464.

Legislativně politickým důvodem poslanecké novely autorského zákona bylo odstranit některé nerovnovážné prvky v právním postavení, které v něm byly obsaženy a které se týkaly výkonu kolektivní správy autorských a souvisejících práv.⁶⁾ Konkrétním podnětem byla též otázka společných televizních antén. V zásadě by se bylo možné ztotožnit s důvody, které k novele vedly. Nicméně některé otázky se dostaly do rozporu s mezinárodněprávní větví českého právního řádu, které však mohly a měly být přesnější i s uvedením příslušných článků mezinárodních pramenů. V takovém kolizním případě se použije mezinárodní smlouva.

Otázkou pak je, proč přijímat zákon, když je předem zřejmé, že bude sice platný a účinný, avšak při zákazu jeho používání ve prospěch primátu mezinárodní smlouvy stanovící jinak. Některé otázky se dostaly navíc do rozporu i s ústavním pořádkem České republiky. Mám na mysli nucená omezení vlastnictví bez náhrady,⁷⁾ pokud jde o nucená omezení některých již nabytých majetkových práv, která byla obsahově zkrácena. Nemluvně o zkrácení zahraničních investic na českém území z hlediska dvoustranných mezinárodních smluv o ochraně investic.

Celkově nahlíženo, změna byla obecně nutná. V některých dílčích věcech tomu tak ale nebylo. Již v přípravě vládního návrhu původního znění autorského zákona z roku 2000, která probíhala na půdě ministerstva kultury po několik málo let, byly v pracovní skupině náměstkyně ministra kultury A. Wünschové Pujmanové vypracovány pracovní návrhy, které sledovaly rovnovážný stav mezi správci práv a uživateli. Řada z těchto věcí byla do zákona zapracována, některé však zůstaly ministerstvem odmítnuty, aniž k tomu byly dány věcné nebo právní důvody. Nelze se pak divit, že problematický stav, který v této oblasti v Česku trval již po řadu let (nejméně od 1. 1. 1996, kdy byly zrušeny poslední ministerské vyhláškové sazebníky odměn), vyvolal i jistou míru politického rozhořčení a většinového politického semknutí obou komor zákonodárného sboru včetně prezidenta republiky.

Víceméně to, co bylo ministerstvem koncem devadesátých let vyřazeno z pracovního textu vládního návrhu autorského zákona samého, se jako nevyřešený společenský problém vrátilo zase zpět. Stalo se tak ovšem, co do zákonodárného řešení, způsobem nikoli plně odborným. A navíc nikoli zcela po právu.

NEDOSTATKY STÁTNÍHO DOZORU NAD ČINNOSTÍ SPRÁVCŮ PRÁV

Milieu poslanecké novely autorského zákona by nebylo úplné, jestliže bychom pominuli veškeré okolnosti, které s ní souvisely a které byly její příčinou. Mám tím na mysli zejména dlouholeté nedostatky státního dozoru (malpractice) nad činností kolektivních správců práv. Jejich činnost je ve veřejném zájmu podrobena zákonnému režimu státního dozoru, který je svěřen ministerstvu kultury. Nutno však říci, že tento úřad již po léta zaujímal postoj spíše ochranářský, veden snad dobrým úmyslem státní podpory tvůrčích práv a tvorby vůbec. Takový úmysl je sám o sobě chvályhodný a patří rovněž mezi veřejné funkce státu; byť jen nepřímo skrze státní politiku dotační, daňovou aj. finanční. Na druhé straně se však jedná i o uplatňování chráněných ideálních statků a o jejich zpřístupňování veřejnosti v určitém předem nastaveném legálním rámci a v celkovém právním, hospodářském a kulturním prostředí, kdy správci práv mají vysoce dominantní postavení⁸⁾ a v některých případech i postavení zákonně monopolní.

Státní dozorce není samoúčelný, nýbrž působí ve veřejném zájmu v zákonném rámci, který mu dával a dává dostatečný prostor pro účinné prosazení veřejného zájmu na zásadně rovnovážném soukromém poměru mezi korporacemi vlastníků majetkových práv (správci práv) a korporacemi uživatelů, popř. jednotlivými uživateli.

Ochranářsky postoj ministerstva kultury však nebyl všeobecný. Příkladem nám může být nález Ústavního soudu ČR č. 45/2003 Sb. nál. a usn., sv. 29, (z 27. 3. 2003 ve věci sp. zn. IV. ÚS 690/01), s disentem předsedy senátu Varvařovského, který se však týkal procesní věci.

Z nálezu můžeme vyvodit právní větu, že ministerstvo kultury porušilo základní právo kolektivního správce práv (OOA-S) na právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny, a to tím, že z úřední povinnosti stanovené zákonem nezahájilo správní řízení, kterým by uvedlo obsah a rozsah oprávnění k výkonu hromadné správy uděleného podle dosavadních předpisů do souladu s autorským zákonem a nevydalo správci práv v zákonné lhůtě oprávnění nové, ačkoli tak mělo ze zákona učinit. Je sice možné, že stanovený zákonný postup, známý například i z práva živnostenského, bylo odborně obtížné provést, nicméně to bylo právě ministerstvo kultury, kdo jej do zákona navrhl. S ústavním nálezem pak souvisí kasační rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2004 čj.: 5 A 111/2002-17, kterým soud zrušil správní rozhodnutí ministerstva kultury a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Řada praktických poznatků z více stran vede k závěru, že státní dozor ministerstva kultury nebyl v některých konkrétních věcech dostatečný, resp. že se plně nejednalo o dobrou veřejnou správu. Jako pars pro toto nám může sloužit průběh a závěr šetření veřejného ochránce práv O. Motejla, ve věci sp. zn. 2816/2003/VOP/PKK (případ hudebních automatů), které má být zařazeno do veřejné souhrnné zprávy veřejného ochránce práv o jeho činnosti za rok 2004, na níž odkazuji.

Šetření nám může sloužit i za dílčí příklad vhodnosti a prospěšnosti institutu veřejného ochránce práv, který je nedílnou součástí soustavy demokratického právního státu. Jeho role je v dnešní občanské společnosti politicky opodstatněná, přinejmenším z nepominutelných psychologických důvodů spjatých s jeho sociální autoritou, která svým legálním působením může v oprávněném zájmu proniknout i do "zapouzdřených" struktur úřadů, kam se "soukromému ochránci práv" (advokátovi), natož občanovi, zpravidla proniknout nedaří.

Na věci se záporně podepsaly i některé tvrzené kompetenční nejasnosti mezi ministerstvem kultury a antimonopolním úřadem. Je sice pravdou, že různé právní předpisy se mohou do jisté míry prolínat, nicméně je věcí dobré veřejné správy, aby byla schopna dostatečně právně odlišit legální vymezení působnosti obou úřadů tak, aby se nepřekrývaly, ale naopak aby se navzájem doplňovaly o různé pohledy různých zákonů za jednotným veřejným účelem dobré správy. Myslím, že se stačilo nad věcí jen trochu více zamyslet a odborný závěr o řešení působností by byl již před lety dosažen. Jinak platilo a možná, že stále platí, "kdo nechce, hledá důvody, proč nemůže."

Ze současnosti však připomínám dosud neskončené správní řízení ve věci sp. zn. S 130/04/ORP, které vede Úřad pro ochranu hospodářské soutěže proti INTERGRAMu, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů.

Co se týče ministerského státního dozoru, vadu spatřuji již v samém "štítu" neboli v označení "samostatné oddělení autorského práva" ministerstva kultury, vedené Masopustovou, které má v rámci tohoto úřadu vykonávat státní dozor. Oddělení vzniklo reorganizací koncem devadesátých let z původního "odboru audiovize a autorského práva".

Bez ohledu na to, že podobná označení se objevují i v cizině a u mezinárodních organizací, mám za to, že se nejedná o označení v tomto případě správné z hlediska veřejné správy. Nejde totiž o veřejnou správu autorského práva, protože toto soukromé právo žádné veřejné správě nepodléhá a ani podléhat věcně a právně nemůže. Jedná se prvořadě o státní dozor nad některými činnostmi včetně předpokladů pro jejich výkon, což je něco zcela odlišného. Plnění i jiných nelehkých a vysoce odborných správních úkolů, například na poli mezinárodního práva autorského a práv souvisejících, je sice věcně blízké, nicméně spočívá v odlišných metodách i formách veřejné správy. Státní dozor (ani ne dohled!), je s nadsázkou něco jako "prásknutí bičem," kde to je namístě.

NEDOSTATEČNÁ VLASTNÍ PRÁVNÍ OCHRANA UŽIVATELSKÉ VEŘEJNOSTI

Na druhou stranu je ovšem třeba říci, že ani uživatelská veřejnost zdaleka vždy nevyužívala právního prostředí, jaké stát záměrně nastavil autorským zákonem od samého počátku. Mám tím na mysli kolektivní vyjednávání se soustavou kolektivních smluv a působení institutu prostředníka (v zákoně "zprostředkovatele"). Tyto možnosti byly a jsou využívány poměrně zřídka, ačkoli mají svou historii i na našem území. Nejde přitom o nic netradičního, navíc známého i z práva pracovního.

Ačkoli již bylo nemálo řečeno o legální kontraktační povinnosti kolektivních správců práv [§ 100 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 95 odst. 1 aut. zák.],⁹⁾ není mi znám případ, kdy by se uživatelská korporace, popř. jednotlivý uživatel domáhal jejího splnění u (obvodního) soudu žalobou na soudní nahrazení chybějícího projevu vůle kolektivního správce práv, kdy by součástí této žaloby byl i uživatelský návrh na uzavření kolektivní, popř. hromadné licenční smlouvy včetně návrhu honorářového (viz § 161 odst. 3 obč. soud. řádu).

Znám mi není ani jediný případ, kdyby se jednotlivý uživatel postižený zákazem užití chráněných předmětů, projeveným správcem práv, domáhal u soudu určení (prohlášení) neplatnosti tohoto soukromoprávního úkonu pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.).¹⁰⁾

Rovněž tak mi není znám případ, kdyby se uživatelská korporace, popř. jednotlivý uživatel, nedošlo-li k honorářové dohodě se správcem práv k autorským dílům (OSA, Dilia), popř. přímo s vlastníkem, žalobou domáhal soudního stanovení přiměřené odměny za licenci k veřejnému sdělování díla na základě čl. 11 bis odst. 2 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl, ve znění revizí, (vyhl. č. 133/1980 Sb., ve znění vyhl. č. 19/1985 Sb).

Žalovat na soudní určení odměny ovšem mohl a může i správce práv. Právní řád ale stanoví právo soudního určení přiměřené odměny, alespoň výslovně, pouze u práv autorských, která mají nejrozsáhlejší právní režim, a pouze u práva na sdělování díla veřejnosti, nikoli již u práv souvisejících s právem autorským anebo u majetkových autorských práv jiných.

Mám zato, že uživatelská veřejnost, která je přitom veřejností převážně hospodářskou, ba podnikatelskou, zůstala sama sobě hodně dlužna, když nevyužila veškeré právní možnosti, které jí právní řád poskytuje a s nimiž počítá k ochraně soukromých práv, o která by se měl každý brát sám všemi právními prostředky. A nečekali jen na administrativní zásah ministerstva kultury nebo antimonopolního úřadu a na jeho, někdy jen nepřímý, vliv na soukromé poměry.

Politické rozhořčení většiny parlamentu proto nebylo zcela namístě, jelikož postižení uživatelé a jejich korporace sami plně nevyužívali, snad pro neznalost práva, to, co jim parlament nabídl. Nelze rovněž stále žehrat na to, že soudy jsou přetíženy nebo že někteří soudci právo znají jen tak, jak se je dobře nebo špatně kdysi naučili ve škole. To je všechno pravda, nebo alespoň částečná, nicméně vlastní aktivita uživatelských zájmových sdružení, popř. jednotlivých uživatelů nebyla v těchto věcech vždy dostatečná a ani plně právně odborná. O to více se pak projevila politická aktivita poslanecká.

Nicméně, jádro věci se točí kolem peněz a zejména jejich míry. Že tomu tak je ve spotřební společnosti převážně materialistické orientace, se není čemu divit. Potíž nebyla ani tak v existenci některých majetkových práv, nýbrž v návrzích výše a forem licenčních odměn, které sine qua non požadovali někteří správci práv za smluvní udělení licencí k užití chráněných předmětů duševního vlastnictví.¹¹⁾ K tomu se někdy přidružil i excesivní způsob, jakým tyto platby v určitých případech vyžadovali, jenž se dostal v některých opakovaných nebo i hromadných případech včetně těch medializovaných až na hranu přípustnosti nebo i za ni.

Podobné se ovšem dělo i ze strany nemalého počtu uživatelů, z nichž zdaleka ne všichni byli uživateli oprávněnými anebo jimi chtěli být. Excesivní pirátské chování a nedostatečná úcta k cizímu majetku ze strany některých uživatelů rovněž tak překračovalo zákonné i mravní meze. Selhával-li za této situace státní dozor a role prostředníků a kolektivního vyjednávání byla spíše zanedbávána všemi stranami, nelze se pak divit politické touze po změně zákona. K ní také došlo za poměrně vydatné pozornosti hromadných sdělovacích prostředků.

Z JUDIKATURY

Ještě jeden konkrétní případ z poslední doby bychom mohli uvést, samozřejmě kromě jiných. U věci se zastavme opět jako pars pro toto. Okresní soud v Břeclavi v odůvodnění pravomocného trestního rozsudku čj. 1 T 134/2003-315 ze dne 10. 2. 2004 vyslovil, prostřednictvím soudkyně Slunské, právní názor, že "Pokud kolektivním správcům jsou dána oprávnění, aby poskytovali oprávnění k výkonu práva užít předměty ochrany a vybírat odměny za takovéto užití, je oprávnění kolektivních správců, aby si stanovili odměny, k čemuž skutečně došlo na základě tarifů, které byly soudu předloženy". Na základě tohoto právního názoru byl odmítnut návrh obhájce na doplnění dokazování přibráním znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady.

Odvolací Krajský soud v Brně, v senátu s předsedající Hudečkovou, dne 29. 4. 2004 ve věci sp. zn. 9 To 189/2004 zamítl odvolání, když "přisvědčil závěrům soudu I. stupně." Ve věci bylo podáno dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto.

S právním názorem soudkyně Slunské nelze souhlasit. Zaměňuje totiž odlišné právní povahy oprávnění, neboť není "oprávnění" jako "oprávnění". Oprávnění, přesněji státní koncese, k výkonu kolektivní správy práv podle autorského zákona, udělená na žádost ministerstvem kultury ve správním řízení, je veřejnoprávním oprávněním ke koncesované činnosti. Jistou obdobou je například koncesovaná živnost, která však sleduje, na rozdíl od správy práv podle autorského zákona, výdělečný cíl.

Z veřejnoprávní povahy státního povolení určité činnosti nijak neplyne vyloučení rovnosti stran soukromoprávního vztahu. Jak by také mohlo! Soudkyně Slunská zřejmě přehlédla donucující § 2 odst. 2 občanského zákoníku o právní rovnosti, ačkoli je jako soudce vázána zákonem (nejenom trestním). Výkon koncesované činnosti kolektivních správců práv je jedna věc, a to, že se tak děje ve vztazích soukromoprávních, je věcí druhou, ovšem podstatnou. Ze samého faktu, že je někdo státním koncesionářem ještě neplyne, že by mohl jednostranně přikazovat obsah soukromoprávních smluv právně rovnému smluvníku. Při vědomí, že tento koncesionář má současně dominantní nebo monopolní postavení, vyvolává podobný právní názor zdvižené obočí nad rozvratem právního řádu, který je v něm obsažen.

Pokud by o tomto pravomocném rozsudku věděl parlament, domnívám se, že by ještě více "přitvrdil" proti správcům práv. Těžko by se bylo možné divit politickému rozhořčení. Obávám se, zda několik soudců v konkrétní věci plně pochopilo právní povahu dominance nebo monopolu.

V uvedeném případě primárně nejde o antimonopolní právo jako takové, nýbrž o význam skutkové tržní situace pro posouzení stupně společenské nebezpečnosti trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 152 odst. 1 trestního zákona, za nějž byl obžalovaný stíhán, a to dle § 3 odst. 4 trestního zákona. Bylo-li by totiž prokázáno, že obžalovaný byl sám obětí soukromoprávního deliktu zneužití dominantního nebo monopolního postavení kolektivních správců, mohlo by to mít ve všech souvislostech konkrétního případu i trestněprávní význam podle § 3 odst. 4 trestního zákona.

Z celého případu a ovšem i z mnoha případů jiných lze vyvodit závěr o tom, že ne každý orgán činný v trestním řízení je plně schopen (a možná i osobně ochoten) připustit též civilněprávní rozměr trestní věci (nemluvě o rozměru ústavněprávním). A to i tehdy, jsou-li dány takové okolnosti případu, které po tom volají. V podstatě se jedná o právní zodpovězení předběžné otázky v trestním řízení, přičemž může jít i o otázku právní a začasto též soukromoprávní. Takovéto zodpovězení samozřejmě musí být správné včetně jeho přezkoumatelnosti. Správností přitom nutno rozumět správnost hmotněprávní (soukromoprávní i trestněprávní), jakož i procesněprávní (trestněprocesní).

VARIA

Rozumím správcům práv, že hledají všechny možné právní cesty k ochraně a zhodnocování spravovaného majetku. Zákon je k tomu také nutí, neboť jde o správu cizího majetku (§ 100 odst. 1 aut. zák.). Otázkou ovšem je, nakolik je obecně únosnou cesta podávání trestních oznámení (bez eufemismu "udání"), když je známo, že trestním rozsudkem nelze, ani adhezně, rozhodnout o vydání bezdůvodného obohacení za užití chráněných předmětů duševního vlastnictví bez právního důvodu (zpravidla bez smluvní licence). Nejde totiž o rozhodování o právu na náhradu škody v adhezním řízení. Splnění deliktního závazku vydat bezdůvodné obohacení lze dosáhnout pouze civilní žalobou v civilním řízení soudním.

Jisté až nadužívání institutu trestního oznámení na náklady státu, čehož jsme obecně svědky, může ve svém důsledku vést až k jeho devalvaci a samozřejmě i k služební přetíženosti policejních orgánů a státních zástupců, kteří se tak nemohou plně věnovat skutečně závažné trestné činnosti jakou je například rozmnožování nebo rozšiřování různých padělků duševního vlastnictví ve značném rozsahu. Kromě toho platí obecně uznávané společenské pravidlo, že trestní represe je až druhotná. Navíc máme zformován též přestupek na úseku kultury podle § 32 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona.

Je-li v podobných případech obžalovaný odsouzen kupříkladu k peněžitému trestu, resp. mu je udělena pokuta v trestním řízení správním, projeví se to, ovšem výnosově zcela zanedbatelně, pouze ve veřejném rozpočtu. Postižený vlastník (ani správce) z toho nemá žádný hospodářský prospěch, o který mu jinak jde. Oběti tak zůstává jen pocit zadostiučinění z veřejnoprávního potrestání viníka a nám všem prevence opakování nebo pokračování.

V trestních řízeních se také "běžně" zaměňuje škoda za již zmíněné bezdůvodné obohacení. Příčina spočívá, kromě neznalosti práva, v podivné taktice oznamovatele trestné činnosti (některých správců práv), který záměrně vyčísluje "škodu" proto, aby orgány činné v trestním řízení vůbec zahájily trestní stíhání. Jinak by snad byly nečinny, ačkoli by činny být měly. Nelze se pak podivovat, že při povrchním a myšlenkově notně schematickém přístupu některých orgánů činných v trestním řízení může někdy docházet až k podivným pravomocným rozsudkům anebo ke zrušování odvolacích i nalézacích rozhodnutí v rámci dovolání, k němuž by ale běžně vůbec nemělo docházet.

Od kolektivních správy práv je nutno oddělit zájmovou činnost korporativní organizace s mezinárodním prvkem, Mezinárodní federace fonografického průmyslu České republiky, které podle jejích stanov dávají výrobci zvukových a zvukově obrazových záznamů plné moci "k zastupování svých zájmů při rušení jejich práva před soudy včetně plných mocí k vymáhání dlužných částek za škody výrobcům způsobené a k inkasu částek za náhrady škod." Toto zastoupení však není právně možné v civilním řízení soudním, které nepřipouští zastoupení takovou právnickou osobou (§ 24 odst. 1 obč. soud. řádu). Mohlo by sice jít o zmocněnce poškozeného v řízení trestním včetně řízení adhezního, avšak musel by být znám sám poškozený.

Poškozeným s právem na náhradu škody v trestním řízení není kolektivní správce práv, ledaže by snad jemu samému vznikla nějaká škoda, což není běžné. Jak již bylo řečeno, v případě neoprávněných užití chráněných předmětů duševního vlastnictví jde o bezdůvodné obohacení neoprávněného uživatele. Tzn. o okolnost, která ovšem může mít vliv na stupeň společenské nebezpečnosti, jak již bylo výše řečeno. Spáchání škody, například ušlým ziskem z ušlého prodeje oprávněných rozmnoženin zvukových záznamů, ovšem nelze vyloučit. Podobně nelze vyloučit ani způsobení újmy nemajetkové.

VÝZNAM OKOLNOSTÍ

Okolnosti, které jsem zde stručně zmínil, aniž bych podrobně zabíhal do zákonodárných materiálií, mají právovědný význam. Je tomu tak z hlediska výkladu právního předpisu čili z pohledu interpretačního práva.

Na mysli mám použití historické výkladové metody právní vědy, která se týká historie přijímaní právního předpisu, jakož i okolností, za nichž k tomu došlo. Připomínám však, že tato metoda je obecně vědecky uznávaná jen jako doplňková či pomocná, kterou ani nelze vytrhávat z rámce ostatních vědeckých výkladových metod. Jednalo by se o důkaz historickou příležitostí zákonodárce (occasio legis).

Poznámky:

¹⁾ Blíže viz Tůma, P.: K poslanecké novele autorského zákona. Právní zpravodaj, 2005, v tisku.

²⁾ Z novější literatury k tomuto zákonu viz např. Dietz, A.: Das neue tschechisches Urheberrechtsgesetz - ein europäisches Spitzenprodukt. In: Festschrift Manfred Rehbinder. Recht im Wandel seines Sozialen und Technologischen Umfelds. München: Verlag C. H . Beck - Stämpfli Verlag 2002, s. 215 - 232. Nový český autorský zákon - európsky špičkový produkt, Duševné vlastníctvo, 2004, č. 2. Základní shrnutí a uvedení viz Telec, I.: Některé základní a obecné otázky nového českého autorského práva, Bulletin advokacie, 2001, č. 2-3. Nový český autorský zákon. Vybrané otázky, In: Vlková, E. (ed.): Ochrana duševného vlastníctva, Zbor. Bratislava: Práv. fak. Univ. Komenského 2001, s. 33-43. Zum neuen tschechischen Urhebergesetz vom 7. April 2000 - Eine Einführung. Gewerblicherrechtsschutz und Urheberrecht. Int. Teil, 2001, Heft 3. Komentářově viz Chaloupková, H. - Svobodová, H. - Holý, P.: Zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) a předpisy související, Komentář. 2. upr. vyd. Praha: Verlag C. H. Beck 2004. Kříž, J. - Holcová, I. - Kordač, J. - Křesťanová, V.: Autorský zákon a předpisy souvisící. Komentář, Praha: Linde Praha 2002.

³⁾ Viz Tůma, P.: Výzvy a úskalí připravované směrnice ES o kolektivní správě autorských práv a práv s autorským právem souvisejících, Právny obzor, 2005, v tisku, EMP, 2005, v tisku.

⁴⁾ Za stavu před novelou literárně viz Telec, I.: Výklad pojmu zpřístupňování díla podle § 23 autorského zákona. Časopis pro právní vědu a praxi, 2002, č. 3. Odraz v judikatuře viz rozsudek NS ČR v Brně z 30. 9. 2004 ve věci sp. zn. 4 Tz 124/2004. Civilně viz též usnesení VS v Olomouci z 27. 10. 1999 čj.: 1 Co 183/99-77, publ. v Jurisprudenci, 2000, č. 8; k tomu viz komenář Štrosův tamtéž. Civilní rozhodnutí se sice týkalo doby před dnešním autorským zákonem, nicméně významově bylo použitelné i později. Pokud jde o stanovisko senátu býv. Nejvyššího soudu ČSSR k zajištění jednotného výkladu zákona (S 3/81) z 9. 2. 1982 ve věci sp. zn. Sc 2/81, které se zabývalo provozováním děl prostřednictvím rozhlasových nebo televizních přijímačů na hotelových pokojích, nutno říci, že je obsoletní pro změnu předpisů. Ostatně, ve své době bylo v literatuře kritizováno Knapem; viz Knap, K.: Nad jedním rozhodnutím v otázce nároku na autorskou odměnu za užití děl prostřednictvím rozhlasových a televizních přijímačů v hotelových pokojích. Socialistická zákonnost, 1981, č. 1. Dále viz Knapovu poznámku k rozhodnutí švédského Nejvyššího soudu z 27. 3. 1980. In: Knap, K. - Kunz, O.: (eds.): Aktuální otázky práva autorského a práv průmyslových. Sbor. Praha: Univ. Karlova 1982, s. 95 až 97. Obecněji viz Knap, K.: Pojem veřejnosti v autorském právu. Právník, 1980, č. 12.

⁵⁾ V literatuře viz Tůma, P.: Kriticky k novelizaci autorského zákona, Právní rádce, 2004, č. 1.

⁶⁾ Z poslední literatury ke kolektivní správě práv viz např. Dietz, A.: Právna úprava kolektívnej správy autorského práva v Európe. Duševné vlastníctvo, 2004, č. 3. Šalamoun, M.: Kolektivní správa - formace a deformace autorské vůle, Právní rozhledy, 2004, č. 6. Tůma, P.: Kolektivní správa autorských práv v podmínkách jednotného trhu ES. In: Výsledky aproximace českého práva ve srovnání se standardy EU před vstupem do EU, Sbor, Ostrava: Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava 2003. EMP, 2004, č. 6. Rozúčtování výnosů kolektivní správy autorských práv a rozúčtovaní řády kolektivních správců. Průmyslové vlastnictví, 2003, č. 9/10. Základní charakteristika kolektivní správy autorských práv k dílům hudebním v USA, Právník, 2002, č. 11.

⁷⁾ K duševnímu vlastnictví jako vlastnictví (ochranných známek) v judikatuře viz rozsudek býv. KOS v Brně z 3. 1. 1998 čj.: 11 Cms 231/96-58, publ. v Jurisprudenci, 2000, č. 4/5.

⁸⁾ Viz Utěšený, P.: Autorské ochranné organizace ve světle antimonopolního práva v komunitární a české právní úpravě, Právní rádce, 2002, č. 11, příl. Ve vazbě na duševní vlastnictví všeobecně viz Utěšený, P.: Zneužití dominantního postavení nositelem práv duševního vlastnictví v současné komunitární judikatuře, Soudní rozhledy, 2001, č. 8.

⁹⁾ Viz např. Telec, I.: Kontraktační povinnost ochranné organizace a její soutěžněprávní a další důsledky, Bulletin advokacie, 1998, č. 9 - 10. Příspěvek se sice týkal předchozího právního stavu před účinností autorského zákona č. 121/2000 Sb., nicméně jeho podstata zůstává stejná i dnes.

¹⁰⁾ Doktrinárně viz Telec, I.: Otázka zákonnosti zákazu užití chráněných předmětů ze strany ochranné organizace, činné podle zákona č. 237/1995 Sb., Bulletin advokacie, 1999, č. 1. Ačkoli byl tento článek napsán a vydán za platnosti předchozího autorského zákona, lze některé podstatné věci v něm obsažené použít i dnes.

¹¹⁾ Viz Telec, I.: Smluvní sazebníky odměn při kolektivní správě práv podle autorského zákona. Průmyslové vlastnictví, 2002, č. 3/4. Bulletin advokacie, 2002, č. 5.


PF MU, Brno,
PF UP, Olomouc