Za nesporný budu považovat fakt, že bývalá StB kromě kmenových zaměstnanců vykonávala svoji činnost za větší či menší pomoci spolupracovníků, rozličně označovaných. O této činnosti vedla evidenci, která byla zčásti skartována, zčásti se dochovala. Údaje o tom, kdo s StB spolupracoval, resp. kdo je jako spolupracovník evidován, představovaly, a do jisté míry stále představují, citlivý problém. Zejména pro ty, kteří jsou na seznamech uvedeni.

Již v roce 1990 bylo zjevné, že na informace z evidence získané, resp. na faktickou existenci této evidence, je nutné nějakým způsobem reagovat. Z tohoto zadání vznikla právní úprava, všeobecně označovaná jako lustrační zákony. Na ně navázaly zákony upravující přístup k údajům v evidenci obsaženým.

VLIV LEGISLATIVY NA NÁZORY

V nejobecnější rovině je nutné zmínit významnou změnu názoru na způsob nakládání s uvedenými materiály. To se projevilo právě ve vývoji legislativy, který měl dvě etapy.

V první, lze-li říci obranné, byl přijat zákon omezující přístup k určitým funkcím těm, kteří, kromě jiného, byli evidováni v materiálech StB jako její spolupracovníci. Charakteristické pro tuto etapu je i to, že k této evidenci kromě příslušných pracovníků ministerstva vnitra neměl nikdo další přístup. V druhé etapě byly přijaty zákony, které neupravovaly selekci uchazečů o určité posty, ale o obecnou míru zpřístupnění materiálů StB.

Ve zmíněné první etapě byl přijat především zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, záhy označovaný jako lustrační (dále "zákon"). Zákon limitoval přístup k určeným funkcím ve státním aparátu a obdobných pozicích a mimo jiné vyloučil osoby, které jsou evidovány ve svazcích bývalé StB jako: rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti (tajný spolupracovník) a vědomý spolupracovník (§ 2 odst. 1 písm. b, c, zákona). Vědomým spolupracovníkem podle § 2 odst. 2 zákona byl občan, který byl evidován v materiálech StB jako důvěrník, kandidát tajné spolupráce nebo tajný spolupracovník důvěrného styku a věděl, že se stýká s příslušníkem Sboru národní bezpečnosti a podává mu zprávy formou utajeného styku nebo plnil jím uložené úkoly. Úprava vědomého spolupracovníka však ztratila účinnost v důsledku nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 26. listopadu 1992, sp. zn. Pl. ÚS 1/92.1)

Zákon byl několikrát novelizován, z hlediska probírané materie bezvýznamným způsobem.

V návaznosti na zákon byl přijat zákon č. 279/1992 Sb., upravující obdobnou problematiku ve vztahu k příslušníkům policie a vězeňské služby ČR (tzv. malý lustrační zákon).

Na zcela jiném základě je konstruován zákon č. 140/1996 Sb., neboť ten umožnil osobám, evidovaným StB seznámit se s obsahem "svého" svazku. Nešlo už pouze o tajné a vědomé spolupracovníky, ale o kohokoliv, o němž byl StB veden osobní svazek anebo svazek s osobními údaji (§ 1 odst. 1 zákona č. 140/1996 Sb.) Tento zákon byl posléze změněn zákonem č. 107/2002 Sb., který umožnil přístup k svazkům jakékoliv fyzické osobě starší 18 let s výjimkami, které jsou pro tento článek nepodstatné.

Stejnou povinnost zpřístupnění svazků má pak ministerstvo obrany a ministerstvo spravedlnosti ve vztahu k dokumentům, které vedly bývalé organizační složky těchto institucí. Dle zákona č. 107/2002 Sb. došlo také ke zveřejnění seznamů spolupracovníků StB. Dnes jsou přístupné např. na http://www.mvcr.cz/seznamy/index.html.

K osvědčení toho, že ve vztahu k určité osobě není překážkou jejího dalšího výkonu skutečnost uvedená v zákoně, byla vydávána tzv. lustrační osvědčení. Buď negativní, pokud lustrovaná osoba evidována nebyla, anebo pozitivní, pokud osvědčení uvádělo, že zmíněná osoba je evidována, přičemž v této souvislosti bylo vždy uvedeno, o jakou kategorií tajného spolupracovníka dle zákona jde (§ 5 zákona). Pochopitelně začalo docházet k situacím, kdy řada těch, kteří obdrželi pozitivní lustrační osvědčení, se s touto skutečností nehodlala smířit, nesouhlasila s evidencí a ať již ryze z osobních důvodů, anebo také z důvodů pracovních, zpochybňovala správnost lustračního osvědčení, či později důvodnost své evidence v materiálech bývalé StB. Zpochybnění ale samozřejmě nemělo žádnou právní relevanci, tu mohlo mít případné soudní rozhodnutí, a tak vznikla samostatná kategorie tzv. lustračních sporů. Na původní vlnu soudních sporů, vyvolaných zákonem č. 451/1991 Sb., navázaly spory vyvolané volnou přístupností svazků bývalé StB, resp. zveřejněním seznamů spolupracovníků StB.

DVA DŮVODY PRO TAKZVANÝ LUSTRAČNÍ SPOR

Principiálně tedy přicházejí v úvahu dva důvody pro tzv. lustrační spor. Jednak pozitivní osvědčení, jednak uvedení v seznamu StB. Sporů prvního druhu je již poskrovnu, zřejmě proto, že ti, kteří měli dříve potíže vzhledem k pozitivnímu lustračnímu osvědčení už buď své spory vyhráli anebo si našli méně frekventovaná místa a nynější adepti na vyšší funkce jsou ve věku, který spolehlivě vylučuje jakoukoliv spolupráci s StB.

Svojí podstatou, konkrétně obsahem námitky, která je fakticky žalobním tvrzením, jsou oba druhy sporů prakticky totožné. Základní námitka zněla tak, že dotyčná osoba nikdy nebyla tajným spolupracovníkem, evidence je tedy nepravdivá.

Nejde o to, zda někdo byl, nebo nebyl tajným spolupracovníkem, ale o to, zda je jako takový evidován. Než se soudní praxe dobrala této, dnes již konstantní právní interpretace možného prostoru pro soudní zpochybnění lustračního osvědčení, či později evidence v materiálech StB, byly vedeny spory s různou právní argumentací a formulovány různé petity.

S poukazem na článek 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo žalováno postupem dle § 244 občanského soudního řádu (v tehdy platném znění), tj. žalobce se domáhal přezkumu správního rozhodnutí soudem. V této věci judikoval Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí z 11. 2. 1993 (ASPI 4738 JUD) tak, že taková žaloba principiálně možná je, neboť ve věcech lustrace jde o rozhodnutí správního orgánu, které musí být soudem přezkoumatelné. Současně ale poukázal na věcnou možnost přezkoumání lustračního osvědčení vzhledem k výhradám vůči němu na straně jedné a formulaci § 2 odst. 1 písm.b) zákona č. 451/1991 Sb. Citovaný předpis totiž "....odpírá přístup k určitým funkcím nebo podnikatelským aktivitám ve spojení s aktem evidence v materiálech StB." Z toho pak je v judikátu dovozeno, že "...Soud by mohl ke správní žalobě zrušit naříkaný akt (lustrační osvědčení, pozn. autora) jen tehdy, tvrdil-li by žalobce důvodně, že není v materiálech evidován." Pro případ, že občan evidován je, avšak popírá jakoukoliv činnost tajného spolupracovníka, je nezbytné, aby se ochrany svých práv domáhal jinými procesními prostředky, než správní žalobou.

S tímto názorem je ovšem v rozporu usnesení Ústavního soudu ČR č. 12,2) podle něhož osvědčení vydané podle zákona č. 451/1991 Sb. není rozhodnutím, jde o veřejnou listinu, když ministerstvo vnitra jako kompetentní orgán státní správy osvědčuje existenci nebo neexistenci určité, jemu známé skutečnosti nebo stavu, který nastal nebo trvá. Vydání osvědčení nepředchází správní řízení, a proto není rozhodnutím správního orgánu.

Nezávisle na tomto rozporu bylo ale zřejmé, že správní žaloba jako způsob obrany proti lustračnímu osvědčení nepřichází v úvahu. Zmíněným jiným procesním prostředkem se stala žaloba na ochranu osobnosti, vycházející z premisy, že evidence kohokoliv v seznamech státní bezpečnosti je obecně vnímána jako dehonestující skutečnost, a děje-li se tak nedůvodně, tj. dotčená osoba fakticky nevykonávala nic, co by bylo možné podřadit pod pojem činnost tajného spolupracovníka StB, je tato evidence nezákonná. Z této premisy vyplýval i žalobní petit, který doznal různých změn, avšak aktuálně je akceptován v této podobě: "Určuje se, že žalobce byl v materiálech bývalé Státní bezpečnosti neoprávněně evidován jako osoba uvedená v § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb."

Je pak samozřejmě jinou věcí prokázání neoprávněnosti této evidence. Soudy vycházejí z toho, že určení neoprávněnosti evidence v materiálech Státní bezpečnosti není sice výslovně uvedeno v § 13 odst. 1 občanského zákoníku, ale jeho použití obsah normy nevylučuje, což vyplývá zejména z užití slova "zejména" v první větě uvedeného ustanovení. Z toho je dovozováno, že výčet prostředků tam uvedených je toliko příkladný. Lze tedy akceptovat žalobu domáhající se určení neoprávněného zásahu do osobnostní sféry, chráněné § 11 občanského zákoníku, k němuž došlo neoprávněnou evidencí občana v seznamech tajných spolupracovníků StB. V takovém případě tedy nejde o žalobu na určení podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu.3)

ZKUŠENOSTI Z PRAXE

Praxe ovšem připouští i žaloby na určení, že žalobce je neoprávněně evidován v materiálech bývalé StB,4) tedy bez toho, že by musel být tvrzen zásah do osobnostních práv v případě těchto žalob, které se již nedomáhají ničeho dalšího (o tom viz dále), jsou nejen stejné petity, ale i stejné důsledky, tj. v případě vyhovění žalobě rozsudek určuje neoprávněnost evidence. Podle mého názoru je třeba v případě "pouhé" žaloby vylučovací prokazovat naléhavý právní zájem. Pro úplnost, na rozdíl od žaloby na ochranu osobnosti, je k projednání věci v prvním stupni věcně příslušný okresní (obvodní) soud.

Po vyjasnění tohoto problému se ovšem záhy objevily další. Především případné vyhovění žalobě nic neměnilo a nemění na povaze evidence, kterou příslušný orgán vede, a na textu osvědčení, které je vydáváno. Tedy ani pravomocný rozsudek, konstatující neoprávněnost evidence žalobce v materiálech bývalé StB nic neměnil na tom, že k případné žádosti o vydání nového lustračního osvědčení je opět vydáno lustrační osvědčení konstatující, že žadatel je evidován, neboť fakt této evidence se v důsledku soudního sporu nemůže nijak změnit. Ústavní stížnost, napadající tuto praxi, zamítl Ústavní soud ČR svým rozhodnutím IV. ÚS 27/97.5)

V rozhodnutí vyslovil tento soud právní názor, podle něhož za neoprávněný zásah do práv chráněných v § 11 občanského zákoníku nelze považovat postup při vydávání osvědčení v souladu s rozsudku, jímž je určena neoprávněnost evidence žalobce v seznamu bývalé StB, měl spíše morální hodnotu než hodnotu faktickou. Dotčená osoba byla stále evidována v seznamech StB, jiné osvědčení tedy nemohlo být vydáno6) a zákon zase neumožňoval vyloučit účinky pozitivního lustračního osvědčení rozsudkem, který určuje nedůvodnost této evidence.

V praxi tomu vesměs bylo přesně naopak a takový rozsudek "rušil" pracovněprávní či služební důsledky pozitivního lustračního osvědčení. Přesto byly činěny pokusy dosáhnout změny podstaty věci, tj. likvidovat relevantní záznam v evidenci ministerstva vnitra, případně ministerstva obrany. Rovněž ty byly také bezúspěšné, neboť soudy především dospěly k závěru, že sama evidence není právním úkonem a sama o sobě nezasahuje do osobnostních práv.7) S tímto názorem by zřejmě bylo možné polemizovat právě vzhledem k tomu, že nedůvodná evidence občana jako tajného spolupracovníka byla vnímána jako zásah do práva na ochranu osobnosti.

Judikatura ale také dovodila, že registr svazků bývalé StB není informačním systémem podle zákona č. 256/1992 Sb., nýbrž je archivním materiálem, z něhož lze poskytovat informace jen způsobem vymezeným zmocněním stanoveným v zákoně č. 451/1991 Sb., tyto údaje nelze vymazávat, ani ničit.8) To je argument zásadnějšího charakteru a je dodnes respektován.

NOVÁ VLNA ŽALOB

Novou vlnu lustračních žalob odstartoval zákon č. 107/2002, na jehož základě byly vydány oficiální seznamy osob evidovaných jako tajní spolupracovníci a posléze umožněn i přístup k archivním dokumentům kohokoliv. Formulace žaloby zůstala zčásti shodná, v rámci žaloby na ochranu osobnosti je uplatňován požadavek na určení, že žalobce je evidován protiprávně v seznamech bývalé StB. Obvykle jsou žalobci osoby, které neměly důvod požadovat lustrační osvědčení, takže o své evidenci v seznamech tajných spolupracovníků StB nevěděly až do jejich zveřejnění, případně až do doby, než jim byl někým předestřen obsah "jejich" složky.

Úměrně tomuto tvrzení se pak provádějí důkazy, jak je uvedeno. Kromě toho ovšem došlo i k rozšíření žalob tak, že se žalobci, pro případ úspěchu v základu sporu, tedy určení nedůvodnosti jejich evidence v seznamech StB, domáhají, aby příslušnému ministerstvu bylo zakázáno v elektronických médiích i jakoukoliv další formou zveřejňovat informaci o protiprávní evidenci žalobce v seznamech bývalé StB. Jde zjevně o reakci na výše uvedený fakt nemožnosti změnit, resp. vymazat evidenční zápis.

Tento požadavek byl obecně shledán důvodný i v rámci rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky. Ve svém doposud nepublikovaném rozsudku ze dne 30. 9. 2004, č. j. 30 Cdo 970/2004-113, NS ČR v této souvislosti uvedl, že jestliže účelem zákona č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, ve znění zákona č. 107/2002 Sb., je zveřejňování údajů o vykonavatelích pronásledování osob prostřednictvím tajných represivních složek totalitního státu, pak nelze samozřejmě naopak dovozovat, že jeho účelem by bylo zveřejňovat také údaje o osobách, jež byly fakticky postiženy touto represí tím, že byly neoprávněně evidovány jako spolupracovníci Státní bezpečnosti. Právě případné zveřejnění údaje o osobě, u níž bylo pravomocným rozsudkem určeno, že byla neoprávněně evidována jako spolupracovník bývalé Státní bezpečnosti, je proto třeba chápat jako jsoucí v rozporu s § 1 a § 7 zákona č. 140/1996 Sb. a zejména pak s čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Podle Nejvyššího soudu České republiky zveřejnění jména osoby neoprávněně evidované jako uvedený spolupracovník v rámci seznamů spolupracovníků Státní bezpečnosti je způsobilé se citelně dotknout osobní cti takto postižené osoby. Na této skutečnosti přitom nemůže nic změnit ani připojení případné poznámky k takovému záznamu, že v soudním řízení bylo určeno, že osoba byla takto evidována neoprávněně. Obvykle je požadavek na nezveřejňování údajů formulován do petitu tohoto znění: "Žalovaný je povinen zdržet se zveřejnění tiskem a na elektronických médiích údaje o tom, že žalobce je evidován jako osoba uvedená v § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb."

Kromě potřeby řešit výše naznačené problémy se lustrační spory vyvolané existencí zákona č. 451/1991 staly ryze rutinní záležitostí, což nyní platí i o sporech souvisejících se seznamy tajných spolupracovníků. Pokud jde o podstatu sporu, pak soudy vycházejí z toho, že žalovaný, tj. ministerstvo, musí především prokázat existenci skutečnosti, osvědčující, že osoba evidovaná jako tajný spolupracovník s touto evidencí a se svojí činností pro bývalou StB souhlasila. Standardně je tímto důkazem tzv. vázací akt, tedy písemné prohlášení, v němž budoucí tajný spolupracovník slibuje, že bude úkoly uložené mu orgány StB plnit svědomitě a čestně, či prohlášení podobné. Tam, kde je takový vázací akt prokázán, obvykle jsou žaloby zamítány, zatímco absence vázacího aktu, který ovšem striktně vzato, nemusel být podepisován ve všech případech, vede k provádění dalších důkazů, jsou-li navrhovány. Důkazem je především osobní spis dotčené osoby, případně výslech těch, kteří jsou tam uvedeni jako řídící pracovníci či další příslušníci StB, kteří s žalobcem měli přijít do styku.

Je zřejmě notorietou, že většinu těchto sporů ministerstvo vnitra prohrává, neboť trpí důkazní nouzí způsobenou dílem likvidací částí spisů, dále neschopností předložit originály dokladů s ohledem na jejich přenos na mikrofiše v 80. letech minulého století a dále neschopností či neochotou bývalých příslušníků StB popsat konkrétní spolupráci žalobce s nimi. Je ale třeba se v této souvislosti ohradit proti občasným komentářům ve sdělovacích prostředcích, podle nichž je to justice, která v podstatě likviduje záměry sledované zákonem č. 451/1991 Sb.

Je totiž nesporné, že soudní přezkum je zcela legální a právo na něj vyplývá z Listiny, přičemž z povahy věci, tedy sporného řízení je dáno, kdo má jaké břemeno tvrzení či břemeno důkazní. Bylo věcí zákonodárce, že se nepokusil tento poměr nějakým způsobem změnit, např. obdobnou úpravou jakou zná § 133a občanského soudního řádu. Jinou věcí je to, zda by takový přenes důkazního břemene byl v daném případě slučitelný s principem spravedlivého procesu.

Evidence StB, takzvané seznamy, byly významným fenoménem posledního desetiletí minulého století. Nyní, zejména po v podstatě úplném zpřístupnění těchto seznamů i celých svazků, jejich senzitivnost významně poklesla.

Otázkou je, zda za této situace, kdy, na rozdíl od počátku devadesátých let, je možné si o komkoliv zjistit, nejen zda je v seznamech StB, ale i to, co je o něm evidováno, má lustrační zákon ještě nějaký smysl.


Poznámky:

1) Jde o první rozhodnutí, které se vypořádávalo s námitkami o neústavnosti zákona, a které se také podrobně zabývá podstatou spolupráce s StB.

2) Svazek 2 Sb., nálezů a usnesení ÚS, též Občanský zákoník, C. H. Beck, deváté vydání, str. 135.

3) Viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 5Co 192/93, Právní rozhledy 9/94, ASPI, 4816. Obdobně i rozhodnutí NS ČR Cdon 18/95, Sbírka rozhodnutí 6/1995, ASPI, 5238).

4) Rozhodnutí NS ČR Cdon 18/95, též ASPI, 5238 (JUD).

5) Sb. n. ÚS, svazek č. 10, usnesení č. 6, str. 355, ASPI 30196.

6) Viz rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 27/97.

7) Viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Co 192/93 a též ASPI, 4816 (JUD).

8) Viz R R 32/1995 a obdobně rozhodnutí Ústavního soudu ČR

I. ÚS 357/97 Sb. n. u. US Svazek č. 11 Usnesení č. 43 str. 325.



Tomáš Sokol
právník, Praha
člen redakční rady Právního rádce

Související