Vymezení části podniku a působnost valné hromady

Právní praxe je tím postavena před značnou právní nejistotu v otázce, ve kterých případech podléhají smlouvy o převodu (souborů) aktiv z majetku či do majetku obchodní společnosti souhlasu valné hromady.

Lze např. část podniku rozsáhlé společnosti podnikající v oblasti bankovnictví spatřovat v ryze obslužném útvaru, který se zabývá vedením účetnictví, správou budov či dat, nebo dokonce úklidem kancelářských prostor společnosti? Rozhodne-li se vedení společnosti útvar smluvně přenechat jinému podnikateli, od něhož bude společnost v budoucnu danou službu najímat (outsourcing), je třeba předložit smlouvu valné hromadě ke schválení podle § 67a obchodního zákoníku? A co když se "převod" dotkne pouze zaměstnanců daného útvaru (např. úklidové čety), nikoliv majetku, který ke své činnosti tito zaměstnanci využívali (vysavačů, košťat, čisticích prostředků či skladových prostor, jež sloužily jako zázemí). Změní se situace, půjde-li o společnost, jejíž předmět podnikání spočívá právě v nabízení takových služeb třetím subjektům?

Stejně tak se lze ptát, zda je nutné spatřovat část podniku pro účely § 67a obchodního zákoníku v jediné nemovitosti v centru města, která tvoří dominantní podíl na majetku společnosti a společnost v ní vykonává veškerou svou podnikatelskou činnost. Rozhodne-li se nyní statutární orgán společnosti ve snaze optimalizovat finanční toky tuto nemovitost prodat (byť v úmyslu následně ji od kupujícího najmout), musí smlouvu o tom předložit valné hromadě ke schválení?

Obdobně, převede-li představenstvo holdingové akciové společnosti o vlastní vůli a iniciativě na třetí subjekt sérií smluv podíly na dceřiných společnostech, v jejichž správě spočívá účel existence společnosti a jejichž hodnota v souhrnu představuje drtivou většinu majetku společnosti, došlo k převodu části podniku ve smyslu § 67a obchodního zákoníku, k němuž bylo třeba souhlasu valné hromady? A co když namísto převodu zvolí představenstvo formu vkladu zmíněných aktiv do základního kapitálu dceřiné společnosti, kterou vkládající společnost ze sta procent ovládá?

Ve světle nejasností o uvedených otázkách sílí v praxi volání po zpřesnění dikce § 67a obchodního zákoníku, resp. po zřetelnějším vymezení pojmu části podniku. Je třeba přivítat, že zákonodárce prozatím nepodlehl pokušení tato volání vyslyšet. Výsledek by byl uspěchaný, a tím patrně i legislativně nestabilní, jak dokládá dosavadní vývoj ustanovení. Na druhé straně nelze mít aplikační praxi za zlé, že v touze po právní jistotě je připravena akceptovat takřka jakékoliv řešení. Judikatura se dosud nestihla ustálit a právní věda otálí, byť jen s tím, aby nastínila kritéria, podle nichž je třeba problematiku řešit. Následující stať je pokusem zasadit problém do širších souvislostí práva obchodních společností, izolovat zásady, na kterých toto právo stojí a k nimž bude třeba přihlížet při hledání konkrétní náplně pojmu části podniku, letmo se rozhlédnout po zahraničních úpravách a koncepcích, ale i nemnoha soudních rozhodnutích tuzemských i zahraničních, jež jsou k dispozici, a na základě této analýzy nastínit ostřejší kontury daného pojmu, jakož i odpovědi na naznačené praktické otázky.

KONCEPČNÍ SOUVISLOST - DĚLBA MOCI V KAPITÁLOVÉ SPOLEČNOSTI

Jakkoliv to na první pohled nemusí být zřejmé, vymezení části podniku má klíčový význam v systému řízení a správy obchodních společností (corporate governance), zejména kapitálových. Společníci (akcionáři) kapitálových společností se (na rozdíl od společností osobních) přímo nepodílejí na každodenním řízení a chodu společnosti (nejsou-li současně statutárními orgány či jejich členy, popř. předními zaměstnanci); do záležitostí společnosti mohou vstupovat pouze prostřednictvím valné hromady. Musí však být dána působnost valné hromady k takové ingerenci.

Zákon přitom z této působnosti důsledně vyjímá záležitosti obchodního vedení. Právní úprava společnosti s ručením omezeným i akciové společnosti staví na axiomu silné autonomie statutárních orgánů (jednatelů či představenstva) ve věcech obchodního vedení a na resistenci těchto orgánů či jejich členů vůči vměšování valné hromady, příp. jiných orgánů společnosti do takových záležitostí. Důvod je zčásti historický, zčásti praktický. Spočívá ve snaze izolovat společníky, resp. akcionáře, u nichž právo nepředpokládá ani nevyžaduje žádné manažerské schopnosti či znalosti, a jež proto činí prakticky neodpovědné za výkon práv společníka (vyjma tzv. faktických vedoucích ve smyslu § 66 odst. 6 obchodního zákoníku a dále případných porušení povinné loajality vůči společnosti a ostatním společníkům), od možnosti diktovat orgánu obchodního vedení, jakým způsobem má zajišťovat řádný chod společnosti. V tomto směru jsou jednatel (resp. jednatelé) či členové představenstva vázáni leda povinností počínat si s péčí řádného hospodáře a loajálně k zájmům společnosti, vždy však nezávisle na konkrétních pokynech valné hromady či jednotlivých společníků.

Tuto zásadu pregnantně vyjádřil Nejvyšší soud ČR, když v odůvodnění rozhodnutí ze dne 29. června 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004, doslova uvedl: "... valná hromada je nejvýznamnějším orgánem společnosti, jehož prostřednictvím realizují společníci právo podílet se na řízení společnosti a přijímat rozhodnutí, zásadním způsobem ovlivňujícím další existenci a činnost společnosti, včetně rozhodování o personálním složení dalších orgánů společnosti, zatímco další orgány společnosti plní pouze funkce směřující k zajištění řádného chodu společnosti, a to představenstvo k jejímu obchodnímu vedení a dozorčí rada ke kontrole její činnosti ...".

Představenstvo akciové společnosti či jednatel společnosti s ručením omezeným se tak sice musejí řídit zásadami stanovenými valnou hromadou, nikdo však není oprávněn udělovat představenstvu či jednateli pokyny k obchodnímu vedení (§ 194 odst. 4, popř. ve spojení s § 135 odst. 2 obchodního zákoníku). Udělí-li valná hromada takový pokyn, rozhodne o věci, která nespadá do její působnosti, a usnesení o tom bude nicotné, nevyvolá tedy žádné právní účinky, i kdyby společenská smlouva či stanovy určovaly něco jiného. Ve věcech obchodního vedení může valná hromada podle § 192 odst. 2, resp. podle § 133 odst. 2 obchodního zákoníku nanejvýš omezit právo představenstva či jednatele jednat jménem společnosti v určité věci (tj. např. zakázat realizaci konkrétního právního úkonu, byť spadajícího do rámce obchodního vedení). Takové omezení je však navenek neúčinné. Pokud jednatel či příslušný člen představenstva právní úkon přesto učiní, je jím společnost vázána vzdor vyslovenému zákazu. Nehledě na to, že valná hromada se o zamýšlených úkonech obchodního vedení zpravidla dozvídá až po jejich realizaci. Zákaz ex post potom postrádá jakýkoliv právní význam.

Lze-li naproti tomu určité opatření kvalifikovat jako dispozici s částí podniku ve smyslu § 67a obchodního zákoníku, je tím založena působnost valné hromady nejen ke schválení smluv, na jejichž základě by mělo k takové dispozici dojít, nýbrž i ke konkrétním pokynům ohledně takových záměrů. Nedostatek schválení takových smluv valnou hromadou se projeví v jejich neúčinnosti vůči třetím osobám.¹⁾ Je proto vyloučeno, aby na základě těchto smluv přešla vlastnická či jiná práva z převodce na nabyvatele. Dokud se valná hromada o takovém záměru nedozví a neschválí jej, nemůže společnost dotčená aktiva platně pozbýt, ale ani nabýt.

Otázka vymezení části podniku tak hraje významnou úlohu v systému dělby moci uvnitř společnosti. Její řešení pomáhá určit, kudy vést hranici mezi obchodním vedením na jedné straně a zásadními rozhodnutími, jež svým dopadem obchodní vedení přesahují, a musejí být proto předložena ke schválení valné hromadě. Totéž ale platí i naopak - zásady, na kterých je v právu kapitálových společností budována působnost jednotlivých orgánů těchto společností, se musejí značnou měrou podílet na interpretaci obsahu pojmu část podniku pro účely aplikace § 67a obchodního zákoníku.

ČÁST PODNIKU JEN JAKO SAMOSTATNÁ ORGANIZAČNÍ SLOŽKA?

Nejrestriktivnější možný výklad, co zahrnout pod pojem části podniku pro účely zjišťování věcné působnosti ustanovení § 67a obchodního zákoníku, s nímž se lze v právní praxi setkat, se opírá o § 487 obchodního zákoníku a ustálenou interpretaci i judikaturu vážící se k tomuto ustanovení. Podle § 487 obchodního zákoníku se právní úprava smlouvy o prodeji podniku použije také na smlouvy, jimiž se prodává část podniku tvořící samostatnou organizační složku. Částí podniku, rovněž ve smyslu § 67a obchodního zákoníku, by potom podle této interpretace měla být vždy jen určitá organizační struktura, vykazující prvky samostatnosti již v rámci podniku, z něhož se vyčleňuje. Toto (tzv. organizační) pojetí části podniku tedy vychází z myšlenky, že vymezuje-li zákon podnik jako soubor (složek podnikání), částí podniku musí být opět jen soubor (byť redukovaný), a to navíc za předpokladu jeho organizační samostatnosti.

Taková interpretace ale má své místo nanejvýš v aplikaci § 487 obchodního zákoníku, tj. v oblasti závazkového práva a konkrétně ve vymezení smluvního typu, který toto ustanovení upravuje. Přenášet stejný závěr do oblasti řízení a správy obchodních společností by nebylo správné, neboť to odporuje nejen účelu úpravy § 67a obchodního zákoníku (viz níže), ale též dikci této úpravy. Uvádí-li § 487 obchodního zákoníku výslovně, že daným typem smlouvy lze převést část podniku pouze za předpokladu, že jde o samostatnou organizační složku, a contrario tím zákonodárce předpokládá, že pro jiný účel zákona může existovat i část podniku, která samostatnou organizační složku netvoří. Kdyby byla částí podniku pojmově vždy jen samostatná organizační složka, byl by dovětek v § 487 obchodního zákoníku nadbytečný, resp. by jej bylo třeba zopakovat rovněž v hypotéze § 67a obchodního zákoníku. Ustanovení § 67a obchodního zákoníku navíc vyžaduje souhlas valné hromady nikoliv s uzavřením "smlouvy o prodeji podniku, resp. jeho části", nýbrž s uzavřením smlouvy, "na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části...". Tím dal zákonodárce jednoznačně na srozuměnou, že úprava musí dopadnout na širší okruh dispozic, než jaké lze podřadit pod režim § 487 obchodního zákoníku. Takové dispozice se ale z povahy věci musejí týkat části podniku, která by se jinak nekvalifikovala jako samostatná organizační složka ve smyslu § 487 obchodního zákoníku. Při jiném výkladu by nebylo možné vyhnout se použití § 487 obchodního zákoníku, resp. úpravy, na niž odkazuje.

Dopad § 67a obchodního zákoníku je podstatně širší, než je tomu v případě § 487 obchodního zákoníku. Ustanovení § 67a obchodního zákoníku nepochybně zahrnuje také převody, které nepůjde realizovat na základě smlouvy podle § 487 obchodního zákoníku, např. proto, že předmětný soubor nedosahuje úrovně organizační samostatnosti ve smyslu popsaného organizačního pojetí. Titulem k převodu části podniku pro účely aplikace § 67a obchodního zákoníku může být též jiný smluvní typ. To potvrzuje právní věda,²⁾ ale i judikatura Nejvyššího soudu ČR, která výslovně připouští, že právním důvodem pro převod podniku může být také např. smlouva nepojmenovaná (v daném případě proto, že nebyla splněna podstatná náležitost § 476 odst. 1 obchodního zákoníku, totiž úplatnost převodu). V rozhodnutí ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, Nejvyšší soud ČR doslova uvedl: "Nelze-li ... smlouvu o předání hostince považovat ani za smlouvu o prodeji podniku (§ 476 obchodního zákoníku), ani za darovací smlouvu (§ 628 občanského zákoníku), potom v situaci, kdy nejde ani o žádný ze smluvních typů upravených obchodním a občanským zákoníkem, je nezbytné tuto smlouvu právně kvalifikovat jako smlouvu nepojmenovanou..."

Nejvyšší soud ČR ale v citovaném rozhodnutí zašel ještě dál. Nejenže připustil možnost převést podnik na základě nepojmenované smlouvy, resp. některého smluvního typu upraveného v obchodním či v občanském zákoníku, nýbrž také na tuto nepojmenovanou smlouvu analogicky aplikoval klíčová obligačněprávní ustanovení, která obchodní zákoník upravuje výslovně jen v souvislosti se smlouvou o prodeji podniku, resp. jeho části. V konkrétním případě se jednalo o § 477 odst. 1 obchodního zákoníku, podle něhož na kupujícího přecházejí všechny závazky, na něž se prodej vztahuje: "... byť smlouva o předání hostince není smlouvou o prodeji podniku (§ 476 a násl. obchodního zákoníku), neznamená to, že na závazkový vztah touto smlouvou založený nelze aplikovat - v intencích ustanovení § 1 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením § 491 odst. 2 občanského zákoníku - ustanovení § 477 odst. 1 obchodního zákoníku, podle něhož na kupujícího (zde přejímajícího - žalovaného) přecházejí všechny závazky, na které se "prodej" vztahuje (které s podnikem souvisejí)...".

Nejvyšší soud ČR tedy nejprve připustil převod podniku (a též jeho části) na základě jiného smluvního typu než upraveného v § 476 obchodního zákoníku, aby na takovou "nepojmenovanou" smlouvu nakonec přesto aplikoval ustanovení, která zákonodárce upravil právě jen v souvislosti se smlouvou o prodeji podniku.

Tím spíše je ovšem třeba uznat, že dispozicí s částí podniku ve smyslu § 67a obchodního zákoníku se musí rozumět také smluvní dispozice s majetkem, který nenaplní pojmové znaky "samostatné organizační složky", aby bylo možné smlouvu hodnotit jako smlouvu o prodeji části podniku ve smyslu § 487 obchodního zákoníku. Je přitom lhostejné, na základě jakého smluvního typu bude dispozice prováděna. Mohlo by jít o smlouvu nepojmenovanou, jako v případě, k němuž se váže citované usnesení, nebo také pojmenovanou. V praxi se taková dispozice bude realizovat nejčastěji kupní smlouvou, a to v režimu speciální úpravy obchodního zákoníku. Stejně tak by ale bylo možné dispozici uskutečnit prostřednictvím série dílčích kupních smluv, jež teprve ve svém souhrnu fakticky povedou k převodu podniku či jeho (významné) "části". Jednotlivé smlouvy potom bude třeba posuzovat v celkovém kontextu a z něj dovodit, že na jejich základě společnost reálně převedla podnik či jeho část ve smyslu § 67a obchodního zákoníku; § 67a obchodního zákoníku se proto měl použít. Jiný výklad by umožnil obcházení zákona vhodnou volbou smluvního typu. Ke stejnému závěru ostatně dospívá I. Štenglová v posledním vydání komentáře k obchodnímu zákoníku: "Na konkrétním posouzení zřejmě bude záviset, zda budou podléhat tomuto ustanovení smlouvy, které ve svém souhrnu budou fakticky převádět podnik na jinou osobu, aniž by byly formálně smlouvami podle § 476 n. (zejména řada kupních smluv a cesí převádějících veškeré obchodní jmění společnosti nebo jeho významnou část na tutéž osobu)."³⁾ Striktní organizační pojetí části podniku, dovolávající se § 487 obchodního zákoníku, je tedy třeba pro účely aplikace § 67a obchodního zákoníku v každém případě rázně odmítnout.

ČÁST PODNIKU JAKO SOUBOR AKTIV RŮZNÉHO DRUHU?

Je-li tedy pojem "část podniku" nutno vykládat extenzivněji, než jak podává § 487 obchodního zákoníku, tj. tak, že částí podniku zdaleka není jen jeho samostatná organizační složka, je třeba ptát se, kam až sahají hranice pojmu pro účely interpretace § 67a obchodního zákoníku. Z ryze jazykového, ale také formálně právního hlediska je možné uvažovat o tom, že "částí" podniku je již každá dílčí, byť nepodstatná složka, jež podnik utváří, tj. např. každá jednotlivá věc, která patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze má tomuto účelu sloužit, popř. takové právo apod. (tzv. analytické pojetí části podniku).

Lze namítnout (a takové názory se vyskytují), že vymezení podniku jako "souboru" více složek podnikání vylučuje, aby část podniku byla chápána jinak než opět jen jako soubor, byť určitého výběru z těch složek, jež ve svém souhrnu tvoří podnik (tak např. převod nemovitosti, coby hmotné složky, spolu se zaměstnanci, kteří se o ni starají, coby reprezentanty osobní složky podnikání). Viz ostatně výše u organizačního pojetí. Taková námitka ovšem není přesvědčivá, resp. neobstojí za všech okolností. Jakkoliv zákon vymezuje podnik jako soubor hmotných, nehmotných a osobních složek podnikání, je třeba připustit, že v praxi mohou nastat situace, kdy konkrétní podnik bude složen z jediné této složky, ba dokonce z omezeného okruhu několika věcí. Činnost holdingové akciové společnosti např. může spočívat v tom, že v jejím majetku se (vyjma nezbytné hotovosti) nenachází nic než dvě hromadné akcie dceřiných společností. Nehmotným majetkem společnost nedisponuje (o budování dobré pověsti ani klientely společnost z povahy věci neusiluje) a osobní složka rovněž nemusí být zastoupena, vyvíjí-li společnost činnost pouze prostřednictvím svých statutárních orgánů, které z právního hlediska netvoří součást podniku, neboť je s ním nelze převést. Těžko lze konstatovat, že společnost nemá podnik. Nepochybně jej má; podnik společnosti tvoří vedle peněz na účtech či v pokladně zmíněné dvě hromadné akcie. Jedná se tedy o soubor několika věcí, jež dohromady skládají výlučně hmotnou složku podnikání.

Uvedený závěr opět potvrzuje judikatura Nejvyššího soudu ČR. V citovaném usnesení sp. zn. 29 Odo 1058/2003 ze dne 27. července 2005 Nejvyšší soud ČR dovodil, že došlo k převodu (části) podniku, ačkoliv podnik nezahrnoval zaměstnance ani žádné smlouvy se zákazníky. Jednalo se prakticky jen o inventář hostince a nemnohá práva (zařízení, zásoby, práva k odběru energií a vody, práva telefonního účastníka a právo nájmu). Nejvyšší soud ČR k tomu doslova uvedl: "Na závěru, zda je předmětem smluvního převodu skutečně podnik (jeho část), pak ničeho nemění ani to, že převádějící nemá zaměstnance, popř. že nemá (jedno z jakých důvodů) uzavřeny obchodní smlouvy (např. s dodavateli či odběrateli)."

Jestliže je ale nutné v praxi připustit existenci podniku, který sám o sobě představuje soubor omezeného počtu (např. hmotných a nehmotných, nikoliv však osobních) či dokonce jediného typu složek podnikání (např. hmotných), tím spíše nelze v obecné rovině vyloučit, aby částí podniku byl "soubor" tvořený pouhou částí těchto typově stejnorodých složek a v krajním případě aby podnik představovalo dokonce aktivum, jež reálně ani žádným souborem není.

INSPIRACE V JUDIKATUŘE EVROPSKÉHO SOUDNÍHO DVORA

Jednoznačně v tomto kontextu vyznívá judikatura Evropského soudního dvora, která zavazuje rovněž tuzemskou justici. Komunitární právo pojem "část podniku" zná a Evropský soudní dvůr byl vícekrát povolán jej vyložit.

Vymezení "podniku" se v komunitární úpravě objevuje na řadě míst, pro účely této stati má však význam zejména interpretace pojetí "části podniku", jak se promítá ve směrnici Rady (ES) 2001/23/ES ze dne 12. března 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů (potud alespoň oficiální překlad názvu směrnice do českého jazyka). Tato směrnice nahradila starší, leč obdobně koncipovanou směrnici Rady (ES) 77/187/ES ze dne 14. února 1977. Některé judikáty Evropského soudního dvora se váží ještě ke znění původního předpisu, jsou však bez dalšího přenositelné rovněž na stávající úpravu.

Účelem směrnice je chránit zaměstnance v případě, že zaměstnavatel převede podnik či jeho část na jiný subjekt. Jádro této ochrany tkví v ustanovení, které ukládá povinnost zachovat při převodu veškerá práva zaměstnanců, jež jim plynula z pracovního vztahu k původnímu zaměstnavateli. Do českého práva se požadavky směrnice promítly prostřednictvím § 249 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"). Ta sice pojednávají o převodu "zaměstnavatele či jeho části", což ale u obchodních společností nelze vykládat jinak než jako převod jejich podniku či jeho části, neboť s obchodní společností, tím méně s její částí (obdobně jako s fyzickou osobou či s její částí) z právního hlediska není možné nakládat jako s předmětem právních vztahů (nelze ji převádět).

Ačkoliv účel směrnice a rovněž její transpozice do českého práva je na první pohled odlišný od cílů, které zákonodárce sledoval v § 67a obchodního zákoníku, stojí závěry Evropského soudního dvora za zmínku. Dokládají šíři možné interpretace pojmu "část podniku" v právním řádu, včetně tuzemského práva. Východiskem je Evropskému soudnímu dvoru formulace čl. 1 písm. b) citované směrnice, podle níž má směrnice dopadnout na převod hospodářské jednotky coby organizovaného seskupení prostředků, jehož cílem je vykonávat hospodářskou činnost jako činnost hlavní nebo doplňkovou. Jakkoliv se formulace na první pohled vzdaluje tuzemskému pojetí podniku, při bližší analýze je patrná koncepční blízkost obou vymezení. Také komunitární právo vymezuje pro účely dané směrnice "podnik" ("hospodářskou jednotku") jako soubor (seskupení) prostředků s cílem zabezpečit výkon hospodářské činnosti. Na Evropském soudním dvoru potom je, aby interpretoval, kdy lze ještě hovořit o takovém seskupení (souboru), a kdy nikoliv. Evropský soudní dvůr přitom neváhá zacházet až k pojetí, kdy tento "soubor" zahrnuje jednu jedinou položku.

Zvlášť ilustrativní je rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci C-392/92, Christel Schmidt vs. Spar- und Leihkasse der früheren Ämter Bordesholm, Kiel und Cronshagen. Předběžnou otázku vznesl Landesarbeitsgericht (zemský pracovní soud) spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko (SRN) ve sporu mezi jmenovanou spořitelnou a Christlou Schmidtovou, její bývalou zaměstnankyní. Christel Schmidtová pracovala jako uklízečka v pobočce žalované spořitelny v severoněmeckém Wackenu. V ostatních pobočkách spořitelna na úklid obchodních provozoven najímala profesionálního poskytovatele úklidových služeb - Spiegelblank. V roce 1992 se rozhodla, že také úklid wackenské pobočky zorganizuje podle vzoru ostatních poboček a pověří jím na smluvním základě Spiegelblank, a paní Schmidtovou proto v rámci reorganizace propustila. Spiegelblank nabídla, že ji zaměstná na stejnou práci, kterou dosud vykonávala pro dosavadního zaměstnavatele. Slíbila dokonce stejný plat, požadovala nicméně, aby paní Schmidtová uklízela též u dalších klientů, tj. požadovala více práce. To paní Schmidtová odmítla a žalobou se domáhala, aby soud vyslovil, že převod "uklízecí agendy" na nový právní subjekt představoval převod části podniku spořitelny, při němž došlo k porušení citované úpravy požadující zachování práv z dosavadní pracovní smlouvy. Dotaz k Evropskému soudnímu dvoru tak směřoval k problému, zda lze provoz úklidu pokládat v duchu předmětné směrnice za část podniku, a to dokonce tehdy, jestliže byl zajišťován jediným zaměstnancem a součástí převodu nebyla žádná (jiná) aktiva. Evropský soudní dvůr jednoznačně judikoval, že o část podniku přesto šlo. Vyšel z úvahy, že není rozhodující, zda se při vymezení části podniku jedná o jednotku zajišťující hlavní hospodářskou činnost převádějícího subjektu (zde bankovnictví), anebo činnost ryze podpůrnou (zde úklid jediné obchodní provozovny). Stejně tak dle názoru Evropského soudního dvora nehraje roli, kolik zaměstnanců činnost zajišťuje. Konečně skutečnost, že v předchozí judikatuře zahrnul převod movitých věcí mezi kritéria, k nimž je třeba přihlížet při posuzování, zda se jednalo o převod podniku, resp. jeho části, či nikoliv, dle názoru Evropského soudního dvora nebrání v tom, aby byla předmětná operace při absenci tohoto kritéria přesto kvalifikována jako převod podniku či jeho části, žádá-li si to účel sledovaný úpravou, kterou Evropský soudní dvůr interpretuje.

Jinými slovy, ani pojmové vymezení podniku, resp. jeho části, v komunitárním právu coby souboru prostředků nebrání Evropskému soudnímu dvoru v tom, aby převod podniku, resp. jeho části, spatřoval v transakci, jejímž předmětem je transfer byť jen jediné hospodářské "minijednotky", sestávající v daném případě z jediné zaměstnankyně a žádných dalších složek hmotné či nehmotné povahy. To vše v situaci, kdy si to žádá ochranný účel úpravy, který se snaží mít Evropský soudní dvůr na zřeteli. S ohledem na zásadu konformního výkladu národního práva, jež má původ v komunitárním právu, s komunitární předlohou bude třeba stejný výklad pojmu "část podniku" zaujmout také v českém právu, byť jen pro účely aplikace § 249 a násl. zákoníku práce. Judikatorní prostor k analytickému pojímání části podniku také v § 67a obchodního zákoníku, je-li jej v konkrétním případě třeba k naplnění účelu tohoto ustanovení, se tím zdá být potvrzen rovněž na úrovni komunitárního práva.

ČÁST PODNIKU COBY JAKÁKOLIV (BYŤ JEDNOTLIVÁ) SLOŽKA PODNIKÁNÍ?

Tuzemská i komunitární judikatura tedy otevírají prostor pro výklad umožňující považovat za podnik, tím spíše jeho část, pro účely použití § 67a obchodního zákoníku i jen omezené soubory jednotlivých složek podnikání, ba dokonce v krajním případě "soubory" obsahující jediný prvek.

Nelze ovšem skrývat, že důsledná aplikace tohoto pojetí by v konkrétních případech mohla vést k nesmyslným závěrům. Zatímco pro účely ochrany zaměstnanců se analytická interpretace Evropského soudního dvora ve výše popisované kauze jeví jako spravedlivá, z hlediska účelu, který sleduje § 67a obchodního zákoníku, by stejný závěr působil absurdně. Banka nepochybně nemusí svolat valnou hromadu, aby valná hromada kvalifikovanou většinou schválila návrh představenstva zajistit úklid regionální provozovny třetím subjektem (outsourcing) a s tímto cílem na něj převést jednu zaměstnankyni, která jej dosud činila.

Jako korektiv při hledání optimální šíře pojmu tak musí zapůsobit "účel" právní úpravy. Vymezení "části podniku" ve smyslu § 67a obchodního zákoníku by se tak mělo opírat především o důsledné naplnění teleologické metody interpretace (účelové pojetí). To je jediné možné řešení v situaci, kdy jazykový výklad jasnou odpověď nedává a nejistotu nelze odstranit ani interpretací systematickou či historickou. Na základě § 1 odst. 2 obchodního zákoníku bude při vymezení tohoto účelu třeba přihlížet také k zásadám, na kterých spočívá obchodní zákoník.

ŘEŠENÍ - INTERPRETACE PODLE ÚČELU ÚPRAVY

Jak bylo uvedeno výše, klíčovou zásadou, ze které vychází řada ustanovení v právní úpravě kapitálových obchodních společností, je princip přikazující, aby o vážných zásazích do kapitálové, majetkové, ale i organizační základny akciové společnosti či společnosti s ručením omezeným rozhodovali akcionáři (společníci) na valné hromadě, a to zásadně kvalifikovanou většinou. Představenstvo či jednatelé mají sice výlučnou působnost k obchodnímu vedení společnosti, kapitálovou, majetkovou a organizační strukturu společnosti však o vlastní vůli zásadně nesmí modifikovat, ledaže je k tomu zákon výslovně opravňuje. Znovu lze poukázat na dříve citované stanovisko Nejvyššího soudu ČR vyslovené v rozhodnutí z 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 442/2004.

Je zřejmé, že uvedená zásada se prolíná též ustanovením § 67a obchodního zákoníku. Posuzované ustanovení proto musí být vztaženo právě na takové zásahy do společnosti, které se významně promítají do právního postavení akcionářů ve vztahu k majetku, ale také k předmětu podnikání společnosti. Aplikace § 67a obchodního zákoníku má o to větší opodstatnění tam, kde majetková dispozice vyvolá citelný posun v těžišti podnikatelské činnosti společnosti, resp. v modalitách jeho realizace. Uvedené pojetí potvrzuje I. Štenglová v posledním vydání komentáře k obchodnímu zákoníku. Ve výkladu k § 67a obchodního zákoníku konstatuje: "Dispozice s podnikem nebo jeho částí anebo jiná dispozice s obchodním jměním společnosti či jeho části ... je závažným zásahem do podnikatelské činnosti, když zbavuje společnost (bezprostředně nebo potenciálně) všech nebo části prostředků, se kterými doposud podnikala ..."⁴⁾

Ve světle této zásady, resp. účelu, který se ustanovení § 67a obchodního zákoníku jejím prostřednictvím snaží zajistit, bude třeba případ od případu posuzovat, zda konkrétní dispozice je takovým zásahem či nikoliv. Výsledek se bude podle okolností lišit.

V některých případech nebude nutné vztáhnout proceduru § 67a obchodního zákoníku ani na převod části podniku tvořícího samostatnou organizační složku. Bude-li se např. jednat o bezvýznamné obslužné vnitropodnikové středisko, zabývající se pouze podpůrnou činností ve vztahu k předmětu podnikání společnosti (viz výše uvedený případ převodu složky zabezpečující úklid v jedné provozovně), jeví se jako přehnané, aby o jeho transferu na třetí osobu rozhodovala valná hromada. Takový transfer jednoznačně spadne do rámce obchodního vedení. Korektiv účelu zde z aplikace § 67a obchodního zákoníku vyloučí dispozice, jež z hlediska § 487 obchodního zákoníku nepochybně mohou být klasifikovány jako převody části podniku. Uvedený zásah se formálně může jevit jako spadající do rámce § 67a obchodního zákoníku, materiálně se nicméně majetkové podstaty společnosti nedotýká a nemění ani výkon její podnikatelské činnosti, resp. způsob jeho realizace.

Jindy naopak dispozice, byť s jedinou věcí, bude tak vážným zásahem do majetkové struktury společnosti a jejího podnikání, že bude nutné dovodit povinnost postupovat v souladu s § 67a obchodního zákoníku. Spočívá-li např. podnikání společnosti v tom, že vlastní a pronajímá určitou nemovitost, potom převede-li představenstvo tuto nemovitost na třetí subjekt (ač bez zaměstnanců a movitého majetku), zdaleka se již nebude jednat o opatření obchodního vedení, i kdyby představenstvo budovu následně od kupujícího pronajalo. Ustanovení § 67a obchodního zákoníku se v plném rozsahu uplatní. Korektiv účelu právní úpravy zde dispozici naopak vtáhne do režimu § 67a obchodního zákoníku, i když převod jediné věci z majetku společnosti jeho aplikaci v jiných případech nezaloží. Společnost disponuje se zcela dominantní složkou svého majetku, navíc se významně mění způsob realizace podnikatelské činnosti. Spočíval-li její dosavadní účel v tom, aby nemovitost vlastnila, dochází k velmi podstatné modifikaci.

Totéž platí o převodech akcií či obchodních podílů z majetku společnosti. Zcizí-li např. investiční fond několik kusů akcií ze svého rozsáhlého akciového portfolia, nepochybně nebude možné konstatovat, že došlo k převodu části podniku. Předmět podnikání investičního fondu spočívá ve frekventovaných nákupech a prodejích akcií, konkrétní dispozice navíc představuje zlomek majetku fondu. Jestliže ale společnost fakticky funguje jako holdingová ve vztahu k několika dceřiným společnostem, jejichž akcie tvoří co do hodnoty zcela dominantní složku majetku společnosti, potom vyvedení akcií z tohoto majetku lze sotva klasifikovat jinak než jako podstatný zásah do postavení akcionářů, resp. významnou změnu způsobu, kterým společnost bude nadále naplňovat jeden z klíčových účelů své existence.

POROVNÁNÍ SE ZAHRANIČNÍ ÚPRAVOU

Výše uvedené zásady a závěry se prosazují také v zahraničních úpravách. Tradičně liberální anglické právo připouštějící širokou autonomii vůle sice zásadně ponechává na společenské smlouvě, resp. stanovách, aby vyřešily, v jakých případech mají akcionáři zasahovat do rozhodování o záležitostech společnosti. Kótační pravidla londýnské burzy, kterým se musejí podřídit všechny anglické společnosti, jejichž akcie mají být na této burze přijaty k obchodování, nicméně ukládají povinnost, aby vedení společnosti svolalo valnou hromadu a předložilo jí ke schválení veškeré transakce, které mohou mít důležitý dopad na podnikání společnosti (a major impact on the company's business). Navazující pravidlo (pravidlo 10.37) tyto tzv. transakce třídy 1 ("Class 1" transactions) vymezuje jako operace, jejichž hodnota překročí 25 procent kteréhokoliv klíčového finančního ukazatele společnosti (tak např. výše majetku společnosti, obratu, zisku, tržní kapitalizace). Je přitom zcela lhostejné, zda se operace týká "podniku", "části podniku" či jednotlivých věcí nebo práv. Podstatné je, že dochází k rozsáhlým dispozicím s majetkem společnosti. Právní věda k tomu uvádí, že u operací uvedeného rozsahu se již nejedná o manažerské rozhodnutí (management decision), tj. v duchu tuzemské úpravy o rozhodnutí o obchodním vedení, nýbrž o rozhodnutí investiční povahy (investment decision), měli by je proto přijmout, resp. odsouhlasit akcionáři, resp. valná hromada.⁵⁾

Úprava v USA se liší stát od státu, významný zdroj inspirace pro kongresy v jednotlivých unijních státech nicméně tkví v tzv. modelovém zákoně o obchodních společnostech (Model Business Corporation Act), který byl naposledy novelizován v roce 2002. Třebaže jeho úprava je koncipována přísněji než zmíněné pravidlo britské, také ona striktně vyžaduje souhlas akcionářů s dispozicemi s podnikem či jeho částí (nejde-li o dispozice v rámci běžného obchodního styku; regular course of business), pokud hodnota předmětu dispozice přesahuje 75 procent majetku společnosti. Stanovy společnosti tento práh mohou zvýšit. Viz § 12.01 a § 12.02.⁶⁾

Podobná situace je v právních řádech států evropského kontinentu. Za všechny lze odkázat na úpravu německou a rakouskou. Průlom v německém právu přinesl judikát Spolkového soudního dvora, č. j. II ZR 174/80 ze dne 25. února 1982 (BGHZ 83, 122) - případ "Holzmüller". Představenstvo akciové společnosti, aniž věc předložilo valné hromadě k odsouhlasení, vložilo do dceřiné společnosti provoz přístavu, jenž tvořil nejvýznamnější podíl na majetku společnosti, která se vedle toho zabývala rovněž několika dalšími podnikatelskými činnostmi. Následně představenstvo mateřské společnosti v dceřiné společnosti prosadilo zvýšení základního kapitálu za účasti cizích investorů, tj. připustilo snížení podílu mateřské společnosti na hlasovacích právech ve společnosti, do níž provoz přístavu coby část svého podniku vložilo. Minoritní akcionář napadl platnost obou kroků zjišťovací žalobou. Spolkový soudní dvůr žalobě v konečné instanci vyhověl. Uvedl: "Při závažných zásazích do práv a zájmů akcionářů, jakým je např. vyčlenění části podniku, který tvoří nejcennější díl majetku společnosti, do dceřiné společnosti založené za tím účelem, je představenstvo nejen oprávněno podle § 119 odst. 2 akciového zákona, nýbrž také povinno vyžádat si souhlas valné hromady." V odůvodnění soud tuto tezi dále rozvedl v tom smyslu, že existují zásadní rozhodnutí, která jsou sice formálně kryta působností představenstva, materiálně nicméně tak hluboko zasahují do členských práv akcionářů a jejich majetkových zájmů vtělených do akcií, jež vlastní, že představenstvo rozumně nemůže předpokládat, že by je mohlo přijmout na vlastní odpovědnost bez účasti valné hromady.

Citovaný judikát se stal základem zásady označované v německém právu podle firmy žalované společnosti jako tzv. doktrína "Holzmüller". V praxi tato doktrína vyvolává právní nejistotu, neboť (na rozdíl od uvedeného přístupu anglosaského) nenabízí konkrétní kvantitativní kritéria, jichž by bylo možné se držet. Spolkový soudní dvůr záměrně setrval výlučně na vymezení kvalitativních parametrů, a to v podobě zmíněné "závažnosti zásahu do práv a zájmů akcionářů". Právní věda se po dvě desetiletí předhání v jejich hledání, aby přece jen nabídla alespoň nějaké vodítko. Názorové rozpětí, které lze zaznamenat, je nicméně značně široké. Sahá od 10 do 75 procent⁷⁾ zvolených finančních parametrů. Reprezentativní a respektovaná stanoviska nicméně, zdá se, rozhodnou hranici spatřují v 50 procentech majetku společnosti.⁸⁾ Výslovně přitom mezi příklady dispozic vyžadujících souhlas valné hromady uvádějí případ, kdy společnost převádí (byť jen na stoprocentní dceřinou společnost) podíly (akcie), které tvoří více než 50 procent majetku společnosti.⁹⁾

Z tohoto hlediska tedy dle názoru německé právní vědy není důležité, zda se jedná o část podniku, či nikoliv. Jde zkrátka o významný zásah do práv a zájmů akcionářů. Německá jurisprudence kromě toho jednoznačně dovozuje, že pro posouzení, zda byl práh "závažnosti" zásahu do práv a zájmů akcionářů překročen, nehraje roli, zda je dispozice činěna jedním úkonem, anebo zda zahrnuje několik smluv, jež pojí časová, popř. účelová souvislost.¹⁰⁾

Není bez významu, že Spolkový soudní dvůr zašel v případu Holzmüller ještě dál. Dovodil povinnost představenstva vyžádat si souhlas valné hromady k opatřením, která představenstvo mateřské společnosti činí v dceřiné společnosti, pokud i tato opatření naplňují předpoklady závažných zásahů do práv a zájmů akcionářů mateřské společnosti. Na základě této úvahy prohlásil za neplatné usnesení, jímž mateřská společnost (jednající prostřednictvím představenstva, aniž s tím vyslovila souhlas valná hromada mateřské společnosti) zvýšila základní kapitál dceřiné společnosti, jehož důsledkem měla být redukce podílu mateřské společnosti na hlasovacích právech společnosti dceřiné. Takový závěr v českém právu patrně nebude myslitelný, neboť chybí ustanovení, o něž by jej bylo možné opřít. Zmíněná komparace nicméně dokládá, jak vysokou míru ochrany přiznávají v podobných situacích zahraniční právní řády akcionářům mateřské společnosti.

Pro úplnost lze dodat, že také rakouská právní věda do značné míry přejímá stanoviska německých kolegů, byť se nemůže opřít o domácí judikaturu a oporu pro ně hledá zčásti v jiných právních ustanoveních a zásadách.¹¹⁾ Výše uvedené závěry jsou tedy zásadně použitelné také na rakouské právní prostředí. Tamní doktrína v této souvislosti hovoří o "strukturálních opatřeních, jež hlubokým zásahem mění práva akcionářů".¹²⁾

Je zřejmé, že § 67a obchodního zákoníku je v tuzemském právu odrazem téže zásady, která se prolíná výše uvedenými právními řády, tvoří tedy do značné míry princip společný všem akciovým právům. Vychází-li úprava akciové společnosti v obchodním zákoníku z týchž kořenů a inspiračních zdrojů, resp. hlásí-li se k obdobným zásadám, nelze uvedené komparativní souvislosti přehlížet. Blízkost tuzemské akciové reglementace zejména německému a rakouskému právu velí aplikovat § 67a obchodního zákoníku v duchu tendencí zde popsaných. Tím spíše, pokud pro takovou interpretaci svědčí dikce ustanovení a jestliže si takový výklad žádá účel úpravy, jenž ustanovení sleduje.


Poznámky:

¹⁾ Viz judikatura Nejvyššího soudu ČR k důsledkům porušení § 66 odst. 2 obchodního zákoníku (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 27. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 414/2003) či ustanovení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 26. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003).

²⁾ Srov. Dědič, J., Obchodní zákoník. Komentář, díl III., Polygon, Praha 2002, str. 2310.

³⁾ Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M.: Obchodní zákoník. Komentář, 10. vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str. 231.

⁴⁾ Tamtéž.

⁵⁾ Srov. Davies, P.: Principles of Modern Company Law, 7. vydání, Sweet & Maxwell, London 2003, str. 299.

⁶⁾ Srov. též Merkt, H., Göthel, S.: US-amerikanisches Gesellschaftsrecht, 2. vydání, Verlag Recht und Wirtschaft, Frankfurt am Main 2006, str. 312.

⁷⁾ Ke konkrétnímu přehledu s odkazem na další prameny viz Kubis in, Kropff, B., Semler, J.: Münchener Kommentar zum Aktiengesetz, díl 4, 2. vydání, C. H. Beck / Franz Vahlen, München 2004, str. 66.

⁸⁾ Tamtéž, str. 67.

⁹⁾ Tamtéž, str. 75.

¹⁰⁾ Tamtéž, str. 67.

¹¹⁾ V podrobnostech viz Doralt, P., Nowotny, Ch., Kalss, S.: Kommentar zum Aktiengesetz, díl I., Linde, Wien 2003, str. 1118 a násl.

¹²⁾ "Strukturmassnahmen, welche die Rechte der Aktionäre tief greifend verändern" - viz tamtéž, str. 1120.

Petr Čech
právník, odborný asistent,
katedra obchodního práva PF UK Praha