Otázkám leasingu je v mezinárodních účetních standardech věnovaná samostatná kapitola, protože leasing poskytuje značný prostor pro jednu z nebezpečných praktik kreativního účetnictví - mimobilanční financování. Kreativním účetnictvím se přitom myslí takové záměrné úpravy, které poskytují zkreslený obraz o majetku a závazcích podniku.

Mezinárodní účetní standardy, stejně jako například americké účetní standardy, omezují především riziko vědomé záměny finančního a operativního leasingu. Smlouva o finančním leasingu představuje závazek hradit po nějakou dobu splátky, proti kterému stojí majetek v podobě nákupní opce. To vede ke zkreslení ukazatelů finanční analýzy, skrytí finančních rizik či obcházení rizik spojených se zápůjčním kapitálem.

FORMA A OBSAH

Česká účetní praxe takové detaily neřeší a nahlíží na finanční leasing formálněprávní optikou. Jedná se o pronájem věci ve vlastnictví pronajímatele, který ji účetně odpisuje, a na straně vlastníka jsou splátky běžnou službou. Právo na koupi není majetkem a pronajímaná věc, byť se statisícovou tržní hodnotou, je po skončení nájmu zakoupena za zlomek hodnoty a stává se drobným dlouhodobým majetkem. Jediným aktivem, které se objevuje v bilanci, je akontace časově rozlišovaná na dobu nájmu. Hlášení o leasingu se přitom projevuje v příloze účetní závěrky pro podnikatele.

Mezinárodní účetní standardy, ale například i německé účetní předpisy, dávají u finančního leasingu přednost ekonomické podstatě před právní formou.

Při pořizování majetku prostřednictvím finančního leasingu zcela jistě nese všechna rizika spojená s užíváním najímané věci nájemce, byť není jejím vlastníkem. Zároveň je také příjemcem veškerého užitku z provozování předmětu leasingu. V těchto znacích se leasing nijak neodlišuje od běžného bankovního úvěru a užívání věci vlastníkem.

LEASING DO ROZVAHY

Z tohoto důvodu mezinárodní účetní standardy požadují, aby nájemce ve své rozvaze předmět nájmu uvedl, normálně odpisoval a proti tomu postavil závazek splacení. Majetek pořizovaný na leasing tedy figuruje v brutto bázi aktiv společnosti, dokud není vyřazen. To je v souladu s požadavkem mezinárodních účetních standardů, aby leasingové transakce byly zaúčtovány a vykázány v souladu s jejich podstatou a finanční skutečností, nikoliv pouze s právní formou.

Důvodem je skutečnost, že u finančního leasingu podstata a finanční skutečnost spočívají v tom, že nájemce získává ekonomické přínosy z užívání najatého majetku po podstatnou část jeho ekonomické životnosti výměnou za uzavření závazku platit za toto právo částku blížící se reálné hodnotě najatého majetku a příslušným finančním nákladům. Pokud by se tyto skutečnosti neobjevily v rozvaze nájemce, byly by ekonomické zdroje a výše závazků podniku podhodnoceny, konstatuje se v mezinárodních účetních standardech. Tím dochází ke zkreslení finančních ukazatelů.

Z české speciality vykazovat leasingové operace výsledovkově plyne, že skutečný majetek a závazky firem využívající leasing jsou vyšší, než se zdá z účetních výkazů, a nelze srovnávat finanční ukazatele s firmami ze zemí, kde je leasing součástí bilance.

JAK SPOČÍTAT ÚROK

Majetek pořizovaný na finanční leasing se má tedy v bilanci zachytit v odpovídající hodnotě (fair value) nebo v ceně minimálních leasingových splátek, pokud je tato částka nižší.

Minimální leasingové platby jsou platby během trvání leasingu, které má nájemce uhradit nebo které na něm mohou být požadovány. Do toho se ovšem nezapočítává podmíněný leasing, náklady za služby nebo daně placené leasingovou společností a refundované nájemci společně se zbytkovou hodnotou zaručenou pronajímateli. V typickém případě, kdy má nájemce kupní opci k majetku za cenu, o které lze předpokládat, že bude výrazně nižší než reálná cena k datu využití této opce, pak minimální leasingové platby zahrnují také platby za využití této opce.

ROZDÍL PODLE MEZINÁRODNÍCH ÚČETNÍCH STANDARDŮ

Firma využívá fixní majetek v ceně 100. Doba leasingu je sjednána na čtyři období a splátky jsou rovnoměrné.

V praxi může působit problémy výpočet současné minimální hodnoty. Mezinárodní účetní standardy požadují, aby hodnota plateb byla diskontována implicitní úrokovou mírou nájemce nebo výpůjční úrokovou mírou u nájemce. Implicitní úroková míra je v podstatě vnitřní výnosové procento pronajímatele, tedy leasingové společnosti, a ta není nájemci známa, protože neví, jakou má leasingová společnost pořizovací hodnotu majetku.

Mezinárodní účetní standardy definují implicitní úrokovou míru leasingu jako diskontní sazbu, která se stanoví na počátku leasingu tak, aby se souhrn současné hodnoty minimálních leasingových plateb a zbytkové hodnoty majetku rovnal reálné hodnotě pronajatého aktiva. Postup stanovení by tedy měl být následující. Nájemce si zjistí, nebo nechá autoritativně ocenit (například znalcem), pronajímanou věc. Z platebního kalendáře se dozví, o kolik splátky převyšují hodnotu věci. Spočítá vnitřní úrokovou míru pro stanovení finančního nákladu. To ale může působit komplikace, protože pro takový výpočet neexistuje žádný vzorec. Ale je možné použít kalkulačku s finančními funkcemi nebo kalkulátory, které jsou vestavěné v počítačových programech, například v Excelu od Microsoftu.

Jinou možností je použít přírůstkovou výpůjční úrokovou sazbu u nájemce, kterou by ten musel přijmout v případě, že by si na nákup věci vypůjčil nezbytné prostředky na stejně dlouhé období s obdobnou zárukou.

PŘEVOD RIZIK A ODMĚN

Podle mezinárodních účetních standardů je nutné leasing správně klasifikovat hned na začátku. Záměna finančního leasingu za operativní by totiž vedla k popsaným důsledkům, tedy snížení majetku a závazků v bilanci a zkreslení finančních ukazatelů. Klasifikace leasingů je založená na rozsahu rizika a odměn, které vyplývají z vlastnictví pronajatého aktiva. Do rizik se přitom počítají i možnosti ztrát z nevyužité kapacity, technické zastaralosti a změny rentability s ohledem na měnící se podmínky. Odměnami se rozumí očekávaný výnos během ekonomické životnosti aktiva a zisk ze zhodnocení či realizace zbytkové hodnoty majetku.

Za finanční leasing se považuje taková smlouva, která převádí v podstatě všechna rizika a odměny vyplývající z vlastnictví. Pokud se všechna rizika a odměny nepřevádějí, pak se jedná o leasing operativní. To je však jen základní kritérium. Mezinárodní účetní standardy uvádějí i pomocné znaky ke klasifikaci leasingu.

Příklady situací, které normálně vedou ke klasifikaci leasingu jako finančního, jsou:

- na konci nájemního období dochází k převodu vlastnictví,

- smlouva obsahuje nákupní opci za cenu podstatně nižší, než je reálná hodnota majetku k předpokládanému datu využití opce a je dostatečně pravděpodobné, že bude využita,

- doba leasingu kryje podstatnou část ekonomické životnosti majetku,

- současná hodnota minimálních leasingových plateb se rovná nebo je větší než reálná hodnota pronajímaného majetku.

Prakticky stejná kritéria se vztahují i na leasingy nemovitostí, tedy budov a pozemků. Pozemky však mají tu vlastnost, že jejich ekonomická životnost je neomezená, takže nelze mluvit o možnosti použít kritérium doby leasingu, které musí krýt podstatnou část životnosti majetku. Mezinárodní účetní standardy připouštějí, že pokud není ve smlouvě zakotven převod vlastnictví pozemku po skončení leasingu, pak v podstatě nejsou přenesena všechna rizika a odměny vyplývající z vlastnictví. Potom akontace za takový majetek představuje předplacené leasingové splátky, jež jsou amortizovány v průběhu doby leasingu v závislosti na modelu poskytovaných užitků.

Na rozdíl od českých, počítají tedy mezinárodní standardy se zahrnutím pronajímaného majetku do rozvahy nájemce. Splátky se rozdělují na finanční náklady a snížení nesplaceného závazku, tedy v podstatě stejně jako u úvěru. Přitom finanční náklady by měly být rozděleny do období tak, aby byla zajištěna konstantní úroková míra u zbývajícího zůstatku závazku za každé období. Leasing potom v účetnictví vystupuje v podstatě jako úvěr s pevnou úrokovou mírou.

(fm)

Související