Přistoupení dalšího účastníka do řízení upravuje § 92 odst. 1 občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že žalobce je pánem sporu (dominus litis), a tudíž pouze on rozhoduje, kdo má být účastníkem řízení, je základním předpokladem přistoupení dalšího účastníka do již zahájeného řízení žalobcův projev vůle (návrh). Na druhou stranu se nikdo nemůže stát žalobcem proti své vůli, a proto je k přistoupení třeba souhlasu osoby, která má do řízení vstoupit jako další žalobce. Souhlas nově přistoupivšího žalovaného se nevyžaduje. O návrhu žalobce rozhodne soud usnesením, kterým buď přistoupení dalšího účastníka do řízení připustí, nebo, zejména nejsou-li dány podmínky řízení, přistoupení nepřipustí.

Záměnu dosavadního účastníka řízení za jiného účastníka upravuje § 92 odst. 2 občanského soudního řádu. Také v tomto případě z dispoziční zásady, jež ovlivňuje zahájení sporného řízení, vyplývá, že návrh k záměně účastníků může podat jen žalobce. Podobně jako u přistoupení účastníka do řízení je nutné, má-li být zaměněn žalobce, aby se záměnou souhlasila osoba, která má do řízení vstoupit místo původního žalobce, přičemž má-li být záměna úspěšná, soud ji musí opět stvrdit svým usnesením. Zásadním rozdílem oproti institutu přistoupení účastníka je zde však podmínka souhlasu žalovaného s navrhovanou záměnou, která může mít v praxi dalekosáhlé důsledky. Naproti tomu případný nesouhlas toho, kdo má do řízení vstoupit místo původního žalovaného, nemá právní význam.

OBDOBA PŘISTOUPENÍ A ZÁMĚNY V ŘÍZENÍ NESPORNÉM

Oba instituty spojuje skutečnost, že k přistoupení či záměně účastníka může dojít pouze ve sporném řízení.

Pro nesporná řízení, jakož i pro řízení podle části druhé občanského soudního řádu a v řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, se k určení osob, které budou účastny na řízení, po-užijí tzv. druhá a třetí definice účastníků,1) jež jsou obsaženy v § 94 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.

V těchto případech je soudu umožněno přibrat do řízení dalšího účastníka, eventuálně účast některého z účastníků v řízení ukončit podle § 94 odst. 3 a 4 občanského soudního řádu,2) a to bez dalších omezujících podmínek, což je dáno specifickou povahou nesporného řízení.

ZÁSADA DISPOZIČNÍ VERSUS ZÁSADA OFICIALITY

Ve sporném řízení naopak § 94 odst. 3 a 4 občanského soudního řádu, upravující tzv. přibrání účastníka do řízení, resp. ukončení jeho účasti ze strany soudu, nelze s ohledem na rozdílné principy ovládající řízení sporné a nesporné použít.3)

Sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, kdy dispozice řízením, jeho předmětem, jakož i vymezení okruhu účastníků, je zásadně v rukou žalobce.4) V nesporném řízení se však projevuje princip oficiality, což znamená, že soud sám rozhoduje o zahájení řízení (ex officio), vymezuje jeho předmět a určuje, kdo bude účastníkem řízení.5)

PŘISTOUPENÍ A ZÁMĚNA JAKO NÁPRAVA NEDOSTATKU VĚCNÉ LEGITIMACE

Smyslem procesních institutů přistoupení a záměny účastníka je náprava nedostatku aktivní či pasivní věcné legitimace, přičemž tento nedostatek nastal již před podáním žaloby.

Pojem účastníka v procesním smyslu je tak úzce spojen se stavem vyplývajícím z hmotného práva, tzv. věcnou legitimací, která určuje, zda je účastník skutečně nositelem tvrzeného subjektivního nároku či tvrzené subjektivní povinnosti. Je-li předmětem zjištění, zda právo, kterého se žalobce domáhá, mu skutečně svědčí, hovoříme o tzv. aktivní věcné legitimaci. Oproti tomu u žalovaného musí soud určit, zda je vskutku zavázán povinností, jejíž splnění na něm žalobce požaduje; tuto věcnou legitimaci označujeme jako pasivní.

Přistoupení dalšího účastníka má tedy podle § 92 odst. l občanského soudního řádu procesní smysl při odstraňování mezer v účastenství stanoveném žalobou, jestliže vyšlo najevo až po podání žaloby, že žalobcovo dosavadní vymezení účastníků neodpovídá pluralitě subjektů - nositelů věcné legitimace, a to pro skutečnosti, které zde byly již v době zahájení řízení.

Je-li však zřejmé, že původní účastník již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován vůbec, lze nápravu zjednat jen pomocí jeho záměny za jiného účastníka.

Na tomto místě považuji za nutné zdůraznit, že věcná legitimace nepatří mezi tzv. předpoklady účastenství,6) ani k podmínkám řízení7) a na vymezení okruhu účastníků nemá žádný vliv. Otázka věcné legitimace je předmětem dokazování i právního posouzení věci, a je tak předpokladem úspěšnosti žaloby.

Zjistí-li tedy soud ve sporném řízení její nedostatek na straně žalobce či na straně žalovaného, není oprávněn zasahovat do vymezeného okruhu účastníků, nemůže řízení pro nedostatek podmínky řízení zastavit či žalobu odmítnout, nýbrž je povinen žalobu zamítnout. Skutečnost, zda v řízení vystupovali věcně legitimovaní účastníci, se tak bezpečně projeví až v jeho samém závěru.

O ZJIŠTĚNÍ NEDOSTATKU VĚCNÉ LEGITIMACE SOUD ÚČASTNÍKA NEPOUČUJE

Z výše uvedeného vyplývá, že občanský soudní řád upravuje instituty, které mají za úkol napravit nedostatek věcné legitimace, který zde sice byl již na počátku řízení, avšak vyšel najevo až v jeho průběhu.

V praxi tak bude nedostatek věcné legitimace zjištěn zejména na základě obrany žalovaného, který může tvrdit, že žalobce není aktivně věcně legitimován k tomu, aby jej žaloval o vymáhané právo, případně je aktivně věcně legitimován pouze s další osobou, nebo že žalovaný nemá ve sporu pasivní věcnou legitimaci, neboť není nositelem povinnosti, jejíhož splnění se na něm žalobce domáhá, případně je pasivně věcně legitimován pouze ve spojení s jinou osobou.8)

Žalobce si nedostatek věcné legitimace může uvědomit rovněž na základě skutečností, které v řízení vyjdou najevo.

Ať tak či onak, tuto skutečnost se nedozví od soudu na základě jeho poučovací povinnosti podle § 118a občanského soudního řádu, neboť její součástí není poučení o tom, že ve věci má nebo může být žalován další žalovaný. Poučovací povinnost soudu se omezuje jen na procesní práva a povinnosti účastníků. Podle nálezu Ústavního soudu ČR9) "poučení o tom, že ve věci má či může být žalován ještě další žalovaný, však z mezí procesních pravidel sporu zřetelně vybočuje, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení".

Domnívám se, že obdobné musí platit i pro po-učení žalobce o tom, zda má navrhnout přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo záměnu účastníků podle § 92 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.

ROZHODNUTÍ SOUDU O PŘISTOUPENÍ A ZÁMĚNĚ

Jak již bylo zmíněno, o návrhu žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo o návrhu na záměnu některého z dosavadních účastníků za jiného účastníka musí soud rozhodnout usnesením.

Přistoupení či záměnu účastníka soud zásadně nepřipustí, hrozí-li, že bude porušena zásada hospodárnosti řízení. S ohledem na pokročilost řízení může být rozhodnuto o nepřipuštění přistoupení nebo záměny účastníka zejména proto, že by si takový procesní postup vyžádal další, jinak nepotřebné dokazování, což ve svých důsledcích povede k oddálení rozhodnutí ve věci samé.

Jestliže jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně (§ 91 odst. 2 občanského soudního řádu), je naopak podle pravidel procesní ekonomie žádoucí, aby se řízení účastnili všichni tito tzv. nerozluční společníci, a zpravidla tedy nebude důvod, aby soud přistoupení dalšího účastníka do řízení nepřipustil.10)

Kromě případu zjevně procesně neekonomického postupu by nepřipuštění přistoupení či záměny účastníka přicházelo v úvahu též tehdy, pokud ten, kdo má do řízení přistoupit (být zaměněn), nemá způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 občanského soudního řádu), jestliže by tím soud ve vztahu k přistoupivšímu (zaměněnému) účastníkovi založil nedostatek své pravomoci (§ 7 občanského soudního řádu), věcné příslušnosti (§ 9 občanského soudního řádu) nebo překážku věci zahájené (§ 83 občanského soudního řádu) či překážku věci rozsouzené (§ 159a odst. 5 občanského soudního řádu), případně pokud by nebylo zřejmé, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu (zaměněnému) účastníkovi domáhá.11)

Možnost soudu vyhovět návrhu na přistoupení nebo záměnu účastníka je tudíž podmíněna i tím, že svým rozhodnutím nevytvoří procesní stav, který by mu bránil v řízení pokračovat. V důsledku přistoupení či záměny účastníka tudíž nesmí dojít k takovým nedostatkům podmínek řízení, pro které by byl soud nucen probíhající řízení zastavit, případně učinit jiné kroky, které nevedou k meritornímu rozhodnutí.

OBCHÁZENÍ ZÁMĚNY ÚČASTNÍKA NÁVRHEM NA JEHO PŘISTOUPENÍ

Nejednoho čtenáře jistě napadlo, že pokud žalobce v průběhu řízení zjistil nedostatek aktivní či pasivní věcné legitimace, který lze zhojit pouze procesním postupem vedoucím k záměně příslušného účastníka, k němuž je třeba souhlas dosavadního žalovaného, když ten jej z pochopitelných důvodů odepřel, proč by nezkusil soudu navrhnout přistoupení účastníka, jenž věcně legitimován je.

V případě nedostatku aktivní věcné legitimace je sice třeba souhlasu nově přistoupivšího žalobce, avšak pokud ten bude mít za to, že je vskutku věcně legitimován, může pro něj být výhodné (též s ohledem na placení soudních poplatků) do probíhajícího řízení vstoupit. Původní žalobce bude moci ex post vzít žalobu zpět,12) čímž z řízení vystoupí.

Naproti tomu, vyjde-li v řízení najevo, že již od jeho zahájení nebyl pasivně věcně legitimován žalovaný (nebyl nositelem hmotněprávní povinnosti, o kterou v řízení jde), úmysl žalobce bude spočívat v tom, že poté, co nový žalovaný do řízení s přivolením soudu přistoupí, vezme svoji žalobu vůči původnímu žalovanému zpět.12)

Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR13) je však nepřípustné, aby tímto postupem docházelo k obcházení institutu záměny účastníka jeho přistoupením, neboť by se eliminovala nutnost souhlasu (původně) žalovaného s navrhovanou záměnou.

Vyvstává zde však otázka: Kdy je soud oprávněn zkoumat věcnou legitimaci účastníků řízení? Na jednu stranu je soud povinen řešit tuto otázku až v rozhodnutí o věci samé, nikoli tedy ve fázi řízení, kdy rozhoduje o přistoupení účastníka. Na druhou stranu, je-li zřejmé (nepochybné), že dosavadní žalobce nebo žalovaný již v době zahájení řízení nebyl věcně legitimován, a že tedy žalobce návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení sleduje obejití institutu záměny žalobce nebo žalovaného, soud přistoupení dalšího účastníka do řízení nepřipustí. Půjde-li tudíž o nedostatek zjevný, k jehož prokázání nebude třeba provádět speciální dokazování, domnívám se, že návrhu na přistoupení dalšího účastníka soud nemůže vyhovět, neboť nedostatek věcné legitimace lze odstranit jen pomocí institutu záměny účastníků řízení.

Bohužel jsem se v praxi setkala s případem, kdy soudy v rozporu s ustálenou judikaturou rozhodly na návrh žalobce o přistoupení dalšího žalobce do řízení, ačkoli bylo naprosto zřejmé, že původní žalobce neměl aktivní věcnou legitimaci, a tudíž svým návrhem sledoval pouze obejití nutnosti souhlasu žalovaného se záměnou účastníka. Myslím si, že takový postup není správný nejen z důvodů již uvedených, ale také proto, že z intencí zásady vigilantibus iura vyplývá žalobci povinnost rozmyslet si, zda sám může žalovat, případně koho má žalovat. Pokud takovou skutečnost správně neposoudí, musí nést veškeré důsledky s tím spojené, zejména nesouhlas žalovaného s navrhovanou záměnou účastníka, což následně může vyústit k zamítnutí žaloby kvůli nedostatku věcné legitimace.

Na druhou stranu se soud při rozhodování o přistoupení účastníka do řízení nezabývá tím, zda další žalobce nebo žalovaný, jehož přistoupení do řízení žalobce navrhl, je ve věci legitimován, neboť v době, kdy bylo navrženo přistoupení dalšího účastníka do řízení a kdy o jeho věcné legitimaci nebyly (a ani nemohly být) provedeny žádné důkazy, není (nemůže být) žádný prostor k posuzování otázky jeho věcné legitimace.14) Nedostatek věcné legitimace u nově přistoupivšího žalobce či žalovaného tak povede k zamítnutí žaloby.

Ve zcela specifickém případě však Nejvyšší soud ČR15) rozhodl kvůli hospodárnosti řízení o připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení, ačkoliv tak zjevně obcházel ustanovení o záměně účastníka, a to z důvodu, že "není na místě obavu z obcházení procesních institutů podle jejich doktrinálního smyslu přeceňovat a stavět nad zásadní určující kritérium použitelnosti obou institutů - hospodárnosti konkrétního řízení". Lze se však důvodně domnívat, že toto rozhodnutí bylo vydáno opravdu jen s přihlédnutím k okolnostem daného případu a na rozhodování soudů o nepřipuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení z důvodu obcházení institutu záměny účastníka nebude mít zásadnější vliv.

ÚČINKY PŘISTOUPENÍ A ZÁMĚNY

Pokud přistoupil (resp. vstoupil na základě záměny účastníka) do řízení nový žalovaný, stává se účastníkem řízení okamžikem právní moci rozhodnutí soudu o připuštění jeho přistoupení či záměny, a to s hmotněprávními účinky zahájení řízení od podání návrhu na provedení tohoto opatření.

Mezi hmotněprávní účinky podání předmětného návrhu (za předpokladu, že mu bude vyhověno) patří stavení běhu promlčecích a prekluzivních lhůt vůči novému žalovanému. Běh lhůt se tak vůči novému žalovanému staví až dnem podání návrhu žalobcem a nikoli např. dnem zahájení řízení s původním okruhem účastníků.16)

Ke dni podání návrhu nastávají též procesněprávní účinky zahájení řízení, k nimž patří vznik procesněprávního vztahu, překážky litispendence a zásady perpetuatio fori (což znamená, že pro určení věcné i místní příslušnosti soudu jsou rozhodné okolnosti, které zde byly v době zahájení řízení, v tomto případě v době podání návrhu na přistoupení či záměnu účastníka).

Pokud byl podán návrh na přistoupení či záměnu žalobce, dochází ke vstupu dalšího žalobce do řízení okamžikem, kdy vysloví vůči soudu se vstupem do řízení souhlas, nikoliv dnem, kdy jeho přistoupení (záměnu) navrhl původní žalobce. Tímto okamžikem dochází také k uplatnění práva v řízení pro účely stavení běhu promlčecích a prekluzivních lhůt.17) Pro nového účastníka, který vstupuje do řízení na základě § 92 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu však neplatí povinnost přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení, na rozdíl od procesních nástupců při univerzální či singulární sukcesi podle § 107 a § 107a občanského soudního řádu.


Svým výkladem o procesních institutech přistoupení a záměně účastníka občanského soudního řízení jsem chtěla upozornit především na snahu některých žalobců, kteří bez rozmyslu podají žalobu k soudu, aniž by předem řádně posoudili otázku aktivní či pasivní věcné legitimace, o obcházení § 92 odst. 2 občanského soudního řádu.

Tento jejich postup, v některých případech posvěcený soudním usnesením, vede pouze ke zvýšeným nákladům a zbytečně probíhajícím řízením, neboť mám za to, že pokud by bylo žalobci a priori jasné, že záměnu účastníka nebude moci jednoduše obejít jeho přistoupením, dal by si větší pozor při zkoumání věcné legitimace před podáním žaloby, a tím šetřil nejen náklady své, ale i náklady a čas potenciálního žalovaného, který by se jinak účastníkem sporu vůbec nestal.


Poznámky:

1) Viz např. Winterová, A. a kol., Civilní právo procesní, Linde Praha, 2004, str. 164 an.

2) Jestliže se podle § 94 odst. 3 občanského soudního řádu někdo z těch, o jejichž právech a povinnostech má být v řízení jednáno, neúčastní řízení od jeho zahájení, vydá soud, jakmile se o něm dozví, usnesení, jímž jej přibere do řízení jako účastníka. Naopak jestliže se podle § 94 odst. 4 občanského soudního řádu řízení účastní ten, o jehož právech nebo povinnostech se v řízení nejedná, soud usnesením jeho účast v řízení ukončí.

3) Výjimkou mohou být v tomto směru spory, které probíhají v souvislosti s řízením o dědictví, zejména na základě § 175k odst. 2 občanského soudního řádu, u nichž je možné, aby soud dle § 94 odst. 2 občanského soudního řádu přibral k řízení i účastníka, který nebyl v podané žalobě označen, ale od počátku vystupuje jako účastník dědického řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1516/2001 z 22. listopadu 2001).

4) Dispoziční procesní úkony v řízení může samozřejmě činit též žalovaný, např. může podat vzájemnou žalobu, odvolání či mimořádný opravný prostředek. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že postavení žalobce je v dispozici řízením či jeho předmětem mnohem silnější.

5) Takové určení však není nahodilé či svévolné, ale vychází ze zákonného vymezení účastenství obsaženého v již zmíněném § 94 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.

6) Mezi předpoklady účastenství řadíme např. způsobilost být účastníkem (procesní subjektivitu) či procesní způsobilost.

7) Podmínkami řízení jsou např. soudní pravomoc, věcná, místní a funkční příslušnost, překážka litispendence či rei iudicatae.

8) Půjde o spory, u nichž je zapotřebí k tomu, aby mohla být žaloba úspěšná, účast více žalobců a/nebo žalovaných (tzv. aktivní či pasivní subjektivní kumulace). Konkrétně se jedná např. o spory vedené podílovými spoluvlastníky nebo o spory, jichž se účastní procesní nástupci (dědici) zesnulé fyzické osoby (zůstavitele), nebylo-li dědické řízení skončeno.

9) Viz nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. Ú 56/95 ze dne 3. ledna 1996.

10) Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád. Komentář, 7. vydání, Praha, C. H. Beck, I. díl, str. 405.

11) Např. rozhodnutí R 9/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - - pobočka v Liberci sp. zn. 36 Co 326/2002 ze dne 31. října 2002.

12) Podle § 96 odst. 3 a 4 občanského soudního řádu však musejí ostatní účastníci se zpětvzetím žaloby vyslovit souhlas, nejde-li o zpětvzetí návrhu na rozvod, neplatnost manželství nebo určení, zda tu manželství je, či není anebo o zpětvzetí návrhu na zrušení, neplatnost nebo neexistenci partnerství (bez ohledu na fázi řízení). V ostatních případech lze vzít návrh zpět bez dalšího pouze předtím, než začalo jednání ve věci samé.

13) Usnesení sp. zn. 33 Odo 151/2004 ze dne 22. září 2004, usnesení sp. zn. 33 Odo 539/2004 22. června 2004, jakož i usnesení sp. zn. 29 Odo 119/2006 ze dne 15. února 2006.

14) Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1421/2005 ze dne 7. prosince 2005.

15) Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2026/2005 ze dne 24. listopadu 2005.

16) Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol., Občanský soudní řád. Komentář, 7. vydání, Praha, C. H. Beck, I. díl, str. 406.

17) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Odo 1387/2004 ze dne 31. 11. 2006.


Adéla Matějková
notářská koncipientka, Praha

Související