Dovolatelkou nastíněná otázka odpovědnosti cestovní kanceláře za škodu vzniklou účastníku zájezdu podle § 852i občanského zákoníku se v rozhodovací praxi dovolacího soudu zatím nevyskytla. Pro její řešení má tudíž napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam a dovolání žalované je tak přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Dovolatelka shledává nesprávným závěr odvolacího soudu o dopadu ustanovení § 852i občanského zákoníku na její odpovědnost za škodu, vzniklou žalobcům odcizením věcí (jízdních kol) v průběhu jí organizovaného zájezdu z místa, které delegátka dovolatelky určila účastníkům zájezdu pro jejich uložení v průběhu noci.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu spatřuje žalovaná v nesprávné aplikaci § 852i odst. 1 občanského zákoníku na odpovědnost za porušení závazků ubytovatele, kterého použila ke splnění svého závazku.

Podle § 852i odst. 1 občanského zákoníku cestovní kancelář odpovídá zákazníkovi za porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky mají být splněny cestovní kanceláří nebo jinými dodavateli služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu.

V souvislosti s rozšiřováním slučitelnosti právních předpisů České republiky s právními předpisy Evropské unie sledujícím odstranění překážek vnitřního trhu, jakož i vzhledem k negativním jevům v oblasti cestovního ruchu, byl přijat zákon č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, který s účinností od 1. října 2000 rozšířil smluvní typy upravené v občanském zákoníku o cestovní smlouvu (§ 852a a násl. občanského zákoníku). Tato zákonná úprava představuje implementaci Směrnice Rady Evropských společenství č. 90/314/EHS z 13. 6. 1990 o hotových programech na cesty, prázdniny a zájezdy (dále jen "Směrnice"). Tato Směrnice je zásadním dokumentem pro ochranu spotřebitele na úseku cestovního ruchu.

Cestovní smlouvou se provozovatel cestovní kanceláře (dále jen "cestovní kancelář") zavazuje, že zákazníkovi poskytne zájezd (§ 1 odst. 1 zák. č. 159/1999 Sb.), a zákazník se zavazuje, že zaplatí smluvenou cenu (§ 852a odst. 1 občanského zákoníku). Účelem právní úpravy cestovní smlouvy je tedy zajistit pro zákazníka podle jeho výběru navazující služby kombinující alespoň dvě z následujících služeb: dopravu, ubytování nebo jiné služby cestovního ruchu, jež nejsou doplňkem ubytování a tvoří významnou část zájezdu nebo jejichž cena tvoří alespoň 20 procent souhrnné ceny zájezdu [§ 852a odst. 1 občanského zákoníku a § 1 odst. 1 zák. č. 159/1999 Sb. o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Kogentnost právní úpravy cestovní smlouvy je umocňována obligatorními náležitostmi smlouvy (§ 852b občanského zákoníku), tedy zákonem vymezenými právy a povinnostmi jejích účastníků, kdy zejména cestovní kanceláři jsou ukládány vůči zákazníkovi povinnosti v souvislosti s poskytnutím služeb cestovního ruchu.

Odpovědnost za škodu způsobenou cestovní kanceláří občanský zákoník reguluje v případě zrušení zájezdu (§ 852g odst. 4 a 5 občanského zákoníku) a v případě porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy (§ 852 i odst. 2 občanského zákoníku); jde o případ odpovědnosti za výsledek, které se může cestovní kancelář zprostit, prokáže-li některý z liberačních důvodů podle § 852j odst. 2 občanského zákoníku.

Za porušení závazků z cestovní smlouvy odpovídá cestovní kancelář bez ohledu na to, zda tyto závazky mají být splněny cestovní kanceláří nebo jinými dodavateli služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu (§ 852i odst. 1 občanského zákoníku). Z tohoto pohledu za závazky vyplývající z cestovní smlouvy je nutno - aby byl naplněn její účel - považovat v případě, je-li zajišťována doprava, zajištění smlouvou sjednaného dopravního prostředku určité kategorie a kvality, naplánování trasy a organizace případných zastávek. U ubytování jde o zajištění ubytovacího zařízení v konkrétní lokalitě sjednané kategorie nebo stupně vybavenosti s eventuálním zajištěním stravovaní. Pod pojem "obstarání jiných služeb cestovního ruchu jež nejsou jen doplňkem dopravy nebo ubytování" lze přiřadit např. organizaci návštěvy vybraných kulturních a jiných památek nebo organizaci volného času v místě pobytu. Za kvalitu a včasnost těchto služeb cestovní kancelář zákazníkovi odpovídá, a to i v případě, že tyto služby zajišťuje prostřednictvím "subdodávek" jinými subjekty a nikoliv vlastními silami. Za škody, které vzniknou neplněním nebo nesprávným plněním těchto povinností odpovídá cestovní kancelář podle § 852i odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Aby se cestovní kancelář splnění svých závazků nemohla zbavit poukazem na to, že část služeb zajišťoval spolupracující poskytovatel služeb, § 852i odst. 1 občanského zákoníku zakládá osobní odpovědnost cestovní kanceláře za porušení závazků vyplývajících z cestovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky měly být splněny cestovní kanceláří nebo právě jinými dodavateli služeb.

Zajišťuje-li cestovní kancelář cyklistický zájezd, při kterém jeho účastníci používají vlastní jízdní kola (navíc značné hodnoty), patří přirozeně - podle povahy takového zájezdu - mezi povinnosti cestovní kanceláře zajistit, aby v průběhu ubytování (během noci) byla tato kola zajištěna proti poškození a odcizení. Nesplnění této povinnosti je nutno považovat za porušení povinnosti vyplývající z cestovní smlouvy zajistit zájezd (ubytování) řádně.

Objektivní charakter odpovědnosti za škodu ale neznamená, že by tato odpovědnost nastupovala automaticky. Vždy musí být prokázána existence protiprávního úkonu, vznik škody a příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a protiprávním úkonem žalované. Je-li protiprávní úkon žalované spatřován v nedostatečném zajištění uskladnění jízdních kol žalobců a vznik škody v jejich odcizení (ve zmenšení majetku žalobců o hodnotu jízdních kol), je třeba zvažovat otázku příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody.

Nezbytným předpokladem nároku na náhradu škody je objektivní existence příčinné souvislosti (kauzálního nexu) mezi porušením právní povinnosti, resp. kvalifikovanou škodnou událostí jako příčinami a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin. Není-li dána příčinná souvislost, nevzniká odpovědnost za škodu. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce (v daném případě žalované), tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně nebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Pokud by žalovaná splnila svou povinnost řádně zajistit ubytování žalobců včetně bezpečného uskladnění kol, ke vzniku škody (k jejich odcizení) by nedošlo. Tím je dána příčinná souvislost mezi protiprávní úkonem žalované a vznikem škody. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu nebyl naplněn.

Neobstojí ani dovolací námitka vady řízení [§ 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu], kterou žalovaná spatřuje v tom, že soudy obou stupňů posoudily věc jako nárok z titulu odpovědnosti za škodu na věcech vnesených nebo odložených, avšak na takové možné právní posouzení věci ji neupozornily, resp. nepoučily ji podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu. Soudy obou stupňů posoudily nárok žalobců jako nárok na náhradu škody podle § 852i občanského zákoníku, což odpovídá vylíčení skutku v žalobě; právní posouzení věci tak zcela koresponduje s názorem žalobců vyjádřeným v žalobě a nebylo potřeba žalovanou poučovat podle § 118b odst. 2 občanského soudního řádu.


- Vzhledem k přítomnosti mezinárodního prvku v řízení se Nejvyšší soud ČR zabýval rovněž otázkou, podle jakého právního řádu a podle jakých konkrétních norem je třeba právní vztah posoudit

Dovolatelce nutno dát za pravdu, že nelze přehlédnout, že ke škodě na majetku žalobců došlo na území F. r.; touto skutečností se totiž do občanskoprávního vztahu promítá tzv. mezinárodní (cizí) prvek. Ten je v občanskoprávním vztahu obsažen, jestliže má tento vztah v některém svém prvku poměr k zahraničí. Tak tomu je např. tehdy, jestliže je dán vztah k zahraničí u subjektů právního vztahu tím, že účastník právního vztahu je příslušníkem cizího státu nebo má bydliště v zahraničí, u předmětu právního vztahu (čímž se má na mysli nepřímý předmět právního vztahu, tj. věci, práva a nehmotné výsledky lidské činnosti, jichž se týká chování účastníků právního vztahu) tím, že tento předmět je umístěn v cizině nebo je jinak vázán na oblast cizího státu nebo ho má být dosaženo v zahraničí, u právního vztahu právně souvisejícího nebo právně závislého na jiném právním vztahu tím, že tento posléze uvedený právní vztah se spravuje zahraničním právem, ale rovněž u skutečnosti právně významné pro vznik a existenci právního vztahu tím, že nastala nebo má nastat v zahraničí, přičemž takovou skutečností může být jak právní úkon nebo jiná událost, tak i chování účastníka, jež je předmětem právního vztahu (srovnej Kučera, Z., Tichý, L., Zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním, Komentář, Panorama, Praha, 1989, str. 24 a 25). Zjistí-li rozhodující soud přítomnost mezinárodního prvku v řízení, je povinen se kromě otázky své pravomoci (srov. § 103 občanského soudního řádu) zabývat rovněž otázkou, podle jakého právního řádu a podle jakých konkrétních norem je třeba právní vztah posoudit. Především posoudí, zda existuje smluvní úprava mezi ČR a státem, jehož se tento prvek týká (§ 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním); v opačném případě podle kolizních norem obsažených v zákoně o mezinárodním právu soukromém a procesním posoudí, podle jaké právní normy je nutno právní vztah mezi účastníky posoudit (srovnej stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. 8. 1987, Cpjf 27/86, publikované jako R 26/87 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Funkcí kolizní normy je provádět úpravu občanskoprávních vztahů s mezinárodním prvkem výběrem mezi dvěma nebo několika právními řády přicházejícími v úvahu pro úpravu daného vztahu (tj. dotčenými v důsledku existence mezinárodního prvku).

Mezi Č. r. a F. r. k datu škodné události (17.-18. 9. 2001) platila Smlouva mezi vládou Č. s. r. a vládou F. r. o právní pomoci, uznání a výkonu rozhodnutí ve věcech občanských, rodinných a obchodních, publikovaná jako vyhláška ministra zahraničních věcí č. 83/1985 Sb. ze dne 21. srpna 1985. Ta ovšem úpravu kolizních norem v případě nároků na náhrady škody neobsahovala. Proto podle § 2 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním nutno použít právní úpravu obsaženou ve vnitrostátní oblasti.

Podle § 15 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním nároky na náhradu škody, nejde-li o porušení povinnosti vyplývající ze smluv a jiných právních úkonů, řídí se právem místa, kde škoda vznikla, nebo místa, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody. Aplikace § 15 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním je vyloučena u škody, jež je důsledkem porušení smluvní povinnosti nebo jiných právních úkonů. V tomto smyslu je škodou, která vznikla jinak než v důsledku porušení závazku ze smlouvy nebo jiného (jednostranného) právního úkonu, škoda vzniklá v důsledku porušení povinnosti vyplývající z obecně závazného právního předpisu (jednáním trestným soudně nebo správně nebo jednáním, které není trestné, ale porušuje předpis občanskoprávní, tzv. civilní delikt) nebo vzniklá v případech, kdy zákon ukládá povinnost k náhradě škody bez zřetele na protiprávnost. Pro nároky na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti vyplývající ze smluv a jiných právních úkonů se použije § 11 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním, neboť jde o následek porušení závazku (srovnej Kučera, Z., Tichý, L., citovaná práce výše, str. 132). Protože v případě nároku na náhradu škody za odcizená kola v průběhu zájezdu organizovaného žalovanou jde o nárok ze smluvního vztahu, podle § 10 odst. 3 a § 11 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním se nárok na náhradu škody podle cestovní smlouvy posuzuje podle právního řádu státu, v kterém mají obě strany sídlo (bydliště), a nemají-li je ve stejném státě, právním řádem sídla (bydliště) příjemce návrhu na uzavření smlouvy.

Z pohledu výše uvedených úvah soudy obou stupňů správně posoudily nároky žalobců podle právního řádu České republiky.


Úplné znění rozsudku naleznete na: www.nsoud.cz.

Martin Soukup
advokát, Praha

Související