Odpovědnost funkcionářů společnosti

Zejména členů dozorčí rady

Příspěvek je, vzhledem k jeho rozsahu, rozdělen na tři části podle toho, kdo je oprávněn uplatňovat vůči funkcionáři společnosti práva vycházející z odpovědnosti.

První dvě části se zaměřují na odpovědnost vůči společnosti samotné, když se část druhá věnuje speciálním případům odpovědnosti funkcionářů vůči společnosti (viz v následujícím čísle Právního rádce "Speciální případy odpovědnosti funkcionářů").

Odpovědnosti funkcionářů vůči třetím osobám, tj. věřitelům a společníkům společnosti, se bude týkat třetí část článku v dubnovém čísle Právního rádce (viz "Odpovědnost funkcionářů vůči třetím osobám").

PRÁVNÍ ODPOVĚDNOST

Jednu ze standardních definic právní odpovědnosti uvádí J. Čapek,³⁾ podle kterého "...se právní odpovědností rozumí povinnost strpět za porušení povinnosti následky stanovené právními normami v rámci odpovědnostního právního poměru". Základním předpokladem právní odpovědnosti je porušení povinnosti, ať již povinnosti smluvní, anebo povinnosti uložené právním předpisem.

Jednání, kterými dochází k porušení povinnosti, mohou být z obecného hlediska rozdělena na protiprávní jednání zaviněná (subjektivní odpovědnost) a protiprávní jednání nezaviněná (objektivní odpovědnost). V souvislosti se soukromoprávní odpovědností funkcionářů převažuje jednoznačně odpovědnost objektivní. Se subjektivní odpovědností se lze ovšem setkat např. při neposkytnutí plnění podle § 66 odst. 3 obchodního zákoníku (viz dále) či při regresní odpovědnosti za škodu podle § 66 odst. 9, 11 a 13 obchodního zákoníku.⁴⁾

Právní odpovědnost lze dělit i z dalších hledisek. V nejobecnější rovině se tak rozlišuje odpovědnost soukromoprávní a odpovědnost veřejnoprávní. Jak uvádí J. Čapek,⁵⁾ je pro soukromoprávní odpovědnost typické, že "...na rozdíl od jiných forem právní odpovědnosti tu vzniká zásadně odpovědnostní vztah mezi tím, kdo nesplnil povinnost (delikventem) na straně jedné a subjektem ... jemuž vznikla újma". V důsledku toho tak k uplatňování odpovědnosti není - oproti správní či trestní odpovědnosti - oprávněn nikdo jiný než ten, jehož právo bylo ohroženo nebo porušeno. Na rozdíl od jiných forem odpovědnosti zde také výrazně převažuje reparační funkce, tzn. například nahradit způsobenou škodu, převést prospěch z obchodu atd., před funkcí sankční a výchovnou.

ODPOVĚDNOST FUNKCIONÁŘŮ

Úprava odpovědnosti funkcionářů společnosti je částečně obsažena v obecných ustanoveních obchodního zákoníku týkajících se obchodních společností (např. neposkytnutí plnění dle § 66 odst. 3) a částečně přímo v úpravě jednotlivých společností (např. § 194 odst. 5).

Obchodní zákoník neobsahuje zvláštní úpravu odpovědnosti členů dozorčí rady za porušení povinností při výkonu funkce. Stejně jako v jiných oblastech úpravy týkající se dozorčí rady řeší zákonodárce i tuto problematiku buď přímo společnou úpravou pro statutární orgán a dozorčí radu (např. odpovědnost za škodu dle § 220l) nebo formou odkazu na úpravu týkající se představenstva akciové společnosti (např. již zmiňovaný § 194 odst. 5). Proto je téma z větší části pojato obecně a týká se funkcionářů společnosti jako takových. Tam, kde je však úprava týkající se statutárního orgánu a dozorčí rady rozdílná, je primárně věnována pozornost dozorčí radě.

ODPOVĚDNOST VŮČI SPOLEČNOSTI A S NÍ SPOJENÉ SANKCE ZA PORUŠENÍ POVINNOSTÍ

Základním typem odpovědnosti funkcionářů je odpovědnost vůči společnosti. Vychází ze vztahu mezi funkcionářem a společností, který se, nestanoví-li smlouva o výkonu funkce něco jiného, přiměřeně řídí ustanoveními o mandátní smlouvě.

Ze samotné povahy právního poměru funkcionářů společnosti, ale i z § 66 odst. 2 obchodního zákoníku, je zřejmé, že osoby zastávající v těchto společnostech funkci v orgánech, neodpovídají za výsledek své činnosti, ale za její řádný výkon. Škodu vzniklou společnosti proto nelze automaticky přičítat k tíži funkcionáře s tím, že vznikla při výkonu jeho funkce.⁶⁾ Toto pravidlo je v důsledku novely provedené zákonem č. 370/2000 Sb. částečně prolomeno povinností společnosti neposkytnout plnění v případě, že výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti (viz § 66 odst. 3 obchodního zákoníku).

Za porušení právních povinností vůči společnosti mohou stihnout funkcionáře, respektive členy dozorčí rady, z titulu jejich odpovědnosti vůči společnosti následující sankce:

- odvolání z funkce (odvolat ho může valná hromada nebo zaměstnanci společnosti, jde-li o člena dozorčí rady zvoleného zaměstnanci);⁷⁾

- neposkytnutí nenárokových plnění;

- zaplacení smluvní pokuty;

- povinnost k náhradě škody.

K NEPOSKYTNUTÍ NENÁROKOVÝCH PLNĚNÍ

Základním právem, které mají funkcionáři vůči společnosti, je právo na odměnu. Dalšími právy na plnění ze strany společnosti jsou právo na náhradu nákladů vynaložených v souvislosti s výkonem funkce, sjednané odstupné a tantiéma.

Novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. byl doplněn § 66 odst. 3: "Jakékoliv plnění společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, nebo je-li přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. Společnost plnění neposkytne, jestliže výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti, anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce."

Povinnost společnosti odmítnout za výše uvedených předpokladů poskytnutí plnění ve prospěch funkcionáře se tedy nevztahuje na plnění, na která vzniká právo z právního nebo vnitřního předpisu.⁸⁾ Vnitřními předpisy mohou být kromě společenské smlouvy (společnost s ručením omezeným) a stanov (společnost s ručením omezeným a akciová společnost) i jakékoliv další předpisy schválené valnou hromadou společnosti. Pokud budou tyto předpisy upravovat otázku nenárokových plnění společnosti vůči funkcionářům, je aplikace omezení uvedených v § 66 odst. 3 obchodního zákoníku vyloučena i pro ně.

Právo na odměnu za výkon funkce, respektive na náhradu nákladů vynaložených při výkonu funkce, vyplývá z obchodního zákoníku, a proto se § 66 odst. 3 obchodního zákoníku na tato plnění neaplikuje. Citované ustanovení tak nalézá uplatnění jen v případech ostatních plnění, tzn. nenárokových, která je společnost oprávněna poskytnout jen tehdy, pokud jsou sjednána ve smlouvě o výkonu funkce nebo odsouhlasena valnou hromadou.

LZE NEPOSKYTNOUT NÁROKOVÁ PLNĚNÍ?

V poslední době je stále častěji vyjadřován názor,⁹⁾ že režim § 66 odst. 3 obchodního zákoníku se vztahuje na jakékoliv plnění poskytnuté funkcionáři, tedy i na odměnu. Klíčovým bodem této argumentace¹⁰⁾ je odkaz na úpravu mandátní smlouvy, podle které má mandatář nárok na úplatu tehdy, když řádně (tedy s odbornou péčí) vykoná sjednanou činnost. Přeneseně se tedy na vztah mezi funkcionářem a společností dovozuje, že aby funkcionáři vznikl nárok na odměnu, musí jednat s péčí řádného hospodáře.

S tím však podle mého názoru souhlasit nelze. Podle § 66 odst. 2 obchodního zákoníku se ustanovení o mandátní smlouvě použijí jen tehdy, pokud obchodní zákoník nestanoví jinak, což je právě případ normy obsažené v § 66 odst. 3. Mezi první a druhou větou daného ustanovení je nepochybná souvislost a pojmům použitým v jeho druhé větě je třeba dát stejný význam jako ve větě první. Z důvodů uvedených ve druhé větě je proto třeba odmítnout poskytnutí jen těch plnění, na která neplyne nárok z právního nebo vnitřního předpisu. I. Štenglová¹¹⁾ k této úpravě v souvislosti s představenstvem uvádí, že byla přijata: "...aby řešila značně diskutovanou problematiku tzv. zlatých padáků, tj. často mnohamilionového sjednaného plnění při ukončení funkce členů představenstva ... vypláceného i těm členům, kteří negativně ovlivnili vývoj společnosti...".

Gramatickým a teleologickým výkladem daného ustanovení je tak podle mého názoru třeba spolu s J. Dědičem¹²⁾ dospět k závěru, že povinnost společnosti odmítnout za výše uvedených předpokladů poskytnutí plnění ve prospěch funkcionáře se tedy nevztahuje na plnění, na která vzniká právo z právního nebo vnitřního předpisu, tj. plnění nároková.¹³⁾

DŮVODY PRO ODMÍTNUTÍ PLNĚNÍ, VRÁCENÍ PLNĚNÍ

Prvním z důvodů pro odmítnutí poskytnutí plnění je skutečnost, že výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům. Jak uvádí J. Dědič:¹⁴⁾ "Nepříznivým hospodářským výsledkem je třeba rozumět zhoršení hospodářských výsledků společnosti, nikoliv to, že hospodaření skončilo ztrátou. Snižuje-li se ztráta oproti minulým ztrátám, nejde z hlediska tohoto ustanovení o nepříznivé hospodářské výsledky. Obráceně skončí-li hospodaření společnosti ziskem, ale ten je výrazně nižší než v minulosti nebo neustále klesá, jde o nepříznivé hospodářské důsledky."

K odmítnutí plnění dojde, aniž by funkcionář porušil nějakou povinnost, nepříznivý hospodářský výsledek nemusí být ani výhradně důsledkem jeho činnosti (další příčinou může být výkon funkce jiných členů orgánů společnosti nebo i skutečnost objektivní, např. nepříznivý vývoj na trhu, atd.), společnost však musí prokázat, že mezi výkonem funkce a nepříznivými hospodářskými výsledky existuje zjevná příčinná souvislost. Přitom je ale nutné vnímat rozdíl mezi neposkytnutím plnění funkcionáři a jeho případnou odpovědností za škodu - pro neposkytnutí plnění je třeba prokázat jen příčinnou souvislost mezi výkonem funkce a nepříznivým hospodářským výsledkem, v případě odpovědnosti za škodu k tomu přistupuje i porušení povinností.

Dalším z důvodů odmítnutí poskytnutí plnění je zaviněné porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce. Zde je již plně na místě hovořit o funkcionářově odpovědnosti. Na rozdíl od odpovědnosti za škodu, která je v obchodních vztazích zásadně objektivní, vyžaduje zákon v případě upření nároku na plnění zavinění. S ohledem na subsidiární úpravu občanského zákoníku jde přitom o zavinění presumované, to znamená, že je na funkcionáři, aby se v případné žalobě, kterou se bude plnění domáhat, exkulpoval.

Pokud bude plnění poskytnuto přesto, že nastane jedna z obou v zákoně předpokládaných skutečností, je funkcionář povinen je vrátit. Právo na vrácení je třeba uplatnit jako právo na vydání bezdůvodného obohacení v obecné promlčecí lhůtě čtyř, respektive deseti let. Stejně tak může společnost právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení jednostranně započítat na jiná plnění (např. již zmiňovanou odměnu), která má funkcionáři ještě vyplatit.

K ZAPLACENÍ SMLUVNÍ POKUTY

Jako sankce za porušení povinností při výkonu funkce přichází teoreticky v úvahu smluvní pokuta. Taková sankce by však musela být mezi společností a funkcionářem sjednána ve smlouvě o výkonu funkce.

Smluvní pokuta je obecně upravena v § 544 a § 545 občanského zákoníku. Zvláštní úprava proobchodněprávní vztahy je obsažena v § 300 až § 302 obchodního zákoníku. V § 545 odst. 2 občanského zákoníku je stanoveno, že poškozený není oprávněn domáhat se náhrady škody přesahující smluvní pokutu, jestliže z ujednání účastníků nevyplývá něco jiného. Z obdobného použití § 194 odst. 5 obchodního zákoníku přitom vyplývá, že smlouva mezi společností a funkcionářem vylučující nebo omezující jeho odpovědnost za škodu, je neplatná. Z toho je tedy podle mého názoru třeba dovodit, že ujednání o smluvní pokutě, které by neobsahovalo doložku, že sjednání smluvní pokuty nezbavuje funkcionáře povinnosti nahradit způsobenou škodu, je neplatné, a to bez ohledu na to, ukáže-li se ex post, že sjednaná výše smluvní pokuty přesahuje vzniklou škodu.

K NÁHRADĚ ŠKODY

Odpovědnost za škodu tvoří těžiště odpovědnosti funkcionářů a nárok na její náhradu lze uplatnit prakticky u všech porušení funkcionářových povinností. V případě odpovědnosti vůči společnosti přitom s ohledem na de lege lata úpravu není rozhodující rozlišování smluvní a deliktní odpovědnosti za škodu.

Úprava odpovědnosti za škodu členů dozorčí rady je pro společnost s ručením omezeným obsažena v § 138 odst. 2 obchodního zákoníku a pro akciovou společnost v § 200 odst. 3 obchodního zákoníku. Tato ustanovení odkazují na obdobné použití § 194 odst. 5 obchodního zákoníku týkající se představenstva, což je přístup obvyklý i v zahraničních právních úpravách.¹⁵⁾ V § 194 odst. 5 obchodního zákoníku je zakotvena solidární odpovědnost funkcionářů za škodu, kterou způsobili porušením právních povinností při výkonu své působnosti.

Zmiňovaný § 194 odst. 5 obchodního zákoníku představuje speciální úpravu odpovědnosti za škodu platnou pro funkcionáře jak společnosti s ručením omezeným, tak akciové společnosti.¹⁶⁾ V otázkách zde neupravených se v souladu s § 757 obchodního zákoníku postupuje podle obecné obchodněprávní úpravy obsažené v § 373 a následujících obchodního zákoníku, která je speciální k obecné občanskoprávní úpravě odpovědnosti za škodu, jejíž aplikace přichází podle § 1 odst. 2 obchodního zákoníku v úvahu tam, kde obchodní zákoník neobsahuje odchylnou úpravu.¹⁷⁾ K tomu blíže v článku "Odpovědnost funkcionářů vůči třetím osobám", který bude uveřejněn v dubnovém čísle časopisu Právní rádce.

OBJEKTIVNÍ ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU

Jak již bylo uvedeno výše, je obchodněprávní odpovědnost za škodu odpovědností objektivní, tj. pro její vznik se nevyžaduje zavinění.¹⁸⁾ Funkcionář se odpovědnosti za škodu zprostí, pokud prokáže liberační důvod ve smyslu § 374 obchodního zákoníku, tj. překážku, která nastala nezávisle na jeho vůli, bránila mu ve splnění jeho povinnosti a nebylo ji možné v době vzniku závazkového vztahu předvídat.

K nástupu odpovědnosti funkcionářů za škodu je nutné, aby byly splněny podmínky definované v § 373 a následujících obchodního zákoníku, tzn. aby byla naplněna objektivní stránka deliktu. Těmito podmínkami jsou porušení povinnosti funkcionářem, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi (kauzální nexus). Důkazní břemeno nese poškozená společnost.

První podmínkou pro úspěšné uplatnění náhrady škody ze strany společnosti je tedy prokázání toho, že funkcionář porušil v konkrétním případě určitou povinnost. To ovšem neplatí pro porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, při jejímž porušení musí naopak příslušný funkcionář prokázat, že tuto povinnost neporušil. V tomto případě se vychází z presumované odpovědnosti funkcionáře. Péče řádného hospodáře je přitom kritérion, na kterém závisí posouzení toho, zda funkcionář porušil své povinnosti, či nikoliv. Také v tomto případě proto platí, že společnost musí prokázat, že se funkcionář podílel na jednání, do něhož se promítlo nedodržení předepsané péče a které vedlo ke vzniku škody, a že toto jednání spadalo do jeho působnosti. Obrácení důkazního břemene se tak skutečně týká jen porušení povinné péče při konkrétním jednání, které vedlo ke vzniku škody. Společnost tak bude muset například prokázat, že se člen dozorčí rady podílel na přijetí usnesení, kterým bylo představenstvu zakázáno uskutečnit nějaké jednání, a tvrdit (nikoliv prokázat) skutečnosti, ze kterých bude vyplývat pochybnost o tom, že člen dozorčí rady jednal s péčí řádného hospodáře. Na členovi dozorčí rady pak bude, aby ve vztahu k přijetí rozhodnutí prokázal, že s péčí řádného hospodáře jednal.

Druhou podmínkou pro vznik odpovědnosti za škodu je prokázání toho, že vznikla škoda, kterou se v souladu s § 379 obchodního zákoníku rozumí skutečná škoda a ušlý zisk. Obě položky jsou vůči sobě autonomní; stejně jako neplatí, že by předpokladem povinnosti hradit skutečnou škodu měl být současný vznik újmy na zisku, neplatí ani, že by povinnost k náhradě škody mohla nastoupit jen v případě, vznikne-li poškozenému kromě ztráty zisku také skutečná škoda.¹⁹⁾ Skutečná škoda představuje majetkovou újmu spočívající ve zmenšení majetku existujícího před škodnou událostí. Ušlý zisk na druhou stranu představuje majetkovou újmu spočívající v tom, že nedošlo ke zvětšení majetku poškozeného, ač by se to dalo, nebýt škodné události, s ohledem na pravidelný průběh věcí očekávat. Také okolnost, že tu je škoda v podobě ušlého zisku, musí být poškozeným prokázána. Pokud by pro poškozenou společnost bylo obtížné prokazovat výši skutečně ušlého zisku, umožňuje § 381 obchodního zákoníku požadovat namísto toho náhradu zisku dosahovaného zpravidla v poctivém obchodním styku.

Avšak ani porušení povinnosti, ani vznik škody ještě nezakládají odpovědnost funkcionáře za škodu, pokud protiprávní jednání není příčinou vzniku škody. Příčinnou souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním funkcionáře prokazuje bez výjimky (tedy i v případě porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře) poškozená společnost. Ta tedy musí prokázat, že škoda vznikla právě v důsledku protiprávního jednání, tj. pokud by k němu nedošlo, škoda by nevznikla. Při prokazování příčinné souvislosti se vychází z obecné teorie adekvátní příčinné souvislosti.²⁰⁾

LIBERAČNÍ DŮVODY

Ani naplnění všech tří výše uvedených podmínek nevede k odpovědnosti funkcionáře za škodu, prokáže-li tento okolnost vylučující ve smyslu § 374 obchodního zákoníku jeho odpovědnost, tj. prokáže-li, že svou povinnost porušil proto, že mu v jejím splnění zabránila okolnost pro něho nepřekonatelná, kterou nevyvolal a o níž včas nevěděl a ani nemohl vědět. Odpovědnost přitom v souladu s § 374 odst. 2 obchodního zákoníku nevylučuje překážka, která vznikla teprve v době, kdy byl funkcionář v prodlení s plněním své povinnosti.

Dále je třeba, s ohledem na obecná ustanovení obchodního zákoníku o náhradě škody, poukázat na to, že poškozená společnost patrně nebude mít nárok na náhradu škody, pokud nesplnění povinností funkcionářem bylo způsobeno jejím jednáním (§ 376) nebo pokud škoda nebo její část byla způsobena nesplněním její povinnosti předcházet vzniku škody nebo omezit její rozsah (§ 382) či povinnosti k odvrácení či zmírnění škody (§ 384). Vzhledem k nedostatečné judikatuře k tomuto bodu, je třeba vyčkat na její stanovisko (Např. německá doktrína je však při posuzování spoluzavinění velmi opatrná, když je připouští jen pro období po skončení funkce odpovědného funkcionáře.).²¹⁾

Obecná ustanovení obchodního zákoníku o náhradě škody kladou na straně jedné důraz na řádné plnění povinností i ostatních orgánů společnosti, na druhé straně by jejich extenzivní aplikace mohla vést ke ztížení uplatňování nároků na náhradu škody. Konkrétním projevem těchto obecných ustanovení je pak poslední věta § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, podle které společnost nárok na náhradu škody nemá, pokud valná hromada zavázala funkcionáře k určitému jednání nevhodným pokynem.

Ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku upravuje vedle obecného liberačního důvodu upraveného v § 374 obchodního zákoníku další liberační důvod.²²⁾ Funkcionáři tu odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné hromady pouze tehdy, je-li tento pokyn v rozporu s právními předpisy. V tomto ohledu došlo k výrazné novelizaci provedené zákonem č. 370/2000 Sb., neboť předcházející právní úprava určovala, že funkcionáři neodpovídali za škodu vzniklou v důsledku plnění nevhodných pokynů valné hromady, pokud alespoň jeden z nich valnou hromadu na nevhodnost pokynu upozornil, požádal o zapsání protestu ohledně tohoto pokynu a valná hromada na provedení pokynu trvala. Při splnění stanovených podmínek byli odpovědnosti za škodu zproštěni všichni funkcionáři, nejen ti, kteří valnou hromadu na nevhodnost pokynu upozornili nebo požádali o zapsání protestu. Udělí-li valná hromada nevhodný pokyn podle současné úpravy a v důsledku splnění tohoto pokynu vznikne společnosti škoda, nárok na náhradu škody vůči funkcionářům nevznikne.^{23), 24)}

Lze již ovšem vyjádřit obavy, zda tato úprava až příliš nevybízí ke svému zneužití (představenstvo či dozorčí rada může vyvolat přijetí určitého usnesení valnou hromadou, které je pak bude chránit proti případné odpovědnosti za škodu). Naopak je však s ohledem na § 66 odst. 6 obchodního zákoníku možné domáhat se náhrady škody na těch společnících, kteří na valné hromadě hlasovali pro udělení pokynu, v důsledku jehož splnění společnosti vznikla škoda. Podle tohoto ustanovení se totiž ustanovení obchodního zákoníku o odpovědnosti a ručení orgánů a členů orgánů společnosti vztahují také na osoby, které inter alia na základě podílu na společnosti ovlivňují podstatným způsobem chování společnosti.

Konečně je jako liberační důvod třeba označit též skutečnost, že funkcionář povolaný k odpovědnosti prokáže, že jednal s péčí řádného hospodáře. Z formulace § 194 odst. 5 obchodního zákoníku není zcela zřejmé, zda bylo úmyslem zákonodárce vyloučit odpovědnost za škodu, či jen nárok na náhradu škody. Z obdobné formulace obsažené v § 220l odst. 1 a § 220w odst. 1 obchodního zákoníku, které upravují odpovědnost funkcionářů za škodu způsobenou třetím osobám (blíže viz v článku "Speciální případy odpovědnosti funkcionářů" v následujícím čísle Právního rádce), lze spíše dovodit, že úmyslem zákonodárce bylo vyloučit odpovědnost za škodu. Unese-li funkcionář toto důkazní břemeno, nebude se na jeho straně jednat o protiprávní úkon, a nebude tak dán jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu. To však platí pouze pro jednání, která by byla protiprávní jen pro porušení této povinné péče. Pokud by funkcionář porušil i jinou povinnost, pak jej uvedený liberační důvod odpovědnosti za škodu nezprostí. Tato liberace se tedy ne- uplatní, pokud funkcionář porušil zákonem, společenskou smlouvou či stanovami výslovně formulovaný příkaz či zákaz.²⁵⁾ V této souvislosti lze poukázat na odchylnou slovenskou úpravu: podle § 135a odst. 3 a § 194 odst. 7 obchodného zákonníku, totiž neodpovídají funkcionáři obou společností obecně za škodu, pokud prokážou, že jednali s odbornou péčí a v dobré víře, že jednají v zájmu společnosti.

PROMLČENÍ PRÁVA NA NÁHRADU ŠKODY

Právo na náhradu škody se promlčuje v obecné promlčecí době čtyř let. V souladu s § 398 obchodního zákoníku počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy se společnost dověděla nebo mohla dovědět o škodě a o tom, kdo je k její náhradě povinen.

Speciální úprava promlčecí doby je obsažena v § 220l a § 220w obchodního zákoníku (blíže viz v článku "Speciální případy odpovědnosti funkcionářů", který bude uveřejněn v následujícím čísle Právního rádce). Počátek jejího běhu je vázán na zápis do obchodního rejstříku a délka je stanovena na pět let.

VZDÁNÍ SE NÁROKU NA NÁHRADU ŠKODY

Podle § 386 obchodního zákoníku se nelze vzdát nároku na náhradu škody před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout. Toto obecné ustanovení koresponduje se speciální úpravou v § 194 odst. 5 obchodního zákoníku, která prohlašuje smlouvy mezi společností a funkcionářem nebo ustanovení stanov²⁶⁾ vylučující nebo omezující odpovědnost funkcionáře za škodu za neplatné.

Doplnění tohoto ustanovení novelou obchodního zákoníku provedenou již zákonem č. 142/1996 Sb. nabývá nyní na významu zejména s ohledem na stále více se prosazující názor, podle kterého lze obecně omezit odpovědnost za škodu.²⁷⁾ Současně lze toto ustanovení použít jako jeden z argumentů pro názor, že omezení odpovědnosti za škodu podle obecných ustanovení obchodního zákoníku není "částečným" vzdáním se nároku na náhradu škody, neboť v opačném případě by zákonodárce nemusel v tomto ustanovení hovořit o omezení odpovědnosti za škodu.

Předem, poté nebo vůbec?

J. Bejček²⁸⁾ v souvislosti se zákazem vyloučení, respektive omezení odpovědnosti funkcionáře za škodu uvádí, že by se měl vykládat nejen jako zákaz ex ante nýbrž též ex post a že by tedy i následná dohoda o vzdání se či limitaci práva na náhradu škody měla být posouzena jako neplatná. V uzavření takové smlouvy spatřuje porušení povinné péče podle § 194 odst. 5 obchodního zákoníku. Své úvahy dokládá na dvou příkladech, které cituji: "První je nepraktický případ self-dealingu u jednočlenné společnosti (§ 190 odst. 3, 132 odst. 3 obchodního zákoníku), jejímž jménem jedná jediný akcionář, neboť takovou dohodou (třeba o absolutoriu pro členy dozorčí rady oné společnosti) by byla poškozena společnost jediného akcionáře, tedy v důsledku on sám. Druhá varianta by mohla být praktičtější, a sice případ dohody vylučující odpovědnost za škodu člena (členů) představenstva a uzavřené mezi členem představenstva se 'špatným svědomím' ve vztahu ke své péči řádného hospodáře a společností, jejímž jménem je onen člen představenstva oprávněn jednat. Šlo by opět o self-dealing, jehož obsahem je de facto potenciální nevymáhání majetku společnosti (kam patří i pohledávky); to je v podstatě totéž, co bezplatné převedení majetku společnosti na člena představenstva nebo člena dozorčí rady." Na základě této argumentace pak J. Bejček podřazuje vzdání se náhrady škody, respektive její limitaci aplikaci § 196a odst. 1 obchodního zákoníku, tj. souhlasu valné hromady a podmínkám obvyklým v obchodním styku s tím, že souhlas valné hromady nemůže zvrátit kogentní zákaz obsažený v § 194 odst. 5 obchodního zákoníku a že vzdání se nároku na náhradu škody není v obchodním styku obvyklé.

Mám za to, že uvedené závěry jsou nesprávné. Především lze Bejčkovu interpretaci zákazu smluv vylučujících nebo omezujících odpovědnost funkcionářů za škodu vyvrátit gramatickým výkladem. Obecně lze odpovědnost za škodu vyloučit, respektive limitovat jen před vznikem škody, poté již nejde o limitaci, respektive vzdání se odpovědnosti, nýbrž o limitaci, respektive vzdání se práva na náhradu škody samého. Ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku tak jednoznačně míří jen na smlouvy uzavírané ex ante.²⁹⁾

Pokud jde o příklady uváděné J. Bejčkem, je třeba říci, že uzavření dohody o úplném nebo částečném vzdání se nároku na náhradu škody funkcionářem společnosti podléhá na obou stranách nejen korektivu péče řádného hospodáře, jak uvádí J. Bejček, ale i korektivu dobrých mravů, který se uplatní rovněž v režimu obchodněprávních vztahů.³⁰⁾ Nebude-li jednání funkcionáře s tímto korektivem v souladu, půjde o neplatný právní úkon podle § 39 občanského zákoníku.

Uváděné příklady si zaslouží korekci též v dalších směrech. Především je třeba odkazem na zahraniční doktrínu, ale již i českou judikaturu, odmítnout, že by škoda vzniklá společnosti představovala rovněž škodu na straně společníka (blíže viz třetí část příspěvku "Odpovědnost funkcionářů vůči třetím osobám"). Rovněž podřazení vzdání se práva na náhradu škody pravidlům § 196a obchodního zákoníku je přinejmenším sporné.³¹⁾ Nakonec nelze, podle mého názoru, ani paušálně říci, že by vzdání se nároku na náhradu škody nebylo v obchodní praxi obvyklé. Právě v případě nároků na náhradu škody vůči funkcionářům volí společnosti často odůvodněně "sankci" ve formě odvolání, aby se vyhnuly negativním následkům publicity spojené s uplatňováním náhrady škody.³²⁾

Na závěr problematiky týkající se vzdání se nároků na náhradu škody proti funkcionářům společnosti lze argumentovat též úpravou slovenského obchodného zákonníka, tj. právní úpravou doposud v mnoha ohledech obdobnou. Ani zde zákonodárce v § 194 odst. 8 nepřipouští vyloučení nebo omezení odpovědnosti funkcionářů za škodu. Z druhé věty tohoto ustanovení je však jasně patrný rozdíl mezi vyloučením odpovědnosti a vzdáním se nároku na náhradu škody. Pozitivem je pak skutečnost, že jsou stanovena zcela jasná pravidla pro vzdání se nároku na náhradu škody.³³⁾

Absolutorium

V souvislosti se vzdáním se nároku na náhradu škody bývá někdy zmiňováno tzv. absolutorium, kterým se v české doktríně³⁴⁾ rozumí rozhodnutí valné hromady o vzdání se práva na náhradu škody vůči funkcionáři.³⁵⁾ Obchodní zákoník přitom valné hromadě ani v případě společnosti s ručením omezeným, ani v případě akciové společnosti takovou působnost nedává, což patrně samo o sobě nevylučuje speciální úpravu ve společenské smlouvě či stanovách.

Budeme-li vycházet z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, podle které není usnesení valné hromady právním úkonem, nemůže však samotné usnesení valné hromady vyvolat zamýšlené účinky, tj. účinné vzdání se práva.³⁶⁾ K tomu je v souladu s § 574 odst. 1 občanského zákoníku zapotřebí dohody, kterou je jménem společnosti oprávněn uzavřít statutární orgán. Zde je ovšem třeba zabývat se otázkou, zda rozhodnutí o absolutoriu, tj. udělení pokynu k uzavření dohody o vzdání se práva na náhradu škody není v rozporu s kogentními ustanoveními obchodního zákoníku. Klíčové je přitom posouzení jeho vztahu k obchodnímu vedení. Důvodová zpráva k zákonu č. 370/2000 Sb., jímž byl novelizován obchodní zákoník, uvádí, že obchodním vedením je "provozování základní hospodářské činnosti a rozhodování o záležitostech uvnitř společnosti". Obdobně například K. Eliáš, podle kterého je obchodním vedením "rozhodování o provozních záležitostech společnosti vůbec, tj. po stránce organizační, technické, výrobní, ekonomické, obchodní, personalistické apod."³⁷⁾ Budeme-li proto obchodní vedení vnímat takto široce, dostaneme se nutně k § 194 odst. 4 obchodního zákoníku, podle kterého nesmí nikdo, tedy ani valná hromada, dávat představenstvu, respektive jednatelům, pokyny týkající se obchodního vedení. Takovým pokynem by bylo třeba chápat i rozhodnutí valné hromady, že nemá být uplatňována náhrada škody proti konkrétnímu funkcionářovi společnosti.³⁸⁾ V tomto duchu je patrně třeba chápat též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 27. dubna 2005, sp. zn. 32 Cdo 500/2000, ve kterém se kategoricky uvádí, že rozhodnutí o tom, že se společnost vzdává nároku na náhradu škody, nepatří do působnosti valné hromady, a proto nemá žádné účinky.

SOLIDÁRNÍ ODPOVĚDNOST

Ustanovení § 194 odst. 5 obchodního zákoníku zakládá solidární odpovědnost těch funkcionářů, kteří porušili své povinnosti. Je třeba zdůraznit, že tu není konstruována solidární odpovědnost všech funkcionářů, ale jen těch, kteří porušením svých právních povinností způsobili společnosti škodu.

Vodítko pro společnost, kdo z funkcionářů je pasivně legitimován k náhradě škody a kdo není, dává v případě akciové společnosti již zmiňovaný § 195 odst. 2 obchodního zákoníku, jehož obdobné použití pro dozorčí rady ukládá § 201 odst. 3 obchodního zákoníku. Podle tohoto ustanovení musejí být v zápisu ze zasedání jmenovitě uvedeni ti členové, kteří hlasovali proti jednotlivým usnesením nebo se hlasování zdrželi. U společnosti s ručením omezeným obdobná úprava chybí, a je proto v nejvlastnějším zájmu funkcionářů i společnosti, aby byly pořizovány zápisy z jejich zasedání. Lze ovšem souhlasit s P. Čechem,³⁹⁾ že prostá skutečnost, že člen dozorčí rady nehlasoval pro přijetí usnesení, které zakládá odpovědnost za škodu, ho odpovědnosti nezbaví. K vyloučení jeho odpovědnosti je třeba vzít v úvahu jak jeho předchozí, tak i následné jednání ve věci.

Důsledky výše definovaného principu solidární odpovědnosti vyplývají z § 293 a § 383 obchodního zákoníku. Podle prvního z těchto ustanovení může společnost požadovat plnění na kterémkoliv ze společně zavázaných funkcionářů, kteří se pak ve smyslu § 383 obchodního zákoníku mezi sebou vypořádají podle rozsahu své odpovědnosti.

POSTAVENÍ FUNKCIONÁŘŮ VYSLANÝCH VEŘEJNOPRÁVNÍMI INSTITUCEMI

Vedle úpravy v § 194 odst. 5 obsahuje obchodní zákoník v § 66 odst. 8 až odst. 13⁴⁰⁾ úpravu k tomuto ustanovení speciální, která reguluje odpovědnost za škodu způsobenou funkcionáři společnosti, kteří mají zvláštní postavení. Toto zvláštní postavení mezi funkcionáři mají osoby, které byly do funkce vyslány na základě rozhodnutí veřejnoprávních institucí ve smyslu § 66 odst. 8 až § 13 obchodního zákoníku.

Ve svém souhrnu jde o:

- poslance a senátory působící ve funkci se souhlasem nebo na návrh státu,

- členy prezidia, dozorčí rady nebo zaměstnance Pozemkového fondu České republiky působící ve funkci se souhlasem nebo na návrh Pozemkového fondu České republiky,

- úředníky územního samosprávného celku vyslané do funkce jako zástupci tohoto územního samosprávného celku,

- státní zaměstnance podle služebního zákona a zaměstnance ministerstev a správních úřadů vyslané do funkce jako zástupci státu.⁴¹⁾

Uvedené osoby sice za škodu způsobenou společnosti odpovídají, hradí ji však vždy subjekt, který je do funkce vyslal nebo s jehož souhlasem ve funkci působí.

Tento subjekt má vůči funkcionářům právo na regres, ovšem pouze v případě, že škodu zavinili. Na rozdíl od ostatních funkcionářů je tedy u těchto osob dána subjektivní, nikoli objektivní odpovědnost za škodu - tato subjektivní odpovědnost se však týká až regresní odpovědnosti za škodu.

Dále je třeba uvést, že regresní nárok na náhradu škody vůči těmto osobám je limitován odkazem na zákoník práce, tedy 4,5 násobkem průměrného měsíčního výdělku, je-li škoda způsobena nedbalostně.

V souvislosti s problematikou vyslání by bylo možné stricto sensu u úředníků územního samosprávného celku a u státních zaměstnanců a zaměstnanců ministerstev a správních úřadů zpochybnit možnost mírnějšího režimu odpovědnosti za škodu jako takovou, neboť u obou skupin je předpokladem pro jeho uplatnění skutečnost, že tyto osoby byly do funkce příslušným subjektem vyslány, byť takové vyslání de lege lata možné není.⁴²⁾ Lze však souhlasit s J. Dědičem,⁴³⁾ podle kterého je na místě pojem vyslání interpretovat podobně ve smyslu § 66 odst. 8 obchodního zákoníku, tedy jako souhlas s výkonem funkce nebo návrh na ustavení do funkce.

MINORITA UPLATŇUJÍCÍ NÁROK PROTI ČLENŮM DOZORČÍ RADY?

Tam, kde budou dále zmiňováni minoritní akcionáři, rozumí se tím minorita ve smyslu hranic uvedených v § 181 obchodního zákoníku či obdobných hranic v zahraničních právních úpravách. Podle současné úpravy může nárok na náhradu škody proti členovi dozorčí rady uplatnit za společnost pouze představenstvo, respektive jednatelé společnosti.⁴⁴⁾ Společníci ani akcionáři nejsou vůči členům dozorčí rady de lege lata oprávněni ani k rozhodnutí o uplatnění nároku, ani k podání žaloby samotné.^{45), 46)}

Návrh obchodního zákona ve své naposledy zveřejněné podobě⁴⁷⁾ předpokládá v případě akciové společnosti rozšíření práva jak jednotlivého akcionáře, tak akcionářské minority⁴⁸⁾ rovněž o právo uplatňovat náhradu škody proti členovi dozorčí rady.⁴⁹⁾

Vzhledem k chybějící úpravě tohoto institutu v českém právu lze na následujících řádcích podrobněji porovnat úpravu rakouskou, doposud nereformovanou, a tudíž nejpřísnější, německou, která prošla v roce 2005 reformou (UMAG),⁵⁰⁾ a anglickou, která v tomto přehledu reprezentuje v mnohém odlišný přístup k dané otázce.

Rakouská úprava

Stejně jako podle současné české úpravy (pokud jde o uplatňování náhrady škody vůči členům představenstva) je podle rakouského akciového zákona (Aktiengesetz) aktivní legitimace akcionářů k podání žaloby vůči funkcionářům včetně členů dozorčí rady vázána na dosažení určitého podílu na základním kapitálu společnosti, tj. deseti procent za předpokladu, že uplatňované nároky nejsou zcela neopodstatněné. Pokud jsou nároky podložené zjištěními obsaženými v kontrolní zprávě (Prüfungsbericht),⁵¹⁾ mají toto oprávnění i akcionáři, jejichž podíl na základním kapitálu dosahuje pěti procent. Akcionáři vedou spor jménem akciové společnosti.⁵²⁾ Zákonodárce jim však do cesty staví řadu překážek, které per se účinně brání šikanóznímu výkonu práva akcionářů.⁵³⁾

Menšinoví akcionáři musejí nárok na náhradu škody uplatnit na valné hromadě - tento bod musí být navíc i na programu jednání valné hromady. Již na ní musejí menšinoví akcionáři prokázat, že dosahují výše uvedených hranic. Od okamžiku konání valné hromady pak běží šestiměsíční prekluzivní lhůta k podání žaloby.

Další překážkou je skutečnost, že žaloba nesmí být zjevně nedůvodná (nicht offenkundig unbegründet),⁵⁴⁾ což se posuzuje v soudním řízení. V jeho rámci má být na návrh menšinových akcionářů ustaven společností zvláštní zástupce (besonderer Vertreter), který společnost v řízení proti členovi dozorčí rady zastupuje.⁵⁵⁾

Nejpřísnějším požadavkem je ovšem povinnost menšinových akcionářů uložit akcie ve výše uvedeném minimálním množství do soudní nebo notářské úschovy. Tato povinnost souvisí s plným procesním rizikem akcionářů v případě neúspěchu ve sporu a má zajistit, že akcionáři po dobu trvání sporu své akcie nezcizí,⁵⁶⁾ neboť, a to je podstatným prvkem, který má menšinové akcionáře od zneužívání tohoto institutu odradit, jsou akcionáři v případě neúspěchu ve sporu povinni nahradit společnosti soudní náklady. S tím souvisí i případná povinnost k náhradě škody způsobené žalovanému členovi dozorčí rady v důsledku neopodstatněného vedení sporu. Současně musejí akcionáři prokázat, že byli vlastníky akcií alespoň tři měsíce před konáním valné hromady, na které vznesli svůj požadavek na uplatnění nároku na náhradu škody.

Z výše uvedeného je patrné, že stávající rakouská úprava je v mnoha rysech extrémně přísná a neodpovídá nejnovějším trendům v evropském právu společností ovlivněným zejména rychlým vývojem problematiky Corporate Governance.

Německá úprava

Německá úprava byla do 1. 11. 2005 v podstatných rysech obdobná jako rakouská. Po UMAG novele německého akciového zákona (Aktiengesetz) byla ve všech podstatných rysech pozice menšinových akcionářů při vedení sporů proti funkcionářům společnosti včetně členů dozorčí rady ulehčena.⁵⁷⁾

Hranice pro aktivní legitimaci k vedení sporu byla z deseti procent snížena na jedno procento na základním kapitálu společnosti nebo alternativně na 100 000 eur. Tito akcionáři mohou člena dozorčí rady žalovat o náhradu škody vlastním jménem. Nejprve však musejí získat přivolení soudu. Cílem tohoto předběžného řízení má být "odfiltrování" zjevně marných nebo šikanózních žalob. V rámci tohoto řízení pak musejí akcionáři prokázat, že:

- akcie nabyli předtím, než se dozvěděli o protiprávním jednání, které vedlo ke škodě, nebo o škodě samotné,

- marně vyzývali společnost k uplatnění žaloby o náhradu škody,

- existují skutečnosti, které opravňují k závěru, že společnosti byla nepoctivým (unredlich) nebo hrubě nedbalým (grob fahrlässig) jednáním způsobena škoda,

- proti zahájení řízení nestojí žádné převažující zájmy na straně společnosti.

Řízení se vedle navrhovatelů účastní i společnost samotná a dotyčný člen dozorčí rady. Bude-li návrhu vyhověno, musejí akcionáři podat žalobu o náhradu škody do tří měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí. V případě, že bude návrh zamítnut, nesou akcionáři náklady tohoto předběžného řízení sami.⁵⁸⁾ Institut zvláštního zástupce akcionářů zaniká.

Nedostatečný přístup akcionářů k informacím je v mnohém kryt již obrácením důkazního břemene při porušení povinnosti jednat s povinnou péčí. Vzájemné postavení společnosti a akcionářů je řešeno tak, že v případě, že se společnost rozhodne uplatnit nárok na náhradu škody sama, zastavují se řízení akcionáři již zahájená. Společnost má dále možnost vedení již zahájeného sporu kdykoliv převzít.⁵⁹⁾

Z výše uvedeného je zřejmé, že i přesto, že německý zákonodárce odstranil řadu historických omezení práv minoritních akcionářů (zvláštní zástupce, složení akcií do úschovy atd.), ponechal některá omezení, která účinně zabraňují zneužití práv menšiny.

Anglické právo

Rovněž anglické právo staví menšinovým akcionářům při uplatňování nároku na náhradu škody proti členům správní rady (derivative action) do cesty řadu překážek.

Toto právo je odvozeno z common law. Podle klíčového rozhodnutí Foss v. Harbottle⁶⁰⁾ je k uplatnění práv na náhradu škody oprávněna prima facie společnost sama. I v případě, že jednání společnosti způsobilo škodu, je uplatňování práv na náhradu škody vyloučené, pokud je společnost následně schválí - schvaluje-li totiž většina společníků jednání člena správní rady, nemá jednání minority v zájmu společnosti své místo (majority rule principle).

Derivative action tak může být úspěšná jen tehdy, podaří-li se prokázat, že:

- funkcionář společnosti porušil své povinnosti, ať již úmyslně či z nedbalosti, a že toto jednání není způsobilé být následně schváleno valnou hromadou (fraud on the minority), a současně

- vlastnické poměry ve společnosti jsou takové povahy, že per se znemožňují uplatnění náhrady škody ze strany společnosti (wrongdoer control).

Uplatnění derivative action tak přichází v úvahu až jako prostředek ultima ratio.⁶¹⁾

Na rozdíl od obou výše jmenovaných úprav není pro uplatnění žaloby zapotřebí minimální podíl na základním kapitálu společnosti.

Obdobně, jako v případě německé úpravy, i zde přichází na řadu nejprve předběžné řízení, v jehož rámci musí akcionář prokázat splnění řady podmínek, kterými je vedle již zmiňovaných fraud on the minority a wrongdoer control i skutečnost, že:

- žalobce nemá na porušení povinností žádný podíl (clean-hands principle),

- žaloba je podána bez zbytečného odkladu a

- žaloba představuje jediný vhodný prostředek pro uplatnění nároku.

Pouze za splnění těchto předpokladů připustí soud řízení o samotném nároku na náhradu škody.⁶²⁾

Akcionář žaluje vlastním jménem. Aby bylo (při neexistující zákonné úpravě) dosaženo účinků rozhodnutí i pro společnost, vystupuje na straně žalované vedle člena správní rady též společnost sama (nominal defendant). Stejně jako ve všech výše uvedených úpravách však náhrada škody v případě úspěchu připadá společnosti. Riziko úhrady nákladů řízení v případě neúspěchu ve sporu nese akcionář, soud však může na základě vlastního uvážení společnosti uložit, aby mu náklady nahradila.

Výše uvedené závěry common law se promítly do reformy práva obchodních společností provedené prostřednictvím Companies Act 2006. ⁶³⁾

Tato úprava nově stanovuje předpoklady, za jakých lze derivative action podávat. Menšinoví akcionáři⁶⁴⁾ jsou tak podle § 260 až § 264 oprávněni obrátit se na soud se žalobou, kterou se budou domáhat ochrany před jednáním člena správní rady (director) nebo jiné osoby za předpokladu, že toto jednání je nedbalé, chybné, protiprávní nebo nepožívá důvěry žalobce.⁶⁵⁾ Oproti výše uváděné úpravě v common law, existuje několik důležitých rozdílů. Akcionáři se mohou bránit i jen zamýšleným jednáním funkcionářů společnosti (žaloba tak není omezena na pouhou náhradu škody), nemusí se prokazovat wrongdoer control. Nadále však platí princip formulovaný ve Foss v. Harbottle, podle kterého schválení jednání většinou ve společnosti vylučuje přípustnost žaloby. Zůstává zachován i princip předběžného řízení, v jehož rámci soud posuzuje, zda žaloba a přednesené důkazy prima facie odůvodňují zahájení sporu. Pokud tomu tak nebude, žalobu zamítne. Je-li ovšem nedostatečná pouze důkazní pozice, může soud společnosti nařídit, aby důkazy předložila, a za tímto účelem řízení odročit. Soud podání žaloby nepovolí, pokud dospěje k závěru, že osoba jednající za společnost by při posouzení věci v souladu s povinností usilovat o úspěch společnosti⁶⁶⁾ (§ 172) žalobu nepodávala, nebo pokud bylo jednání společností schváleno.⁶⁷⁾ Za podmínek stanovených v § 264 pak anglický zákonodárce umožňuje jinému akcionáři, aby převzal vedení sporu namísto původního akcionáře. Tato záměna přichází v úvahu zejména tehdy, pokud nejsou nároky uplatňovány řádně.

Poučení pro českou právní úpravu

V uváděných právních řádech tedy zjevně převládá značná zdrženlivost vůči možnosti menšinových akcionářů bezbřeze napadat funkcionáře společnosti. Za zmínku stojí, že při projednávání Companies Act 2006 byly vyjadřovány právě velké obavy ze zneužití postavení menšiny nespokojenými a aktivistickými akcionáři (disgruntled or even activist shareholders), a to za situace, kdy anglická právní úprava umožňuje soudu toto nebezpečí účinně regulovat.⁶⁸⁾

Oproti výše uvedenému se návrh obchodního zákona v naposledy zveřejněné podobě zdá být až příliš benevolentní a způsobilý vyvolat řadu soudních řízení, neboť nepředpokládá žádný "filtrovací mechanismus", který by vyloučil alespoň podávání zcela nedůvodných žalob. Další nevýhodou je neodůvodněná a do značné míry duplicitní úprava, neboť návrh nejprve v § 308 pod názvem společnická žaloba upravuje actio pro socio a následně v § 314 žalobu menšinových akcionářů (označenou v důvodové zprávě jako class action). V obou případech lze žalobu podat jak na člena představenstva, tak i na člena dozorčí rady. Odlišná úprava spočívá v tom, že k podání actio pro socio jménem společnosti proti členovi představenstva má být oprávněn každý akcionář (nemusí tedy jít o menšinového akcionáře s kvalifikovaným podílem na základním kapitálu společnosti). Akcionář dále nemá žádat dozorčí radu o podání žaloby vůči členovi představenstva, nýbrž ji jen upozornit na svůj úmysl žalobu podat. V případě škody způsobené členem dozorčí rady má být informováno představenstvo. Pokud informovaný orgán žalobu jménem společnosti nepodá, bude tak moci učinit akcionář jménem společnosti sám. Současně se navrhuje prekluze uplatnění nároku na náhradu škody v subjektivní lhůtě šesti měsíců od okamžiku, kdy se akcionář dozvěděl nebo mohl dozvědět o skutečnosti rozhodné pro vznik odpovědnosti člena představenstva nebo dozorčí rady za škodu a o objektivní lhůtě jednoho roku od vzniku této skutečnosti.

Žaloba menšinových akcionářů je koncipována obdobně, ovšem s tím rozdílem, že menšinoví akcionáři mají být oprávněni podat žalobu proti funkcionářům vlastním jménem. Ke změně žaloby, k jejímu zpětvzetí a k uzavření smíru má být zapotřebí souhlasu všech menšinových akcionářů, kteří tuto žalobu podali. Z porovnání obou úprav není zcela zřejmé, jaký cíl autoři předlohy zařazením institutu žaloby menšinových akcionářů sledují. Odpověď na tuto otázku nepřináší ani důvodová zpráva, když uvádí: "Oproti actio pro socio je však tato žaloba podávána jménem žalobců a na jejich náklady - obecně je tak výhoda této žaloby, že se všichni žalobci podělí i spojené náklady - zákon pak stanoví, že v případě úspěchu může soud rozhodnout o náhradě nákladů společností." Zmiňovaná "výhoda" toho, že náklady sporu nesou přímo akcionáři, a nikoliv společnost jako v případě actio pro socio, se nezdá být dostatečná pro zavedení této v mnohém duplicitní úpravy.

Poznámky:

¹⁾ Za všechny lze v této souvislosti jmenovat následující statě: Eliáš, K., K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností. Právník, 1999, č. 4 (dále uváděno jen jako "Eliáš, K."), str. 298 a násl.; Bejček, J., Principy odpovědnosti statutárních a dozorčích orgánů kapitálových společností. XVI. Karlovarské právnické dny. Linde Praha, 2007 (dále uváděno jen jako "Bejček, J."), str. 33 a násl.; Bartošíková, M., Povinnost a odpovědnost statutárních orgánů kapitálových společností. Obchodní právo, 1998, č. 11, str. 2 a násl.; Kotásek, J., Čekání na český "Infomatec" - k odpovědnosti reprezentantů emitentů kótovaných cenných papírů za nesplnění vybraných informačních povinností. Sborník příspěvků z mezinárodní konference studentů doktorského studijního programu "obchodní právo" na téma odpovědnost za škodu konané 25. 11. 2004 na PF MU. Masarykova univerzita Brno, 2005, str. 46 a násl.; Ovečková, O., Princípy zodpovednosti členov štatutárnych a dozorných orgánov kapitálových obchodných společností v Slovenskej republike. XVI. Karlovarské právnické dny. Linde Praha, 2007, str. 139 a násl.

²⁾ Tomuto pojmu dávám přednost před pojmem "reprezentant" užívaným K. Eliášem v práci uvedené v poznámce č. 1, který více evokuje vnější působnost; prvkem, který je pro dozorčí i statutární orgán společnosti společný, je však spíše jejich působnost vnitřní, byť má u každého z těchto orgánů jiný obsah.

³⁾ Veverka, V., Boguszak, J., Čapek, J., Základy teorie práva, 1. vydání. Praha: Codex, 1996 (dále uváděno jen jako "Veverka, V., Boguszak, J., Čapek, J."), str. 145.

⁴⁾ S ohledem na předmět práce je zcela opomenuta trestněprávní odpovědnost, která je samozřejmě založena výhradně na principu subjektivní odpovědnosti.

⁵⁾ Veverka, V., Boguszak, J., Čapek, J., str. 145.

⁶⁾ Eliáš, K., str. 320 a 322.

⁷⁾ K. Eliáš v této souvislosti hovoří o funkční odpovědnosti (viz Eliáš, K., str. 319).

⁸⁾ Vládní návrh zákona č. 370/2000 Sb., kterým byl novelizován obchodní zákoník, navrhoval stanovení výjimky jen pro plnění vyplývající z právního předpisu.

⁹⁾ Dvořák, T., Společnost s ručením omezeným. 2. přepracované a rozšířené vydání. Praha: ASPI, 2005 (dále uváděno jen jako "Dvořák, T."), str. 295; Holešínský, P., Šurmanová, M., Opční akciové programy. Právní rádce, 2007, č. 3, str. 24; Řeháček, O., Odměňování členů představenstva akciové společnosti. Bulletin advokacie, 2007, č. 5, str. 30.

¹⁰⁾ Zde odkazuji na argumentaci O. Řeháčka uvedenou v práci citované v pozn. č. 9.

¹¹⁾ Štenglová, I. in Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006 (dále uváděno jen jako "Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol."), str. 233.

¹²⁾ Dědič, J. a kol., Obchodní zákoník. Komentář. díl I., 1. vydání. Praha: Polygon, 2002 (dále uváděno jen jako "Dědič, J. a kol."), str. 459.

¹³⁾ Rozdělení plnění vůči funkcionáři společnosti na nárokové a nenárokové bylo poprvé použito J. Dědičem v práci citované v poznámce č. 12.

¹⁴⁾ Dědič, J. a kol., str. 461.

¹⁵⁾ Namátkou rakouská úprava obsažená v § 99 Aktiengesetz či německá úprava obsažená v § 116 Aktiengesetz.

¹⁶⁾ K této speciální úpravě existuje v dalším stupni ještě speciální úprava obsažená v § 66 odst. 8 až 11 obchodního zákoníku.

¹⁷⁾ Shodně Pelikánová, I., Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl. 2. upravené vydání. Praha: Linde Praha, 1998, str. 414.

¹⁸⁾ Tento přístup je do značné míry anomálií; ve většině evropských zemí je odpovědnost subjektivní. Obdobně i Čech, P., Péče řádného hospodáře a povinnost loajality. Právní rádce, 2007, č. 3, str. 14, pokud jde o porušení povinnosti loajality.

¹⁹⁾ Eliáš, K., str. 324 a 325.

²⁰⁾ Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol., Občanské právo hmotné. Díl třetí. Závazkové právo. 4. aktualizované a doplněné vydání. Praha: ASPI, 2005, str. 451.

²¹⁾ Graf von Westphalen, E., Die Haftung der Verwaltungs- und Aufsichtsorgane nach deutschem Recht. XVI. Karlovarské právnické dny. Praha: Linde Praha, 2007, str. 410.

²²⁾ Za liberaci budou v dalším textu pro zjednodušení označovány nejen případy, kdy je vyloučena odpovědnost za škodu, ale i případy, kdy zákonodárce vylučuje pouze nárok na náhradu škody.

²³⁾ Vzhledem k povaze zúčastněných orgánů, tj. na straně jedné valné hromady, kde dominuje spíše laický prvek, a na straně druhé dozorčí rady nebo statutárního orgánu, jako orgánů profesionálních, jejichž členové vykonávají svoji působnost s péčí řádného hospodáře, by měli funkcionáři na nevhodnost takového pokynu upozornit. Přestože obchodní zákoník po novele provedené zákonem č. 370/2000 Sb. s opomenutím takového jednání nespojuje odpovědnost za škodu, bylo by podle mého názoru chybou dovozovat, že funkcionáře výše uvedená informační povinnost nestíhá. Správný je spíše výklad, podle kterého tím zákonodárce vyloučil právě jen odpovědnost za škodu, aniž tím vyloučil jiné formy odpovědnosti (např. neposkytnutí plnění).

²⁴⁾ Na problematičnost současné úpravy poukazuje též Dvořák, T., str. 313.

²⁵⁾ Obdobně v slovenské doktríně Žitňanská, L. in Ovečková, O. a kol., Obchodný zákoník. Komentár. Bratislava: Iura Edition, 2005, str. 632.

²⁶⁾ V případě společnosti s ručením omezeným analogicky též ustanovení společenské smlouvy.

²⁷⁾ Srovnej např. Šilhán, J., Smluvní limitace náhrady škody v obchodním právu. Právní rozhledy, 2005, č. 23, str. 845 a násl.; Janeba, J., Smluvní vyloučení nebo omezení odpovědnosti za škodu v obchodněprávních vztazích, Citováno 10. 10. 2006, dostupné na http://www.epravo.cz; Marek, K., K limitaci náhrady škody podle obchodního zákoníku. Bulletin advokacie, 2005, č. 3, str. 35 a násl.

²⁸⁾ Bejček, J., str. 43 a 44.

²⁹⁾ Ke stejnému závěru dochází i Eliáš, K., str. 326.

³⁰⁾ Tomsa, M. in Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., str. 989; Havel, B., K aplikovatelnosti dobrých mravů v obchodním styku. Citováno 6. 7. 2007, dostupné na http://obchodni.juristic.cz/84114/clanek/j_obchod2.

³¹⁾ Srovnej v této souvislosti O. Weinbergera in Weinberger, O., Zich, O., Logika. Učebnice pro právníky. 2. přepracované vydání. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1964, str. 198, podle kterého lze analogicky použít jen základní pravidla, nikoli však pravidla stanovící výjimku; nověji pak K. Eliáš in Eliáš, K., Akcionář v úpadku - K výkonu práv z akcií zařazených do konkursní podstaty, ASPI: 14655 (LIT), str. 2, podle kterého tam, kde zákon omezuje svobodu, ukládá povinnosti anebo zasahuje do vlastnického práva, už tradičně platí, že je třeba vykládat jej přesně a že nelze vytvářet nebo rozšiřovat závazky nebo ukládat povinnosti, které zákon neukládá nepochybným způsobem.

³²⁾ Tuto praxi konečně zmiňuje i J. Bejček v závěru své práce citované v pozn. č. 1.

³³⁾ "Dohody medzi spoločnosťou a členom predstavenstva vylučujúce alebo obmedzujúce zodpovednosť člena predstavenstva sú zakázané; stanovy nemôžu obmedziť alebo vylúčiť zodpovednosť člena predstavenstva. Spoločnosť sa môže vzdať nárokov na náhradu škody voči členom predstavenstva alebo uzatvoriť s nimi dohodu o urovnaní najskôr po troch rokoch od ich vzniku, a to len ak s tým vysloví súhlas valné zhromaždenie a ak proti takémuto rozhodnutiu na valnom zhromaždení nevznesie do zápisnice protest menšina akcionárov s akciami, ktorých menovitá hodnota dosahuje najmenej 5 % základného imania."

³⁴⁾ Bejček, J., str. 44 a násl.; Eliáš, K., str. 326; Dvořák, T., str. 312.

³⁵⁾ Takové chápání absolutoria je však přinejmenším zjednodušené, neboť např. podle německé a rakouské doktríny (v jejichž právním řádu je absolutorium zakotveno) jde jen o paušální schválení činnosti orgánů společnosti, nikoli však o výslovné vzdání se nároků na náhradu škody.

³⁶⁾ Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze 17. prosince 1997, sp. zn. 1 Odon 88/97, a rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR ze dne 12. března 2002, sp. zn. 29 Odo 548/2001.

³⁷⁾ Eliáš, K., Společnost s ručením omezeným, 1. vydání, Praha, Prospektrum, 1997, str. 163; obdobně Dvořák, T., str. 271.

³⁸⁾ Opačně se k otázce přípustnosti absolutoria staví K. Eliáš a T. Dvořák v pracích citovaných v pozn. č. 37. Ke stejným závěrům (tj. k nepřípustnosti udílení absolutoria), ovšem na základě jiných argumentů, dospívá J. Bejček na str. 45 a 46 práce citované v pozn. č. 1.

³⁹⁾ Čech, P., Péče řádného hospodáře a povinnost loajality. Právní rádce, 2007, č. 3, str. 14.

⁴⁰⁾ Ustanovení § 66 odst. 12 a 13 obchodního zákoníku mají nabýt účinnosti až 1. 1. 2009 společně se služebním zákonem.

⁴¹⁾ Viz poznámka č. 34.

⁴²⁾ Obchodní zákoník zmiňuje vyslání do orgánů obchodních společností v § 66 odst. 10 a 12 obchodního zákoníku, které upravují odpovědnost za škodu členů orgánů společnosti, kteří v nich vystupují jako zástupci územního samosprávného celku a zástupci státu. U těchto osob se sice podle uvedených ustanovení předpokládá vyslání do orgánů společnosti (tedy i do dozorčí rady), protože ale obchodní zákoník ani zvláštní zákony problematiku vyslání do funkce v orgánech společnosti neupravují a členové jsou podle obchodního zákoníku voleni valnou hromadou (s výjimkou kodeterminace u dozorčí rady akciové společnosti), je vyslání zástupců akcionářů do orgánů společnosti v českých podmínkách nepřípustné.

⁴³⁾ Dědič, J. a kol., str. 471.

⁴⁴⁾ Jinak např. rakouská úprava v § 122 Aktiengesetz, která uplatnění nároku na náhradu škody usnesením valné hromady přímo umožňuje; stejně i § 147 německého Aktiengesetz.

⁴⁵⁾ Úprava obsažená v § 131a a § 182 obchodního zákoníku se z funkcionářů vztahuje jen na jednatele, respektive členy představenstva.

⁴⁶⁾ V této souvislosti je třeba si povšimnout, že zatímco v případě společnosti s ručením omezeným dává obchodní zákoník možnost domáhat se žalobou náhrady škody na jednateli každému společníkovi, v případě akciové společnosti přísluší právo uplatňovat náhradu škody vůči členovi představenstva jen akcionáři, který dosahuje zákonem stanovených hranic podílu na základním kapitálu.

⁴⁷⁾ Vycházím zde z návrhu obchodního zákona ve znění k 24. lednu 2007 přístupného k tomuto dni na www.juristic.cz, tj. předtím, než byl za účelem přepracování z tohoto portálu stažen.

⁴⁸⁾ Ta je v návrhu obchodního zákona (§ 310) definována stejně jako ve stávajícím § 181 obchodního zákoníku.

⁴⁹⁾ V případě společnosti s ručením omezeným to ovšem platí jen pro žalobu menšinových společníků dosahujících hranice deseti procent na základním kapitálu; pro žalobu označenou jako společnickou (viz dále) členové dozorčí rady do okruhu pasivně legitimovaných osob zahrnuti nebyli (z mého pohledu poněkud nedůsledně).

⁵⁰⁾ Gesetz zur Unternehmensintegrität und Modernisierung des Anfechtungsrechts, který nabyl účinnosti 1. 11. 2005.

⁵¹⁾ Vyhotovované podle § 121 a násl. Aktiengesetz.

⁵²⁾ Srovnej ovšem odlišnou úpravu v § 48 zákona o společnosti s ručením omezeným; v literatuře pak Adensamer, N., Eckert, G. in Kalss, S. (vyd.). Vorstandshaftung in 15 europäischen Ländern. Linde Verlag Wien. 2005 (dále jen "Adensamer, N., Eckert, G."), str. 206.

⁵³⁾ Ztíženou možností uplatnění nároků na náhradu škody ze strany akcionářů dává rakouský zákonodárce najevo, že je pro něj důležitější vyloučení případného zneužití práv menšiny, a to i za cenu, že tato menšina nebude moci svá práva neomezeně uplatnit; srovnej Schiemer, K., Handkommentar zum Aktiengesetz. Zweite überarbeitete und erweiterte Auflage. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 1986, str. 513.

⁵⁴⁾ Posouzení toho, zda nárok není zjevně neoprávněný, se neopírá o provádění dokazování, ale o právní posouzení, zda žaloba netrpí takovými vadami, že i při prokázání všech tvrzení bude muset být zamítnuta.

⁵⁵⁾ Ustavení zvláštního zástupce má své výhody i nevýhody; výhoda spočívá zejména v tom, že zatímco akcionáři mohou od společnosti požadovat informace potřebné pro vedení sporu jen na valné hromadě, zvláštní zástupce může tyto informace požadovat i mimo jednání valné hromady; nevýhoda pak spočívá zejména v tom, že akcionáři mají na vedení sporu jen zprostředkovaný vliv, nesou ale plnou odpovědnost za neúspěch ve sporu (Adensamer, N., Eckert, G., str. 201 a násl.).

⁵⁶⁾ Ve výjimečných případech může soud povolit předčasné zrušení této úschovy.

⁵⁷⁾ Popisovaná úprava je obsažena v § 148 Aktiengesetz.

⁵⁸⁾ Také zde však platí výjimka pokud se opírá zamítnutí přivolení k žalobě o skutečnosti, které měla společnost v rámci řízení sdělit, ale neučinila tak, mají akcionáři nárok na náhradu těchto nákladů vůči společnosti.

⁵⁹⁾ Aby se zabránilo zneužití těchto práv ze strany společnosti, stávají se menšinoví akcionáři v obou případech účastníky těchto řízení.

⁶⁰⁾ Foss v. Harbottle (1843) 2 Hare 461 67 ER 189: "First, the proper plaintiff in an action in respect of a wrong alleged done to a company ... is prima facie the company itself. Secondly, where the alleged wrong is a transaction which might be made binding on the company ... on all its members by a simple majority of the members, no individual member of the company is allowed to maintain an action in respect of that matter for the simple reason that if a mere majority of the members of the company ... is in favour of what has been done then cadit quaestio - the matter admits of no further argument." dostupný na http://www.wikipedia.com.

⁶¹⁾ Srovnej Daniels v. Daniels (1978) Ch 406 zdroj Lembeck, E.-D. in Kalss, S. (vyd.). Vorstandshaftung in 15, europäischen Ländern. Linde Verlag Wien. 2005 (dále jen "Lembeck, E.-D."), str. 431; "A minority shareholder who has no other remedy may sue where directors use their powers, intentionally or unintentionally, fraudulently or negligently, in a manner which benefits themselves at the expense of the company."

⁶²⁾ Srovnej Lembeck, E.-D., str. 432.

⁶³⁾ Zákon schválený 8. listopadu 2006 již v některých částech nabyl účinnosti 1. ledna 2007, pro převážnou většinu ustanovení však byla určena legisvakanční lhůta do listopadu 2008; byla tak nahrazena úprava obsažená v § 459 - § 461 Companies Act (1985), která povolení soudního řízení nechávala na uvážení soudu, který se přitom opíral o doktrinální závěry vycházející z common law.

⁶⁴⁾ Na rozdíl od rakouské či německé úpravy je zcela nerozhodné, zda akcionář nabyl akcie před, anebo po porušení povinnosti ze strany člena správní rady.

⁶⁵⁾ "A derivative claim under this Chapter may be brought only in respect of a cause of action arising from an actual or proposed act or omission involving negligence, default, breach of duty or breach of trust by a director of the company. The cause of action may be against the director or another person (or both)."

⁶⁶⁾ Povinnost usilovat o úspěch společnosti odpovídá v podstatných rysech povinnosti loajality.

⁶⁷⁾ Vedle toho jsou v § 263 odst. 3 stanoveny další okolnosti, ke kterým musí soud při rozhodování přihlédnout (např. jestli akcionář jedná v dobré víře, chrání-li zájmy společnosti, zda nemůže sledovaného cíle dosáhnout spíše prostřednictvím personal action atd.).

⁶⁸⁾ Brocklesby, N. Derivative claims under the Companies Act 2006, dostupný na http://www33.legal500.com/index.php?option=com_content&task=view&id=2806&Itemid=93.

Ivan Rada
advokát spolupracující s e|n|w|c Advokáti, Praha,
přednášející na Vysoké škole ekonomie a managementu