Do roku 2001 nebylo v trestním řádu pamatováno na řešení rozporu v zájmech spoluobviněných. V případě vzniku konfliktu mezi jejich zájmy se proto v praxi postupovalo převážně tak, že orgán činný v trestním řízení, pokud zjistil rozpor v zájmu spoluobviněných obhajovaných týmž obhájcem, upozornil ho na existenci rozporu a vyzval ho, aby se vzdal obhajoby jednoho či více obviněných a aby napříště obhajoval pouze jednoho nich.1) Obhájce tak byl postaven před otázku koho bude nadále obhajovat a koho nikoliv.

Zodpovězení uvedené otázky přitom znamenalo určité zvýhodnění jednoho obviněného na úkor dalších obhajovaných osob. Zvýhodněn byl ten, v jehož obhajobě obhájce pokračoval, a tudíž mohl využít všechny poznatky z dosavadní obhajoby všech obviněných. Zvýhodnění bylo o to větší, čím delší doba uplynula od zahájení trestního stíhání. Dalším zvýhodněním nadále obhajovaného obviněného pak bylo to, že obhájce disponoval z dřívější obhajoby spoluobviněných poznatky o každém z nich, a proto je mohl využít i po vzniku rozporu v jejich zájmech pro obhajobu toho obviněného, v jehož obhajobě pokračoval, zatímco obhajobu dalších spoluobviněných ukončil. Učinil tak s odkazem na § 20 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), protože až v průběhu obhajoby zjistil rozpory v zájmech klientů (§ 19 zákona o advokacii).

Ve většině případů obhájce pokračoval v obhajobě jednoho obviněného, další obvinění si zvolili jiné obhájce. Nebylo pochyb, že obviněný, který byl nadále obhajován původním obhájcem, byl v lepší pozici než zbývající spoluobvinění. Obhájce, který převzal obhajobu až v průběhu přípravného řízení nebo řízení před soudem, se teprve musel seznámit se spisem a za nové situace zvolit vhodnou obhajobu. Pokud byl rozpor mezi zájmy spoluobviněných zjištěn až po podání obžaloby nebo po nařízení hlavního líčení, ti obvinění, jimž obhájce vypověděl plnou moc, jen obtížně nalézali jiného obhájce ochotného převzít jejich obhajobu.

VYLOUČENÍ OBHÁJCE Z OBHAJOBY VŠECH SPOLUOBVINĚNÝCH

Po novelizaci trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. je v § 37a odst. 2 trestního řádu výslovně upraveno vyloučení advokáta z obhajoby spoluobviněných. Jestliže advokát jako zvolený obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují, potom je vyloučen z obhajoby všech spoluobviněných. V přípravném řízení o tom rozhodne předseda senátu a v řízení před soudem soudce.

Obhájce, který je z uvedeného důvodu vyloučen z obhajoby, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných bez ohledu na to, zda byl obhájcem zvolen nebo ustanoven. Potom rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce o vyloučení obhájce a umožní zároveň obviněnému, aby si v přiměřené lhůtě zvolil obhájce jiného. Jestliže jde o nutnou obhajobu (§ 36 a § 36a trestního řádu), určí se obviněnému lhůta ke zvolení obhájce. Pokud si obviněný v této lhůtě obhájce nezvolí, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven (§ 38 odst. 1, § 37a odst. 3 trestního řádu).

Nadále je tedy možné, aby obhájce vykonával obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, kteří si ho zvolí na základě plné moci, avšak pouze za předpokladu, že si jejich zájmy neodporují (nejsou v kolizi) a počet obhajovaných obviněných není na újmu kvality obhajoby. Pokud se zjistí, že obhájce hájí dva nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují, dojde k vyloučení advokáta z obhajoby všech spoluobviněných. Tento důvod navazuje na § 19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii, který advokátovi ukládá povinnost odmítnout poskytnutí právních služeb, jestliže v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá.

Obhájce, který byl vyloučen z obhajoby dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují, nesmí pokračovat v obhajobě některého z nich. Proto soud ve výroku usnesení o vyloučení obhájce z obhajoby spoluobviněných zpravidla výslovně uvádí, že obhájce, který byl vyloučen z obhajoby v určité věci, nemůže po právní moci usnesení vykonávat obhajobu žádného ze spoluobviněných.2) Tento důsledek však nastává i v případě, že to ve výroku usnesení o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce není výslovně uvedeno, protože to plyne z § 37a odst. 2 trestního řádu.

Důvodem k vyloučení obhájce z obhajoby dvou či více spoluobviněných, jejichž zájmy jsou v rozporu, je snaha zákonodárce předejít situaci, kdy by obhájce, který by pokračoval v obhajobě jednoho z obviněných, mohl ve věci využít informace a poznatky získané od spoluobviněných, které dříve rovněž obhajoval. Zabraňuje se tak vzniku stavu, kdy by jeden ze spoluobviněných mohl být postupem obhájce neoprávněně zvýhodněn, nebo naopak znevýhodněn, což by vedlo k narušení principu rovnosti před zákonem.

SPOLEČNOU OBHAJOBU JE TŘEBA DŮKLADNĚ ZVÁŽIT

Ustanovení § 37a odst. 2 trestního řádu nabádá advokáta k tomu, aby obhajobu dvou či více obviněných na základě plné moci převzal až po zralé úvaze a se znalostí projednávané trestní věci, dospěje-li k závěru, že mezi spoluobviněnými neexistuje rozpor zájmů. Je proto povinností každého advokáta, aby k převzetí společné obhajoby dvou (více) obviněných nepřistupoval mechanicky, bez zamyšlení nad existencí rozporu mezi jejich zájmy.

V praxi by soud vůbec nemusel rozhodovat o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajoby dvou nebo více spoluobviněných, pokud by sám advokát důsledně respektoval zákon o advokacii. Advokát je totiž povinen odmítnout poskytnutí právních služeb obviněnému, když již v téže trestní věci nebo ve věci související převzal obhajobu osoby, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb teprve žádá [§ 19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii].

V řadě trestních věcí dochází k zahájení trestního stíhání sdělením obvinění několika osobám. Pokud advokát převezme obhajobu jednoho obviněného, nezřídka ho následně požádají o převzetí obhajoby v přípravném řízení také další spoluobvinění, motivovaní snahou získat stejného obhájce a zabezpečit si stejně kvalitní obhajobu. Přestože obhájce tyto motivy obviněných chápe, nemůže obhajobu dalších obviněných v téže věci převzít bez toho, že by zvážil poznatky, jež má z porad s obviněným, kterého již obhajuje, i s obviněnými, kteří ho o převzetí obhajoby teprve žádají. Má-li pochybnosti o souladu zájmu spoluobviněných, je vhodné, aby se rozhodl o převzetí či nepřevzetí obhajoby dalších obviněných až na základě posouzení obsahu vyšetřovacího spisu.

Situace, kdy obhájce obhajuje jednoho ze spoluobviněných a další obvinění za ním přijdou se žádostí o převzetí obhajoby, není jednoduchá. Přestože existuje rozpor mezi zájmy obviněných, ti obvinění, jejichž obhajobu advokát odmítne, rozpory mezi spoluobviněnými buď nevidí, nebo je nedoceňují a dožadují se převzetí obhajoby. Ani to, že obhájcem již obhajovaný obviněný souhlasí s převzetím obhajoby dalších spoluobviněných, nemůže být bez dalšího důvodem k tomu, aby obhájce převzal jejich obhajobu.

Jestliže advokát zjistí, že mezi obviněnými existuje konflikt zájmů, musí obhajobu dalších obviněných odmítnout a zdůvodnit, že pokud obhajobu převezme, dříve nebo později bude muset ukončit obhajobu všech spoluobviněných poté, co o tom rozhodne soud. Proto by advokát neměl podlehnout ani naléhavým prosbám, aby převzal obhajobu všech spoluobviněných, existuje-li rozpor mezi jejich zájmy.

KOLIZE ZÁJMŮ MŮŽE TEPRVE NASTAT

Důvodem k vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce dle § 37a odst. 2 trestního řádu není případ, kdy si zájmy dvou či více spoluobviněných neodporují. Kolize zájmů nicméně může nastat až v průběhu trestního řízení. Proto by měl advokát, který je žádán o převzetí obhajoby dalších spoluobviněných, zvažovat i možnost, zda kolize v zájmech obviněných nenastane.

Advokát by měl mít vždy na mysli, že by jeho pozdější vyloučení z obhajoby spoluobviněných způsobilo každému z nich problémy a komplikace. Proto by měl převzít obhajobu dvou či více spoluobviněných pouze v případě, že si zájmy spoluobviněných neodporují a vznik kolize v jejich zájmech nelze se znalostí věci ani reálně očekávat.

Spoluobvinění nezřídka společně navštíví advokáta a žádají ho o převzetí obhajoby. Při společné poradě s ním mají tendenci význam rozporů mezi sebou snižovat nebo se o nich nezmiňovat.3) Proto by advokát neměl převzít obhajobu dvou nebo více spoluobviněných jen na základě jejich kusé informace o skutku, z něhož jsou obviněni, a formálního ubezpečení o souladu v jejich zájmech. Mnohdy je taková informace určená advokátovi účelově formulována spoluobviněnými tak, aby navenek prezentovala jednotu jejich zájmů s cílem získání téhož obhájce, a tudíž i totožných podmínek pro obhajobu každého ze spoluobviněných.

Zejména na počátku trestního stíhání k takovému stylizovanému postoji spoluobviněných nezřídka dochází, protože vystupují nebo se stylizují jako jednolitý celek, v němž bojuje "jeden za všechny a všichni za jednoho". Jak však postupuje trestní řízení, ušlechtilé "mušketýrské" postoje spoluobviněných se nezřídka mění, přičemž každý z nich bojuje jen za sebe a snaží se zbavit viny i tím, že ji svaluje na spoluobviněné.

Pokud by obhájce obhajující jednoho ze spoluobviněných převzal obhajobu dalších spoluobviněných, i když by věděl, že si jejich zájmy již v okamžiku převzetí zastoupení odporují, jednal by v rozporu s § 19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii, dle něhož je povinen obhajobu odmítnout. Potom by muselo dojít k tomu, že by soud vyloučil zvoleného advokáta podle § 37a odst. 2 trestního řádu z obhajoby všech spoluobviněných, ať již na návrh státního zástupce, nebo z vlastního popudu, tedy z úřední povinnosti. V případě, že by obhájce obhajující jednoho ze spoluobviněných převzal obhajobu spoluobviněných v téže věci, i když by existovalo riziko, že si jejich zájmy mohou v průběhu trestního řízení v budoucnu odporovat, nebylo by sice jeho počínání v rozporu se zákonem, advokát by však jednal neeticky - věděl by totiž, že reálně může dojít k tomu, že bude později nucen ukončit obhajobu všech spoluobviněných, což by jim zkomplikovalo realizaci jejich práva na obhajobu.

Z praxe jsou známé mnohé případy, kdy advokát převzal obhajobu spoluobviněných, kteří byli obviněni z téhož skutku, jehož se dopustili týmž jednáním, a žádné rozpory mezi nimi ani v náznaku neexistovaly: Přestože oba spoluobvinění jednatelé společnosti s ručením omezeným (členové představenstva akciové společnosti) shodně podepisovali smlouvy, společně jednali se smluvními partnery, nejednou se při jejich výsleších zcela nečekaně objeví zásadní rozpory. První spoluobviněný jednatel se hájí tím, že mu vše dával k podpisu druhý spoluobviněný a on vše pouze podepisoval, tedy činil pouze to, oč hodruhý obviněný žádal, on sám nic nezavinil. Druhý obviněný jednatel se však hájí tvrzením, že první jednatel nikdy neuvedl argument, který by správnost podpisu smluv a celkově jejich společného počínání zpochybňoval. Naopak uvádí, že by nikdy nic nepodepsal, pokud by první jednatel uvedl sebemenší námitky proti podepsání smluv.

V takové situaci, od vzniku rozporu mezi zájmy spoluobviněných, i když jej nebylo možné předpokládat, je obhájce vyloučen z obhajoby obou obviněných (§ 37a odst. 2 trestního řádu).

Tohoto možného důsledku si musejí být vědomi spoluobvinění, stejně jako advokát, a to již v okamžiku, kdy se rozhodne převzít obhajobu dvou (více) spoluobviněných, i když mezi nimi při převzetí plných mocí kolize zájmů neexistuje.

JEN SE SOUHLASEM VŠECH A S MAXIMEM INFORMACÍ

Chtějí-li si spoluobvinění zvolit současně či postupně za společného obhájce jednoho advokáta, může tento advokát převzít společnou obhajobu vždy jen se souhlasem všech spoluobviněných, jichž se tato právní služba týká. Pokud by si advokát nevyžádal souhlas všech spoluobviněných, kteří ho o obhajobu žádají, jednal by v rozporu s čl. 7 odst. 2 Pravidel profesionální etiky advokátů.

Advokát by si měl ještě před převzetím obhajoby dvou nebo více spoluobviněných vyžádat od každého z nich nejen souhlas ke společné obhajobě, nýbrž i maximum informací dostupných v dané fázi řízení. Měl by se vždy opírat o znalost usnesení o zahájení trestního stíhání, stejně jako o záznamy o podaných vysvětleních a případně o listinné i jiné důkazy, které byly obstarány postupem před zahájením trestního stíhání. Má-li advokát pochybnosti o slovně prezentované shodě zájmů spoluobviněných, může si vyžádat i podrobné vyjádření každého ze spoluobviněných nejen o důvodnosti zahájení trestního stíhání, nýbrž také o podílu jednotlivých spoluobviněných na skutku, z něhož jsou obviněni, o souladu nebo naopak o rozporech v zájmech jednotlivých spoluobviněných, ať již existujících v době zahájení trestního stíhání, či takových, které by mohly reálně vzniknout v budoucnu.

Pokud advokát vyžaduje tyto informace od všech spoluobviněných při společné poradě, většinou se na počátku trestního stíhání dozví, že mezi nimi žádné rozpory nejsou ani nevzniknou. Hovoří-li však advokát s každým ze spoluobviněných zvlášť, získá nejednou dílčí, případně i zásadní poznatky o podstatných rozporech v jejich zájmech. Potom je však nepodstatné, že všichni spoluobvinění při společné poradě vyslovili souhlas se společnou obhajobou jedním obhájcem. Advokát totiž nemůže převzít obhajobu spoluobviněných, u nichž zjistil rozpor v jejich zájmech, a to nejen vzhledem k existenci důvodů vyloučení z obhajoby dle § 37a odst. 2 trestního řádu, nýbrž i proto, že by postupoval v rozporu s § 16 odst. 1 zákona o advokacii - nemohl by chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy každého z klientů a nemohl by se řídit jejich pokyny, které by při kolizi jejich zájmů nemohly být totožné. Proto by tedy advokát měl převzít obhajobu až po individuálních poradách se spoluobviněnými. Tak by tomu mělo být v případech nutné obhajoby (§ 36, § 36a trestního řádu), zejména pak tehdy, když jde o obhajobu pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí převyšující pět let (§ 36 odst. 3 trestního řádu), nebo jsou-li obvinění ve vazbě ( § 36 odst. 1 trestního řádu).

Pokud by advokát vzhledem k naléhání spoluobviněných urychleně převzal jejich obhajobu již při společné poradě s nimi, mohlo by dojít k velmi nepříznivému důsledku. Třeba jen o několik dnů později by advokát musel na základě poznatků z individuálních porad odstoupit od smlouvy o poskytování právních služeb a ukončit obhajobu všech obviněných, protože by dodatečně zjistil rozpory v zájmech spoluobviněných (§ 20 odst. 1 zákona o advokacii).

O zmíněných skutečnostech musí advokát spoluobviněné, kteří ho chtějí zmocnit ke společné obhajobě, přiměřeně poučit a upozornit je na negativní důsledky jejich účelových informací prezentujících soulad v jejich zájmech, i když jejich zájmy kolidují.

HROZÍ KÁRNÁ ODPOVĚDNOST

Pokud by advokát převzal obhajobu dvou či více obviněných, u nichž od okamžiku převzetí obhajoby existoval rozpor v jejich zájmech, o němž obhájce věděl, musel by být dříve nebo později z výkonu společné obhajoby vyloučen. V případě, že by předseda senátu (samosoudce) nebo v řízení před soudem soudce, který rozhodl o vyloučení advokáta, při tomto rozhodování zjistil, že obhájce o rozporu v zájmech spoluobviněných věděl již předtím, než převzal jejich společnou obhajobu, šlo by o kárnou odpovědnost advokáta za kárné provinění (§ 32 a násl. zákona o advokacii). Proto je třeba, aby každý advokát přebíral zmocnění k obhajobě dvou nebo více spoluobviněných nejen po jejich souhlasu, nýbrž i po odpovědném zjištění, zda jsou jejich zájmy v souladu.

Přesně vystihl situaci JUDr. Václav Mandák, CSc., který uvedl: "Podstatně významné je přitom to, že rozpor zájmů mezi více obviněnými je obligatorním důvodem k tomu, aby obhájce skončil obhajobu obou (všech) společně obhajovaných osob, nikoliv některé z nich ... Nelze proto považovat za nesprávný, ale naopak plně zákonu odpovídající a zodpovědný postup obhájce, jestliže odmítne obhajobu spoluobviněného, když již v téže věci obhajuje na plnou moc jiného obviněného a buď nemá souhlas původně obhajovaného, nebo - i při takovém souhlasu - jestliže objektivně mezi spoluobviněnými je dán rozpor zájmů." 4)

OBHAJOBU LZE ODMÍTNOUT, OD SMLOUVY LZE ODSTOUPIT

Advokát je podle § 18 odst. 1 zákona o advokacii oprávněn poskytnutí právních služeb obviněnému odmítnout. Má-li tedy třeba i nedokladovanou obavu, že by v budoucnu mohl nastat rozpor v zájmech spoluobviněných, kteří ho žádají o společnou obhajobu, může převzetí jejich obhajoby odmítnout, aby eliminoval riziko plynoucí ze svého možného budoucího vyloučení jako obhájce (§ 16 odst. 2 advokátního zákona). Učinit tak může s odkazem na riziko, že bude později vyloučen ze společné obhajoby, stejně jako bez odůvodnění. Takové odmítnutí je plně v souladu s právy a povinnostmi advokáta, který podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné v zájmu spoluobviněných klientů nevyhovět jejich žádosti a nepřevzít společnou obhajobu.

Stejně tak může advokát převzít obhajobu jednoho spoluobviněného a zabezpečit nebo doporučit dalším spoluobviněným obhajobu jinými advokáty.

Advokát je povinen odstoupit od smlouvy o poskytování právních služeb se všemi spoluobviněnými, které obhajuje, jestliže se kolize mezi jejich zájmy objeví až v průběhu trestního řízení (§ 20 odst. 1 advokátního zákona). K tomu by mohlo dojít nejen vzhledem k existenci důvodů vyloučení z obhajoby dle § 37a odst. 2 trestního řádu, nýbrž i proto, že by postupoval v rozporu s § 16 odst. 1 advokátního zákona, protože by nemohl chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy každého z klientů.

VHODNĚ FORMULOVANÁ PLNÁ MOC

Advokát může zcela předejít svému vyloučení z obhajoby dvou či více spoluobviněných pouze tak, že přijme obhajobu pouze jednoho z nich, i když rozpory v jejich zájmech nejsou ani nehrozí.

Pokud advokát převezme obhajobu spoluobviněných v době, kdy mezi nimi žádné rozpory neexistují, tyto rozpory však v budoucnu oproti předpokladům vzniknou a dojde k jeho vyloučení z obhajoby obou (všech) obviněných, nelze ho z tohoto vyloučení v žádném případě vinit. Je tomu tak proto, že k převzetí obhajoby dvou i více spoluobviněných je advokát oprávněn vždy, když si jejich zájmy neodporují (§ 37a odst. 3 trestního řádu).

Dojde-li přece jen později k vyloučení obhájce, v případě neočekávaného výskytu rozporů mezi obviněnými, jde o riziko spoluobviněných, které plyne z jejich společného a souhlasného projevu vůle, dokumentovaného plnými mocemi, danými témuž advokátovi ke společné obhajobě.

Eventuálním sporům o správnosti postupu advokáta lze předcházet tím, že plná moc každého ze spoluobviněných, jejichž obhajobu převezme týž advokát, bude obsahovat také následující pasáž: "Obviněný XY souhlasí s tím, aby advokát Mgr. AB v této trestní věci obhajoval i spoluobviněného 2 (či spoluobviněné 2, 3) a výslovně prohlašuje, že si zájmy spoluobviněných neodporují. Obviněný XY si je vědom, že v případě, že v budoucnu bude zjištěno, že zájmy spoluobviněných si odporují, bude advokát Mgr. AB vyloučen z obhajoby všech spoluobviněných v této trestní věci a nebude moci nadále vykonávat obhajobu žádného ze spoluobviněných."

Advokát, který převezme obhajobu těchto spoluobviněných, pak může na plné moci písemně uvést: "Společnou obhajobu spoluobviněných 1 a 2 (spoluobviněných 1, 2 a 3) jsem převzal se souhlasem všech spoluobviněných poté, co kolizi v jejich zájmech neshledal advokát ani spoluobvinění."

Takové či významově obdobné doplnění plné moci je ze strany advokáta, který převezme obhajobu dvou (více) spoluobviněných, jednáním, které je plně v souladu s pravidly profesionální etiky advokátů. Kromě toho takto doplněná plná moc de facto nutí spoluobviněné k zodpovědnému zamyšlení nad skutečnými vztahy mezi nimi, zejména nad existencí, či neexistencí rozporů v jejich zájmech.

DŮSLEDKY VYLOUČENÍ ADVOKÁTA Z OBHAJOBY

Mnohdy nemusí být rozpor mezi spoluobviněnými zřejmý při převzetí obhajoby a projeví se až na základě nových skutečností zjištěných v trestním řízení. Pokud se takový evidentní rozpor mezi spoluobviněnými objeví v průběhu vyšetřování, měl by obhájce odstoupit od smlouvy o poskytování právních služeb a iniciovat obviněné k tomu, aby si každý z nich zvolil jednoho obhájce a aby tuto změnu ohlásili policejnímu orgánu. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V takových případech je plně zabezpečena změna obhájců, tudíž i navazující kvalitní obhajoba obviněného, bez kontraverzí mezi obhajobou na straně jedné a orgány činnými v trestním řízení na straně druhé.

Dojde-li k vyloučení advokáta z obhajoby, zůstanou v tomto okamžiku bez obhájce všichni spoluobvinění, kteří si přáli totožnou obhajobu, a proto si shodně zvolili za obhájce téhož advokáta. Pokud o vyloučení společného obhájce rozhodne až po podání obžaloby předseda senátu (samosoudce), vznikne v tomto stadiu řízení každému ze spoluobviněných problém se zvolením nového obhájce. Nově zvolení obhájci spoluobviněných pak mohou mít z časových důvodů značné potíže s důkladným nastudováním spisu, a to obzvláště v náročných a rozsáhlých trestních věcech.

JEN TĚŽKO LZE NALÉZT NOVÉHO OBHÁJCE

Často se však spoluobviněným nepodaří obstarat si jednotlivě obhájce, kteří by byli ochotni převzít obhajobu ve věci, v níž trestní řízení trvá již několik let a trestní spis má stovky, nejednou i tisíce stran. Obzvláště složitá situace může vzniknout v případě, že u obžalovaných, u nichž je nutná obhajoba (§ 36, § 36a trestního řádu), nastane kolize zájmů v průběhu hlavního líčení. Po vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajoby obou (všech) spoluobžalovaných zpravidla dojde k odročení hlavního líčení, aby každému z nich bylo umožněno zvolení nového obhájce, případně jeho ustanovení soudem.

Pokud žádný advokát nepřevezme obhajobu ve věci, soud každému ze spoluobžalovaných ustanoví jednoho obhájce. Může se také stát, že v případě nutné obhajoby převezme obhájce na základě plné moci obhajobu pouze jednoho ze spoluobžalovaných a dalším spoluobžalovaným musí obhájce ustanovit soud. Vznik takové situace i její řešení je sice v souladu se zákonem, současně je ale v rozporu s původní představou spoluobviněných o zabezpečení totožných podmínek pro obhajobu každého z nich.

Nejde-li o nutnou obhajobu, záleží na každém ze spoluobžalovaných, zda si po vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce zvolí ve lhůtě stanovené soudem nového obhájce, anebo se budou obhajovat sami. Pokud nejde o nutnou obhajobu, soud žádnému ze spoluobžalovaných obhájce neustanoví.

POSTUP SOUDU PŘI ZJIŠTĚNÍ ROZPORŮ

Zákonodárce si byl vědom, že rozhodnutí o vyloučení zvoleného obhájce z obhajoby více spoluobviněných nelze učinit bez znalosti postoje strany obhajoby, tedy obviněných a jejich obhájce. Proto před rozhodnutím o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování dle § 37a odst. 1 nebo 2 trestního řádu předseda senátu, v přípravném řízení soudce, umožní obviněným a obhájci, aby se k věci vyjádřili, a v rozhodnutí k tomuto vyjádření přihlédne.

Rozhodne-li o vyloučení obhájce, umožní zároveň obviněným, aby si v přiměřené lhůtě zvolili jiného obhájce. Jde-li o nutnou obhajobu a obviněný nemá obhájce, i když ho musí mít, určí se mu ke zvolení obhájce lhůta. Pokud si v této lhůtě obhájce nezvolí, soud mu obhájce ustanoví (§ 37a odst. 3 trestního řádu).

Předseda senátu (samosoudce), v přípravném řízení soudce, může požádat obviněné a jejich obhájce o vyjádření již v průběhu hlavního líčení, veřejného zasedání nebo jiného úkonu trestního řízení, pokud mu jsou přítomni. V případě jejich nepřítomnosti, stejně jako ve složitějších případech, lze obviněným a jejich obhájci určit přiměřenou např. sedmidenní lhůtu k vyjádření. Pokud se obvinění nebo obhájce ve stanovené lhůtě nevyjádří, lze o vyloučení zvoleného obhájce rozhodnout i bez takového vyjádření.

V praxi se k existenci kolize mezi zájmy obviněných zpravidla vyjadřuje především obhájce spoluobviněných. Vždy tak činí v případech, kdy policejní orgán a státní zástupce shledávají důvod k vyloučení obhájce dle § 37a odst. 2 trestního řádu, avšak strana obhajoby s tímto názorem nesouhlasí. Nejednou je totiž zejména v přípravném řízení sporné, zdali k rozporu v zájmech spoluobviněných došlo, či nikoliv. Někdy orgán činný v přípravném řízení upozorní společného obhájce na rozpor mezi zájmy klientů a vyzve ho, aby odstoupil od jejich obhajoby. Obhájce je však přesvědčen, že rozpor v zájmech spoluobviněných neexistuje, a proto od obhajoby dvou nebo více obviněných neodstoupí. V důsledku toho zpravidla státní zástupce podá návrh na vyloučení obhájce. V nemalém počtu případů soudce v přípravném řízení návrhu státního zástupce vyhoví a i po nesouhlasném vyjádření obhajoby vyloučí obhájce z obhajoby dvou či více obviněných. K tomu dochází tehdy, když je kolize mezi zájmy dvou nebo více obviněných nepochybná a jednoznačná.5)

AKTIVITA OBHÁJCŮ SE (NE)VYPLÁCÍ

Nejednou je kolize zájmů mezi spoluobviněnými namítaná orgány činnými v přípravném řízení (policejním orgánem nebo státním zástupcem) přinejmenším sporná. Soudce pak může v přípravném řízení po vyjádření strany obhajoby rozhodnout, že se návrhu na vyloučení obhájce nevyhovuje, protože kolize mezi zájmy spoluobviněných nevznikla.

Některá usnesení, jimiž soudce v přípravném řízení rozhodl, že důvod k vyloučení obhájce z obhajoby dvou nebo více spoluobviněných nevznikl, naznačují, případně i dokladují snahu orgánů činných v přípravném řízení dosáhnout vyloučení aktivních obhájců. Takových, kteří svým klientům poskytují veškerou potřebnou právní pomoc, v jejich zájmu využívají k obhajobě všechny zákonné prostředky a zejména pečují o to, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které je zbavují viny nebo jejich vinu zmírňují. Nejednou také zpochybňují zákonnost postupu policejního orgánu konajícího vyšetřování, případně i dozorujícího státního zástupce a dávají podněty k přezkoumávání jejich činnosti.

Tak je tomu v některých případech, kdy obhájce v zájmu správného objasnění a rozhodnutí věci důsledně využívá všech svých práv uvedených v § 41 trestního řádu, aktivně se účastní úkonů trestního řízení, podává za obviněného návrhy, žádosti, opravné prostředky, žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu dle § 157a odst. 1 trestního řádu (případně žádosti o přezkoumání postupu státního zástupce v případech, kdy koná vyšetřování dle § 157a odst. 2 trestního řádu), podává podněty vyššímu státnímu zastupitelství k výkonu dohledu nad činností nižšího státního zastupitelství, ve kterém je činný dozorující státní zástupce ve smyslu § 9 odst. 1 a 2 zákona č. 282/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.

Jen výjimečně navrhují orgány činné v přípravném řízení vyloučení obhájce, který je spíše pasivní a zejména nijak nezpochybňuje činnost vyšetřujícího policejního orgánu ani státního zástupce vykonávajícího dozor nad přípravným řízením.

PROTI VYLOUČENÍ OBHÁJCE LZE PODAT STÍŽNOST

Proti usnesení o vyloučení obhájce z obhajoby dvou nebo více spoluobviněných je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek (§ 37a odst. 4, § 141 odst. 4 trestního řádu). Podá-li obviněný, nebo jeho jménem obhájce proti usnesení stížnost, může obhájce nadále obhajovat spoluobviněné, a to až do rozhodnutí o podané stížnosti, k němuž v praxi dochází během stále kratší doby, zpravidla do sedmi až čtrnácti dnů. Teprve v případě, že je rozhodnuto o zamítnutí stížnosti podané stranou obhajoby, nastávají účinky vyloučení, spočívající v tom, že zvolený obhájce, který byl vyloučen, nemůže nadále vykonávat obhajobu žádného z dvou či více obviněných.6)

V době od podání stížnosti do usnesení o vyloučení obhájce do rozhodnutí o ní řízení zpravidla neprobíhá. Pokud by řízení v této době probíhalo a uskutečnily by se rozličné úkony, lze předpokládat, že v případě zamítnutí stížnosti do usnesení dle § 37a odst. 2 trestního řádu by se nově zvolení, respektive ustanovení obhájci obviněných domáhali opakování těchto úkonů vzhledem k tomu, že se konaly v době, kdy obviněné obhajoval jediný obhájce, i když mezi obviněnými již nepochybně existovala kolize zájmů.

Nabude-li usnesení o vyloučení obhájce dle § 37a odst. 2 trestního řádu právní moci, musí si každý obviněný zvolit svého obhájce, pokud tak již neučinil v mezidobí, kdy bylo rozhodováno o stížnosti proti vyloučení obhájce. Pokud si některý z obviněných, u něhož je nutná obhajoba, obhájce nezvolí, musí mu být ustanoven.

Zpravidla odlišná je situace v řízení před soudem. Pokud se kolize zájmů spoluobviněných obhajovaných jedním obhájcem objeví v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, jde vesměs o zcela zřejmý a za účasti veřejnosti prezentovaný důvod vyloučení obhájce. Takový důvod většinou uzná obhájce i spoluobvinění. Nejčastějším důvodem je v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání soudu změna výpovědi jedním z obžalovaných, který začne nečekaně a v rozporu s výpovědí učiněnou v přípravném řízení vypovídat proti druhému spoluobžalovanému nebo proti všem spoluobžalovaným, tedy usvědčuje spoluobžalované a sám se snaží uniknout trestnímu postihu.


Novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. výslovně umožnila, aby obhájce obhajoval v jedné trestní věci několik spoluobviněných, avšak pouze tehdy, nejsou-li jejich zájmy v rozporu a počet obhajovaných obviněných není na újmu kvality obhajoby.

Pokud však obhájce vykonává na základě plné moci obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují, dojde k vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce. Důsledkem tohoto rozhodnutí, které učiní předseda senátu (samosoudce) a v přípravném řízení soudce, je, že obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných (§ 37a odst. 2 trestního řádu).

Tohoto vážného důsledku si musejí být vědomi všichni spoluobvinění, kteří si chtějí zvolit jako obhájce téhož advokáta.


Poznámky:

1) Srovnej k tomu blíže Fišer, K.: Některé problémy obhajoby při střetu zájmu mezi spoluobviněnými, Bulletin advokacie č. 11/1985, str. 134-142; dále odpověď V. Mandáka k postupu příslušného orgánu trestního řízení, jestliže tento orgán má za to, že obhájce obhajuje společně obviněné, jejichž zájmy jsou v rozporu, avšak obhájce to odmítá uznat, Bulletin advokacie č. 6-7/1994, str. 77.

2) Šámal, P. a kolektiv.: Trestní řád. Komentář, I. díl, 5. vydání. Praha, C. H. Beck 2005, str. 277.

3) Mandák, V.: K otázce vyloučení obhájce, Trestněprávní revue č. 2/2001, str. 64.

4) Tamtéž, str. 64-65.

5) V těchto případech obhájce vyjadřuje nesouhlas se svým vyloučením z obhajoby zpravidla na pokyn obviněných, jež obhajuje, i když kolize mezi jejich zájmy skutečně vznikla. Oba či všichni obvinění takto vyjadřují svůj nesouhlas s vyloučením obhájce, s jehož obhajobou ve věci jsou spokojeni.

6) Někdy podává obviněný stížnost do usnesení o vyloučení obhájce i v případě existence důvodu vyloučení dle § 37a odst. 2 trestního řádu proto, aby si vytvořil určitý časový prostor pro zvolení nového obhájce.


Pavel Vantuch
advokát, Brno

Související