V § 3 věta druhá zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce") je totiž jasně stanoveno: "Základními pracovněprávními vztahy podle tohoto zákona jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr."

Cestovní náhrady lze zaměstnancům, kteří konají práce na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, přiznat při splnění podmínek uvedených v sedmé části zákoníku práce, přičemž je nutné postupovat rovněž v souladu s § 155 zákoníku práce, který upravuje poskytování cestovních náhrad konkrétně pro dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr.

VÝKON PRÁCE NEJEN V PRACOVNÍM POMĚRU

Zaměstnavatel má zajišťovat plnění svých úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru. Vedle toho může uzavírat se zaměstnanci rovněž dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, které zahrnují jednak dohody o provedení práce, jednak dohody o pracovní činnosti. Podmínky, za kterých mohou být tyto dohody v praxi uplatňovány, upravují § 74 až § 77 zákoníku práce, které mimo jiné stanoví jejich limitovaný časový rozsah.

Pro dohodu o provedení práce platí podle § 75 zákoníku práce, že rozsah práce, na který se dohoda uzavírá, nesmí být větší než 150 hodin v kalendářním roce.

Dohodu o pracovní činnosti pak může dle § 76 téhož zákona zaměstnavatel s fyzickou osobou uzavřít, i když rozsah práce nebude přesahovat v témže kalendářním roce 150 hodin s tím, že na základě této dohody není možné vykonávat práci v rozsahu překračujícím v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby. Dohoda musí být uzavřena písemně.

U KAŽDÉ Z DOHOD JINAK

Poskytování náhrad cestovních výdajů při dohodách o pracích konaných mimo pracovní poměr je upraveno specifickým způsobem v § 155 zákoníku práce, a to rozdílně pro dohody o provedení práce a dohody o pracovní činnosti.

Ustanovení § 155 odst. 1 zákoníku práce je poměrně velmi přísné a striktní: "Cestovní náhrady je možné zaměstnanci, který koná pro zaměstnavatele práci na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, poskytnout pouze v případě, že bylo sjednáno toto právo, jakož i místo pravidelného pracoviště zaměstnance." Pokud tedy zaměstnavatel chce poskytovat zaměstnanci náhrady cestovních výdajů, musí toto právo výslovně sjednat v dohodách o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Z citované formulace je zřejmé, že § 155 odst. 1 směřuje k oběma typům dohod. Následující odstavec § 155 již ale diferencovaně určuje pouze pro dohody o provedení práce, že u nich nemusí být sjednáváno pravidelné pracoviště. (A je vhodné doporučit jej nesjednávat, protože to pak někdy působí zmatečně.) Je zde totiž stanoveno: "Má-li zaměstnanec podle dohody o provedení práce [tedy nikoliv už podle dohody o pracovní činnosti - pozn. aut.] vykonat pracovní úkol v místě mimo obec bydliště, má právo na cestovní náhrady, bylo-li jejich poskytnutí sjednáno, i když není sjednáno místo pravidelného pracoviště." Prakticky to znamená, že při dohodě o provedení práce bude mít zaměstnanec právo na cestovní náhrady, pokud si jejich poskytování přímo a výslovně sjedná v této dohodě (aniž by musel sjednávat i pravidelné pracoviště), a to pojede-li plnit zaměstnavatelem uložené pracovní úkoly v podstatě odkudkoliv kamkoliv.

V dohodě o pracovní činnosti však musí být výslovně sjednáno nejen poskytování cestovních náhrad (samozřejmě při splnění stanovených podmínek), ale současně též pravidelné pracoviště. Za pracovní cesty se pak považují pouze cesty mimo toto sjednané pravidelné pracoviště a jen při nich lze poskytovat sjednané cestovní náhrady.

PRAVIDELNÉ PRACOVIŠTĚ JEN U DOHOD O PRACOVNÍ ČINNOSTI

O zmíněném rozdílu mezi dohodami o provedení práce a dohodami o pracovní činnosti rozhodlo Ministerstvo práce a sociálních věcí už při zavedení těchto dohod do právní úpravy, neboť předpokládalo, že dohody o provedení práce (jak by mělo být zřejmé již z jejich samotného názvu), budou uplatňované pouze na činnosti krátkodobého charakteru (mělo by jít fakticky o provedení konkrétní práce), a proto se v těchto dohodách nemusí sjednávat pravidelné pracoviště.

U dohod o pracovní činnosti se naopak předpokládalo, že budou uplatňované na činnosti dlouhodobějšího charakteru (proto se jedná o dohodu o pracovní "činnosti"). V důsledku toho dohody o pracovní činnosti v podstatě představují krátkodobý pracovní poměr, tudíž se v těchto dohodách vedle samotného ujednání o poskytování cestovních náhrad musí sjednávat i pravidelné pracoviště a za pracovní cesty s nárokem na cestovní náhrady se při splnění stanovených podmínek považují pouze cesty mimo toto sjednané pravidelné pracoviště.

PŘÍKLADY Z PRAXE

Zaměstnanec stavební společnosti byl pozván do Itálie na týdenní odborné jednání ke společnému stavebnímu projektu. Na místo jednání přijede jeho tlumočník, který ale není a nebude zaměstnancem společnosti v pracovním poměru. Nabízí se otázka, zda mu lze zaplatit cestovní náhrady a nějakou odměnu.

Zatímco se u zaměstnance společnosti jedná o "klasickou" zahraniční pracovní cestu, s jeho doprovodem-tlumočníkem bude vhodné uzavřít dohodu o provedení práce na dobu jednání s tím, že bude ve smyslu § 155 odst. 2 zákoníku práce přímo v této dohodě výslovně sjednáno poskytování cestovních náhrad podle sedmé části zákoníku práce (samozřejmě při splnění podmínek stanovených v sedmé části zákoníku práce) a také přiměřená odměna za práci-tlumočení v Itálii.

V příspěvkové organizaci vážně onemocněl zaměstnanec, takže musel být přijat na jeho místo na "záskok" po dobu jeho nemoci jiný zaměstnanec, aby vykonal alespoň nejdůležitější úkony. V rámci jejich plnění bude vyjíždět i na pracovní cesty, které mu bude třeba hradit.

Za uvedených okolností se jeví jako nejvhodnější uzavření dohody o pracovní činnosti se zaměstnancem, který by po určitou dobu ve stanoveném rozsahu nahrazoval nemocného zaměstnance. Cestovní náhrady je pak možné tomuto zaměstnanci poskytovat v případě, že bylo toto právo, jakož i místo pravidelného pracoviště zaměstnance, sjednáno v dohodě o pracovní činnosti. Za pracovní cesty se pak samozřejmě považují pouze cesty v souvislosti s výkonem práce mimo sjednané pravidelné pracoviště. Pro poskytování náhrad cestovních výdajů musejí být pochopitelně splněny rovněž podmínky stanovené v sedmé části zákoníku práce.


Marie Salačová
právnička, Praha

Související