K prekluzi cla

V návaznosti na rozhodnutí nejvyšších soudních instancí došlo i ke změně správní praxe správců daně v důsledku metodiky Ministerstva financí ČR.⁴⁾ V nyní předkládané stati se chceme zastavit u prekluzivních lhůt v oblasti cel a porovnat je s lhůtami u daní, které se vybírají při dovozu zboží.

Prvotním impulzem pro přípravu tohoto článku bylo také rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 15/2009 z 19. února 2009.⁵⁾ V daném rozhodnutí vyslovil Nejvyšší správní soud právní názor na zánik práva vyměřit celní dluh vzniklý v prosinci roku 1997, resp. v lednu 1998. Vzhledem k tomu, že nyní máme rok 2010, je naším cílem zaměřit se na problematiku prekluzivních lhůt ve vztahu k finančním povinnostem spojeným s dovozem zboží, kdy jejich vznik nastal po vstupu do Evropské unie. Jsme si vědomi, že se stále ještě mohou objevit případy se vztahem k době před vstupem do Evropské unie, okrajově se tedy zastavíme také u takových případů.

OBECNÁ PRAVIDLA PRO ZÁNIK VYMĚŘENÍ CLA

Celní předpisy stanoví, že bezvýjimečně musí být částka cla zaúčtována, přičemž lhůty pro zaúčtování se odvíjí od vzniklého celního dluhu, nebo od jiné právní skutečnosti, např. od okamžiku, kdy se celní orgány dozvěděly, že částka cla nebyla zaúčtována vůbec, nebo byla zaúčtována, ale v částce nižší než činí správná výše.

Celní problematika je na území Evropské unie regulována nařízeními Evropské unie, která jsou přímo závazná a nevyžadují žádnou transpozici do národních předpisů. Dnem vstupu České republiky do Evropské unie začalo tedy v oblasti cel platit Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex společenství, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále "celní kodex"). Kromě toho jsou však některá pravidla s vazbou na celní problematiku i nadále upravena v příslušných ustanoveních zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona. Obsah tohoto bodu terminologicky sleduje účinnou právní úpravu celních předpisů. Je však nutno zdůraznit, že při dovozu zboží se typicky vyměřuje částka odpovídající výši vzniklého celního dluhu, který je složen z částky cla, z částek daní vyměřovaných při dovozu, případně z dalších částek poplatků předvídaných při dovozu celními předpisy. Daně ukládané při dovozu mají svůj základ v daňových předpisech, jak následně rozvedeme.

Aktuální právní úprava pro zánik práva na vyměření cla se odvíjí od dikce čl. 221 odst. 3 a 4 celního kodexu. Základní lhůta pro zánik práva vyměřit clo je obdobná jako v daňovém řízení a je tříletá. Stejně jako v daňovém řízení je však pro zánik práva vyměřit clo rozhodující určit okamžik, od kterého se bude lhůta odvíjet. Právě otázka, od kdy se lhůta pro zánik práva odvíjí, byla předmětem sporů v daňové oblasti. Pro oblast cel se situace zdá být na první pohled jednodušší. Tříletá lhůta svůj počátek odvíjí od okamžiku vzniku celního dluhu. Dotčené ustanovení pro zánik práva vybrat clo z článku 221 odst. 3 celního kodexu zní:

Kromě výše uvedených případů celní kodex uvádí další situace, při kterých vzniká celní dluh i okamžik jeho vzniku. Pro naše následující pojednání se budeme tedy zabývat otázkou prekluze cla v těchto dvou základních situacích, (i) deklarant při dovozu zboží toto přizná a celní prohlášení je podáváno (a to buď písemně nebo ústně) a (ii) zboží v okamžiku dovozu není přiznáváno a jde ve smyslu celního kodexu o protiprávní vstup zboží na celní území. Za dovoz zboží je pak ve smyslu celních předpisů posuzován jen takový případ, kdy se na území Evropské unie dostává zboží ze třetích zemí, tj. zboží ze zemí mimo Evropskou unii, vyjma zemí, které jsou s Evropskou unií spojeny v rámci Celní unie.

Předmětem našeho posuzování není otázka promlčení práva vymáhat nedoplatek cla a daně. Lhůta pro promlčení práva vymáhat nedoplatek na cle je šestiletá a upravuje ji § 282 celního zákona.⁸⁾

FINANČNÍ DÁVKY SPOJENÉ S DOVOZEM ZBOŽÍ

V případě dovozu zboží jsou celní orgány určeny k vyměření a vybrání nejen cla, ale i daní, které se v souvislosti s dovozem zboží ukládají. V současné době jsou to nepřímé daně, a to jednak DPH, která se uplatňuje na všechny druhy zboží a služby. Dále pak spotřební daně, které se ukládají na vybrané druhy zboží (např. tabákové výrobky, pohonné hmoty a alkoholické nápoje). Celní orgány se pro tyto nepřímé daně stávají správci daně, pokud vznik povinnosti daň přiznat a zaplatit je předvídán a naplněn dikcí příslušného daňového předpisu.⁹⁾

Do vstupu České republiky byly daně při dovozu vyměřované jako organická součást celního dluhu. Základem odpovědnosti a podmínkou pro založení povinnosti uhradit clo, daně a poplatky při dovozu, byla existence celního dluhu. Dnem vstupu České republiky do Evropské unie došlo ke změně. Nadále se při dovozu vyměřují cla a daně, avšak každá z těchto povinností má již svá vlastní pravidla a prekluzivní lhůty by tak měly mít i svůj vlastní osud. Zatímco cla jsou upravena nařízeními Evropské unie a jejich výběr je tak plně podle evropských předpisů, daně při dovozu (DPH a spotřební daně), ačkoliv jsou evropskými předpisy harmonizovány, jsou i nadále národní záležitostí. Celní orgány při vybírání finančních dávek spojených s dovozem zboží (cla a nepřímých daní) tak musejí postupovat podle dvou různých předpisů. Současný pojem celní dluh v sobě zahrnuje na rozdíl od období do konce dubna 2004 pouze dovozní clo (dle celních předpisů se tímto rozumí clo a poplatky s rovnocenným účinkem vybírané při dovozu zboží).

Jak jsme výše uvedli, zánik práva státu vybrat clo končí uplynutím lhůty tří let od vzniku celního dluhu. V daňové oblasti se to zdá na první pohled obdobné a je tam stejná tříletá prekluzivní lhůta. Pro daňové řízení je uvedená lhůta obsahem zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků již od prvopočátku účinnosti tohoto zákona.¹⁰⁾ Postupem doby se ukázalo, či dosud stále ukazuje, že zákon o správě daní nebyl jednoznačný ohledně stanovení okamžiku, od kterého se počátek stanovené lhůty bude počítat.¹¹⁾ V určitém okamžiku se zdálo, že veškeré výkladové problémy odstranila výše zmíněná judikatura Ústavního soudu, nicméně nelze vyloučit, že poslední novelizace zákona o správě daní a poplatků přinese nové problémy.¹²⁾

KRÁTKÝ HISTORICKÝ EXKURS K PREKLUZI CLA

V oblasti celního práva byla situace až do vstupu do Evropské unie složitější. Jednoznačné určení lhůty pro zánik vyměření cla (celního dluhu) v celním zákoně nebylo. Celní zákon dlouho žádnou lhůtu pro zánik vyměření cla (celního dluhu) neupravoval. Teprve s účinností od 1. července 2002 (zákonem č. 1/2002 Sb.), se do celního zákona dostalo pravidlo pro určení zániku práva vyměřit nedoplatek cla. Konstrukce vyměřovacích lhůt v této právní úpravě sledovala filozofii vyměřovacích lhůt podle zákona o správě daní, přičemž právní skutečností rozbíhající propadnou lhůtu byl vznik celního dluhu. Přetržení prekluzivní lhůty pak bylo konstruováno způsobem zavedeným v zákoně o správě daní.¹³⁾

S ohledem na novelizaci celního zákona v roce 2002 bylo celními orgány i správními soudy po určitou dobu interpretováno, že lhůta pro vyměření cla (celního dluhu) byla právě až do 30. 6. 2002 neomezená. Domníváme se, že těmto výkladům učinilo přítrž již výše citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 15/2009, ve kterém soud za pomoci ústavních principů vyložil, že neomezené lhůty pro vyměření cla jsou nepřijatelné. Podle Nejvyššího správního soudu i v době, kdy celní zákon lhůtu pro zánik práva na vyměření cla nestanovoval, bylo nutné tuto "přiměřeně" odvodit z daňových předpisů konkrétně ze zákona č. 212/1992 Sb., o soustavě daní. Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že je rozdíl mezi řízením vymáhacím, ke kterému lze vztáhnout § 282 celního zákona (upravující šestiletou lhůtu pro vybrání celního dluhu, tj. již vyměřeného cla) a řízením vyměřovacím, na které dotčené ustanovení nedosahá. Podle soudu nelze pominout, že daňové předpisy rozlišují řízení vyměřovací, kam spadá právo správního orgánu vyměřit příslušnou daň a analogicky i clo, a řízení vymáhací, v jehož rámci se příslušná vyměřená daň, rozuměj i clo vybere, resp. vymůže. Nejvyšší správní soud pak zdůrazňuje zánik práva na vyměření cla jako hmotně právní normu, když: "... pro pořádek předesílá, že ohledně práv či povinností zasahujících do hmotněprávní sféry daňového subjektu jsou celní orgány vázány právními předpisy platnými v době vzniku celního dluhu, zatímco řízení před celními orgány se zásadně řídí platnými a účinnými procesními předpisy."

Nelze vyloučit, že se ještě mohou objevit soudní spory o vybrání, resp. dodatečné vybrání cla ve vazbě na dovozy z let před vstupem do Evropské unie (není tedy zvláštností spor o clo, které mělo být placené před více než šesti lety), ve kterých se objevují dříve používané výklady celních orgánů o neomezené lhůtě vyměřit clo. Ve světle nového rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z 19. února 2009 lze však čekat, že tyto spory budou nyní již v tomto směru vyřešeny.

KDY A JAK DOCHÁZÍ K VYMĚŘENÍ CLA

Podle zákona o správě daní se vyměřovací řízení nachází v části třetí a podkladem pro jeho zahájení je zpravidla podané daňové přiznání. Celní zákon, resp. celní kodex platný po vstupu České republiky do Evropské unie podobné členění neobsahuje. Jak jsme již uvedli výše, zánik práva vyměřit cla dle článku 221 celního kodexu, se odvíjí od vzniku celního dluhu. Protože vznik celního dluhu vzniká např. okamžikem přijetí celního prohlášení, lze konstatovat, že okamžik přijetí celní deklarace je okamžikem pro počítání běhu tříleté propadné lhůty pro vyměření cla. V daních platí, že den pro podání daňového přiznání je také dnem, ke kterému má být příslušná daň zaplacena. U cla tomu tak však není. Celní dluh sice vzniká dnem podání celní deklarace, ale lhůta pro placení cla není shodná se samotným okamžikem vzniku celního dluhu. Zatímco v případě daňového přiznání je to daňový subjekt, který si svoji daňovou povinnost sám vypočte, a jím následně deklarovanou v daňovém přiznání zná, a je schopen ke dni podání daňového přiznání i uhradit, u cla je splatnost jiná. Po odevzdání celní deklarace nejdříve celní orgány vypočtou výši dovozního cla vyplývající z celního dluhu, jakmile mají potřebné údaje a zapíší ji do účetních dokladů nebo na jiný rovnocenný nosič údajů (zaúčtování). Jakmile je částka zaúčtována, musí být odpovídajícím postupem sdělena dlužníkovi. Jen je-li částka splatného cla pro informaci zapsaná do celního prohlášení, mohou celní orgány stanovit, že již nebude sdělována dlužníkovi, pokud uvedená zapsaná částka odpovídá částce jimi stanovené. Částky cla sdělené celním orgánem, resp. nesdělené, pokud částka cla stanovená celním orgánem odpovídá informaci, jež podal sám deklarant v celní deklaraci, musejí být zaplaceny do deseti dnů ode dne sdělení.

Celní kodex neupravuje podmínky pro placení daní, jež se vybírají při dovozu. Podle zákona o DPH vzniká daňová povinnost při dovozu zboží propuštěním do volného oběhu. Plátci DPH tuto daň vyměřují ve svých daňových přiznáních sami podle samostatné úpravy dané zákonem o DPH a nemusejí ji samostatně platit celnímu orgánu. Neplátci daně pak tuto daň hradí společně s celním dluhem na základě sdělení celního orgánu. V případě spotřebních daní je daňová povinnost spojená s dovozem vybraného zboží uhrazována na základě sdělení celního orgánu. Pokud porovnáme vymezení vzniku daňové povinnosti spojené s dovozem zboží a samotnou splatnost daně se splatností cla, je patrné, že ačkoliv vznik daňové povinnosti je totožný se vznikem celního dluhu, daňový předpis nestanovuje samostatně splatnost daní vybíraných při dovozu. Zákon o DPH pouze stanovuje, kdy dochází k povinnosti přiznat daň při dovozu (§ 23 zákona o DPH). V těchto případech pak není správcem daně celní orgán, ale finanční úřad. Co se týče splatnosti daně, tak zákon o DPH jen odkazuje na celní předpisy (viz § 101 zákona o DPH). Domníváme se, že zde dochází k určité chybě zákonodárce, který nesprávně vyhodnotil celní kodex a u splatnosti daně při dovozu odkázal na celní předpisy. Celní kodex totiž žádnou splatnost daní neřeší a ani řešit nemůže. Oblast daní totiž není bezvýhradně vyhrazena evropskému zákonodárci jako oblast cel. V praxi se zachází se splatností DPH při dovozu stejně jako se clem. Tento postup lze však akceptovat, protože pokud bychom hledali skutečnou splatnost daní při dovozu, při absenci úpravy v zákoně o DPH bychom museli vzít v úvahu obecný předpis, tj. zákon o správě daní a splatnost dovozovat #226#ž#164# dle tohoto předpisu. Pak bychom dovodili, že daň by měla být uhrazena ke dni vzniku daňové povinnosti, a ta, jak jsme již výše uvedli, ve skutečnosti předchází okamžik, kdy dochází k placení cla.

K PŘERUŠENÍ A KE STAVENÍ PREKLUZIVNÍ LHŮTY

Přerušení prekluzivní lhůty v daňové oblasti dle zákona o správě daní může způsobit zahájení daňové kontroly či jiný kvalifikovaný úkon správce daně směřující k prověření správnosti daňové povinnosti. Přerušení prekluzivní lhůty při vyměřování cla je odvislé od celního kodexu. Do dne vstupu do Evropské unie mohlo dojít k přerušení prekluzivní lhůty za stejných podmínek jaké jsou uvedené v zákoně o správě daní, tj. např. zahájením následné celní kontroly a jiných kvalifikovaných úkonů směřujících k vyměření celní povinnosti. Vstupem do Evropské unie ale pozbyla tato úprava platnosti a přerušení prekluzivní lhůty u cla je nutné odvozovat od celního kodexu.

Z textu první věty čl. 221 odst. 3 celního kodexu, který jsme výše citovali, vyplývá, že nelze provést sdělení dlužníkovi po uplynutí tří let ode dne vzniku celního dluhu. Podle druhé věty stejného ustanovení se však běh lhůty staví, a to ode dne podání opravného prostředku ve smyslu čl. 243 po dobu trvání řízení o tomto opravném prostředku. Ve smyslu čl. 243 je takovým opravným prostředkem jak opravný prostředek podaný proti prvostupňovému rozhodnutí, tak opravný prostředek podaný k soudu nebo k jinému vnitrostátnímu orgánu. Stavící mechanismus lhůty má tedy ve svých rukách pouze osoba, jíž clo bylo vyměřeno a pouze ta může stavení lhůty spustit. Tato úprava je tedy odlišná od úpravy zákona o správě daní, kde ke stavení prekluzivní lhůty nedochází v důsledku podaného opravného prostředku. Samotné stavení prekluzivních lhůt pro daňovou oblast částečně zavedl až soudní řád správní, dle kterého subjektivní a objektivní lhůty pro zánik práva ve věcech daní neběží pod dobu řízení před soudem.¹⁴⁾

Celní kodex ani celní zákon příslušnou úpravu pro podávání opravných prostředků neobsahují. Pro použití opravných prostředků s odkazem na § 320 celního zákona je nutné jít do zákona o správě daní. Podle citovaného § 320 celního zákona se ve vymezených řízeních použije správní řád. Mezi těmito vymezenými řízeními není oblast vyměřovaní a zbytková oblast se tedy bude procesně řídit zákonem o správě daní. Lze tedy doplnit, že stavení lhůty pro zánik práva vyměřit clo v praxi způsobí podané odvolání do výše vyměřeného cla, případně následná správní žaloba proti zamítavému rozhodnutí o podaném odvolání.

Domníváme se však, že ačkoliv se procesně pro celní vyměřovací řízení použije zákon o správě daní, s ohledem na skutečnost, že hmotně právní úprava celního kodexu nezná přerušení prekluzivní lhůty z důvodů následné kontroly, nelze lhůtu pro zánik práva vyměřit clo přerušit jen na základě úkonu spočívajícího v samotném zahájení celní kontroly.

Jiná otázka je, jak vyložit čtvrtý odstavec čl. 221 celního kodexu, dle kterého tříletá lhůta neplatí, pokud celní dluh (a za ten lze považovat i případný rozdíl mezi původně vyměřeným clem a skutečnou výši cla jež je určena po případné následné celní kontrole) vznikne v důsledku činu, který byl v době, kdy byl spáchán, trestný. Toto ustanovení tedy nelze podle našeho názoru chápat jako jakési přerušení prekluzivní lhůty, protože po přerušení by pak znovu běžela nová prekluzivní lhůta. Celní kodex však jednoznačně určuje, že pokud dojde k trestnému činu základní tříleté omezení pro vyměření celního dluhu neplatí a jiné již stanoveno není.

První otázkou v této souvislosti je, zda existuje nějaká nová lhůta, ve které smí dojít k vyměření cla. Druhá otázka je, jak chápat spáchání trestného činu, tj. zda by mělo jít o takový čin, který je výsledkem pravomocného odsouzení.

Spáchání trestného činu na přerušení prekluzivní lhůty v oblasti daní v současné době nemá vliv. Zde se pak objevuje zcela zásadní problém, pokud daňový subjekt spáchá daňový trestný čin, avšak s ohledem na stanovenou prekluzivní lhůtu dle zákona o správě daní nemůže již dojít k dodatečnému vyměření příslušné daně zkrácené trestným činem.¹⁵⁾ Zatímco promlčecí lhůty dle trestního zákoníku ještě neuběhly, dle zákona o správě daní nemůže dojít k doměření příslušné daně. Tuto nelogičnost odstraní s účinností od 1. ledna 2011 nový Daňový řád (zákon č. 280/2009 Sb., který byl publikován ve Sbírce zákonů dne 3. září 2009). Podle Daňového řádu bude běh prekluzivní lhůty v případě spáchání trestného činu staven a správce daně tak bude moci příslušnou neodvedenou daň také vyměřit a následně tedy i vymáhat. Současně je zde však stanovena lhůta pro následné vyměření daně. Daň v důsledku pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání daňového trestného činu lze stanovit do konce druhého roku následujícího po roce, v němž nabylo právní moci rozhodnutí soudu. Protože dle daňového řádu se daní rozumí i clo, není sporu o tom, že tato úprava se použije i pro celní řízení a doplňuje příslušný čl. 221 celního kodexu.

Pokud jde o druhou otázku, kterou jsme si v této souvislosti položili, zdá se, že textace daňového řádu nám také napovídá. Ve smyslu textace daňového řádu se jeví možná interpretace, že čl. 221 odst. 4, pokud zmiňuje trestný čin, tak by se mělo jednat pouze o takový o čin, který je výsledkem pravomocného odsouzení. První návod, jak dotčené ustanovení interpretovat, poskytlo interní stanovisko Ministerstva financí ČR, které bylo vydáno počátkem roku 2006 jako Příloha k č. j.05/116 159/2005- GŘC. Podle stanoviska MF by celní orgány mohly použít příslušné ustanovení celního kodexu, dle kterého tříletá lhůta neplatí "v důsledku činu, který byl v době, kdy byl spáchán, trestný" i pro případy, kdy dojde pouze k zahájení trestního stíhání a nečekat na pravomocné odsouzení. To znamená, že by celní orgány mohly vyměřit clo po skončení tříleté lhůty, aniž by v konečném důsledku byl čin označen jako trestný v rámci pravomocného odsouzení. K dotčenému ustanovení celního kodexu se později vyjádřil Soudní dvůr EU, dle kterého k provedení právní kvalifikace jednání jako jednání, které může být předmětem trestního stíhaní před soudem jsou příslušné celní orgány povolané k tomu, aby určily správnou výši dotčeného dovozního nebo vývozního cla.¹⁶⁾ Problém však v tomto směru může způsobit příslušný procesní předpis, který vyměření cla po uplynutí prekluzivní lhůty umožňuje. Podle daňového řádu bude totiž vyměření daně (tedy i cla) po skončení prekluzivní lhůty možné jen po pravomocném odsouzení.

Tříletou prekluzivní lhůtu pro vyměření cla je nutné ve světle nejnovější judikatury Nejvyššího správního soudu aplikovat i na případy ve vztahu k době, kdy celní zákon sám žádnou lhůtu nestanovoval. Zatímco však před vstupem do Evropské unie mohla následná celní kontrola tříletou prekluzivní lhůtu přerušit, po vstupu do Evropské unie to již na rozdíl od daní možné není. Pokud však případný celní dluh vznikne v důsledku trestného činu, tříletá prekluzivní lhůta neplatí a clo bude možné doměřit i po uplynutí této lhůty.

Domníváme se, že nelze vyloučit takovou interpretaci, že přestože nový daňový řád není dosud účinný, jeho platnost může mít důsledky předvídané celním kodexem. Pokud bude v roce 2010 čin pravomocně soudem prohlášený jako trestný čin zkrácení cla za skutek provedený před rokem 2007 (více než tři roky pro vyměření cla), mohlo by tím dojít k možnosti vyměřit clo i po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty. Řešení této otázky však bude na rozhodnutí příslušných soudů. Pokud se však k této otázce bude vyjadřovat i Ústavní soud, její řešení lze čekat nejdříve někdy za deset let.¹⁷⁾

Poznámky:

¹⁾ Slovník českého práva I. a II. díl, Doc. JUDr. Zdeněk Madar, Dr.Sc., a kolektiv, nakladatelství Linde 2002.

²⁾ Např. V. Pátek, K vymezení daňové kontroly a k zániku lhůty pro vyměření daně. Právní rádce 4/2009.

³⁾ Viz především rozhodnuti I. ÚS 1611/2007 z 2. prosince 2008.

⁴⁾ Stanovisko Ministerstva financí ze dne 2. února 2009, č.j. 43/14 314/2009-431 "Stanovisko k postupu daňové správy ve vztahu k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07".

⁵⁾ Rozhodnutí bylo publikováno na: www.nssoud.cz.

⁶⁾ Citovaný text článku 221 odst. 3 a 4 celního kodexu ve znění Nařízení Rady ES 2700/2000 z 16. listopadu 2000, vychází z revidovaného překladu publikovaného na stránkách: http://isap.vlada.cz/Kopie/revize.nsf/616d10fff7882e6bc1256dc7002e1b63/b18bc28118a4eeb5c125727600340b5e/$FILE/32000R2700.pdf.

⁷⁾ Celní území je definováno v článku 3 celního kodexu a zahrnuje území jednotlivých členských států EU a zahrnuje také pobřežní vody, vnitřní mořské vody a vzdušný prostor členských států.

⁸⁾ Obdobně jako šestiletá lhůta pro vymáhání celního nedoplatku je stejná šestiletá lhůta i pro vymáhání nedoplatků na dani stanovená v § 70 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.

⁹⁾ Viz § 1 odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních nebo § 4 odst. 1 písm. r) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.

¹⁰⁾ Zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků se postupem doby začal v judikatuře označovat jako "daňový řád". Vzhledem k tomu, že byl v průběhu roku 2009 schválen a následně publikován nový zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, který takové označení má již ve svém názvu, přestali autoři pojem daňový řád pro zákon o správě daní a poplatků používat a tento pojem se již ponechává pouze pro nový procesní předpis. Daňový řád dostal do vínku delší legisvakační lhůtu a nabude účinnosti od 1. ledna 2011.

¹¹⁾ Srovnej případ, který je nyní k rozhodování v rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu RS 4/2010, řešící otázky:

1. Kdy ve smyslu § 47 odst. 1 daňového řádu počíná a kdy končí běh lhůty k vyměření či doměření, případně k přiznání nároku na daňový odpočet, u daně z přidané hodnoty, pro větší názornost konkrétně u daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 1998?

2. Existuje rozdílný počátek a konec běhu lhůty stanovené v § 47 odst. 1 daňového řádu u jednotlivých daní?

(http://www.nssoud.cz/main.aspx?cls=RozsirenySenatDetail&pID=135107)

¹²⁾ Viz článek V. Pátek. Nový Daňový řád. Právní rádce č. 10/2009.

¹³⁾ Ustanovení § 268 odst. 3 celního zákona, ve znění zákona č. 1/2002 Sb., účinného od 1. 7. 2002 do dne vstupu do EU, tj. do 30. 4. 2004.

¹⁴⁾ Viz § 41 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

¹⁵⁾ Např. trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Pokud by v důsledku tohoto trestného činu vznikla škoda ve výši větší než 500 000 Kč. je promlčecí lhůta pro tento trestný čin deset let. V případě škody vyšší než 5 000 000 Kč je promlčecí lhůta již patnáct let.

¹⁶⁾ Viz výklad Soudního dvora z 18. prosince 2007 k otázce vlivu promlčení trestných činů na běh delší C-62/06, ZF Zefeser publikován na http://curia.europa.eu/. Hodnotu daného výkladu nesnižuje ani skutečnost, že Soudní dvůr Evropské unie posuzoval text předchozího nařízení, které bylo následně nahrazeno celním kodexem, když byla textace úpravy v daném ustanovení obdobná.

¹⁷⁾ Právní názory a závěry uvedené v tomto článku vyjadřují pouze názory autorů.

Jan Lodek
právník, celní správa Praha

Václav Pátek
advokát a daňový specialista, Kocián Šolc Balaštík