Článek se zabývá dnes velmi aktuální problematikou, a to možností eventuálního opětovného zavedení zvláštního ustanovení o účinné lítosti ve věcech úplatkářství do právního řádu České republiky.1) Tento institut tvořil nedílnou součást trestněprávní úpravy do doby nabytí účinnosti nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. dnem 1. ledna 2010 (se změnou dále popsanou pod bodem II., k níž došlo novelou v roce 2008).

Prakticky bezprostředně po nabytí účinnosti trestního zákoníku se objevily názory, podle nichž by se zvláštní případ účinné lítosti, jaký představoval § 163 trestního zákona č. 140/1961 Sb., měl do trestního zákoníku vrátit. S poukazem na to, že plnil významnou roli zejména v souvislosti s objasňováním korupce, s tím, že osoby, které byly osloveny s nabídkou, aby poskytly úplatek osobě obstarávající věci obecného zájmu (či působící dokonce v postavení úřední osoby - podle úpravy účinné do konce roku 2009 v pozici veřejného činitele), by měly mít zajištěnu vyšší úroveň ochrany a měly by být motivovány k oznamování těchto případů. Podle těchto názorů se totiž bez možnosti aplikovat v případě korupčních trestných činů institut účinné lítosti jeví boj proti korupci jako značně bezzubý.

Vládní protikorupční strategie (schválená usnesením vlády ze dne 5. 1. 2011 č. 1, doplněná usnesením vlády ze dne 18. 5. 2011 č. 370) obsahovala pod bodem 3. 6. společný úkol uložený Ministerstvu vnitra a Ministerstvu spravedlnosti předložit vládě analýzu a vyhodnocení případů, ve kterých bylo zvláštní ustanovení o účinné lítosti (podle právní úpravy účinné před dnem 1. 1. 2010) efektivně použito s návrhy možnosti znovuzavedení zvláštního ustanovení o účinné lítosti u trestných činů úplatkářství nebo jiného řešení této problematiky.

Podle závěrů analýzy se lze setkat s velmi nízkou četností využití zvláštního ustanovení o účinné lítosti (kdy dokonce ani nebylo možné opatřit si v tomto ohledu zcela přesné poznatky o výskytu jednotlivých případů). Také se konstatuje, že Policie České republiky má i jiné zdroje detekce vyžadovaných úplatků a roli objasňovat korupci plní daleko lépe tyto odlišné prameny policejních poznatků, přičemž tento způsob ochrany oznamovatelů korupčního jednání měl zřejmě větší smysl v době před rokem 1989. Proto se, a to i s přihlédnutím k závazkům, které pro Českou republiku vyplývají z jejích mezinárodních závazků, doporučuje soustředit se v praxi na využívání důsledného hodnocení subjektivní stránky trestného činu, a pro případy, kdy k trestnému činu již došlo, usilovat o rozšíření institutu spolupracujícího obviněného nebo korunního svědka.2)

Proti závěrům analýzy byly vysloveny četné výhrady a bylo namítáno, že opětovné zavedení institutu účinné lítosti je pokládáno za efektivnější a z hlediska právní jistoty významnější, než by bylo pouhé spoléhání na otázku posuzování subjektivní stránky trestného činu v jednotlivých případech. Účinná lítost může, bude-li o ní obecná vědomost, výrazně napomoci k ovlivnění osob, od nichž byl požadován úplatek a které jej nakonec na vyžádání poskytly, oznamovat taková korupční jednání orgánům činným v trestním řízení. Pokud jde o argumentaci, že v minulosti tento institut nebyl v praxi využíván,3) spíše by měla být hledána příčina této skutečnosti, nikoli paušálně odmítána účinná lítost jako taková.4)

Ve zvláštní zprávě o analýze míry korupce z roku 20025) bylo konstatováno, že podmínka bezodkladného oznámení korupčního jednání ve vztahu k možnosti použití zvláštního ustanovení o účinné lítosti působí značné problémy a nelze vyloučit, že se na oznamovatele kladou poměrně velké nároky. Odstranění či zmírnění této podmínky by mohlo přispět k účinnému odhalování a prokazování tohoto druhu trestné činnosti. Na druhé straně však nelze vyloučit ani nežádoucí zneužívání tohoto institutu (např. ve směru dosažení vrácení poskytnutého úplatku v případech, kdy podplácející nedosáhl slíbené výhody apod.). Také v ojedinělých případech, kde by pachatel učinil ve smyslu § 163 trestního zákona č. 140/1961 Sb. dobrovolně bez odkladu oznámení, vznikají značné problémy v prokázání viny, když zpravidla důkazní situace zůstane ve fázi, kdy se jedná o stav "výpověď proti výpovědi" a pokud např. příjemce úplatku neobstará věc obecného zájmu způsobem výrazně se vymykajícím praxi, což by mohlo potvrdit věrohodnost výpovědi toho, kdo úplatek poskytl, soudu zpravidla nezbývá než rozhodnout podle zásady "in dubio pro reo".

Dále se - pokud jde o výhrady vznášené proti nově vypracované analýze z letošního roku - poukazovalo na to, že ochranu oznamovatelů korupčního jednání, která aktuálně patří mezi nejzávažnější problémy boje s korupcí v České republice, je třeba primárně zajišťovat v netrestních právních odvětvích, jmenovitě v pracovním právu.6)

Na druhé straně se ovšem zdůrazňovalo, že byly dány vážné důvody pro vypuštění citovaného zvláštního ustanovení o účinné lítosti z trestního zákoníku, Poslanecká sněmovna (resp. i Parlament) tím vyjádřily určitý převládající názor,7) a je třeba k tomuto tehdejšímu stanovisku přihlédnout, případně vzít v úvahu to, co účinná lítost vlastně znamená, tedy to, že ten, kdo spáchá trestný čin korupce, pokud to následně oznámí, bude beztrestný. Dále respektovat skutečnost, aby nedošlo k poškození dobrého jména České republiky v mezinárodním společenství.8)

V článku se pokoušíme shromáždit argumenty svědčící pro závěr, zda přistoupit ke znovuzavedení zvláštního důvodu zániku trestnosti v podobě účinné lítosti ve věcech trestných činů úplatkářství, či nikoli.

VÝVOJ PRÁVNÍ ÚPRAVY ÚČINNÉ LÍTOSTI U TRESTNÝCH ČINŮ ÚPLATKÁŘSTVÍ AŽ DO PŘIJETÍ NOVÉHO TRESTNÍHO ZÁKONÍKU V ROCE 2009

Ustanovení § 163 trestního zákona č. 140/1961 Sb. po celou dobu účinnosti (až do novely provedené zákonem č. 122/2008 Sb.) znělo: "Trestnost podplácení (§ 161) a nepřímého úplatkářství (§ 162) zaniká, jestliže pachatel úplatek poskytl nebo slíbil jen proto, že byl o to požádán, a učinil o tom dobrovolně bez odkladu oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu." K jediné dílčí změně došlo v souvislosti s novelou č. 290/1993 Sb., jež nahradila pojem "prokurátor" označením v souladu s úpravou, která rovněž ke dni 1. 1. 1994 nabývala účinnosti,9) pojmem "státní zástupce".

Na základě doporučení OECD v souvislosti s hodnocením účinnosti Úmluvy o boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských transakcích (č. 25/2000 Sb. m. s.). bylo novelou trestního zákona z roku 1961 provedenou zákonem č. 122/2008 Sb. ustanovení o účinné lítosti výrazně pozměněno, takže úprava nově zněla: "Trestnost podplácení (§ 161) a nepřímého úplatkářství (§ 162) zaniká, jestliže pachatel úplatek poskytl nebo slíbil jen proto, že byl o to požádán, a učinil o tom dobrovolně a vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům bez zbytečného odkladu oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; to neplatí, byl-li úplatek poskytnut nebo slíben v souvislosti s výkonem pravomoci veřejného činitele uvedeného v § 162a odst. 2 písm. a) až c) nebo písm. d), jde-li o veřejného činitele zastávajícího funkci v podniku, v němž má rozhodující vliv cizí stát."

Důvodová zpráva k návrhu novely (tisk 248/0 Poslanecké sněmovny - volební období 2006 až 2010) sice velmi obsáhle zmiňuje jednání jak OECD, tak i GRECO, na jejichž základě mají být změny v trestním zákoně provedeny (a jež se týkaly i četných jiných otázek, např. postihu praní špinavých peněz získaných nejen korupcí, zpřísnění trestů atd.), poukazuje však na to, že jediným důvodem změny provedené v § 163 trestního zákona z roku 1961 bylo to, že: "...OECD doporučuje České republice, aby provedla změny v legislativě a vyloučila u trestného činu podplácení zahraničních veřejných činitelů obhajobu na základě účinné lítosti. Jde o standardní doporučení, jež bylo mimo jiné uloženo i Slovenské republice." U pasáže věnované doporučením GRECO se tento problém vůbec nezmiňoval, což však bylo dáno tím, že druhé kolo hodnocení GRECO, na které tato novela reagovala, se zaměřovalo na otázky spjaté s možností zajišťování a odčerpávání výnosů z korupce, předcházení korupci a její odhalení ve veřejné správě, předcházení korupci a boj proti ní v soukromém sektoru, a ustanovení o účinné lítosti se tak nedostalo do bezprostředního předmětu zájmu hodnotitelů. Jak však vyplývá z hodnoticích zpráv, které GRECO vydalo vůči jednotlivým hodnoceným státům, opakovaným požadavkem je analyzovat a následně upravit automatické a povinné úplné zproštění viny pachatelů korupčních trestných činů na základě ustanovení o účinné lítosti.

Přesto, že původní verze návrhu trestního zákoníku, jež byla schválena v roce 2005 Poslaneckou sněmovnou, ale po odmítnutí Senátem ji již Poslanecká sněmovna znovu neschválila,10) tuto úpravu obsahovala, v podstatě v podobě odpovídající znění zákona před novelou č. 122/2008 Sb., ale navíc ještě s vypuštěním požadavku "bezodkladnosti učiněného oznámení",11) nově přepracovaný návrh trestního zákoníku (tisk 410 Poslanecké sněmovny - volební období 2006-2010) již toto zvláštní ustanovení o účinné lítosti nezahrnoval.

Lze usuzovat, že k vypuštění zvláštního ustanovení o účinné lítosti došlo na základě nikoli pouze doporučení OECD (které však již bylo splněno, a to citovanou novelou č. 122/2008 Sb.),12) ale na základě doporučení GRECO. Z hodnoticích zpráv, které GRECO vypracovalo vůči jiným hodnoceným státům, vyplývá, že v případě zvláštního případu účinné lítosti v korupčních trestných činech, který byl účinný do 31. 12. 2009, by z pohledu GRECO byl sporný fakt, že k zániku trestní odpovědnosti dochází automaticky, obligatorně a bez kontroly a rozhodnutí soudu. Je pak pozoruhodné, že např. při hodnotitelské misi ze strany GRECO konané v říjnu 2010, v jejímž rámci proběhlo jednání na Ministerstvu spravedlnosti ČR dne 11. 10. 2011, nebylo nijak reagováno na zmínku o tom, že došlo k vypuštění ustanovení o účinné lítosti. GRECO vyslovilo k vypuštění této úpravy kladné stanovisko právě v textu hodnoticí zprávy.13)

Praktické poznatky o aplikaci dřívějšího § 163 trestního zákona z roku 1961 svědčí pro to, že tato úprava byla v praxi využívána zcela minimálně. Lze hovořit nejvýše o několika trestních věcech v maximálním počtu deset za období pět až sedm let.14) Citovanou problematikou se zabývala blíže již zmiňovaná zvláštní zpráva analyzující míru korupce v ČR z roku 2002 a zpráva o činnosti státního zastupitelství za rok 2003. Vždy bylo shodně konstatováno, že výskyt těchto případů je zcela mizivý. Důvodem pak mohla být skutečnost, že se využívalo tehdejšího materiálního pojetí trestného činu (§ 3 odst. 2 a 4 trestního zákona z roku 1961), jež dovolovalo mj. učinit i závěr, že jednání nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost nebude stíháno jako trestný čin z důvodu nenaplnění materiálního znaku trestného činu. Zásadní konkrétní poznatky o počtech takových věcí však chyběly. Dalším důvodem nevyužívání citované úpravy mohlo být i to, že zde určitou překážkou mohla být podmínka bezodkladnosti oznámení korupčního jednání tím, kdo byl o úplatek požádán.

Analýza z roku 201115) konstatuje, že: "...Primárním účelem institutu zvláštní účinné lítosti je zlepšení detekce korupčního jednání orgány činnými v trestním řízení. Proto je nezbytné poměřovat případy využití účinné lítosti celkovým počtem zjištěných případů korupce. Počty případů, ve kterých byla využita účinná lítost, lze poměřovat vůči korupci aktivní (podplacení, nepřímé úplatkářství), protože jde vlastně o podmnožinu případů aktivní korupce. Avšak ze smyslu institutu plyne jasné zaměření na detekci korupce pasivní (přijetí úplatku), neboť podplatitel se mohl účinné lítosti dovolat, jen pokud byl o úplatek předem požádán. Využití účinné lítosti pak bylo identifikováno v minimálním množství zjištěných případů. S přihlédnutím k obtížnosti identifikace všech případů, tj. absenci formálního statistického sledování tohoto znaku, je možno předpokládat, že skutečný počet případů využití účinné lítosti může být vyšší; z ničeho však nelze vyvodit významný (řádový) rozdíl a identifikace dalších případů zkoumáním policejních zdrojů je velmi nepravděpodobná." Tento výsledek je v souladu s jinou analýzou, která byla vypracována, a to Analýzou efektivnosti vyšetřování korupce.16) Analýza se zabývá případy přijetí úplatku, podplácení, nepřímého úplatkářství i dalších korupčních jednání od začátku roku 2010 do konce března 2011, tedy v období, kdy již zvláštní ustanovení o účinné lítosti neplatilo. Z celkových 237 věcí jich pocházelo 99 (tj. 41,8 %) z oznámení fyzických a právnických osob. Vlastními poznatky ze zájmového prostředí policie odhalila 61 (tj. 25,7 %) případů. Nejméně častým zdrojem nových poznatků jsou soudní jednání, ze kterých napadly dva (0,8 %) případy. Lze tedy shrnout, že policie se o korupci dozvídá přímo od veřejnosti (bez započtení médií) nebo vlastními poznatky v nesrovnatelně významnějším počtu případů. Podplácející jsou tedy jako zdroj nových poznatků srovnatelní se soudními jednáními.

Význam § 163 trestního zákona z roku 1961 o účinné lítosti byl ovšem rovněž preventivní; bylo tím dáváno najevo, že stát nemá zájem postihovat ty, po kterých bude poskytnutí úplatku žádáno a kteří bez zbytečného odkladu takové případy oznámí.

Na základě analýz, jež se v této době uskutečnily (a kromě zpráv o činnosti státního zastupitelství za uplynulý rok lze upozornit i na materiály Ministerstva vnitra ČR, zprávy o stavu vnitřního pořádku a veřejné bezpečnosti i samostatné zprávy týkající se fenoménu korupce, které byly podkladem pro přijímání protikorupčních plánů a strategií), došlo k přijetí citované novely č. 122/2008 Sb., která podmínku bezodkladnosti u učiněného oznámení ve vztahu, ovšem pouze tzv. vnitrostátní korupce, vypustila.17)

AKTUÁLNĚ ÚČINNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA

Jak už bylo výše naznačeno, trestní zákoník, který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2010, úpravu účinné lítosti ve věcech úplatkářství nepřevzal.

Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku ovšem žádné relevantní údaje k důvodům, pro které došlo k vypuštění úpravy původně obsažené v § 163 trestního zákona č. 140/1961 Sb., neuváděla.

Lze pouze usuzovat, že tyto důvody spočívaly právě v doporučeních mezinárodních institucí a organizací, jak jsou uvedena výše.

Již na seminářích a školeních organizovaných Justiční akademií v roce 2009 a na počátku roku 2010 se nezřídka zdůrazňovalo, že nepřevzetí ustanovení o zvláštní účinné lítosti v korupčních věcech bylo chybné.

Po nabytí účinnosti nového trestního zákoníku a vypuštění zvláštního ustanovení o účinné lítosti se k této otázce dovozovalo (např. v materiálu "Analýza priorit státního zastupitelství za I. pololetí 2010")18) následující:

Trestní zákoník č. 40/2009 Sb. citované zvláštní ustanovení o účinné lítosti vypustil s odkazem na to, že neplnilo svůj účel směřující k usnadnění trestního postihu, přičemž podle některých mezinárodních organizací mohlo buď porušovat zásadu rovnosti před zákonem (GRECO), nebo znemožňovat v některých případech postih těch, kteří nabídli korupční plnění (OECD).

Krajské státní zastupitelství v Praze ve vztahu k vypuštění zvláštního ustanovení o účinné lítosti z trestněprávní úpravy správně zmiňuje, že v případech oznámení korupčního jednání ze strany osob, které poskytly nebo slíbily úplatek poté, co o něj byly požádány, přichází v úvahu využití oprávnění státního zástupce věc odložit podle § 159a odst. 4 trestního řádu jako adekvátní procesní náhrady za zvláštní ustanovení o účinné lítosti podle § 163a trestního zákona 1961, které již nebylo do nového trestního zákoníku zařazeno, a to za současného uplatnění trestní odpovědnosti vůči osobám, jež o úplatek požádaly nebo které úplatek na základě své předchozí žádosti přijaly.

To pochopitelně platí jen tehdy, nebylo-li vůči osobám, na něž se původně vztahovalo (nebo mohlo vztahovat) ustanovení trestního zákona o účinné lítosti, postupováno za využití § 12 odst. 2 trestního zákoníku (subsidiarita trestní represe, princip "ultima ratio") - to by se ovšem týkalo zřejmě jen menšího počtu případů [ve srovnání s citovaným § 159a odst. 4 trestního řádu - ve spojení s § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu].

Aplikace citovaných ustanovení - jak bude ještě dále uvedeno podrobněji - ovšem není v těchto případech zdaleka jednoznačná a nemusí zaručovat dosažení stejného cíle, jaký mohla naplňovat úprava zvláštního případu účinné lítosti v korupčních věcech.

MOŽNÉ VRÁCENÍ ZVLÁŠTNÍHO USTANOVENÍ O ÚČINNÉ LÍTOSTI V KORUPČNÍCH VĚCECH DO TRESTNÍHO ZÁKONÍKU

Jistě je možné vyslovit četné výhrady proti navrácení zvláštního ustanovení o účinné lítosti v případech korupčních jednání, a to s odkazem na doporučení zejména skupiny států GRECO (kde se po celou dobu tvrdilo, že citovaná úprava je porušením principu rovnosti před zákonem)19) a s poukazem na velmi nízký výskyt takových případů již za účinnosti trestního zákona z roku 1961 s ohledem na možnost využití tehdejšího materiálního pojetí trestného činu. Dnes by tedy mohlo přicházet v úvahu využití možností daných formálním pojetím trestného činu s materiálním (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku) a s procesním [§ 172 odst. 2 písm. c), § 159a odst. 4 trestního řádu] korektivem, kdy není nutné bezpodmínečně trestně postihovat osoby, které oznámí, a to třeba i nikoli bezodkladně, že byly osloveny s nabídkou úplatku.20)

Zvláštní případ účinné lítosti, který byl v ještě nedávné minulosti upraven v § 163 trestního zákona č. 140/1961 Sb., je třeba posoudit i s ohledem na jeho zařazení do systému obecné části trestního práva. V tomto směru trestní právo operuje se skutečnostmi, jež v konkrétních případech způsobují nedostatek trestnosti činu, tj. ve svém důsledku i trestní neodpovědnost pachatele. Podle toho, jak na trestnost činu dopadají, se rozlišují okolnosti trestnost vylučující a okolnosti způsobující (dodatečný) zánik trestnosti.21)

Okolnostmi první skupiny (kam spadají "klasické" okolnosti vylučující trestnost, resp. protiprávnost, "od samého počátku") se nemusíme zabývat.

Okolnosti druhé skupiny působí až dodatečně (ex nunc), nastávají až po spáchání trestného činu a způsobují, že původně trestné jednání ztrácí svou společenskou škodlivost, tedy i protiprávnost a trestnost. Jednání jsou společensky škodlivá, naplňují skutkovou podstatu trestného činu, ovšem z určitých důvodů, které nastanou až po spáchaném jednání, však následně společenská škodlivost slábne, resp. mizí vůbec. Trestnost takových jednání musí být proto prohlášena za podmínek stanovených zákonem za zaniklou.22)

Trestní zákoník dnes upravuje obecné okolnosti způsobující dodatečný zánik trestnosti činu, a to účinnou lítost (§ 33 trestního zákoníku),23) dobrovolné upuštění od dokonání ve stadiu přípravy nebo pokusu (§ 20 odst. 3, 4, § 21 odst. 3 a 4 trestního zákoníku), dobrovolné upuštění od dalšího účastenství v užším smyslu (§ 24 odst. 3 trestního zákoníku), promlčení trestní odpovědnosti (§ 34 trestního zákoníku), smrt pachatele [§ 11 odst. 1 písm. e) trestního řádu), amnestie a milost (ve formě abolice). Dále jsou to zvláštní případy účinné lítosti, a to u trestných činů zanedbání povinné výživy (§ 196, § 197 trestního zákoníku), neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby (§ 241, § 242 trestního zákoníku) a účasti na organizované zločinecké skupině (§ 361, § 362 trestního zákoníku).

Jistě není v této souvislosti bez zajímavosti, že i učebnice trestního práva hmotného (obecná část)24) vyslovuje do značné míry podiv nad tím, že platný trestní zákoník takříkajíc "bez vysvětlení" tento zvláštní důvod účinné lítosti již neuvádí a trestné činy podle § 331 až § 333 trestního zákoníku nejsou výslovně uvedeny ani v obecném ustanovení o účinné lítosti (§ 33 trestního zákoníku).

Je zřejmé, že pro existenci citovaného zvláštního důvodu (případu) účinné lítosti musejí být dány určité, velmi vážné důvody. Např. v případě možného zániku trestnosti trestného činu zanedbání povinné výživy25) tkví v tom, že se upřednostňuje zájem vyživované osoby (čin ovšem nesmí mít trvale nepříznivé následky). Obdobně u účinné lítosti ve smyslu § 242 trestního zákoníku se velmi výrazně zohledňuje fiskální zájem státu, jakož i zájem na úhradě sociálního a zdravotního pojištění, jež má zaměstnavatel odvádět za jiného, tzn. za zaměstnance.26)

Je tedy třeba zkoumat, zda i v případě korupce, či přesněji řečeno úplatkářství,27) jsou dány ony zmiňované zvláštní důvody, které by mohly vyústit v závěr, že je na místě upravit zvláštní ustanovení o účinné lítosti v podobě srovnatelné s tím, jak bylo obsahem § 163 trestního zákona z roku 1961 (a to případně ve znění novely č. 122/2008 Sb.). Nebo by byl naopak učiněn závěr, že postačí plně obecná úprava a zejména výše citovaný § 12 odst. 2 trestního zákoníku a § 159a odst. 4 a § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu.

Posouzení této otázky by mělo vzít v úvahu podmínky České republiky, která se s korupcí potýká v takové podobě, že se dá mluvit dokonce o tom, že přes ekonomickou, politickou a kulturní vyspělost je v podstatě na úrovni rozvojové země,28) nicméně se nesmí odhlížet od závazků, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodních smluv a z práva EU a od doporučení příslušných mezinárodních institucí.

Naznačené zvláštní důvody pro úpravu zvláštního případu účinné lítosti by mohly např. spočívat v tom, že:

- tato úprava by měla napomoci rozkrývání případů korupce, a to nikoli pouze malé, ale i velké,29)

- nejedná se však pouze o odhalování této trestné činnosti,30) ale i o posílení atmosféry ve společnosti, která vyjadřuje dostatečně negativní postoj ke korupci, a dále také o docílení potřebného preventivního dopadu na výskyt případů korupce,

- za velice důležitý zájem se pokládá ochrana oznamovatelů korupce (whistleblowing), kdy je zatím zjevné, že je to v podmínkách České republiky zcela iluzorní,31)

- při posuzování významu tohoto zvláštního případu účinné lítosti by pak bylo možné zcela odmítnout názory, které tvrdí, že pokud se tento institut vyskytoval v minulosti pouze zřídka, vede to nutně k závěru, že úprava není na místě.

Sama o sobě skutečnost, že se nějaký institut uplatňuje v nízkém počtu případů, nemusí ještě znamenat, že daný institut je nefunkční, resp. že vylučuje důvody, které využívání zmíněného institutu dostatečně odůvodňují.

V tomto ohledu je třeba se jednak vrátit k obsahu výše citované zvláštní zprávy Nejvyššího státního zastupitelství o korupci vypracované sice už v roce 2002, přesto jsou to skutečnosti stále relevantní, jednak k analýze z roku 2011.

Zvláštní zpráva poukazuje na to, že bezodkladné oznámení může klást vzhledem ke zvláštnostem korupce na oznamovatele značné nároky, na druhé straně nelze zcela vyloučit nebezpečí zneužití tohoto institutu a dále i obtíže spojené s dokazováním (výpověď stojí proti výpovědi a pokud nejde o případ, kdy např. příjemce úplatku neobstará věc obecného zájmu způsobem výrazně se vymykajícím praxi, což by mohlo potvrdit věrohodnost výpovědi toho, kdo úplatek poskytl, mnohdy se rozhoduje v souladu se zásadou presumpce neviny uvedené v § 2 odst. 2 trestního řádu).

Analýza z roku 2011 blíže rozebírá skutkový základ v pěti věcech, v nichž bylo ustanovení o účinné lítosti využito, a dochází k velice pesimistickému závěru, pokud jde o možnosti odkrývání (odhalování) korupce, spatřuje je v jiných zdrojích, navíc se domnívá, že snížení latence tohoto druhu kriminality (k čemuž má přispět právě znovuzavedení zvláštního případu účinné lítosti by bylo možné řešit pečlivým zkoumáním subjektivní stránky osoby, která byla (nebo měla být) o úplatek požádána, dále i rozšířením institutu spolupracujícího obviněného nebo korunního svědka.

Není zde rozhodně na místě podrobovat opětovné analýze rozbor konkrétních věcí ať už ve zvláštní zprávě z roku 2002 nebo v analýze z roku 2011. A to již jen z toho důvodu, že každý případ, v němž došlo k aplikaci ustanovení o účinné lítosti (nebo tato možnost přicházela v úvahu), je do značné míry odlišný a vykazuje charakteristiky, pro které je velmi obtížné dospět k jednoznačným závěrům. Např. podmínka bezodkladnosti oznámení, která byla součástí úpravy před citovanou novelou č. 122/2008 Sb., mohla být chápána velmi rozdílně, a také vyvolávala velké pochybnosti o tom, zda právě ona není překážkou pro širší uplatnění tohoto případu účinné lítosti (a také z tohoto důvodu nakonec došlo k vypuštění této podmínky ohledně vnitrostátní korupce ze zákona).

Chování osob oslovených nabídkou ke korupci nelze dopředu předjímat, což platilo již za úpravy ve starém trestním zákoně, včetně velmi krátkého období po nabytí účinnosti novely z roku 2008. Tím spíše to platí po nabytí účinnosti trestního zákoníku.

Zde je třeba vzít v úvahu, že samo posuzování úpravy v § 12 odst. 2 trestního zákoníku a v § 159a odst. 4 a § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu je velice komplikované. Nabízí se otázka, zda může tato úprava sama o sobě nahradit zvláštní ustanovení o účinné lítosti ve věcech úplatkářství (korupce).

Potom je třeba zabývat se tím, jak vůbec chápat ono formální pojetí s materiálním korektivem a procesní korektiv (diskreční pravomoc) v novém trestním zákoníku a v novelizovaných ustanoveních trestního řádu.

Materiální korektiv uvedený v § 12 odst. 2 trestního zákoníku se aplikuje vůči formální trestnosti činu z pohledu viny.32) Lze pak dospět k závěru, že sice po formální stránce by byly jinak naplněny znaky trestného činu, ale s ohledem na § 12 odst. 2 trestního zákoníku nejde, případně i po zhodnocení hledisek uvedených v § 39 odst. 2 trestního zákoníku,33) o případ natolik společensky škodlivý, takže postačí uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů.34)

Je nesporným faktem, že formální pojetí s materiálním korektivem umožňuje velice progresivní přístup k posouzení, zda je určité jednání trestným činem, nebo postačí uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů, či jde případně o beztrestný čin. Pojetí trestného činu zvolené v novém trestním zákoníku dovoluje možná ještě mnohem lépe, než to přicházelo v úvahu podle předchozího trestního zákona, oddělit od sebe trestné činy a skutky (činy), u kterých přichází v úvahu posoudit je "pouze" jako přestupky, jiné správní delikty, kázeňská či kárná provinění nebo jiná protiprávní jednání. V tomto ohledu je nespornou skutečností, že materiální (materiálně-formální) pojetí se vyznačovalo značnou mírou neurčitosti a nejednoznačnosti (a to i přes vymezení kritérií společenské nebezpečnosti v § 3 odst. 4 trestního zákona z roku 1961), což ostatně vedlo i ke značným obtížím při uplatňování tzv. "uvážení materiálního znaku" trestného činu; praxe byla mnohdy nejednotná a nezřídka se obávala říci, že "... po formální stránce se jedná o trestný čin, po stránce materiální však nikoli...".35)

Pokud jde oproti tomu o procesní korektiv neboli úpravu zahrnutou do § 159a odst. 4 a § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, úprava v obou ustanoveních se aplikuje jednak v případech, kdy jde o chování obviněného nebo podezřelého (i v materiálním smyslu) po činu, jednak nad rámec hledisek, která se aplikují v případech použití materiálního korektivu uvedeného v § 12 odst. 2 trestního zákoníku.

Může tedy dojít k případům, kdy státní zástupce (po podání obžaloby soud - jde i o diskreční pravomoc soudu) dospěje k závěru, že jde ve věci o trestný čin, a že nelze použít zásadu subsidiarity trestní represe, avšak přesto státní zástupce po skončení prověřování nebo po provedeném vyšetřování (soud po podání obžaloby) učiní právní závěr, že bylo dosaženo účelu trestního řízení a že je další vedení trestního řízení neúčelné (není na něm veřejný zájem).36)

Ohledně vzájemného vztahu zásady subsidiarity trestní represe a tzv. diskrečního oprávnění státního zástupce (resp. soudu) je třeba uvést, že dvě skupiny případů [(1) kdy bude zapotřebí řešit nízký stupeň závažnosti činu, které bylo za účinnosti trestního zákona řešeno konstatováním absence dostatečného stupně společenské nebezpečnosti] a [(2) státní zástupce, resp. soud, dospěje k závěru, že ve věci jde o trestný čin, a že nelze použít zásadu subsidiarity trestní represe, avšak přesto státní zástupce po skončení prověřování nebo po provedeném vyšetřování, resp. soud po podání obžaloby, učiní právní závěr, že bylo dosaženo účelu trestního řízení a že další vedení trestního řízení je neúčelné] se zásadně odlišují.

Rozdílnost mezi nimi bude spočívat mj. i v tom, že v případech, kdy se uplatní procesní úprava, se bude více zvažovat i fchování pachatele po činu. U první skupiny případů se činí závěr, že jednání pachatele, se zřetelem na úpravu v § 12 odst. 2 trestního zákoníku trestným činem není. Naproti tomu u druhé skupiny případů, kde se jedná o jakousi "procesní nadstavbu" k zásadě subsidiarity trestní represe, se činí závěr, že jednání pachatele lze kvalifikovat jako trestný čin, ale z důvodů zmíněných v § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, se trestní stíhání může zastavit nebo se věc může odložit. Naznačuje se tedy jistá hierarchie mezi oběma skupinami případů, které spočívají v tom, že nejprve musí být věc zhodnocena z pohledu zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku), a teprve po kladné odpovědi v tom smyslu, že je na místě posouzení jednání jako trestného činu, může následovat eventualita využití diskreční pravomoci. Případy z druhé skupiny vykazují obecně vyšší stupeň společenské škodlivosti (závažnosti).

Pokud se vrátíme k problému řešenému v tomto příspěvku, pak se jako zřejmé jeví, že uplatnění hmotněprávního korektivu obsaženého v § 12 odst. 2 trestního zákoníku se v případech, na něž v minulosti mohlo dopadat citované ustanovení o účinné lítosti, může setkat s problémem spočívajícím v tom, že se nepodaří nalézt skutkovou podstatu nějakého přestupku, za který by bylo možné osobu, jíž byla učiněna nabídka, aby dala úplatek, postihnout.37)

Bude také velmi komplikované dovodit, že sice nabídla úplatek, protože o něj byla požádána, ale uvedené jednání oznámila po uplynutí někdy i delší doby orgánům činným v trestním řízení, takže vzhledem k popsaným okolnostem nejde o trestný čin.

Pokud analýza provedená v letošním roce vychází z toho, že je potřebné zkoumat zevrubněji subjektivní stránku jednání této osoby, to je jistě možné, ale po formální stránce tato osoba zpravidla naplní všechny znaky trestného činu podplacení podle § 332 trestního zákoníku. Je potom nanejvýš sporné dovozovat, že vzhledem k daným okolnostem nejednala v úmyslu přinejmenším nepřímém [§ 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku]. Pokud by byl takový závěr učiněn, tzn. že to nebylo úmyslné jednání, nejednalo by se samozřejmě vůbec o trestný čin. Pak by šlo doopravdy o rovnocennou náhradu institutu zvláštní účinné lítosti podle § 163 trestního zákona z roku 1961. Výše je popsáno, proč je učinění takového závěru značně problematické. Navíc je nutné vzít v úvahu, že i uplatnění takového postupu může vzbuzovat vážné pochybnosti vzhledem k přílišné obecnosti aplikované úpravy a neexistenci zcela jasných a jednoznačných kritérií pro to, že osoba podplácejícího bude zproštěna trestní odpovědnosti. Je docela dobře možné, pokud by byl materiální korektiv v korupčních trestních věcech aplikován častěji, že to může vést nakonec k požadavku mezinárodních institucí, aby se taková úprava nevyužívala a byla případně zrušena.

Potom bude třeba zaměřit pozornost na procesní korektiv (diskreční pravomoc státního zástupce nebo soudu).

Zde bude situace příznivější, pokud bude zjevné, že byl trestný čin [v tomto případě podle zmiňovaného § 332 trestního zákoníku] spáchán, ale vzhledem k některému z hledisek uvedených v § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, tj. k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že se účelu trestního řízení dosáhlo.

Zejména lze upozornit na chování obviněného (podezřelého) po činu, kdy tedy zřejmě ihned nebo s jistým časovým odstupem oznámil, že úplatek poskytl, protože o něj byl požádán.

Dovozovat možnost použití § 159a odst. 4 nebo § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu "jen" z okolností činu, bude značně problematické, a to v podstatě ze stejných důvodů, jaké se vztahovaly k eventualitě využití § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Nebude totiž splněna řada hledisek (momentů) uvedených v této úpravě (pokud jde tedy o význam a míru porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, způsobu provedení činu nebo následků, případně okolností, za kterých byl čin spáchán). Je otázka, zda skutečnost, že osoba bude oslovena s nabídkou, aby poskytla (a zřejmě "ve svém zájmu") jiné osobě úplatek (případně by se to týkalo tzv. "úplatné intervence" podle § 333 trestního zákoníku), přičemž taková osoba úplatek osobě žádající poskytne a po uplynutí určité doby38) věc oznámí orgánům činným v trestním řízení, vede k možnému závěru, že jsou "okolnosti případu" právě takové, že beze zbytku odůvodňují postup podle § 159a odst. 4 nebo podle § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu.

Opětovně zde mohou být vzneseny výhrady ze strany mezinárodních institucí, byť rozdíl oproti možnosti použití materiálního korektivu tkví v tom, že zde jsou kritéria pro aplikaci "náhrady" účinné lítosti přece jen stanovena poněkud určitěji.39)

Nadále nám tedy zůstává jen "chování po činu", které by bylo nutné shledávat natolik výjimečným, že by pak v úvahu přicházelo věc v prověřování odložit nebo ve vyšetřování (případně v rámci předběžného projednání obžaloby nebo po přezkoumání věci samosoudcem, případně v pozdějších stadiích řízení) trestní stíhání zastavit.

Budeme se tu setkávat s ještě většími obtížemi než v případech, kdy se před nabytím účinnosti trestního zákoníku aplikoval § 163 trestního zákona z roku 1961. Zejména půjde o povahu "vlastního zájmu" osoby podplácejícího, charakter nabídky později podpláceného, že pokud dá úplatek, bude jí promptně vyhověno (a to i přes různé tzv. "zprostředkovatele" v korupčním vztahu, včetně případů tzv. úplatné intervence vůči úřední osobě, která má něco zařídit) a v neposlední řadě o včasnost oznámení podplácejícího, že jsou dány právě ty okolnosti, na které se odkazovalo v původním ustanovení o účinné lítosti. Bude nesmírně komplikované tuto úpravu aplikovat a "zbavit" trestní odpovědnosti dotčenou osobu. Procesní důsledek použití § 159a odst. 4 a § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu je totiž právě ten, že dojde k odložení věci již v prověřování (kdy se budeme setkávat s určitým, byť ne zvlášť výrazným, deficitem skutkových zjištění - podmínky uvedené v ustanovení, na něž se tu odkazuje, tedy v § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, musí být i zde dovozovány na podkladě konkrétních skutkových okolností), případně k zastavení trestního stíhání ve vyšetřování nebo v pozdějších stadiích trestního procesu.

Z toho, co je výše uvedeno, se jeví zřejmým, že posuzování těchto otázek je natolik složité - jde výrazně nad "rozlišovací schopnosti" potenciálních účastníků korupčních (úplatkářských) vztahů - že přímá aplikace, ať už § 12 odst. 2 trestního zákoníku (kde by pak byl učiněn závěr o tom, že o trestný čin vůbec nejde, takže by se šlo do určité míry i nad rámec dodatečného zániku trestnosti) nebo § 159a odst. 4 a § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu je natolik problematická, že nelze zřejmě dospět k závěru, že tato úprava plnohodnotně nahradí vypuštěné zvláštní ustanovení o účinné lítosti.

Je také potřebné zvážit opětovnou úpravu tohoto institutu s ohledem na obecné úsilí České republiky v boji s korupcí, jež se zaměřuje na ochranu oznamovatelů korupce (whistleblowing), jakož i na zjevný preventivní dopad takové úpravy. Ochranu oznamovatelů je třeba primárně zajišťovat v netrestních právních odvětvích, jmenovitě v pracovním právu. Nabízela by se samozřejmě rovněž ochrana trestněprávními prostředky.

Jsou-li podmínky stanoveny příslušnou právní úpravou dostatečně jasně, jednoznačně a konkrétně, přesvědčivě pro veřejnost, a je tedy zřejmé, že za splnění určitých podmínek lze proti jinak pachateli trestného činu užít dobrodiní účinné lítosti, pak máme za to, že rovné postavení občanů před zákonem je dáno.

Podmínky (kritéria, hlediska) pro to, že určitá osoba bude zproštěna trestní odpovědnosti z obdobných důvodů, jakými byla dodatečně zaniklá trestnost podle úpravy v § 163 trestního zákona z roku 1961, by měly být stanoveny dostatečně jasně, jednoznačně, zároveň i přesvědčivě pro veřejnost a způsobem uchopitelným pro fyzické, právnické osoby, případně i pro stát.

Je proto na místě opravdu seriózně zvažovat možnosti jiného řešení, jak "motivovat" oznamování trestných činů korupce, a tím přispět ke snižování míry latence, která je u tohoto druhu kriminality značná, včetně případného přehodnocení vypuštění zvláštního ustanovení o účinné lítosti z trestního zákoníku.

Bude-li se pak o takovém řešení uvažovat, může se jednat jen o naposledy účinné znění § 163 trestního zákona z roku 1961, tj. ve znění novely provedení zákonem č. 122/2008 Sb., pokud by nebyl zvolen návrat k úpravě účinné předtím, tj. s podmínkou bezodkladnosti oznámení, ale stále jen v případech označovaných jako vnitrostátní korupce (nespadajících pod Úmluvu č. 25/2000 Sb. m. s.). Úvaha by pak byla vedena jen o tom, zda má být obsahem této budoucí změněné úpravy též podmínka bezodkladnosti oznámení, či nikoli. Na to mohou být nepochybně značně rozdílné názory. Lze však uvažovat i o jiných možnostech, ať již v oblasti hmotného práva (rozšířením podmínek pro upuštění od potrestání - z hlediska sledovaného účelu však jde o možnost víceméně teoretickou, která je zde uváděna spíše pro úplnost) nebo v oblasti trestního práva procesního - aplikací institutu spolupracujícího obviněného nebo zavedením institutu korunního svědka (kdy by trestní stíhání vedené proti oznamovateli - podplácené osobě bylo podmíněně zastaveno s tím, že k definitivnímu zastavení by došlo po podání svědectví v trestním řízení vedeném proti podplácenému).

- - -

Jako zjevné se ukazuje, že pokud se možným znovuzavedením zvláštního ustanovení o účinné lítosti do právního řádu České republiky zaobíráme pouze obecně, mohou se snadno vyhranit dvě krajní stanoviska (vrátit, nebo naopak nevrátit tuto úpravu do zákoníku). Pokud však věc řešíme opravdu podrobně, naznačují se nejrůznější možnosti řešení (vrácení rovnocenné právnímu stavu účinnému před novelou č. 122/2008 Sb., navrácení podle stavu po nabytí účinnosti citované novely, akceptace návrhu poslanců KSČM, který je nejširší alternativou, případně zvažování nějakého jiného řešení).

Pevně věříme, že tento článek přispěje do diskuse nad otázkou, jaké z těchto přístupů zvolit; v každém případě je podle našeho názoru jednoznačný závěr, že nelze ponechat právní úpravu v podobě, v jaké je nyní. Zdá se totiž zjevné, že materiální korektiv (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku) nebo i procesní korektiv (§ 172 odst. 2 písm. c), § 159a odst. 4 trestního řádu) nebudou dostatečnou náhradou zrušené úpravy.

Poznámky:

1) Návrh poslanců Marie Nedvědové, Zuzky Bebarové-Rujbrové, Stanislava Grospiče a Marie Rusové na vložení nových ustanovení o účinné lítosti nejen ve vztahu k trestnosti podplacení (§ 332 trestního zákoníku) a nepřímého úplatkářství (§ 333 trestního zákoníku), ale i ohledně trestných činů zneužití informace o postavení v obchodním styku (§ 255 trestního zákoníku), sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě (§ 256 trestního zákoníku), pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži (§ 257 trestního zákoníku) a pletich při veřejné dražbě (§ 258 trestního zákoníku) – tisk 345/0 – byl Poslaneckou sněmovnou dne 26. 10. 2011 zamítnut v prvním čtení. Stanovisko vlády k tomuto návrhu bylo přitom negativní, mj. i s ohledem na mezinárodní závazky ČR.

2) Institut spolupracujícího obviněného [§ 178a trestního řádu, § 41 písm. m), § 58 odst. 4 trestního zákoníku] lze již dnes aplikovat na trestný čin přijetí úplatku podle § 331 odst. 4 trestního zákoníku. Ministerstvo spravedlnosti zpracovalo návrh novely trestního řádu (tisk 510/0 Poslanecké sněmovny), která předpokládá rozšíření institutu spolupracujícího obviněného na všechny zločiny, ne pouze na zvlášť závažné zločiny (§ 14 odst. 3 trestního zákoníku).

3) Tento závěr vyplýval např. ze zvláštní zprávy Nejvyššího státního zastupitelství analyzující míru korupce z roku 2002 (k ní podrobněji srov. dále), jakož i ze zpráv o činnosti státního zastupitelství za rok 2002 a 2003.

4) Malý výskyt případů účinné lítosti v korupčních věcech mohl vyplývat např. právě z toho, že nestíhání oznamovatelů se zajišťovalo jinými způsoby, např. konstatováním, že stupeň společenské nebezpečnosti je jen nepatrný, nebo že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu.

5) Vypracované Nejvyšším státním zastupitelstvím na základě podkladových zpráv nižších státních zastupitelství.

6) Srov. i velice obsáhlou diskusi k tisku 345 Poslanecké sněmovny, jež proběhla v rámci prvního čtení dne 26. 10. 2011. Např. předsedkyně vládního výboru pro koordinaci boje s korupcí Karolína Peake vyslovila k návrhu kladné stanovisko, upozornila však na to, že je potřebná ještě mezinárodněprávní srovnávací komparatistika (viz dále, pokud jde o stanoviska některých mezinárodních institucí k původnímu znění § 163 trestního zákona č. 140/1961 Sb.).

7) O tom, že účinná lítost v korupčních trestních věcech není vhodná a lze ji nahradit např. institutem spolupracujícího obviněného. Toto stanovisko bylo podloženo i vyjádřením mezinárodních institucí (GRECO nebo OECD).

8) Viz vystoupení ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila v rámci projednávání citovaného tisku 345 v Poslanecké sněmovně dne 26. 10. 2011.

9) Jednalo se o nový zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství.

10) Důvodem neschválení této verze návrhu trestního zákoníku ovšem nebyla úprava účinné lítosti u korupce, ale neexistence odpovídajícího postihu tzv. tunelování (v novém trestním zákoníku již tato úprava poskytnuta je – § 255 trestního zákoníku.

11) Jednalo se o § 306 návrhu – „Trestnost podplácení (§ 304) a nepřímého úplatkářství (§ 305) zaniká, jestliže pachatel úplatek poskytl nebo slíbil jen proto, že byl o to požádán, a učinil o tom dobrovolně oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu“.

12) Pracovní skupina OECD v roce 2006 v hodnocení České republiky uvedla, že „…účinná lítost představuje potenciál pro její zneužití. I přes ujišťování České republiky vyjádřila pracovní skupina své přetrvávající znepokojení nad tím, že by tato obhajoba mohla zajít dále, než stanoví institut obecné obhajoby a že by její uplatňování mohlo vytvořit právní mezeru při realizaci Úmluvy o boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských transakcích (č. 25/2000 Sb. m. s.)“.

13) Uvádělo se zde pod bodem 64 následující hodnocení: „Původní trestní zákon, který platil do konce roku 2009, obsahoval v § 163 ustanovení o takzvané účinné lítosti: ‚Trestnost přijímání úplatku (§ 160) a úplatkářství (§ 161) zaniká, pokud pachatel poskytl nebo slíbil úplatek pouze z toho důvodu, že byl o to požádán a tuto skutečnost dobrovolně a bez odkladu ohlásil státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu.‛ Toto ustanovení bylo v novém trestním zákoníku, který vstoupil v platnost k 1. lednu 2010, zrušeno. Nový trestní zákoník tak neumožňuje žádnou zvláštní obhajobu; pouze pro případy, které jsou ještě posuzovány podle ustanovení původního trestního zákona, má obhajoba z důvodu účinné lítosti ještě význam.“

14) Analýza vypracovaná Ministerstvem vnitra ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti v roce 2011 také uváděla několik konkrétních případů (mělo se jednat o pět trestních věcí za období 2002–2010).

15) Analýza institutu účinné lítosti v korupčních kauzách.

16) Analýza efektivity Policie České republiky při provádění úkonů trestního řízení v oblasti trestných činů korupce, jak zní přesný název této analýzy, byla schválena usnesením vlády ze dne 17. srpna 2011 č. 617.

17) Viz důvodovou zprávu k této novele – tisku 248/0, jestliže se navrhovalo vypustit slova „bez odkladu“, neboť se jevilo nezbytným rozšířit možnosti zániku trestnosti podplácení a nepřímého úplatkářství tak, aby osoby, které úplatek poskytly nebo slíbily jen proto, že byly o to požádány, měly možnost státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu poskytnout informace a pomoc bez obav z případné vlastní trestní odpovědnosti. Trestnost podplácení, popř. nepřímého úplatkářství, proto nezanikla, i když o tom pachatel učinil úplné doznání příslušnému orgánu ještě dříve, než se o tom takový orgán dozvěděl, avšak neučinil tak bezodkladně. Podmínky beztrestnosti by měly být v zájmu účinnějšího postihu korupčního jednání co nejširší, neboť zánik trestnosti v § 163 tr. zák. z roku 1961 je mnohdy jediným nástrojem, jak odkrýt i opakující se a organizovanou korupci. Podmínka „bezodkladnosti“ může být z řady závažných důvodů subjektivně nesplnitelná a vyloučení beztrestnosti v případě - byť dodatečného - oznámení může snadno vést k tomu, že zpětné odhalení i rozsáhlejšího a závažnějšího korupčního jednání už není žádným způsobem možné.“

18) Jedná se o nepublikovaný materiál Nejvyššího státního zastupitelství.

19) Obdobná doporučení GRECO učinilo ve vztahu i k jiným státům, zejména Slovenské republice, Rumunsku, Řecku, Portugalsku, Lotyšsku, Maďarsku, Bulharsku, Slovinsku a Španělsku. Většinou se těmto státům vytýkalo, že uplatnění účinné lítosti je nadměrně široké, automatické a že zpravidla nedojde ke konfiskaci samotného úplatku. To bylo tvrzeno i přesto, že např. Slovenská republika ve své reakci uvedla, že k poskytnutí úplatku v důsledku oznámení vůbec nedošlo a že osoba, která byla o úplatek požádána, jednala jako „agent“ (to je plně v souladu se slovenskou právní úpravou, kde v roli agenta může vystupovat i jiná osoba nežli policista). Dále se v citovaných doporučeních zdůrazňovalo, že při extenzivním výkladu ustanovení o účinné lítosti může dojít ke zneužití obhajoby v korupčních věcech.

Ostatní státy Evropské unie (Belgie, Kypr, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Německo, Irsko, Lucembursko, Malta, Nizozemí, Švédsko a Velká Británie účinnou lítost v tomto smyslu upravenou nemají. Itálie a Rakousko dosud nebyly GRECO hodnoceny.

Korespondující zprávy GRECO (a pro účely srovnání se zmiňují i odkazy na hodnoticí zprávy OECD) lze dohledat zde:

coe.int/t/dghl/monitoring/greco/evaluations/round3/ReportsRound3_en.asp coe.int/t/dghl/monitoring/greco/evaluations/round3/ReportsRound3_en.asp

oecd.org/document/24/0,3746,en_2649_37447_1933144_1_1_1_37447,00.html oecd.org/document/24/0,3746,en_2649_37447_1933144_1_1_1_37447,00.html.

20) Viz Růžička, M., K formálnímu pojetí trestného činu s materiálním korektivem z pohledu státního zástupce, Trestněprávní revue, 2011, č. 6, str. 159.

21) Kratochvíl, V. a kol., Kurs trestního práva. Trestní právo. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 360.

22) Tamtéž, str. 361.

23) Specifický případ účinné lítosti u mladistvých je upraven v § 7 zákona o soudnictví ve věcech mládeže.

24) Kratochvíl, V. a kol.: cit. dílo, str. 409.

25) Kde se, zvláště v poslední době, objevují úvahy, jak omezit trestnost za neplnění vyživovací povinnost, nezřídka se totiž namítá, že se zde postihuje fakticky neplnění (nebo vyhýbání se plnění) povinnosti podle rodinného práva, jež je vymahatelné v občanském soudním řízení. Zejména – a to je třeba si přiznat – jde ovšem o to, jak zabránit tomu, aby se řada „neplatičů“ výživného nedostávala do výkonu trestu odnětí svobody, kdy se přitom jedná o zpravidla krátkodobé tresty odnětí svobody, jež se uplatní až za předpokladu recidivy (a to i opakované). Výskyt tohoto trestného činu je nadto značný a pohybuje se každoročně kolem 10 000 stíhaných osob. Je ovšem otázkou, zda skutečně je společenská škodlivost těchto jednání tak nízká, že úvaha vypustit trestnost alespoň méně závažných jednání z trestního zákoníku je správná.

26) Zásadně tu nepřichází v úvahu trestnost (a tedy se nemůže ani uplatnit ustanovení o účinné lítosti) za neodvedení plateb uvedených v § 241 trestního zákoníku, má-li je zaměstnavatel odvádět „sám za sebe“.

27) Korupce a úplatkářství jsou dva odlišné pojmy, byť se někdy považují za synonyma. Např. publikace David, V., Nett, A., Korupce v právu mezinárodním, evropském a českém, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 30, vychází z toho, že mezi korupcí a úplatkářstvím je vztah obecného a zvláštního. Úplatkářství je zároveň korupcí, naopak to ale neplatí. Úplatkářství je tedy jednou z forem korupce, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu. Korupce je oproti úplatkářství rozsáhlejší, škodlivé následky jsou větší, běžné úplatkářství je více tolerováno a přistupuje se k němu diferencovaně podle hodnoty daru a způsobu jednání.

28) Srov. např. „Česko dál klesá v žebříčku korupce. Tady jsou důkazy, proč“, Domaci.iHNed.cz 26. 10. 2010; „Ekonom Dlouhý: Korupce může svrhnout vládu a zastavit reformy“, Domaci.iHNed.cz 7. 1. 2011; „Máte na to být Norskem, ale kvůli korupci jste Senegal, říká americký expert“, Domaci.iHNed.cz 13. 1. 2011, atd.

29) Vymětal, P., Typologie korupce. In: Dančák, B., Hloušek, V., Šimíček, V. et al., Korupce. Projevy a potírání v České republice a v Evropské unii. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 2006. str. 13–14, právě diferencuje korupci na malou a velkou (což ovšem činí naprostá většina prací vztahujících se k fenoménu korupce). Velká korupce není příliš častá, ale jde o „velké věci“. Spojena je s korupcí politických elit a představitelů veřejného a společenského života. Úplatky dosahují značného rozsahu a bývají velmi dobře utajovány. Velká korupce nabývá podoby zpronevěry či nehospodárného užívání veřejných zdrojů, soukromého prospěchu z privatizace, zneužívání veřejné moci při udělování veřejných zakázek, přidělování monopolních licencí, zisku důležitých, běžně nedostupných informací aj.

Malá korupce je opakem velké korupce. Zpravidla jde o korupci obyčejných úředníků, tedy o korupci v běžném životě. Je do ní zapojeno větší množství účastníků, nicméně obdržené úplatky jsou poměrně malé. Tato korupce je spojována zejména s nepřehlednou regulací, špatnou organizací, zatemňováním pravidel, zneužíváním pravomocí apod. Viz také citovaná zvláštní zpráva Nejvyššího státního zastupitelství o korupci z roku 2002.

30) Podle zprávy o činnosti státního zastupitelství za rok 2010 je sice korupce obecně skloňovaným společenským fenoménem, podle statistických údajů státního zastupitelství však spíše stagnuje. V roce 2010 byl sice zaznamenán její relativně vyšší nárůst, ale v absolutním počtu stíhaných a obžalovaných osob pro typické korupční trestné činy jde stále o vcelku zanedbatelná čísla. Pokud jsou úvahy o vysoké míře latence tohoto jevu reálné (obecně není důvod jim nevěřit), pak nelze tato statistická data interpretovat jinak, než že se společnosti dosud nepodařilo najít žádný efektivní (ani trestněprávní) nástroj pro boj proti korupci.

31) Jako velmi výstižné příklady lze uvést reakce na postup Libora Michálka ve věci, v níž ovšem ještě probíhá prověřování, resp. vyšetřování.

32) Kratochvíl, M. a kol., Kurs trestního práva. Trestní právo. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 151.

33) Jež se tam vážou na otázky trestání – žádnou obdobu § 3 odst. 4 trestního zákona z roku 1961 trestní zákoník neobsahuje, úprava v § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu je procesní, jak je nutno zvlášť zdůraznit. Proto také hlediska uvedená v § 39 odst. 2 trestního zákoníku přichází v úvahu použít nanejvýš (pokud vůbec) analogicky, tato úprava se nevztahuje k základům trestní odpovědnosti, ale k trestání. Jiné pojetí (založené na výslovné aplikaci § 39 odst. 2 trestního zákoníku) je obsahem např. komentáře Novotného, F. a kol., Trestní zákoník 2010. Praha: Eurounion, 2010, str. 39–41, protože se tu poukazuje na to, že „…v podstatě jde o hlediska uvedená v § 39 odst. 2 trestního zákoníku“.

34) Jedná se tu o často uváděný (ale velmi často mylně chápaný) princip „ultima ratio“. Ten např. Nezkusil, J., K zásadě zákonnosti a subsidiarity trestního práva, Trestní právo, 2010, č. 1, str. 15–16, pojímá ze třech vzájemně se doplňujících a provázaných hledisek, a to z pohledu, že uplatnění trestního práva přichází v úvahu, když už žádné jiné z hierarchie příslušných opatření, kromě trestního, není možné a nezbývá než užít tohoto opatření (vlastní princip „ultima ratio“ v užším smyslu), dále z pohledu, že použití trestních opatření se vztahuje na závažnější případy (princip výjimečnosti), a konečně z pohledu, že použití trestního práva v sobě zahrnuje možná trestní opatření, ovšem diferencovaná (odstupňovaná) – opatřením mírnějším (v celkové hierarchii) má být dána, je-li to možné, přednost před důraznějšími (princip zdrženlivosti a přiměřenosti).

35) Srov. Růžička, M., K formálnímu pojetí trestného činu s materiálním korektivem z pohledu státního zástupce, Trestněprávní revue, 2011, č. 6, str. 160.

36) Pojem „veřejný zájem“ je ovšem velmi obtížně uchopitelný, vyskytuje se ve značném počtu platných právních předpisů v ČR, obecně jej definovat nelze.

37) Skutková podstata odpovídajícího přestupku („přestupek korupce“).

38) Kdy je potřebné do značné míry stále brát v úvahu diskrepanci úpravy účinné před novelou č. 122/2008 Sb. a po ní (podmínka bezodkladnosti učiněného oznámení), pokud se ovšem jednalo pouze o tzv. vnitrostátní korupci.

39) Není ovšem pochyb o tom, že určitá kritéria (hlediska) lze i v oblasti práva hmotného (pokud by byl aplikován materiální korektiv) najít v analogii § 39 odst. 2 trestního zákoníku, ač jsou o tom někdy vyslovovány pochybnosti.

40) Srov. Gřivna, T. Účinná lítost v případě spáchání korupčních trestných činů, příspěvek na konferenci „Dny práva“, Brno, Masarykova univerzita, 24. 11. 2011, kde zmínil některé další možnosti, jako např. aplikaci ustanovení § 20 odst. 3 trestního zákoníku nebo interpretaci založenou na úvaze, že ze strany oznamovatele korupce nemůže jít o úmyslný trestný čin.

 

Kateřina Přepechalová
Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně

Petr Forejt
Legislativní odbor Ministerstva spravedlnosti ČR

Miroslav Růžička
Nejvyšší státní zastupitelství

Související