Stává se vám, že najdete na webu svoji hudbu, která tam je nelegálně?

Určitě. Ale neřeším to, protože se hudbou neživím. Mám tak paradoxně radost, že lidi i díky tomu ty písničky znají a zpívají si je s námi na koncertech. Na CD už dneska málokdo vydělá, spíš je to brané jako propagace koncertů. Musíte psát nové písničky, ať chcete nebo ne. Nejde hrát 10 let ty samé věci, CD proto uděláte tak jako tak. Většinou na něm proděláte a to mimo jiné proto, že v podstatě ještě ten den je na serveru zadarmo ke stažení. Já to neřeším, ale chápu lidi, kteří ano, protože odměna interpretů jde procentem z prodaných nosičů. Ti lidé nemají jiný příjem a čekají na to, jak se deska prodá. Panuje představa, že interpret dostal velký balík peněz za to, že natočil CD, ale není to pravda, nedostal nic. Tohle si nikdo z těch lidí, co si hudbu vypalují, neuvědomuje.

Obrací se na vás kolegové z hudební branže s těmito problémy? Řešíte s nimi protiprávní sdílení hudby na internetu?

Ani ne. Většina lidí totiž neví, jak z toho ven. Už někdy před 20 lety právníci upozorňovali na riziko zneužívání autorského práva na internetu. Já sám byl tehdy na několika zahraničních konferencích, kde se tento problém řešil a bylo na něj opakovaně ze strany odborníků na autorské právo upozorňováno. Varovali vydavatelské firmy. Ty ale tu problematiku úplně podcenily. Je podle mě chyba, že si to tehdy nepohlídaly. Dneska si už nelze myslet, že ilegální šíření zastavíme. Jedinou cestou jsou servery, kde se za stahování bude aspoň něco platit. Internet je dle mého názoru fenomén, který si jde svou vlastní cestou, což je ovšem jeho plus i minus.

Jaké právní problémy s vámi tedy kolegové řeší?

Z devadesáti procent nějaké větší kontrakty. Třeba vstup na rok do seriálu nebo do muzikálu na dobu dvou let. Tedy něco, kde se vyplatí se s právníkem pobavit, protože na něj jaksi zbudou v rozpočtu peníze (smích).

U seriálu budou smlouvy hodně podrobné, je to tak i u divadla?

Existuje velký rozdíl mezi dotovanými a nedotovanými divadly, to jsou úplně jiné režimy. U muzikálů bývají smlouvy taky hodně podrobné. Točí se tam totiž daleko víc peněz, než si mohou herci vydělat v dotované sféře. Navíc samozřejmě jinak nese riziko soukromá muzikálová společnost bez dotací a jinak dotované divadlo, kam každý rok spadne několik, mnohdy i desítky milionů. Přestože dotované společnosti neustále útočí na privátní sféru, to že si tam u nich zaměstnaní herci chodí přivydělat, aby přežili, jim nevadí. Tak jak je ten systém nastaven nyní, je dle mého názoru neudržitelné, protože soukromá divadla postupně likviduje a nevytváří přirozené tržní prostředí. Za první republiky byl systém dotací na sedadlo, které se ovšem vyplácelo jenom za představení, kdy byla vstupenka na dané sedadlo skutečně prodána. Tento systém, samozřejmě dotovaným divadlům, jejichž představení často zejí prázdnotou, samozřejmě nevyhovuje.

Jak vypadají smlouvy, které uzavíráte v divadle, například na svá muzikálová vystoupení?

Víte, musím neskromně říci, že většina divadel pracuje se smlouvami, které jsem na muzikály vymyslel já. A to někdy v úplných začátcích, při Jesus Christ Superstar. Smlouvy byly samozřejmě s vývojem muzikálového byznysu více, či méně modifikovány. Dost často tak podepisuji smlouvu, která je z devadesáti procent moje. Ani to ale neřeším. Pro mě je hraní v muzikálech zábava. Navíc většina lidí, se kterými ty smlouvy uzavírám, jsou moji kamarádi. Takže já tu smlouvu nějak speciálně pro sebe neupravuji.

Jakou mají ty často modifikované smlouvy v oblasti autorského práva úroveň z pohledu vás jako specialisty na autorské právo?

Je to hodně kolísavé. Funguje tam dost ta "samotvorba", desetkrát se zpracovává smlouva určená původně pro úplně jiný případ, což je velmi častý případ u reklamních agentur, které samozřejmě nešetří na kreativě, ale na právnících. Také se stává, například u mezinárodních společností, že smlouvy nejsou nastavené na české právo. Obecně si ale nemyslím, že by smlouvy měly většinově špatnou úroveň, ale často mě překvapí, jaké elementární chyby dokážou při svém podnikání spáchat i velmi renomované společnosti. Ono to souvisí s mnoha mýty, které se v oblasti autorského práva tradují. Například mýtus, že v reklamě můžete bez souhlasu a zdarma užít hudbu, pokud nepřesáhne délka jejího užití osmi taktů.

Vybavíte si nějaký paradoxní požadavek nebo podmínku ve smlouvách s nějakou uměleckou hvězdou?

Neřekl bych, že se něco takového děje často. Já jsem dělal i pár smluv pro opravdu slavné zahraniční umělce. Tam jsou samozřejmě ty požadavky mnohdy zvláštní. Třeba Chuck Berry chtěl mít přistavený mercedes v Praze na letišti, a ten pak odřídil sám až na koncert do Brna. Vím, že kapely často chtějí catering včetně alkoholu, zahraniční party často chtějí vegetariánská, nebo dokonce veganská jídla. Jedna slavná česká kapela si ohledně vína zakazuje jednu konkrétní značku, protože tvrdí, že ta se nedá pít. Samozřejmě že obsah smlouvy souvisí jednoznačně s tím, jak je ten který umělec žádaný. Jiné požadavky budete jako producent přirozeně akceptovat hvězdě, na kterou chcete třeba muzikál, či film prodat, a jiné někomu, kdo je tam druhá nebo třetí alternace. Takže já si obvykle jako "umělec" vyskakovat nemůžu (smích).

A pokud byste české smlouvy porovnával s těmi zahraničními?

Nemyslím si, že by ty naše smlouvy byly hodně jiné oproti tomu, co se dělá v zahraničí. Viděl jsem licenční smlouvy na světově známé muzikály. Tam se třeba požaduje živý orchestr, což u nás nebývá většinou možné a vychází to zase z té reálné situace. Něco jiného je totiž hrát muzikál tady a něco jiného na Brodwayi, kde máte denně plné divadlo a lístky x krát dražší. Já jsem také v realizačním týmu Divadla Kalich a teď se nám podařilo prodat muzikál "Jack Rozparovač" nejprve do Koreje a teď do Japonska. Měl jsem možnost účastnit se premiéry v Tokiu a to je divadlo, které má kapacitu 1000 lidí, je beznadějně plné a vstupenka stojí od tří do pěti tisíc korun. Jen program stál asi sedm set korun. V takové chvíli je možné zaplatit orchestr. V České republice může orchestr do muzikálu v Praze zaplatit většinou jen karlínské divadlo, které má desetimilionové dotace z městského rozpočtu.

Podílel jste se i na právní stránce prodeje Jacka Rozparovače?

Ano. Já jsem dělal už kdysi licence pro Karla Svobodu a vymýšlel jsem je už pro Draculu. A z nich vycházejí licenční smlouvy, které se používají doteď, například u Jacka Rozparovače.

Neměl jste někdy problém s tím, že by si nějaký potenciální klient řekl, že k Pečenému nepůjde, protože to není ten "seriozní advokát"?

Já hraji od 15 let, takže to není tak, že jsem se zbláznil jako advokát a nevěděl co by a začal hrát rokenrol. Ono to bylo spíš naopak. Byl jsem muzikant dřív, než jsem začal dělat Právnickou fakultu a než jsem začal dělat tohle povolání. A když jsem se k hraní vracel, což bylo někdy v roce 1995, kdy jsme udělali první desku nové kapely a hned jsme za ni měli nominaci na Grammy (dneska je to "cena hudební akademie") za objev roku, tak tehdy jsem to opravdu řešil. Řekl jsem si, že to vyzkouším a když bude nějaký negativní podnět od klientů, tak toho hned nechám. To bylo skutečně základní motto -, že kdyby mi to mělo ohrozit živnost, tak bych s tím skončil. Pro mě je to výborný relax, ale není to pro mě výdělek. Je fajn být na pódiu, ale jsem ve stavu, že kdybych zítra skončil, tak mě to bude mrzet, bude mi to chybět, ale asi bych se z toho nezbláznil. Není to pro mě žádná osudová záležitost. I když můžu říct, že mi to odreagování výrazně pomáhá snášet negativní vlivy advokátování na lidskou psychiku (smích).

Naštěstí klienti neprotestovali a je běžné, že moji velmi dobří a movití klienti bývají pravidelně na větších koncertech nebo se přijdou podívat na festival, a je to úplně jiný vztah. Jsem velmi vděčný taky svým společníkům Petrovi Fučíkovi a Ivanu Langerovi za to, že mou druhou profesi hudebníka akceptují, protože naše právní firma to jsou tři lidé, kteří jsou i dobrými přáteli, kteří respektují jeden druhého a nemůžete dělat něco, co by ostatním vadilo. Prostě když by mi řekli nehraj, tak bych skončil, protože mně na nich a na firmě samozřejmě záleží.

Setkal jsem se ale třeba s tím, že někdo z konkurence se snažil mě tímto způsobem pomluvit, ale nikdy to nebyl klient, od klientů se naopak takové věci dozvídám a většinou se při tom dobře bavíme. Argument typu "on zpívá, tak co by mohl jako právník znamenat" vnímám jako podpásový, ale jak se zdá příliš nefunguje a za ta léta už mě nepřekvapí. Stejně tak je to na druhé straně - muzikanti řeknou "on je právník, co to může být za zpěváka, všechno si to zaplatil". Ale to není od klientů ani od fanoušků, ale je to od lidí, kteří si s vámi konkurují a třeba se jim daří hůř nebo stejně a tak si chtějí tu frustraci vyventilovat. Ostatně "lidé jsou různé", jak se říkalo ve filmu "Metráček" a já dodávám "a na celém světě stejné" mě z toho nevyjímaje. 

 

JUDr. Petr Pečený

- zakládající partner kanceláře Pečený, Fučík, Langer (dříve Pečený & partners)

- specialista na autorské právo, frontman kapely Doctor P.P.

- vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze

- na začátku kariéry psal pro ČTK, následně byl například generálním manažerem Svazu autorů a interpretů, pracovníkem Ministerstva kultury nebo ředitelem Intergramu

- vedle hraní s kapelou účinkoval či účinkuje i v řadě muzikálů, například v Hamletovi, Třech mušketýrech, Angelice či Robinu Hoodovi

 

"Dělal jsem už kdysi licence pro Karla Svobodu a vymýšlel jsem je už pro Draculu. A z nich vycházejí licenční smlouvy, které se používají doteď, například u Jacka Rozparovače."

 

Foto Archiv Petra Pečeného

Související