Funkce formy právního jednání
Volba formy právního jednání bývá obvykle definována jako jeden z projevů autonomie vůle.1 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále pouze "o. z.") vychází z bezformálnosti právního jednání (§ 559 o. z.), čímž se nikterak nevymyká tradičním evropským právním úpravám.2 Formu právního jednání, resp. následky jejího nedodržení upravuje (zejména) § 582 a násl. o. z.3 a § 1756 a násl. o. z. Občanský zákoník vychází v souladu s civilistickou evropskou tradicí ze zásady neformálnosti právních jednání, která vystihuje jeho důraz na autonomii vůle subjektů práva v soukromoprávních vztazích. Vzhledem k této skutečnosti proto není v zásadě platnost, dokazatelnost ani žalovatelnost právního jednání závislá na dodržení určité formy právního jednání. I přesto, že platí obecně pojatá svoboda formy, ve které strana (strany) může projevit svoji právně významnou vůli, stojí v mnohých situacích na straně druhé požadavek zákona na formu právního jednání, a to převážně za účelem ochrany veřejného pořádku nebo ochrany hodného zájmu některých účastníků soukromoprávního styku, který naopak relativně všeobecně platný princip autonomie vůle stran modifikuje. Důvody tohoto omezení je možné demonstrovat na základních funkcích formy právního jednání:
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 95 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později