V Poslanecké sněmovně leží další, v pořadí už více než padesátá novela zákoníku práce. Na to, že má zákoník za sebou jen 10 let účinnosti, jde o úctyhodné tempo. Kvalitě pracovněprávní úpravy ku prospěchu rozhodně není a kupředu nás neposune ani tato poslední novela z dílny ministerstva práce a sociálních věcí.

Zpřísnění pravidel pro home office zaměstnavatelům zvýší náklady. Život jim bude komplikovat i nový úkol bránit sociální izolaci zaměstnanců pracujících z domova. Výše mzdy, která je jedním z definičních znaků plánované nové kategorie vrcholových řídících zaměstnanců, je pro jedny moc nízká, pro druhé moc vysoká. Personalisté budou muset začít přepočítávat výměru dovolené na hodiny, byť to valné většině zaměstnanců nijak nepomůže. Rozpaky budí i další novinka - povinnost předcházet riziku stresu zaměstnanců, respektive spíše způsob, jakým bude úspěch či neúspěch zaměstnavatele v tomto boji měřitelný. Zaměstnanci si dovedou spočítat, že nová várka povinností zaměstnavatelům prodraží provoz. Obávají se, že úprava, která jim měla polepšit, se nakonec obrátí proti nim. Z obou stran zaznívá vzácná shoda - jde o nepotřebnou regulaci.

Aktivitu nevykazuje jen ministryně Marksová. V předvolebním čase jsou produktivní i dosluhující poslanci a novelu doplňují o pozměňovací návrhy. Rozumné příspěvky, které se snaží ministerský návrh okleštit o zbytečnosti nebo například navrhují nový důvod skončení pracovního poměru dosažením důchodového věku zaměstnance, střídají bizarnější nápady. Usilují třeba o zavedení povinnosti zaměstnavatele zajistit na pracovišti úschovu jízdních kol, stanovení zvláštní úpravy pracovní doby u zaměstnanců pracujících na moři nebo podmiňují možnost využití agenturních zaměstnanců předchozím souhlasem odborové organizace.

Ať už legislativní proces dopadne jakkoliv, čeští zaměstnavatelé i zaměstnanci se na novinky adaptují. I když názor o zbytečnosti novely sdílíme, nová úprava nebude pro zaměstnavatele ani zaměstnance představovat nutnost zásadních ústupků. České pracovní právo bude stále stát na spravedlivých základech.

Zatím úspěšně odoláváme trendům západní Evropy, kde se rovnováha pracovněprávních vztahů mnohdy až extrémním způsobem vychyluje ve prospěch zaměstnance. Například ve Francii se zaměstnanci už několik let těší ze zkrácené týdenní pracovní doby 35 hodin. Čeští zaměstnanci kratší pracovní doby dosahují zatím jen neoficiálními cestami. Podle průzkumů promrhají v průměru hodinu z denní pracovní doby mimopracovními aktivitami. Lze jen těžko očekávat, že by případnému povinnému zkrácení pracovní doby padla za oběť právě tato "relaxační hodinka". Z 35 hodin by v konečném důsledku zůstalo 30.

Novým výdobytkem francouzských zaměstnanců je takzvané právo být off-line. Větší podniky od letoška musí vymezit časové úseky, v nichž zaměstnanci nejsou povinni reagovat na pracovní telefonáty, zprávy ani e-maily. Ačkoliv jde jistě o legitimní krok, otázkou zůstává, jak si zaměstnavatelé poradí v případě nenadálé provozní potřeby a zda namísto detailní regulace nepostačí rozumná dohoda dotčených stran.

Mantinely liberalizace povinností zaměstnance ověřoval švédský experiment, při kterém obecní sanatorium zkrátilo pracovní dobu na šest hodin denně, aniž by zároveň snížilo mzdy. Po dvouletém testování byl ukončen z prozaických důvodů - šlo o příliš drahé opatření. U nás nedávno narazila iniciativa na zavedení povinných "sick days". Zaměstnavatelé, kteří by se nákladným autoritativním pravidlům nechtěli podřídit, by stejně našli způsob, jak je obejít. Těm ostatním zůstane dostatek prostoru na to, aby benefity nastavili na míru svým zaměstnancům a v očích uchazečů o práci zatraktivnili svou nabídku.

Čeští zaměstnanci však mohou být stále spokojeni. Zákoník práce poskytuje dostatečnou ochranu stabilitě zaměstnání a brání je před excesivním vytížením. Své by o tom mohli vyprávět zaměstnanci z Japonska, kde se kvůli vysokému pracovnímu nasazení úmrtí z přepracování stalo statisticky sledovaným údajem. Pět milionů japonských zaměstnanců pracuje více než 60 hodin týdně. Rekordmani v počtu přesčasových hodin, kancelářští pracovníci nazývaní salarymani, se mezi odchodem z práce a začátkem nové směny mnohdy ani nestíhají zastavit doma. Usínají vysílení v parku nebo ve vlacích, případně si pronajímají miniaturní spací boxy v blízkosti kanceláře. Medicínskou příčinou karóši, jak se tento fenomén v Japonsku označuje, je především infarkt nebo mozková příhoda, eventuálně sebevražda, ke které zaměstnance dožene nadměrný stres.

-----

Jakkoliv se můžeme pozastavovat nad smysluplností a potřebností dalších a dalších zásahů do českých pracovněprávních předpisů, v širším kontextu jde stále o malichernosti. Trendům z Dálného východu se jistě ubráníme i v budoucnu, na lavičkách v parku budeme v noci stále nacházet spíše bezdomovce než přepracované manažery. Větší výzvou bude nastupující generace mileniálů a její sebevědomý přístup k work-life balance, v němž postrádá smysluplnost jakákoliv pevná pracovní doba.

Související