A děti, mají si co číst?

Dětmi milovaná postavička se zrodila před šedesáti lety jako alternativa k hollywoodským animovaným příběhům. Z obav před případnými právními kroky se podařilo nalézt živočicha, který se v amerických filmech nevyskytoval. A navíc, a na rozdíl od nich, měl v dětech vzbuzovat zájem o práci a výrobu. Přesně v duchu své doby, ale v bezprávním státě, kde autorské právo existovalo jako zlo trpěné kvůli tlaku vykořisťovatelských praktik západního světa.

Oblíbené příběhy přežily a ani dnešním dětem nevadí étos práce a kolektivní dělné spolupráce. Z pohledu rodiče si dokonce myslím, že jde o jednu z mála příležitostí, jak se už v útlém věku dozvědět, že věci nevznikají pouhým stisknutím tlačítka na počítači. Z pohledu akademicky smýšlejícího právníka si ovšem kladu otázku zda nejdeme z extrému do extrému. Zda jsou nelítostné právní bitvy o autorská práva přiměřené zájmu dětí, jejich přáním či pocitům. Tato řečnická otázka nesměřuje jen na soudy, které vydávají příslušná předběžná opatření, ale především na účastníky takových sporů a jejich advokáty.

Specializované advokátní kanceláře, hlavně v USA, se zaměřují na vyhledávání ilustrací a reprodukcí a zjišťují, zda nebyla porušena autorská práva. Jako autor vědeckých publikací jsem schopen a ochoten se tomu přizpůsobit. Ovšem pokud jde o knihy pro děti, bylo by možná vhodné zvažovat jistou míru tolerance. Abychom si jednou nemuseli klást otázku, kterou si dovolím parafrázovat  legendární větu kolegy a přítele Ladislava Vostárka: „A děti, mají si co číst?“