Asi nikdo nepochybuje, že právo je tím nejvhodnějším instrumentem pro nalézání spravedlnosti. Leč rovněž všichni stejně dobře víme, že nalézt spravedlnost v lidské komunitě pro každého je vyloučené. Lidská historie, kde všechny děje jsou už ukončeny, nic se nedá ani sebevětším úsilím změnit, by zdánlivě měla být tím nejspravedlivější zrcadlem veškerého pozemského konání. Dávní i nedávní géniové, velcí státníci, humanisté či objevitelé nás doprovázejí při každém kroku žhavé současnosti, životní břídilové jsou zapomenuti. A tak svatý Václav, Kosmas, Jan Hus, Karel IV. nebo Jan Ámos Komenský kráčejí bez sebemenších pochyb naší českou myslí a miliony bezejmenných se v ní nikdy neobjeví.
Tvrdím však, že ani v té nezměnitelné historii spravedlnost neexistuje. Právě proto, že historie může žít jenom přítomností, jež rozhoduje velice tvrdě, která z historických postav bude obmyšlena, a která nikoli.
Co takový Konrád Ota? Jméno má, to je pravda, byl i českým knížetem. Ale kdy naposledy byl vzpomenut? Bylo to vůbec někdy v posledních sto letech? A přitom to byl člověk, který se právě spravedlností a jejími instrumenty hluboce zabýval, navíc ve své době nesmírně úspěšně.
Kníže Konrád II. Ota je zajímavý už tím, že byl Moravák, alespoň po otci. Jeho tatínek, také Konrád, byl knížetem znojemského údělu, maminka Marie pocházela ze Srbska − byla dcerou srbského župana Uroše Bílého. A sestra Helena se stala polskou kněžnou jako Helena Znojemská.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 70 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později