Kamerové a jiné záznamové systémy se staly každodenní součástí našeho života. V současnosti je spíše výjimkou, pokud se s těmito prostředky nepotkáme na každém kroku − počínaje vstupem do našeho obydlí přes veřejná prostranství, banky, obchody, městskou hromadnou dopravu, konče našimi vlastními mobilními telefony. Otázkami, s nimiž je ale třeba se v souvislosti s tímto trendem neustále zabývat, je, zda a jak lze kamerový záznam vůbec pořídit, a následně, zda a jak lze tento pořízený záznam použít.

Určité hranice vytyčila rozhodovací praxe Úřadu pro ochranu osobních údajů ruku v ruce se správními a civilními soudy, jelikož jednotná a komplexní právní úprava bohužel chybí. Dílčí fragmenty nakládání s kamerovými záznamy jsou rozesety v řadě právních předpisů − ochranu osobnosti v obecné rovině upravuje občanský zákoník1 💬, pravidla pro zpracování osobních údajů evropské předpisy2 💬 či sledování zaměstnanců zákoník práce.3 💬

Není přitom sporu, že se jedná o problematiku velmi složitou a kazuistickou. V praxi se tak stále můžeme setkat se soudy a správními úřady, které si nejsou jisty, jak naložit s kamerovým záznamem předloženým některou ze stran jako důkazní prostředek.

K otázkám legality záznamu

Pokud má být kamerový záznam dále použit, v první řadě by měl být pořízen legálně. Ohledně zákonnosti provozování kamerových systémů se záznamem i bez pořizovaného trvalého záznamu pak můžeme v souvislosti s ochranou osobnosti hovořit o dvou rovinách. Jednak o ochraně soukromí člověka před zásahy, jednak o ochraně osobních údajů a nakládání s nimi.

Nedotknutelnost soukromí osoby a právo na ochranu soukromého života každého člověka před neoprávněným zasahováním vyplývá už z norem ústavního pořádku, konkrétně v Listině základních práv a svobod je nalezneme v čl. 7 a 10. Listinu pak v zákonné rovině provádí především občanský zákoník ustanoveními o ochraně osobnosti. Podle § 86 občanského zákoníku není bez svolení člověka možné ani narušit jeho soukromé prostory či sledovat jeho soukromý život, natož z nich pořizovat zvukový nebo obrazový záznam či využívat záznam pořízený třetí osobou nebo takový záznam šířit.

Jinými slovy − porušit právo na ochranu soukromí lze i využitím kamerového systému, který záznam vůbec nepořizuje, ale člověk je jím pouze sledován. Při každém využití kamerového systému dochází ke střetu dvou ústavně zaručených práv, kdy proti právu na soukromí stojí typicky oprávněný zájem na ochraně života, zdraví či majetku. Nedá se očekávat, že by takový zájem převážil právo na soukromí (a tím pádem obstál v testu přiměřenosti), kdyby měly být kamerou sledovány prostory jako například toalety nebo šatny. Sotva si lze představit i nainstalování kamer takovým způsobem, že by jimi bylo pozorováno obydlí. Využití kamerového záznamu je také nutné kombinovat s dalšími prostředky vhodnými k dosažení daného oprávněného zájmu, například uzamknutím monitorovaného prostoru. Vysledovat tuto úvahu lze i v právním názoru Úřadu pro ochranu osobních údajů, podle něhož je v bytových domech nepřípustné též sledování bezprostředních přístupů do bytů, kde mají obyvatelé domu „nárok na nejvyšší míru soukromí“.4 💬 Z pohledu ochrany ústavou zaručených práv budou vždy existovat nepřekročitelné hranice.

Je-li tedy možné využívat nezákonně kamerový systém k pouhému sledování, bude o to problematičtější udržet se v mezích zákona při pořizování záznamu. Vedle limitů vyplývajících z práva každého jednotlivce na ochranu soukromí je totiž jakákoli podobizna obsažená na obrazovém záznamu, která dosahuje dostatečné kvality na to, aby z ní jednotlivec mohl být identifikován, osobním údajem ve smyslu čl. 4 GDPR. Provozovatel kamerového systému se záznamem tak zásadně bude správcem osobních údajů. Nebude však potřebovat souhlas subjektu údajů, protože osobní údaje zpracovává pro účely svých oprávněných zájmů, na což pamatuje jak GDPR5 💬, tak z pohledu ochrany soukromí občanský zákoník.6 💬 Při zpracování osobních údajů však správce bude muset plnit s tím související povinnosti.

Samozřejmě je třeba vzít v potaz věcnou působnost nařízení. Ustanovením čl. 2 odst. 2 písm. c) GDPR ze své působnosti vylučuje „zpracování osobních údajů prováděné fyzickou osobou v průběhu výlučně osobních či domácích činností“. V klidu proto mohou zůstat ti, kteří si kamerovým systémem se záznamem chrání pouze vnitřní prostor svého obydlí či zahradu nebo soukromý pozemek, kam nemá přístup veřejnost − povinnosti při zpracování osobních údajů podle GDPR na ně nedopadají a zabývat se musí pouze výše nastíněnými mezemi ochrany soukromí.

Naopak v situaci, kdy kamery snímají a zaznamenávají dění ve veřejném prostranství (a to včetně společných prostorů bytových domů), bude muset jejich provozovatel jakožto správce osobních údajů zajistit zacházení s nimi v souladu s režimem GDPR. Správce tak musí zejména:

  • předem určit účel zpracování osobních údajů (nejčastěji se jedná právě o ochranu vlastnického práva),
  • splnit informační povinnost vůči subjektu údajů, typicky umístěním informační tabulky s upozorněním na monitorování kamerovým systémem a údaji o správci,
  • vést záznamy o činnostech zpracování podle čl. 30 GDPR,
  • vymazat údaje, které již k ochraně práv nejsou potřebné − v praxi tedy po určité, ne příliš dlouhé době pravidelně mazat kamerový záznam, resp. neuchovávat záběry nepřiměřeně staré.

Ochrana kamerového systému včetně nosičů, na nichž jsou záznamy umístěny, navíc musí být dostatečně zajištěna před neoprávněným přístupem třetích osob.

Dozor v oblasti zpracování osobních údajů v tuzemsku vykonává již zmíněný Úřad pro ochranu osobních údajů, který je za porušení povinností vyplývajících přímo z předpisů na ochranu osobních údajů (dnes tedy GDPR, které nabylo účinnosti v květnu 2018) oprávněn ukládat správní tresty.7 💬

Tím však může do značné míry zasahovat i do možnosti praktického využití kamerových záznamů při ochraně zdraví a majetku. Ještě před účinností GDPR například uložil pokutu 5000 korun za uveřejnění záznamu z kamery na sociální síti, na němž byla zachycena krádež elektrokola z provozovny dané společnosti. Úřad pro ochranu osobních údajů uveřejnění záznamu vyhodnotil jako neoprávněné nakládání s osobními údaji v rozporu s účelem, k němuž byly shromážděny, v čemž mu posléze dal za pravdu i Nejvyšší správní soud.8 💬 Účelem shromažďování osobních údajů prostřednictvím provozování kamerového systému podle něj není pořizovat záznamy pro jejich budoucí zveřejnění, ale výhradně pro předání policejnímu orgánu. Využití obrazového záznamu mimo trestní řízení, byť na základě testu přiměřenosti, soud v tomto případě kategoricky odmítl.

Dilema pro pořizovatele, respektive uživatele daného záznamu tedy může nastat, pokud jej zamýšlí použít jako důkazní prostředek, ale zároveň se ukáže, že daný záznam buď nebyl pořízen se souhlasem zaznamenané osoby, nebo že byl pořízen v rozporu s právními předpisy. Takovými případy se již soudy zabývaly a nutno poznamenat, že v zásadě ku prospěchu toho, kdo důkaz předložil. A to jak v civilních, tak ve správních řízeních, byť za nutnosti dodržení určitých limitů. Neustále je totiž třeba mít na paměti obecnou tezi vyslovenou a opakovaně potvrzenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, že pokud je důkaz pořízen nebo opatřen v rozporu s obecně závaznými právními předpisy a jehož pořízením nebo opatřením došlo k porušení práv jiné fyzické nebo právnické osoby, je tento důkaz nepřípustný a soud jej neprovede.9 💬

Článek pro předplatitele
Ještě na vás čeká 50 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.

Máte již předplatné? Přihlaste se.

Přihlásit se

Jste předplatitel tištěného titulu? Proveďte aktivaci.