Slyšet výrok soudu, že obchodní korporace je v úpadku, je noční můrou každého člena jejího statutárního orgánu. Jednak to obvykle znamená, že podnikání společnosti tímto rozhodnutím končí, jednak to, že statutárům začíná období hrozících žalob a náročného obhajování jejich postupu. Případných postihů, které by proti nim mohly mířit, je přitom celá řada. A pamatuje na ně jak insolvenční zákon1 💬, tak zákon o obchodních korporacích.2 💬

Sankce, které mohly na člena statutárního orgánu či jiné osoby v obdobném postavení dopadnout kvůli úpadku obchodní korporace, byly v zákoně o obchodních korporacích ve znění účinném do 31. prosince 2020 upraveny v ustanoveních § 62 až 68. Právní úprava rozeznávala institut vyloučení z výkonu funkce, uložení povinnosti vydat prospěch ze smlouvy o výkonu funkce a ručení za splnění povinností obchodní korporace. Ve všech případech přitom soud musel zkoumat stejné skutkové okolnosti. Procesní postup byl ale pokaždé jiný a různé byly i subjekty oprávněné podat soudu příslušný návrh.

Takové řešení bylo pochopitelně komplikované, časově a technicky zbytečně nákladné. Řada institutů se proto v praxi příliš neuplatňovala.

Takzvaná velká novela3 💬 zákona o obchodních korporacích s účinností od letošního 1. ledna významným způsobem scelila právní úpravu odpovědnosti členů statutárního orgánu při úpadku obchodní korporace a zároveň jejich odpovědnost rozšířila. Tyto změny se zcela zásadním způsobem odrazily především v ustanovení § 66 zákona o obchodních korporacích.

Staré známé v novém hávu?

Novelizované znění § 66 zákona o obchodních korporacích ve svém prvním odstavci pod písmenem b) nabízí „novinku“ představovanou žalobou na doplnění pasiv.

Ta vychází z předpokladu, že přispěje-li člen statutárního orgánu porušením svých povinností k úpadku obchodní korporace a v probíhajícím insolvenčním řízení je na její majetek prohlášen konkurz, může insolvenční soud na návrh insolvenčního správce rozhodnout, že tento člen je povinen poskytnout do majetkové podstaty plnění až do výše rozdílu mezi souhrnem dluhů a hodnotou majetkové podstaty obchodní korporace.

Účelem žaloby na doplnění pasiv je poskytnout věřitelům obchodní korporace dodatečné prostředky na uspokojení pohledávek, kterého se jim v důsledku porušení povinností statutárního orgánu nedostává.

Jakkoliv se citované ustanovení tváří jako novota, i předchozí právní úprava umožňovala domáhat se aktivace osobního ručení člena statutárního orgánu a dosáhnout stejných cílů, ke kterým směřuje žaloba na doplnění pasiv. Tedy zajistit, aby za neuspokojené pohledávky věřitelů odpovídali členové statutárních orgánů. Žaloba na doplnění pasiv tedy mimo jiné nahrazuje sankční ručení dle dřívějšího ustanovení § 68 zákona o obchodních korporacích.

Pro úplnost je třeba dodat, že insolvenční zákon zakotvuje ustanovení § 98, podle něhož je možné požadovat náhradu škody za pozdní podání insolvenčního návrhu. Výše vzniklé škody se pak určuje jako rozdíl mezi zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem do insolvenčního řízení úpadce a peněžitým plněním, které věřitel v tomto insolvenčním řízení na uspokojení své pohledávky skutečně získal.

Kdy lze žalovat

Pro úspěšné uplatnění nároků podle ustanovení § 66 zákona o obchodních korporacích je třeba splnit podmínky, které jsou společné pro každý vznik povinností při úpadku obchodní korporace, a dílčí specifické buď pro vznik povinnosti statutára vydat prospěch z výkonu funkce4 💬, nebo pro podání žaloby na doplnění pasiv.

Prvním společným předpokladem je, že insolvenční soud již rozhodl o úpadku obchodní korporace a o způsobu jeho řešení. Posuzování, zda je společnost v úpadku či v hrozícím úpadku, a rozhodování, jakým způsobem bude úpadek řešen, náleží výlučně insolvenčnímu soudu. Při rozhodování o žalobě na doplnění pasiv však tyto otázky nelze řešit jako předběžné (prejudiciální), ale insolvenční soud musí mít k dispozici rozhodnutí o úpadku, které předchází podání žaloby.

Druhou obecnou podmínkou je, že člen statutárního orgánu porušil při výkonu funkce svoji povinnost a toto porušení se zároveň stalo příčinou či některou z příčin úpadku obchodní korporace nebo k němu přispělo.

Není tedy rozhodující jen fakt, že úpadek nastal nebo nebyl odvrácen v důsledku jednání člena statutárního orgánu. Klíčovou roli hraje skutečnost, zda tento člen svým jednáním porušil svoji povinnost. Právní teorie ji v zásadě ztotožňuje s povinností jednat s péčí řádného hospodáře. Je však otázkou, zda povinnost jednat s péčí řádného hospodáře automaticky zahrnuje i jiné povinnosti statutára jednat s vyšší mírou péče. Navíc když dikce ustanovení § 66 zákona o obchodních korporacích péči řádného hospodáře výslovně nezmiňuje a hovoří obecně o jakékoliv povinnosti. Porušení jakékoliv povinnosti statutára vedoucí k úpadku společnosti tedy naplní potřebné subjektivní hledisko pro podání žaloby na doplnění pasiv, a to bez ohledu na skutečnost, zda je, či není tato povinnost obsažena v povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře.5 💬

Za jednání je přitom třeba považovat jak konání (tedy že statutár něco aktivně učinil), tak opomenutí (tedy že statutár něco nevykonal). Jedná-li ale statutární orgán řádně, nelze jej postihnout jen proto, že jeho jednání přivedlo obchodní korporaci do úpadku. Jeho jednání však musí přispět příslušnou měrou k úpadku a úpadek musí být v příčinné souvislosti s tímto jednáním.

Třetím společným předpokladem je, že žalobu na doplnění pasiv podává insolvenční správce. Zapojení věřitelů se přesto předpokládá. Od nich totiž insolvenční správce může získat informace o jednání členů statutárních orgánů, které nevyplývají ani z jemu dostupných dokumentů obchodní korporace.

Článek pro předplatitele
Ještě na vás čeká 60 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.

Máte již předplatné? Přihlaste se.

Přihlásit se

Jste předplatitel tištěného titulu? Proveďte aktivaci.