Chtěla bych poukázat na problematiku závěti, která může být jedním z velmi důležitých právních úkonů každé osoby. Vede mě k tomu negativní zkušenost získaná praxí, kdy je tak závažnému právnímu úkonu, jakou je závěť, věnována malá pozornost a její napsání je často "odbýváno", nehledě na nedostatek nezbytných právních náležitostí. Tento laxní přístup může mít - a též velmi často má - nevratné majetkové důsledky.

Podobně je na tom i sepsání listin o vydědění, kterých se však dotknu pouze okrajově, neboť jde o samostatný právní úkon, jehož rozbor je natolik rozsáhlý, že daný článek není schopen oba právní úkony pojmout.

OBECNÉ POJEDNÁNÍ

Institut závěti je v našem právním řádu upraven zejména obč. zákoníkem v ustanoveních § 476 až § 480. Dalším právním předpisem, který se tohoto právního úkonu dotýká, je zákon č. 358/92 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění.

Závěť je právní úkon, kterým zůstavitel osobně a v předepsané formě činí pro případ své smrti dispozici se svým majetkem. Musí být stejně jako listina o vydědění především platná jako právní úkon (§ 34 a násl. obč. zák.) a navíc musí splňovat i další náležitosti, které jsou stanoveny právě proto, že jde o pořízení pro případ smrti.

V obou případech (myslí se závěť a listina o vydědění) jde o jednostranné právní úkony, které musejí být pod podmínkou absolutní neplatnosti učiněny v písemné formě, neboť ústně učiněnou závěť či listinu o vydědění, byť před svědky, náš současný právní řád nezná. Písemná forma vyžaduje podpis jednající osoby (nutno poukázat na výjimky § 476c a § 476d obč. zák.). Zásadně má být podpis vlastnoruční. Je nepodstatné, zda se skládá ze jména a příjmení, či je vyjádřen pouze příjmením. Mělo by jít o takový podpis, jenž pořizovatel během svého života běžně užíval, aby jeho identifikace nebyla pro pozůstalé v pozdějším dědickém řízení obtížná.

V rámci dědického řízení se vždy musejí všichni v úvahu přicházející zákonní a závětní dědicové - a není-li jich, stát - vyjádřit k pravosti a platnosti podpisu zůstavitele na závěti a na listině o vydědění. Pokud některý z dědiců, popř. stát, prohlásí, že podpis zemřelého na uvedených listinách neuznává, a spor mezi účastníky dědického řízení nelze odstranit dohodou účastníků, je namístě postup podle § 175k odst. 2 obč. soudního řádu, ve smyslu něhož soud po marném pokusu o odstranění sporu dohodou účastníků odkáže toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby soud určí lhůtu, zpravidla 30 dnů.

Nebude-li žaloba ve stanovené lhůtě podána, soud pokračuje v dědickém řízení bez zřetele na tohoto dědice. V souladu s ustanovením § 88 písm. h) obč. soudního řádu je místně příslušný, jde-li o rozhodnutí sporu v souvislosti s řízením o dědictví, soud, v jehož obvodu dané dědické řízení probíhá. Po podání žaloby oprávněnou osobou se dědické řízení přerušuje a pokračuje se v něm až po právní moci rozsudku vydaného ve sporném řízení.

Dále jde o právní úkony, které musejí být učiněny svobodně, vážně, určitě a srozumitelně osobou způsobilou k právním úkonům nebo alespoň způsobilou k těmto konkrétním právním úkonům a nesmějí svým obsahem nebo účelem odporovat zákonu, obcházet jej či se příčit dobrým mravům. Nesmějí být učiněny pod nátlakem násilí či psychického donucení.

Vždy jsou tyto právní úkony vyjádřeny slovy; na jazyku, ve kterém jsou napsány, nezáleží. Musejí být především srozumitelné, aby bylo možné bez pochyb identifikovat jejich obsah a musejí být čitelné. Z tohoto hlediska mohou být podrobeny i odbornému posouzení. Pokud by nebylo možné dostatečně určitě identifikovat obsah závěti či listiny o vydědění (popř. jejich částí), jsou celé (popř. jejich části) absolutně neplatné.

Závěť a listinu o vydědění nemůže pořídit osoba, která byla soudem zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost byla omezena a omezení se týká i těchto právních úkonů, ale ani osoba, která dosud soudem zbavena či omezena ve způsobilosti k právním úkonům nebyla, je však v daném čase nezpůsobilá tyto úkony učinit. Jde zejména o osoby, které jsou v daném čase duševně a psychicky nemocné a nedokáží posoudit následky svého jednání. Je nepodstatné, zda jde o stav dočasný či trvalý. Ony osoby nemohou pořídit závěť ani prostřednictvím svých zástupců.

Je namístě se zmínit o tom, že v průběhu dědického řízení, pokud zůstavitel zemřel se zanecháním závěti, se vždy všichni v úvahu přicházející zákonní a závětní dědicové - a není-li jich, stát - vyjadřují k duševnímu a psychickému stavu pořizovatele závěti či listiny o vydědění v době, kdy tyto právní úkony učinil. Popření duševního zdraví zůstavitele v době napsání těchto listin některým z dědiců, je dalším důvodem přerušení dědického řízení a postupu ve smyslu ust. § 175k obč. soudního řádu.

Každá závěť a listina o vydědění musí obsahovat plný datum, tj. den, měsíc a rok, kdy byla sepsána, jinak je neplatná. Uvedený údaj musí být čitelný. Domnívám se, že zákonná podmínka je splněna, je-li rok vyjádřen alespoň dvěma posledními číslicemi letopočtu. Tvoří-li závěť či listina o vydědění souvislý text, stačí, aby datum byl na jejich konci, i když se skládají z více listů. Jakékoliv jejich změny a doplňky musejí být rovněž zvlášť podepsány a datovány. Všeobecný občanský zákoník z roku 1811 rozlišoval závěť a dovětek. Poslední pořízení se nazývalo závětí, byl-li v něm ustanoven dědic. Obsahovalo-li však jiná opatření, nazývalo se dovětkem.

Ve smyslu ust. § 476 odst. 3 obč. zákoníku je absolutně neplatná společná závěť více zůstavitelů, tzv. závěť vzájemná. Je neplatná i společná závěť manželů. Ovšem skutečnost, že zůstavitel v závěti pořizoval kromě svého výlučného majetku i o majetku, který je ve společném jmění manželů bez souhlasu svého manžela, nečiní závěť neplatnou. Neplatnou není rovněž závěť několika osob na jedné listině, pokud lze projev vůle každé z nich individualizovat po stránce obsahové a formální.

DĚDICOVÉ ZE ZÁVĚTI

Stanovení dědiců v závěti je podstatnou obsahovou náležitostí závěti jako právního úkonu, jinak by nešlo o závěť. Další obsah závěti není předepsán. V listině mohou být i jiná ustanovení, dokonce i taková, která nemají právní povahu (např. různá přání zůstavitele), aniž by měla vliv na platnost vlastní závěti. Dědicem může být osoba fyzická i právnická, pokud má ke dni úmrtí zůstavitele způsobilost k právům a povinnostem, tzv. právní subjektivitu.

Určení podílů dědiců v listině není nezbytnou náležitostí závěti. Nejsou-li podíly více dědiců určeny, platí nevyvratitelná právní domněnka, že jsou stejné, bez ohledu na to, v jakém příbuzenském vztahu jsou k zůstaviteli dědici ze závěti a bez ohledu na to, zda jsou osoby fyzické či právnické (§ 477 odst. 1 věta druhá obč. zák.).

V závěti může zůstavitel určit i konkrétní věci nebo práva, jichž se má určitým dědicům dostat. Jde o dědění se zvláštním určením rozsahu dědického práva. I v tomto případě závětní dědic odpovídá za dluhy zůstavitele za podmínek uvedených v ust. § 470 obč. zákoníku. Nejde o odkaz, jež není v našem platném právním řádu upraven. (Institut odkazu byl velmi podrobně upraven ve všeobecném zákoníku občanském z roku 1811, v modifikované podobě též v občanském zákoníku č. 141/50 Sb.).

Závětí může testátor též pořídit pouze o části svého majetku. V takovém případě dochází k dědění na základě dvou titulů - ze zákona a ze závěti, přičemž k dědění ze zákona jsou povoláni dědici ohledně majetku, o němž není v závěti pořízeno.

RELATIVNÍ NEPLATNOST ZÁVĚTI

Právní teorie rozlišuje neplatnost absolutní a relativní. Absolutní neplatností rozumíme neplatnost, která nastává ze zákona, každý se jí může dovolat a státní orgány jsou povinny k ní vždy přihlédnout.

Při relativní neplatnosti právního úkonu se má za to, že právní úkon je platný, pokud se oprávněná osoba jeho neplatnosti nedovolá. Do té doby jde tedy o vyvratitelnou právní domněnku platnosti právního úkonu. Důvody relativní neplatnosti jsou právním předpisem stanoveny taxativně a nemohou být rozšiřovány. Právo namítat relativní neplatnost právního úkonu se pro právní úkony podléhající režimu občanského zákoníku promlčí v souladu s ust. § 101 obč. zákoníku za tři roky. Promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

U závětí je možné hovořit o relativní neplatnosti v jediném případě. Ve duchu ust. § 479 obč. zákoníku je závěť neplatná, pokud se nezletilým potomkům nedostává aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Odporuje-li tomu závěť, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků.

Ustanovení § 479 obč. zákoníku představuje omezení testovací volnosti ve prospěch potomků zůstavitele, pro což mluví zejména důvody etické - aby potomci zemřelého měli určitá dědická práva zaručena, jestliže se nároku na ně nezbavili svým vlastním negativním chováním.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že oprávněnými osobami, které se mohou dovolat relativní neplatnosti závěti, jsou neopominutelní dědici, tedy pouze zůstavitelovy potomci, a to děti a dále jeho vnuci a pravnuci, přichází-li v úvahu jako dědicové ze zákona. Ostatní zákonní dědicové (pozůstalí manželé, rodiče, osoby spolužijící, sourozenci, neteře a synovci, prarodiče a jejich děti) se nemohou relativní neplatnosti závěti dovolávat.

V případě, že zůstavitel ve své závěti na oprávněné osoby nepamatoval a tyto chtějí dědit, musejí se v rámci dědického řízení relativní neplatnosti dovolat. Pokud takto učiní, musí soud postupovat ve smyslu citovaného ustanovení za předpokladu, že tyto osoby mají dědickou způsobilost (§ 469 obč. zák.) a nebyly-li vyděděni (§ 469a obč. zák.).

Závěť, která odporuje ust. § 479 obč. zákoníku, může být neplatnou pouze v části, jíž se dotýká rozpor. Ve zbývající části je platná.

Okolnosti, které jsou významné pro posouzení relativní neplatnosti, je třeba vždy hodnotit podle stavu ke dni úmrtí, zejména posoudit, který z neopominutelných dědiců již nabyl zletilosti a který nikoliv, a na základě toho určit velikost dědických podílů.

PODMÍNKY ZÁVĚTI

Podmínkou se rozumí skutečnost, o které účastník právního úkonu neví, zda se splní, anebo kdy se splní. Podmínky mohou být odkládací (tzv. suspenzívní), u nichž účinnost právního úkonu nastane až jejich splněním, nebo rozvazovací (tzv. rezolutivní), kdy splněním podmínky nastává zánik účinnosti právního úkonu.

Ustanovení § 478 obč. zákoníku výslovně stanoví, že jakékoliv podmínky připojené k závěti nemají právní následky, ustanovení § 484 tím není dotčeno (týká se započtení na dědický podíl).

Ve smyslu ust. § 484 věty třetí obč. zákoníku při dědění ze závěti je třeba provést započtení na dědický podíl, jestliže k němu dal zůstavitel v závěti příkaz anebo by obdarovaný dědic byl proti neopominutelnému dědici neodůvodněně zvýhodněn.

Při započtení na dědický podíl (tzv. kolaci) jde v podstatě o to, že pokud za života zůstavitele od něho dědic něco bezplatně obdržel, byl např. obdarován neobvyklým darem nebo jinak zvýhodněn, promítne se výše tohoto plnění do jeho dědického podílu. Započtení se provádí tak, že se k čisté hodnotě dědictví připočítají všechny zápočty a tento součet se vezme za základ pro vyčíslení dědických podílů. Od jednotlivých dědických podílů se potom odečtou jednotlivé zápočty.

Pro posouzení výše bezplatného plnění je vždy rozhodující jeho hodnota v době, kdy k němu došlo, nikoliv v době úmrtí zůstavitele. Změna hodnoty plnění bývá nejvíce patrná v případě darování nemovitostí, neboť v době, kdy k tomuto darování došlo, byla hodnota předmětných nemovitostí několikanásobně nižší, než je v době smrti zůstavitele.

Započtení na dědický podíl lze uplatnit jak při dědění ze zákona, tak při dědění ze závěti, nebo při dědění na základě obou těchto titulů. Kolace má různý režim podle toho, z jakého titulu k dědění dochází. Při dědění ze závěti se započtení provede pouze v případě, dal-li k němu zůstavitel v závěti výslovný příkaz, a nedal-li jej, tak pouze tehdy, je-li to v zájmu ochrany neopominutelných dědiců.

FORMA ZÁVĚTI

Opominu-li případy pořizování závětí osobami, které nemohou číst nebo psát, osobami nevidomými, neslyšícími, němými či nezletilými staršími 15 let, lze pořídit závěť třemi uvedenými způsoby. Možnostmi pořízení závěti nebo listiny o vydědění shora vyjmenovanými osobami a náležitostmi těchto listin se dále zabývat nebudu, neboť nejsou časté a navíc je jejich rozbor velmi rozsáhlý.

[*] První způsob je nejznámější a je na něj pamatováno v ust. § 476a obč. zákoníku. Jde o tzv. vlastnoruční závěť, neboli závěť holografickou. Ta musí být celá napsána vlastní rukou pořizovatele včetně data psaným písmem - rukopisem - a jeho rukou podepsaná, jinak je neplatná. Pořizovatel může použít i hůlkové písmo, nesmí však jít o mechanické znaky anebo o použití mechanických psacích pomůcek.

Pokud by na uvedené listině bylo cokoliv dopisováno rukou jiné osoby, nelze na tyto údaje brát zřetel, a listinu je třeba posuzovat tak, jakoby tyto údaje na listině vůbec nebyly. Rovněž nelze brát zřetel na údaje přeškrtnuté či nečitelné. Listina se vždy hodnotí z hlediska obsahu, není důležité její označení - nadpis. Může být též bez nadpisu. Nejčastěji se setkávám s označeními "závěť", "poslední vůle", "poslední pořízení", "poslední přání".

[*] O druhém způsobu pořízení závěti pojednává ust. § 476b obč. zákoníku. Závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musejí na závěť podepsat.

Z citovaného ustanovení vyplývá, že závěť je napsána jinak než vlastní rukou zůstavitele. Může být napsána rukou jiné osoby psaným písmem nebo za pomoci mechanických psacích pomůcek (např. psací stroj) či za pomoci výpočetní techniky (závěť napsaná na počítači a vytištěná).

Použijí-li se mechanické psací pomůcky či výpočetní technika není rozhodující, zda takto závěť napíše sám pořizovatel, či jiná osoba. I svědek závěti může být jejím pisatelem. I když zákon výslovně nestanoví, aby v závěti bylo uvedeno, kdo ji sepisoval, doporučovala bych tuto skutečnost v listině poznamenat.

Podmínkou platnosti závěti je, že musí být podepsána vlastní rukou pořizovatele za současné přítomnosti dvou svědků (alespoň dvou, může jich být více), před nimiž musí pořizovatel výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Na závěti musejí být vedle podpisu pořizovatele též podpisy svědků a musí zde být uvedeno, že zůstavitel před nimi svoji poslední vůli výslovně projevil, jinak je závěť neplatná. Tato poslední zákonná podmínka je nejčastějším nedostatkem tohoto typu závětí a činí závěť neplatnou. Zastávám však názor, že tento nedostatek závěti lze nahradit svědeckými výpověďmi svědků na závěti podepsanými, pokud je vyslechnout lze (problém nastává, jestliže již např. nežijí).

V ustanovení § 476e a § 476f obč. zákoníku je stanoveno, kdo může být svědkem, pisatelem závěti, tlumočníkem, předčitatelem či působit jako úřední osoba.

K tomuto bodu bych na závěr uvedla, že tento způsob pořízení závěti nedoporučuji pro řadu chyb, se kterými jsem se u listin psaných tímto způsobem setkala.

[*] Třetí způsob sepsání závěti ve formě notářského zápisu (§ 476d obč. zák.). Tak může sepsat závěť jen notář. Vzhledem k tomu, že jde o notářský zápis, musí mít listina veškeré náležitosti notářského zápisu, tak jak je stanoveno notářským řádem. Notář sám sepíše celou závěť nebo listinu o vydědění a účastník právního úkonu listinu pouze vlastnoručně podepíše. Notářský zápis je po sepsání neprodleně uložen v kanceláři notáře pod uzávěrou. Jestliže účastník právního úkonu žádá o vydání opisu, lze mu v případě závětí a listin o vydědění vydat pouze prostý opis, nikoliv stejnopis notářského zápisu.

Za sepsání závěti nebo listiny o vydědění nebo o odvolání těchto úkonů formou notářského zápisu náleží notáři odměna, jejíž výše se řídí vyhl. č. 196/2001 Sb., o odměnách a náhradách notářů a správců dědictví.

Podle novely obč. zákoníku (zákonem č. 47/1992 Sb.) mohou závěť pořizovat i osoby nezletilé, starší 15 let. Ty však mohou projevit poslední vůli pouze formu notářského zápisu. Děti mladší 15 let nemají způsobilost pořídit závěť, a to ani prostřednictvím svých zástupců.

Pro úplnost bych se zmínila ještě o přijímání závětí, listin o vydědění nebo listin o odvolání těchto úkonů do úschovy notáře. Postup je podrobně upraven v notářském řádu (§ 81 až § 84).

K evidenci závětí přidělených notáři soudem (jde o závěti, jež byly dříve v úschově státního notářství), notářem sepsaných formou notářského zápisu a notářem přijatých do notářské úschovy, vede notář seznam závětí, dále je veden jmenný seznam pořizovatelů závětí, a to zvlášť pro závěti živé a závěti neživé.

ZRUŠENÍ ZÁVĚTI

Zrušení závěti nebo listiny o vydědění je právním úkonem pořizovatele těchto listin, který směřuje k tomu, aby předchozí závěť nebo listinu o vydědění zbavil právních účinků. Zrušení závěti (listiny o vydědění), ať se stane jakýmkoliv způsobem, který zákon připouští, musí být vždy platné jako právní úkon (§ 34 a násl. obč. zák.).

Závěť lze zrušit způsoby, o nichž výslovně pojednává ust. § 480 obč. zákoníku (přiměřeně platí též pro listinu o vydědění), a to pořízením nové závěti, odvoláním závěti, nebo zničením listiny, na níž byla závěť napsána.

[*] Závěť se zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát. Jde většinou o případy, kdy oběma závěťmi zůstavitel pořizuje o veškerém svém majetku. Pokud již jednou byla závěť dřívější zrušena závětí pozdější, nemůže se účinnost dřívější závěti obnovit, a to ani tím, že pozdější závěť, která závěť dřívější zrušila, je později též zrušena. Není rozhodné jakým způsobem je nová závěť sepsána, zda stejně či jinak než závěť původní.

[*] Zřídí-li zůstavitel novou závěť, aniž dřívější závěť zruší, pak mohou obě závěti vedle sebe obstát, týkají-li se obě pouze části majetku zůstavitele a vzájemně se nevylučují. Pak se v dědickém řízení, za splnění dalších zákonných podmínek, užijí obě či více závětí zůstavitele.

[*] Závěť lze zrušit odvoláním, které nemusí mít stejnou formu, jaká byla použita při napsání odvolávané závěti. Závěť sepsanou notářským zápisem lze tedy např. zrušit vlastnoručně sepsaným odvoláním.

[*] Závěť lze též zrušit zničením listiny, na níž je napsána (např. roztrháním). Tak však nelze zrušit závěť sepsanou formou notářského zápisu.

Platnost závěti z hlediska splnění všech zákonných podmínek po úmrtí jejího pořizovatele posuzuje v rámci dědickém řízení soud (resp. pověřený notář jako soudní komisař), ale mnohdy je posouzení listiny velice obtížné. Zvláště, hodnotí-li se listina nejen z hlediska zákonných podmínek daných právním řádem ČR, nýbrž i z hlediska cizích právních norem. Je totiž nutné si uvědomit, že v hmotněprávní úpravě dědického práva jsou mezi jednotlivými právními řády rozdíly a v případě úmrtí cizince je nutné často aplikovat právní normy cizího právního řádu.

ALENA HAVRÁNKOVÁ

notářská kandidátka, Brno

Související