Není jistě vhodnější doby pro úvahy na případnými změnami v zákoně směnečném a šekovém č. 191/1950 Sb. ve znění zákona č. 29/2000 Sb., než je právě toto období, kdy práce na rekodifikaci našeho soukromého práva nabyly již reálnějších obrysů. Nelze dokonce vyloučit, že výsledky rekodifikačních prací si do textu uvedeného zákona nevyžádají určité zásahy.

Nelze však zapomenout, že i závazky ze směnek nebo šeků jsou závazkovými vztahy, i když svého druhu, a nelze tedy vyloučit, že obecná úprava závazků nebude takového rázu, že bude nezbytné z tohoto hlediska do zákona směnečného a šekového zasáhnout. V tomto období však, jak ostatně bude patrné i z dalšího textu, nelze řadu otázek vůbec uzavřít právě pro návaznost na jinou právní úpravu, která se vyvíjí.

Uvažoval jsem nad možností či nad nutností změny zákona směnečného a šekového již před téměř devíti lety.1) Nedávno rozvažoval na totéž téma R. Chalupa.2) Rád bych porovnal, kde se naše představy shodují, kde se rozcházejí a znovu chci shrnout své stanovisko k této otázce.

Přestože katalog možných nebo potřebných změn je u obou autorů poměrně četný, a to i když se vezme v úvahu, že některé návrhy se překrývají, nic to nemění na tom, že zákon směnečný a šekový představuje přes své stáří stále ještě mimořádně kvalitní zákonný předpis, který v současné normotvorbě jen obtížně najde konkurenci. Je nutno neustále obdivovat pregnantnost textu, úspornost vyjadřování, což vede k tomu, že jen vzácně je nutno si vypomáhat výklady, úplnou absenci kazuistiky při téměř úplném legislativním pokrytí celé problematiky.

Je sice škoda, že důvodem některých návrhů na změnu v textu zákona směnečného a šekového jsou evidentní nedostatky redakce, která text připravovala. Na celkovém mimořádně kladném hodnocení této normy to však nic nemění. Většina úprav, které jsou navrhovány, je vynucena především určitými změnami, kterými prošel život okolo, než nedostatky v textu zákona. I tak je pozoruhodné, že žádný z návrhů nemíří do významných otázek směnky, zejména nikoliv na její podstatu.

Zcela sdílím dvě premisy, z nichž vychází R. Chalupa. Předně jde o nutnost bezvýhradně respektovat výsledky konferencí o sjednocení směnečného a šekového práva, jak byly dosaženy v roce 1930, jde-li o směnku, a v roce 1931, jde-li o šek, v Ženevě. Lze jen litovat, že žádná z těchto úmluv nebyla námi doposud ratifikována, třebaže tehdejší Československo se na přípravě úmluv aktivně podílelo a všechny úmluvy podepsalo.

Pro ty, kdo pohlížejí na naši současnou politickou scénu příliš pesimisticky a snad si tehdejší pořádky idealizují, zvěstuji, že k ratifikaci nedošlo snad nějakým opomenutím, ale že se ohledně toho strhl politický boj stejně od podstaty věci odtržený, nekvalifikovaný a neodborný, jak to lze vidět i dnes, kdy více záleželo na tom, kdo ratifikaci prosazuje, než na tom, zda je to návrh rozumný. Již ve zmíněném článku jsem poukázal na to, že sice formálně můžeme přijmout směnečnou a šekovou úpravu, jaká se nám zlíbí, ale že pro naše vnější ekonomické vztahy byl by takový postup doslova katastrofou. Ženevské úmluvy dodrženy být musejí.

Bohužel, naprosto právem se R. Chalupa obává také o to, co se i se zcela zdůvodněným a racionálním návrhem novely zákona směnečného a šekového stane během legislativního procesu. Než nekvalifikované zásahy je lepší stávající stav, s ním si praxe konečně zatím vždy poradila.

Směnečné právo po vývoji, který již se počítá na tisíciletí, dospělo takové vyváženosti, že jeho systém je, bohužel, příležitostnými amatéry snadno narušitelný. Laikem přitom je také osoba, která má sice právní vzdělání, ale problematiku listinných cenných papírů obecně a zvláště pak směnek a šeků soustavněji nestudovala.

V dalším textu shrnu své i Chalupovy návrhy a své stanovisko k nim. Nepovažuji za potřebné uchylovat se k jakékoliv jiné systematice, než je zákonné pořadí dotčeného ustanovení. Pokud navrhuji změny v úpravě šeku, jde jen o zrcadlový odraz obdobných ustanovení směnečných, a proto jen poukážu na to, kterého ustanovení šekového se změna může týkat.

Předsadím jen velmi stručnou úvahu ohledně systému směnečného a šekového práva a na závěr se vyjádřím ke skutečným nebo jen domnělým nepřímým novelizacím směnečného nebo šekového práva.

SYSTÉM SMĚNEČNÉHO A ŠEKOVÉHO PRÁVA

Nebudu opakovat historii vývoje moderního směnečného a šekového práva u nás, jen dodám, že neumím odpovědět na otázku, proč byly v roce 1950 spojeny obě oblasti do jednoho zákona. Toto řešení nemá u nás vůbec žádnou tradici. Tedy domnívám se, že R. Chalupa nejenom není mimo realitu, když o možnosti rozdělení této matérie do samostatného předpisu směnečného a samostatného zákona šekového uvažuje, ale považuji to za krok správným směrem.

Znamená to sice nutnost zopakovat některé paragrafy z čl. III. zákona směnečného a šekového ve dvou předpisech, to je však zanedbatelné. Odstraní se tím základní problém, to jest příliš složitá systematika stávajícího zákona. Chalupa navrhuje také jiný postup, a to vypustit články ze zákona směnečného a šekového a přečíslovat jeho paragrafy. S tím však nesouhlasím. Každý, kdo potřeboval komparovat naši právní úpravu směnky nebo šeku se zahraničním právem, ocenil právě tu skutečnost, že číslování paragrafů odpovídá číslování článků Jednotného zákona směnečného a Jednotného zákona šekového. Přitom naprostá většina zahraničních úprav právě má oddělenou právní úpravu směnky na straně jedné a šeku na straně druhé a v příslušných zákonech rovněž dodržují číslování ustanovení podle Jednotného zákona směnečného a Jednotného zákona šekového.

Avizovanou výjimkou je jenom Švýcarsko, kde ovšem je směnka a šek součástí širší úpravy obligačního práva a jde tedy o jiný případ, než je náš zákon směnečný a šekový. Ostatně jedna z představ o podobě rekodifikovaného obč. zákoníku, dnes již překonaná, také s podobným zahrnutím směnečného a šekového práva do šíře pojatého předpisu počítala.

Rozdělení do dvou zákonů však již není jen novelizací, ale jde o přijetí nových předpisů, i když obsahově úzce navazujících na stávající zákon směnečný a šekový. Nelze se ubránit jistému dojetí, má-li se zrušit kvalitní padesát let starý a stále funkční předpis z oblasti soukromého práva, tedy v našich podmínkách něco nevídaného. Kdyby šlo o věc ve smyslu materiálním, šlo by o unikát podléhající zřejmě památkové ochraně. Věci by to však prospělo. Nejde ovšem na druhou stranu ani o nic zásadního, a kdyby nebylo jiných problémů, samotné zjednodušení systému by nestálo za to úsilí.

K JEDNOTLIVÝM DOTČENÝM USTANOVENÍM

Čl. I. § 7 a § 32 odst. 2

R. Chalupa navrhuje zaměnit sousloví platnost závazku souslovím existence závazku. Jeho argumentace je logická. Projevem vůle určitého subjektu povinnosti, závazky buď vzniknou nebo nevzniknou. Pojem neplatný závazek je problematický, protože důsledně logicky uvažováno by vlastně povinnost vznikla, ale ne platně a tedy by současně vznikla i nevznikla. Přesto bych tuto změnu, která na podstatě věci stejně vůbec ničeho nemění, nedoporučoval.

Argumentem není, že Jednotný zákon směnečný v čl. 7. výslovně hovoří o závazcích (les obligations, the obligations) a hodnotí je z hlediska platnosti (valables, valid). Důvodem je spíše to, že praxe si důsledky toho, když závazek je platný, nebo neplatný, představí snadno, kdežto závazek neexistující by mohl zavádět, o jakou kvalitu závazku vlastně jde. Samo sloveso "existovat" není v zákonném textu příliš pohledné.

Pokud bychom přece jen chtěli toto ustanovení vylepšit, pak je lépe použít pojem platného podpisu. Tak v obdobných ustanoveních postupoval Jednotný směnečný řád zavedený vládním nařízením č. 111/1941 Sb., tak postupuje rakouský směnečný zákon z roku 1955 i německý směnečný zákon z roku 1933.

U šeku by šlo o čl. II. § 10 a § 27 odst. 2.

Čl. I. § 9, § 15

V tomto případě navrhuje R. Chalupa zaměnit pojem "odpovídá a odpovědnost" za "ručí a ručení". Tady se dostáváme k zajímavé otázce české právní terminologie a jejího vývoje. Používají-li současné právní předpisy používají pojmů ručení, ručit, ručitel, jde prakticky vždy o označení speciálního zajišťovacího závazku (např. § 303 a násl. obch. zák.) nebo o zajištění velmi podobná až identická jako je mj. ručení společníků veřejné obchodní společnosti za její závazky.

Má-li jít o obecnou povinnost anebo i o povinnosti, jež jsou důsledkem porušení práva, hovoří se téměř vždy o odpovědnosti (za splnění, za škodu, za vady, za výrobek a další). Proč ovšem starší předpisy, judikatura i literatura hovoří ve stejné souvislosti o ručení, jak na to R. Chalupa správně poukazuje.

Je tomu tak proto, že dříve jev dnes známý jako ručení, to jest speciální zajišťovací závazek, byl označován jako rukojemství a jeho nositel jako rukojmí (viz § 1346 a násl. obecného zákoníku občanského z roku 1811). Směnečné rukojemství je reziduem tohoto pojmosloví. Tedy ještě ve čtyřicátých letech předminulého století nebylo pojmového rozdílu mezi obecným rukojmím (a tedy dnes ručitelem) a avalistou na směnce. Tento jev nebyl nikterak vzácný.

Slovenské znění zákona směnečného a šekového hovoří v předpisech o avalu také o ručiteli. Německý směnečný zákon používá, když hovoří o avalu, pojem Bürgschaft. To jen příkladmo. Jen u nás tím, že se změnil pojem pro obecného ručitele jako zajišťujícího dlužníka, je pojmově avalista odlišen jako rukojmí. Tedy pokud se dříve hovořilo o ručení, znamenalo to totéž jako dnes odpovědnost.

Namátkou lze poukázat na slavný komentář Rouček - Sedláček, kde lze se setkat s rozlišováním osobního ručení, pokud jde o závazek dlužníka ze závazku hlavního a věcné ručení, pokud jde o závazek zástavce, který zřídil k závazku dlužníka zástavní právo.3) Opět jde o příklad za jiné další.

Přesto se lze i dnes setkat s používáním označení ručení pro obecnou odpovědnost a je jasné, že ti, kdo takto tento pojem používají, nemají na mysli, že by snad byli ručiteli. Tak v restauraci lze vidět nápis "Za odložené věci se neručí". V šatně se dává na vědomí, že se neručí za obsah kapes. Motoristé běžně hovoří o povinném ručení. Zde všude jde jen o hantýrku. Předpisy přece již dávno hovoří výhradně o pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorového vozidla, o odpovědnosti za škodu na vnesených věcech apod.

Jedním z nemnohých zákonných reliktů pojmu ručení v původním smyslu v zákonných přepisech je "společnost s ručením omezeným". Z tradičních důvodů jistě budeme tento pojem používat i nadále. Zde však nejde ani o ručení ve smyslu obecné odpovědnosti, a to ani odpovědnosti limitované, protože společníci takové společnosti neodpovídají za nic a ono "ručení" spočívá jen v tom, že bude-li společnost špatně hospodařit, zmizí jejich kapitálové vklady do nenávratna. Že by však měli sami sebeméně za společnost plnit, nepřichází vůbec v úvahu - výjimkou je, jak známo, nesplacení vkladů.

Potom ovšem zavádět pojem ručení do zákona směnečného a šekového v jakékoliv souvislosti je buď archaismem, anebo zanášením hantýrky do právního předpisu. Souhlasit s tím v žádném případě nelze. Obojí by vedlo ke znejasnění a zamlžení povahy závazků postižních směnečných dlužníků. Mohu také poukázat na ustanovení čl. I. § 47 odst. 1 zákona směnečného a šekového, kde se rozlišují dlužníci, kteří jsou jasně vedlejšími, to je výstavce a indosanti na straně jedné a ti, kdo se za směnku zaručili na straně druhé.

Z povahy věci přicházejí v úvahu jen avalisté a čestní příjemci, jako osoby směnečně právně zaplacení směnky zajišťující. Také toto ustanovení bylo by pak třeba, kdyby byl návrh na zavedení pojmu ručení do zákona směnečného a šekového přijat, upravit. Konečně, proč potom nehovořit o ručení také u dlužníků přímých.

Čl. I. § 18 a § 19

V těchto ustanoveních je R. Chalupou shodně navrhováno nahradit pojem "majitele" pojmem "držitele". Základem tohoto návrhu je celkem pochopitelná snaha vyjádřit, že prokuraindosatář a zástavní věřitel nejsou až tak úplnými věřiteli ze směnky. Jde jistě do značné míry v jejich případě jen o quasi věřitele. Jenže v jakém směru. Jen pokud jde o vztah k indosantům z těchto rubopisů, to jest ke zmocniteli a k zástavci a potom již jen pokud jde o okruh možných dispozic se směnkou. Co se týká vztahu ke směnečným dlužníkům přímým i nepřímým, jde o majitele směnky se všemi právy.

Také tyto rubopisy vytvářejí fikci majitele ve smyslu čl. 16 odst. 1 zákona směnečného a šekového a domněnku majitele ve smyslu druhého odstavce téhož ustanovení. I tyto osoby mají povinnost směnku předložit k placení, dát ji protestovat a mají i plnou věcnou aktivní legitimaci pro soudní řízení stran nároků ze směnky atd. Potud jde o skutečné majitele směnky. To jsou důvody věcné proti přijetí tohoto návrhu.

Dále by nebylo možné se spokojit pouze s těmito ustanoveními, ale prakticky všechna místa v zákoně směnečném a šekovém, kde se mluví o majiteli, bylo by nutné doplnit o nějaké označení těchto indosatářů. Jen čl. I. § 21 zákona směnečného a šekového počítá při výkonu určitých práv ze směnky s pouhým detentorem již nyní výslovně. Těžkopádnost takového předpisu je evidentní.

Konečně není správné navrhované označení z hlediska pojmového. Zmíněný § 21 popisuje osobu, která předkládá směnku k přijetí, ač jí směnka nesvědčí, velmi případně jako toho, kdo má směnku jen v rukou. Držba a držitel jsou přece kvalifikované pojmy z oblasti práv věcných. Znamená to snad, že by tito indosatáři mohli směnku případně vydržet. Pro osoby, které pouze mají směnečnou listinu toho času ve své dispozici, ač věřiteli nejsou, lze použít výrazu detentor, český výraz neznám.

Dále není správně chápáno označení "porteur" či "holder", jak s nimi pracuje Jednotný zákon směnečný (a rovněž Jednotný zákon šekový). Tato označení přece Jednotný zákon nepoužívá jen v těchto ustanoveních, ale všude, kde zákon směnečný a šekový používá pojmu majitel. Jde tedy jasně o označení toho, kdo svým jménem práva ze směnky vykonávat může, koho Jednotný zákona považuje za věřitele. Sem jasně patří i prokuraindosatáři a zástavní věřitelé. Pokud chce Jednotný zákon vyjádřit, že jde o osobu směnku jen fyzicky ovládající, používá (např. čl. 16 nebo čl. 21) pojmů "detenteur" nebo v anglické verzi "possessor".

Jestliže výše v případě čl. I. § 7 šlo jen o terminologickou maličkost, jestliže při "ručení" jde o zásah nevhodný, ale nijak fatální, zde jde o vážný zásah do celé koncepce Jednotného zákona a také zákona směnečného a šekového s důsledky, které nelze ex katedra ani v úplnosti dohlédnout. Tento návrh je nutné jako smrtelně nebezpečný co nejdůrazněji odmítnout.

Čl. I. § 31 odst. 3

V žádném ze zmíněných příspěvků nebylo doposud k tomuto ustanovení nic navrhováno. Co mám tedy na mysli. Uvedené ustanovení říká, že o pouhém podpisu rukojmího na směnce platí, že zakládá směnečné rukojemství. Důsledně vzato, měl by být podepsaný nejprve rukojmím, aby šlo o pouhý podpisu rukojmího, aby se následně, až se podepíše, rukojmím stal. Z hlediska interpretace této věty jen metodou jazykového výkladu, jde o nesmysl. Smutné na tom je, že nejde o nedostatek překladu nebo redakce textu zákona.

Naopak, čl. 31 odst. 3 Jednotného zákona je zde přeložen doslovně. Přesto byl by zde na místě překlad volnější, který by sledoval stejný smysl. Jednotný směnečný řád z roku 1940 uváděl, že na pouhý podpis na líci směnky se hledí jako na prohlášení rukojemské. Stejně překládá Jednotný zákon směnečné právo rakouské a německé.

Nemyslím si, že by se našel tak šílený právník nebo dokonce soudce, který by ze stávajícího textu zákona směnečného a šekového dovozoval neplatnost prostých podpisů na líci směnky. Nejde tedy o nutnost. Přesto, pokud by se k zásahům do textu zákona směnečného a šekového přistoupilo, bylo by vhodné uvedené ustanovení naznačeným způsobem upravit.

V případě šeku jde o ustanovení čl. II. § 26 odst. 3 zákona směnečného a šekového.

Čl. I. § 37 odst. 4.

Zde jen stručně, protože v tomto bodě jsou oba návrhy zcela konformní. Jde jasně o redakční nedostatek, který je vhodné napravit.

Čl. I. § 41 odst. 1.

Sám jsem na toto ustanovení při úvahách de lege ferenda nepomyslel. R. Chalupa má úplnou pravdu a k jeho návrhu nemohu se než připojit. Ostatně i Jednotný zákon zde hovoří o dnu placení (jour de paiement, day of payment), a nikoliv o dnu platebním.

V případě šeku jde o ustanovení čl. II. § 36 odst. 1 zákona směnečného a šekového.

Čl. I. § 43 odst. 2 a § 44 odst. 5 a 6

Nutnost úpravy těchto ustanovení tak, aby odpovídala současnému úpadkovému právu, je nepochybná. Zde se ovšem dostáváme k jednomu z bodů, kde nelze učinit závěry definitivní, protože je obecně známo, že se pracuje na přípravě zcela nového předpisu úpadkového práva, který by měl stávající zákon o konkurzu a vyrovnání nahradit. Dokud nebude nové pojetí úpadkového práva dostatečně podrobně známo, nelze ani říci, jak se to dotkne zákona směnečného a šekového.

Vycházíme-li ze stávající úpravy, je jasné, že musí být zohledněno jak prohlášení konkurzu na majetek některých na směnce zúčastněných osob, tak i řízení vyrovnací. Na rozdíl od R. Chalupy však jsem toho názoru, že v souvislosti s vyrovnáním má být tou skutečností, na kterou by byl vázán vznik práva na výkon postihu před splatností směnky, již sám návrh úpadce na povolení vyrovnání, a nikoliv až soudní rozhodnutí, kterým bude vyrovnání povoleno. Blíže zde odkazuji na širší rozbor již dříve učiněný.4)

V každém případě je ovšem nezbytně nutné zcela jednoznačně, ať tak či onak, směnečné právo s právem úpadkovým v tomto ustanovení propojit. Praxe překonává problémy tohoto ustanovení výkladem. Za optimální to však považovat nelze, protože interpretace je tak jak tak již hodně extenzívní.

Čl. I. § 48 odst. 1 bod 2 a § 49 bod 2

Ve svém příspěvku z roku 1994 jsem zaujal stanovisko, že úprava úrokových sazeb při postihu je sice možná, že však není nutná a doporučil jsem ponechat sazbu šestiprocentní podle Jednotného zákona směnečného. A to při vědomí, jak jsem ostatně výslovně napsal, že jen diskontní sazba činila tehdy více, než sazba těchto úroků směnečných. Nemám celkem důvodu nic na tomto závěru měnit. Lze uvést příklady, že řada států, kde také nepochybně úrokové sazby klesají a stoupají, přidržuje se Jednotného zákona.

R. Chalupa navrhuje stanovit tyto úroky na dvojnásobek diskontní sazby ČNB. To je možné. Dokonce lze říci, že pokud bychom chtěli skutečně stanovit jinou sazbu těchto úroků, jde o sazbu nejvhodnější. Ze stejné sazby vychází i nařízení vlády č. 142/1994 Sb., pokud jde o sazbu úroků z prodlení, a dnes i obchodní zákoník.

Úroky směnečné sice nejsou přímo úroky z prodlení, do jisté míry však plní podobnou funkci a je tedy více než vhodné, když jejich sazba bude k sazbě úroků z prodlení blízká nebo dokonce zcela shodná. Jde-li o cizí právo, přistoupilo k jiné sazbě např. Německo, kde jsou tyto úroky stanoveny ve výši diskontní sazby zvýšené o dvě procenta.

V jednom však bylo by nutné návrh R. Chalupy upravit. Výhrada č. 13 k Jednotnému zákonu totiž umožňuje stanovit jinou sazbu jen pro směnky v tuzemsku vydané i splatné. Pro jiné směnky odlišnou sazbu nepřipouští. Tak také postupovali Němci, když výše uvedenou odlišnou sazbu výslovně vztáhli právě jen ke směnkám tuzemským a jinak ponechali sazbu šestiprocentní. Stejně bychom museli postupovat i my a dvojnásobek diskontu by nemohl platit pro směnky v mezinárodním platebním styku.

V oblasti šekové to platí pro ustanovení čl. II. § 45 bod 2. a § 46 bod 2.

Čl. I. § 48 odst. 2

O vhodnosti náhrady označení Státní banky československé označením České národní banky nemůže být nejmenších pochybností.

Zůstává ovšem problém, že Jednotný zákon zde nezná sazbu diskontní, nýbrž sazbu eskontní. Tu nadále k dispozici nemáme. Bylo-li v roce 1994 možné uvažovat, že případně později bude, je zřejmé, že nadále jí není a pochybuji, že kdy v dohledné budoucnosti bude. Myslím však, že pro tento případ je vhodnější použít sazby lombardní, než diskontní. Lombard má prostě k cenným papírům a půjčování na ně blíže.

Čl. I. § 72

V tomto ustanovení bylo by vhodné zohlednit existenci volných sobot, jak jsem již dříve navrhoval. Plně to umožňuje výhrada č. 18 k Jednotnému zákonu. Zahraniční úpravy směnky vesměs také již takovou úpravu provedly.

U šeku jde o čl. II. § 54.

Čl. I. § 79

Počínaje tímto ustanovením zákona směnečného a šekového se dostáváme již mimo Ženevské úmluvy a je tedy také jasné, že výčet protestních orgánů není ženevským právem nijak regulován. Tedy je jen na nás, které si zvolíme. Nejen na našem území, ale i jinde ve střední Evropě jsou tradičně protesty prováděny soudy a notáři. Ani všude v Evropě však to běžné není. Ve francouzské právní oblasti jsou soudní protesty neznámé. Existují tam však vedle protestů notářských také protesty prováděné jinými úředními osobami.

Protesty prováděné obecními a městskými úřady (v zákoně směnečném a šekovém uvedeny již zrušené místní národní výbory) žádnou tradici nemají a ani v posledních letech si žádnou nevybudovaly. Nadále platí, že vhodnými protestními orgány nejsou. Setrvávám tedy na doporučení municipální protesty vypustit. Pokud bychom chtěli mít výčet protestních orgánů širší, a tedy se neomezit jen na úředníky soudní a notáře, pak spíše než protesty obecní či městské nabízí se využít nově zřízené soukromé exekutory (zák. č. 120/2001 Sb.).

Jejich výhodou je, že oproti osobám působícím zejména na obecních úřadech musejí mít právní vzdělání, jak plyne z § 9 citovaného zákona a lze tedy očekávat, že jejich přístup k protestu bude přece jen více odborně podložen. Nelze ani přehlédnout, že značná část aktivit exekutora odehrává se tak říkajíc v terénu. To je případ i protestace, jež odehrává se především v platební místě a tedy jen výjimečně v úřadovně protestního orgánu.

U protestů soudních, které u nás svou tradici mají a které vypustit nenavrhuji, bylo by však lepší hovořit spíše o soudních úřednících než o soudech. Nejde přece o žádné soudní řízení, ale jen o opatření důkazu úřední cestou a poznat skutečnost a podat o ní formou protestu výpověď může jen konkrétní člověk a ne úřad. Konečně ačkoliv nejsem zastáncem zrušení soudních protestů u nás a v této době, přece bych opačnému návrhu nijak neoponoval. Domnívám se totiž, že tyto činnosti právě soudům principiálně nepatří.

Jde vlastně o pozůstatek stavu, kdy zeměpán prostřednictvím soudů vykonával spravedlnost a také jinak dbal o blaho svých poddaných a tedy vždy mohl, ovšem soudním prostřednictvím, svou autoritu projevit rovněž v oblasti protestů. V moderním demokratickém státě ovšem je soud jedním ze suverénních pilířů státní moci a má jiné úkoly.

V současnosti nelze ovšem veřejnosti za soudní protesty plnohodnotnou náhradu nabídnout a proto zatím nedoporučuji, aby byly tyto protesty vypuštěny. Pokud se však podaří zavést, a to nejen formálně v zákoně, ale zejména reálně v životě, protesty jiné, třeba výše zmíněnými soukromými exekutory, bude načase i soudní protesty odstranit.

Co se šeku týká, jde o čl. II. § 57 zákona směnečného a šekového.

Čl. I. § 82 odst. 2

Ve svém zmíněném dřívějším příspěvku jsem poukázal na potřebu úpravy předpisů o knize protestů. Návrhy tehdy vznesené, zůstávají aktuální i nadále. Nejsem v této oblasti dostatečně odborně zdatný, ale pokud by bylo technicky možné vést knihu protestů při zachování neporušitelnosti a kontinuity jejího obsahu rovněž v elektronické podobě, muselo by se na to pamatovat.

Níž se dostanu k otázce formy protestace. Pokud by došlo ke změně této formy, bylo by ovšem potřebné změnit i evidenci protestů. Pak zřejmě spíše než o knihu protestů šlo by zřejmě o jakýsi rejstřík protestů.

Šek obsahuje totožné ustanovením v čl. II. § 61 odst. 2 zákona směnečného a šekového. Je rovněž nutno uvážit, zda nebylo by možné vést jak knihu protestů směnečných, tak i knihu protestů šekových jako jeden rejstřík.

Čl. I. § 85

Již dříve jsem rovněž dal v úvahu doplnit toto ustanovení také o předpis, že zde uvedené hodiny (od 9 do 18 hodin) jsou nejen hodinami pro provádění protestů, ale také hodinami prezentačními, lhostejno zda pro předložení směnky k přijetí nebo k placení. Tento svůj původní návrh, jež považuji nadále za správný, doplňuji doporučením, uvážit také správnost výše uvedených hodin.

V našich podmínkách nejsou žádnou vzácností polední přestávky, a to i bankách. Je tedy otázkou, jestli by neměly být protestační a prezentační hodiny tomu přizpůsobeny. Dřívější směnečný zákon č. 1/1928 Sb. v § 98 stanovil tyto hodiny od 8 do 12 a od 14 do 17, a to považuji za vyhovující i dnes.

Pro šek stanoví tyto hodiny čl. II. § 63 zákona směnečného a šekového. U šeku nepřichází pochopitelně v úvahu jiné předložení než k placení.

Čl. I. § 86

Ve vztahu k tomuto ustanovení navrhuje R. Chalupa zavést vedle protestní listiny také povinný záznam o protestu přímo na směnce, namísto současné poznámky o protestu, která má význam jen deklarační. Tedy k platné protestaci vyžadovaly by se kumulativně dvě skutečnosti, a to protestní listina a doložka na směnce o protestu vyznačená protestním orgánem.

Je pravdou, že stav, kdy s povinností vyznačit protestaci na směnce není spojena žádná sankce, není dobrý. Základním pramenem poznání kohokoliv, kdo se směnkou přijde do styku, je právě směnečná listina. Nemůže-li z ní samé poznat vše podstatné, jde o vážný problém směnečné praxe. Ze směnky samé potom nemůže poznat zejména, zda byla zachována postižní práva, zda indosace byla provedena ještě s účinky podle čl. I. § 17 zákona směnečného a šekového anebo jen s účinky běžného postoupení pohledávky a další.

Konečně i z hlediska obchodního je přece dosti významné, zda směnka se splatností sice již prošlou nebyla ještě prezentována k placení a nelze tedy říci, jestli zaplacena bude, nebo nebude či zda byla nejen prezentována k placení, ale dokonce příslušná osoba byla stanoveným úředníkem vyzvána k placení a neučinila tak, či se dokonce před placením skrývá a nelze ji najít. Návrh R. Chalupy tedy rozhodně míří na správný cíl.

Řešení, které navrhuje, však za optimální nepovažuji, i když je možné. Vadí mi především, že by se výkon práv ze směnky dále formálně zatěžoval dalším úkonem. Zjištění neplacení je nutné, ale není třeba k tomu více, než jednoho úkonu. Znamená to však opustit protestní listinu. Je pravdou, že protestní listiny jsou nástrojem protestace u nás tradičním. Směnečný zákon č. 1/1928 Sb. sice o protestní listině nehovoří, ale z kontextu řady jeho ustanovení vyplývá, že šlo o praxi zcela zaběhnutou a jen se na ni v zákoně reaguje.

Jednotný směnečný řád z roku 1940 v čl. 81 stanovil, že protest je třeba napsat na směnku a uváděl též podrobnosti o umístění protestu na směnce (popř. na přívěsku). Toto řešení považuji za optimální. To znamená opustit protestní listinu a protesty značit přímo na směnku. Stejná právní úprava a také protestní praxe je nejméně v Německu a v Rakousku.

Obsah protestu, jak je nyní upraven v čl. I. § 80 zákona směnečného a šekového, i když značeného na směnce, nemusel by se nijak měnit, odpadl by pouze opis směnky. Samozřejmě, nemluvilo by se o protestní listině. Bylo by však třeba upravit zásady umísťování protestu na směnku, a to nejlépe obdobně tak, jak to činil Jednotný směnečný řád.

Šekové protesty se sice prakticky neprovádějí, bylo by však třeba upravit příslušným způsobem také čl. II. § 58 a § 64 zákona směnečného a šekového.

Čl. I. § 89

Konečně R. Chalupa navrhuje precizovat ustanovení o směnečném obohacení ve vazbě na promlčení směnečných závazků. S jeho návrhem plně souhlasím, sám jsem již dříve označil stávající znění tohoto ustanovení za redakční nedostatek při přípravě zákonného textu. Nedávno jsem věc blíže rozebral podrobněji5) a dospěl jsem ke stejným závěrům jako R. Chalupa.

Nelze však nevidět, že mé i Chalupovy názory vycházejí z toho, jak je pojímáno promlčení v současné obecné právní úpravě závazků. Ve svém posledně uvedeném příspěvku jsem ovšem poukázal na to, že tomu tak dříve nás nebylo a např. v Rakousku se doposud považují promlčené závazky za zaniklé (§ 1451 obecného zákoníku občanského). Nepředpokládám sice, že by probíhající rekodifikace soukromého práva opět změnila pojímání institutu promlčení a vrátila se ke starším představám. Nejsem také zastáncem takového zvratu.

Pokud by však k tomu došlo, pak se domnívám, že promlčení v právu směnečném nemělo by mít jiný význam než promlčení obecně. To platí jak, pokud jde o právní úpravu stávající, tak i pro právní úpravu budoucí. Tedy pokud by nový občanský zákoník se postavil na stanovisko, že promlčením práva zanikají, nebylo by zapotřebí na čl. I. § 89 zákona směnečného a šekového měnit ničeho. Není tedy možné zatím diskusi v tomto bodě uzavřít.

Totéž, co výše uvedeno, platí i pro šeky v čl. II. § 67 zákona směnečného a šekového. Zde však dávám v úvahu úpravu druhého odstavce uvedeného ustanovení s tím, že také u šeku by se promlčení, byť kratší, vázalo na zánik práv ze šeku anebo na promlčení těchto práv. Stávající vazba běhu promlčení práva na obohacení na vystavení šeku ve skutečnosti lhůtu pro uplatnění práva na obohacení často podstatně zkracuje.

K NEPŘÍMÝM NOVELIZACÍM ZÁKONA

Směnečné právo je pouze jednou větví práva závazkového, není tedy právním odvětvím, které by mohlo žít jen samo za sebe. Proto nezbytně také obecná úprava závazků mnoha kanály do práva směnečného proniká. Směnka ztělesňující závazek zaplatit abstraktní peněžitou částku je zároveň dokonalým cenným papírem a tedy nutně na ni platí v mnoha směrech i předpisy o cenných papírech.

Nemůže být ovšem vůbec žádných pochybností o tom, že zákon směnečný a šekový je předpisem pro směnku a šek speciálním a tedy nepochybně má právní úprava zákona směnečného a šekového přednost před předpisy obecnějšími, to jest jak před zákonem o cenných papírech, tak před obchodním nebo občanským zákoníkem a ostatně i před jakýmikoliv jinými předpisy, pokud by výslovně nestanovily, že pro směnky nebo šeky platí to, či ono. Tedy, i když v tomto směru vycházím z téhož jako Radim Chalupa, přesto tvrdím, že ke skutečnému zásahu do práva směnečného zákonem o cenných papírech vůbec nedošlo.

Jedinou přímou novelou zákona směnečného a šekového je změna provedená zákonem č. 29/2000 Sb., která nicméně je jen technické povahy a věcně na úpravě zákona směnečného a šekového nemění ničeho. Už vůbec nijak nás nevzdaluje ženevskému právu směnečnému. K jednotlivým styčným bodům uvádím:

Indosace jako podmínka převodu práv ze směnky na řad

Pokud se týká směnek, které mají formu cenného papíru na řad, lhostejno, zda příslušnou doložku obsahují nebo ne, uvádí čl. I. § 11 zákona směnečného a šekového, že je lze indosovat. O jiných v úvahu přicházejících způsobech dispozice s těmito směnkami se nijak nezmiňuje. Tedy jiné způsoby dispozice se směnkou nejsou vůbec předmětem směnečného práva.

Samo slovo "lze" nemá ovšem význam vyjádření, že je na úvaze každého majitele směnky, zda ji převede, nebo si ji ponechá, smysl tohoto slova je jistě ten, že lze směnku také indosovat. Co jiného se nabízí vedle indosace, ze zákona směnečného a šekového nevyplývá. Zbývá tedy jen obecná právní úprava a z té pak již jen postoupení pohledávky.

Jaká by byla situace, kdyby občanský zákoník možnost postoupení vůbec neznal. Zůstal by potom pouze skutečný institut práva směnečného, to je rubopis. Můžeme však říci, že úplným zrušením možnosti cese v obč. zákoníku došlo by ke změně zákona šekového a směnečného? Samozřejmě nedošlo, a to ani nepřímo.

Význam § 18 zákona o cenných papírech je tedy jen ten, že pro cenné papíry na řad možnost cese zrušil. Takových případů, kdy se mění obecné předpisy, má to význam pro vztahy směnečné v širším slova smyslu, a přesto nejde o žádnou tedy ani nepřímou novelizaci zákona směnečného a šekového, je spousta. Nejvýznamnější je jistě oblast materiální platnosti nebo neplatnosti podpisů (zastupování, svobodnost, vážnost, omyl a podobně), ale také některé předpisy o promlčení, zejména co se stavení a přerušení týká a další.

Smlouvy o převodu směnky na řad

Zákon směnečný a šekový vůbec žádnou smlouvu, která se směnkou jakkoliv souvisí, neupravuje a jen velmi zřídka se o takových smlouvách vůbec zmiňuje. Nejvýznamnější takovou zmínku činí v čl. I. § 10 zákona směnečného a šekového v souvislosti s tzv. blankosměnkami, ale ani zde není o této smlouvě vůbec nic bližšího upraveno. To však neznamená, že se směnkou nemohou žádné smlouvy bezprostředně souviset, ba že se směnkou pravidelně nesouvisí plejáda smluv.

Upneme-li pozornost k převodu směnky na řad, nezabývá se zákon směnečný a šekový nijak otázkou, co je vlastně popudem k převodu a tedy zejména k té fázi celého úsilí o změnu majitele směnky, kterou skutečně upravuje, to jest k indosaci.

Zamyslíme-li se nad tím, proč se pravidelně na směnku rubopisy vyznačují, proč do rubopisu indosant uvádí právě toho a ne žádného jiného indosatáře, dospějeme snadno k závěru, že k tomu musí mít dosavadní majitel směnky pádný důvod.

Jasně činí tak proto, že se před tím právě s touto osobou dohodl, že jí směnku prodá, daruje, vloží do obchodní společnosti nebo jinak zcizí. Tedy před tím, než byl na směnku vyznačen rubopis, nutně uzavřeli převodce-indosant a nabyvatel-indosatář o převodu směnky smlouvu. To platí nejen dnes, ale již dávno od té doby, kdy směnka jako indosovatelný papír existuje.

Zákon směnečný a šekový o této smlouvě zcela mlčí, neříká, o jakou smlouvu by mohlo jít. Kdybychom neměli zákon o cenných papírech tak, jak platí, nabízela by se pouze smlouva kupní a také od nepaměti se touto smlouvou směnky zcizovaly. Nikoliv ovšem proto, že kupní smlouva byla institutem směnečného práva, ale proto, že šlo o smlouvu, která se k tomu nejlépe hodila. Jistě by se existující směnka nemohla zcizovat smlouvou o dílo.

Rozdíl je tedy nyní v tom, že existuje speciální smluvní typ pro zcizování cenných papírů, který - jako institut speciální - vytlačil z této oblasti obecné smlouvy kupní. Nic jiného se nestalo. Na stole tedy není otázka, zda smlouva ano nebo ne, samozřejmě, že ano - nejde přece o krádež - ale jaký typ smlouvy použít. Vůbec žádný v úvahu přicházející typ smlouvy ovšem není v zákoně směnečném a šekovém upraven ani náznakem a vždy bude třeba sáhnout po úpravě obecnější nebo až nejobecnější.

Stejně nejde ovšem ani v případě smlouvy o převodu cenného papíru o nástroj univerzální. Platí jen pro převody za úplatu peněžitou i nepeněžitou a pro převody bezplatné. Nepůjde však vždy o tuto smlouvu jako důvod indosace. Již jsem zmínil možnost vložení směnky do obchodní společnosti, potom důvodem bude smlouva společenská. Zcela jistě bude docela jiná smlouva důvodem rubopisu zmocňovacího (čl. I. § 18 zák. směnečného a šekového) a rubopisu zástavního (čl. I. § 19 zák. směnečného a šekového).

Může jít někdy i o smlouvy nepojmenované při zvláštních způsobech nakládání se směnkou. Bez ohledu na typ použité smlouvy však jsme vždy mimo dosah směnečného práva. To nastupuje až s indosací. Potom ale žádná úprava v oblasti smluvní nemá s úpravou práva směnečného vůbec nic společného.

V celé šíři závazkových vztahů účastníků směnky však dokonce ani indosace vlastně není důvodem převodu směnky, ale realizací důvodu, kterým je ona smlouva. Jde o plnění povinnosti ze smlouvy. Jakmile však je směnka indosována, žije již indosace vlastním životem, a to proto, že se stala součástí obsahu dokonalého cenného papíru. Potom pro určení, zda k převodu došlo, z pohledu vztahů jen směnečných, je rozhodující, co je na směnce uvedeno, jak také vyplývá z čl. I. § 16 zákona směnečného a šekového a otázka důvodu není důležitá.

Nic to však nemění na skutečnosti, že smlouva, jako její důvod, indosaci vždy předchází. Nedostatky důvodu indosace by se odrazily jen jako kauzální námitky ve sporu, kde by proti sobě stál indosant jedné a indosatář na straně druhé.

Konečně ani jakákoliv smlouva a následná indosace samy nejsou schopny majitele směnky změnit, protože se indosatář může stát majitelem až poté, kdy se směnky uchopí. Nemá-li směnku v rukou, stejně nemůže žádná práva ze směnky vykonat.

Problematiku předání směnky ostatně neřeší vůbec žádný předpis. Samu myšlenku nutnosti předání listiny pro převod ohledně všech cenných papírů uvádí poněkud nadbytečně, nikoliv však nesprávně, § 17 zákona o cenných papírech.

Jsem ostatně názoru, že vyloučení běžného postupu pro práva z jakýchkoliv cenných papírů na řad i na doručitele je všem těmto papírům bez výjimky, a to včetně směnky, jen ku prospěchu, protože snaha o nakládání s těmito listinami jen formou obyčejného postupu je pravidelně více snahou obejít právní předpisy, ne-li přímo podvodem, než poctivým obchodem. Navíc dispozice s cenným papírem prostřednictvím indosace činí vztahy s ním související jasnější a přehlednější pro všechny.

Převody rekta směnek

Rovněž se domnívám, že k žádné a tedy ani nepřímé novelizaci nedošlo. Zastávám názor, že předpis čl. I. § 11 odst. 2 zákona směnečného a šekového o tom, že rekta směnky se postupují ve formě a s účinky obyčejného postupu, to jest postoupením pohledávky ze směnky podle obč. zákoníku, je skutečně předpisem speciálním oproti § 13 zákona o cenných papírech a že tedy rekta směnky jest cedovat.

Zástava směnek na řad

Také zde se blíží předpisy o cenných papírech zákonu směnečném a šekovém, možná v tomto případě vůbec nejtěsněji. Opět vidíme, že jediné ustanovení zákona směnečného a šekového, které se k zástavě směnek vztahuje (čl. I. § 19), řeší jen směnečné a žádné jiné důsledky zástavních rubopisů. I zde je přece jasné, že směnka nebude zastavena pro nic a za nic a tedy, že bude tomuto rubopisu vždy předcházet jasně smlouva zástavní.

Zda by šlo o obecnou zástavní smlouvu podle obč. zákoníku nebo speciální smlouvu podle § 39 zákona o cenných papírech, je z hlediska zákona směnečného a šekového zcela bezvýznamné. Zmíněným těsným přiblížením se zákona o cenných papírech zákonu směnečném a šekovém je předpis § 40 odst. 2 zákona o cenných papírech, který stanoví zástavní rubopis jako podmínku vzniku zástavního práva a když stanoví jeho náležitosti. Tady je snad určitý problém.

Uvedené ustanovení vylučuje blankoindosaci. Ani zde však bych neměl odvahu hovořit o novelizaci zákona směnečného a šekového, byť nepřímé, neboť dosud byly sice nevyplněné rubopisy v souvislosti se zástavou směnky obecně připouštěny, šlo však jen o výklad, výslovně dovoleny nebyly. V žádném případě není novelizací § 44 zákona o cenných papírech, pokud jde o realizaci zástav. Tento zákon předpisů zákona směnečného a šekového naopak zcela v souladu s nimi důsledně využívá.

Zákon o spotřebitelských úvěrech

Směnek jistě se do jisté míry dotýká také ustanovení § 12 zákona č. 321/2001 Sb., o spotřebitelských úvěrech, které o směnkách a povinnostech majitele směnky hovoří. Přesto míří uvedené ustanovení právě jen do vztahů smluvních, které se ke směnkám v platební nebo zajišťovací funkci přimykají a do práv a povinností majitele směnky z těchto smluv a nezasahuje nijak směnku jako cenný papír v její podstatě a tedy nedotýká se nikterak ani zákona směnečného a šekového samého.6)

Uvedený katalog možných změn je poměrně obsáhlý. Nic to však nemění na myšlence, že zákon směnečný a šekový je právním předpisem, měřeno našimi podmínkami, neobyčejně kvalitním. Řada navrhovaných změn je povícero formulační nebo redakční povahy a tyto nedostatky lze bez nesnází i dnes překonat výkladem. Přesto se domnívám, že je nezbytně nutné alespoň k novelizaci přistoupit.

Zásadním problémem je nedostatečný soulad s úpadkovým právem, a to i stávajícím. Čím méně se bude nové úpadkové právo podobat současném, a zřejmě tomu tak bude, proč by se ostatně jiný předpis vůbec připravoval, tím bude tento nesoulad větší a je možné, že se dojde k bodu, kdy již rozpor interpretací nebude překlenutelný. Již dnes ostatně považuji výklad ustanovení čl. I. § 43 zákona směnečného a šekového za pohybující se na samé hranici udržitelnosti.

I extenzívní výklad má své meze. Vykonávat práva ze směnky, navíc před splatností praeter legem, bylo by již na hranici ústavnosti (nikdo není povinen činit, co mu zákon neukládá).

Bez alespoň dílčích změn v zákoně směnečném a šekovém to prostě do budoucna nepůjde a jde hlavně o to, aby tyto úpravy byly jen nezbytně nutné a účelné, neodporovaly Jednotnému zákonu směnečnému a šekovému a zajišťovaly soulad zákona směnečného a šekového s jinými právními předpisy.

Bylo by vítané, kdyby celému legislativnímu úsilí předcházela širší diskuse, která by upozornila na možná další slabá místa stávajícího textu zákona směnečného a šekového.

Poznámky:

1) Kovařík, Z.: Úvahy de lege ferenda nad směnečným a šekovým právem, Právní praxe č. 1/1994.

2) Chalupa, R.: Směnečné právo a jeho zamýšlená novelizace, Právní rádce č. 8/2002.

3) Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, díl II. Praha 1935, s. 639 a 640.

4) Kovařík, Z.: Směnka a šek v souvislosti s konkurzem a vyrovnáním, Právní rozhledy č. 7/1997.

5) Kovařík, Z.: Důsledky promlčení směnečných závazků, Právní rozhledy č. 4/ 2001.

6) Blíže viz Kotásek, J.: Směnka jako zajišťovací a platební prostředek u tzv. spotřebitelských úvěrů, Časopis pro právní vědu a praxi č. 4/1988, PF Masarykovy univerzity, Brno, s. 737; Kovařík, Z.: Směnka jako zajištění, C. H. BECK, Praha 2002, s. 69.

Zdeněk Kovařík

předseda senátu Vrchního soudu v Praze

Související