Především podnikové důchodové zaopatření je složkou - chcete-li "pilířem" - sociálního důchodového zabezpečení a jako takové je velmi významným nástrojem státní penzijní politiky. U nás se to v posledních letech projevovalo zejména v diskusích o vládním návrhu zákona o zaměstnavatelském penzijním připojištění z dílny sociální demokracie, který byl - z mého pohledu naštěstí - parlamentem odmítnut. Mně přitom nejde o politickou stránku věci, ale o odborný fundament takových návrhů. A nejen návrhů, ale i stávající české právní úpravy.

Z dob minulých jsme zdědili "čistý stůl" - dřívější režim nepřipouštěl podnikové důchodové zaopatření, a to ze "systémových" důvodů. Důchodové připojištění z předkomunistických dob bylo až na nepodstatné zbytky šmahem odstraněno (na úkor zaměstnanců) a výjimky vzniklé v rámci zdokonalené soustavy plánovitého řízení v letech 1968 a 1969 byly také zrušeny, až na případy, kdy již vznikl soukromý nárok na důchod.

"Čistý stůl" v roce 1990 byl vlastně pro státní politiku výhodou, neboť v řadě západních zemí mají značné problémy se zvládnutím zastaralých systémů podnikového důchodového zaopatření. Ty totiž často neodpovídají dnešní době a dnešní politice v oblasti zaměstnaneckých výhod.

Je naší velkou výhodou, že nepotřebujeme reformovat různé zastaralé systémy podnikového zaopatření - protože je nemáme, na rozdíl třeba od Německa. Mimochodem, hlavním smyslem navrhované směrnice Evropského parlamentu a Rady o činnosti institucí zaměstnaneckého důchodového zabezpečení, je z našeho pohledu otevření jednotného trhu pro instituce, které mají kvalitu životních pojišťoven.

Takové otevření je možné jen u těch systémů, kde produkty mají kvalitu životního pojištění (včetně odpovídající tvorby technických rezerv). Se systémy s nestandardními produkty nelze v dané fázi na úrovni Evropy nic zvláštního dělat. Německá důchodová reforma však ukazuje, že lze využít systému státní podpory kvalifikovaných produktů k pozvolné restrukturalizaci podnikového důchodového zaopatření.

Nicméně u nás po roce 1990 vznikly na bázi pojištění nové instituty, jejichž obsahem jsou zaměstnanecké výhody, a to na základě státní podpory. Zlomovou událostí byl u nás zákon o penzijním připojištění se státním příspěvkem z roku 1994. Státní podpora je zde demonstrována přímo v názvu zákona.

STÁTNÍ PODPORA PENZIJNÍHO A SOUKROMÉHO ŽIVOTNÍHO POJIŠTĚNÍ

Penzijním připojištěním se státním příspěvkem se rozumí jeden konkrétní produkt, definovaný v podstatě přímo v zákoně. Výhradním distributorem tohoto produktu jsou zvláštní soukromé instituce (penzijní fondy). Tyto skutečnosti jsou zvlášť významné ve vztahu k zahraničí, při překladech a diskusích s cizinci.

Termín "penzijní připojištění" (Pensionszusatzversicherung) nyní nalezneme v Rakousku a rozumí se jím důchodové pojištění u soukromé pojišťovny, které je v pojistné smlouvě takto označeno. Rakouské penzijní připojištění je označení pro "kvalifikované produkty" pojišťoven s nárokem na státní podporu a "prémii" ve formě odpočtu pojistného od daně z příjmů.

Prémie má stejnou konstrukci a výši jako u jiného státem podporovaného produktu - stavebního spoření. Konkurentem rakouského penzijního připojištění jsou tři jiné finanční produkty - spoření u investičního fondu, pojištění u penzijní pokladny placené zaměstnancem, připojištění k zákonnému penzijnímu pojištění.

Termín "penzijní fond" (pension fund) je anglosaského původu a označuje v první řadě prostředky určené k důchodovému zabezpečení. I když tyto penzijní fondy jsou z právního hlediska samostatné, jsou spravovány bankami a pojišťovnami (popř. i jinými finančními institucemi). Pro nás je jistě zajímavé, že penzijní fondy podle tohoto modelu byly zavedeny v rámci německé penzijní reformy z roku 2001.

Jde o novou formu podnikového důchodového zaopatření. Zaměstnavatel se zavazuje buď k poskytování pevné dávky (dávkově definovaný důchod), nebo jen k placení pojistného (příspěvkově definovaný důchod). Penzijní fondy podléhají státnímu dozoru nad pojišťovnictvím. Na rozdíl od životních a důchodových pojišťoven mají mít penzijní fondy větší prostor pro umisťování svých prostředků do akcií. Při změně zaměstnavatele může zaměstnanec prostředky převést. Státní podporu mají jen příspěvky poskytované na kvalifikované, státním dozorem certifikované produkty.

V Česku byla státní podpora produktů životního pojištění poskytovaných životními a kompozitními pojišťovnami zavedena od roku 2001. Pojistné placené pojištěnými na kvalifikované produkty, které jsou v zákoně o daních z příjmů označeny jako "soukromé životní pojištění", je odpočitatelné od základu daně z příjmů fyzických osob v rozsahu do 12 000 korun ročně. Pojistné placené zaměstnavatelem obdobně jako u zaměstnance nepodléhá dani z příjmů ze závislé činnosti rovněž v rozsahu do 12 000 korun ročně.

Vedle toho mají kvalifikované produkty placené zaměstnavatelem ještě další, podstatně významnější státní podporu v podobě osvobození od placení pojistného na sociální a zdravotní pojištění. Celkově jde o 47,5 procent z pojistného hrazeného za životní pojištění, z toho 12,5 procent ušetří zaměstnanec a 35 procent zaměstnavatel. Tato státní podpora není omezena na tzv. soukromé životní pojištění. Zaměstnavatel však na druhé straně musí platit daň z příjmů z pojistného převyšujícího u jednotlivých zaměstnanců částku 8000 korun ročně.

Státní podpora penzijního připojištění se státním příspěvkem byla zásadně vylepšena od roku 2000. Zvýšily se nejen sazby státního příspěvku (od třetího roku trvání smlouvy), ale pro příspěvky vyšší než horní hranice státem podporovaného příspěvku účastníka (6000 korun ročně) byla zavedena státní podpora ve formě odpočtu od základu daně z příjmů fyzických osob v rozsahu do 12 000 korun ročně. Státní podpora pojištění placeného pojištěným se tak vztahuje na jeho příspěvky do výše 18 000 korun ročně.

Od téhož roku byla rekonstruována státní podpora penzijního připojištění poskytovaného zaměstnavateli. Státní příspěvek byl zrušen, bylo umožněno zahrnutí příspěvku zaměstnavatele do nákladů podniku v rozsahu do tří procent z hrubé mzdy zaměstnance, zaměstnanec neplatí daň z příjmů ze závislé činnosti z příspěvku zaměstnavatele do pěti procent z hrubé mzdy. Příspěvek zaměstnavatele nepodléhá pojistnému na sociální a zdravotní pojištění.

Již z pouhého výčtu stávajících konstrukcí státní podpory životního pojištění a penzijního připojištění se státním příspěvkem je zřejmá potřeba jeho rekonstrukce. Rozdíly mezi konstrukcemi nejsou ničím odůvodněny, samozřejmě s výhradou zájmů jejich nositelů, příjemců a autorů.

PENZIJNÍ PŘIPOJIŠTĚNÍ JE SOUKROMÝM POJIŠTĚNÍM

Zákon o penzijním připojištění se státním příspěvkem byl v systému českého práva fakticky přiřazen k právu sociálního zabezpečení. Systémově mělo jít o důchodové nadlepšení k sociálnímu důchodovému zabezpečení, později k (státnímu) důchodovému pojištění. Použilo se však slova "připojištění", které má ovšem v pojistném právu jiný obsah.O připojištění se hovoří pouze v souvislosti se "základním" pojištěním. Obojí je upraveno jednou pojistnou smlouvou.

Z pohledu českého práva "penzijní připojištění" není pojištěním - ustanovení o pojistné smlouvě v občanském zákoníku se na "penzijní připojištění" nevztahují. Podobně se na penzijní fondy nevztahuje zákon o pojišťovnictví, který upravuje především státní dozor nad soukromými pojišťovnami. Přitom z věcného hlediska penzijní fondy jsou nepochybně soukromými pojišťovnami a "penzijní připojištění" je nepochybně druhem životního pojištění.

Představa, že "penzijní připojištění" není životním pojištěním, vznikla u vládních úředníků, kteří žili v domnění, že životní pojišťovny poskytují pouze tzv. dávkově definované penzijní produkty. České "penzijní připojištění" je totiž tzv. příspěvkově definovaným produktem, neboť výše důchodu se stanoví podle tzv. penzijního plánu až po podání žádosti o výplatu důchodu. V první fázi "penzijního připojištění" se pouze platí pojistné - spoří se. Ironií je, že "penzijní připojištění" slouží asi 99 procentům klientů pouze ke spoření, penze nikoho nezajímá, a to již při sjednání smlouvy. Můžeme tak vlastně konstatovat, že "penzijní připojištění" není připojištěním a nejde u něj o penzi.

Dávkově definovaným produktem důchodového a obecněji každého životního pojištění se myslí produkt, kde pojistná smlouva stanoví (garantuje) výplatu pojistného plnění v konkrétní výši - ať již jednorázově (výplata pojistné částky), nebo ve formě důchodu. Termín "dávkově definovaný" produkt je anglikanismem, který byl do našeho práva zcela zbytečně zanesen zákonem o penzijním připojištění se státním příspěvkem (benefit = dávka, pojistné plnění).

Totéž platí o termínu "příspěvkově definovaný produkt" (penzijní plán apod.). Příspěvkem se přitom rozumí pojistné. Obsahem pojistné smlouvy u příspěvkově definovaného produktu není výplata sjednané pojistné částky či důchodu, při jednorázové výplatě pojistného plnění se zde vyplatí to, co je na individuálním účtu klienta ke dni ukončení smlouvy.

Dnes se již u nás běžně prodává "tzv. investiční životní pojištění", kde investiční riziko nese pojištěný, např. zaměstnanec. Investiční životní pojištění je vždy příspěvkově definovaným produktem, a to buď v čisté podobě, nebo (a to většinou) v kombinaci s dávkově definovaným produktem - např. s výplatou garantované pojistné částky v případě smrti.

Tzv. penzijní připojištění se státním příspěvkem patří věcně mezi soukromá pojištění, jde o investiční životní pojištění, u něhož se podíly na přebytcích pojistného (na zisku) vyplácejí formou úroku a kde je stanovena výše jednorázového plnění (po skončení etapy spoření) ve výši zaplaceného pojistného, státního příspěvku a příslušných podílů na zisku. Pokud si klient zvolí výplatu důchodu, přemění se investiční životní pojištění - v typickém případě - na klasické důchodové pojištění, u něhož je garantována výše důchodu (dávkově definovaná penze).

Začlenit penzijní připojištění se státním příspěvkem mezi odvětví soukromého pojištění podle směrnice EU, a tím i podle českého zákona o pojišťovnictví, není problém. Stejně tak není problémem aplikovat státní dozor podle stejného zákona na stávající české penzijní fondy. K tomu chybí jediné, a to vůle transformovat právní úpravu penzijního připojištění se státním příspěvkem na standardní české pojistné právo.

Přitom je zde úzká souvislost s celou státní penzijní politikou. Více než zřejmé to ostatně bylo v souvislosti s vládním návrhem zákona o zaměstnaneckém penzijním připojištění, kdy bylo záměrem, aby vznikly zcela nové instituce důchodového pojištění, které by prodávaly výhradně jeden typ kvalifikovaného produktu a požívaly by zvláštní státní podpory. Další souvislosti byly spojeny i s dalším neúspěšným vládním legislativním návrhem, a to novelou zákona o penzijním připojištění se státním příspěvkem. Oba tyto návrhy měly sice jisté racionální jádro, fakticky však vyúsťovaly především v další rozbíjení již beztak silně absurdního systému.

Přitom nazrála doba, abychom nově definovali základní konstrukci státní podpory kvalifikovaných produktů životního pojištění, samozřejmě včetně stávajícího penzijního připojištění se státním příspěvkem. A nejde jenom o státní podporu, ale i o poskytovatele příslušných produktů a nejde přitom jen o hledisko a zájmy státu a spotřebitelů, ale i o zájmy pojišťoven a penzijních fondů včetně nákladů na celý systém.

PILÍŘE DŮCHODOVÉHO ZABEZPEČENÍ A STÁTNÍ PODPORA

Podnikové důchodové zaopatření je v Německu a v dalších zemích EU považováno za druhý pilíř důchodového zabezpečení. Prvním pilířem je sociální důchodové pojištění; třetím pilířem je pak životní pojištění, které si každý občan či zaměstnanec platí sám na základě pojistné smlouvy s pojišťovnou či penzijním fondem.

Ve druhém a třetím pilíři důchodového zabezpečení je smysluplná státní podpora důchodového nebo i dalšího životního pojištění (to neplatí pouze v případě, že podnikové důchodové zaopatření je povinné). Zásadní je, zda je nějaký relevantní důvod pro diferenciaci státní podpory druhého nebo třetího pilíře. Vedlejší, nicméně však také významnou otázkou je, do jaké míry jsme schopni realizovat státní podporu obou pilířů na stejné úrovni, popř. co takový požadavek vlastně znamená, je-li to naším cílem.

Preference třetího pilíře před druhým pilířem se v praxi prosadila ve Velké Británii - po předchozích peripetiích, kdy nejprve byla zavedena druhá složka prvního pilíře (SERPS), poté začala být preferována náhrada SERPS podnikovým zaopatřením a s dalším časovým odstupem byla zavedena preference třetího pilíře (personal pensions) před druhým pilířem.

Výsledkem je svérázná džungle, v níž se běžný občan těžko vyzná, což je samozřejmě velkým zdrojem obživy kvant finančních poradců, kteří prodávají své služby jednotlivým pojištěným. Důvodem preference třetího pilíře před druhým pilířem je teze, že tím "pravým" soukromým pojištěním je pojištění sjednávané pojištěným. Z pohledu krajního liberalismu je podnikové zaopatření výrazem paternalismu a tržních deformací, za klienta významně rozhoduje jeho zaměstnavatel.

Protagonisté preferování druhého pilíře před třetím pilířem staví na tom, že touto cestou se dosáhne vyšší pojištěnosti zejména mladších zaměstnanců (tito zaměstnanci často odmítají i pojištění, které je nic nestojí). Podpůrně se argumentuje i nižšími náklady na skupinové pojištění. Často v argumentaci hrají významnou úlohu odbory - při sjednávání pojištění, popř. při správě penzijních fondů.

Osobně se nehlásím k žádným uváděným argumentům ve prospěch preference druhého či třetího pilíře. Státní podpora by pak měla být pro oba pilíře shodná, je-li to samozřejmě technicky proveditelné. Dokonce vycházím z toho, že státní podpora by měla být dostupná pro všechny. Pro zaměstnance i osoby samostatně výdělečně činné a popř. i pro další občany či rezidenty. Není důvod pro preferenci zaměstnanců, a tudíž nejenže nelze preferovat druhý pilíř před třetím pilířem, ale státní podporu nelze ani odměřovat zvlášť pro druhý pilíř a zvlášť pro třetí pilíř. Klient by neměl být stimulován k využití obou pilířů. Je věcí jeho volby, zda se účastnit druhého nebo třetího pilíře, má-li tuto možnost volby coby zaměstnanec.

Z pohledu státní podpory kvalifikovaného životního pojištění ztratilo prvořadý smysl rozlišovat druhý a třetí pilíř důchodového zabezpečení. Tak je tomu od loňska v Německu: tzv. Riesterovu státní podporu (Riester je ministrem práce) lze vyčerpat buď podnikovým nebo soukromým zaopatřením. Zajímavou konstrukcí je přitom to, že zaměstnanec si může vynutit podnikové zaopatření na úkor své mzdy. V tomto směru tak existuje právo zaměstnance na podnikové zaopatření. Podnětem bylo zřejmě právě to, že skupinově sjednané pojištění je nákladově výhodnější.

Nesporně perspektivní metodou realizace podnikového důchodového zaopatření je "přímé pojištění" zaměstnanců u životní pojišťovny. U nás je dnes v tomto směru státem podporováno pouze individuální životní pojištění, sjednané zaměstnancem u pojišťovny, na něž zaměstnavatel přispívá. Jde o komplikovanou a režijně nákladnou náhražku skupinového pojištění.

Asi jde o světově unikátní konstrukci, vzniklou v rámci předělávání původního návrhu zákona o penzijním připojištění se státním příspěvkem. V zahraničí se přímým pojištěním rozumí pojištění sjednané podnikem s pojišťovnou, a to ve prospěch zaměstnanců. Odmítání skupinového pojištění v našich podmínkách zřejmě odpadne s vyřešením problematiky přechodu k jiné pojišťovně v souvislosti se změnou zaměstnavatele.

V české praxi vede stávající diskriminace skupinového pojištění nezřídka k tomu, že zaměstnavatelé praktikují konkurenci jednotlivých pojišťoven při získávání jednotlivých zaměstnanců, majících nárok na příspěvek zaměstnavatele. Místo nákladových úspor jsme tak svědky toho, že jednotlivým zaměstnancům postupně telefonují prodejci jednotlivých konkurujících si pojišťoven. Velkou nevýhodou je také fluktuace zaměstnanců.

KVALIFIKOVANÉ ŽIVOTNÍ POJIŠTĚNÍ

Každý produkt penzijního připojištění má nárok na státní příspěvek i na další státní podporu ve formě odpočtu příspěvku účastníka (tedy pojistného) od základu daně z příjmů fyzických osob a v případě, že příspěvek hradí zaměstnavatel, pak i ve formě nezahrnutí příspěvku do vyměřovacího základu pro pojistné na sociální a zdravotní pojištění zaměstnance i zaměstnavatele. Daň z příjmů ze závislé činnosti se z příspěvku zaměstnavatele do 12 000 korun nevybírá, jde o analogii odpočtu příspěvku účastníka od základu daně z příjmů fyzických osob.

Každý produkt penzijního připojištění, ať ho poskytuje kterýkoliv penzijní fond, je kvalifikovaným produktem v tomto smyslu. Je to dáno konstrukcí produktu, která je - pokud jde o fázi placení pojistného - v podstatě plně obsažena v samotném zákoně. Penzijní fondy se nemohou od ustanovení zákona odchýlit, tzv. penzijní plány na uvedené skutečnosti nemohou nic změnit. A penzijní plány (obsahově jde o pojistné podmínky) jsou navíc schvalovány dvěma ministerstvy, takže z pohledu zaměstnavatele a finančního úřadu není třeba zkoumat, zda produkt splňuje podmínky pro přiznání daňových a dalších výhod.

U tzv. soukromého životního pojištění je tomu u nás jinak. Obecná právní úprava pojistných podmínek soukromého pojištění u nás nyní odpovídá směrnicím EU. Produktů životního pojištění je mnoho a jejich pojistné podmínky Úřad státního dozoru v pojišťovnictví a penzijním připojištění (dále jen "Úřad") pouze registruje. Přesněji řečeno, Úřad registruje pojistné podmínky nikoliv podle produktů, ale podle odvětví životního pojištění, kterých se týkají. Přitom navíc jeden produkt může patřit do více odvětví životního pojištění.

Přičlenění pojistných podmínek k určitému odvětví životního pojištění, tak jak je registruje Úřad na základě návrhu pojišťovny, není směrodatné pro posouzení, zda příslušný produkt splňuje kritéria tzv. soukromého životního pojištění, a má tedy nárok na státní podporu ve výše uvedených formách.

V zahraničí je obvyklá certifikace kvalifikovaných produktů životního pojištění. Spočívá v tom, že úřad státního dozoru nebo centrála daňového úřadu vydá kvalifikovanému produktu příslušné pojišťovny - na žádost - osvědčení pro účely nároku na státní podporu. U nás je tak věcí příslušného správního úřadu, správy sociálního zabezpečení či zdravotní pojišťovny, zda uzná jednotlivá "Potvrzení o pojistném zaplaceném poplatníkem na soukromé životní pojištění", a tím odsouhlasí státní podporu pro příslušnou pojistnou smlouvu.

Samozřejmě by mohlo dojít k situaci, že příslušný správní úřad či úřadovna uvedených institucí bude postupovat odlišně. Jeden může produkt uznat za kvalifikovaný, druhý či třetí ne apod. Má-li být uplatňování státní podpory pro klienty "přátelské", pak je nutné zavést certifikaci produktů tzv. soukromého životního pojištění.

Dosavadní uplatňování státní podpory ze strany finančních úřadů lze charakterizovat jako benevolentní. Vůči jednotlivým občanům lze sotva postupovat jinak. Lze však spekulovat, že některé pojišťovny vydávají potvrzení i na produkty, které by úřední certifikát neobdržely. Dokonce se stalo, že klienti v jedné obálce obdrželi potvrzení a dopis, který vyzýval klienta k přepracování smlouvy, aby byl nárok na státní podporu (jinak příští rok potvrzení nemělo být zasláno).

Naproti tomu v působnosti správy sociálního zabezpečení, kde jde především o pojištění poskytovaná zaměstnavatelem, byl za platnosti dřívější právní úpravy (do roku 2000) na základě výkladu ministerstva práce a sociálních věcí uplatňován "přísný" přístup a došlo ke dvěma soudním sporům, v nichž orgán sociálního zabezpečení prohrál. Šlo o to, zda textace pojistných podmínek příslušných životních pojištění odpovídá zákonu o pojistném na sociální pojištění, či nikoliv. Předtím správa sociálního zabezpečení, na základě ministerského výkladu, vyžadovala, aby pojistky obsahovaly větu typu "pojištění končí při dosažení věku pojistníka 57 let, tři měsíce a deset dnů". Komentáře jistě netřeba.

Zákon o daních z příjmů definuje soukromé životní pojištění jako legislativní zkratku (resp. souhrnné označení) pro pojištění pro případ dožití, nebo pojištění pro případ smrti nebo dožití, nebo důchodové pojištění. Produkty tohoto druhu nesmějí obsahovat jiná neživotní rizika, resp. pojištění pro případ úrazu nebo nemoci. V praxi jde především o riziko úrazu a riziko vážných onemocnění. Pokud produkt, např. pojištění pro případ smrti nebo dožití, zahrnuje i vážná onemocnění, pak nejde o pojištění kvalifikující se na státní podporu.

Odlišná situace je, když jde o produktový balíček, skládající se z pojištění pro případ smrti nebo dožití a z připojištění (doplňkového pojištění) vážných onemocnění. V praxi mohou vznikat problémy vymezit produktový balíček a integrovaný produkt. Jako pomůcku lze uvést, že připojištění (doplňkové pojištění) musí být volitelné (klient je nemusel sjednat a naopak je může samostatně vypovědět) a musí být samostatně deklarováno pojistné za připojištění. Připojištění pro případ vážných onemocnění nebo úrazu nepožívá státní podpory.

Rovněž připojištění osvobození od placení pojistného pro případ invalidity (nebo pracovní neschopnosti) není životním pojištěním a k pojistnému na toto připojištění se nevztahuje státní podpora. Pokud je však součástí kvalifikovaného životního pojištění osvobození od placení pojistného pro případ invalidity nebo pracovní neschopnosti, pak se v praxi postupuje odchylně než v případě zahrnutí rizika vážných onemocnění do produktu.

Pojišťovny využívají toho, že osvobození od placení pojistného nemá z právního hlediska charakter pojištěného nebezpečí (na rozdíl od "samostatného" připojištění, kde riziko musí být deklarováno, aby vůbec šlo o pojištění). Klient "pouze" nemusí platit pojistné. Efekt pro klienta je sice zcela stejný, ale připojištění státní podporu nemá.

Jednou z diskutovaných otázek při výkladu příslušných ustanovení zákona o daních z příjmů je posuzování výše odpočtu od daňového základu v případě, že klient platí např. ročně nebo jednorázově. U penzijního připojištění tento problém nevzniká, protože ex lege se uznává pouze měsíční pojistné, a to i když klient platí např. jednou ročně (pak jde o předplacení pojistného). Naproti tomu v životním pojištění prodávaném pojišťovnami se běžně uznává i jiné než měsíční pojistné. Lze se u nás setkat mj. i s pětiletým a desetiletým běžným pojistným.

Diskutoval se např. i případ, kdy pojistník zaplatí 1. 12. 2002 roční pojistné 12 000 korun. Šlo o to, zda se klientovi má dát potvrzení za rok 2002 na jeden tisíc korun nebo na 12 000 korun. Z pohledu výkladu zákona je nesporné, že potvrzení má být na jeden tisíc korun, neboť má jít o pojistné zaplacené na rok 2002. Klienti se však často dožadují odpočtu 12 000 korun na základě to, že zaplatili pojistné v roce 2002.

Tato konstrukce se ostatně uplatňuje u stavebního spoření, stačí zaplatit těsně před koncem roku a nárok na státní podporu přísluší za celý rok. Klienti také často argumentují tím, že některé pojišťovny vystavují v uvedeném případě potvrzení na 12 000 korun, dokonce v tomto smyslu mají argumentovat prodejci těchto pojišťoven. Každopádně, z textu potvrzení finanční úřad nepozná, zda 12 000 korun bylo zaplaceno jako roční či měsíční pojistné.

Absence certifikačního procesu vede v praxi k rozmělňování pojmu soukromé životní pojištění. Příkladem je "tzv. mimořádné pojistné", které klient zaplatí nad rámec pojistného předepisovaného pojišťovnou na základě pojistné smlouvy. Institut mimořádného pojistného je produktem snah pojišťoven o vyšší flexibilitu pojištění, ať již klasického nebo investičního.

Problém není ani tak v tom, že mimořádné pojistné lze obtížně nepovažovat za pojistné zaplacené na příslušný rok, tedy i např. při jeho zaplacení v prosinci 2002. (Návazně si lze položit otázku, jaký je podstatný rozdíl mezi mimořádným pojistným a ročním pojistným zaplaceným v prosinci.) Čertovo kopýtko je v tom, že k velké flexibilitě patří i právo na pozdější "výběr" mimořádného pojistného. To je již v jasném rozporu s pojmem soukromého životního pojištění.

Produkty umožňující předčasný "výběr vkladů" by neměly mít nárok na státní podporu. Praxe však je či může být jiná, pokud jde o vystavování potvrzení pro účely daně z příjmů. A navíc se nyní navrhuje upravit zákon tak, aby tato kombinace životního pojištění s termínovanými vklady byla v tomto smyslu legální. Jde tak o rozmělňování pravidla, že ve smlouvě o soukromém životním pojištění musí být sjednána výplata pojistného plnění až po 60 kalendářních měsících a současně nejdříve v roce dosažení věku 60 let.

ÚROVEŇ STÁTNÍ PODPORY

Úroveň roční státní podpory je velmi rozdílná podle produktů a podle plátce pojistného:

Uvedené státní podpory jsou vypočteny pro zaměstnance s měsíční mzdou 14 000 korun a s mezní sazbou daně z příjmů fyzických osob 15 procent. Údaje tedy platí pro průměrného českého zaměstnance. U výrazně vyšších výdělků je státní podpora vyšší. Podotýkám, že skupinové pojištění nemá uvedenou státní podporu, byť by (jinak) šlo o kvalifikovaný produkt.

Uvedená diferenciace státní podpory je zcela neodůvodněná a ve svých důsledcích silně deformuje celý český trh životního pojištění. Nerovnosti jsou i v dílčích ustanoveních zákona o daních z příjmů, např. soukromé životní pojištění je oproti penzijnímu připojištění znevýhodněno při předčasné výpovědi pojištění. Jednotlivý klient se soukromým životním pojištěním je povinen dodanit to, oč si snížil základ daně v minulosti z titulu úhrady pojistného, u klienta penzijního fondu tato povinnost není.

Ač je státní podpora soukromého životního pojištění placeného zaměstnavatelem velmi vysoká, nestalo se sjednávání tohoto pojištění zatím běžnou praxí. Důvodem může být jak pozdější zavedení státní podpory soukromého životního pojištění oproti penzijnímu připojištění, tak i vyšší transparentnost penzijního připojištění, spočívající v jednoduchém připisování příspěvků na účet u penzijního fondu. Velkou roli má i složitost právní úpravy státní podpory soukromého životního pojištění.

Sjednocení a zvýšení transparentnosti státní podpory životního pojištění (včetně penzijního připojištění) je na pořadu dne. Zopakujme, že

- státní podpora kvalifikovaných produktů životního pojištění musí být shodná a integrovaná pro oba dva pilíře jako celek;

- penzijní připojištění se státním příspěvkem je jedním z kvalifikovaných produktů životního pojištění a není důvod pro jeho preferenci či diskriminaci;

- skupinové pojištění musí být zrovnoprávněno s dnešním soukromým životním pojištěním.

Přestože naše i zahraniční zkušenosti hovoří jednoznačně pro provedení reformy státní podpory životního pojištění, politická vůle k její realizaci není dostatečná. Zdá se, že dokonce uvedené problémy příliš netrápí ani většinu finančních skupin, které mají ve své sestavě jak životní pojišťovnu, tak i penzijní fond.

Nezávisle na uvedených problémech státní podpory životního pojištění by se ve výhodnosti tohoto pojištění měli orientovat zaměstnavatelé a odbory. Sjednání příspěvku zaměstnavatele i k soukromému životnímu pojištění je mimořádně výhodné, jde o velkou zaměstnaneckou výhodu.

I kdyby nic jiného (když by na to neměli), tak by zaměstnavatelé měli svým zaměstnancům umožnit placení pojistného za již stávající soukromé životní pojištění. Je to v zásadě jednoduché: - (nechat si) snížit plat a převzít placení pojistného. Na univerzitě jsem si to takto zařídil, jen pojištění jsem sjednal nově.

Jaroslav Vostatek

HF Technické univerzity, Liberec

produkt

plátce

platba

podpora

relace

penzijní připojištění

zaměstnavatel

12 000

4802

40%

penzijní připojištění

pojištěný

18 000

3600

20%

soukromé životní pojištění

zaměstnavatel

12 000

6260

52%

soukromé životní pojištění

pojištěný

12 000

1800

15%

celkem

54 000

16462

30%

Související