I kdyby bylo zvoleno naznačené úzké pojetí, je třeba institut zajištění podle § 347 a násl. tr. řádu zařadit do komplexu problémů týkajících se obecně nakládání s majetkem v trestním řízení a jeho správou a zabezpečením. Aniž by totiž byla rozebrána tato obecná problematika, nelze pochopit celou šíři problémů, která se zajištění majetku a jeho správy a zabezpečení v trestním řízení týká.

Jde o složitý komplex otázek vztahujících se k nakládání s dvěma druhy věcí - nakládání s věcmi důležitými pro trestní řízení, které byly zajištěny procesními úkony podle trestního řádu, do doby, než bude rozhodnuto o jejich propadnutí nebo zabrání, vrácení či vydání, popř. jiném postupu, dále nakládání s věcmi, ohledně nichž byly uplatněny specifické zajišťovací instituty podle trestního řádu.

1.

[*] Nakládání s věcmi důležitými pro trestní řízení, které byly zajištěny procesními úkony podle trestního řádu, do doby, než bude rozhodnuto o jejich propadnutí nebo zabrání, vrácení či vydání, popř. jiném postupu

Věcmi důležitými pro trestní řízení (doličnými věcmi) mohou být zejména:

- předměty, které mohou být věcnými důkazy (§ 112 odst. 1 tr. řádu);

- listiny, které mohou být listinnými důkazy (§ 112 odst. 2 tr. řádu), s výjimkou listin, jejichž obsah se týká okolnosti, o které platí zákaz výslechu, ledaže došlo ke zproštění povinnosti zachovat věc v tajnosti nebo ke zproštění povinnosti mlčenlivosti (§ 99 tr. řádu);

- věci, ohledně nichž může být uložen trest propadnutí věci podle § 55 tr. zákona nebo vysloveno zabrání věci podle § 73 tr. zákona,1) popř. trest propadnutí majetku (§ 51 tr. zák.).

Tyto věci lze třídit podle různých hledisek zejména na:

- věci, na nichž mohou být stopy trestného činu (u nichž je podmínkou, že musejí být zachovány v nezměněném stavu). Zvláštní kategorii zde tvoří předměty sloužící k páchání nebo usnadnění trestných činů, které by v budoucnosti mohly sloužit jako důkaz, nebo věci zvlášť významné pro účely kriminalistické evidence nebo pro účely evidence v kriminalistických sbírkách;

- věci malých rozměrů a nepatrné ceny, které jako věcné a listinné důkazy mohou být založeny do trestního spisu nebo k němu připojeny jako příloha;

- věci bezcenné a nepatrné hodnoty;

- hotové (české a cizozemské) peníze, cenné papíry, nezpracované drahé kovy, klenoty a jiné cennosti (povinně se evidují v knize trestních depozit), dále vkladní knížky;

- padělané nebo pozměněné peníze, ať už české nebo zahraniční, padělané nebo pozměněné cenné papíry a platební dokumenty, padělané nebo pozměněné cennosti a doklady;

- občanské průkazy, řidičské průkazy, cestovní doklady, průkazy totožnosti občanů jiných států;

- věci, které nelze u orgánů činných v trestním řízení uschovat pro jejich objemnost - automobily, letadla, lodě a jiné dopravní prostředky (vyžadují kvalifikovanou úschovu) - nebo proto, že vyžadují zvláštní odbornou péči (zvířata);

- věci, které uschovávat nelze pro jejich nebezpečnost (zbraně, střelivo, výbušniny, omamné a psychotropní látky a jedy, zařízení sloužící k výrobě jedů, jiných nebezpečných látek, omamných a psychotropních látek, prekursorů, radioaktivní látky, chemické látky, části lidských nebo zvířecích těl);

-věci specifické povahy (telekomunikační a radiokomunikační technika, záznamová, výpočetní technika, dále nosiče obsahující zvukové nahrávky, videonahrávky, počítačové programy atd.);

- součásti výstroje a výzbroje příslušníků Policie ČR, obdobné součásti výstroje a výzbroje vojenské;

- předměty obsahující utajované skutečnosti.

Tyto věci mohou být zajištěny při různých procesních úkonech, např. při předložení věci na výzvu (§ 78 odst. 1 část první věty před středníkem tr. řádu), při vydání věci, je-li ji nutno pro účely trestního řízení zajistit (§ 78 odst. 1 část první věty za středníkem tr. řádu), odnětí věci (§ 79 odst. 1 tr. řádu), při domovní prohlídce (§ 82 odst. 1, § 83 tr. řádu), prohlídce jiných prostor a pozemků (§ 82 odst. 2, § 83a tr. řádu), osobní prohlídce (§ 82 odst. 4, § 83b tr. řádu), při provádění důkazu v bytě, obydlí, jiných prostorách a na pozemku (§ 85b tr. řádu), při zadržení zásilky (§ 86 odst. 1 tr. řádu), otevření zásilky (§ 87 odst. 1 tr. řádu) a záměně zásilky (§ 87a tr. řádu); dále též při ohledání, zejména při ohledání místa činu (§ 113 tr. řádu), při prohlídce těla a jiných podobných úkonů (§ 114 tr. řádu).

Problémy poměrně zásadního charakteru se týkají zejména toho, že pokud byly tyto věci předány do dispozice orgánů činných v trestním řízení, musí být zajištěna jejich úschova u příslušného orgánu činného v trestním řízení (nebo u jiného státního orgánu či zcela jiného subjektu).

Režim nakládání s těmito věcmi - pokud by se staly již majetkem státu - vyplývá zejména z § 11 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů.2)

Poměrně zásadním problémem však může být, že byť v případě aplikace uvedených ustanovení trestního řádu jde o citelnější zásahy do vlastnictví (oproti zajišťovacím institutům, které trestní řád rovněž upravuje a o nichž je zmínka dále), ani v těchto případech nedojde ke vzniku vlastnického práva státu. K tomu dojde až po vyslovení propadnutí majetku, propadnutí nebo zabrání věci soudem.

Přesto je třeba tyto věci způsobem popsaným shora uschovávat, v rámci této úschovy o ně náležitým způsobem pečovat, včetně zajištění potřebné údržby.

Nejkomplikovanější problémy v této souvislosti působí věci, které nelze vůbec u orgánů činných v trestním řízení většinou uschovat, jako zejména automobily.

Ohledně těchto objemnějších věcí se uplatňuje praxe, že do doby, než je podle § 80 nebo § 81 tr. řádu rozhodnuto, jsou zpravidla umístěny v policejních objektech. Dojde-li v průběhu nebo před skončením přípravného řízení k vydání pravomocného rozhodnutí o vrácení nebo vydání této věci buď tomu, kdo ji vydal, anebo osobě, o jejímž právu na věc není pochyb, problém je z hlediska nakládání s takovou věcí vyřešen.

Obtížná situace nastává, když by bylo postupováno podle § 80 odst. 1 věty třetí řádu, tedy kdy v pochybnostech byla věc uložena do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, byla upozorněna, aby nárok uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud by příslušný orgán činný v trestním řízení takto postupoval a věc byla rozhodnutím soudu v řízení podle § 185a a násl. (na která odkazuje § 185f) obč. soudního řádu do úschovy přijata, je složité zajistit vhodného schovatele (právnickou osobu, která by zajišťovala na náležité odborné úrovni úschovu motorových vozidel).3)

Zřejmě ještě mnohem větší komplikace by vznikaly, byly-li by předmětem úschovy jiné dopravní prostředky nebo prostředky sloužící k výrobě (stroje a zařízení atd.).

Uvedený problém je však především rázu technického, protože zpravidla není v možnostech soudu, aby věci byly skladovány přímo v prostorách jeho budovy. Pokud by věci do úschovy přijaty nebyly (a to právě z důvodu nemožnosti zajistit řádnou a kvalifikovanou úschovu), pak by to znamenalo faktickou nemožnost vykonat pravomocné rozhodnutí o předání věci do úschovy.

Za této situace by buď muselo být rozhodováno znovu, a to tak, že by přes pochybnosti o tom, komu svědčí právo k věci (v mezích daných ust. § 2 odst. 5 a § 89 odst. 1 tr. ř.; nejde přitom o rozhodování o vlastnictví k věci, protože to přísluší výlučně soudu v obč. soudním řízení), bylo nutno některé z osob, které na věc uplatňují právo, věc vydat, nebo ji vrátit tomu, kdo ji vydal (což většinou nebude přicházet v úvahu; zpravidla bude zjištěno, že věc pochází z trestné činnosti), anebo by věc musela zůstat u toho orgánu činného v trestním řízení, který ji původně zajistil, a to až do doby, než bude o nároku na věc rozhodnuto v obč. soudním řízení.

Takový stav je však neúnosný, neboť opotřebení věci značně vysoké hodnoty (automobil) za dobu, kdy byla skladována v nepříznivých povětrnostních podmínkách, nebylo o ni odpovídajícím způsobem možno pečovat, provádět předepsané kontroly a prohlídky technického stavu apod., může vést ke vzniku škody, kterou by šlo zřejmě následně uplatnit i vůči státu z titulu nesprávného úředního postupu.4), 5)

Naznačené problémy jsou obtížně legislativně řešitelné, protože neexistuje způsob, jak zajistit, aby věc nadále zůstala v dispozici osobě, která ji vydala (nebo které byla zajištěna při naznačených úkonech trestního řízení), bylo jí zakázáno, aby s touto věcí jakkoliv disponovala a užitky a výnosy z užívání by byla povinna vydat státu.

Bude-li v průběhu trestního řízení zjištěno, že jde o věc, která byla získána nebo pravděpodobně byla získána trestným činem, nelze věc ponechat u osoby, která ji drží, protože zpravidla půjde o osobu, která je v postavení obviněného z trestného činu, jímž byla věc získána (krádeže, zpronevěry, neoprávněného užívání cizí věci, podvodu nebo zatajení věci), anebo osoby, která věc převzala a mohla se tak dopustit trestného činu podílnictví.

Ale i kdyby šlo o osobu, která se takového trestného činu nedopustila, dochází vždy ke střetu zájmů původního vlastníka věci a nového nabyvatele, který se následně řeší podle obch. zákoníku (jsou-li dány podmínky pro jeho aplikaci zejména na podkladě § 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 261 odst. 1, 5 a 6 a § 262 obch. zák.), kde ust. § 464 obch. zákoníku chrání intenzivněji dobrou víru nabyvatele nebo podle obč. zákoníku (zejména § 39), kde naopak platí princip, že právní úkon, na jehož základě od vlastníka nabyl nevlastník, je absolutně neplatný a nevlastník musí věc vydat jejímu vlastníku, bez zřetele na to, zda vzhledem k okolnostem byl či nebyl v dobré víře.

Orgány činné v trestním řízení nemohou věc dále ponechat u této osoby tím spíše, je-li věc důležitá pro trestní řízení. Většinou je potřebné ji podrobit vyšetřovacím úkonům a příslušným odborným expertizám. Teprve poté, jakmile již věci není potřeba a nepřichází v úvahu její propadnutí nebo zabrání, musí orgán činný v trestním řízení postupovat podle § 80 nebo § 81 tr. řádu.

Trestní řád, na rozdíl od zajištění peněžních prostředků na účtu u banky a u ostatních subjektů, které vedou účty pro jiného, jakož i zaknihovaných cenných papírů, neupravuje žádný zajišťovací institut obdobné povahy, jaké jsou upraveny v ust. § 79a až § 79c tr. řádu, ve vztahu k věcem movitým, jakými jsou právě automobily, další dopravní prostředky, včetně letadel a lodí, průmyslová zařízení a stroje apod.

Je otázkou, zda by úprava takového zajišťovacího institutu, která by byla konstruována poněkud na odlišných principech, nežli je tomu u zajištění věci kterýmkoliv ze shora uvedených způsobů, byla vůbec reálně možná, když:

- práva majitele k účtu, na němž jsou uloženy peněžní prostředky a k zaknihovaným cenným papírům trvají;

- je pouze - a to poměrně výrazně - omezena dispozice s těmito peněžními prostředky anebo se zaknihovanými cennými papíry;

- majiteli lze povolit určité dispozice s účtem, zejména hrazení určitých pohledávek nebo jiných plnění, např. vůči státu, věřitelům nebo zaměstnancům, pokud to povaha trestného činu, pro který je stíhání vedeno, dovoluje;

- na úhradu pohledávek, které jsou předmětem výkonu soudního nebo správního rozhodnutí se přednostně použijí prostředky nedotčené zajištěním, s prostředky, na něž se vztahuje zajištění, lze nakládat v řízení o výkon rozhodnutí pouze s předchozím souhlasem soudu a v přípravném řízení státního zástupce, což neplatí, je-li výkon rozhodnutí prováděn k uspokojení pohledávky státu;

- majitel může v určitých intervalech žádat o zrušení nebo omezení tohoto zajištění;

- majitel zaknihovaných cenných papírů může vykonávat svá práva upínající se k těmto zaknihovaným cenným papírům podle zákona č. 591/1992 Sb., podle zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, a podle obch. zákoníku v rozsahu vymezeném v příslušném rozhodnutí o zajištění; jinak platí totéž, co bylo uvedeno výše ohledně zajištění peněžních prostředků na účtu u banky nebo u jiných subjektů, které vedou účet pro jiného, popř. v dalších případech upravených v § 79b tr. řádu.

Lze pokládat prakticky za vyloučené, že by platná právní úprava mohla zakotvit obdobný zajišťovací institut vůči převážné většině movitých věcí za situace, kdy neexistuje žádný subjekt jako banka, jiný subjekt, který vede účet pro jiného, nebo Středisko cenných papírů nebo jiná právnická osoba, která vede evidenci cenných papírů, jež by mohly plnit funkci určitého vykonavatele zajištění realizovaného v trestním řízení (usnesení o zajištění se doručí bance nebo jiným subjektům a ty fakticky zajistí jeho provedení - banka omezí platby v rozsahu stanoveném orgánem činným v trestním řízení nebo je vůbec nebude provádět).

Určité řešení by zřejmě mohlo být uplatněno jen v těch případech, kdy zvláštní zákony zakotvují určité evidence motorových vozidel, letadel, plavidel, atd., jež by obdobně, jako je tomu u nemovitostí, omezovaly majitele dané movité věci s dispozicemi s takovými věcmi.6)

Pro všechny tyto zvláštní zákony (které pak provádějí příslušné vyhlášky) je charakteristické, že evidují zpravidla údaje o vlastnících (majitelích) vozidel nebo jiných věcí (plavidel, letadel atd.) různé identifikační údaje k této věci a většinou také údaje o případném zástavním právu váznoucím na takové věci, resp. někdy i zadržovací právo.

S výjimkou jediného zvláštního zákona - zákon č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě - zatím nikde není upraveno, že by se do příslušného rejstříku zapisovaly též další skutečnosti omezující nakládání s danou věcí. To se týká zejména i katastru nemovitostí.7)

Jestliže by naznačené problémy měly být řešeny, muselo by (novelou tr. řádu) dojít k úpravě nových zajišťovacích institutů obdobných těm, které jsou upraveny v § 79a, § 79b, popř. § 79c tr. řádu, tedy k zakotvení zajištění motorového vozidla, letadla, plavidla nebo jiné věci obdobné povahy (přičemž by postačovala v zásadě jen obecná úprava odkazující na již platné § 79a až § 79c tr. řádu), a také by muselo být v jednotlivých zvláštních zákonech výslovně upraveno, že orgánu, který vede příslušný registr, rejstřík nebo evidenci, se musejí sdělit i všechny další skutečnosti omezující nakládání s danou věcí podle zvláštního předpisu (jímž by byl trestní řád).

Je však nutné upozornit na to, že mezi instituty podle § 78 a § 79 tr. ř. na straně jedné a podle § 79a až § 79c tr. řádu, jde-li o peněžní prostředky nebo zaknihované cenné papíry, na straně druhé, je poměrně výrazný rozdíl z hlediska intenzity zásahu do vlastnického práva (byť se v trestním řízení otázka tohoto vlastnického práva neřeší) a jde o faktický zásah. Každý z účastníků právního vztahu se může obrátit na soud a ten jediný je povolán rozhodovat o vlastnictví k dané věci, když tato intenzita je v případě vydání nebo odnětí věci podle § 78 nebo § 79 tr. ř. větší, nežli je tomu v případě zajištění peněžních prostředků (nebo zaknihovaných cenných papírů) podle § 79a, § 79b nebo § 79c tr. ř.8)

Jiná by byla situace v případě objemnějších movitých věcí, kde pokud by byl uplatněn pouze zajišťovací institut (nikoliv vydání nebo odnětí věci), zásah do vlastnického práva by nebyl tak výrazný. Vydání nebo odnětí věci by se týkalo případů, kdy v průběhu pozdějšího řízení (a v poměrně krátké době) by přicházelo v úvahu vrácení věci tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata a vydání věci tomu, o jehož právu na věc není pochyb (pokud by samozřejmě nebylo na místě vyslovení propadnutí nebo zabrání věci).

Naproti tomu v případech se složitějším skutkovým základem, byl-li by odůvodněn předpoklad delšího trvání trestního řízení, a také tehdy, pokud by musela být věc ukládána do úschovy soudu, by se musel uplatňovat spíše zajišťovací institut. Zde je však nutné zdůraznit, že jakákoliv úprava v naznačeném smyslu zatím chybí.

Nutno zmínit ještě problém nakládání s věcmi zajištěnými některým z uvedených způsobů, které mají být předávány k realizaci, o níž hovoří ust. § 81 odst. 2 a 3 tr. řádu. Ani zde nejde o majetek státu, neboť ust. § 81 tr. řádu není ustanovením, které by hmotněprávně řešilo přechod vlastnického práva k těmto věcem na stát, ale upravuje procesně, jak se má s těmito zajištěnými věcmi naložit, aniž byl měněn obsah dispozičního práva, které orgány k těmto věcem získaly v průběhu trestního řízení. Nelze tento majetek bez dalšího předávat územním pracovištím Úřadu pro zastupování státu9) ve věcech majetkových (či ministerstvu financí, je-li k tomu příslušné), resp. nelze je přimět k tomu, aby takové věci do své dispozice přejímaly, odmítnou-li tak učinit.

Tyto věci důležité pro trestní řízení by měly zůstat v dispozici orgánů činných v trestním řízení. Přechod vlastnického práva na stát postupy podle práva trestního upravují pouze ustanovení o trestu propadnutí majetku (§ 51 a § 52 tr. zák.), trestu propadnutí věci (§ 55 tr. zák.) či ochranném opatření, jímž je zabrání věci (§ 73 tr. zák.).

Naznačený problém lze řešit především prostřednictvím novelizace trestního řádu.10),11)

2.

[*] Nakládání s věcmi, ohledně nichž byly uplatněny specifické zajišťovací instituty podle trestního řádu

Jde o následující specifické zajišťovací instituty:

a) zajištění nároku poškozeného (§ 47 až § 49 tr. ř.),

b) zajištění peněžních prostředků na účtu u banky (§ 79a tr. ř.),

c) zajištění peněžních prostředků na účtu u spořitelního a úvěrního družstva nebo jiných subjektů, které vedou účet pro jiného, blokace peněžních prostředků penzijního připojištění se státním příspěvkem, blokace čerpání finančního úvěru a blokace finančního pronájmu (§ 79b tr. ř.),

d) zajištění zaknihovaných cenných papírů (§ 79c tr. ř.),

e) zajištění výkonu trestu propadnutí majetku (§ 347 až § 349a tr. ř.).12)

Společným rysem těchto zajišťovacích institutů je, že zde dochází jen k omezení vlastnického práva, nikoliv k jeho zániku. Omezení vlastnického práva se projevuje zejména v tom, že vlastník není oprávněn provádět některé (nebo téměř žádné) dispozice s tímto majetkem a nemůže vykonávat některá další práva (což je typické zejména pro zajištění zaknihovaných cenných papírů).

Na druhé straně mu orgán činný v trestním řízení může povolit v jistém omezeném rozsahu provádění některých dispozic (některé pravidelné platby, jež jsou významné vůbec pro to, aby podnikatelská činnost subjektu mohla dále fungovat).

Zajišťovací institut uvedený pod písm. e) [a to i oproti zajištění uvedenému pod písm. a)] představuje poněkud intenzivnější zásah do vlastnického práva, neboť rozsah věcí, které spadají do zajištění majetku nelze v podstatě omezit, výjimky se týkají toliko věcí sloužících k uhrazování základních životních potřeb odsouzeného a jeho rodiny, a všechny věci, které do tohoto majetku spadají, ať se nacházejí u kohokoliv, jsou tyto osoby povinny vydat. Pouze v případě peněžních prostředků a zaknihovaných cenných papírů jde o režim v podstatě obdobný jako u zajištění podle § 79a až § 79c tr. řádu. Pro to svědčí i znění § 349a odst. 2 a 3 tr. řádu (ve znění novely č. 265/2001 Sb.).

Důležité je v této souvislosti dále především to, že je-li zachováno vlastnické právo původního vlastníka, znamená to, že zajištěné peněžní prostředky, cenné papíry a další majetkové hodnoty nepřecházejí do majetku státu.

Zmíněný problém působí potíže zejména ve vztahu k institutu zajištění výkonu trestu propadnutí majetku; u ostatních zajišťovacích institutů zpravidla zásadnější problémy nevznikají.

Zákon o majetku ČR a jejím vystupování v právních vztazích se na zajištěné věci nevztahuje. Vztahuje se pouze na majetek státu, nikoliv na majetek, který se takovým majetkem stát teprve v budoucnu může.13) Zákon se vztahuje i na správu majetku státu, kterou v rámci stanoveného předmětu činnosti vykonává Pozemkový fond ČR. Nevztahuje se proto ani na věci, ohledně něhož lze reálně očekávat uložení trestu propadnutí majetku nebo ochranného opatření zabrání věci. Již vůbec se nemůže vztahovat na věci uložené do úschovy soudu (§ 80 odst. 1 věta třetí, odst. 2, § 81 odst. 1, 2 tr. ř.).

Citovaným zákonem byla mj. zrušena i vyhláška č. 61/1986 Sb., o prozatímní správě národního majetku, a to bez náhrady.14)

Ustanovení § 391b tr. řádu (ve znění novely provedené zákonem č. 292/1993 Sb.) sice zmocňovalo ministerstvo financí, aby v dohodě s ministerstvem spravedlnosti vydalo vyhlášku, která upraví postup příslušných orgánů při zabezpečování a správě zajištěného majetku, ale tato vyhláška nebyla vydána ani do doby nabytí účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. (dne 1. 1. 2001), ale ani poté, kdy již to bylo ovšem zcela vyloučeno, protože takový právní předpis by odporoval právě zákonu č. 219/2000 Sb.

Problém týkající se zajištění výkonu trestu propadnutí majetku ovšem neřeší (a ani uspokojivě řešit nemohla) novela trestního řádu č. 265/2001 Sb., která v ust. § 349a vychází z toho, že soud nebo státní zástupce, který rozhodl o zajištění majetku, bez odkladu vyrozumí o zajištění toho, kdo podle zvláštního právního předpisu eviduje vlastníky nebo držitele věcí, na něž se zajištění vztahuje, a okresní úřad, v jehož obvodu měl odsouzený poslední bydliště,15) není-li poslední bydliště obviněného známo nebo je v cizině, vyrozumí okresní úřad, v jehož obvodu se nachází majetek obviněného.16) Zároveň je vyzve, aby mu neprodleně oznámily, pokud zjistí, že s věcmi, na které se zajištění vztahuje, se nakládá tak, že hrozí zmaření nebo ztížení výkonu trestu propadnutí majetku.

Vztahuje-li se rozhodnutí o zajištění majetku na peněžní prostředky na účtu nebo cenné papíry, soud nebo státní zástupce uvedený v odstavci 1 rozhodne o jejich zajištění podle § 79a až § 79c tr. řádu. Hrozí-li nebezpečí, že s jednotlivou zajištěnou cennou věcí nebo jejich souborem bude nakládáno tak, že bude zmařen nebo ztížen výkon trestu propadnutí majetku, bude ten, kdo má takovou věc nebo soubor věcí u sebe vyzván k jejich vydání podle § 78 nebo mu budou podle § 79 tr. řádu odňaty.

Citovaná úprava zřejmě v návaznosti na úpravu obsaženou v již platném ust. § 315 odst. 1 tr. řádu, podle něhož rozhodnutí vykonává, popř. jeho výkon zařizuje ten orgán, který rozhodnutí učinil. V řízení před soudem rozhodnutí senátu vykonává nebo jeho výkon zařizuje předseda senátu, přenáší oprávnění a povinnosti při správě zajištěného majetku na státní zastupitelství, popř. policii (do podání obžaloby) a na soudy (po podání obžaloby).

Především je třeba zdůraznit, že ze zmocnění v ust. § 391b tr. řádu vyplývá, že zákon předpokládá příslušnost jiného orgánu než soudu nebo státního zastupitelství k provedení rozhodnutí o zajištění majetku. Navíc za situace, kdy nejsou vymezeny zabezpečovací úkony směřující k provedení zajištění majetku, nelze je dovozovat výkladem. Takovými úkony by mohly být dotčeny základní atributy vlastnického práva obviněného.

Rozhodnutí o zajištění majetku má tedy podle platné úpravy pouze ten význam, že pokud toto zajištění trvá, jsou neúčinné veškeré právní úkony obviněného, které se týkají zajištěného majetku, s výjimkou úkonů směřujících k odvrácení bezprostředně hrozící škody (§ 348 odst. 3 tr. ř.).

Z toho vyplývá, že v případě, že bude vydáno rozhodnutí o zajištění majetku podle § 347 odst. 1 tr. řádu, lze předmětné usnesení doručit vedle obviněných a obhájců též centrální evidenci motorových vozidel, státní letecké správě, katastrálnímu úřadu, středisku cenných papírů a jednatelům příslušných obchodních společností s upozorněním na právní důsledky případného nerespektování zajištění majetku.

Další konkrétní kroky k fyzickému zajištění majetku při absenci příslušného prováděcího předpisu činit nelze, neboť není určeno, který orgán a jakým způsobem by provedl faktické zajištění a ostrahu věcí a který orgán by nesl náklady s tím spojené, kdo a v jakém rozsahu by odpovídal za vzniklé ztráty (např. pokud by šlo o zajištěné cenné papíry, např. akcie) a za případně vzniklé škody na zajištěných věcech.

Negativním důsledkem neexistence právní úpravy zabezpečení majetku, který byl v trestním řízení zajištěn podle § 347 odst. 1 tr. řádu, může být v konkrétních případech zmaření účelu rozhodnutí vydaných podle uvedeného ustanovení (nedostatečným způsobem vykonávaná "správa" takového majetku ostatně může rovněž představovat titul pro nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb.).

Uvedený problém tedy nelze vyřešit tím, že s odkazem na obecné ustanovení o výkonu rozhodnutí v trestním řízení (§ 315 odst. 1 tr. ř.) budou oprávnění a povinnosti při správě zajištěného majetku svěřeny přímo státním zastupitelstvím a soudům, a to nejen proto, že tyto orgány činné v trestním řízení nemají k tomu vytvořeny formální ani faktické podmínky.

Trestní řád totiž jednoznačně předpokládá, že správu zajištěného majetku bude vykonávat jiný státní orgán nežli soud nebo státní zastupitelství.

Lze se s tím jistě ztotožnit, pokud okresní úřady v minulosti odmítaly vykonávat úkony správy ohledně takového majetku, pokud v této době nešlo ještě o majetek státu. Důvodný byl i poukaz na čl. 79 odst. 1 Ústavy.17)

I kdyby se převažujícím stal názor, že správu zajištěného majetku mají provádět soudy nebo státní zastupitelství, bylo by to nutné vyjádřit jednak v zákoně o státním zastupitelství a v zákoně o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, protože i v případě soudů a státních zastupitelství musí být dodržena obecná zásada, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; srov. i čl. 2 odst. 3 Ústavy).18),19)

* * *


Zajištění majetku pro účely výkonu trestu propadnutí majetku, ale i nakládání s majetkem v trestním řízení obecně, jehož je zmiňovaný zajišťovací institut součástí, působí v praxi orgánů činných v trestním řízení vážné obtíže. Pro legislativu nebyly tyto problémy až do nedávné doby důvodem, aby bylo neprodleně přistoupeno k vypracování návrhu odpovídající zákonné úpravy.

Nezbývá než věřit, že případný zákon o zajištění majetku v trestním řízení, popř. úprava dalších sporných otázek naznačených shora, přispěje k vytvoření náležitého právního rámce postupů orgánů činných v trestním řízení, jakož i jiných státních orgánů, které spravují tento majetek.

Poznámky:

1) Srov. § 80 odst. 1 věta první tr. řádu.

2) Citované ust. zák. č. 219/2000 Sb. stejně jako ostatně celý zákon o majetku ČR se ovšem týká pouze majetku státu, nikoliv věcí, u nichž je pouze reálný předpoklad, že se majetkem státu teprve stanou.

3) Na tyto případy dopadala např. i výkladová stanoviska č. 7/1995 a 21/1999 Sb. v. s. NSZ a řada rozhodnutí zveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (zejména rozh. č. 2/1970, č. 44/1973, č. 50/1977, č. 52/1984, č. 4/2001 Sb. rozh. tr.) a dalších rozhodnutí jako rozhodnutí NS ČR sp. zn. 2 Tzn 122/97 a rozhodnutí NS ČR sp. zn. 5 Tz 22/2000, in: Soudní rozhledy č. 7/2000.

4) Srov. zákon č. 82/1998 Sb.

5)Počet případů, kdy je takový nárok na náhradu škody vůči ČR uplatňován, je podle dostupných poznatků poměrně značný.

6) Takovými zvláštními zákony jsou zejména:

- zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (§ 1 odst. 1 a 2);

- zákon č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, (§ 9, § 14);

- zákon č. 91/1996 Sb., o krmivech,(§ 8, § 8a a § 9);

- zákon č. 147/1996 Sb., o rostlinolékařské péči a změnách některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (§ 24 odst. 1, § 35);

- zákon č. 16/1997 Sb., o podmínkách dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a dalších opatřeních k ochraně těchto druhů a o změně a doplnění zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, (§ 23);

- zákon č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (§ 4);

- zákon č. 156/1998 Sb., o hnojivech, pomocných půdních látkách, pomocných rostlinných přípravcích a substrátech a o agrochemickém zkoušení a o zkoušení zemědělských půd (zákon o hnojivech), (§ 6 odst. 1, 2 registr hnojiv);

- zákon č. 157/1998 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (§ 2 odst. 9);

- zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (§ 43 odst. 3);

- zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách ČR, ve znění zákona č. 352/2001 Sb., (§ 33);

- zákon č. 61/2000 Sb., o námořní plavbě, (§ 7 a násl.);

- zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů, [§ 10 odst. 3 písm. c)];

- zákon č. 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat a o změně některých souvisejících zákonů (plemenářský zákon), [§ 2 písm. o), § 6 a násl.].

- zákon č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám rostlin a o změně zákona č. 92/1996 Sb., o odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin, ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochraně práv k odrůdám), (§ 24 a § 26);

- zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb. (§ 4 a násl);

- zákon č. 119/2002 Sb., o zbraních.

7) V této souvislosti lze poukázat i na rozh. 15/1999 Sb. rozh. tr. - "Majetkem obviněného, který by mohl být zajištěn podle § 47 tr. ř., nejsou věci získané trestným činem, např. věci zpronevěřené nebo odcizené. Zajistit nárok poškozeného rozhodnutím podle § 47 tr. ř. lze však na nemovitostech, které obviněný měl získat trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák. spáchaným vůči poškozenému a které byly zapsány v katastru nemovitostí jako majetek obviněného". Z toho jasně vyplývá, že evidenčněregistrační funkce katastru nemovitostí není plněna dostatečně.

8) V prvním případě se věc dostává do držení jiného subjektu, tento stav trvá až do rozhodnutí o propadnutí či zabrání věci, propadnutí majetku (v trestním řízení), vyloučit nelze ani uplatnění propadnutí či zabrání věci v řízení o přestupcích, nebo do vrácení či vydání věci či složení věci do úschovy soudu; ve druhém případě zůstává věc v držení původního vlastníka, jeho práva vyplývající z obsahu vlastnického práva jsou však značně omezena.

9) Srov. zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2002.

10) V § 81 odst. 2 byla zrušena věta třetí a na konci by byla doplněna věta: "Jde-li o věc, kterou obviněný získal trestným činem nebo nepožádal-li obviněný o vrácení věci a právo na věc neuplatnil nikdo jiný ani ve lhůtě šesti měsíců po uplynutí lhůty v druhé větě odstavce 1, připadá věc do vlastnictví státu." Ust. § 81 odst. 3 by pak znělo: "(3) Jde-li o věc bezcennou, lze ji zničit i bez předchozího vyhlášení popisu." V ust. § 81 odst. 4 by se ve druhé větě vypustila čárka za slovem "věci" a slova "odevzdání věci orgánu příslušnému podle zvláštních předpisů k realizaci" by se zrušila. V přechodných ustanoveních novely by bylo výslovně zakotveno, že "lhůta šesti měsíců uvedená v poslední větě § 81 odst. 2 počne běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po dni nabytí účinnosti tohoto zákona".

11)Vedle této alternativy existuje ještě alternativa druhá. Bylo by však nutné vzít v úvahu zejména obecné ust. § 135 odst. 3 obč. zák., podle něhož státu připadají i věci opuštěné. S touto možností nabytí majetku státem zákon č. 219/2000 Sb. samozřejmě počítá (viz zejména jeho § 13 odst. 1 a tam odkaz v pozn. č. 20). Mělo-li by však být tohoto ustanovení využito, bylo by nutno vyčkávat kromě uplynutí lhůty šesti měsíců ve smyslu poslední věty § 81 odst. 1 tr. ř. ještě dalších šest měsíců, aby byl splněn požadavek citovaného ustanovení obč. zákoníku. Šlo by vlastně o jakousi "kombinaci" obou úprav realizovanou ve třech postupných fázích. Nejprve by přicházel úvahu postup podle § 81 odst. 1 tr. řádu a po marném uplynutí lhůty šesti měsíců od vyhlášení popisu věci by musel orgán činný v trestním řízení uschovávající věc vyčkat dalších šest měsíců, a to vzhledem k ust. § 135 obč. zák., a nakonec, uběhla-li by i tato lhůta marně, aniž by se o věc přihlásil oprávněný vlastník, by podle ust. § 81 odst. 2 tr. řádu, předal věc "k realizaci", resp. spíše do správy příslušnému orgánu oprávněnému tento majetek jako "res nullius", či "res derelicta", opatrovat.

Dřívější praxe vlastně z tohoto principu, avšak s použitím analogie, vycházela, jak vyplývá např. z: Růžek, A. a kol.: Trestní řád, Komentář, ORBIS, Praha 1975, s. 213.

12) Peněžitá záruka upravená v § 73a tr. řádu není klasickým zajišťovacím institutem, jehož hlavním účelem je postižení majetku, u něhož se předpokládá, že pochází z trestné činnosti. Peněžitou záruku skládá obviněný. Pokud ji orgán rozhodující o vazbě přijme, ponechá obviněného, u kterého je dán důvod vazby podle § 67 písm. a) nebo c) tr. řádu, nejde-li o případy, kdy i u těchto důvodů vazby je peněžitá záruka vyloučena, na svobodě. Výše peněžité záruky určuje příslušný orgán s přihlédnutím k osobě obviněného a majetkovým poměrům obviněného nebo toho, kdo za něho složení záruky nabízí, k povaze trestného činu a k závažnosti důvodů vazby. V případech uvedených v § 73 a odst. 3 tr. řádu připadá peněžitá záruka státu. Nezaplatí-li obviněný, který byl pravomocně odsouzen ve stanovené lhůtě peněžitý trest nebo náklady trestního řízení, použijí se na jejich zaplacení prostředky z peněžité záruky. Z toho plyne, že ačkoliv primárním cílem tohoto institutu není odčerpání výnosů z trestné činnosti, může v konkrétním případě tento zajišťovací institut v důsledku k odčerpání části majetku vést.

13) V této souvislosti lze odkázat i na důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona, který byl později schválen a vyhlášen jako zákon č. 219/2000 Sb. (§ 9 až § 11).

14) Komentáře k trestnímu řádu (srov. např. Šámal, P., Král, V., Púry, F., Baxa, J.: Trestní řád, Komentář, C. H. Beck, 1. a 2. (nikoliv již 3. vydání, kde se naopak uvádělo, že správu a zabezpečení zajištěného majetku by měla provádět státní zastupitelství a soudy, ale bez přesvědčivého zdůvodnění)

15) Po novele provedené zákonem č. 320/2002 Sb. - územní pracoviště Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, v jehož obvodu měl odsouzený poslední bydliště.

16) I zde novela č. 320/2002 Sb. vzhledem ke zrušení okresních úřadů užívá slov "územní pracoviště Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových".

17) Na druhé straně ale nic nebrání, aby byla zvažována novela zákona č. 219/2000 Sb. v tom směru, že by např. dosavadní § 1 byl označen jako odst. 1 a byl by připojen nový odst. 2, který by stanovil, že "podle tohoto zákona se postupuje i ohledně majetku, který byl zajištěn podle zvláštních předpisů (byl by uveden odkaz na trestní řád, a to konkrétně na § 347 a násl.), pokud lze důvodně očekávat uložení trestu propadnutí majetku podle zvláštního zákona" (odkaz na § 51 a § 52 trestního zákona).

18) Ust. § 315 odst. 1 tr. řádu nepředstavuje dostatečný zákonný podklad pro výkon působnosti v těchto případech (a odpovídající úprava není obsažena ani v ustanoveních citovaných zákonů, pokud jde o správu soudů a správu státních zastupitelství). Toto ustanovení se týká pouze vykonávacího řízení (trestního), nikoliv správy takového majetku (která z hlediska svého odvětvového zařazení náleží do jiného právního odvětví nežli trestního práva).

19) Ministerstvo spravedlnosti vypracovalo a k připomínkovému řízení předložilo návrh zákona o zajištění majetku. Některé skutečnosti uvedené v důvodové zprávě jsou obsahem článku Krále, V.: K podmínkám ukládání trestu propadnutí majetku a účinnosti zajištění majetku v trestním řízení, Trestněprávní revue č. 10/2002. Správu zajištěného majetku by - kromě případů zvláštní příslušnosti u věcí zvláštního charakteru (např. radioaktivního odpadu, neoznačených cigaret, jedinců (exemplářů) rostlin a živočichů odebraných podle zvláštních právních předpisů, zbraní, střeliva, výbušnin, telekomunikační a radiokomunikační techniky, atd.) - provádělo územní pracoviště Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, nebo soudní exekutoři. Nemohl-li by ten, komu jinak přísluší výkon správy, náležitou péči o zajištěný majetek a jeho využití zajistit sám, mohl by v tomto rozsahu správou pověřit buď organizační složku státu příslušnou hospodařit s určitým majetkem, nebo na základě smlouvy za úplatu jinou osobu zabývající se podnikáním v dané oblasti.

Miroslav Růžička
Nejvyšší státní zastupitelství, Brno
člen redakční rady Právního rádce

Související