Elektronický obchod v Evropské unii

O transpozici směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 2000/31/EC o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, do právního řádu ČR není mnoho slyšet - bohužel.

I v EU došlo při transpozici směrnice o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu (dále jen "směrnice o elektronickém obchodě") ke značným průtahům a více členských států nedodrželo termín 17. ledna 2002, kdy mělo k její transpozici dojít. Směrnice má celkem 24 články, z nichž některé jsou pouze formální. Už z tohoto skromného rozsahu vyplývá, že směrnice nemůže řešit problémy celé informační společnosti, ani elektronického obchodu, ale jenom jejich malou část.

Jde však o důležité obecné principy, jakými jsou např. odpovědnosti poskytovatelů služeb ve zvláštních případech, volný přístup k službám informační společnosti, absence povolování těchto služeb a některé povinnosti při elektronickém uzavírání smluv. Zároveň jde o minimální pravidla, na kterých byly členské státy schopny a ochotny se dohodnout.

Definice

V čl. 2 směrnice nalezneme definice pojmů. U klíčového pojmu "služba informační společnosti" se odkazuje na směrnici č. 98/34/EC o postupu při poskytování informací v oblasti technických norem a předpisů ve znění směrnice č. 98/48/EC. Je to jakákoliv služba poskytovaná zpravidla za úplatu na dálku elektronickými prostředky a na individuální objednávku příjemce služby.

Směrnice o elektronickém obchodu vypočítává různé typy služeb, na které se nevztahuje definice služeb informační společnosti. V této definici znamená "na dálku", že služba je poskytována, aniž by obě smluvní strany byly současně přítomny.

"Elektronickými prostředky" znamená, že služba je původně odeslaná a přijatá v místě určení prostředky elektronického zařízení pro zpracování a ukládání dat (včetně digitální komprese) a zcela přenášena, dopravována a přijímána vedením, rádiovým vysíláním, optickými prostředky nebo jinými elektromagnetickými prostředky.

Služba informační společnosti je koncipována jako individuální komunikace, zatímco např. rozhlasové nebo televizní vysílání je komunikace směrem k více individuím. Směrnice podrobuje svému režimu tedy také činnosti, které nejsou provozovány systematicky jako živnost, ale jen "zpravidla" za úplatu, tedy např. i jednorázovou činnost, jako je prodej ojetého vozu on-line majitelem, který není podnikatelem, ani neprovozuje živnost. Jde tedy i o soukromou osobu, která uzavírá obchod a je v tento okamžik poskytovatelem služeb informační společnosti.

"Poskytovatel služeb" je definován jako osoba, která poskytuje služby informační společnosti.

Pojem "usazený poskytovatel" zase umožňuje určit členský stát, v jehož jurisdikci se nachází konkrétní poskytovatel služeb. Definice vychází z rozhodnutí Evropského soudního dvora, který konstatoval, že koncepce usazení ve smyslu čl. 52 a násl. Evropské úmluvy předpokládá aktuální výkon hospodářské činnosti prostřednictvím stálého zařízení v členském státu na dobu neurčitou.

Pro konstatování, že poskytovatel je usazen v konkrétním státě, není rozhodující umístění technologie, možnost přístupu k internetové stránce, ani zaměření na zákazníky v určitém státě. Čistě formální nebo technická hlediska by umožňovala provozovatelům uniknout dohledu ve státě, kde vykonávají jádro své činnosti. Tím, že se definice zaměřuje na reálnou činnost poskytovatele, je na jedné straně dostatečně flexibilní, aby bylo ji možné aplikovat v jednotlivých konkrétních případech. Tentýž operátor může být usazen ve více členských státech.

V případě, kdy existuje více států, kde je poskytovatel usazen, rozhoduje to, v kterém státě je "těžiště jeho činnosti".

"Uživatel služby" je jakákoliv osoba, která k profesním či jiným účelům využívá služeb informační společnosti, zejména pro vyhledávání či zpřístupňování informací. Jde o velmi široký pojem, který zahrnuje jakoukoliv osobu, např. stačí účast na diskusním fóru na internetu. Jde o všechny druhy užívání služeb informační společnosti osobami, které poskytují informace na veřejných sítích jako je internet, nebo které informace vyhledávají pro soukromé nebo profesní účely.

"Koordinovanou oblastí" se rozumějí požadavky stanovené právními předpisy členských států pro poskytovatele služeb informační společnosti nebo pro služby informační společnosti bez ohledu na to, zda mají obecnou povahu, či zda byly pro ně zvláště určené. Tato definice umožňuje určit vnitrostátní předpisy, u nichž jsou členské státy povinny zajistit soulad. Pokrývá požadavky, které lze aplikovat na osobu jednající jako poskytovatel služeb informační společnosti. Jde v první řadě o požadavky živnostenského zákona, ale i o řadu dalších zákonů, které upravují předpoklady k vykonávání určité činnosti. Požadavky na konkrétní činnost, které nejsou specifické pro služby informační společnosti, zůstávají v platnosti.

Vyžadují-li předpisy pro výkon určité činnosti odbornou kvalifikaci, nebo autorizaci, budou se uplatňovat i na poskytovatele, který bude tuto činnost vykonávat na internetu. Řada činností má svou vlastní právní úpravu, která není úpravou směrnice o elektronickém obchodu dotčena.

Vyloučení předchozího povolení

Účelem čl. 4 je zajistit svobodu poskytování služeb informační společnosti. Služby informační společnosti nevyžadují formálního povolení, ale ani registrace nebo ohlášení, které by mělo být potvrzeno státním orgánem. Vyžaduje-li ale nějaká činnost profesionální kvalifikaci nebo autorizaci, nejsou ustanovení o takové kvalifikaci nebo autorizaci vyloučena tím, že se tato činnost provádí jako služba informační společnosti.

Jde o určitý druh "práva na stránku", kterého může využít kterýkoliv poskytovatel, který se rozhodne využít internet k poskytování služeb. Vyloučení předchozího povolení se nevztahuje na poštovní služby.

Zásada země původu

Každý členský stát EU (a ESVO) je odpovědný (podle čl. 3) za to, že poskytovatel služeb informační společnosti usazený na jeho území dodržuje právní předpisy. Zároveň je zajištěna svoboda poskytování služeb poskytovateli z jiných členských států. Poskytovatel služeb se musí orientovat na zákonodárství země, ve které má základnu. To platí i tehdy, poskytuje-li své služby v jiné členské zemi EU. V určitých případech je možné, aby byla prolomena zásada volného pohybu služeb.

Tato ustanovení směrnice nenahrazují ustanovení o příslušnosti soudů. Stát musí připustit, aby na jeho území působili poskytovatelé služeb z jiných členských zemí volně bez povolení a řídili se přitom předpisy svých zemí. Některé oblasti jsou však z tohoto principu vyňaty a zde mohou státy postupovat podle svého národního práva. Poskytovatel služeb je povinen umožnit uživatelům a veřejným orgánům přístup k řadě informací, týkajících se např. poskytovatele služeb, jeho identifikace atd. Účelem těchto ustanovení je posílit transparentnost poskytování služeb informační společnosti a tato ustanovení doplňuje ustanovení jiných předpisů, např. občanského zákoníku o povinných informacích při spotřebitelských smlouvách.

Zmíněné informace se musejí poskytovat, i když nejde o smluvní vztah a musejí být k dispozici po celou dobu, po níž je služba poskytována.

Odpovědnost prostředníků

Tato část směrnice (čl. 12 až 15) o elektronickém obchodě se týká odpovědnosti poskytovatelů, jestliže působí jako tzv. "prostředníci" ve vztahu k protiprávním aktům způsobeným jinými subjekty. Jde pouze o případy, kdy poskytovatel slouží jako zprostředkovatel on-line, kterážto činnost je charakterizována tím, že informace je poskytována uživatelem služby, je přenášena nebo uložena na vyžádání uživatele služby. "Uživatel" zde znamená osobu, která buď umísťuje informaci v komunikační síti nebo osobu, která ji čerpá. Informaci je zde třeba chápat v širokém slova smyslu. Jiných typů služeb, které se v informační společnosti vyskytují, se to netýká.

Např. on-line prodej letenek cestovních kanceláří (a to ani v tom případě, když cestovní kancelář jedná z pověření letecké společnosti) nelze považovat za pouhý přenos nebo ukládání informací a nespadá tudíž pod tuto část. Omezení odpovědnosti je horizontální povahy, tzn. týká se odpovědnosti za všechny typy protiprávních činností spáchaných třetími stranami on-line (autorskoprávní, nekalá soutěž, skrytá reklama aj.). Je však jasné, že ustanovení této sekce nemění právní předpisy, kterými se řídí jednotlivé možné delikty, pouze omezují odpovědnost.

Překročí-li poskytovatel hranice tohoto omezení, bude se odpovědnost řídit právem, které upravuje příslušnou oblast. Rozlišení odpovědnosti se netýká jednotlivých typů poskytovatelů, ale typů činností prováděných těmito poskytovateli. Fakt, že poskytovatel se kvalifikuje na výjimku z odpovědnosti vzhledem k určitému aktu, ho nezbavuje odpovědnosti za jeho jinou činnost.

Pouhý přenos informací

Ustanovení (mere conduit - čl. 12) upravuje výjimku z odpovědnosti ve vztahu k úkonům přenosu informace v komunikačních sítích, kdy poskytovatel služeb hraje při přenosu informací pro třetí strany (příjemce informací) pasivní úlohu. Ustanovení vyžaduje, aby přenášená informace pocházela od uživatele služeb. Přenáší-li poskytovatel své vlastní informace, nemůže být považován za prostředníka. Totéž platí, když poskytovatel služeb informaci pozmění. Pro poskytnutí výjimky z odpovědnosti musejí být splněny současně tři podmínky.

Poskytovatel nesmí iniciovat přenos informací, což znamená, že poskytovatel nečiní rozhodnutí o provedení přenosu (skutečnost, že poskytovatel automaticky poskytne informaci na vyžádání uživatele neznamená, že tuto činnost iniciuje). Druhá podmínka pro vyloučení odpovědnosti spočívá v tom, že poskytovatel nevybírá uživatele a je splněna i v případě, že volba uživatele je automatická. Třetím požadavkem je, že poskytovatel informace, které jsou předmětem přenosu, nemění ani nevybírá.

Ukládání do vyrovnávací paměti

Článek 13 reaguje na proces zhotovení zvláštní kopie souboru nebo více souborů za účelem jejich pohodlnějšího užití. V internetu může probíhat na počítači uživatele (transient RAM copies), nebo na serveru (proxy caching). Tento způsob ukládání provádí provozovatel za účelem zvýšení výkonu a rychlosti digitální sítě. Nepředstavuje sám o sobě zvláštní užití přenášené informace.

Kopie informace zpřístupněné na síti a přenášené třetími stranami jsou dočasně uloženy v poskytovatelově systému nebo v síti za účelem umožnění přístupu k dalším uživatelům. Takové kopie jsou výsledkem automatického technického procesu.

Shromažďování informací

Ustanovení čl. 14 se týká omezení odpovědnosti poskytovatele za činnost, která spočívá v ukládání informací, které pocházejí od příjemců na základě jejich objednávky. Výjimka z odpovědnosti nemůže být přiznána, pokud poskytovatel ví, že příjemce jeho služeb provádí nezákonnou činnost - aktuální vědomost. Výjimka z odpovědnosti nemůže být poskytnuta, je-li si poskytovatel vědom okolností, z nichž je protiprávní činnost zjevná.

Poskytovatel výjimku z odpovědnosti neztratí, když po obdržení informace o skutečnostech a okolnostech svědčících o protiprávní činnosti jedná bezodkladně směrem k odstranění nebo znepřístupnění takové informace. Poskytovatelé nemají obecnou povinnost aktivně monitorovat obsah třetích stran (čl. 15). Tím není dotčena možnost soudu nebo jiného orgánu požadovat na poskytovateli, aby monitoroval určitou stránku po určitou dobu v zájmu prevence nebo potlačování určité protiprávní činnosti.

Elektronické uzavírání smluv

Článek 10 a 11 směrnice o elektronickém obchodě stanoví povinnosti pro poskytovatele, který používá k uzavření smlouvy elektronických prostředků. Tyto povinnosti jsou rozděleny do čtyř oblastí. Především poskytovatel musí dát uživateli k dispozici technické prostředky k opravě chyb objednávky před jejím odesláním. Dále ho musí vyčerpávajícím způsobem seznámit s technickým provedením uzavření smlouvy a doručenou objednávku musí obratem potvrdit. Navíc musí uživatel mít - v době mezi uzavřením smlouvy a plněním - celý text smlouvy k dispozici v takové formě, aby jej mohl vyvolat a reprodukovat. Tyto povinnosti se týkají poskytovatele ve vztahu k jeho zákazníkovi, kterým je uživatel služeb informační společnosti.

Úprava čl. 10 a 11 směrnice o elektronickém obchodě se neomezuje na spotřebitelskou sféru, jako v případě spotřebitelských smluv ve smyslu obč. zákoníku, ale vztahuje se i na vztahy dvou podnikatelů (business to business). Smlouvy, které jsou uzavřeny výlučně individuální komunikací, jsou vyňaty z povinnosti dát zákazníkovi k dispozici možnost korektury, z povinnosti předsmluvní informace a z povinnosti potvrzení příjmu. Tak se má zjednodušit situace u neanonymní smlouvy, která je založena např. na e-mailovém návrhu, a tím se podobá spíše smlouvě uzavřené dopisem nebo telefonem. Tato výjimka se nevztahuje na povinnost přenechání textu smlouvy po jejím uzavření. Od této povinnosti se nelze odchýlit ani v případě individuální komunikace.

Rozdíly existují co do disponibility těchto povinností (jinak je tomu např. u spotřebitelských smluv, kde se nelze od úpravy odchýlit). U čistě obchodních vztahů jsou povinnosti závazné jen částečně a lze se od nich odchýlit.

Uzavření smlouvy

Ustanovení směrnice o elektronickém obchodě neupravují okamžik uzavření smlouvy, ačkoliv v původním návrhu tomu tak bylo.

Určitý vliv na platnost smlouvy by mohlo mít i porušení povinností obsažených v úpravě. Zřejmě by jejich porušení mohlo mít v některých případech za následek možnost odstoupení od smlouvy. U všech jmenovaných povinností zřejmě není tato možnost dána.

Jiná situace je u povinnosti poskytnout informace o způsobu uzavření smlouvy nebo o možnosti opravy při chybě zadání, kde tato možnost zřejmě existuje, ale u jazyku smlouvy nebo u informace, zda je smlouva uchovávána, zřejmě možnost odstoupení od smlouvy dána nebude.

Povinnosti upravené směrnicí se budou po transpozici do právního řádu ČR používat vedle ustanovení jiných právních předpisů upravujících uzavírání smluv. Objednávka je projev vůle zákazníka směřující k uzavření smlouvy, zatímco potvrzení objednávky poskytovatelem samo o sobě nepředstavuje projev vůle, nýbrž je potvrzením doručení projevu vůle. V praxi však často (ne však vždy) bude potvrzení spadat v jedno s přijetím smlouvy.

Nabídka na webové stránce může být podle okolností případu vykládána buď jako vyzvání k objednávce, nebo již přímo jako návrh smlouvy. Návrh uživatele a potvrzení poskytovatele bude zpravidla spadat v jedno s oznámením o přijetí objednávky. Sjednocení vůle obou smluvních stran bude probíhat ve dvou fázích.

Ve většině případů zásilkového internetového obchodu bude třeba vycházet z toho, že webová stránka představuje pouze vyzvání k podání objednávky, protože poskytovatel bude chtít před uzavřením obchodu přezkoumat, je-li schopen dodávku uskutečnit a chce-li obchod uzavřít. Výklad webové stránky jako přímé nabídky bude možný tehdy, je-li obchod prostřednictvím sítě nejen uzavřen, ale také proti bezprostřednímu zaplacení (např. kreditní kartou) také uskutečněn. V takovém případě se nezkoumá bonita kupujícího ani vlastní schopnost dodávky.

Pokud tedy z okolností případu vyplývá, že informace obsažené na webové stránce představuje pouze výzvu k podání objednávky, představuje objednávka návrh smlouvy a nikoliv její uzavření.

Elektronický projev vůle

Ustanovení směrnice o elektronickém obchodu mlčky předpokládají, že právní jednání na internetu odpovídá objektivním i subjektivním požadavkům na projev vůle stanoveným příslušnými právními předpisy. Nepochybuje se o tom, že elektronické projevy vůle je třeba kvalifikovat jako projevy vůle i tehdy, jsou-li produkovány automaticky prostřednictvím určitého programu počítačem a elektronicky přenášeny - to platí v elektronickém obchodě např. pro automatický příjem došlých objednávek při zásilkovém internetovém obchodu.

Lidská vůle zde zcela nemizí - jen je na určitý čas jaksi předsunuta do období programování počítače. Příjemce takového potvrzení také projevuje důvěru v jeho právní účinnost, která se prakticky neliší od důvěry v čistě lidský projev vůle. Je-li tento názor správný, se ukáže později. Projevy vůle s právními důsledky se v časovém i prostorovém ohledu vzdalují od bezprostředního projevu lidské vůle.

Lze proto očekávat, že tradiční model právního jednání ve své současné podobě bude muset následovat tento vývoj a nalézat právně závazné prvky, které nespočívají v projevu vůle nebo v jiném lidském výkonném jednání. Projev vůle, jehož přijetí je třeba potvrdit, bude představovat účinný nástroj k uskutečnění soukromé autonomie jen potud, pokud člověk jako nositel rozhodnutí bude moci být sledován na horizontu příjemce, tedy pokud bude určitým způsobem vnímatelný. Vnímatelnost lidských rozhodnutí, jakož i důvěra ve skutečnou tvorbu lidské vůle by však mohla s pokračující automatizací obchodního styku klesat.

Záměrem evropské směrnice o elektronickém obchodě je vytvořit koherentní právní rámec pro tento obchod na evropské úrovni. Hlavním cílem směrnice o elektronickém obchodě je tedy podpořit důvěru v elektronickou výměnu dat a přispět k demokratizaci užívání internetu.

právník, Praha