Exekuce - nástroj vymáhání pohledávek

Vymáhání pohledávek patří do skupiny činností, jejichž výsledek je závislý na mnoha předpokladech. Mezi ně patří mj. úroveň poskytování právní ochrany právům fyzických a právnických osob ze strany státu a na ni navazující a závislá kvalita právního vědomí dlužníků.

Stát nedovoluje, až na výjimky (§ 6 obč. zák.), vymáhání práv jejich subjektům svémocí vlastními donucovacími prostředky vůči dlužníkům, čímž zároveň ovšem stát bere na sebe odpovědnost, že řádnou ochranu věřitelům zajistí vlastními prostředky. Odpovědností samotného věřitele dále je, jaké si vybral obchodní partnery, a z toho vyplývající struktura a dobytnost jeho pohledávek.

Tento předpoklad ovšem neomlouvá případnou bezmocnost státu garantovat právní ochranu věřitelům, jaké jsme byli mnohdy svědky v minulém desetiletí poznamenaném nesčetnými úpadky společností v důsledku druhotné platební neschopnosti a bank v důsledku poskytnutých "špatných" úvěrů.

Podnikatelská činnost v jakémkoliv oboru s sebou přináší nutně vznik pohledávek a obecně nepříznivé právní prostředí umocňované negativním právním vědomím dlužníků nemůže být kladeno za vinu věřitelům, kteří vykonávají podnikatelskou činnost spojenou se vznikem závazkových právních vztahů.

Řešení této problematiky, založené na přesunu nedobytných pohledávek mezi aktiva státu na vrub daňových poplatníků, se v minulosti netýkala všech, nýbrž pouze privilegovaných věřitelů, v nichž stát držel svůj majetkový podíl se zájmem jej zpeněžit. Navíc to nebyla řešení univerzální, nýbrž šlo o tzv. "vytloukání klínu klínem". Přesto celých deset let, po které se soudy znovu staly rozhodující institucí, od níž lze očekávat poskytnutí právní ochrany ve smyslu § 4 obč. zákoníku, resp. v ústavněprávní rovině čl. 36 Listiny základních práv a svobod, nedocházelo k výrazným systémovým řešením.

Z advokátní praxe lze vyvodit zkušenost s vykonávacím řízením jako nejslabším článkem soudnictví, z čehož pramenily případy, kdy se věřitel po náročném a nákladném nalézacím řízení nedostal ke svým penězům, nýbrž pouze k soudnímu rozhodnutí opatřenému doložkou právní moci, jež však ke konečnému uspokojení pohledávky nevedlo.

Soudní vymáhání pohledávek jako takové se stalo v očích mnoha podnikatelů neefektivním, kdy skutečně vymožené částky často nepokrývaly náklady na soudní řízení, od soudního vymáhání upouštěli nebo jej považovali pouze za nutnost vedoucí k daňovému uplatnění opravných položek.

Neuspokojivá schopnost státu zajistit právní ochranu oprávněným pohledávkám věřitelům byla zřejmě i motivem přijetí zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád).

"Změny ve společenském a právním systému se však v uplynulých letech nežádoucím způsobem projevily na neefektivnosti soudů. Problémem není jenom délka nalézacího řízení, ale i neefektivnost a zdlouhavost řízení vykonávacího (exekučního). Po vyhraném soudním sporu často dochází k tomu, že v důsledku zdlouhavé a nepružné exekuce není soudem přiznané právo oprávněného uspokojeno. Současný neutěšený stav při vymáhání práva v naší zemi může vést nejen ve ztrátu důvěry v soudy, ale i v základy právního státu vůbec a ve svém důsledku vede k hledání praktických možností, jak vymoci oprávněnou pohledávku jinou než zákonnou cestou."¹⁾

Dlouho očekávané zlepšení poskytování soudní ochrany se pozvolna naplňuje v praxi díky exekučnímu řádu počínaje rokem 2001, přestože obdobné zákony byly již dříve přijaty na Slovensku, v Polsku i v Maďarsku. Institut soudního exekutora, který je exekučním řádem nově zřizován, je založen na principu, že jakákoliv činnost exekutora začíná tam, kde končí činnost soudu v nalézacím řízení. Zákon tedy deleguje část pravomoci soudu, a to výlučně tu, která je uplatňována po vydání autoritativního rozhodnutí, na nezávislého a nestranného soudního exekutora, a to při zachování pravomoci soudu, popř. jiných státních orgánů, i pro oblast exekučního řízení (výkonu rozhodnutí) podle platné procesní úpravy obsažené v občanském soudním řádu, popř. zvláštních právních předpisech (daňová exekuce, správní exekuce).

Právní řád se tedy rozšiřuje o další druh exekuce prováděný soudními exekutory podle exekučního řádu, který je koncipován jako zvláštní právní předpis ve vztahu k obecné procesní úpravě obsažené v občanském soudním řádu. Dosavadní druhy exekucí vykonávané soudy či jinými státními orgány zůstávají zachovány.

Soudní exekutor je osobou, která v rámci pověření exekutorským úřadem provádí nucený výkon exekučních titulů a další činnosti podle exekučního řádu. Činnost soudního exekutora je neslučitelná - stejně jako např. činnost soudce - s jinou výdělečnou činností, vyjma správy vlastního majetku, vědecké, pedagogické, publikační, tlumočnické, znalecké a umělecké činnosti. Nestranné provádění exekutorské činnosti je zajišťováno jeho zákonem upravenou nezávislostí.

Postavení soudního exekutora jako osoby samostatně výdělečně činné a jeho finanční zainteresovanost na výsledku exekuce stanovením závislosti výše odměny na výši vymožené částky zabezpečuje co nejvyšší efektivitu jeho práce.

Nezávislost exekutora ovšem neznamená, že by exekutor byl při své činnosti neodpovědný. Naopak, exekutor podléhá dohledu jednak ministerstva spravedlnosti a dále Exekutorské komory. Exekutoři jsou jmenováni ministrem spravedlnosti do určitého počtu exekutorských úřadů (numerus clausus) na návrh Exekutorské komory. Nový exekutor tak může být jmenován pouze tehdy, pokud se uvolní exekutorský úřad, nebo dojde-li k rozhodnutí o rozšíření počtu exekutorských úřadů.

Zákon exekutorovi dále přiznává postavení veřejného činitele, což ho staví z hlediska jeho ochrany na straně jedné, ale i odpovědnosti na straně druhé, do zvláštní role ve vztahu k trestnímu zákonu. Provádění exekucí je exekutorům v konfliktních případech umožňováno povinností Policie ČR poskytnout exekutorovi na jeho žádost ochranu a součinnost.

Nařízení exekuce - rozdíly oproti nařízení výkonu rozhodnutí

Podání návrhu na nařízení exekuce a pověření exekutora soudem podle exekučního řádu je od roku 2001 alternativou pro věřitele, jemuž byla jeho pohledávka přiznána vykonatelným soudním rozhodnutím nebo jiným exekučním titulem (notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, exekutorský zápis, výkazy nedoplatků vydané ve věcech daňových, nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení atd.).

Efektivita vymáhání pohledávek soudními exekutory je posílena povinností soudu nařídit exekuci a pověřit exekutora do 15 dnů ode dne doručení návrhu. Tím dochází ke zřetelnému upřednostnění podávání návrhů na nařízení exekuce oproti podávání návrhů na výkon rozhodnutí podle obč. soudního řádu, které jsou naopak nutně odsouvány k vyřízení až v "druhém pořadí".

K otázce nákladů řízení je třeba zmínit, že podání návrhu na nařízení exekuce nepodléhá zaplacení soudního poplatku, zatímco podání návrhu na výkon rozhodnutí je zpoplatněno soudním poplatkem ve výši dvou procent z předmětu řízení. Dlužno ovšem na straně druhé upozornit, že při exekuci prováděné soudním exekutorem má soudní exekutor právo požadovat po věřiteli jako oprávněném zálohu na náklady exekuce, která může být v konkrétních případech vyšší než soudní poplatek, který by byl vyměřen při podání návrhu na výkon rozhodnutí soudem.

V případě úspěšné exekuce se složená záloha vrací a veškeré náklady exekutor vymáhá po dlužníkovi jako povinném nad rámec částky vymáhané ve prospěch věřitele jako oprávněného. Pokud je však výsledek exekuce s ohledem na majetkové poměry dlužníka nejistý, musí věřitel vzít v úvahu, že dojde-li k zastavení exekuce, může mu být uloženo nahradit skutečně vynaložené náklady exekutora.

Usnesení o nařízení exekuce má kromě pověření exekutora, který je oprávněn vydat na základě tohoto usnesení exekuční příkaz a po nabytí právní moci tohoto usnesení exekuci provést, významný účinek spočívající v zákazu povinnému nakládat s majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku, to vše pod výslovnou sankcí neplatnosti právního úkonu, kterým by byl stanovený zákaz porušen (tzv. generální inhibitorium).

Usnesením o nařízení exekuce soud, který rovněž pověří exekutora provedením exekuce, nestanoví způsob provedení exekuce. Věřitel tedy není při podání návrhu povinen k volbě nejvhodnějšího způsobu, jako tomu je při podání návrhu na výkon rozhodnutí. Až exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Teprve vydání exekučního příkazu exekutorem má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle obč. soudního řádu. Vydáním exekučního příkazu se specifikuje generální inhibitorium na absolutní zákaz nakládat s konkrétním majetkem postiženým exekučním příkazem.

Možnost dodatečné volby způsobu provedení exekuce ve spojení s oprávněními exekutora vyžadovat součinnost různých státních orgánů, fyzických i právnických osob za účelem zjištění majetku povinného [katastrální úřady, evidence motorových vozidel, komoditní burzy, Burza cenných papírů, Středisko cenných papírů, banky, pojišťovny, investiční společnosti a fondy, obchodníci s cennými papíry, penzijní fondy, Fond pojištění vkladů, notáři, advokáti (jen v souvislosti s aktivy povinného jimi spravovanými) atd.] umožňuje skutečně efektivní zásah exekučním příkazem tam, kde je možné dohledat postižitelný majetek povinného.
Omezení práv povinného

Proti usnesení o nařízení exekuce je přípustné odvolání. Exekuční řád však výrazně omezuje za účelem zamezení průtahům ze strany povinného případy, kdy se odvolání věcně projedná, když stanoví, že soud usnesením odvolání odmítne, neobsahuje-li skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce nebo neobsahuje-li žádné skutečnosti.

Přijatá právní úprava v této věci výrazně preferuje zájmy věřitelů v procesním postavení oprávněných, kteří v řízeních o nařízení výkonu rozhodnutí museli často čelit nepodloženým a neodůvodněným odvoláním povinných, jimiž se provedení výkonu odkládalo fakticky na několik měsíců i více než rok, čímž docházelo ke snížení vyhlídky, že výkon bude proveden úspěšně.

Ohledně odvolání neobsahujícího žádné skutečnosti by neměl vzniknout žádný spor. Z pohledu povinného je však soud oprávněn odmítnout zabývat se jeho argumentací proti nařízení exekuce bez bližšího odůvodnění v jednom stupni i učiněným konstatováním, že odvolání neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Povinný se aktivně neúčastní fáze řízení před nařízením exekuce a nemá možnost vyjádřit se k návrhu oprávněného. Odvolání proti usnesení o nařízení exekuce je jeho jedinou možností vyjádřit se k návrhu oprávněného.

Proti usnesení o odmítnutí odvolání není dovolání přípustné, v důsledku čehož nemá povinný v obecné soudní soustavě možnost přezkumu rozhodnutí soudu, že podané odvolání neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Povinnému, který skutečnosti uvedené v odvolání považuje přes opačný názor odvolacího soudu za skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, nezbývá, než se obrátit na Ústavní soud ČR se stížností proti usnesení o odmítnutí odvolání pro porušení práva na "spravedlivý proces".²⁾

Soudy by měly před vydáním usnesení o odmítnutí odvolání, které sice obsahuje argumentaci povinného, ale ta není považována za vylíčení skutečností rozhodných pro nařízení exekuce, pečlivě posoudit význam skutečností uvedených v odvolání a i v případě odmítnutí odvolání usnesení opatřit řádným odůvodněním založeným na posouzení všech odvolatelem uplatněných skutečností se zdůvodněním, z jakého důvodu každá z těchto skutečností není skutečností rozhodnou pro nařízení exekuce ve vztahu k údajům obsaženým v návrhu na nařízení exekuce.

Zákon sice nestanoví vymezení skutečností rozhodných pro nařízení exekuce, v zásadě lze ovšem v tomto směru z náležitostí návrhu na nařízení exekuce vycházet. Bližší vymezení je úkolem judikatury.³⁾

Ve sporných případech bych nedoporučoval volit extenzivní výklad, a to již jen s ohledem na úmysl zákonodárce vyjádřený v důvodové zprávě k exekučnímu řádu, kde se k možnosti odmítnutí odvolání argumentuje nepřípustností blanketních odvolání. Odvolání obsahující skutečnosti, jejichž dopad na nařízenou exekucí je sporný, se přitom kategorii blanketních odvolání vymykají.

Není např. sporu, že hmotněprávní námitky typu splnění nebo započtení před vydáním exekučního titulu nejsou skutečnostmi rozhodnými pro nařízení exekuce. V recentních soudních rozhodnutích o odmítnutí odvolání se však lze shledat i s námitkami zániku vykonatelného závazku započtením po vydání exekučního titulu jako s námitkami nerozhodnými pro nařízení exekuce, s čímž lze důvodně polemizovat.

Manžel povinného v exekučním řízení

Při aplikaci obč. soudního řádu za účelem výkonu rozhodnutí soudem již dříve vznikaly výkladové pochybnosti o tom, zda a v jakém rozsahu se postihují výkonem rozhodnutí věci patřící do společného jmění povinného a jeho manžela (manželky) a jaký je dosah § 255 odst. 2 obč. soudního řádu o procesním postavení manžela povinného jako účastníka výkonu rozhodnutí.

"Manžel povinného se stává účastníkem řízení o výkon rozhodnutí, je-li nesporné nebo alespoň možné, že věci, které jsou nařízeným výkonem rozhodnutí postihovány, patří do bezpodílového spoluvlastnictví povinného a jeho manžela. Manžel povinného není účastníkem řízení o výkon rozhodnutí v plném rozsahu. Manžel povinného je účastníkem řízení jen tehdy, byl-li nařízen výkon rozhodnutí postihující tyto věci (nestává se proto účastníkem řízení například tehdy, jestliže soud řízení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zastaví nebo jestliže návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne), a jeho účastenství nastává (vzniká) dnem, kdy soud výkon rozhodnutí svým usnesením nařídil. Manžel povinného není účastníkem celého řízení, ale jen v té jeho části, v jíž jde o tyto věci."⁴⁾ Obdobné procesní postavení manžela povinného bylo zakotveno i v § 36 odst. 2 exekučního řádu.

Společné jmění manželů tvoří jednak majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství s výjimkami uvedenými v § 143 odst. 1 písm. a) obč. zákoníku a jednak závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství s výjimkami uvedenými v § 143 odst. 1 písm. b) obč. zákoníku. Z úpravy rozsahu závazků patřících do společného jmění manželů je třeba dovodit, že výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů lze zásadně nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů.

Novelou obč. soudního řádu, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1. 1. 2001, bylo výslovně zakotveno, že výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů lze nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Soud přitom není schopen za současného zachování rychlosti a účelnosti vykonávacího řízení zkoumat bez slyšení povinného, zda nebyl rozsah společného jmění manželů zúžen, nebo zda nebyl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění manželů ke dni zániku manželství.

Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí proto považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů, nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství.

Při výkonu rozhodnutí se nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Totéž platí, byl-li zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů smlouvou rozšířen o majetek povinného, který nepatřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. "Mohou-li se manželé vůči jiné osobě odvolat na smlouvy uvedené v § 143a odst. 1 až 3 obč. zákoníku jen tehdy, jestliže je jí obsah smlouvy znám, pak to především znamená, že taková smlouva musí být uzavřena před vznikem vymáhané pohledávky; smlouva, která by byla uzavřena po vzniku pohledávky, nemůže mít na právní vztahy věřitele žádný vliv. Při výkonu rozhodnutí proto nelze přihlížet ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky, nebo kterou byl zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů smlouvou rozšířen o majetek povinného, který nepatřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Uvedeným způsobem se také čelí možným účelovým dohodám, směřujícím k tomu, aby bylo znemožněno uspokojení pohledávky z majetku ze společného jmění manželů nebo z majetku, který byl účelově do společného jmění zařazen.⁵⁾

Obdobná úprava postižení majetku patřícího do společného jmění manželů k uspokojení závazku vzniklého za trvání manželství, jaká byla doplněna novelou obč. soudního řádu, byla zakotvena i v § 42 exekučního řádu.

"Ustanovení podrobně upravuje exekuci na majetek patřícího do společného jmění manželů a zavádí zásadu, že pro závazek jednoho z manželů, který vznikl za trvání manželství je v exekučním řízení podle tohoto zákona možno postihnout i majetek, který je součástí společného jmění manželů. V zájmu ochrany věřitelů je navíc poněkud šířeji koncipován rozsah společného jmění manželů; nově se totiž konstituuje neúčinnost některých smluv o zúžení či rozšíření rozsahu společného jmění manželů pro účely exekučního řízení. Rozhodující pro právní účinky těchto smluv ve vztahu k exekučnímu řízení je doba jejich uzavření.⁶⁾

Interpretací a contrario uvedených ustanovení lze dospět k závěru, že závazek dlužníka vzniklý před uzavřením jeho manželství nelze uspokojit exekucí věcí nabytých jím po uzavření jeho manželství v režimu společného jmění manželů, nýbrž pouze z věcí, které nabyl buď před uzavřením manželství nebo výjimečně během manželství do svého výlučného vlastnictví.

Tento výklad postihuje negativně věřitele, jejichž dlužník následně vstoupil do manželství a nové majetkové hodnoty, ač nesplnil svůj dříve vzniklý závazek, nabývá nikoliv do svého výlučného vlastnictví, nýbrž v režimu společného jmění manželů. Na straně druhé je tím chráněn manžel dlužníka, který nemůže být postižen na svém majetku k uspokojení závazků vzniklých druhému z manželů před uzavřením manželství.

Tento příspěvek není komplexním výkladem právní úpravy exekučního řízení podle zákona č. 120/2001 Sb. a ani si takový cíl neklade, neboť obsáhlé komentáře k zákonné úpravě zaujaly své místo v odborné právní literatuře neprodleně po vyhlášení exekučního řádu ve Sbírce zákonů ČR.⁷⁾

Exekuční řád již nelze po dvou letech považovat ani za novinku v právním řádu ČR, o níž by bylo třeba informovat jako o aktuální legislativní otázce.⁸⁾ Přesto se mnoho věřitelů po nabytí právní moci rozhodnutí, jímž jim byla přiznána pohledávka za jejich dlužníkem, ocitá v situaci, kdy musejí zvážit, zda vůbec a jakým postupem budou pokračovat ve vymáhání pohledávky, které kladným rozhodnutím v soudním řízení neskončilo. Přitom ani téměř dva roky účinnosti exekučního řádu podle zkušeností z advokátní praxe se zcela neodstranily pochyby věřitelů, zda podání návrhu na nařízení exekuce spojené právě se složením zálohy exekutorovi na náklady exekuce je nejvhodnějším řešením. Právě takovým věřitelům je tento příspěvek určen.
Dále již závisí na jejich zhodnocení majetkové situace dlužníka a rozhodnutí, k jakému postupu se přikloní. Podání návrhu na nařízení exekuce soudním exekutorem bude zcela jistě mnohdy nejvhodnějším řešením, a to zejména při vymáhání vyšších částek, kdy známé majetkové poměry dlužníka nasvědčují, že v případě bezodkladného jednání se naskýtá možnost zjistit a exekučním příkazem zajistit majetek k alespoň částečnému uspokojení pohledávky.

Poznámky:

¹⁾ Z důvodové zprávy k exekučnímu řádu.

²⁾ K pojmu "spravedlivý proces" viz Ševčík, V.: Advokát jako zástupce účastníka v řízení o ústavní stížnosti, Bulletin advokacie č. 8/2001.

³⁾ Srov. nepublikované judikáty citované in: Veselý, J., Rakovský, A.: Odvolání proti nařízení exekuce - obrana proti soudnímu exekutorovi?, Bulletin advokacie č. 4/2003.

⁴⁾ Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR 2Cdon 1446/1996 in: Soudní judikatura 14/97, s. 325.

⁵⁾ Z důvodové zprávy k novele obč. soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb.)

⁶⁾ Z důvodové zprávy k exekučnímu řádu.

⁷⁾ Např. Vymáhání pohledávek soudním exekutorem - Účinnější nástroj legislativy k vymožení dluhů, Právní rádce č. 2/2002 nebo Soudní exekutoři - efektivní způsob vymáhání pohledávek, Bulletin advokacie č. 9/2001 atd.

⁸⁾ Např. Rubeš, P.: Když zazvoní exekutor, Ekonom č. 10/2003.