Likvidace obchodní společnosti je procesem, který významně ovlivňuje české podnikatelské prostředí a v poslední době nabývá na významu, a to zejména v souvislosti se současnou ekonomickou recesí.

Ke zrušení obchodní společnosti podle obchodního zákoníku (likvidaci obchodní společnosti ve specifických otázkách upravují další zákony, např. zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, zákon č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a fondech) dochází buď bez likvidace za předpokladu, že veškerý majetek společnosti přechází na právního nástupce, nebo ve všech ostatních případech s likvidací.

KDO A KDY MŮŽE ZRUŠIT SPOLEČNOST

Zrušit společnost s likvidací může buď soud, a to jednak na základě podaného návrhu na její zrušení oprávněnou osobou (což může být státní orgán, či osoba, která osvědčí právní zájem na jejím zrušení), nebo v případech stanovených zákonem i bez návrhu, což předpokládá zpravidla nesplnění zákonem stanovených podmínek pro další existenci společnosti. Také sama společnost se může na základě svého vlastního rozhodnutí, učiněného prostřednictvím sboru společníků či valné hromady, zrušit s likvidací, a to z důvodů, které předpokládá zákon nebo společenská smlouva (zakladatelská listina či stanovy) o jejím založení.

Specifickým případem zrušení obchodní společnosti je její zrušení ze zákona [např. u veřejné obchodní společnosti je to v případě, že je prohlášen konkurz na majetek společníka - § 88 odst. 1 písm. e) obch. zák. -, byť dohoda společníků na dalším trvání společnosti je možná]. Z pohledu praxe rejstříkových soudů - maje v úvaze případy, kdy se likvidace společnosti nevyžaduje ve smyslu § 68 odst. 2 obch. zákoníku a faktické kroky rejstříkového soudu budou směřovat k výmazu společnosti z obchodního rejstříku - jde zejména o případy předpokládané § 68 odst. 3 písm. f) a g) obch. zákoníku, které hovoří o tom, že se společnost zrušuje zrušením konkurzu po splnění rozvrhového usnesení nebo zrušením konkurzu z důvodu, že majetek úpadce nepostačuje k úhradě nákladů konkurzu, či zamítnutím návrhu na prohlášení konkurzu pro nedostatek majetku.

V těchto případech rejstříkový soud v součinnosti s konkurzním soudem (zpravidla jeden a tentýž soud) sám zahájí řízení o výmaz společnosti z obchodního rejstříku postupem podle § 81 obč. soudního řádu. Usnesení o zahájení řízení doručí (zpravidla fiktivně) společnosti a po jeho právní moci vydá další usnesení, kterým danou společnost z obchodního rejstříku bez dalšího vymaže. Nutno podotknout, že závažná administrativní překážka v podobě nutného předchozího souhlasu správce daně byla ze zákona odstraněna a výmazu tak již nadále nebrání (často to byl jediný důvod, který soudu ve výmazu bránil).

Myslím si, že určitý ostych vzbuzující nutkání některých soudů přece jen takto přímočaře při výmazu společnosti nepostupovat, vyvolává § 68 odst. 2 obch. zákoníku, který ve větě druhé významně explicitně zdůrazňuje požadavek pro výmaz společnosti z obchodního rejstříku tímto způsobem za splnění podmínky, že společnost již nemá žádný majetek, nepřihlížeje k majetku vyloučenému z konkurzní podstaty.

Tato nesmělost však není na místě, neboť právní úprava obsažená v § 75b obch. zákoníku předpokládá možnost obnovení likvidace, jestliže se po výmazu společnosti objeví nějaký majetek či dokonce potřeba jiných nezbytných opatření souvisejících s likvidací společnosti, což může být např. zájem věřitelů na urovnání svých pohledávek za společností formou zápočtu apod. Je zřejmé, že půjde spíše o ojedinělé případy, neboť zpeněžovat majetek, který byl z konkurzu vyloučen pro svou faktickou nelikviditu v rámci likvidace půjde velmi ztuha, či vůbec.

Končí výmazem všechna odpovědnost?

Popsaný postup jakoby na první pohled nahrával těm, kteří se domnívají, že výmazem společnosti z obchodního rejstříku pro ně, jako společníky, veškerá odpovědnost za její závazky končí. Není to však tak docela pravda. Podle § 56 odst. 6 obch. zákoníku společníci i po zániku společnosti ručí za její závazky stejně jako za jejího trvání, resp. do výše svého podílu na likvidačním zůstatku.

Navíc se jejich odpovědnost může v návaznosti na § 66 odst. 6 obch. zákoníku rozšířit o odpovědnost a ručení členů statutárního orgánu společnosti (např. za způsobenou škodu společností či ručení za její závazky v důsledku nesplnění např. zákonné povinnosti podat návrh na prohlášení konkurzu či jiné povinnosti vyplývající pro členy statutárního orgánu ze zákona či společenské smlouvy) v případě, že jde o osoby (společníky), které na základě dohody, podílu na společnosti či jiné skutečnosti ovlivňují, resp. ovlivňovaly podstatným způsobem chování společnosti, a to bez zřetele k tomu, jaký vztah ke společnosti mají.

Jinými slovy, jde-li např. o společníka, který je ve společnosti v postavení ovládající osoby (má 40procentní podíl na hlasovacích právech), jde fakticky o osobu, která se v popsaném právním postavení nachází (vždy je to však v případném soudním řízení záležitostí dokazování) a je jen otázkou času, kdy se věřitelé začnou tohoto ustanovení v praxi dovolávat a zmíněný společník, přesto, že společnost byla vymazána z obchodního rejstříku, bude volán k odpovědnosti, resp. přímo k úhradě jejich dluhů.

Na tento případ totiž přímo dopadá § 311 odst. 2 obch. zákoníku, které upravuje zánik ručení a říká, že je-li závazek společnosti splnitelný ručitelem (tedy společníkem), jeho ručení nezaniká, i když společnost (právnická osoba), která sama je dlužníkem, zanikla (byla vymazána z obchodního rejstříku). Domnívám se, že nejsem daleko od pravdy, pokud tvrdím, že zejména u společnosti s ručením omezeným (a jde o nejfrekventovanější právní formu obchodní společnosti) - nemaje na mysli případy, kdy společník je současně jednatelem společnosti, neboť zde je jeho odpovědnost nasnadě - půjde o častý případ.

Odpovědnost ve stejném rozsahu pak dopadá i na další osoby stojící vně společnosti, pokud mají zmíněný vliv na chování společnosti. Typicky pak půjde o různé příbuzenské poměry takových osob (manžel, sourozenci apod.), či o jiné tzv. nastrčené osoby, které by případně měly zastřít pravou osobu ovlivňující podstatným způsobem výkon práv společníka určité společnosti a zbavit ji tak přímé právní odpovědnosti.

PRAVOMOCI SOUDU

Jde-li o pravomoc soudu ve věcech zrušení obchodní společnosti s likvidací a jmenování likvidátora, pak jde jednak o případy návrhové a jednak o případy, v nichž může soud zahájit řízení sám, společnost následně zrušit a jmenovat jejího likvidátora.

První skupina případů se týká zejména nečinnosti společnosti po určitý časový úsek (dva roky se nekonala valná hromada, společnost po tuto dobu neprovozuje žádnou činnost apod.), či již nesplňuje předpoklady pro svůj vznik, nesplní povinnost stanovenou Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže prodat část podniku nebo se rozdělit, či pozbude oprávnění k podnikatelské činnosti. Zvláštní možnost pak spočívá ve zrušení společnosti pro nemožnost vykonávat podnikatelskou činnost pro nepřekonatelné rozpory mezi společníky (zpravidla bude spojeno s obsáhlým dokazováním).

V každém případě půjde o řízení návrhové s vymezeným okruhem aktivně legitimovaných osob (státní orgán, či ten, kdo osvědčí právní zájem), které procesní teorie zařazuje mezi tzv. řízení nesporná, ovládaná zásadou vyšetřovací. To však neznamená, že soud bude sám aktivně vyhledávat důkazy. Stále platí důkazní povinnost účastníků řízení, kteří jsou povinni navrhovat soudu důkazy k prokázání svých tvrzení. Nebude-li tedy ze strany navrhovatele potřebných tvrzení, pak ani soud nepovede dokazování sám z vlastní iniciativy.

Po provedeném řízení, vedeném podle § 200e obč. soudního řádu, soud buď společnost zruší a současně pak ustanoví společnosti likvidátora, nebo návrh zamítne. Společnost v případě vyhovění návrhu vstupuje do likvidace dnem nabytí právní moci rozhodnutí soudu a zápis do obchodního rejstříku má pouze deklaratorní charakter. Tentýž závěr platí i pro jmenování likvidátora, kterého musí soud v těchto případech jmenovat (s řízením o zrušení společnosti s likvidací na základě rozhodnutí soudu je vždy spojeno řízení o jmenování likvidátora).

V praxi to znamená, že likvidátor se ujímá výkonu funkce právní mocí rozhodnutí soudu o svém jmenování a ne zápisem své osoby do obchodního rejstříku, jeho zápis má tedy rovněž deklaratorní charakter, což vyplývá z dikce § 71 odst. 3 obch. zákoníku, které hovoří o tom, že "jmenováním" (nikoliv zápisem do rejstříku) na něho přechází v rámci § 72 působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti.

LIKVIDÁTOR JMENOVANÝ SOUDEM

V těchto řízeních se v praxi vykytuje významný problém nalézt vhodnou osobu likvidátora. Zákonem stanovený postup pro jmenování likvidátora je v obecné rovině upraven v § 71 odst. 2 obch. zákoníku. Potencionálního likvidátora, či likvidátory, neboť jich může být jmenováno i více (§ 70 odst. 3 obch. zák.), vybírá soud závazně nejprve z okruhu společníků nebo členů statutárního orgánu zrušené společnosti, a činí tak i bez jejich předchozího souhlasu. Je to logické, neboť jde o osoby, které by měly mít všechny potřebné informace o hospodaření společnosti, jejím účetnictví, vnitřních chodu apod. Tyto osoby se funkce likvidátora, jsou-li do ní jmenovány, nemohou vzdát.

Jedinou možností, která může vést k jejich odvolání z funkce, kromě případů, kdy jde o odvolání sankční povahy ve smyslu § 71 odst. 4 obch. zákoníku, je zahájení zvláštního řízení o jejich odvolání na základě jimi podaného návrhu, v němž musejí tvrdit rozhodná fakta, pro které na nich nelze spravedlivě požadovat, aby tuto funkci vykonávaly. Skutečnosti, které by takový postup odůvodňovaly, mohou být nejrůznějšího druhu.

Zásadně však musí jít o skutečnosti, které budou objektivně odůvodňovat případnou nespravedlnost, která by určitou osobu stíhala pro výkon funkce likvidátora. Rozhodně takovým důvodem nebude fakt, že společník o hospodaření společnosti nic neví, že se o její podnikání nijak nezajímal, že fakticky šlo o společnost, v níž "podnikaly jiné osoby", kterým to pouze umožnil apod.

Je zřejmé, že je-li společníkem společnosti právnická osoba, pak i ta může být soudem jmenována do funkce likvidátora, kterou pak vykonává jí určená osoba, resp. její statutární orgán, za předpokladu, že taková osoba není ve stanovené desetidenní lhůtě ode dne, kdy se rozhodnutí o jmenování likvidátora stane vykonatelným, určena. Mám za to, že podmínka vykonatelnosti příslušného rozhodnutí soudu platí pouze a jen v tomto případě, tedy výhradně pro určení konkrétní osoby (sdělení jejího jména soudu).

V ostatních případech, kdy o zrušení společnosti a jmenování likvidátora rozhoduje soud, je nutné vždy vyčkat na právní moc příslušného rozhodnutí. Společnost má tedy fakticky deset dní na to, aby si určila konkrétní osobu, která bude funkci likvidátora vykonávat. Po marném uplynutí této lhůty ze zákona přechází výkon funkce bez dalšího na statutární orgán. Mám za to, že jde o proces vratný v tom smyslu, že společnost může později volbu provést. Desetidenní lhůta je stanovená proto, aby bylo zřejmé, kdo funkci vykonává, je-li společnost nečinná.

Teprve tehdy, není-li možné jmenovat osobu likvidátora tímto způsobem, může soud přistoupit ke jmenování likvidátora ze seznamu správců konkurzní podstaty. V praxi je tomu tak zejména v případech, kdy soud zahájí řízení o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora sám a učiní alespoň jeden neúspěšný pokus o jmenování likvidátora z okruhu společníků či členů statutárních orgánů.

Osobně zastávám názor - při výkladu § 71 obch. zákoníku ve všech jeho odstavcích (výklad systematický) -, že takového pokusu není zapotřebí v případech, kdy z obsahu rejstříkového spisu, který má soud k dispozici, je zřejmé, že se tímto způsobem jmenovat likvidátora nezdaří. Závěr o tom může soud učinit již předběžně, byť připouštím, že by o něm měla být zmínka v odůvodnění rozhodnutí, kterým se společnost zrušuje a jmenuje se likvidátor.

Jistě si každý dovede přestavit situaci, že společníky jsou pouze fyzické osoby (cizinci) s bydlištěm mimo území ČR, či společnost nemá statutární orgán, neboť všichni jeho členové odstoupili z funkcí, či jim funkční období uplynulo a nový orgán zvolen nebyl apod. V těchto případech by dokonce mohlo docházet k takovým zvláštnostem, jako že společnost bude např. zrušená, avšak bez likvidátora, neboť se soudu dosud nepodařilo doručit rozhodnutí o zrušení společnosti jmenovanému likvidátorovi do ciziny.

Mám za to, že účelem § 71 odst. 2 obch. zákoníku bylo dát soudu možnost najít vhodnou osobu likvidátora z řad společníků a těm na druhé straně zpřísnit podmínky pro vyhnutí se výkonu této funkce. Samozřejmě, že může - a v mnoha případech také půjde - o velmi obsáhlé dokazování, navíc ovládané procesní zásadou vyšetřovací, neboť jde o tzv. nesporné řízení.

Odměna likvidátora

Jde-li o likvidátory jmenované soudem, zákon jim právo na odměnu nepřiznává. Tato zákonná úprava (§ 71 odst. 6, poslední věta obch. zák.) má návaznost na velmi přísnou podmínku odmítnutí výkonu této funkce a vychází z toho, že společník společnosti nebo její statutární orgán nemůže mít právo na odměnu likvidátora, když sám z pozice společníka či člena statutárního orgánu nese přímou odpovědnost za to, že společnost se dostala do stadia nuceného zrušení s likvidací soudem. Plným dopadem jejich osobní odpovědnosti za výkon práv a plnění povinností společnosti, je bezplatný výkon funkce likvidátora.

Právní úprava odměňování likvidátorů jmenovaných soudem ze seznamu správců konkurzních podstat je upravena vyhláškou č. 479/2000 Sb. Určitý odklon v dosud jednotné právní úpravě odměňování likvidátorů jmenovaných soudem nastal ve vztahu k právní úpravě likvidace a jmenování likvidátora peněžního ústavu (banky). Ustanovení § 71 odst. 6 obch. zákoníku hovoří bezvýjimečně o tom, že byl-li likvidátor jmenován soudem, určuje jeho odměnu soud. Vedle toho § 36 odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, stanoví, že s přihlédnutím k rozsahu činnosti likvidátora stanoví Česká národní banka výši a splatnost jeho odměny.

Je zřejmé, že zákon o bankách je zákonem speciálním a má tedy přednost při regulaci právních vztahů peněžních ústavů před obchodním zákoníkem. U investičních společností - byť jinak právní úprava provedená zákonem č. 248/1992 Sb. je obdobná (návrh na jmenování likvidátora a jeho odvolání podává Komise pro cenné papíry a soud rozhoduje také do 24 hodin a ve specifických případech stanovených uvedeným zákonem ruší Komise pro cenné papíry tyto společnosti sama a sama jmenuje likvidátora) - však tento postup zvolen nebyl. Je tak zřejmé, že na likvidátora peněžního ústavu právní úprava odměňování ve smyslu vyhlášky č. 479/2000 Sb. dopadat nebude. Výši jeho odměny určí ČNB.

Je třeba dále zdůraznit, že odměna likvidátora nezahrnuje jeho hotové výdaje (soudní poplatky, poštovné, cestovné apod.) účelně vynaložené v souvislosti s prováděním likvidace a náhradu na promeškaný čas v souvislosti s prováděním jednotlivých úkonů, která činí 20 korun za každou započatou půlhodinu. Samotná odměna se pak vypočítává z majetkového zůstatku, který zůstane společnosti po provedení všech úkonů nezbytných k její likvidaci a činí vždy určitou procentní částku z majetkového zůstatku (např. do 100 000 korun je to 15 %, viz § 3 vyhl. č. 479/2000 Sb.).

Není-li majetkový zůstatek žádný, což je v drtivé většině soudních likvidací, pak náleží likvidátorovi odměna ve výši 1000 korun, kterou soud může podle okolností případu zvýšit až do výše 5000 korun. Není žádných pochybností, že jde o částky velmi nízké, které jsou mimo jakýkoliv motivační zájem správců konkurzních podstat tuto funkci vykonávat. Navíc si dovolím tvrdit, že případy tzv. bonitních likvidací, o nichž by rozhodoval soud, lze spočítat na prstech jedné ruky.

Není tak možné ani v praxi postupovat tak, jak se to mnohdy děje u konkurzů, že konkurzy bez jakékoliv, či mizivé majetkové podstaty jsou u správců (soudem v těchto případech jmenovaných) vynahrazovány konkurzy s významnou majetkovou podstatou. Odměnu likvidátora vyplácí na základě rozhodnutí o jejím přiznání soud, který ho jmenoval, z rozpočtových prostředků.

ODPOVĚDNOST SOUDU ZA OSOBU LIKVIDÁTORA

Ze všeho, co bylo dosud uvedeno, vyplývá jeden zásadní závěr, a to, že za výběr osoby likvidátora nese primární a nezpochybnitelnou odpovědnost soud. Není žádných pochybností o tom, že proces jmenování likvidátora musí postihovat i aspekty vztahující se k jeho osobě, k jeho schopnostem, jakož i k formální předpokladům tuto funkci vykonávat, což se odráží v zákonném textu (§ 71 odst. 2 čtvrtá věta, obch. zák), upravujícím speciální řízení o jeho případném odvolání z funkce.

Soud tak nemůže, aniž by provedl alespoň v minimální míře potřebné šetření ve vztahu k formálním předpokladům pro výkon jeho funkce, bez dalšího vybrat některého ze společníků společnosti v obchodním rejstříku zapsaných. Jednak je zde nutný procesní postup, kterým uvedenou osobu soud nejdříve přibere do řízení a pak provádí alespoň šetření (není-li na místě dokazování) k jejím schopnostem funkci vykonávat.

Opačný postup by totiž mohl vést až k absurdním závěrům, jako že soud např. jmenuje likvidátorem osobu zemřelou, či několikrát soudně trestanou pro majetkovou trestnou činnost, či ve výkonu trestu odnětí svobody, kde komunikace s věřiteli a plnění zákonných povinností, stanovených zejména obchodním zákoníkem (§ 73 a dalších) bude od samého počátku nemožné.

I z pohledu obecného, je-li soudu svěřena určitá pravomoc ve vztahu k soukromoprávním subjektům, pak soud musí nést odpovědnost s výkonem této pravomoci související. Své odpovědnosti pak dostojí tím, že bude provádět nutné šetření v souvislosti s výběrem vhodné osoby na funkci likvidátora společnosti. Koneckonců, co jiného, než výraz odpovědnosti soudu za výběr osoby likvidátora, je svěření do pravomoci soudu jeho odvolání, byť vázané na návrh osoby, která osvědčí právní zájem (§ 71 odst. 4 obch. zák.).

Zákon v tomto případě dokonce nečiní rozdíly mezi způsoby jmenování likvidátora a možnost jeho odvolání z funkce svěřuje do pravomoci soudu bez dalšího. Jedinou podmínkou je jeho zákonné porušování povinností. Na druhé straně je zřejmé, že zákon, nesvěřuje-li soudům dohled nad plněním povinností likvidátora, jak je tomu v případě správců konkurzních podstat (konkurzní soud schvaluje jejich úkony apod.), ponechává tak kontrolu výkonu funkce likvidátora na osobách určitým způsobem zainteresovaných na likvidaci (společníci, věřitelé apod.).

Je pak na nich, zda prověřují plnění povinností likvidátora a podají případně návrh na jeho odvolání, či nikoliv. Z tohoto úhlu pohledu je odpovědnost soudu za výběr osoby likvidátora nesrovnatelně nižší než v případě správce konkurzní podstaty.

Na konstatovaném závěru, že soud nese konečnou odpovědnost za výběr osoby, která bude vykonávat funkci likvidátora nemění nic ani specializované právní úpravy upravující zrušení a likvidaci bank (zákon č. 21/1992 Sb., o bankách) či investičních společností a fondů (zákon č. 248/1992 Sb.). I v těchto případech je to soud, který osobu likvidátora jmenuje a též odvolává a musí tak zkoumat její způsobilost pro výkon funkce.

Připouštím, že v případě likvidace peněžního ústavu o návrhu musí soud rozhodnout do 24 hodin od podání návrhu a časový prostor pro potřebné šetření je proto minimální. Tím spíše argumentačně jasný, odůvodněný a doložený všemi listinnými důkazy (minimálně dokladem o vzdělání, přehledem dosavadní praxe, výpisem z rejstříku trestů, prohlášením podle § 36 odst. 2 zákona o bankách) by měl být samotný návrh na jmenování, který podává ČNB.

V opačném případě soud zřejmě návrh zamítne a peněžní ústav, ač zrušen, zůstane bez likvidátora, neboť soud, jak na výklad § 36 zákona o bankách nakonec přistoupila soudní rozhodovací praxe, nemůže likvidátora jmenovat sám. Jisté problémy - maje na mysli případy zamítnutí návrhu na jmenování likvidátora - může v praxi znamenat vzniklá časová prodleva.

Banka je sice zrušená s likvidací, nicméně nemá likvidátora a do doby, než bude podán návrh nový (pro tento případ žádná zákonná lhůta není stanovena) a o něm - podle expresivně stanovené lhůty 24 hodin - soudem rozhodnuto, je výkon pravomoci v rukou jejího statutárního orgánu, což platí obecně pro všechny případy, kdy z jakýchkoliv důvodů již není likvidátor ve funkci (zemřel, vzdal se funkce, byl odvolán apod.).

Za seriózní úvahu stojí myšlenka, proč je pravomoc jmenovat likvidátora banky s takovými zákonnými omezeními (soud nemůže provádět výběr osoby, neurčuje jeho odměnu, na prověření vhodnosti má 24 hodin) svěřována soudu, který pak v konečném důsledku za jmenovanou osobu nese odpovědnost. Nebylo by lepší - tak, jak je tomu v určitých případech u investičních společností a fondů (tam rozhoduje Komise) - nepřenášet pravomoc s jmenováním likvidátora na soud, ale nechat ji ČNB? Nebo bylo úmyslem zákonodárce obdařit likvidátora puncem nezávislosti (jmenuje ho přece soud), ovšem faktický výběr a odměnu ponechat stále na ČNB?

DALŠÍ MOŽNOSTI ZRUŠENÍ A LIKVIDACE SPOLEČNOSTI SOUDEM

Podle § 32 obch. zákoníku

Případů, kdy zákon svěřuje soudu pravomoc zrušit obchodní společnost s likvidací a jmenovat likvidátora bez návrhu, je řada. Obecnou možnost soudu společnost zrušit s likvidací i bez návrhu upravuje § 32 obch. zákoníku. Jde o případy, kdy obsah zápisu v obchodním rejstříku, týkající se určité společnosti odporuje donucujícím ustanovením zákona a nápravy nelze dosáhnout postupem podle jiného právního předpisu, zpravidla obč. soudního řádu (ukládáním pokut, nebo zahájením řízení ohledně změn zápisu bez návrhu z moci úřední). I tak musí soud poskytnout společnosti lhůtu k zjednání nápravy.

Její délka bude záviset na konkrétním případě, rozhodně by však mělo jít o lhůtu v řádech měsíců. Společnost musí mít časový prostor pro zjednání nápravy. Uplyne-li stanovená lhůta marně, soud zahájí řízení a v něm pak pokračuje z vlastní iniciativy sám. Jádrem jeho úvah v těchto řízeních bude zvážit, je-li takový postup v zájmu ochrany třetích osob. K tomu také musí být vedeno dokazování, kterému se zřejmě soud v těchto případech nevyhne.

Z pohledu praxe - vycházeje ze znalosti prostředí rejstříkových soudů - se takové, do jisté míry samoúčelné řízení, jeví příliš těžkopádným, a tak tohoto ustanovení lze prakticky využívat k pohrůžkám společnostem, jejichž zápisy v obchodním rejstříku odporují donucujícím ustanovením obchodního zákoníku. K jejich reálnému zrušení a likvidaci, právě pro nutné dokazování zájmu ochrany třetích osob, však bude tímto způsobem docházet jen zřídka.

Podle § 113 odst. 6 obch. zákoníku

Další případ, kdy soud může zrušit, výhradně však společnost s ručením omezeným bez návrhu s likvidací, předpokládá § 113 odst. 6 obch. zákoníku. Jde o velmi frekventované ustanovení, které je do jisté míry ustanovením obecným, na něž odkazuje řada dalších ustanovení obch. zákoníku (např. § 120 odst. 1, § 121 odst. 1, § 148 odst. 1, § 149 a § 149a) regulující postup společnosti v případě, kdy se obchodní podíl společníka uvolní.

Tak tomu je i tehdy, kdy je společník ze společnosti vyloučen, či jeho účast zruší soud, zemře apod. Společnost musí v těchto případech sama, prostřednictvím valné hromady o tomto podílu rozhodnout, tedy určit zda se o jeho hodnotu sníží základní kapitál (je-li to vzhledem k jeho minimální zákonné výši možné), nebo jej rozdělí mezi zbývající společníky. Opět tedy dojde k zahájení řízení o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora a zejména pak v jeho rámci k hledání vhodné osoby likvidátora (těžko se však hledá mezi znesvářenými jednateli). K těmto případům (rozuměj rozpory mezi společníky či jednateli) dochází v praxi velmi často a najít vhodnou osobu likvidátora z řad společníků či jednatelů je v mnoha případech nemožné, resp. soudem jmenované osoby se proti rozhodnutí o svém jmenování odvolávají v domnění, že se tak výkonu této funkce vyhnou.

Opakuji, že soud nebude zkoumat obecně jejich tvrzení o nemožnosti výkonu funkce, nýbrž bude výhradně přezkoumávat, zda na nich nelze spravedlivě žádat, aby funkci likvidátora vykonávaly. Poznamenávám pouze, že obchodní zákoník vychází z principu jasné časové omezenosti vlastnictví obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným samotnou společností, což vyplývá z § 120 odst. 1 obch. zákoníku Nastane-li, že společnost nabude svého vlastního obchodního podílu, pak se jej musí do tří měsíců zbavit, jinak jí rovněž hrozí zrušení a likvidace.

Je samozřejmé, že případů, ve kterých zákon předpokládá jako následek nesplnění zákonné povinnosti zrušení společností s likvidací a jmenování likvidátora, je mnoho. Zmínil jsem pouze některé z nich s vědomím toho, že jde o případy praktické, jakož současně i o případy, na které lze mít i jiný právní názor, byť jsem byl veden snahou své závěry dostatečně argumentačně podpořit.



Související