Aktuální číslo časopisu Ekonom
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
Stále chybí zákon, který by upravoval stávky vyhlášené z jiných důvodů, než ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy.
Zájem o tuto problematiku roste vždy v případě určité stávky tak, jak tomu ostatně bylo u příležitosti stávky např. v České televizi, železničářů, řidičů pražských tramvají apod. Určitě se mnou budete souhlasit, že je proto vítáno každé rozhodnutí soudu v této věci.
Tímto zapeklitým oříškem se mj. zabýval Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2104/2001 ze dne 14. 11. 2002.
ROZHODNUTÍ OKRESNÍHO SOUDU
V daném sporu se žalobce-zaměstnanec domáhal určení, že výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce je neplatná. Žalovaný-zaměstnavatel mu dal výpověď, neboť v době stávky vyhlášené odborovou organizací z důvodu nesouhlasu s odvoláním ředitelky školy a jmenováním nového ředitele nevykonával svou přímou vyučovací činnost, a tím závažným způsobem porušil pracovní kázeň.
Okresní soud určil, že tato výpověď z pracovního poměru je neplatná a přitom se mj. musel zabývat i samotnou stávkou. Protože se žalovaný u soudu nedomáhal určení, zda stávka je neplatná, nelze podle názoru okresního soudu v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru otázku zákonnosti stávky řešit, a to ani jako otázku předběžnou. Okresní soud proto účast žalobce na stávce nezhodnotil jako omluvenou nepřítomnost a neplnění pracovních povinností během stávky neposoudil jako závažné porušení pracovní kázně.
POSTUP KRAJSKÉHO SOUDU
Krajský soud rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že důvodem výpovědi nebyla účast žalobce ve stávce, ale neplnění pracovních povinností, uložil okresnímu soudu, aby se zabýval tvrzením žalovaného, že žalobce odmítl konat přímou vyučovací činnost a další práce. Dále mu uložil, aby jako předběžnou otázku posoudil, zda šlo o stávku přípustnou a jaké byly její cíle.
Okresní soud po doplnění dokazování dospěl k názoru, že stávka, jíž se žalobce zúčastnil, nebyla stávkou, jejímž cílem by byla ochrana hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců, nýbrž stávkou za prosazení personálních požadavků, což jde nad rámec práva na stávku ve smyslu právních předpisů a mezinárodních smluv. Účastí na této stávce proto nelze omlouvat neplnění pracovních povinností, a proto okresní soud dospěl k názoru, že žalobce porušil pracovní kázeň a že výpověď, kterou mu žalovaný dal, je platná.
VYJÁDŘENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR
Krajský soud rozsudek okresního soudu po odvolání žalobce potvrdil. Proti oběma rozsudkům žalobce podal dovolání. Uvedl přitom mj., že o určení zákonnosti stávky rozhodoval nepříslušný soud a že soudy měly při řešení tohoto sporu použít ustanovení zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání.
Nejvyšší soud řízení proti rozsudku okresního soudu zastavil, protože rozhoduje o dovolání pouze proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu a dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu zamítl.
V odůvodnění uvedl, ve kterých právních předpisech a mezinárodních smlouvách je právo na stávku v ČR upraveno. Podle jeho názoru je právní úprava stávky v zákoně č. 2/1991 Sb. použitelná pouze pro stávky vyhlášené jako krajní prostředek ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy, a proto nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že o zákonnosti stávky mělo být rozhodováno podle tohoto zákona.
To však podle jeho názoru neznamená, že právo na stávku lze v ČR uplatňovat pouze v mezích tohoto zákona. Nelze přehlédnout čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kde je uvedeno, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Tento základní princip je nutné aplikovat i při posuzování zákonnosti stávky mimo rámec zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání.
Platí tedy, že právo na stávku je podle čl. 27 odst. 4 Listiny zaručeno, aniž by s výjimkou stávek ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy bylo v souladu s ústavními principy omezeno. Aby bylo možné učinit závěr, že v konkrétním případě jde o realizaci práva na stávku ve smyslu čl. 27 odst. 4 Listiny, je nezbytné posoudit, zda šlo o stávku, na niž citované ustanovení dopadá. Z ustanovení jednotlivých článků hlavy čtvrté Listiny vyplývá, že právo na stávku má být realizováno v souvislosti s uplatňováním práva sdružovat se s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. Subjektem toto právo realizujícím, bude především kolektiv zaměstnanců organizovaný (sdružený) v organizaci, hájící jejich hospodářská a sociální práva (odbory).
Soud dále uvedl, že jelikož se výkonem práva na stávku rozumí především přerušení práce nebo jiná obstrukce, která má tím, že zaměstnavateli přináší materiální (nebo nemateriální) škodu, přimět zaměstnavatele ke změně chování stávkujícími požadované, lze dovodit, že stávka směřuje proti tomu, koho lze stávkou přimět k ústupkům, tedy proti zaměstnavateli (zaměstnavatelům) stávkujících osob.
Je-li u zaměstnavatele vyhlášena stávka, z logiky věci vyplývá, že pro pracovněprávní vztahy mezi zaměstnancem, který se stávky zúčastní, a zaměstnavatelem platí jiná hlediska než v době mimo stávku. Smyslem stávky je totiž vyvíjet tlak na zaměstnavatele (mj. i odmítáním vykonávat sjednanou práci). Proto nelze dost dobře (při respektování práva na stávku) požadovat po stávkujícím zaměstnanci dodržovat plnění všech povinností, jak vyplývají zejména z pracovní smlouvy a z § 35 odst. 1 zák. práce.
Nechová-li se však zaměstnanec způsobem, který se při stávce předpokládá (např. v rozporu s prohlášeným způsobem stávky pracuje, nebo se chová způsobem, který řádnému vedení stávky neodpovídá, popř. mu přímo odporuje), uvedená výjimka - vyplývající z Listinou zaručeného práva na stávku - neplatí. Ochrany požívá jen chování, které vyplývá z přímé realizace práva na stávku.
I toto právo musí však být vykonáváno způsobem, který šetří jak práva osob na stávce nezúčastněných, tak práva zaměstnavatele. Jinak řečeno, ani skutečnost, že se někdo zúčastní stávky, ho neopravňuje, aby nad míru nezbytnou pro realizaci práva na stávku omezoval práva jiných osob.
Mezi účastníky řízení ale nebylo sporu, že žalobce v době zmíněné stávky nepracoval, a proto se odvolací soud správně zabýval otázkou, zda šlo stávku legální. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že bezprostředním důvodem k vyhlášení stávky bylo odvolání bývalé ředitelky žalovaného a jmenování na její místo jiného zaměstnance, a proto stávka, které se žalobce zúčastnil, nebyla stávkou na ochranu hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců - šlo o prosazování personálních požadavků stávkujících.
Tyto závěry, s nimiž se dovolací soud ztotožňuje, logicky vyplývají ze zjištění, jež byla v řízení učiněna o požadavcích, pro něž byla stávka vyhlášena. Námitky žalobce, že důvodem stávky byly "existenční obavy" stávkujících obracejí časovou posloupnost událostí. Nejprve totiž byla stávka vyhlášena a teprve poté, co byla vyjednávání mezi stávkujícími a žalovaným neúspěšná, žalovaný vyvíjel na stávkující nátlak, jehož cílem bylo přimět je k plnění pracovních úkolů.
Proto i dovolací soud považuje tuto argumentaci pouze za účelovou, když navíc, jak rovněž správně uvádí odvolací soud, žalobce "jím tvrzené obavy o sociální jistoty jediným konkrétním důkazem neodůvodnil".
Na základě uvedeného Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
KDY TEDY LZE STÁVKOVAT?
Ze vzpomenutého rozsudku Nejvyššího soudu lze učinit následující závěry:
1. Právní úpravu stávky podle zákona číslo 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání lze použít pouze pro stávky vyhlášené ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy.
Právo na stávku v jiných případech je podle čl. 27 odst. 4 Listiny zaručeno, aniž by bylo v souladu s ústavními principy omezeno.
2. Právo na stávku lze realizovat v souvislosti s uplatňováním práva sdružovat se s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů.
3. Subjektem toto právo realizujícím bude především kolektiv zaměstnanců organizovaný (sdružený) v organizaci, hájící jejich hospodářská a sociální práva (odbory). To znamená, že stávku nemusí vždy organizovat pouze odborová organizace, ale může to být i kolektiv zaměstnanců.
Podle mne však vždy musí jít o určitý kolektiv zaměstnanců, protože právo na stávku lze realizovat pouze v souvislosti s uplatňováním práva sdružovat se s jinými. Zásadně proto odmítám názor, že ze slova "především" obsaženém ve větě "subjektem toto právo realizujícím bude především kolektiv zaměstnanců organizovaný" lze učinit závěr, že by mohl legálně stávkovat i jednotlivec.
4. Výkonem práva na stávku se rozumí především přerušení práce nebo jiná obstrukce, která má tím, že zaměstnavateli přináší materiální (nebo i nemateriální) škodu, přimět zaměstnavatele ke změně chování stávkujícími požadované.
Na rozdíl od tohoto právního názoru se domnívám, že v případě stávky musí vždy jít o hromadné částečné nebo úplné přerušení práce těmi, kteří jsou na základě pracovní smlouvy nebo z jiného právního důvodu povinni tuto práci vykonávat.
Pojem stávka je odvozen v anglického slova "to strike" - doslova praštit s prací. Nedovedu si dost dobře vysvětlit pojem "jiná obstrukce". Pokud tím Nejvyšší soud mínil různé protestní akce např. tzv. pasivní rezistence:
a) "work to rule" - přísné dodržování právních předpisů, především oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci,
b) "go slow" - úmyslné zpomalování práce (nesmí jít o porušování pracovní kázně) nebo nesouhlas zaměstnanců s výkonem práce přesčas nad týdenní a roční limit, tj. nad osm týdně a nad 150 hodin ročně, tak při protestních akcích nedochází k přerušení práce, není nutné tento případ nějakým způsobem právě upravovat. Zaměstnavatel nemá žádný právní důvod tento postup zaměstnanců nějakým způsobem zpochybňovat a postihovat, protože zaměstnanci neporušují právní předpisy ani pracovní smlouvu.
5. Stávka směřuje proti tomu, koho lze stávkou přimět k ústupkům, tedy proti zaměstnavateli (zaměstnavatelům) stávkujících osob.
Zde si musíme oprávněně položit otázku, co je stávka solidární, kdy jde o stávkovou akci na podporu zaměstnanců jiného zaměstnavatele.
6. V případě stávky nelze dost dobře požadovat po stávkujícím zaměstnanci dodržovat plnění všech povinností, jak vyplývají zejména z pracovní smlouvy a z § 35 odst. 1 zák. práce. I právo na stávku však musí být vykonáváno způsobem, který šetří jak práva osob na stávce nezúčastněných, tak práva zaměstnavatele.
Domnívám se, že jde o velice důležitou zásadu, kterou organizátoři stávky i stávkující musejí vždy vzít v úvahu.
7. Právo na stávku má být realizováno pouze v souvislosti s uplatňováním práva sdružovat se s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. Jestliže půjde o stávku, jejímž cílem není ochrana hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců, ale prosazení jiných zájmů, např. personálních požadavků, jde o stávku, která jde nad rámec práva na stávku ve smyslu právních předpisů a mezinárodních smluv.
Účastí na této stávce nelze omlouvat neplnění pracovních povinností vyplývajících z pracovní smlouvy. (Dvě poslední věty jsou sice pouze v odůvodnění rozsudku krajského soudu, ovšem protože Nejvyšší soud tento právní názor krajského soudu nezpochybnil, lze konstatoval, že se s ním ztotožnil.)
8. Stávka, které se žalobce zúčastnil, nebyla stávkou, jejímž cílem by byla obrana hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců. Šlo o stávku, která jde nad rámec práva na stávku ve smyslu právních předpisů a mezinárodních smluv. Na základě pokynu Nejvyššího soudu dospěl krajský soud k právnímu názoru, že nešlo o stávku přípustnou. Sice to výslovně v odůvodnění takto neuvedl, ale výkladem lze tento závěr učinit.
Zda slovo přípustná-nepřípustná v daném sporu znamená i zákonná-nezákonná, lze tvrdit obtížně. Zřejmě se výrazu zákonná-nezákonná soudy "vyhnuly" záměrně, protože nešlo o spor o určení zákonnosti, či nezákonnosti této stávky. Tuto skutečnost soudy posuzovaly pouze jako předběžnou otázku.
Domnívám se však, že šlo o nezákonnou stávku, protože účast na zákonné stávce by nebyla porušením pracovní kázně. Především poslední dva body jsou zásadní, protože z nich vyplývá jednoznačná odpověď na otázku, zda nesouhlas zaměstnanců s některým vedoucím zaměstnancem je důvodem k vyhlášení stávky, zda lze stávkou řešit personální požadavky. Odpověď je jednoznačná - nelze.
Právo na stávku může být realizováno pouze v souvislosti s uplatňováním práva sdružovat se s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů.
Nepochybně však jsou odbory oprávněny se vyjadřovat k rozhodnutím majitele nebo zaměstnavatele, která mají vazbu na zaměstnanost, odměňování, pracovní a sociální podmínky zaměstnanců. Mají právo požadovat po něm informace nebo projednání. Vyplývá to z § 18, § 18b a § 25c odst. 2 zák. práce. Podle § 25c odst. 3 zák. práce jsou zástupci zaměstnanců povinni vhodným způsobem o tom informovat všechny zaměstnance.
Popsané nám dává příležitost, udělat si jednoznačný závěr např. o tolik diskutované stávce v České televizi, kdy důvodem stávky v žádném případě nebyla ochrana hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců, ale prosazení personálních požadavků, tedy odmítání nového generálního ředitele. Šlo tedy o obdobný případ, který řešil Nejvyšší soud ČR.
právník, Hradec Králové
Stále chybí zákon, který by upravoval stávky vyhlášené z jiných důvodů, než ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy.
Zájem o tuto problematiku roste vždy v případě určité stávky tak, jak tomu ostatně bylo u příležitosti stávky např. v České televizi, železničářů, řidičů pražských tramvají apod. Určitě se mnou budete souhlasit, že je proto vítáno každé rozhodnutí soudu v této věci.
Tímto zapeklitým oříškem se mj. zabýval Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2104/2001 ze dne 14. 11. 2002.
ROZHODNUTÍ OKRESNÍHO SOUDU
V daném sporu se žalobce-zaměstnanec domáhal určení, že výpověď z pracovního poměru podle § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce je neplatná. Žalovaný-zaměstnavatel mu dal výpověď, neboť v době stávky vyhlášené odborovou organizací z důvodu nesouhlasu s odvoláním ředitelky školy a jmenováním nového ředitele nevykonával svou přímou vyučovací činnost, a tím závažným způsobem porušil pracovní kázeň.
Okresní soud určil, že tato výpověď z pracovního poměru je neplatná a přitom se mj. musel zabývat i samotnou stávkou. Protože se žalovaný u soudu nedomáhal určení, zda stávka je neplatná, nelze podle názoru okresního soudu v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru otázku zákonnosti stávky řešit, a to ani jako otázku předběžnou. Okresní soud proto účast žalobce na stávce nezhodnotil jako omluvenou nepřítomnost a neplnění pracovních povinností během stávky neposoudil jako závažné porušení pracovní kázně.
POSTUP KRAJSKÉHO SOUDU
Krajský soud rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že důvodem výpovědi nebyla účast žalobce ve stávce, ale neplnění pracovních povinností, uložil okresnímu soudu, aby se zabýval tvrzením žalovaného, že žalobce odmítl konat přímou vyučovací činnost a další práce. Dále mu uložil, aby jako předběžnou otázku posoudil, zda šlo o stávku přípustnou a jaké byly její cíle.
Okresní soud po doplnění dokazování dospěl k názoru, že stávka, jíž se žalobce zúčastnil, nebyla stávkou, jejímž cílem by byla ochrana hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců, nýbrž stávkou za prosazení personálních požadavků, což jde nad rámec práva na stávku ve smyslu právních předpisů a mezinárodních smluv. Účastí na této stávce proto nelze omlouvat neplnění pracovních povinností, a proto okresní soud dospěl k názoru, že žalobce porušil pracovní kázeň a že výpověď, kterou mu žalovaný dal, je platná.
VYJÁDŘENÍ NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČR
Krajský soud rozsudek okresního soudu po odvolání žalobce potvrdil. Proti oběma rozsudkům žalobce podal dovolání. Uvedl přitom mj., že o určení zákonnosti stávky rozhodoval nepříslušný soud a že soudy měly při řešení tohoto sporu použít ustanovení zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání.
Nejvyšší soud řízení proti rozsudku okresního soudu zastavil, protože rozhoduje o dovolání pouze proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu a dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu zamítl.
V odůvodnění uvedl, ve kterých právních předpisech a mezinárodních smlouvách je právo na stávku v ČR upraveno. Podle jeho názoru je právní úprava stávky v zákoně č. 2/1991 Sb. použitelná pouze pro stávky vyhlášené jako krajní prostředek ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy, a proto nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že o zákonnosti stávky mělo být rozhodováno podle tohoto zákona.
To však podle jeho názoru neznamená, že právo na stávku lze v ČR uplatňovat pouze v mezích tohoto zákona. Nelze přehlédnout čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), kde je uvedeno, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Tento základní princip je nutné aplikovat i při posuzování zákonnosti stávky mimo rámec zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání.
Platí tedy, že právo na stávku je podle čl. 27 odst. 4 Listiny zaručeno, aniž by s výjimkou stávek ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy bylo v souladu s ústavními principy omezeno. Aby bylo možné učinit závěr, že v konkrétním případě jde o realizaci práva na stávku ve smyslu čl. 27 odst. 4 Listiny, je nezbytné posoudit, zda šlo o stávku, na niž citované ustanovení dopadá. Z ustanovení jednotlivých článků hlavy čtvrté Listiny vyplývá, že právo na stávku má být realizováno v souvislosti s uplatňováním práva sdružovat se s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. Subjektem toto právo realizujícím, bude především kolektiv zaměstnanců organizovaný (sdružený) v organizaci, hájící jejich hospodářská a sociální práva (odbory).
Soud dále uvedl, že jelikož se výkonem práva na stávku rozumí především přerušení práce nebo jiná obstrukce, která má tím, že zaměstnavateli přináší materiální (nebo nemateriální) škodu, přimět zaměstnavatele ke změně chování stávkujícími požadované, lze dovodit, že stávka směřuje proti tomu, koho lze stávkou přimět k ústupkům, tedy proti zaměstnavateli (zaměstnavatelům) stávkujících osob.
Je-li u zaměstnavatele vyhlášena stávka, z logiky věci vyplývá, že pro pracovněprávní vztahy mezi zaměstnancem, který se stávky zúčastní, a zaměstnavatelem platí jiná hlediska než v době mimo stávku. Smyslem stávky je totiž vyvíjet tlak na zaměstnavatele (mj. i odmítáním vykonávat sjednanou práci). Proto nelze dost dobře (při respektování práva na stávku) požadovat po stávkujícím zaměstnanci dodržovat plnění všech povinností, jak vyplývají zejména z pracovní smlouvy a z § 35 odst. 1 zák. práce.
Nechová-li se však zaměstnanec způsobem, který se při stávce předpokládá (např. v rozporu s prohlášeným způsobem stávky pracuje, nebo se chová způsobem, který řádnému vedení stávky neodpovídá, popř. mu přímo odporuje), uvedená výjimka - vyplývající z Listinou zaručeného práva na stávku - neplatí. Ochrany požívá jen chování, které vyplývá z přímé realizace práva na stávku.
I toto právo musí však být vykonáváno způsobem, který šetří jak práva osob na stávce nezúčastněných, tak práva zaměstnavatele. Jinak řečeno, ani skutečnost, že se někdo zúčastní stávky, ho neopravňuje, aby nad míru nezbytnou pro realizaci práva na stávku omezoval práva jiných osob.
Mezi účastníky řízení ale nebylo sporu, že žalobce v době zmíněné stávky nepracoval, a proto se odvolací soud správně zabýval otázkou, zda šlo stávku legální. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že bezprostředním důvodem k vyhlášení stávky bylo odvolání bývalé ředitelky žalovaného a jmenování na její místo jiného zaměstnance, a proto stávka, které se žalobce zúčastnil, nebyla stávkou na ochranu hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců - šlo o prosazování personálních požadavků stávkujících.
Tyto závěry, s nimiž se dovolací soud ztotožňuje, logicky vyplývají ze zjištění, jež byla v řízení učiněna o požadavcích, pro něž byla stávka vyhlášena. Námitky žalobce, že důvodem stávky byly "existenční obavy" stávkujících obracejí časovou posloupnost událostí. Nejprve totiž byla stávka vyhlášena a teprve poté, co byla vyjednávání mezi stávkujícími a žalovaným neúspěšná, žalovaný vyvíjel na stávkující nátlak, jehož cílem bylo přimět je k plnění pracovních úkolů.
Proto i dovolací soud považuje tuto argumentaci pouze za účelovou, když navíc, jak rovněž správně uvádí odvolací soud, žalobce "jím tvrzené obavy o sociální jistoty jediným konkrétním důkazem neodůvodnil".
Na základě uvedeného Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl.
KDY TEDY LZE STÁVKOVAT?
Ze vzpomenutého rozsudku Nejvyššího soudu lze učinit následující závěry:
1. Právní úpravu stávky podle zákona číslo 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání lze použít pouze pro stávky vyhlášené ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy.
Právo na stávku v jiných případech je podle čl. 27 odst. 4 Listiny zaručeno, aniž by bylo v souladu s ústavními principy omezeno.
2. Právo na stávku lze realizovat v souvislosti s uplatňováním práva sdružovat se s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů.
3. Subjektem toto právo realizujícím bude především kolektiv zaměstnanců organizovaný (sdružený) v organizaci, hájící jejich hospodářská a sociální práva (odbory). To znamená, že stávku nemusí vždy organizovat pouze odborová organizace, ale může to být i kolektiv zaměstnanců.
Podle mne však vždy musí jít o určitý kolektiv zaměstnanců, protože právo na stávku lze realizovat pouze v souvislosti s uplatňováním práva sdružovat se s jinými. Zásadně proto odmítám názor, že ze slova "především" obsaženém ve větě "subjektem toto právo realizujícím bude především kolektiv zaměstnanců organizovaný" lze učinit závěr, že by mohl legálně stávkovat i jednotlivec.
4. Výkonem práva na stávku se rozumí především přerušení práce nebo jiná obstrukce, která má tím, že zaměstnavateli přináší materiální (nebo i nemateriální) škodu, přimět zaměstnavatele ke změně chování stávkujícími požadované.
Na rozdíl od tohoto právního názoru se domnívám, že v případě stávky musí vždy jít o hromadné částečné nebo úplné přerušení práce těmi, kteří jsou na základě pracovní smlouvy nebo z jiného právního důvodu povinni tuto práci vykonávat.
Pojem stávka je odvozen v anglického slova "to strike" - doslova praštit s prací. Nedovedu si dost dobře vysvětlit pojem "jiná obstrukce". Pokud tím Nejvyšší soud mínil různé protestní akce např. tzv. pasivní rezistence:
a) "work to rule" - přísné dodržování právních předpisů, především oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci,
b) "go slow" - úmyslné zpomalování práce (nesmí jít o porušování pracovní kázně) nebo nesouhlas zaměstnanců s výkonem práce přesčas nad týdenní a roční limit, tj. nad osm týdně a nad 150 hodin ročně, tak při protestních akcích nedochází k přerušení práce, není nutné tento případ nějakým způsobem právě upravovat. Zaměstnavatel nemá žádný právní důvod tento postup zaměstnanců nějakým způsobem zpochybňovat a postihovat, protože zaměstnanci neporušují právní předpisy ani pracovní smlouvu.
5. Stávka směřuje proti tomu, koho lze stávkou přimět k ústupkům, tedy proti zaměstnavateli (zaměstnavatelům) stávkujících osob.
Zde si musíme oprávněně položit otázku, co je stávka solidární, kdy jde o stávkovou akci na podporu zaměstnanců jiného zaměstnavatele.
6. V případě stávky nelze dost dobře požadovat po stávkujícím zaměstnanci dodržovat plnění všech povinností, jak vyplývají zejména z pracovní smlouvy a z § 35 odst. 1 zák. práce. I právo na stávku však musí být vykonáváno způsobem, který šetří jak práva osob na stávce nezúčastněných, tak práva zaměstnavatele.
Domnívám se, že jde o velice důležitou zásadu, kterou organizátoři stávky i stávkující musejí vždy vzít v úvahu.
7. Právo na stávku má být realizováno pouze v souvislosti s uplatňováním práva sdružovat se s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. Jestliže půjde o stávku, jejímž cílem není ochrana hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců, ale prosazení jiných zájmů, např. personálních požadavků, jde o stávku, která jde nad rámec práva na stávku ve smyslu právních předpisů a mezinárodních smluv.
Účastí na této stávce nelze omlouvat neplnění pracovních povinností vyplývajících z pracovní smlouvy. (Dvě poslední věty jsou sice pouze v odůvodnění rozsudku krajského soudu, ovšem protože Nejvyšší soud tento právní názor krajského soudu nezpochybnil, lze konstatoval, že se s ním ztotožnil.)
8. Stávka, které se žalobce zúčastnil, nebyla stávkou, jejímž cílem by byla obrana hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců. Šlo o stávku, která jde nad rámec práva na stávku ve smyslu právních předpisů a mezinárodních smluv. Na základě pokynu Nejvyššího soudu dospěl krajský soud k právnímu názoru, že nešlo o stávku přípustnou. Sice to výslovně v odůvodnění takto neuvedl, ale výkladem lze tento závěr učinit.
Zda slovo přípustná-nepřípustná v daném sporu znamená i zákonná-nezákonná, lze tvrdit obtížně. Zřejmě se výrazu zákonná-nezákonná soudy "vyhnuly" záměrně, protože nešlo o spor o určení zákonnosti, či nezákonnosti této stávky. Tuto skutečnost soudy posuzovaly pouze jako předběžnou otázku.
Domnívám se však, že šlo o nezákonnou stávku, protože účast na zákonné stávce by nebyla porušením pracovní kázně. Především poslední dva body jsou zásadní, protože z nich vyplývá jednoznačná odpověď na otázku, zda nesouhlas zaměstnanců s některým vedoucím zaměstnancem je důvodem k vyhlášení stávky, zda lze stávkou řešit personální požadavky. Odpověď je jednoznačná - nelze.
Právo na stávku může být realizováno pouze v souvislosti s uplatňováním práva sdružovat se s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů.
Nepochybně však jsou odbory oprávněny se vyjadřovat k rozhodnutím majitele nebo zaměstnavatele, která mají vazbu na zaměstnanost, odměňování, pracovní a sociální podmínky zaměstnanců. Mají právo požadovat po něm informace nebo projednání. Vyplývá to z § 18, § 18b a § 25c odst. 2 zák. práce. Podle § 25c odst. 3 zák. práce jsou zástupci zaměstnanců povinni vhodným způsobem o tom informovat všechny zaměstnance.
Popsané nám dává příležitost, udělat si jednoznačný závěr např. o tolik diskutované stávce v České televizi, kdy důvodem stávky v žádném případě nebyla ochrana hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců, ale prosazení personálních požadavků, tedy odmítání nového generálního ředitele. Šlo tedy o obdobný případ, který řešil Nejvyšší soud ČR.
právník, Hradec Králové
Související
Newsletter týdeníku Ekonom.
Každou středu vám představíme nejzajímavější texty aktuálního vydání, které si můžete přečíst na webu ekonom.cz. Týdeník Ekonom vám už 33 let přináší zajímavý obsah, bez kterého nemůžete být, který vás rozvíjí a baví!
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
