Pravomoc českých soudů v majetkových sporech s mezinárodním prvkem

K tomu, aby byl spor s mezinárodním prvkem oprávněn řešit soud náležející do soudní soustavy ČR, musí být dána pravomoc českých soudů v předmětné věci. Pravomoc českého soudu v majetkových sporech s mezinárodním prvkem může být založena v první řadě písemnou dohodou účastníků.¹⁾ K platnosti dohody o řešení sporů postačí určení pravomoci českých soudů a tato dohoda nemusí obsahovat označení místní příslušnosti soudu určeného státu.²⁾ Zákon nepřipouští výslovně dohodu o věcné příslušnosti soudu.

PRAVOMOC ČESKÝCH SOUDů K ZAHRANIČNÍM OSOBÁM

Místní příslušnost soudu lze sjednat dohodou na základě § 89a obč. soudního řádu v obchodních závazkových vztazích, ledaže by zákon stanovil výlučnou místní příslušnost. Jestliže strany dohodou založí pravomoc českých soudů, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, Nejvyšší soud ČR určí, který soud věc projedná a rozhodne.³⁾

Není-li pravomoc soudu sjednána doložkou o řešení sporů, je dána pravomoc českých soudů ve sporech s mezinárodním prvkem jedině tehdy, jestliže je dána podle českého právního řádu jejich příslušnost.⁴⁾

Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení, tj. ke dni podání žalobního návrhu. K řízení je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), nejde-li o případy výlučné místní příslušnosti (§ 88 o. s. ř.), popř. s ohledem na stanovení věcné příslušnosti krajský soud, v jehož obvodu se obecný soud účastníka nachází.

U fyzických osob se obecný soud posuzuje v první řadě podle bydliště žalovaného, a to bez ohledu na jeho státní občanství. Nemá-li žalovaný bydliště, je jeho obecným soudem soud, v jehož obvodu se zdržuje. Naopak, má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale.

Právě skutečné místo bydliště, kde se žalovaný zdržuje ke dni podání žaloby s úmyslem zdržovat se tam trvale, je rozhodující pro zjištění obecného soudu žalovaného s možným dopadem na určení pravomoci českých soudů, a to bez ohledu na stav evidence trvalého bydliště či u cizích státních příslušníků na obsah vydaných povolení k pobytu.

Obecným soudem fyzické osoby, která je podnikatelem, je ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů okresní soud, v jehož obvodu má místo podnikání.⁵⁾ Jestliže žalovaný, který je občanem ČR, nemá obecný soud anebo nemá obecný soud v ČR, je příslušný soud, v jehož obvodu měl v ČR poslední známé bydliště. To však neplatí v případě občanů jiných států, kteří obecný soud určený podle bydliště na území ČR nemají, pokud se na území ČR ke dni podání žaloby nezdržují s úmyslem zdržovat se zde trvale, byť zde dříve bydleli.⁶⁾

Obecným soudem právnické osoby je okresní soud, v jehož obvodu má sídlo. Zahraniční právnickou osobou se přitom rozumí právnická osoba se sídlem mimo území ČR. Je třeba pamatovat, že český stát přiznává právní subjektivitu právnickým osobám⁷⁾ podle právního řádu, podle něhož byly založeny rovněž v oblasti českého právního řádu. Oprávnění zahraniční osoby podnikat na území ČR vzniká ke dni zápisu této osoby, popř. organizační složky jejího podniku, v rozsahu předmětu podnikání zapsaném do obchodního rejstříku. Proti zahraniční osobě lze proto podat žalobu i u soudu, v jehož obvodě je v ČR umístěn její podnik nebo organizační složka jejího podniku.

Pro případy, kdy fyzická zahraniční osoba nemá bydliště ani se nezdržuje na území ČR nebo zahraniční právnická osoba nemá podnik na tomto území, zakotvuje občanský soudní řád podpůrně místní příslušnost a z toho vyplývající pravomoc českých soudů podle místa, kde má taková osoba majetek.

Vzhledem ke skutečnosti, že zahraniční osoby více než prostřednictvím organizačních složek podnikají v ČR prostřednictvím právnických osob se samostatnou právní subjektivitou založených podle právního řádu ČR se sídlem na tomto území, jejichž jsou jediným společníkem, lze upozornit, že majetkem se v souvislosti s určením obecného soudu a z toho vyplývající příslušnosti a pravomoci českých soudů dle stávající judikatury rozumí i obchodní podíl.⁸⁾

Pravomoc rozhodčích soudů

V mezinárodních obchodních vztazích je před ujednáním o řešení sporů prostřednictvím soudních orgánů některého ze států preferováno ujednání o rozhodčím řízení. Má-li být vydán rozhodčí nález v tuzemsku, je třeba řídit se zákonem č. 216/94 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír. Vyloučeny z rozhodčího řízení jsou spory vzniklé v souvislosti s výkonem rozhodnutí a spory vyvolané prováděním konkurzu a vyrovnání.

Je třeba rozlišovat smlouvu o rozhodci, kdy smluvní strany sjednávají řešení jednotlivého již vzniklého sporu, a rozhodčí doložku, jíž smluvní strany zakotvují pravomoc rozhodčího soudu pro řešení všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů.

Nejobvyklejším řešením bývá ujednání o pravomoci stálého rozhodčího soudu (např. Rozhodčí soud při Hospodářské komoře a Agrární komoře České republiky), jímž se účastníci smlouvy podřizují procesním předpisům tohoto rozhodčího soudu. Stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona⁹⁾ a jsou oprávněny vydávat své statuty a řády, které musejí být uveřejněny v Obchodním věstníku.

Výhodou sjednání rozhodčí doložky bývá doba trvání řízení od jeho zahájení po vydání rozhodčího nálezu, nižší procesní formálnost, vliv stran na výběr rozhodců a v neposlední řadě i v určitých případech ve sporech o vyšší částky nižší nákladnost oproti soudnímu řízení.

Jakmile soud k námitce žalovaného uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí, že na smlouvě netrvají.

Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc nemůže být podle práva ČR podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že rozhodčí smlouva je neplatná, popř. že vůbec neexistuje, nebo že její projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat.¹⁰⁾

Pravomoc českých soudů ve vztahu k cizím státům

Cizí státy s odkazem na zásadu svrchovanosti zakotvenou v mezinárodním právu veřejném nejsou podrobeny pravomoci českých soudů, a to ani v soukromoprávních věcech.¹¹⁾ Výjimky mohou připadat v úvahu jedině ve věcech spojených s nemovitostmi nacházejícími se na území ČR nebo ve věcech, v nichž se cizí stát pravomoci českých soudů dobrovolně podrobí.

Obdobná úprava vynětí cizích států z jurisdikce soudů s ohledem na zásadu svrchovanosti je zakotvena rovněž v zahraničních právních řádech a legitimita takové úpravy je respektována i Evropským soudem pro lidská práva, který nepovažuje za porušení práva na spravedlivý proces,¹²⁾, když se soud smluvní strany odmítne zabývat žalobou podanou proti jinému státu na straně žalovaného.¹³⁾

Z hlediska ČR lze pro zajímavost vzpomenout výjimku týkající se pravomoci českých soudů rozhodovat o žalobách na náhradu škod způsobených československým občanům sovětskými vojsky během jejich pobytu na území Československa. Ve smyslu Dohody mezi vládou ČSFR a vládou SSSR vyhlášené sdělením č. 71/1990 Sb. nešlo o žaloby směřující proti cizímu státu.

Za sovětská vojska byl oprávněn jednat zmocněnec vlády SSSR pro záležitosti odchodu sovětských vojsk z ČSFR a pravomoc českých soudů nebyla § 47 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, dotčena.¹⁴⁾

Pravomoc českých soudů a imunity podle mezinárodních úmluv

V souvislosti s imunitou cizích států nelze opominout ani vynětí z pravomoci českých soudů na základě imunit zakotvených v mezinárodních úmluvách pro určité okruhy osob, které se nacházejí na území ČR za účelem plnění úkolů spojených se zahraniční politikou cizího státu.

Nejvýznamnějším pramenem práva v tomto ohledu je Vídeňská úmluva o diplomatických stycích (sdělení MZV č. 157/64 Sb.) a Vídeňská úmluva o konzulárních stycích (sdělení MZV č. 32/69 Sb.).

První z uvedených úmluv zakotvuje vynětí diplomatického zástupce bez ohledu na jeho státní občanství a členů jeho rodiny, kteří nejsou občany přijímajícího státu, z pravomoci trestní, civilní i správní soudů přijímajícího státu. Výjimky jsou stanoveny ohledně žalob týkajících se soukromé nemovitosti na území přijímajícího státu, ledaže je tato nemovitost vlastněna v zastoupení vysílajícího státu pro účely mise, žalob týkajících se dědictví, v němž diplomatický zástupce vystupuje jako soukromá osoba a nikoliv jako zmocněnec vysílajícího státu, a žalob týkajících se podnikatelské činnosti, kterou diplomatický zástupce vykonává v přijímajícím státě vedle svých úředních funkcí.

Na rozdíl od imunit stanovených shora pro členy diplomatických misí, druhá z uvedených úmluv zakotvuje vynětí konzulárních úředníků z pravomoci soudů přijímajícího státu ve výrazně užším rozsahu. Konzulární úředníci nepodléhají pravomoci soudů přijímajícího státu jen tehdy, pokud jde o úkony prováděné při výkonu konzulárních funkcí. Ani tato imunita se ovšem netýká civilních řízení týkajících se smluv uzavřených zřejmě nikoliv v zastoupení vysílajícího státu a řízení týkajících se odpovědnosti za škodu způsobenou třetí osobě vozidlem, lodí nebo letadlem.

Tento příspěvek podává přehled, kdy je dána pravomoc českých soudů v majetkových sporech ve vztahu k zahraničním fyzickým a právnickým osobám, popř. cizím státům a jejich diplomatickým a konzulárním zástupcům. Vzhledem k častému navazování právních vztahů mezi českými občany a podnikatelskými subjekty na straně jedné a zahraničními podnikateli na straně druhé je nezbytné upozornit, že včasné vyhodnocení možnosti domáhat se v budoucnu soudní ochrany práv pro případ vzniku majetkového sporu lze jen doporučit.

V opačném případě totiž hrozí, že teprve po zjištění potřeby soudní ochrany český občan nebo podnikatel bude konfrontován se skutečností, že je nucen domáhat se svých práv u zahraničního soudu, což se může stát dosti nákladnou záležitostí.

Poznámky:

¹⁾ Ust. § 37 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním.

²⁾ Rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 524/2002 ze dne 28. 8. 2002, Jc172/2002, Soudní judikatura č. 9/2002.

³⁾ Ust. § 11 odst. 3 obč. soudního řádu.

⁴⁾ Ust. § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním.

⁵⁾ Ust. § 5 odst. 3 obch. zákoníku.

⁶⁾ Např. cizí státní příslušník, který bydlel v ČR v pronajatém bytě, který při návratu domů byt opustil, aniž by uhradil dluh na nájemném.

⁷⁾ Zákon výslovně stanoví "jiné než fyzické zahraniční osoby", kdy pamatuje kromě právnických osob i našemu právnímu řádu neznámé osoby s dílčí právní subjektivitou (např. německá veřejná obchodní společnost).

⁸⁾ Rozhodnutí NS ČR sp. zn. 31 Cdo 260/98 ze dne 29. 3. 2000, Jc 99/2000 Soudní judikatura č. 9/2000.

⁹⁾ Např. § 19 zákona č. 301/92 Sb., o Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR.

¹⁰⁾ Ust. § 106 obč. soudního řádu.

¹¹⁾ Ust. § 47 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním.

¹²⁾ Čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení FMZV č. 209/92 Sb.).

¹³⁾ Např. z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 11. 2001 Al Adsani proti Spojenému království, Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 6/2001, které se zabývá mj. souladem britského State Immunity Act z roku 1978 s čl. 6 Úmluvy na případě britského a zároveň kuvajtského občana (stěžovatel), který se jako pilot z povolání v roce 1991 vrátil do Kuvajtu, aby zde pomohl při obraně proti Iráku: V průběhu války v Perském zálivu stěžovatel sloužil v kuvajtských vzdušných silách a po irácké invazi zůstal v Kuvajtu jako člen hnutí odporu. V té době se mu dostaly do rukou kompromitující videokazety, na nichž byl zachycen šejk J. Al-S., příbuzný kuvajtského emíra. Následně byl stěžovatel přepaden, odvezen ve vládním džípu do věznice kuvajtské státní bezpečnosti a zde mučen. Po propuštění šejk J. Al-S. stěžovatele za hrozby revolverem odvezl ve vládním džípu do paláce bratra kuvajtského emíra. Nejprve byl stěžovatel opakovaně držen pod vodou v bazénu, v němž plavala těla, a poté byl odvlečen do malé místnosti, v níž šejk podpálil matrace polité benzínem, následkem čehož byl stěžovatel vážně popálen. Po návratu do Spojeného království Velké Británie a Severního Irska se nárokem stěžovatele na náhradu škody zabývaly anglické soudy. Ve věci odpovědnosti kuvajtské vlády High Court konstatoval, že zákon State Imunity Act z roku 1978 poskytuje suverénním státům imunitu ve vztahu k činům spáchaným mimo jurisdikci Spojeného království. V důsledku toho High Court rozhodl, že žaloba proti kuvajtské vládě nemůže být projednána. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal. Odvolací soud odvolání zamítl. Stěžovatel se proto obrátil na Evropskou komisi pro lidská práva se stížností proti Spojenému království s tvrzením, že poskytnutím imunity vládě cizího státu mu britské soudy upřely právo na přístup k soudu, čímž byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dále tvrdil, že mu tímto rozhodnutím britské soudy v rozporu s čl. 3 Úmluvy odmítly přiznat právo nebýt podrobován mučení. Po vstupu v platnost Protokolu č. 11 k Úmluvě (1. 11. 1998) posuzování stížnosti převzal Evropský soud pro lidská práva (dále Soud), dle jehož názoru právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat omezením. Taková omezení jsou slučitelná s čl. 6 odst. 1 Úmluvy pouze tehdy, jestliže sledují legitimní cíl a jestliže existuje rozumný poměr mezi použitými prostředky a sledovaným cílem. V tomto ohledu poznamenává, že imunita suverénních států je konceptem mezinárodního práva, vycházejícím z principu par in parem non habet imperium, podle nějž jeden stát nemůže podléhat jurisdikci druhého státu. Soud se domnívá, že poskytnutí suverénní imunity určitému státu v občanskoprávním řízení sleduje legitimní cíl dodržování mezinárodního práva s cílem napomáhat zdvořilosti a dobrým vztahům mezi státy prostřednictvím úcty k suverenitě jiného státu. Přesto soud rozhodl pouze těsnou většinou devíti hlasů proti osmi, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy porušen nebyl.

¹⁴⁾ Rozhodnutí NS ČR sp. zn. 1 Cz 3/91 ze dne 30. 4. 1991, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 2-3/92, Rc 9/92.

justiční čekatel, Pardubice