Soudní přezkum rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví

Není žádným tajemstvím, že se v odborných kruzích přijetím zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, vyvolala v oblasti správního soudnictví relativně živá diskuze. Zajímavé také je, že se tyto polemiky vedou až nad platným právem, nikoliv nad návrhy de lege ferenda. Jde v současné době o téma vysoce aktuální, kde lze každým dnem očekávat posun v právním nahlížení na celou problematiku správního soudnictví (viz dále úvahy o rozhodnutí zvláštního kompetenčního senátu), a proto je nutné v tomto kontextu nahlížet i na tento článek.

Zjednodušeně řečeno se diskuze zaměřuje především na to, jak bezpečně určit, či rozlišit kompetence soudů mezi soudnictvím obecným (civilním) a správním. Tuto otázku právní teorie (rozlišení věcí na soukromoprávní a veřejnoprávní) bych se nyní pokusil převést přímo na konkrétní problematiku soudního přezkumu pravomocných rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "Úřad").

ROZHODOVACÍ ČINNOST ÚŘADU

Pro přehled je nutné uvést několik základních údajů o správní rozhodovací činnosti Úřadu. Úřad je ústředním orgánem státní správy a je gestorem pro oblast průmyslového vlastnictví v České republice se sídlem v Praze.²⁾ Kompetence Úřadu vymezuje zákon č. 14/1993 Sb., o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví, který stanoví, že Úřad předně rozhoduje o poskytování ochrany na vynálezy, průmyslové vzory (designy), užitné vzory, topografie polovodičových výrobků, ochranné známky a označení původu výrobků (i zeměpisná označení).

Rozhodovací činnost ve smyslu udělování, či odnímání právní ochrany u jednotlivých předmětů průmyslového vlastnictví, je tedy základní náplní správního konání Úřadu, které probíhá z hlediska hmotněprávního především podle jednotlivých zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví, které jsou vždy lex specialis k občanskému zákoníku a z hlediska procesního ke správnímu řádu. Tato základní rozhodovací činnost Úřadu je veřejnoprávní povahy.

Pro lepší představu o správní činnosti Úřadu považuji za vhodné uvést, že objem rozhodování je relativně značný, vezmeme-li např. v úvahu, že již několik let je stabilně podáváno řádově asi deset tisíc přihlášek národních ochranných známek ročně nebo čtyři až pět tisíc přihlášek vynálezů ročně, přičemž objem sporných řízení činí jen u ochranných známek (námitky, výmazy) na 1300 případů ročně v 1. instanci a na 500 rozhodnutí ve 2. instanci (odvolací řízení) ročně. Úřad tedy při svém správním rozhodování vydává každoročně tisíce individuálních správních aktů, kterými zakládá, mění či ruší subjektivní práva osob.

Výsledkem správního řízení před Úřadem je typicky např. zápis ochranné známky či udělení patentu do příslušného rejstříku. Úřadem vedené rejstříky mají povahu veřejných knih, podobně jako katastr nemovitostí, tzn. že každý do nich může nahlížet a zjišťovat právní stav u toho kterého předmětu průmyslového vlastnictví. Rejstříky (databáze), které jsou dnes běžné dostupné i přes počítačovou síť, mají veřejnoprávní povahu, neboť je ve veřejném zájmu, aby odrážely skutečný právní stav, zejména pokud se týká údajů o vlastnících (majitelích), převodech či stavu řízení apod.

Rovněž je pro pochopení následné právní argumentace nutné předeslat, že správní řízení před Úřadem se vyznačuje jistými specifiky a často jde rozhodnutí sui generis, např. tehdy, je-li označení do rejstříku zapsáno jako ochranná známka poté, co bylo zveřejněno ve Věstníku a nebyly podány námitky, nevydává se o této právní skutečnosti žádné "fyzické" rozhodnutí,³⁾ právní účinky nastávají přímo dnem zápisu ochranné známky do rejstříku⁴⁾ (v praxi jde o vyznačení příslušného údaje v počítačové databázi). Osvědčení o zápisu ochranné známky do rejstříku, které se vydává na žádost majitele podle ustanovení § 12 odst. 2 známkového zákona, má v této souvislosti pouze deklaratorní povahu.

Domnívám se však, že tato okolnost nemá příliš praktický vliv na následný soudní přezkum, neboť tento případ nastává zejména v situaci, kdy zde žádná kolize např. s jiným právem není (na rozdíl od např. u institutu námitek či výmazu⁵⁾), takže nelze předpokládat, že by přihlašovatel (nyní již majitel ochranné známky) chtěl takové rozhodnutí soudně přezkoumávat, neboť dosáhl zápisu do rejstříku. Takový přezkum pak není ani de lege lata připuštěn, neboť je nutné nejprve vyčerpat řádné opravné prostředky (podat rozklad).

SOUDNÍ PŘEZKUM

Soudní přezkum přichází v úvahu u pravomocných rozhodnutí o rozkladu, tj. v situacích, kdy byl vyčerpán řádný opravný prostředek proti rozhodnutí v prvním stupni a věc rozhodl odvolací orgán Úřadu (II. instance). Meritum problému nastává právě v té fázi, kdy účastník správního řízení není s verdiktem rozhodnutí o rozkladu spokojen a chce, aby takové rozhodnutí správního orgánu bylo následně podrobeno přezkumu soudnímu.

S již zmíněnou novou právní úpravou správního soudnictví, účinnou od 1. ledna 2003, se nejprve zdálo, že je situace celkem jasná, neboť podle § 132 soudního řádu správního platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, věci správního soudnictví, v nichž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti tohoto zákona a v nichž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům (a to jsou právě věci průmyslového vlastnictví) nebo Nejvyššímu soudu ČR, převezme a dokončí Nejvyšší správní soud.

Dalo se tedy aspoň teoreticky očekávat, že jakkoliv přechodné ustanovení § 132 pouze legislativně technicky řeší, co se má stát s nedokončenými věcmi po nabytí účinnosti nové právní úpravy, budou i nové věci, které napadnou po 1. lednu 2003, rozhodovány Nejvyšším správním soudem, popř. Městským soudem v Praze v první instanci.

Nejvyšší správní soud, resp. Městský soud v Praze však začaly rozhodování těchto věcí odmítat s tím, že nejsou k soudnímu přezkumu pravomocných rozhodnutí Úřadu věcně příslušné. Zde je přesto zajímavou právní otázkou, zda odmítnutí Nejvyššího správního soudu rozhodnout ve věcech (podaných před 1. lednem 2003), které převzal jako nedokončené od vrchních soudů a následně je měl podle § 132 soudního řádu správního tedy převzít a dokončit, není v rozporu s touto právní úpravou.

Domnívám se však, že vzhledem k dikci samotného textu § 132 soudního řádu správního nelze "převzetí a dokončení" vykládat jako povinnost Nejvyššího soudu správního meritorně věc rozhodnout, nýbrž jako povinnost použít jakýkoliv (procesní) postup, který povede k vyřízení (skončení) věci.

Lze v krátkosti shrnout, že v odůvodnění svých usnesení správní soudy obvykle shledaly, že oblast průmyslového vlastnictví náleží do oblasti práva občanského, protože např. ochranná známka či patent je jinou majetkovou hodnotou ve smyslu § 118 obč. zákoníku (což nepochybně je), a proto věc nespadá pod soudní přezkum ve smyslu § 244 obč. soudního řádu (a násl.), které mj. stanoví, že rozhodl-li orgán moci výkonné podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů (§ 7 odst. 1 obč. soudního řádu), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

Městský soud v Praze ve svých usneseních např. shledal, že na soukromoprávním charakteru průmyslových práv nemění nic ani okolnost, že je pro tuto oblast typické prolínání veřejnoprávních prvků, když nakládání s nimi je podřízeno předpisům veřejného práva, aniž by však tento právní názor blíže zdůvodnil či rozvedl.

Za daného stavu pak správní soudy dospěly k závěru, že např. rozhodování o ochranných známkách či patentech je rozhodováním orgánu veřejné správy o právní věci vyplývající z občanskoprávních vztahů, že tedy jde o specifickou oblast těchto soukromoprávních vztahů a odkázaly žalobce, že může do jednoho měsíce od právní moci usnesení soudu proti rozhodnutí Úřadu podat žalobu u místně příslušného okresního (obvodního) soudu (používá-li obdobnou argumentaci Městský soud v Praze, jsou proti jeho odmítavým usnesením podávány ze strany Úřadu kasační stížnosti podle § 102 a násl. soudního řádu správního).

Důsledkem stanoviska Nejvyššího soudu správního a Městského soudu v Praze k této problematice je aktuální situace, kdy jsou žaloby na přezkum pravomocných rozhodnutí Úřadu v současnosti podávány jak k soudům správním, tak k soudům civilním, neboť ani žalobci sami často nevědí, jak mají postupovat a u kterého soudu žalovat koho a jak. Zajímavou se v tomto ohledu jeví problematika petitu takových žalob, o níž se ještě dále zmíním.

VĚCNÁ PŘÍSLUŠNOST SPRÁVNÍCH SOUDŮ

Nyní se však již dostávám k podstatě věci, tj. k věcné příslušnosti správních soudů u přezkumu pravomocných rozhodnutí Úřadu. Myslím, že je zřejmé, že přezkum těchto správních rozhodnutí patří do kompetence nově konstituovaného systému správních soudů ve smyslu zejména § 2 a § 4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního. Svůj právní závěr se pokusím zdůvodnit následovně.

Základním argumentem je povaha rozhodnutí Úřadu o rozkladu, které je nutné jednoznačně považovat za rozhodnutí orgánu veřejné správy, a dále zejména povaha právního vztahu, o který ve správním řízení před Úřadem jde. Pravomocné rozhodnutí Úřadu může být (s přihlédnutím k čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) přezkoumáno v plné jurisdikci soudem, avšak nyní v rámci specializovaných senátů správního soudnictví (příslušných krajských soudů, resp. Městského soudu v Praze či Nejvyššího správního soudu), nikoliv soudnictví obecného.

Ustanovení § 244 a násl. obč. soudního řádu lze aplikovat pouze v případech, kdy správní orgán rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů.⁶⁾ Mám za to, že tato legální podmínka v případě rozhodnutí Úřadu ve věcech, týkajících se předmětů průmyslového vlastnictví, není dána.

Zvláštní zákony na ochranu průmyslového vlastnictví totiž nevzbuzují, vzhledem k jednoznačné dikci konkrétních příslušných ustanovení, pochyb o tom, že právo k jednotlivým předmětům průmyslového vlastnictví vzniká zápisem do příslušného rejstříku jako výsledek správního řízení. Vzhledem k tomu, že o udělení práva rozhoduje výlučně Úřad jako orgán veřejné moci, lze mít za to, že nárok na zápis toho kterého předmětu průmyslového vlastnictví do rejstříku je veřejnoprávním nárokem vůči státu a jde tedy zejména ve smyslu mocenské (subordinační) teorie o vztah veřejnoprávní.⁷⁾ Jde tu o to, že při splnění zákonných podmínek má přihlašovatel právní nárok na to, aby mu stát udělil a svým způsobem garantoval konkrétní výlučné právo (privilegium).

Právo přihlašovatele podle platné právní úpravy tak naplňuje legální znaky pojmu "veřejné subjektivní právo" ve smyslu § 2 soudního řádu správního. Znovu opakuji, jde o veřejnoprávní nárok vůči státu, který je představován Úřadem a o rovném postavení účastníků tak nemůže být v přihlašovacím řízení (ale i vůbec ve správním řízení před Úřadem) ani řeči. V této fázi řízení tu nejde o žádné "vztahy" z průmyslového vlastnictví, nýbrž o úřední průzkum splnění zákonných podmínek pro zápis toho kterého předmětu do příslušného rejstříku.

Výsledkem průzkumu je konstituování konkrétního předmětu průmyslového vlastnictví jako předmětu, který pak může být dále užíván, převáděn apod. v rámci jiných právních vztahů (zejména soukromoprávních).

Typicky zejména u ochranných známek se lze v průběhu "života" známky setkat s argumenty, že určitá řízení před Úřadem mají povahu soukromoprávní, neboť zde vystupují nejméně dvě strany s protichůdnými zájmy na výsledku správního řízení. Jakkoliv se může z tohoto úhlu pohledu zdát, že právo na ochrannou známku je - v důsledku případných sporů mezi soukromými subjekty v rámci např. námitkového řízení, popř. řízení o výmazu - soukromoprávní povahy, nelze vzhledem k výše uvedenému tento závěr učinit.

Na tomto místě je vhodné připomenout i nález Ústavního soudu (č. 5/2001 Sb.), podle něhož "ani rovnost postavení účastníků soukromoprávního vztahu nevylučuje vrchnostenský zásah státu". To je právě typické u námitkového či výmazového řízení u ochranných známek.

Konečný verdikt v těchto správních sporech, resp. sporech, které pouze probíhají jako součást jednoho správního řízení o zápisu ochranné známky, má vždy Úřad jako správní orgán, který rozhoduje o udělení, či neudělení práva a vystupuje v případném následném soudním sporu jako žalovaný. Udělení či neudělení práva je ve veřejném zájmu, který lze vidět v základní funkci ochranné známky, tj. rozlišení výrobků či služeb jednotlivých podnikatelských subjektů na trhu. Je totiž v zájmu státu regulovat rovnost konkurence a ochranu spotřebitele, který nemá být vystaven spekulativním označením výrobků či služeb a Úřad v rámci své zákonné kompetence realizuje tuto povinnost.

Jakkoliv se např. v kontradiktorním řízení o námitkách posuzuje, zda nedojde k zásahu do zákonem chráněných práv třetích osob, má toto posuzování veřejnoprávní charakter, neboť opět není veřejným zájmem (zájmem státu) poskytovat právní ochranu (monopol) na užívání označení subjektu, který porušuje práva třetích osob.

V řízení o výmazu ochranné známky z rejstříku je navíc k návrhu aktivně legitimován každý, tj. např. i osoba, která nemá žádný konkrétní (ani soukromoprávní) vztah k majiteli ochranné známky a toto správní řízení může Úřad zahájit i ex officio. Jakkoliv lze důvody výmazu rozdělit na dvě základní skupiny, a to na veřejnoprávní, kde se znova posuzuje zápisná způsobilost již zapsané ochranné známky (tj. zkoumá se splnění zákonných podmínek zejména podle § 2 a 3 známkového zákona a zde má výmaz účinky ex tunc) a na ty, které se zdají být soukromoprávní (s účinky ex nunc), i v tomto druhém případě je opět smyslem výmazového řízení chránit veřejnoprávní zájem společnosti na tom, aby byla v rejstříku platně registrována pouze taková označení, která řádně plní funkci ochranných známek a nezasahují do práv jiných osob.

Z popsaných důvodů mám za to, že je nutné odmítnout i jakýsi hybridní model, (navrhovaný zejména u ochranných známek), podle kterého by pravomocná rozhodnutí Úřadu vydaná v tzv. nesporném (např. přihlašovacím) řízení, přezkoumávaly soudy správní, zatímco rozhodnutí vydaná v řízení sporném (námitkovém, výmazovém) by přezkoumávaly soudy civilní.

Podíváme-li se např. na důvody, z nichž lze zrušit patent, mají tyto rozhodně povahu veřejnoprávní, neboť opět spočívají zejména v tom, že se dodatečně ve zrušovacím řízení zjistí, že patent nesplňoval zákonné podmínky pro jeho udělení, tj. pro udělení monopolu konkrétnímu technickému řešení. Zejména jde o nesplnění podmínek patentovatelnosti (světová novost, vynálezecký krok, průmyslová využitelnost) či případ, kdy vynález není popsán tak jasně a úplně, aby jej mohl odborník uskutečnit.

Lze tedy tuto část shrnout tvrzením, že teprve, je-li poskytnuta úředním výrokem ochrana určitému předmětu průmyslového vlastnictví, nastupuje převážně soukromoprávní, i když není vyloučena ani veřejnoprávní ochrana tohoto předmětu před zásahy třetích osob, stejně tak zrušením této ochrany třetí osoby již nejsou povinny respektovat výlučná práva vlastníka.

Právní názor, o který se v současnosti opírají rozhodnutí správních soudů, vychází tedy z nesprávné premisy, že mezi "vztahy" z průmyslového vlastnictví lze podřadit i rozhodnutí Úřadu, jimiž je konkrétní předmět průmyslového vlastnictví konstituován. Z hlediska právní teorie je jasný rozdíl mezi charakterem vztahu ve správním řízení před Úřadem (vztah účastník řízení versus Úřad), kde je výsledkem pravomocné rozhodnutí a jeho eventuální následný přezkum v rámci správního soudnictví a soukromoprávními vztahy, které vznikají následně mezi subjekty soukromého práva např. v rámci jejich obchodních vztahů, zejména při převodech či uzavírání licenční smluv k předmětům průmyslového vlastnictví apod.

Další praktickou argumentaci ve prospěch přezkumu pravomocných rozhodnutí Úřadu správními soudy lze najít přímo v právní úpravě de lege lata. Mám za to, že vzhledem k rozdílně stanovenému okruhu účastníků podle platné části páté obč. soudního řádu oproti účastenství při přezkumu správním soudem, nelze možnost přezkoumávání pravomocných rozhodnutí Úřadu soudem v občanskoprávním řízení přijmout i proto, že by docházelo k nepřípustnému zásahu moci soudní do moci výkonné.

Tento zásah spočívá zejména v tom, že pouze Úřad je ze zákona oprávněn udělit na základě správního řízení právo ke konkrétnímu předmětu průmyslového vlastnictví. Podle ustanovení § 250a obč. soudního řádu navíc Úřad není účastníkem řízení a není proto pasivně legitimován (nemůže být v pozici žalovaného). Z tohoto důvodu musí soud řízení o takové žalobě podle § 104 odst. 1 obč. soudního řádu zastavit.

Speciálně ve věcech průmyslového vlastnictví je (zejména u technických řešení) svěření takového rozhodování do působnosti Úřadu zcela logicky odůvodněno vyšší kvalifikací odborníků, jimiž Úřad disponuje oproti soudu. Rovněž lze souhlasit s argumenty spočívajícími v tom, že je smysluplné odlehčit soudy od rozhodování ve věcech, které jsou svou povahou bližší k rozhodování v rámci exekutivy a dále, že naopak smysluplné není, aby soud de facto suploval Úřad a prováděl veškerá dokazování a rozhodování zcela znovu. V takovém případě by totiž byl smysl rozhodovací činnosti Úřad zcela popřen.

Navíc v zájmu zachování právní jistoty a jednotné judikatury soudů není zrovna ideální, aby věci průmyslového vlastnictví byly rozhodovány na úrovni okresních soudů. Svěření soudního přezkumu správních rozhodnutí Úřadu do kompetence okresních soudů se, vzhledem k specifikům průmyslověprávní problematiky a rovněž k § 9 odst. 3 písm. o) obč. soudního řádu, jeví jako krok zpět a v podstatě jde o popření smyslu nové právní úpravy podle soudního řádu správního.

Dlouhodobá snaha o zavedení zvláštního správního soudnictví, které by v důsledku svého zakotvení v rámci justice jako celku a personálního obsazení (právní i techničtí členové senátu) nejlépe garantovalo soudní ochranu průmyslových práv, zatím novodobě nedopadla na úrodnou půdu, přitom myšlenka i realizace zvláštního patentového soudu je v historii českého právního prostředí celkem známou záležitostí.⁸⁾

PODÁNÍ, ŘÍZENÍ A ROZHODOVÁNÍ O ŽALOBĚ

Nyní již ke zmíněné problematice petitu žaloby a konstrukce právní úpravy podle obč. soudního řádu a podle soudního řádu správního. Zatímco v řízení podle soudního řádu správního jde o skutečný soudní přezkum pravomocných správních rozhodnutí s tím, že soud rozhodnutí Úřadu (který zde je v pozici žalovaného) může pouze zrušit (pro nezákonnost nebo vady řízení) nebo zamítnout žalobu, není-li důvodná, v občanskoprávním řízení podle části páté obč. soudního řádu jde o zcela nové (opětovné) projednání téže věci, která již byla správním orgánem rozhodnuta a jakkoliv platí, že rozsudek soudu zde nahrazuje rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno, soud nemůže předchozí pravomocné správní rozhodnutí zrušit.

Vezmeme-li jako konkrétní příklad zápis ochranné známky do rejstříku, tak by na základě verdiktu civilního soudu, kterým se ochranná známka zapisuje do rejstříku, vznikla situace, s níž právní řád nepočítá, neboť ochrannou známku může podle známkového zákona zapsat pouze Úřad. Bylo by proto lepší žalovat v rámci správního soudnictví s tím, že návrh výroku rozsudku podle § 71 odst. 1 písm. f) soudního řádu správního bude požadovat zrušení rozhodnutí Úřadu (Úřad je pak právním názorem soudu podle § 78 odst. 5 soudního řádu správního vázán a rozhodne opětovně o zápisu známky, avšak v rámci své zákonné pravomoci).

Dovolím si tedy tvrdit, že by pravomocná rozhodnutí Úřadu měla být přezkoumávána v rámci soudnictví správního. Je-li přesto žaloba na přezkum pravomocného rozhodnutí Úřadu podána u obecného soudu žalobce,⁹⁾ musí tento soud mj. postupovat i podle § 103 a násl. obč. soudního řádu, zejména tedy musí kdykoliv za řízení zkoumat svou věcnou příslušnost a dále přihlížet k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení) a dospěje-li civilní soud k závěru, že věc náleží do věcné příslušnosti soudu, který rozhoduje věci správního soudnictví, soud by takové řízení měl zastavit.

Zmínil jsem se již, že v praxi však zatím nastávají spíše situace opačné, kdy Nejvyšší soud správní, popř. Městský soud v Praze svým usnesením věc jako věcně nepříslušný odmítne a kauza se dále přesune před civilní soud. V takovém případě je nutné postupovat podle § 104c obč. soudního řádu, které brání tomu, aby civilní soud opět vyslovit svou věcnou nepříslušnost.

Nelze totiž připustit denegatio iusticie, porušení právní zásady odnětí pravomoci soudu, neboť soud je k řízení vždy pravomocný a nemůže odmítnout rozhodnout, jde pouze o to, zda v rámci soudnictví civilního, či správního. Soud je v takovém případě povinen postupovat podle § 104c odst. 2 obč. soudního řádu a dát návrh senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, aby rozhodl spor o věcnou příslušnost. Takové návrhy, stejně jako kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. e) soudního řádu správního a stejně jako ústavní stížnost podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, již byly podány a bude jistě více než zajímavé čekat, jak budou tyto záležitosti rozhodnuty.

Nová právní úprava soudního procesu správního a občanského zavedením zvláštních pravidel pro řešení speciálních sporů o věcnou příslušnost jakoby implikovala, že i zákonodárce sám si byl vědom, že konflikty o věcnou příslušnost budou v praxi nastávat, a že posuzování toho, zda je věc povahy soukromoprávní, či veřejnoprávní, bude způsobovat nesoulad právních názorů různých soudů.

Kompetenční spory projednává a rozhoduje zvláštní senát složený ze tří soudců Nejvyššího soudu a tří soudců Nejvyššího správního soudu, přičemž proti rozhodnutí zvláštního senátu nejsou přípustné opravné prostředky. Členy zvláštního senátu a stejný počet jejich náhradníků jmenují s jejich souhlasem předseda Nejvyššího soudu ČR a předseda Nejvyššího správního soudu na dobu tří let.


Pro tuto chvíli asi nezbývá nic jiného, než pokusit se přispět k této právní diskuzi např. i touto statí a vyčkat na verdikty kompetentních orgánů, které budou pro další vývoj správního soudnictví v České republice rozhodující. Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je totiž závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, jakož i pro všechny orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a soudy.

Poznámky:

¹⁾ Např. Mazanec, M.: Rozhodování soukromoprávních věcí správními orgány, Právní rozhledy č. 2/2003; Čermák, K.: Soudní přezkum rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, Právní rozhledy č. 6/2003.

²⁾ Blíže viz www.upv.cz.

³⁾ Zde mám na mysli skutečně pouze to, že se účastníku řízení nedoručuje rozhodnutí o zápisu ve formě listiny.

⁴⁾ Ust. § 12 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, v platném znění (známkový zákon).

⁵⁾ Ust. § 9, resp. § 25 známkového zákona.

⁶⁾ Zmíněný § 7 odst. 1 o. s. ř.

⁷⁾ K problematice určení rozdílu mezi právem veřejným a soukromým blíže viz Hendrych, D. a kol.: Správní právo, Obecná část, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 1996, s. 14 a násl.

8) Patentový soud s jurisdikcí na území českého teritoria existoval dle rakouského (patentové soudy vznikaly v přímé závislosti na vzniku a rozvoji správního soudnictví - nejinak tomu bylo v Rakousku) a československého práva od roku 1897. Tento patentový soud působil jako odvolací instance o konečných rozhodnutích zrušovacího oddělení patentového úřadu a v jeho kompetenci bylo zejména rozhodování o návrzích, aby patent byl odvolán, prohlášen za neplatný, odňat, prohlášen za závislý, o relativní neúčinnosti patentu a dále rozhodovat o určovacích návrzích a návrzích na udělení nucených licencí. Rozhodovací činnost Nejvyššího správního soudu první ČSR se přitom netýkala patentového soudu, neboť ten nebyl považován za správní úřad a jeho rozhodnutí nemohl Nejvyšší správní soud přezkoumávat. Patentový soud přetrval do zrušení Nejvyššího správního soudu v roce 1952. K této problematice blíže viz Mazanec, M.: Patentový soud jako soud veřejného práva, Průmyslové vlastnictví č. 7/1994, s. 289 a násl.

⁹⁾ Viz § 9 až 13 o. s. ř.


právník, Praha