Neznalost tak může zejména v pracovněprávních sporech způsobit nepříjemná překvapení. Připomeňme tedy základní ustanovení zákona s poznámkami z praxe prvních měsíců.

Zákon č. 312/2002, o úřednících územních samosprávných celků, v platném znění (dále jen "zákon"), upravuje pracovní poměr úředníků územních samosprávných celků a jejich vzdělávání. Na pracovněprávní vztahy úředníků územních samosprávných celků se tak dále vztahuje zákoník práce, ale pouze za předpokladu, že speciální zákon nestanoví jinak.

Pracujeme-li proto se zákonem o úřednících, musíme mít při ruce zákoník práce, k němuž je zákon o úřednících samosprávných celků zákonem speciálním.

Koho se zákon netýká?

Zákon se nedotýká každého zaměstnance obce či kraje, dotýká se ale velké většiny. Z jeho působnosti jsou vyjmuti zaměstnanci zařazení v organizačních složkách a zvláštních orgánech územního samo-správného celku (např. vedoucí příspěvkových organizací), a dále pak ti, kteří vykonávají výhradně pomocné, servisní nebo manuální práce nebo kteří výkon takových prací řídí. Zatímco pojem organizační složky či zvláštního orgánu či manuální práce problémy nedělá, výklad "pomocných" a "servisních" prací ano.

Zákon však poměrně jasně stanoví v § 2 některé pojmy.

Úředníkem se pro účely tohoto zákona rozumí zaměstnanec územního samosprávného celku podílející se na výkonu správních činností zařazený do příslušného úřadu.

V třetím odstavci citovaného ustanovení zákon zcela jasně formuluje, že správními činnostmi se pro účely tohoto zákona rozumí plnění úkolů v samostatné nebo přenesené působnosti územního samosprávného celku podle zvláštních právních předpisů.

Správní činností tedy není tedy v žádném případě pouze aplikace správního řádu (správní řízení), jak se mnozí mylně domnívají, ale jde o ucelený, široký soubor činností jak v samostatné působnosti, tak v působnosti přenesené, které samosprávný subjekt realizuje.

S ohledem na tato ustanovení musíme konstatovat, že jen velmi málo pracovních míst na příslušném úřadě lze obsadit mimo tento zákon. Snad by šlo uvažovat pouze o správci počítačové sítě, což je činností opravdu výhradně servisní.

Pro úplnost dodávám, že např. u velkých úřadů je poměrně dost zaměstnanců pracujících manuálně (úklid, řidiči apod.), kteří mají svého vedoucího na úrovni středoškolského nebo vysokoškolského vzdělání, což je případ uvedený též v zákoně formulací "kteří výkon takových prací řídí". I obsazení těchto míst lze realizovat klasicky podle zákoníku práce.

Vedoucí úředník

V § 2 v základních pojmech stojí za zmínku ještě specifikace pojmu vedoucí úředník a vedoucí úřadu.

Vedoucí úředník je ten, který je vedoucím zaměstnancem. Nejde tedy o pojem hierarchický, ale řídící - zpravidla půjde o vedoucí odborů a referátů, tedy o úředníky, kteří mají nějaké podřízené.

Vedoucím úřadu jsou tito úředníci:

- tajemník obecního úřadu,

- tajemník magistrátu statutárního města,

- tajemník úřadu městského obvodu nebo městské části územně členěného statutárního města,

- ředitel krajského úřadu,

- ředitel Magistrátu hlavního města Prahy,

- tajemník úřadu městské části hlavního města Prahy.

Uvádí-li dále § 2 odst. 7, že "V obcích, městských obvodech a městských částech, kde není funkce tajemníka zřízena nebo kde není tajemník ustanoven, plní úkoly vedoucího úřadu podle tohoto zákona starosta", znamená to pouze to, že starosta vykonává úkony, které by jinak vykonával tajemník, nikoliv to, že se ho osobně dotýká zákon o úřednících. V praxi jsem opět zaznamenala názory, že nyní je vlastně starosta neodvolatelný, což je samozřejmě nesmyslná úvaha.

Obecné předpoklady pro vznik pracovního poměru úředníka

Úředníkem se může stát fyzická osoba, která

- je státním občanem ČR, popř. fyzická osoba, která je cizím státním občanem a má v ČR trvalý pobyt,

- dosáhla věku 18 let,

- je způsobilá k právním úkonům,

- je bezúhonná, přičemž za bezúhonnou se pro účely tohoto zákona nepovažuje fyzická osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, nebo pro trestný čin spáchaný z nedbalosti za jednání související s výkonem veřejné správy, pokud se podle zákona na tuto osobu nehledí, jakoby nebyla odsouzena,

- ovládá jednací jazyk (v širším slova smyslu by bylo např. překážkou, kdyby zájemce o místo úředníka ovládal český jazyk jen verbálně),

- splňuje další předpoklady pro výkon správních činností stanovené zvláštním právním předpisem.

Pro jmenování vedoucího úřadu a jmenování vedoucího úředníka se vyžaduje též splnění dalších předpokladů.

Předpoklady pro jmenování vedoucího úřadu

Vedoucím úřadu se může stát fyzická osoba, která splňuje obecné předpoklady a má nejméně tříletou praxi

- jako vedoucí zaměstnanec (a to bez ohledu na obor), nebo

- při výkonu správních činností v pracovním poměru k územnímu samosprávnému celku nebo při výkonu státní správy v pracovním nebo služebním poměru ke státu (např. úředník ministerstva, úřadu práce),

- ve funkci člena zastupitelstva územního samo-správného celku dlouhodobě uvolněného pro výkon této funkce (typicky starostové, místostarostové, primátoři, hejtmani - zde se předpokládá, že ve své funkci, pro níž byli uvolněni, nabyli dostatek zkušeností i pro místo vedoucího úřadu).

Praxe přitom musí být načerpána v průběhu osmi let bezprostředně předcházejících jmenování do funkce, tj. to, že někdo vykonával vedoucí funkci např. v 80. letech se nepočítá.

Zásada publicity

Přijímání úředníků je ovládáno zásadou publicity, tedy aby se o místo úředníka mohlo ucházet co nejvíce lidí, je kladen velký důraz na zveřejňování těchto možností. Jde o jeden ze základních principů zákona, jehož porušování bude jistě považováno za jeho hrubé porušení.

Zákon upravuje dva procesní postupy vedoucí k uzavření pracovní smlouvy podle zákona o úřednících

1. veřejnou výzvu - jednodušší (obecný postup),

2. výběrové řízení - složitější (speciální postup pro daná zařazení).

Výběrové řízení je podmínkou pro obsazení těchto pracovních míst:

a) jmenování do funkce vedoucího úřadu a vedoucího úředníka,

b) vznik pracovního poměru úředníka zařazeného v

- krajském úřadě

- Magistrátu hlavního města Prahy,

- obecním úřadě obce s rozšířenou působností,

- pověřeném obecním úřadě,

- úřadu městského obvodu nebo městské části územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, kterému je svěřen výkon přenesené působnosti v rozsahu pověřeného obecního úřadu

Tzn. v jiných případech postačuje veřejná výzva.

Postup územního samosprávného celku dále poměrně podrobně stanovuje zákon, uveďme ještě jednu důležitou okolnost, a to dobu trvání pracovního poměru.

V § 6 odst. 1 se říká, že "Uzavření pracovní smlouvy se zájemcem o uzavření pracovní smlouvy musí předcházet veřejná výzva k přihlášení zájemců... Věta první neplatí pro pracovní poměr na dobu určitou". Zdálo by se tedy, že zákon lze obejít tím, že úředníky budeme zaměstnávat pouze na dobu určitou, a pak nemusí být žádná veřejná výzva (pozor - nedotýká se výběrového řízení).

Zákon však pamatoval i na toto možné obcházení zákona, a to v § 10. V něm jasně říká, že pracovní poměr se sjednává na dobu neurčitou, uvádí výjimky, kdy lze sjednat pracovní poměr na dobu určitou a stanovuje jako podmínku smlouvy odůvodnění, proč.

Vymahatelnost dodržování zákona

S výhradou, že doposud je málo zkušeností, si dovolím říci, že s vymahatelností respektování zákona je to nejisté. Pro vysvětlení se pokusme vytvořit fiktivní situace:

Úřad realizuje výběrové řízení, avšak v dílčí věci ne zcela podle zákona (např. neuvede jeho vyhlášení způsobem umožňujícím dálkový přístup nebo, naopak, uvede vyhlášení jen tam a opomene úřední desku).

V případě, že se zájemce o uzavření pracovní smlouvy domnívá, že to ovlivnilo rozhodování, eventuálně obecně rovné šance, nemá mnoho možností. Zákon neupravuje nějakou formou námitek či odvolání, tato oblast rovněž nepřísluší pod dozorovou oblast kraje. Dotyčný by se musel obrátit patrně na soud (otázka je, zda je na místě správní soudnictví či civilní) s cílem dosáhnout zrušení výsledků výběrového řízení, tzn. musel by se snažit dosáhnout de facto zneplatnění patrně již uzavřené pracovní smlouvy s někým jiným, což považuji za velmi problematické.

Jde sice o stejný princip jako např. u hospodaření s nemovitým majetkem, kdy řádné zveřejnění je zákonnou podmínkou, jejíž nesplnění má za následek neplatnost kupní smlouvy, ovšem vztáhnout to na pracovněprávní vztahy je složitější - pracovník s nímž smlouva uzavřena byla, odešel z předchozího zaměstnání apod. Soudní přezkum je však jediný možný.

Úřad přijme pracovníka bez postupu podle zákona o úřednících územních samosprávných celků.

Občan, kterému nebyla účast umožněna absencí publicity, se chce domoci nápravy. Podle mého názoru pouze soudně, ovšem je sporné, co by měl po soudu chtít - patrně zneplatnění uzavřené pracovní smlouvy pro nedodržení zákonných podmínek.

Pokud si představíme situaci, kdyby soud opravdu rozhodl o tom, že pracovní smlouva uzavřena na základě nezákonného postupu samosprávného subjektu je neplatná, nastupovala by proti tomuto subjektu další potencionální a citelná sankce - totiž povinnost nahradit tomu, jehož pracovní smlouva byla prohlášena za neplatnou, náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem.

Kromě soudu by dále mohl v daných případech zasahovat Úřad práce, podobně jako může zasahovat v případě porušování zákoníku práce. Ale s tím ještě také není zkušenost. V úvahu by mohly připadat citelné pokuty.

Co tedy vše nám zákon v praxi přinese, ukáže až čas. V každém případě se vyplatí podrobně se s ním seznámit a především podle něj postupovat.


advokátka, Mohelnice

Související