Nová právní úprava ochranných známek

S nadsázkou lze říci, že ochranné známky jsou všude kolem nás, neboť mohou představovat označení výrobků, které jíme, pijeme, oblékáme či v nich jezdíme apod.

S rozvojem moderní informační společnosti se také stále častěji uplatňuje specifické označování služeb. S ochrannými známkami se tedy setkáváme v každodenním životě a hovoříme o nich jaksi samozřejmě, aniž si možná většina z nás uvědomuje, že jde o právní institut, jehož význam vzrostl za poslední roky v míře, která by těžko hledala srovnání v jiných oblastech práva a užívání ochranných známek dále expanduje.

Vývoj právní úpravy na území ČR

Vzhledem k tomu, že v hlavní části této stati budu pojednávat o zcela nové právní úpravě ochranných známek, která pravděpodobně představuje novou kvalitativní etapu v oblasti známkového práva v českém právním prostředí, považuji za účelné zmínit alespoň rámcově základní informace o vývoji tohoto právního institutu v našich zemích.

Pokud se týká území dnešní ČR, lze konstatovat, že první právní úpravu ochranných známek představuje Císařský patent č. 230 ze dne 7. prosince 1858, kterým se vydal Zákon o ochraně živnostenských známek a jiných označení.

V roce 1890 byl v Zákoníku říšském pro království a země v radě říšské zastoupené vydán zákon č. 19, daný dne 6. ledna 1890, o ochraně známek. Jako na dobovou zajímavost, která zřetelně koresponduje s tehdejším společenským klimatem, lze dnes nahlížet na ustanovení zákona, která explicitně vylučují z registrace jako ochranné známky takové značky zboží, které obsahují "jedině obrazy Císaře Pána a členů císařské rodiny", po novele z roku 1919 pak "výhradně obraz nebo jméno presidenta republiky nebo jiných osob o stát či národ zasloužilých a všeobecně známých".

Tato právní úprava (doplněná vl. nař. č. 30/1933 Sb. z. a n., o dokladech, kterých jest třeba k průkazu prioritního práva při přihláškách známek a vl. nař. 204/1933 Sb. z. a n., o otiscích a štočcích ochranných známek) přetrvala až do poloviny 20. století, kdy byla nahrazena zákonem č. 8/1952 Sb., o ochranných známkách a chráněných vzorech. Tento zákon kromě úpravy ochranných známek upravil a sjednotil i institut dnešních průmyslových vzorů (designů) a stručně definoval, že "ochrannými známkami mohou být slova, vyobrazení a jiné značky plošné i prostorové" a dále konstatoval "aby podniky mohly své výrobky nebo zboží odlišit od jiných výrobků téhož druhu, a tak odběratelům usnadnit výběr výrobků, které se osvědčily, a tím zároveň i navenek projevit svou odpovědnost za jejich jakost, mohou podniky své výrobky opatřovat ochrannou známkou."

Časově následoval zákon č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách, který obsahoval tuto legální definici ochranné známky: "Ochranná známka je slovní, obrazové, prostorové nebo kombinované označení, které je způsobilé odlišit výrobky nebo služby pocházející od různých výrobců nebo poskytovatelů služeb a je zapsáno do rejstříku ochranných známek." Zákon také zavedl institut tzv. "proslulých" ochranných známek, které se rozsáhlým nebo dlouhodobým užíváním pro vysoce jakostní výrobky nebo služby staly všeobecně známé pro svého majitele na území naší republiky. O prohlášení ochranné známky za proslulou rozhodoval tehdejší Úřad pro vynálezy a objevy na žádost majitele, který byl povinen předložit příslušné doklady.

Právní úprava průmyslového vlastnictví jako celku prošla od počátku 90. let minulého století řadou významných změn, jejichž základ lze vysledovat zejména v nastolení nových společenských i právních podmínek, teprve v komerčním prostředí totiž předměty průmyslového vlastnictví získávají svou cenu jednak tím, že umožňují lepší fungování trhu a stimulují soutěžitele a rovněž se samy mohou stát předmětem tržních vztahů.

Přijetím zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, došlo k nastolení úrovně právní ochrany vztahů vzniklých ze zápisu a užívání ochranných známek srovnatelné se standardem ve vyspělých evropských zemích a současně tento zákon splňoval i mezinárodní závazky České republiky v oblasti průmyslových práv. Později byla v zájmu účinnější prosaditelnosti práv do zákona novelou č. 116/2000 Sb. vtělena ustanovení Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS), která je součástí Dohody o vytvoření Světové obchodní organizace (WTO).

Změny k 1. dubnu 2004

Právní stav, navozený zákonem č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, bude změněn s účinností zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochranných známkách, dále též "zákon"), který se stal součástí platného práva ke dni 19. prosince 2003.¹⁾ Zákon o ochranných známkách nabývá účinnosti 1. dubna 2004 s výjimkou taxativně vypočtených ustanovení, která nabývají účinnosti dnem vstupu smlouvy o přistoupení ČR k EU v platnost, tedy ke dni 1. května 2004.²⁾

Zákon o ochranných známkách recipuje pojetí známkoprávní ochrany, které vyplývá ze směrnice Rady ES č. 89/104 ze dne 21. 12. 1988 (dále jen "směrnice") a je s ní plně slučitelný,³⁾ navíc český zákon transformoval i některá ustanovení směrnice, která EU určila pouze jako fakultativní, zejména jde o možnost odmítnout zápis ochranné známky, jejíž přihlášky nebyla podána v dobré víře.⁴⁾

Druhou základní okolností, která odůvodňuje novou právní úpravu v českém právním řádě, je skutečnost, že ode dne přístupu ČR k EU nabývají na území ČR automaticky účinnosti i ochranné známky Společenství (CTM - Community Trade Mark), stejně tak nařízení Rady ES č. 40/94 o ochranné známce Společenství⁵⁾ a bylo proto nutné vyladit právní prostředí tak, aby systémy národních a komunitárních ochranných známek fungovaly koherentně a bez rozdílů v přístupu k získání známkoprávní ochrany cestou národní či komunitární.

V obecné rovině lze předeslat, že zákon zavádí relativně dosti změn jak co do vlastního obsahu normativního textu, tak co do terminologie. Zákon zejména posiluje postavení vlastníka (dříve majitele) ochranné známky rozšířením katalogu možností ochrany jeho práv, dále se ruší dosud explicitně vyjádřený princip speciality známkoprávní ochrany (někdy též nazýván principem zvláštní známkoprávní subjektivity), podle kterého mohla přihlášku ochranné známky podat pouze fyzická nebo právnická osoba pro výrobky či služby, které byly k datu podání přihlášky předmětem jejího podnikání, neboť zákon již nadále takovou podmínku nestanoví a okruh možných vlastníků ochranných známek se tak rozšiřuje i na nepodnikatele.

Novinkou v legální definici ochranné známky je výslovné zavedení možnosti přihlásit jako ochrannou známku samotnou barvu, dále se do českého právního řádu zavádí zcela nový legální pojem "ochranné známky s dobrou pověstí" (s tím koresponduje i užší vymezení pojmu "všeobecně známé známky"), poskytuje se výslovná právní ochrana ochranným známkám Společenství na území ČR a rozšiřuje se např. okruh osob oprávněných podat tzv. námitky proti zápisu ochranné známky do rejstříku.

Pojem ochranné známky

Za zákonem stanovených podmínek může být ochrannou známkou jakékoliv označení schopné grafického znázornění, zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmeny, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby.

Ochrannou známkou tedy může být i nadále pouze označení, které je schopné grafického znázornění (včetně samotné barvy, je-li distinktivní pro dané výrobky či služby,⁶⁾), avšak demonstrativní výčet možných označení implikuje, že a priori nejsou vyloučena ani ta označení, která sice nejsou primárně vnímána graficky, avšak za určitých okolností mohou být graficky znázorněna, např. označení zvuková.

Připuštění zápisů zvukových ochranných známek by zřejmě způsobilo nemalé problémy v rozhodovací praxi Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "Úřad") jako zápisného místa a gestora pro oblast ochrany průmyslového vlastnictví v ČR.

Jakkoliv byl v listopadu roku 2003 publikován judikát ESD CJE/03/106 (Judgment of the Court of Justice in Case C-283/01, Shield Mark BV v. Joost Kist h.o.d.n. MEMEX), podle kterého může být zvukové označení za určitých okolností registrováno jako ochranná známka, při hlubší úvaze lze uznat, že praktické problémy s prováděním úředního průzkumu absolutních či relativních důvodů zápisné způsobilosti u takových označení, interpretací zvuku či jejich "zápisem" do rejstříku jsou prozatím důvodem pro odmítnutí takové registrace a pokud se v jiných zemích světa takové zápisy vyskytují, jde o výjimky.

Jinak mám však za to, že specifická zvuková nebo čichová (u čichových označení vzniká vzhledem k těkavosti vonných látek v průběhu času problém identifikace rozlišovací způsobilosti takových označení) či jiná označení mohou principiálně plnit funkci ochranné známky a jistě bude zajímavé sledovat sílící tendence k rozšiřování katalogu označení, která mohou být registrována jako ochranné známky, právě tímto směrem.

Právo na ochrannou známku

Okruh subjektů, které mohou být vlastníky ochranné známky, se již za působnosti zákona č. 137/1995 Sb. v rozhodovací praxi Úřadu rozšiřoval na právnické osoby, které sice nebyly podnikateli ve smyslu § 2 odst. 2 obch. zákoníku, přesto však vyvíjely činnost podle zvláštních právních předpisů, jejíž součásti mohla být i produkce výrobků či poskytování služeb konečným spotřebitelům. Proto nebyl rozumný důvod bránit těmto osobám v získání právní ochrany pro jejich označení, pokud vyhovovala požadavkům zákona. Zde mám na mysli typicky např. organizační jednotky státu nebo územně samosprávné celky, církve či nadace, veřejně prospěšné společnosti nebo spolky.

Nová definice ochranné známky nejenže explicitně odstraňuje pochybnosti, které mohly u zmíněných osob vznikat v souvislosti s právem na ochrannou známku, ale rozšiřuje možnost vlastnit ochrannou známku i na osoby fyzické-nepodnikatele. Tato změna v přístupu se opírá o logickou úvahu o moderní podnikatelské strategii v tom smyslu, že v zájmu podnikatele je nejprve právně ošetřit prostředí, v němž v budoucnu hodlá začít vyvíjet podnikatelskou činnost, přičemž v případě, že v zákonné lhůtě neučiní faktické kroky k užívání ochranné známky, mohou pochopitelně nastat sankce předvídané zákonem.

Jakkoliv tedy nadále zákon vůbec nestanoví procesní požadavek, aby přihlašovatel doložil předmět podnikání, nebude-li zboží či služba označené ochrannou známkou uvedena ve lhůtě pěti let na trh, resp. nezačne-li být v této době známka řádně užívána, bude moci být její zápis zrušen s účinky ex nunc.

Všeobecně známá známka a známka s dobrou pověstí

S novou právní úpravou dochází k zúžení pojmu všeobecně známé známky v tom významu, že jde o natolik silnou ochrannou známku, která se vžila pro výrobky či služby svého vlastníka v příslušném okruhu spotřebitelské veřejnosti tak, že získala rozlišovací způsobilost i přesto, že není formálně zapsána v rejstříku ochranných známek. Jde o označení sui generis, které je chráněno jako ochranná známka od okamžiku faktického získání všeobecné známosti.⁷⁾ Z tohoto důvodu nemusí být všeobecně známá známka známa Úřadu z jeho úřední činnosti a je nutné se práv z této známky vyplývajících domáhat v námitkovém řízení podle § 7 zákona.

Na rozdíl od dosavadní úpravy není nadále všeobecně známá známka automaticky chráněna pro celý seznam výrobků či služeb, nýbrž právě a pouze pro ty z nich, pro které se stala všeobecně známou. Tato skutečnost však nebrání získání dobrého jména i pro všeobecně známou známku a rozšíření její ochrany na všechny výrobky či služby.

Zákon dále zavádí zcela nový pojem ochranné známky s dobrou pověstí. Jde o známku, která zvyšuje svou hodnotu dobrou pověstí u spotřebitelské veřejnosti, která známku spojuje s dobrými vlastnostmi příslušného zboží či služeb a má k nim důvěru. Známka s dobrou pověstí je natolik silnou známkou, že odlišuje svého vlastníka od jiných osob bez ohledu na určitý druh zboží nebo služby a dále je pro ni typické, že na rozdíl od všeobecně známé známky, je formálně registrována. Kombinace obou známek nastane v případě, kdy dobrou pověst získá nezapsaná všeobecně známá známka; tehdy jde o nezapsanou známku s dobrou pověstí.

Výklad pojmu "dobrá pověst" může vyvolat diskuzi a jeho specifikace bude zřejmě předmětem budoucí rozhodovací praxe Úřadu, popř. soudů. Přikláním se k názoru, že vnitřní obsah tohoto pojmu implikuje vazbu na kvalitní výrobky či služby, které sice nemusejí spadat přímo do luxusní kategorie, ale mělo by jít přinejmenším o standardní dobrou kvalitu, která je od daného zboží či služby obvykle očekávána převážnou většinou relevantní spotřebitelské veřejnosti.

Vzhledem k tomu, že zákon výslovně neupravuje postup při určení toho, která známka má, či nemá "dobré jméno", lze mít za to, že tato zvláštní kvalita bude vždy prokazována až v rámci individuálního správního řízení, obdobně jako se prokazuje všeobecná známost, tj. nebude zde rozhodnutí Úřadu sui generis, jako tomu bylo dříve u známek proslulých.

Absolutní důvody odmítnutí ochrany

Taxativní výčet důvodů zápisné nezpůsobilosti přihlašovaných označení v podstatě koresponduje s dosavadní právní úpravou, přesto v novém zákoně obsahově dochází k rozšíření tohoto výčtu.⁸⁾ Novými důvody jsou zejména zákaz zápisu těch označení, jejichž užívání se příčí ustanovení jiného právního předpisu a situace, kdy přihláška ochranné známky nebyla zjevně podána v dobré víře (mala fide).

Jiným právním předpisem ve smyslu zmíněného ustanovení je nutné rozumět předpis práva veřejného a v konkrétním případě musí jít o přímý rozpor s dikcí jiné právní normy.⁹⁾

Vzhledem k jistému nárůstu spekulativních přihlášek ochranných známek v posledních letech využila ČR možnost vtělit do zákona jako důvod odmítnutí právní ochrany okolnost, že přihlašovatel nebyl při podání přihlášky v dobré víře.

Mám za to, že v rozhodovací praxi Úřadu by se tento důvod měl přednostně uplatnit ve zcela očividných případech, kdy je zjevné, že přihlašovatel s největší pravděpodobností ví, resp. měl vědět, že zasahuje do starších práv jiných osob. V praxi Úřadu se lze setkat s přihláškami, které často napodobují všeobecně známé ochranné známky, a lze tu zřetelně vysledovat vztah mezi samotným zněním označení a seznamem výrobků či služeb (i když označení nemusí ve všech případech být nutně přihlašováno pro ty výrobky či služby, pro které je známka všeobecně známá). Nejčastěji může jít např. o napodobeniny značkových parfémů, textilního zboží apod.

Motivem přihlašovatele je zejména buď pouze obchodní spekulace, tj. následný ziskový prodej ochranné známky bez záměru vůbec podnikat, anebo využití shodnosti či podobnosti znění přihlašovaného označení se známou známkou, a tím opět získání ekonomického prospěchu, kterého by jinak nedosáhl.

S nedostatkem dobré víry přihlašovatele jako absolutním důvodem pro odmítnutí právní ochrany souvisí i nový institut připomínek, který se sice v dosavadní praxi Úřadu fakticky vyskytoval, avšak neměl výslovnou právní oporu.¹⁰⁾ Lze očekávat, že připomínky se mj. uplatní právě v případech spekulativních přihlášek, kdy Úřad sám zvláštní důvod k závěru o nedostatku dobré víry neshledá. Zákon stanovuje, že každý může podat připomínky založené zejména na absolutních důvodech pro odmítnutí zápisu (mohou se týkat i formálních vad přihlášky) a Úřad k nim může, ale nemusí přihlédnout.

Zákon výslovně zamezuje překrývání připomínek a námitkových důvodů, a to mj. kvůli zabránění obcházení poplatkové povinnosti za podání námitek. Z hlediska procesního je vhodné zdůraznit, že osoba, která podala připomínky, není účastníkem řízení (na rozdíl od tzv. namítatele), pouze je o výsledku posouzení připomínek Úřadem vyrozuměna. Připomínky lze podat pouze do zápisu ochranné známky do rejstříku.

Námitky proti zápisu

Institut námitek je nově upraven v § 7 zákona a doznal relativních změn, jak co do obsahu, náležitostí k prokázání námitkových důvodů, tak i terminologie. Základní princip koncentrace námitkového řízení a prekluzívní lhůta pro podání námitek se však nemění.

Dosavadní pojem "zaměnitelné" ochranné známky byl nahrazen pojmem známky "podobné" a kritérium pravděpodobnosti záměny se rozšířilo i o možnost pouhé pravděpodobnosti asociace záměny u veřejnosti.

Pokud se týká námitkových důvodů, stojí za zdůraznění zejména nový námitkový důvod, kdy přihlášku ochranné známky podal zástupce, zprostředkovatel nebo obstaravatel nebo jiná osoba pověřená hájit hospodářské zájmy vlastníka ochranné známky podle čl. 6 septies Pařížské úmluvy,¹¹⁾ na své vlastní jméno a bez souhlasu vlastníka a své jednání řádně nezdůvodní. Námitky může v takovém případě podat vlastník ochranné známky za předpokladu, že je známka zapsána v jiné unijní zemi Pařížské úmluvy nebo ve státě, který je členem Světové obchodní organizace.¹²⁾

Právní význam v zákoně tedy explicitně nabývá nedostatek dobré víry, který je absolutním důvodem zápisné nezpůsobilosti přihlašovaného označení do rejstříku. Ze stejného důvodu však mohou být podány i námitky podle nového § 7 odst. 1 písm. k) zákona.

Ochranná známka jako předmět vlastnictví

Zákon terminologicky změnil dosavadního majitele ochranné známky na "vlastníka". Tato úprava souvisí s tendencí, která se prosazuje v oblasti průmyslových práv jako celku již delší dobu a představuje výraz toho, že předměty průmyslového vlastnictví mají sice specifickou povahu související s veřejnoprávními prvky při jejich konstituování, avšak v rámci soukromoprávních vztahů není důvod s nimi nakládat jinak, než jako s majetkovou hodnotou v občanskoprávním smyslu.¹³⁾

Hmotněprávně tedy jde o právo velmi blízké vlastnickému právu v klasickém slova smyslu - exkluzivní právo k ochranné známce vzniká zápisem do rejstříku. Na základě toho pak lze ochrannou známku převádět, uzavírat k ní licenční či zástavní smlouvu, může přejít na právního nástupce, být zahrnuta do konkurzní podstaty či podléhat výkonu rozhodnutí. Toto nakládání s ochrannou známkou se tedy řídí předpisy práva občanského, obchodního, popř. konkurzního apod.¹⁴⁾

Rozsah práv z ochranné známky se oproti dosavadnímu stavu explicitně rozšiřuje mj. v tom smyslu, že vlastník ochranné známky je oprávněn se domáhat náhrady škody způsobené jednáním v rozporu se zákonem již v době od zveřejnění přihlášky do zápisu známky do rejstříku. V takovém případě má vlastník ochranné známky i nárok na přiměřené zadostiučinění. Podobně, byla-li ochranná známka zapsána na jméno obstaravatele bez souhlasu vlastníka známky, má vlastník právo zakázat užívání známky obstaravatelem, ledaže obstaravatel toto své jednání řádně zdůvodní.

Při soukromoprávním nakládání s ochrannou známkou zůstává i nadále zachován princip, podle něhož k převodu práv (popř. k udělení licence) dochází již samotným uzavřením smlouvy o převodu ochranné známky (licenční smlouvy) inter partes a zápis tohoto převodu do rejstříku má účinky pouze vůči třetím osobám. U zástavního práva k ochranné známce zůstává nezměněn opačný princip, podle něhož zástavní právo k ochranné známce vzniká ex lege až jeho zápisem do rejstříku, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak.

Považuji však za účelné zdůraznit, že do doby vyznačení těchto změn v rejstříku se např. nabyvatel ochranné známky nemůže dovolávat svého nabytého práva právě vůči třetím osobám, např. při zásahu do práv k ochranné známce. S tím souvisí i okolnost, že nabyvatel ochranné známky může činit úkony vůči Úřadu až poté, co Úřadu doručil žádost o zápis převodu do rejstříku.

Úprava licenční smlouvy v § 18 zákona je zvláštní pro ochranné známky ve vztahu k § 508 a násl. obch. zákoníku. Za zmínku stojí okolnost, že nabyvateli licence vznikají i specifická procesní práva k ochraně jeho práv hmotných. V zásadě platí, že nabyvatel licence může podat návrh na zahájení řízení ve věci porušení práv z ochranné známky jen se souhlasem jejího vlastníka, jde-li však o licenci výlučnou a do dvou měsíců od doručení oznámení nabyvatele o porušení práva vlastník ochranné známky sám nezahájí soudní řízení o porušení práva, může takové řízení zahájit nabyvatel licence i bez souhlasu vlastníka.

Vzdání se, zrušení a neplatnost

Obsahově je tato část zákona zcela novou úpravou a představuje způsoby zániku práv k ochranné známce. Vzdát se práva k ochranné známce může její vlastník buď zcela nebo pouze v určitém rozsahu s tím, že účinky vzdání se nastávají dnem doručení písemného prohlášení a nelze jej vzít zpět. Vzhledem k účinkům vzdání se ex lege Úřad nevydává zvláštní rozhodnutí, pouze se vzdání práv vyznačí v rejstříku. Obdobně zaniká ochranná známka ze zákona uplynutím ochranné doby za předpokladu, že vlastník včas nepodá žádost o obnovu zápisu; dosavadní institut tzv. karenční lhůty již zákon neobsahuje.

Hojně užívaný institut výmazu ochranné známky je zcela nahrazen "zrušením" a "prohlášením neplatnosti" ochranné známky. Zrušení s účinky ex nunc je možné pouze z taxativně vymezených důvodů a na návrh třetí osoby. Sankce zrušení nastává jednak v případě neužívání známky¹⁵⁾ po nepřetržitou dobu alespoň pěti let, dále v situaci, kdy ochranná známka v důsledku činnosti či nečinnosti vlastníka zdruhověla, čili se stala označením, které je v obchodě obvyklé (generizace) a stane-li se ochranná známka klamavou pro veřejnost, pokud se týká povahy, jakosti či zeměpisného původu zboží nebo služeb, jež označuje.

Je-li užívání ochranné známky uznáno jako nedovolené soutěžní jednání pravomocným soudním rozhodnutím, Úřad pak na jeho základě známku rovněž zruší za předpokladu, že je návrh na zrušení podán do šesti měsíců od právní moci soudního rozhodnutí.

Prohlásit ochrannou známku za neplatnou s účinky ex tunc lze jak v řízení návrhovém, tak v řízení zahájeném ex officio. Dojde-li k prohlášení známky za neplatnou, hledí se na ni jako by nikdy nebyla zapsána. Zásadně platí, že ochrannou známku lze prohlásit za neplatnou, zjistí-li se dodatečně zápis známky v rozporu s absolutními (§ 4 a § 6 zákona) či relativními (§ 7 zákona) důvody, a to i poté, co se vlastník ochranné známky vzdal, popř. zanikla uplynutím doby platnosti.

Považuji za vhodné zde zdůraznit výrazný posun v možnostech způsobit prohlášení neplatnosti známky po jejím zápisu, spočívající v rozšíření katalogu o relativní důvody, tzn. že návrh na prohlášení známky neplatnou v tomto smyslu obsahově koresponduje s institutem námitek¹⁶⁾ a prohlášení neplatnosti známky z těchto důvodů má rovněž účinky ex tunc.

Prohlášení neplatnosti ochranné známky i její zrušení nelze považovat za správní řízení, v nichž by docházelo k opravě původních rozhodnutí o zápisu známky do rejstříku, nýbrž jde o přezkum zápisné způsobilosti konkrétního označení jinými zákonnými prostředky.

Zákon obsahuje zcela nová zvláštní ustanovení o účincích zrušení a neplatnosti v tom smyslu, že se netýkají soudních rozhodnutí ve věci porušení práv z ochranné známky, která nabyla právní moci a byla vykonána před nabytím právní moci rozhodnutí o zrušení nebo neplatnosti ochranné známky a dále se netýkají smluv uzavřených před nabytím právní moci rozhodnutí o zrušení nebo neplatnosti ochranné známky v rozsahu plnění poskytnutého na jejich základě před nabytím právní moci tohoto rozhodnutí.

Ochranná známka Společenství

Ratio legis zákona je mj. zejména propojení systému ochranné známky Společenství (CTM) s národním systémem známkové ochrany. Přihlášku CTM mohou podat u Úřadu všechny osoby způsobilé být majiteli CTM ve smyslu nařízení. Úřad je povinen vyznačit den podání přihlášky CTM a do 14 dnů ji předat Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu (OHIM) se sídlem ve španěl-ském Alicante.

Pokud se týká CTM, mohou vznikat v zásadě dvě situace. Za prvé jde o přeměnu přihlášky nebo zapsané ochranné známky Společenství na přihlášku národní ochranné známky podle čl. 108 až 110 nařízení. Tuto možnost lze využít poté, co byla přihláška CTM zamítnuta, vzata zpět či je považována za vzatou zpět, anebo jestliže zanikly účinky CTM a přihlašovatel nebo vlastník mají zájem získat právní ochranu alespoň na území ČR.

Úřad takovou žádost o zahájení národního řízení o přeměně přihlášky projedná, splní-li přihlašovatel do dvou měsíců od doručení výzvy zákonné podmínky podle § 50 odst. 1 zákona. V průběhu řízení je Úřad povinen postupovat rovněž podle čl. 108 odst. 2 nařízení a prověřit tak, je-li žádost přípustná. V případě přihlášky vzniklé přeměnou již zapsané CTM, Úřad známku zapíše bez dalšího do rejstříku s právem přednosti, které bylo přiznáno ochranné známce Společenství.

V druhém případě jde o tzv. senioritu. Uplatňování seniority národní ochranné známky znamená, že vlastník starší národní, popř. mezinárodní ochranné známky platné na území ČR, může (pro ČR) uplatnit nárok, aby jeho přihlášce CTM (totožné s národní, popř. mezinárodní známkou) bylo přiznáno datum podání nebo den vzniku práva přednosti z této starší přihlášky, popř. aby jeho zapsaná ochranná známka Společenství vstoupila do práv z této dřívější ochranné známky.

Účinkem uplatnění seniority je výsledný stav, že i v případě, že se vlastník CTM časem vzdá starší národní známky nebo ji nechá zaniknout (neobnoví její zápis), je oprávněn požívat stejných práv, jako kdyby tato starší známka byla i nadále zapsána. Uplatněná seniorita pro CTM však zanikne, pokud jsou před zápisem CTM do rejstříku práva vlastníka starší ochranné známky (do jejíchž práv nárokoval vstup) zrušena nebo je známka prohlášena za neplatnou nebo se jí vlastník vzdá.

Vzhledem k tomu, že datum vstupu ČR do EU je již známo řadu měsíců a nese s sebou řadu právních účinků, tj. v daném kontextu zejména rozšíření účinků komunitárních ochranných známek i na území ČR, znovu nabývá na významu institut dobré víry. Jedním aspektem vstupu ČR do EU je okolnost, že vlastníci národních, či mezinárodních ochranných známek s účinky pro ČR nemohli podat námitky (ani připomínky) proti zápisu CTM, k němuž došlo před vstupem ČR do EU.

Z tohoto důvodu zákon stanoví princip, že vlastník národní ochranné známky, jejíž přihláška byla podána bona fide před přístupem ČR k EU, popř. vlastník dovozuje právo přednosti z doby před tímto přístupem, má právo zakázat v taxativně vymezených případech užívání ochranné známky Společenství, jejíž účinky byly rozšířeny na území ČR právě v důsledku vstupu do EU.

Soud pro ochranné známky Společenství

K řešení specifických kolizí zákon určuje Městský soud v Praze jako soud prvního stupně pro ochranné známky Společenství. Soudní pravomoc tohoto soudu dále vymezuje č. 92 nařízení zejména v tom smyslu, že výlučná pravomoc se vztahuje na případy žalob pro porušení, popř. ve věcech žalob na určení, že nedochází k porušení práv k ochranné známce Společenství a dále ve věcech žalob na přiměřenou náhradu za jednání učiněné po zveřejnění přihlášky ochranné známky Společenství, které by bylo po zveřejnění zápisu ochranné známky Společenství a na jeho základě zakázáno.

Soud pro ochranné známky Společenství má výlučnou pravomoc i ve věcech tzv. protinávrhů na zrušení nebo prohlášení ochranné známky Společenství za neplatnou. Protinávrh na zrušení nebo prohlášení neplatnosti může být založen jen na příslušných důvodech ve smyslu Nařízení. Za zdůraznění na tomto místě stojí okolnost, že právní úprava nařízení vytváří mechanismus zabraňující dublování soudních a správních rozhodnutí, neboť např. platí, že existuje-li rozhodnutí OHIM v téže věci, z téhož důvodu a mezi týmiž účastníky, soud pro ochranné známky Společenství protinávrh na zrušení či prohlášení neplatnosti zamítne.

Narůstající diferencovanost společenského života a europeizace českého práva jako celku se projevuje i v oblasti práva ochranných známek. Právní předpis nemůže zakotvit vyčerpávajícím způsobem veškerá řešení situací, které mohou v realitě nastat, a z tohoto důvodu je žádoucí do budoucna klást stále vyšší odborné i lidské nároky na soudce, kteří jsou jako jediní legitimováni k "dotváření" práva kvalitní a předvídatelnou soudní judikaturou, která je pro oblast ochranných známek v ČR tolik potřebná.

Poznámky:

¹⁾ Srov. § 5 odst. 1 zákona č. 545/1992 Sb., o Sbírce zákonů České republiky.

²⁾ Jde o ustanovení části první § 2 písm. c), § 3 písm. a) bodu 3 a § 3 písm. b), § 7 odst. 1 písm. e), § 11 odst. 2, § 46 odst. 3, hlavy XII a celé části druhé zákona.

³⁾ First Council Directive 89/104/EEC of 21 December 1988 to approximate the laws of the Member States relating to trade marks Official Journal L 207, 19. 7. 1989 p. 0044.

⁴⁾ Jde o čl. 3 odst. 2 písm d) směrnice; rovněž fakultativní výluku označení, které obsahuje znak vysoké symbolické hodnoty, zejména náboženský symbol podle čl. 3 odst. 2 písm. b) směrnice, již obsahoval i zákon č. 137/1995 Sb.

⁵⁾ Council Regulation (EC) No 40/94 of 20 December 1993 on the Community trade mark, Council Regulation (EC) No 3288/94 of 22 December 1994 amending Regulation (EC) No 40/94 on the Community trade mark for the implementation of the agreements concluded in the framework of the Uruguay Round.

⁶⁾ S tím souvisí povinnost přihlašovatele specifikovat barevný odstín, jímž je označení tvořeno, a to podle vzorníku barev Pantone, CMYK či barevné stupnice Ral.

⁷⁾ Srov. čl. 6bis Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví (vyhl. č. 64/1975 Sb.) a čl. 16 Dohody TRIPS.

⁸⁾ Jde o transpozici čl. 3 Směrnice, který je v novém českém zákoně obsažen v § 4.

⁹⁾ Může jít např. o zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů a jeho prováděcí vyhlášky.

¹⁰⁾ Institut připomínek se zavádí v souladu s nařízením.

¹¹⁾ Prováděcí vyhl. č. 213/1995 Sb. Úřadu k provedení zákona o ochranných známkách.

¹²⁾ Příloha 1 C dohody o zřízení WTO (č. 191/1995 Sb.).

¹³⁾ Viz § 118 obč. zákoníku.

¹⁴⁾ Výjimkou jsou kolektivní ochranné známky, viz § 39 zákona.

¹⁵⁾ Tento důvod zrušení odpovídá dosavadnímu § 25 odst. 1 písm. b) zákona č. 137/1995 Sb.

¹⁶⁾ Viz § 32 odst. 3 zákona.


právník, Praha