Většina občanů má vlastní zkušenosti s fungováním bytového družstva, neboť se účastí na privatizaci bytového fondu (založením družstva, jenž odkoupilo dům s byty od obce) stali členy družstva.

Nová právní úprava bytového družstevnictví (všechna družstva, nejen bytová, existující za totalitního režimu, musela být transformována na některou z právních forem obchodních společností či družstvo), provedená obch. zákoníkem, přinesla podstatnou změnu v právním postavení člena družstva, zvýšila jeho odpovědnost za chod družstva, zejména proto, že ústřední orgán bytových družstev ztratil svou pozici dohlížitele nad řádností jejich fungování (nadále již neschvaloval jejich stanovy apod.), pročež to jsou členové družstev, kteří do budoucna (tedy od 1. 1. 1992) nesou samostatnou odpovědnost za to, jaké budou hospodářské výsledky jejich družstva.

Samozřejmě, že ze zákona neručí za závazky družstva svým majetkem, ovšem zpravidla samotný podíl (vypořádací) člena v družstvu představuje též (mj.) majetková práva (fakticky byt), která může v důsledku ztrát z hospodaření pozbýt (např. exekucí na soudním rozhodnutím přiznanou pohledávku, či v rámci konkurzního řízení).

Každý člen bytového družstva si tedy musí primárně uvědomit, že není vlastníkem "svého bytu" (nemůže s ním nakládat jako s předmětem vlastnictví, tedy jej prodávat atd., nýbrž má k němu pouze nájemní vztah, tzv. prodej družstevního bytu znamená z hlediska právního pouze převod členských práv a povinností, s nimiž je zpravidla spojeno právo nájmu bytu), neboť byt vlastní družstvo.

Každý člen družstva by měl vědět, že hospodaření družstva má ve svých rukách, resp. může je ovlivňovat, byť nepřímo (přímý vliv na hospodaření družstva má samozřejmě statutární orgán - představenstvo či předseda družstva), zejména aktivní účastí na členské schůzi.

Svolání členské schůze

V praxi působí problémy úprava způsobu svolávání členské schůze. Především sami členové družstva musejí zvážit, jaký způsob svolávání členské schůze je pro ně nejvhodnější. Je nutné přitom brát v úvahu mnoho faktorů, počínaje počtem členů, náklady na svolání členské schůze a konče územním rozmístěním budov s byty v určité lokalitě (např. si lze představit družstvo, které vlastní budovy s byty na území celé ČR, u kterého bude vhodným způsobem svolávání členských schůzí inzerce pozvánky v periodickém tisku).

Jisté pochybnosti v této souvislosti může vyvolat zákonná úprava způsobu svolávání tzv. náhradních členských schůzí (členské schůze, které jsou usnášeníschopné bez ohledu na počet přítomných členů - § 239 odst. 8 věta třetí obch. zák.), která předpokládá "odeslání" pozvánky v patnáctidenní lhůtě ode dne, na který byla svolána náhradní členská schůze, nejpozději však deset dnů přede dnem jejího konání.

Užití tohoto termínu ("odeslání") jakoby umožňovalo pouze jediný způsob svolání náhradní členské schůze, a to prostřednictvím pošty, či jiného držitele poštovní licence. Jde o jistou nelogičnost právní úpravy, neboť u svolávání řádných členských schůzí (§ 239 odst. 2 obch. zák.) zákonodárce pojmu "odeslání" pozvánky nepoužil.

Logickým a systematickým výkladem § 239 odst. 2 a 8 obch. zákoníku však lze dospět pouze k jedinému závěru - "odeslání" pozvánky i v případě tzv. náhradní členské schůze lze provést způsobem upraveným stanovami družstva pro svolávání řádných členských schůzí. Neuvádějí-li stanovy družstva ničeho ohledně svolávání členské schůze, pak odporují zákonu, a to § 239 odst. 2 věta druhá obch. zákoníku ("svolání členské schůze musí být členům oznámeno způsobem určeným stanovami"). Otázkou je, zda taková družstva, jež mají stanovy odporující zákonu, měla být zapsána do obchodního rejstříku, či nikoliv.

Jsou-li již zapsána, nelze s tímto stavem podle mého názoru nic dělat, neboť nejde o zapisovanou skutečnost do obchodního rejstříku, u kterých nesoulad mezi stavem zápisu a stavem skutečným řeší § 32 obch. zákoníku. Toto obecné ustanovení umožňuje soudu zahájit řízení o zrušení zapsané právnické osoby s likvidací, jestliže u ní byl zjištěn odlišný stav zápisu od stavu skutečného.

V praxi však činí absence této úpravy značné potíže, jestliže je nedostatek řádného svolání členské schůze namítán některým ze členů družstva v zákonem stanovené v jednoměsíční subjektivní propadné lhůtě, stanovené § 242 odst. 1 věta druhá obch. zákoníku a pak následně také ve stejné lhůtě podané žalobě k soudu na neplatnost usnesení členské schůze.

Ve vyvolaném soudním řízení, které má charakter řízení nesporného, zpravidla člen družstva - navrhovatel - tvrdí, že mu konání členské schůze nebylo řádně oznámeno (absentuje-li úprava způsobu svolávání členské schůze ve stanovách, pak se způsob oznámení posuzuje individuálně s cílem zjistit, zda se dotčený člen družstva mohl o konání členské schůze, při zachování standardního postupu, dozvědět, či nikoliv) a důkazy o tzv. existenci negativní skutečnosti (absenci oznámení) sám zpravidla nepředkládá, nýbrž naopak, družstvo musí předkládat důkazy o řádném "obvyklém" způsobu svolání napadené členské schůze. Že jde o dokazování velmi složité, není třeba příliš zdůrazňovat.

Vyvarovat se přitom takovým soudním sporům, kde je předmětem řízení, resp. dokazování, některá z procedurálních otázek, lze jejich podrobnou úpravou ve stanovách, která bude vycházet z potřeb toho kterého družstva.

Členskou schůzi svolává zpravidla představenstvo. Činí tak z vlastní iniciativy v případech předpokládaných zákonem nebo stanovami družstva, minimálně jednou za rok. Program členské schůze obsažený v pozvánce může být též doplněn. O doplnění mohou ze zákona požádat představenstvo družstva členové (musí jich být alespoň jedna třetina), nebo kontrolní komise či delegáti (ti musejí být alespoň tři). Pak musí představenstvo na program schůze zařadit jimi navrhovaný bod.

Poslední věta § 239 odst. 2 obch. zákoníku, která tuto problematiku upravuje, odkazuje na § 182 odst. 1 písm. a) obch. zákoníku, který stanovuje povinnost představenstva takové doplnění programu zveřejnit způsobem určeným pro svolání členské schůze v nejméně desetidenní lhůtě přede dnem jejího konání. V případě, že to není možné (je požádáno pozdě), pak lze program členské schůze měnit pouze tehdy, účastní-li se schůze všichni členové, nebo delegáti (v případě shromáždění) a se změnou programu souhlasí.

Program členské schůze

Samotná pozvánka na členskou schůzi představuje pro každého člena velmi důležitý dokument, z něhož se musí dozvědět, co konkrétně bude na členské schůzi projednáváno. Účast na členské schůzi je právem každého člena, nikoliv jeho povinností a z tohoto hlediska nelze účast na členské schůzi stanovit jako povinnost člena ani stanovami družstva.

Podle stanoveného programu se právě člen zpravidla rozhoduje, účastní-li se členské schůze, či nikoliv. Pozvánka na členskou schůzi má povahu právního úkonu (zákon s ní nepochybně spojuje vznik práva účasti každého člena, jemuž bylo konání členské schůze oznámeno, tedy jde o projev vůle směřující ke vzniku právního vztahu, s nímž zákon tyto účinky spojuje) a jako taková musí splňovat obecná kritéria kladená na právní úkony občanským zákoníkem (zejména určitost, srozumitelnost a zákonné náležitosti).

V praxi se objevují problémy zejména s dostatečnou určitostí pozvánky v části týkající se programu členské schůze. Velmi časté jsou body programu označené jako "organizační záležitosti" (v jejich rámci je pak projednávána změna v osobách členů představenstva či kontrolní komise, což takovému znění bodu programu neodpovídá a členská schůze vlastně projednala otázku, která na pořad jednání nebyla vůbec zařazena) či "různé" (sem lze vlastně přiřadit cokoliv, rozhodně je však nepřípustné v rámci tohoto bodu programu projednávat otázky mající dopad na celou členskou základnu - dotýkající se práv každého člena - o tom lze snad uvažovat pouze v případě, jsou-li přítomni všichni členové, ale ani tak by tento závěr zřejmě neobstál, neboť kterýkoliv z členů by mohl namítat, že se nemohl řádně připravit).

Z toho plyne, že program členské schůze musí být v pozvánce vymezen takovým způsobem, aby každému členu bylo zřejmé, co bude konkrétně na členské schůzi projednáváno a on se mohl rozhodnout, zda svého práva účasti na ní využije, nebo ne. Nedostatečná určitost pozvánky na členskou schůzi je také významnou procedurální otázkou, kterou soud zkoumá v řízeních o neplatnost rozhodnutí členské schůze. Nedostatečná určitost pak vede zpravidla k vyslovení neplatnosti usnesení, aniž by se soud vůbec zabýval přijatými rozhodnutími po stránce věcné (jejich případnou rozporností se stanovami, či zákonem).

O svolání členské schůze může požádat představenstvo také jedna třetina členů nebo kontrolní komise. Zákon kromě toho umožňuje družstvu upravit ve stanovách svolání členské schůze jinými orgány družstva. Může to být zejména kontrolní komise - zpravidla v případech zjištěných nedostatků v hospodaření -, či je-li představenstvo nefunkční.

Nevyhoví-li představenstvo žádosti (nesvolá členskou schůzi tak, aby se konala do 40 dnů od doručení žádosti), je pověřená osoba jednotlivými členy, kteří o svolání požádali, nebo pověřená orgánem, který o svolání požádal, oprávněna ze zákona členskou schůzi svolat sama.

Pověření musí být písemné a musí z něj být patrno, nejen že příslušná osoba (zpravidla člen družstva) je oprávněna ke svolání členské schůze, nýbrž i okruh otázek, které na ní mají být projednány. Půjde tedy o zvláštní plnou moc. Náklady na takové svolání členské schůze jdou samozřejmě k tíži družstva. Představenstvo je povinno též takové osobě předat seznam členů či delegátů. Pokud tak neučiní, nezbývá pověřené osobě, než domáhat se jeho vydání soudní cestou.

Z časového hlediska je takový postup ne příliš praktický, proto je nanejvýš vhodné upravit proceduru pro tuto krizovou situaci ve stanovách družstva.

Složitější případ nastává tehdy, je-li představenstvo nefunkční (pro malý počet členů je neusnášeníschopné, nebo všichni členové rezignovali). Nebude v tomto případě asi jiná možnost, než že se konkrétní člen družstva bude domáhat jmenování chybějících členů představenstva soudem tak, jak to předpokládá § 194 odst. 2 obch. zákoníku.

PROTOKOLACE JEDNÁNÍ

Samotný průběh členské schůze musí být zachycen v zápise, který má své zákonné náležitosti (§ 241 odst. 1 obch. zák.). Zápis musí být natolik podrobný, aby z něj bylo možno učinit skutkové závěry ohledně všech jeho zákonných náležitostí, zejména v případech, kdy rozhodnutí členské schůze je podkladem pro zápis do obchodního rejstříku.

Ze zápisu musí být patrné, jaká usnesení a jakým počtem hlasů byla přijata (jejich konkrétní text s uvedením počtu hlasů pro, proti a kdo se zdržel hlasování, aby bylo zřejmé, že usnesení bylo přijato potřebnou většinou hlasů, zpravidla nadpoloviční) a též námitky členů, kteří požádali o jejich zaprotokolování.

Řádná protokolace námitek má z hlediska skutkového značný význam v případném soudním řízení o neplatnost rozhodnutí členské schůze, neboť soud se bude zabývat pouze námitkami přímo protokolovanými na členské schůzi či vznesenými vůči představenstvu v zákonné lhůtě. Jejich podrobné zachycení pak bude podkladem pro skutková zjištění soudu a na jejich základě též pro následné právní posouzení souladu přijatých usnesení se zákonem či stanovami družstva, právě pouze v rozsahu podaných námitek.

Byť § 242 odst. 1 obch. zákoníku neurčuje jednoznačně rozsah přezkumu přijatých usnesení členské schůze soudem, jsem toho názoru, že se soud nemůže věcně zabývat jinými otázkami, než těmi, které byly členem či členy řádně namítány. Posuzovat soulad se zákonem či stanovami družstva u jiných, než namítaných otázek soudu v těchto řízeních nepřísluší.

Ustanovení § 242 odst. 1 obch. zákoníku totiž vymezuje nejen lhůty (prekluzivní) k podání návrhu soudu, nýbrž též věcný rozsah přezkumu soudu. Iniciovaná soudní řízení členy družstva nepovedou proto vždy k odklizení všech nezákonných usnesení členské schůze. Zcela jiná situace je v řízení o zápis do obchodního rejstříku. Tady soud z vlastní iniciativy přezkoumává soulad přijatého usnesení členské schůze se zákonem či stanovami v celém rozsahu, výhradně však pouze tehdy, týká-li se rozhodnutí některé ze zapisovaných skutečností.

HLASOVÁNÍ

Nelze-li ze zápisu zjistit, jak členská schůze hlasovala, kolika hlasy bylo, či nebylo usnesení přijato, pak je bez dalšího v rozporu se zákonem. Členská schůze je podle § 238 odst. 3 obch. zákoníku zpravidla usnášeníschopná, je-li na ni přítomna polovina členů. K přijetí usnesení pak postačí souhlasu poloviny přítomných. Samotnou usnášeníschopnost konstatuje předsedající schůze na jejím počátku (je přítomna nadpoloviční většina všech členů) a z tohoto čísla se následně vychází při jednotlivých hlasováních.

Počet přítomných členů na členské schůzi se, zejména u větších družstev, může měnit. Není však povinností předsedajícího před každým hlasováním zjišťovat počet přítomných a konstatovat tak usnášeníschopnost a teprve poté hlasovat. Vychází se z konstatované usnášeníschopnosti na počátku jednání.

Logicky pak z toho vyplývá, že na počátku zaregistrovaný člen se považuje za přítomného. U každého usnesení se pak počítá již zmíněný počet hlasů pro, proti a kdo se zdržel a ze zjištěného výsledku pak vyplyne, zda usnesení bylo, či nebylo přijato. To musí ostatně být též zachyceno v písemném zápisu o průběhu členské schůze.

Schůze delegátů

Obchodní zákoník umožňuje v případech, kdy má družstvo takové množství členů, že by se konání náhradní členské schůze stalo prakticky nemožným, nahradit členskou schůzi shromážděním delegátů. Musí tak ovšem určit stanovy družstva. Půjde zpravidla o družstva s počtem členů v řádu tisíců.

Dalším způsobem nahrazení členské schůze, který však rovněž musejí upravit stanovy družstva, je konání tzv. dílčích členských schůzí. Ty však nemohou rozhodovat o zániku družstva (to zakazuje zákon), jakož i o dalších otázkách uvedených ve stanovách družstva. Rozsah působnosti shromáždění delegátů určují stanovy v celém rozsahu. Rozhodují tedy pouze o otázkách, které do jejich působnosti zařadí stanovy.

Je nepochybné, že obě tyto zástupné formy úpravy konání členských schůzí mají za cíl umožnit realizaci rozhodovacího procesu nejvyššího orgánu družstva u družstev, u nichž by konání "klasických" členských schůzí bylo fakticky nemožné. Ovšem i tu těchto družstev platí, že základním právem každého člena družstva je účast na členské schůzi. Na ní realizuje svá základní práva.

Problém nevyvstává ani tak u tzv. dílčích členských schůzí, neboť u nich právo účasti každému členu zůstává zachováno (může se dílčí členské osobně účastnit, hlasovat atd.), nýbrž u shromáždění delegátů, kterého se účastní nikoliv všichni členové družstva, nýbrž pouze jimi voleni delegáti. A právní úprava volby delegátů je, mírně řečeno, nedokonalá.

Ustanovení § 239 odst. 7 věta druhá jakoby jasně stanovilo pravidlo pro volbu delegátů (všichni se volí stejných počtem členů), ovšem hned další věta toto pravidlo relativizuje, neboť umožňuje určit odchylky, je-li to vzhledem k organizačnímu uspořádání družstva nutné. Praktické bude, aby volbu delegátů stanovy upravily, při zachování principu proporcionality tak, že určitý počet členů volí jednoho delegáta (na každých započatých deset, či padesát apod. členů jeden delegát).

Další možností je volba delegáta podle jednotlivých domů či vchodů, problémem však bude, že každý delegát bude volen jiným počtem členů a bude mít tedy logicky i jiný mandát. Tato skutečnost by se pak měla projevit v počtu hlasů. Stanovy některých družstev vytvářejí tzv. samosprávy, které pak volí delegáty. Předseda samosprávy potom zpravidla organizuje kontakt mezi členem a družstvem (představenstvem) a zejména organizuje volby delegáta.

Základním problémem družstev, užívajících této "náhradní formy" členské schůze, je zpravidla stanovami určená délka funkčního období delegáta (bývá to někdy i pět let). V praxi to znamená, že členové družstva jednou za určité období (např. pět let) zvolí svého delegáta a dále již nemají možnost jakkoliv se do rozhodovacího procesu nejvyššího orgánu družstva zapojit.

Ustanovení § 237 obch. zákoníku řadí mezi orgány družstva členskou schůzi. Tu může podle stanov shromáždění delegátů pouze nahrazovat, tedy jinak pro ně platí totéž, co pro členskou schůzi. Mám za to, že každý člen družstva vykoná své základní členské právo v těchto případech právě volbou konkrétního delegáta na každé jednotlivé shromáždění, neboť jiným výkladem příslušných ustanovení obch. zákoníku (§ 238 a § 239) by bylo popřeno základní právo každého člena rozhodovat o základních otázkách týkajících se chodu družstva.

Smyslem právní úpravy shromáždění delegátů bylo umožnit realizaci rozhodovacího procesu nejvyššího orgánu družstva s velkým počtem členů, ale to nemůže být důvodem pro to, aby členům velkých družstev bylo úpravou voleb delegáta na určité období (tři, pět, deset let apod.) upřeno na stanovenou dobu právo účasti na rozhodování.

Zvolený delegát zastupuje zájmy "svých" členů. Právě před konáním členské schůze se zjistí stanovisko členské základny volbou delegáta. Ten pak také může nejméně spolu se dvěma dalšími delegáty požadovat doplnění programu schůze (tak členská základna případně projeví, co považuje za potřebné projednat na členské schůzi).

Takový výklad ostatně vyplývá i z § 239 odst. 2 obch. zákoníku (členská schůze se musí konat jednou za rok), jde-li o doplnění programu, o které mohou žádat nejméně tři delegáti. Poslední věta § 239 odst. 3 obch. zákoníku jakoby zdánlivě předpokládala volbu delegáta na určité časové období (členové představenstva jsou povinni společně a nerozdílně vydat osobě svolávající členskou schůzi seznam členů či delegátů). Logicky však půjde o případ, kdy jsou již konkrétní delegáti zvoleni, ovšem představenstvo shromáždění nesvolá.

Je totiž zřejmé, že musí být nejdříve zvoleni delegáti (způsobem upraveným ve stanovách družstva, např. tak, že stanovy určí, že delegáti musejí být každý rok zvoleni např. do konce února, v případech mimořádných musejí též upravit mimořádné volby delegátů, např. požádá-li o svolání shromáždění kontrolní komise, protože jí toto právo přiznává zákon) a teprve potom může představenstvo svolat na konkrétní termín shromáždění.

Nesvolá-li jej, nastupuje režim, který předpokládá § 239 odst. 3 obch. zákoníku (ze zákona totiž nevyplývá právo zvoleného delegáta požadovat svolání shromáždění, to mu mohou přiznat pouze stanovy družstva). Upraví-li tedy stanovy družstva nahrazení členských schůzí shromážděním delegátů, pak tato úprava musí upravovat všechny zákonem předpokládané případy konání členských schůzí včetně tzv. mimořádných členských schůzí.

Není-li tomu tak, není úprava konání shromáždění delegátů úplná a odporuje zákonu. Vyslovený závěr podporuje též ta skutečnost, že shromáždění delegátů nahrazuje členskou schůzi pouze v rozsahu určeném stanovami družstva.

Může proto existovat nezávisle na členské schůzi. Není proto logické, aby člen družstva konal svá základní členská práva ve vztahu ke shromáždění delegátů (nejvyšší orgán družstva) např. jednou za pět let (volbou delegáta) a členské schůze (taktéž nejvyšší orgán družstva) se mohl osobně účastnit pokaždé, kdy bude svolána.

Je zřejmé, že běžný život v bytových družstvech přináší řadu dalších problémů spojených s konáním členských schůzí. Mou snahou bylo pouze vyložit ty nejpalčivější z nich.


soudce Krajského soudu v Ostravě
Související