Volný pohyb pracovníků

Při zaměstnávání těchto občanů však budou muset respektovat nejen tuzemské právní normy, nýbrž i zásady a ustanovení práva Evropského společenství.

Volný pohyb pracovníků V ES

Primárně je volný pohyb pracovníků upraven v čl. 39 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen Smlouva) a zahrnuje především:

a) zrušení jakékoli diskriminace, jde-li o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky,

b) právo ucházet se o nabízená zaměstnání,

c) právo pohybovat se za tím účelem volně na území členských států,

d) právo pobývat v některém z členských států za účelem výkonu zaměstnání,

e) vykonávat zaměstnání za podmínek stanovených pro vlastní státní příslušníky,

f) zůstat na území členského státu po ukončení zaměstnání.

S ohledem na skutečnost, že čl. 39 Smlouvy je přímo aplikovatelný a vzhledem k zásadě absolutní aplikační přednosti práva Evropského společenství (dále jen ES), existuje-li v národním právním řádu ustanovení, které by čl. 39 Smlouvy odporovalo, toto ustanovení nebude v případech s komunitárním prvkem použito.

Tento článek chrání jednotlivce před diskriminačními opatřeními jak státu či jiných nositelů veřejné moci, tak před opatřeními soukromoprávních osob (v našem případě zaměstnavatelů).

Pojem "pracovník"

Tento pojem není v právu ES výslovně definován, jeho význam je vyvozován z judikatury Evropského soudního dvora (dále jen ESD), dle kterého jsou pracovníci osoby, které po určitou dobu vykonávají práci pro jiného dle jeho pokynů a za tuto práci dostávají odměnu.¹⁾ Rozhodující je, že jde o nesamostatnou činnost, která tvoří součást hospodářského života v dané zemi a je úplatná. Za pracovníka se považuje rovněž osoba, která práci skutečně hledá.

Pojem pracovník tedy odpovídá českému pojmu "zaměstnanec" s tím, že zahrnuje i osoby nezaměstnané, avšak zaměstnání hledající.

Osoby oprávněné z volného pohybu pracovníků

Na ustanovení o volném pohybu pracovníků se mohou odvolat především zaměstnanci. Podle judikatury ESD se v jednotlivých případech mohou této svobody dovolávat i zaměstnavatelé, neboť by byla ohrožena plná účinnost čl. 39 Smlouvy v případě, že by zaměstnavatel neměl právo odpovídající právu zaměstnance vyplývající z čl. 39 Smlouvy.

Rozsah volného pohybu pracovníků

Rozsah volného pohybu pracovníků je primárně upraven v již shora citovaném čl. 39 Smlouvy a zahrnuje především právo na vstup a pobyt v členském státě za účelem výkonu zaměstnání, dále rovněž zákaz diskriminace v souvislosti s výkonem zaměstnání.

Právo na vstup a pobyt v členském státě


Dle čl. 39 Smlouvy o založení ES mají zaměstnanci právo:

a) pohybovat se volně v členských státech EU za účelem hledání zaměstnání,²⁾ a

b) zdržovat se na území členského státu EU za účelem výkonu zaměstnání.

Přestože se o tom čl. 39 Smlouvy o založení ES výslovně nezmiňuje, mají pracovníci vedle shora uvedených práv rovněž právo vycestovat ze státu, jehož jsou příslušníky, za účelem výkonu práce v jiném členském státě³⁾ a právo vstupu na území jiného členského státu za týmž účelem.

Právo vstupu a pobytu na území jiného členského státu za účelem výkonu zaměstnání je blíže upraveno směrnicí 68/360.

Zákaz diskriminace

Čl. 39 Smlouvy výslovně zakazuje jakoukoli diskriminaci z důvodů státní příslušnosti.

Volný pohyb pracovníků tak představuje především právo na rovné zacházení, tj. právo na stejné podmínky a zacházení v souvislosti s přístupem k zaměstnání a jeho výkonem, jaké požívají státní příslušníci státu, ve kterém je zaměstnání vykonáváno.

Členské státy musejí se státními příslušníky jiných členských států zacházet stejně jako s vlastními občany. Zákaz diskriminace však neváže pouze státy, ale vztahuje se i na soukromoprávní subjekty na území členských států.⁴⁾

Zakázána je jakákoli diskriminace, kdy rozlišujeme:

a) otevřenou (přímou) diskriminaci, pokud opatření výslovně odkazuje na státní občanství a platí tak rozdílná úprava pro vlastní a cizí státní příslušníky,⁵⁾ a

b) skrytou (nepřímou) diskriminaci, kterou se rozumí taková právní úprava či opatření, která sice výslovně nerozlišují vlastní a cizí státní občany a tedy s nimi zachází formálně stejně, avšak fakticky se týká převážně pouze jedné skupiny občanů.

S oběma těmito skupinami občanů je sice zacházeno stejně (předpis se odvolává na bydliště, nikoliv na státní příslušnost), avšak fakticky mohou stanovenou podmínku naplnit převážně pouze vlastní občané.⁶⁾

Rozdílné zacházení s vlastními státními příslušníky a státními příslušníky jiných členských států však není považováno za diskriminaci odporující právu ES, je-li podloženo věcnými důvody a přiměřené.

Právo na rovné zacházení je konkretizováno nařízením ES 1612/68.

Zákaz opatření způsobilých omezit volný pohyb pracovníků

Dle novější judikatury ESD v sobě volný pohyb pracovníků nezahrnuje pouze zákaz diskriminace, ale rovněž zákaz jakýchkoli opatření státu,⁷⁾, která by mohla mít za následek omezení volného pohybu osob, neboť ESD dospěl k názoru, že rovněž právní předpisy, které sice nemají diskriminační charakter a plně respektují zásadu rovného zacházení, mohou přesto představovat překážku volného pohybu pracovníků.

V rozhodnutí ve věci C-225/97 (Pfeiffer/Lowa) pak ESD výslovně uvedl, že čl. 39 Smlouvy nezakazuje pouze přímou a nepřímou diskriminaci, ale rovněž taková opatření státu, která mohou omezit volný pohyb pracovníků, přestože se aplikují nezávisle na státní příslušnosti pracovníka.

Veškerá ustanovení Smlouvy o volném pohybu pracovníků mají ulehčit výkon zaměstnání na území ES. Proto jsou v rozporu s právem ES ta opatření či postupy, které mohou znevýhodnit občany EU, kteří vykonávají zaměstnání v jiném členském státě. V této souvislosti mají státní příslušníci členských států především právo opustit svůj stát původu za účelem výkonu zaměstnání v jiném členském státě. Proto například předpisy, i když jsou použitelné stejně jak na vlastní občany, tak na občany jiných členských států, představují překážku volného pohybu pracovníků, pokud brání, nebo ztěžují svým občanům opustit území za účelem výkonu povolání v jiném členském státě.⁸⁾

Zatímco se zákaz diskriminace vztahuje na všechny subjekty na území smluvních států, zákaz opatření způsobilých omezit volný pohyb pracovníků se vztahuje pouze na opatření státu.

Opatřeními, která by mohla mít za následek omezení volného pohybu pracovníků a která jsou z tohoto důvodu zakázána, se nerozumí pouze "aktivní jednání státu", nýbrž z tohoto zákazu ve spojení s čl. 10 Smlouvy zároveň plyne povinnost státu zabránit jakýmkoli omezením volného pohybu.

Dle judikatury ESD jsou opatření, která omezují přístup k zaměstnání nebo jej ztěžují, slučitelná s právem ES pouze jsou-li ospravedlnitelná "nutnými všeobecnými zájmy" a jsou-li přiměřená.

Tento zákaz jakýchkoli omezujících opatření se však týká pouze přístupu k zaměstnání, ne již výkonu zaměstnání a pracovních podmínek, kde se uplatní pouze zákaz diskriminace a zásada rovného zacházení.

Výjimky

Členské státy mohou přijmout a použít národní předpisy, které svobodu pohybu zaměstnanců omezují jen v té míře, v jaké to připouští právo ES. Článek 39 Smlouvy obsahuje dvě možná omezení volného pohybu pracovníků.

Členské státy mohou přijmout omezující opatření týkající se práva pobytu na svém území z důvodů veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku a veřejného zdraví. Zároveň se ustanovení o volném pohybu pracovníků nepoužijí na zaměstnávání ve veřejné správě.

Veřejný pořádek, veřejná bezpečnost a veřejné zdraví

Tyto výjimky se uplatní pouze ve vztahu k právu na vstup a pobyt ve státě výkonu povolání. Nelze je již použít k ospravedlnění diskriminačních opatření ve vztahu k přístupu k povolání a pracovním podmínkám. Účelem těchto výjimek je dát členským státům možnost zabránit vstupu a pobytu na svém území takovým osobám, jejichž vstup a pobyt znamená ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti.

Tyto pojmy je však třeba brát jako pojmy práva ES a takto je rovněž vykládat. Je nepřípustné přisuzovat těmto pojmům význam, jaký mají v národním právním řádu. S ohledem na to, že jde o výjimky ze základní svobody pohybu pracovníků, je třeba je vykládat úzce.

Dle judikatury ESD se může členský stát dovolávat veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti pouze v případě, pokud přítomnost a chování pracovníka představuje skutečné a dostatečně závažné ohrožení veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku z důvodů spočívajících konkrétně v jeho osobě. Menší prohřešky (např. přestupky, krádež v obchodě apod.) omezení práva vstupu a pobytu na území členského státu neospravedlňují, stejně tak jako např. záznam v trestním rejstříku.

Dále jsou nepřípustná omezení práva na vstup a pobyt v jiném členském státě, pokud tento v obdobných případech nezasahuje proti vlastním státním příslušníkům.⁹⁾

Zaměstnávání ve veřejné správě

Podle odst. 4 článku 39 Smlouvy se ustanovení o volném pohybu pracovníků neuplatní pro zaměstnávání ve veřejné správě. Příslušníci jiných členských států tedy mohou být vyloučeni z výkonu povolání ve veřejné správě z důvodu své státní příslušnosti.

Účelem je zachovat tato místa, jejichž výkon je spojen s určitým zvláštním vztahem důvěry, vlastním státním příslušníkům.

Pojem "veřejná správa" je však opět třeba vykládat ve smyslu práva ES a nikoliv ve smyslu národního práva. Dle ESD zahrnuje zaměstnání ve veřejné správě pouze taková místa, při jejichž výkonu dochází k přímé či nepřímé účasti na výkonu státní moci a hájení veřejných zájmů státu či jiných veřejnoprávních korporací.

O zaměstnávání ve veřejné správě se nejedná jen z toho důvodu, že jde o zaměstnání u veřejnoprávního orgánu či korporace. Takto byl zamítnut výklad některých členských států, které za zaměstnání ve veřejné správě považovali např. povolání strojvedoucího u státních železnic¹⁰⁾ či zdravotních sester.¹¹⁾

V případě, že již je cizí státní příslušník ve státní správě zaměstnán, má právo na rovné zacházení. To však neplatí pro předpisy týkající se služebního postupu, týkají-li se povýšení na místa, pro která platí výjimka týkající se zaměstnání ve veřejné správě. Dle judikatury ESD je nepřípustné odmítnout přístup k zaměstnání ve veřejné správě cizímu státnímu příslušníku pouze s odvoláním na předpisy týkající se služebního postupu, tj. že "jednou by se mohl dostat na místo", jehož se výjimka týká.

Rodinní příslušníci

Práva rodinných příslušníků osob využívajících volného pohybu pracovníků jsou upravena v čl. 10-12 nařízení 1612/68. Práva rodinných příslušníků jsou odvozena od práv pracovníků a vztahují se i na rodinné příslušníky, kteří sami nejsou státními příslušníky některého z členských států ES.¹²⁾

Diskriminace vlastních státních příslušníků

Volný pohyb osob a předpisy jej upravující se použijí pouze v případech s tzv. komunitárním prvkem, tj. v případech, kdy dojde k "překročení hranic". Ustanovení o volném pohybu osob se neuplatní pro čistě vnitrostátní vztahy.¹³⁾

V této souvislosti se může stát, že cizí státní příslušníci, kteří v některém státě vykonávají zaměstnání, a jsou tak osobami oprávněnými z volného pohybu osob, budou požívat více práv a budou mít lepší postavení než vlastní státní příslušníci, na které se ustanovení o volném pohybu pracovníků nepoužijí.

V tomto případě se hovoří o tzv. "obrácené diskriminaci". Příkladem může být situace, kdy vnitrostátní právní předpis přísně upravuje podmínky nutné pro výkon určitého povolání, ač tyto podmínky nejsou přiměřené cíli, kterého se má touto úpravou dosáhnout.

S ohledem na zákaz jakýchkoli opatření omezujících volný pohyb pracovníků a na zásadu aplikační přednosti práva ES,¹⁴⁾ se tento předpis neuplatní v případě přístupu k zaměstnání státního příslušníka jiného členského státu, avšak uplatní se v případě vlastních státních občanů, kteří se takto ocitnou v horším postavení, než státní příslušníci ostatních členských států.

S ohledem na skutečnost, že volný pohyb pracovníků se týká zásadně výkonu povolání v jiném členském státě a nikoli již čistě vnitrostátních právních vztahů, nespadá otázka diskriminace vlastních státních občanů do kompetence ES. ESD vyvodil, že právo ES zásadně nezakazuje diskriminaci vlastních občanů a jejich horší postavení není v rozporu s právem ES. Otázka postavení vlastních občanů spadá do kompetence jednotlivých členských států a je na nich, zda přijmou či nepřijmou taková opatření, aby obrácené diskriminaci zabránily.

Přímý účinek ustanovení upravujících volný pohyb pracovníků

Čl. 39 Smlouvy zakotvující volný pohyb osob a shora uvedená práva jsou přímo aplikovatelná, což znamená, že jednotlivec se jich může přímo dovolat u kteréhokoliv soudního či správního orgánu státu. Zároveň, díky zásadě aplikační přednosti, jsou ustanovení národního práva, která čl. 39 Smlouvy odporují, nepoužitelná.

Dle převažujících názorů v literatuře chrání tento článek oprávněné osoby pouze před diskriminačními opatřeními členských států, ne soukromoprávních osob (v našem případě zaměstnavatelů), tj. jednotlivec se čl. 39 Smlouvy může před soudním či správním orgánem dovolat pouze proti opatřením státu, nikoliv proti diskriminačním opatřením soukromoprávního zaměstnavatele.

I tito autoři však přiznávají, že něco jiného platí, pokud je v postavení soukromoprávního subjektu-zaměstnavatele stát a dodávají, že i proti opatřením tohoto subjektu je možné dovolat se přímo čl. 39 Smlouvy.

V rozhodnutí C-281/98 (Angonese/Cassa di Risparmio di Bolzano) z 6. 6. 2000 však ESD jednoznačně konstatoval, že se musí zabránit různému přístupu k veřejnému a soukromému sektoru. Navíc existuje nebezpečí, že odstranění překážek volného pohybu ze strany států by nebylo efektivní, kdyby soukromé osoby směly další překážky tvořit. ESD se ve svém rozhodnutí dovolává rovněž znění čl. 39 Smlouvy, který je formulován obecně a nedá se z něj dovodit, že by zákaz diskriminace platil pouze pro opatření státu. Z tohoto důvodu má dle ESD zákaz diskriminace kogentní charakter a platí proto také pro soukromoprávní osoby.

Co se týče nařízení, vnitrostátní soudní a správní orgány jsou povinny nařízení automaticky aplikovat.

Volný pohyb pracovníků po vstupu ČR do EU

Podmínky přístupu ČR k EU upravuje Přístupový akt.¹⁵⁾

Po přechodné období v délce dvou let budou původní členské státy¹⁶⁾ dle Přílohy aplikovat na přístup občanů ČR na svůj trh práce své vlastní vnitrostátní právní předpisy či předpisy vyplývající z bilaterálních dohod mezi těmito státy a ČR. Na tyto právní vztahy se neuplatní čl. 1 - 6 nařízení 1612/68,¹⁷⁾ tj. ustanovení zaručující právo pracovníků na přístup na trh práce v jiném členském státě bez jakýchkoli omezení. Zároveň je stanoveno, že stejně tak má ČR právo ponechat vůči původnímu členskému státu, který aplikuje na české občany své vnitrostátní právo, v platnosti obdobná opatření a právní předpisy týkající se přístupu občanů tohoto státu na trh práce.¹⁸⁾

Z uvedeného vyplývá, že byla vyloučena aplikovatelnost čl. 1-6 nařízení 1612/68. Ostatní ustanovení tohoto nařízení však budou přímo aplikovatelná v původních členských státech i vůči občanům ČR.¹⁹⁾ V praxi to znamená zákaz diskriminace a zaručení rovných pracovních podmínek a rovného přístupu k občanům ČR.

Zaměstnávání občanů EU v ČR

V ČR je zaměstnávání cizinců upraveno zákonem č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti. Ustanovení § 2 zákona o zaměstnanosti stanoví, že cizinci mohou být na území ČR přijati do zaměstnání a zaměstnání na území ČR vykonávat pouze za předpokladu, že jim bylo uděleno povolení k zaměstnání a povolení k pobytu. Rovněž pro zaměstnavatele, který si přeje cizince zaměstnat, jsou stanoveny přísné podmínky, např. § 19a zákona o zaměstnanosti stanoví, že nelze-li na volné pracovní místo přijmout občana, může zaměstnavatel získávat na základě povolení příslušného úřadu práce na volné pracovní místo i zaměstnance ze zahraničí, z čehož jednoznačně vyplývá povinnost zaměstnavatelů přijmout na volné pracovní místo občana ČR. Zároveň mohl být cizinec přijat pouze na místo, které zaměstnavatel ohlásil úřadu práce jako volné.

Před přístupem ČR k EU platila povinnost mít pracovní povolení a povolení k pobytu pro všechny cizince bez rozdílu, tj. rovněž pro občany EU. Přístupem k EU nabyl účinnosti nový odstavec 4 § 2 zákona o zaměstnanosti, který stanoví, že občané členských států EU a jejich rodinní příslušníci mají v právních vztazích upravených zákonem o zaměstnanosti stejné postavení jako občané ČR, z čehož vyplývá, že ČR nevyužila svého práva daného Přístupovým aktem a občané ostatních členských států EU mohou být na území ČR přijímáni do zaměstnání a vykonávat zaměstnání bez toho, že by museli mít povolení k zaměstnání.

Zaměstnávání občanů EU

Rozhodne-li se zaměstnavatel přijmout nového zaměstnance, má nyní bez jakýchkoli omezení volbu, zda zaměstná občana ČR či občana jiného členského státu EU a nemusí dávat přednost občanu ČR.²⁰⁾

Při výběru nového zaměstnance však musí český zaměstnavatel respektovat nejen české právní předpisy týkající se pracovněprávních vztahů, nýbrž rovněž předpisy práva ES, v rámci kterých by měl dbát následujících zásad.

Přijetí nového pracovníka

Zaměstnavatel musí respektovat, že tak jako má on právo vybrat si jako zaměstnance jak občana ČR, tak občana jiného členského státu, má stejně tak občan kteréhokoli členského státu EU právo být u něj zaměstnán stejně jako občan ČR. Zaměstnavatel, a to jak ve veřejném, tak v soukromém sektoru, nesmí přijetí do zaměstnání podmiňovat státní příslušností. Jedinou výjimkou je zaměstnávání ve veřejné správě.

Zaměstnavatel však nesmí vázat přijetí do zaměstnání ani na jiné podmínky, které sice formálně působí jako nediskriminační, avšak ve svém důsledku diskriminačními jsou. Například jazykové znalosti mohou být vyžadovány, pokud to povaha zaměstnání rovněž vyžaduje. Avšak nikdy nesmí být požadováno osvědčení o jazykových znalostech, které je možné získat pouze na území ČR.

Pracovní podmínky

Je-li do zaměstnání přijat občan jiného členského státu EU, pak má právo na stejné zacházení jako vlastní občané. Toto se týká jak odměňování, příspěvků na stravu, tak účasti v odborových organizacích i jiných pracovních podmínek.²¹⁾

Povinnost stejného zacházení se však nevztahuje pouze na zaměstnavatele, ale též např. na odborovou organizaci.


V současné době je již přijat nový zákon o zaměstnanosti, který nahradí dosavadní zákon o zaměstnanosti. Ohledně přístupu občanů EU na náš pracovní trh se nic podstatného nemění. Zákon výslovně zakotvuje do našeho právního řádu zákaz jak přímé, tak nepřímé diskriminace z důvodu státního občanství.

V současné době je tento zákaz zakotven pouze v právu ES a nikoliv již v českém právním řádu a je otázkou, dle jakého ustanovení by bylo možné se domáhat náhrady škody po zaměstnavateli, který by v současné době zákaz diskriminace porušil.²²⁾

S ohledem na skutečnost, že je povinností ČR zajistit, aby zákaz diskriminace byl na jejím území efektivně zajištěn, odpovídala by případně za náhradu škody ČR z titulu škody způsobené jednotlivci porušením povinnosti stanovené právem ES, a to na základě práva ES samotného.

Poznámky:

¹⁾ Rozh. ESD 66/85 (Lawrie Blum).

²⁾ Zakotvením institutu "občanství Unie" v čl. 17 Smlouvy a následujícího čl. 18 Smlouvy byla svoboda pohybu a pobytu rozšířena na všechny občany EU bez ohledu na jejich ekonomickou činnost, pouze s výhradou omezení a podmínek stanovených Cassa di Risparmio di Bolzano, blíže rovněž viz. pozn. 6 a dále bod 7.

³⁾ Tak např. ESD ve věci C-18/95 (F.C. Terhoeve/Inspecteur van de Belastingdienst Particuleren/Ondernemingen buitenland) konstatoval, že je v rozporu s právem ES (nizozemská) právní úprava, která uvaluje na zaměstnance, který část roku pracoval v jiném členském státě, povinnost k úhradě vyššího sociálního pojistného než na zaměstnance, který byl celý rok zaměstnán za obdobných podmínek v témže členském státě (tj. v Nizozemí). Takovýto systém sociálního pojištění by mohl odradit zaměstnance od jejich záměru využít svobody volného pohybu pracovníků a hledat si zaměstnání v jiném členském státě.

Překážku pohybu osob představuje dle ESD v rozh. C-415/93 (Bosman) rovněž belgický zákon, který neumožňuje přestup fotbalisty do jiného klubu, pokud tento klub neuhradí určité "odstupné".

⁴⁾ Viz rozh. ESD C-281/98 (Roman Angonese/Cassa di Risparmio di Bolzano), blíže rovněž viz. pozn. 6 a dále bod 7.

⁵⁾ Tak bylo ve věci C-114/97 (Komise/Španělsko) konstatováno, že odporuje čl. 39 Smlouvy, pokud soukromé bezpečnostní agentury ve Španělsku mohou zaměstnávat pouze osoby, které mají Španělské občanství.

⁶⁾ Za diskriminační opatření byl v rozh. ESD C-281/98 (Roman Angonese/Cassa di Risparmio di Bolzano) shledán postup soukromé banky, která nepřipustila k výběrovému řízení p. Angonese, neboť tento neměl "osvědčení o dvoujazyčnosti" (italština/němčina). Takovéto osvědčení se však vydávalo pouze osobám, které složily zkoušku organizovanou veřejnou správou v provincii Bolzáno. P. Angonese nebyl k výběrovému řízení připuštěn, ačkoli mohl několika diplomy různých evropských universit prokázat, že plynně ovládá jak němčinu tak italštinu. ESD správně usoudil, že osoby, které nežijí v provincii Bolzáno, mají velice malou možnost získat požadované oprávnění a proto je pro ně těžké až nemožné získat předmětné pracovní místo. S ohledem na skutečnost, že většina obyvatel provincie jsou italští občané, poškozuje požadavek osvědčení především státní příslušníky ostatních členských států. Požadavek osvědčení ze strany banky byl tedy shledám diskriminačním.

⁷⁾ Státem se však ve smyslu judikatury nerozumějí pouze státní orgány, nýbrž všichni nositelé veřejné moci (tj. v našem případě např. i územně samosprávné celky a jiné veřejnoprávní korporace).

⁸⁾ Viz rozh. ESD C-18/95 (F. C. Terhoeve / Inspecteur van de Belastingdienst Particuleren/Ondernemingen buitenland), cit. v pozn. 3.

⁹⁾ Např. prostitutka, která je v členském státě zaměstnána jako servírka a tudíž se na ni vztahují ustanovení o volném pohybu pracovníků, nemůže být kvůli prostituci vyhoštěna z členského státu, pokud tento členský stát nezasahuje proti prostituci, provozované jeho vlastními státními příslušníky (rozh. ESD 116/81 Adoui).

¹⁰⁾ Rozh. ESD 149/79.

¹¹⁾ Rozh. ESD 66/85 (Lawrie - Blum).

¹²⁾ Rodinní příslušníci, kteří jsou státními příslušníky některého z členských států ES, mohou tato svá práva využít nezávisle na tom, že jsou rodinnými příslušníky, např. sami za sebe využít práva volného pohybu osob či práva dle čl. 18 Smlouvy.

¹³⁾ Toto samozřejmě neznamená, že se ustanovení o volném pohybu osob nemůže dovolat státní příslušník vůči svému státu původu - pokud zde je určitý komunitární prvek, aplikují se ustanovení o volném pohybu pracovníků i na stát a jeho vlastního státního příslušníka, jako např. ve věci C-18/95 (cit. pozn. 3), kdy se nizozemský občan, který byl část roku zaměstnán v jiném členském státě a poté se vrátil zpět do Nizozemí, úspěšně dovolal neaplikovatelnosti nizozemského právního předpisu, který mu ukládal platit vyšší sociální pojistné, než by byl povinen, pokud by celý rok pracoval v Nizozemí.

¹⁴⁾ Zásada aplikační přednosti znamená, že vnitrostátní předpis se nepoužije v případě, že odporuje jakékoli normě práva ES. Vnitrostátní předpis tedy zůstává v platnosti, jen nesmí být aplikován v případech, na které se vztahuje právo ES. V případech, na něž se právo ES nevztahuje (tj. např. v čistě vnitrostátních případech bez komunitárního prvku či v případech týkajících se státních příslušníků států, které nejsou členy EU), je tato vnitrostátní norma vnitrostátními orgány opět aplikována.

¹⁵⁾ Publikováno v Oficiálním věstníku EU 23. 09. 2003, str. 33-49.

¹⁶⁾ Pojem "původní členské státy" je legislativní zkratka.

¹⁷⁾ Tato opatření jsou stanovena pro přechodné dvouleté období s tím, že původní členské státy mohou za určitých podmínek pokračovat v aplikaci svých vnitrostátních právních předpisů i po uplynutí tohoto dvouletého přechodného období, ne však déle, než do uplynutí 5-ti (za splnění přísných podmínek výjimečně 7-mi) let následujících po přístupu ČR k EU.

¹⁸⁾ Zatímco pro původní členské státy platí dle znění Přílohy povinnost aplikovat po dobu dvou let vnitrostátní právní předpisy a ustanovení 1-6 nařízení 1612/68 jsou automaticky vyloučena z použití, ČR má právo aplikovat obdobné předpisy na občany původních členských států, nikoliv povinnost.

¹⁹⁾ Výjimku tvoří pouze čl. 11 nařízení 1612/68, týkající se práv rodinných příslušníků.

²⁰⁾ S ohledem na skutečnost, že § 19 zůstává v platnosti, avšak občan EU má stejné postavení jako občan ČR, zůstává zachována povinnost zaměstnavatele přijmout přednostně na volné pracovní místo občana ČR či občana EU před občanem státu, který není členem EU.

²¹⁾ Například zajišťuje-li zaměstnavatel svým zaměstnancům bydlení, je povinen ho za stejných podmínek zajistit i pracovníku z jiného členského státu.

²²⁾ Je otázkou, jak by přistoupily české soudy k žalobě na náhradu škody, která by byla způsobena diskriminačními postupy zaměstnavatele v oblasti pracovních podmínek.


právnička, Brno