Správce dědictví

Návrh zákona, o kterém pojednáme dále, však Senát Parlamentu České republiky zamítl, takže se těžiště legislativní činnosti opět přesunulo do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Podívejme se proto blíže na okolnosti, jež vedly předkladatele zákona k této legislativní iniciaci a k důvodům, pro které se nakonec navrhovaný zákon u většiny senátorů stal neprůchozí.

Stávající úprava

V dosavadní úpravě má institut správce dědictví zázemí v procesním právu. Vyžaduje-li to obecný zájem nebo důležitý zájem účastníků, učiní soud podle § 175e odst. 1 občanského soudního řádu i bez návrhu neodkladná opatření. Zejména zajistí dědictví, svěří věci osobní potřeby manželovi zůstavitele nebo jinému členu domácnosti, postará se o prodej předmětů, které nelze uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů, popřípadě ustanoví správce dědictví, nebo jeho části.

Ustanovit správce může toliko soud, a to zejména z okruhu dědiců nebo z okruhu osob blízkých zůstaviteli. Správcem může být i notář (není-li činný jako soudní komisař), případně, je-li předmětem dědění podnik, osoba, která má zkušenosti s jeho vedením. Jak již vyplývá z povahy věci, správce dědictví má svou činnost směřovat k zabezpečení, resp. k uchování majetkové podstaty náležející do dědictví, tedy po dobu dědického řízení činit s odbornou péčí úkony směřující k plnění primárního úkolu v rozsahu vymezeném soudem.

Je nepochybné, že institut správce dědictví doposud nabýval na významu zejména v dědických věcech, které souvisely s provozem podniku zůstavitele či s jeho podnikatelskými aktivitami, tedy s činnostmi, které jsou vzhledem ke složitosti právních vztahů pro dědice v průběhu projednávání dědictví mnohdy neřešitelné.

Návrh nové právní úpravy a důvody k jejímu přijetí

Jak vyplývá z důvodové zprávy, v souvislosti s přijímáním zákona č. 124/2002 Sb., o platebním styku, kterým byla s účinností od 1. ledna 2003 zabezpečena harmonizace našeho právního řádu pro tuto oblast s právem Evropských společenství, bylo nutné přijmout též zákon č. 125/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o platebním styku.

V rámci těchto legislativních změn vyvstala potřeba řešit i otázku důsledků úmrtí majitele účtu, a to z hlediska účtu samotného i peněžních prostředků na něm. V rámci řešení daného problému, o němž bude pojednáno níže, vyvstala také potřeba nově upravit institut správce dědictví, aby i zůstaviteli byla zachována možnost ustanovit správce dědictví, jemuž zůstavitel důvěřuje a o němž je přesvědčen, že po jeho smrti bude až do vypořádání dědictví odpovědně vykonávat správu jeho majetku, mnohdy značné hodnoty, zahrnující v případě podnikatele i podnik, jehož chod je třeba zabezpečit i po zůstavitelově smrti. Uvedená koncepce, která představuje určitou změnu institutu správce dědictví, aniž by měnila koncepci dědického práva, založeného na základní tezi, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele, je přitom promítnuta do navrhovaných novel občanského zákoníku, občanského soudního řádu a notářského řádu, pokud se týče institutu dědictví, a do návrhu novely obchodního zákoníku v případě smrti majitele účtu a právních důsledků této skutečnosti.

Cílem navrhované úpravy týkající se institutu správce dědictví je:

a) zpřesnit institut dědictví,

b) postavit na samý počátek dědického řízení osobu (správce) odpovědnou dědicům i dědickému soudu,

c) zprůhlednit a zrychlit dědické řízení,

d) ověřit fungování zaváděného institutu v praxi, který se obsahově velmi blíží institutu vykonavatele, jenž je připravován v novém občanském zákoníku.

Návrh zákona oproti dosavadní úpravě zavádí hmotněprávní institut správce dědictví jeho začleněním do hlavy čtvrté v rámci části sedmé občanského zákoníku, která upravuje dědění. Smysl fungování správce dědictví má být přitom stále stejný, až do skončení projednávání dědictví soudem vykonávání správy dědictví, tj. vykonávání práv a povinností, které ke svěřenému majetku příslušely zůstaviteli s tím, že úkony přesahující rámec obvyklého hospodaření správce může učinit jen se souhlasem dědiců a se svolením soudu.

Správce dědictví může být do funkce ustanoven dvěma způsoby. Může jej ustanovit zůstavitel, nebo soud.

Dědictví dle zůstavitele

V prvním případě zákon umožňuje, aby zůstavitel pamatoval i na řešení situace po jeho smrti tím, že stanoví, aby po jeho smrti až do skončení řízení o dědictví spravoval veškerý jeho majetek náležející do dědictví, nebo podnik, nemovitost či jinou část jeho majetku náležejícího do dědictví správce dědictví. Aby platně došlo k takovému ustanovení, musí být za tím účelem sepsána listina o ustanovení správce dědictví ve formě notářského zápisu. V listině o ustanovení správce dědictví musí být uvedeno, zda správce dědictví má spravovat veškerý majetek zůstavitele, nebo jakou jeho část, kdo má funkci správce dědictví vykonávat a jeho souhlas s ustanovením do funkce správce dědictví (k výkonu funkce správce dědictví totiž nelze nikoho nutit, a proto návrh zákona současně stanoví podmínku, že správce s ustanovením do této funkce musí souhlasit). V průběhu života však zůstavitel může změnit názor na důvod pro ustanovení správce či na osobu správce, a proto mu zákon také umožňuje přistoupit ke sledované změně tím, že listinu o ustanovení správce zruší jejím odvoláním nebo pořízením pozdější listiny o ustanovení (nového) správce, nemůže-li vedle ní obstát. Ke změně může dojít také i z iniciativy ustanoveného správce tím, že správce odvolá svůj (předchozí) souhlas s ustanovením do této funkce.

Ať již v uvedeném směru půjde o projev vůle ze strany zůstavitele či správce, návrh zákona stojí na požadavku, že takový úkon (aby vyvolal právně relevantní následky) musí být učiněn (výhradně) formou notářského zápisu; v návaznosti na to pak zákon ukládá povinnost notáři, který o takovém úkonu vyhotovil notářský zápis, vyrozumět bez zbytečného odkladu správce (v případě zrušení listiny o jeho ustanovení) nebo zůstavitele (v případě odvolání souhlasu správce s ustanovením do funkce) a současně učinit příslušný úkon vůči (elektronicky vedené) Centrální evidenci závětí, v níž mají být evidovány závěti, listiny o vydědění a listiny o odvolání těchto úkonů, jakož i listiny o správě dědictví.

Ustanovení dědictví soudem

Ve druhém případě dochází k ustanovení správce dědictví soudem. Občanský soudní řád však má být rovněž dotčen řadou změn. Návrh zákona např. nově upravuje § 175f občanského soudního řádu v tom, že zakládá soudu oprávnění v řízení o dědictví, vyžaduje-li to obecný zájem nebo důležitý zájem účastníků, ustanovit i bez návrhu správce dědictví:

a) nezanechal-li zůstavitel listinu o správě dědictví, kterou ustanovil správce dědictví oprávněného spravovat veškerý majetek náležející do dědictví; pro případ, že zůstavitel takovou listinu sice zachoval, avšak ustanovil v ní správce dědictví jen pro určitou část majetku náležejícího do dědictví, může soud ustanovit správce dědictví ke správě "zbývajícího" majetku zůstavitele,

b) jestliže zůstavitelem nebo soudem ustanovený správce dědictví zemřel, byl zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo byl v této způsobilosti omezen nebo byl soudem zproštěn funkce dosavadní správce dědictví.

Pozorný čtenář jistě zaznamenal, že zmíněné dva druhy správců dědictví vycházejí jednak z hmotného práva (ustanovení správce zůstavitelem sepsanou listinou ve formě notářského zápisu), jednak z práva procesního (ustanovení správce soudem), když druhá forma doplňuje tu první pro situace, které jsou neslučitelné s řádným výkonem funkce správce. K takovému procesnímu opatření bude dědický soud oprávněn v případě, jestliže správce dědictví bude "zřejmě nezpůsobilý řádně vykonávat funkci", takže budou splněny podmínky pro jeho zproštění z funkce. K témuž opatření se bude muset uchýlit soud i tehdy, jestliže pro takový postup budou svědčit (jiné) "důležité důvody", např. jestliže správce nebude "řádně vykonávat funkci". Uvedená opatření zřejmě budou muset pokrývat i řešení situací, kdy pro mortis causa péčí o majetek dbalý zůstavitel ustanoví "svého" správce dědictví, kterým bude právnická osoba, jež v době nastanuvší právní události (smrti zůstavitele) bude např. v likvidaci či v konkursu.

Podle navrhovaného § 480b občanského zákoníku může být ustanovena správcem dědictví fyzická osoba způsobilá k právním úkonům, nebo právnická osoba. Rovněž v návrhem dotčeném § 175f odst. 2 občanského soudního řádu může soud za správce ustanovit v zásadě (s jedinou výjimkou) pouze fyzickou osobu zejména z okruhu dědiců či osob blízkých zůstaviteli, může jím být i notář, který nevykonává funkci soudního komisaře.

Jestliže má být předmětem dědění podnik nebo nemovitost, ustanoví soud správcem dědictví osobu, která má zkušenost s vedením podniku nebo se správou nemovitosti; má-li dědictví připadnout státu, může soud ustanovit správcem dědictví též stát.

Výkon správce dědictví

Navrhovaná novela občanského zákoníku pochopitelně upravuje rozsah činností spojených s výkonem správce dědictví. Správce dědictví ustanovený zůstavitelem je povinen ujmout se výkonu funkce ihned, jakmile se dozví, že zůstavitel zemřel. Správce je současně povinen vyrozumět o počátku výkonu funkce soud, který vede dědické řízení. Oznamovací povinnost správce je provázána s novelizací občanského soudního řádu, která stávající § 175d doplňuje (k dané záležitosti se vztahující) o nový čtvrtý odstavec, který stanoví, že zjistí-li soud, že zůstavitel zanechal listinu o správě dědictví, kterou ustanovil správce dědictví, vyrozumí ustanoveného správce dědictví o smrti zůstavitele a vyzve ho, aby se ujal funkce. Tuto povinnost soud nemá, oznámil-li mu správce dědictví, že se funkce ujal. Z povahy věci vyplývá, že správce bude muset prokazovat třetím osobám svůj statut, aby mohl realizovat výkon své činnosti.

Právní událost - smrt zůstavitele -, která aktivuje výkon funkce zůstavitelem ustanoveného správce, představuje také významnou okolnost pro dědice, kteří budou zpochybňovat ustanovení správce. Návrh zákona totiž pro takový případ opravňuje dědice k tomu, aby mohli soudní cestou zpochybnit platnost listiny o ustanovení správce dědictví podáním žaloby proti správci dědictví s návrhem na určení, že předmětná listina je (pro důvody obsažené v žalobě) neplatná.

Pokud jde o rozsah výkonu funkce, správce dědictví má podle návrhu zákona vykonávat práva a plní povinnosti, které by ke svěřenému majetku příslušely zůstaviteli. Půjde-li ovšem o úkony, jež by měly přesahovat rámec obvyklého hospodaření, může správce takové úkony učinit jen se souhlasem dědiců a se svolením soudu. Právně relevantní souhlas dědiců bude dán tehdy, učiní-li tak jeho nadpoloviční většina; při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny, by měl na návrh kteréhokoliv dědice rozhodovat soud. Podle předkladatele je třeba pojem "obvyklé správy" vykládat s přihlédnutím k charakteru zůstavitelova majetku. Jiný obsah budou mít právní úkony, jimiž je zabezpečován běžný chod domácnosti zůstavitele a jiné úkony, kterými je zabezpečován chod jeho podniku. S tím úzce souvisí i problematika účtu zůstavitele a peněžních prostředků na něm. Jiný charakter budou mít platby zajišťující chod domácnosti zůstavitele (nájemné, inkaso atd.) a jiný zase platby (včetně jejich výše) zajišťující chod jeho podniku (nákup surovin, mzdy zaměstnanců, daňové povinnosti, pojistné atd.).

Protože výkon zůstavitelových práv a plnění povinností se v případě ustanovení správce přesouvá na tuto osobu, navrhovaná úprava současně stanoví, že po dobu existence správy dědictví nemohou dědici s majetkem náležejícím do dědictví, který byl svěřen správci dědictví nakládat, nebo s ním činit jiná opatření, stejně jako v případě, má-li dědictví připadnout státu.

Další významnou povinností správce je podávat soudu zprávy o své činnosti nejméně dvakrát ročně, nerozhodl-li soud jinak. Po skončení projednání dědictví předloží správce dědictví prostřednictvím soudu dědicům konečnou zprávu o své činnosti. Ze zprávy by přitom měly vyplývat všechny právně významné úkony, které správce po dobu výkonu funkce učinil, aby dědici měli možnost (též či snad právě s ohledem na odměnu správce) tyto úkony verifikovat. Výkon správce dědictví je úplatný (výkonem funkce vzniká správci právo na odměnu a na náhradu hotových výdajů). Správce svůj nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů musí vyúčtovat v konečné zprávě o činnosti. Výši a způsob určení odměny a náhrady hotových výdajů stanoví ministerstvo spravedlnosti vyhláškou.

Stanovení odměny a náhrady hotových výdajů přitom vychází z obdobného přístupu, jaký je realizován v případě výkonu jiných profesí, na které stát delegoval určitá (zákonem vymezená) veřejnoprávní oprávnění. O odměně a náhradách bude po předložení zprávy správcem rozhodovat soud. Návrh zákona stanoví, že odměnu správce dědictví a náhradu jeho hotových výdajů je povinen zaplatit dědic, který nabyl dědictví, jež není předluženo. Bude-li více dědiců, zaplatí odměnu a náhradu hotových výdajů podle poměru hodnoty dědických podílů. V ostatních případech zaplatí odměnu a hotové výdaje správce stát.

Před předložením (konečné) zprávy může správce požádat soud o poskytnutí zálohy na svou odměnu a (předpokládané) hotové výdaje. O takové žádosti bude rozhodovat soud, který buďto správci zálohu v určité výši poskytne tím, že její zaplacení uloží dědicům, anebo o takové žádosti rozhodne negativně. Pokud bude zřejmé, že dědictví je předluženo, může soud uložit zaplacení zálohy státu.

Změny institutu prokury a smlouvy o běžném účtu

Kromě zavedení institutu správce dědictví podle hmotného práva a nezbytné úpravy procesních pravidel v občanském soudním řádu a úprav ve stávajícím notářském řádu, návrh obsahuje i (některé zásadní) změny v dalších předpisech, z nichž lze výběrem osvětlit změny týkající se obchodního zákoníku.

V případě obchodního zákonu návrh rozšiřuje obsahové vymezení prokury potud, když stanoví, že prokura nezaniká smrtí podnikatele, pokud podnikatel nestanovil, že má trvat pouze za jeho života. Uvedená změna má reflektovat zájem zůstavitele na fungování podniku i po jeho smrti. Současně sleduje flexibilnější řešení uvedené situace, kdy je třeba i po smrti podnikatele činit úkony spojené s chodem podniku. Aby však s takovými úkony, resp. s důsledky, jež by jejich realizací mohly nastat, nedošlo k dotčení práv dědiců, i v tomto případě (obdobně jako u správce dědictví) návrh zákona stanoví, že po smrti podnikatele může prokurista činit jen úkony v rámci obvyklého hospodaření. Současně je povinen podat neprodleně návrh na zápis omezení prokury soudů, když úkony přesahující rámec obvyklého hospodaření může prokurista činit jen se souhlasem dědiců a se svolením soudu.

V návaznosti na přijetí této koncepce návrh zákona doplňuje § 15 (zmocnění osoby při provozu podniku) o nový druhý odstavec. Ten stanoví, že takové zmocnění nezaniká smrtí podnikatele, pokud podnikatel nestanovil, že má trvat pouze za jeho života. Také v tomto případě může po smrti podnikatele zmocněnec činit úkony v rámci obvyklého hospodaření, ledaže by mu k úkonům přesahujícím takový rámec byl dán souhlas dědiců a svolení soudu.

Další významná změna se týká smlouvy o běžném účtu. Návrh zákona přichází s úpravou, podle které smrtí majitele účtu smlouva nezaniká, takže banka pokračuje v přijímání peněžních prostředků na účet a ve výplatách a platbách z účtu na základě příkazů, které jí dal majitel účtu a osoby jím zmocněné. Úpravou má být učiněn průchod pro další fungování obratu peněžních prostředků v návaznosti na již shora vyložené změny týkající se situace po smrti zůstavitele (podnikatele).

Jestliže se však banka hodnověrně dozví, že majitel účtu zemřel, zastaví následujícím dnem výplaty a platby z účtu, u kterých majitel účtu stanovil, že po jeho smrti nemá banka ve výplatách a platbách pokračovat. V této souvislosti předkladatel novely zákona presumuje, že dál budou z účtu probíhat např. platby zajišťující potřeby zůstavitelovy domácnosti jako nájemné nebo inkaso, neboť nelze vycházet z toho, že by zůstavitel stanovil, aby banka po jeho smrti v těchto platbách nepokračovala, a uvedl by tak blízké, kteří budou po jeho smrti již tak ve složité životní situaci, ještě do dalších problémů. Návrh zákona rovněž stanoví, že ani plná moc udělená majitelem účtu k nakládání s peněžními prostředky na účtu jeho smrtí nezaniká, pokud z jejího obsahu nevyplývá, že má trvat pouze za života majitele účtu. Konečně návrh reaguje i na změny ohledně správy dědictví, když stanoví, že je-li bance prokázáno, že byl ustanoven správce dědictví, který je oprávněn spravovat běžný účet zemřelého majitele účtu, má správce práva a povinnosti účtu a banka se řídí jeho příkazy.

Důvody nepřijetí návrhu zákona

Při projednávání zákona v Senátu Parlamentu ČR se rozvinula věcná diskuse k rozsahu či nutnosti navrhované právní úpravy, která má novelizovat pět frekventovaných zákonů a právních předpisů. K problematice správce dědictví zazněly výhrady i v tom směru, že navrhovaná úprava v podstatě neúměrně omezuje dědice zejména v jeho nakládání s majetkem, což vzbuzuje vážné pochybnosti (dokonce) i o ústavní konformitě úpravy.

Dalším použitým argumentem na vrub navrhované úpravy bylo, že navrhovaná koncepce do jisté míry "nabourává" současnou proceduru dědického řízení institutem "smluvního" správce.

Nakonec nebyly důvodem k nepřijetí návrhu zákona předkladatelem sledované změny v oblasti ustanovení správce dědictví, prokury či změny týkající se smlouvy o běžném účtu, ale zejména (v rámci pozměňovacího návrhu na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR) snaha o rozšíření možností v obchodním zákoníku, tam, kde doposud je vyžadována forma notářského zápisu, aby do této kompetence vstoupili také soudní exekutoři [viz navrhovaná úprava § 27a odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku nahradit v ustanovení stávající slovo "zápisu" slovy "nebo exekutorského zápisu", či snaha o úpravu dispozice s podnikem (jeho částí), nebo s dispozicí se jměním (částí) společnosti obdobné fúzi nebo rozdělení (viz návrh úpravy zakomponovaný do § 67a obch. zák.].

Na základě těchto skutečností senát předmětný návrh zákona zamítl a vrátil jej sněmovně.

Přestože by právně příznivějším řešením bylo časově zařadit navrhované změny týkající se sledované právní úpravy správce dědictví a na tento institut nezbytně navazující novelizace dalších hmotněprávních či procesněprávních pravidel chování až do připravované rekodifikace občanského zákoníku, je třeba vycházet takříkajíc z politické a právní reality. Ta již po delší dobu vyznívá spíše pro přijímání dílčích novel.

Ostatně (nejen) po vstupu České republiky do Evropské unie přináší tento způsob účinnější, resp. rychlejší realizaci legislativních povinností, než by tomu bylo v rámci přijímání komplexní úpravy v tom kterém právním oboru. Přesto lze však konstatovat, že navrhované řešení institutu správce dědictví v návaznosti na dotčené změny v oblasti institutu plné moci, prokury či smlouvy o běžném účtu jsou v zásadě důsledkem moderního pojetí právy úpravy a posilněním principu autonomie vůle v rozsahu, který doznává rozvinutí v rámci fungování demokratické a právní společnosti, resp. státu. Navrhované změny tedy mohou výrazným způsobem přispět k flexibilnějšímu řešení situací, které v praxi nastávají (kumulují se) v souvislosti se smrtí zůstavitele. Zejména jde-li o zajištění (mnohdy rozsáhlého) majetku podnikatele nebo o zajištění chodu podniku.

Lze proto předpokládat, že po vyřešení sporných ustanovení v dotčených (souvisejících) právních předpisech bude sledovaná právní úprava přijata.

Poznámka:

¹⁾ Zákon, kterým se má změnit občanský zákoník, občanský soudní řád, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích, obchodní zákoník a zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.


soudce, Krajský soud, Ústí nad Labem